ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.77.2014:33
sp. zn. 4 As 77/2014 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: J. S., zast.
JUDr. Josefem Cholastou, advokátem, se sídlem Hlavní náměstí 46/14, Krnov, proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2014, č. j.
58 A 34/2011 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 4. 2011, sp. zn. VŽ/11643/2011/Hav, zamítl odvolání
žalobkyně proti rozhodnutí Městského úřadu Krnov, Komise k projednávání přestupků (dále
jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 23. 2. 2011, č. j. Mukrn/201057785/SP/PR/Bu, jímž
byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle ustanovení
§49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „přestupkový zákon“),
ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustila úmyslným narušením občanského soužití
drobným ublížením na zdraví. Žalobkyně dne 17. 8. 2010 kolem 23:00 hodin uchopila rukou
na veřejném chodníku za plotem domu T. 40, K., D. M. v oblasti bicepsu pravé ruky, druhou
rukou do něj strčila a tímto jednáním mu způsobila hematom na pravé paži. Za toto přestupkové
jednání žalobkyni byla uložena podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) přestupkového zákona
pokuta ve výši 300 Kč a podle ustanovení §79 odst. 1 přestupkového zákona jí byla dále uložena
povinnost uhradit státu náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Žalovaný vytknul správnímu orgánu
prvního stupně porušení ustanovení §59 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů, když o ústním projednání přestupku zpravil toliko právního zástupce
žalobkyně a žalobkyni samotnou k jednání nepředvolal; tato vada byla ale později zhojena
přítomností žalobkyně při ústním projednání přestupku. Ústní jednání se konalo dne 10. 1. 2011,
v době, kdy žalobkyně, narozená dne X, byla již zletilá. Žalovaný proto nedospěl k závěru, že měl
správní orgán prvního stupně vést řízení podle ustanovení §74 odst. 2 přestupkového zákona.
Správní orgán prvního stupně postupoval správně, když žalované uložil sankci v souladu s §19
odst. 3 přestupkového zákona, ale zároveň o ústním jednání nevyrozuměl zákonné zástupce
žalobkyně a orgán sociálně-právní ochrany dětí.
[2] Žalobkyně podala dne 10. 6. 2011 žalobu proti rozhodnutí žalovaného u Krajského soudu
v Ostravě, ve které namítala porušení §74 odst. 2 přestupkového zákona. V žalobě napadala
skutečnost, že jí nebyla poskytnuta zvláštní péče určená mladistvým v přestupkovém řízení podle
ustanovení §19 odst. 1 ve spojení s §74 odst. 2 přestupkového zákona, když správní orgán
prvního stupně v rozporu se zákonem nevyrozuměl příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí
a ani zákonné zástupce žalobkyně – její rodiče. Napadené procesní pochybení vyplynulo
z nesprávné interpretace ustanovení §74 odst. 2 přestupkového zákona, protože žalovaný
nevycházel z obsahu legislativní zkratky (definovaného pojmu) „mladistvý“ v §19 odst. 1
přestupkového zákona při výkladu shodného pojmu v §74 odst. 2 přestupkového zákona.
Při správné interpretaci ustanovení §74 odst. 2 přestupkového zákona měla být totiž žalobkyně
v době projednávání přestupku i přes dovršení 18 let považována za mladistvou. Stěžovatelka
dále uvedla, že opačný výklad by umožňoval správní orgánům posečkat s projednáním přestupku
na dobu dovršení zletilosti přestupcem, aby mohly přestupek projednat bez přítomnosti
zákonných zástupců a orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Odepření zvláštní ochrany určené
mladistvým mělo významný vliv na postavení žalobkyně v přestupkovém řízení, a řízení
tak správní orgány zatížily neodstranitelnou procesní vadou. Žalobkyně proto krajskému soudu
navrhla, aby z výše uvedených důvodu rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[3] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 3. 2014, č. j. 58 A 34/2011 - 34, podanou
žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
krajský soud uvedl, že ustanovení §74 odst. 2 přestupkového zákona nelze vykládat dogmaticky
tak, aby při dovršení zletilosti žalobkyně musel být i nadále o ústních přestupkových jednáních
informován zákonný zástupce nebo orgán sociálně-právní ochrany dětí. Dovršením 18 let věku
zaniklo zákonné zastoupení žalobkyně, a proto nemohl být předvolán její zákonný zástupce;
stejný závěr platil i pro orgán sociálně-právní ochrany dětí, který by svou činností nemohl
zásadním způsobem přispět v řízení proti žalobkyni, tehdy již starší 18 let. Krajský soud dále
uvedl, že nařídil jednání na den 26. 3. 2014, protože žalobkyně nesouhlasila s postupem podle
ustanovení §51 zákona č. 150/2004 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), ve znění
pozdějších předpisů. K jednání se dostavil toliko zástupce žalobkyně a zástupce žalovaného.
Žalobkyni bylo předvolání k jednání marně doručováno do vlastních rukou. Dne 11. 3. 2014 byla
zásilka uložena a žalobkyni zanechána výzva. Následně dne 26. 3. 2014 byla zásilka krajskému
soudu vrácena s poznámkou, že zásilku nebylo možné po uplynutí 10 dnů vložit do schránky.
Přestože krajský soud nevyvěsil sdělení o uložení zásilky v souladu s §49 odst. 4 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění pozdějších předpisů, a lhůta
ode dne doručení zásilky do nařízení jednání byla v rozporu s §49 odst. 1 s. ř. s. kratší než 10 dní,
krajský soud považoval zásilku za doručenou ke dni 21. 3. 2014 a podmínky k provedení jednání
měl za splněné. Krajský soud totiž vycházel ze skutečnosti, že právního zástupce žalobkyně
předvolal přípisem – vzor 028, který obsahuje poučení o tom, že předvolání platí
i pro zastupovaného účastníka. Předvolání bylo zástupci žalobkyně doručeno do datové schránky
dne 7. 3. 2014, a proto byla dodržena dostatečná lhůta k přípravě na nařízené jednání.
[4] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) dne 14. 4. 2014
u zdejšího soudu kasační stížnost z důvodu nesprávného posouzení právní otázky [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.] a nesplnění podmínek řízení [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Celé správní řízení
v obou instancích trpělo neodstranitelnou procesní vadou, protože správní orgány obou stupňů
a krajský soud nesprávně kvalifikovaly pojem „mladistvý“ ve smyslu přestupkového zákona.
Stěžovatelka spáchala přestupek v době, kdy ještě nebyla zletilá; přestupek takové osoby
má být posuzován podle ustanovení §19 odst. 2 přestupkového zákona (zjevně byl myšlen §19
odst. 1 jmenovaného zákona; poznámka zdejšího soudu). Správní orgány a krajský soud
pak nesprávně vyložily pojem „mladistvý“ v §74 odst. 2 přestupkového zákona rozdílně od §19
odst. 1, a proto nevyrozuměly subjekty uvedené v daném ustanovení. Tento závěr stěžovatelka
ale považuje za nesprávný a tedy nezákonný, protože podle ustanovení §2 odst. 1 zákona
č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (dále jen „zákon o ochraně dětí“), ve znění
pozdějších předpisů, se sociálně-právní ochrana poskytuje nezletilým svéprávným dětem
v taxativně vymezeném rozsahu s plným respektem k vůli dítěte. Stěžovatelka pak dovozuje,
že její případ je subsumovatelný pod ustanovení §32 odst. 4 citovaného zákona, které
předpokládá účast sociálního pracovníka v přestupkovém řízení proti mladistvému. Krajský soud
proto nerespektoval práva žalobkyně podle ustanovení přestupkového zákona a zákona
o ochraně dětí, protože mělo být po dobu přestupkového řízení na stěžovatelku nahlíženou jako
na mladistvou. Stěžovatelka neměla navíc možnost uplatnit svou vůli podle ustanovení §2 odst. 1
zákona o ochraně dětí, protože její matka se nemohla účastnit projednání přestupku
z důvodu neveřejnosti přestupkového řízení. Závěrem kasační stížnosti stěžovatelka poukazuje
na skutečnost, že nebyla řádně předvolána krajským soudem k jednání nařízenému na den
26. 3. 2014. Právní zástupce stěžovatelky se nedomnívá, že bylo jeho povinností informovat
žalobkyni o době konání jednání soudu. Krajský soud měl správně jednání odročit a znovu
se pokusit doručit předvolání stěžovatelce. Zmíněné poučení o předvolání bylo navíc podle
ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř. a nikoli podle s. ř. s., který neobsahuje ustanovení o tom,
že by mělo být doručováno jen zástupci účastníka řízení, pokud ho účastník řízení má. Právní
zástupce stěžovatelky pak z povahy přestupkového řízení dovozuje, že by v něm mělo
být doručováno podle trestních předpisů. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje,
aby zdejší soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení.
[5] Žalovaný ve vyjádření ze dne 2. 5. 2014 ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka shodně
s předcházející žalobou napadá nesprávné posouzení otázky vedení přestupkového řízení proti
mladistvému. Žalovaný je toho názoru, že hmotněprávní posouzení osoby mladistvé podle
ustanovení §19 přestupkového zákona je spojeno s okamžikem spáchání přestupku. Aplikace
ustanovení §74 odst. 2 přestupkového zákona se pak týká věku v době vedení řízení. Jinými
slovy hmotněprávní otázky se řídí statusem obviněného v době spáchání přestupku, procesní
otázky však stavem v době projednání přestupku. Stěžovatelkou uvedené ustanovení §2 zákona
o ochraně dětí nemůže mít na uvedený závěr vliv, protože do zákona bylo vtěleno až novelou
v souvislosti s rekodifikací soukromého práva účinnou od 1. 1. 2014, a navíc se týká pouze
nezletilých dětí, které nabyly plné svéprávnosti před dovršením 18 let věku emancipací.
Stěžovatelka neuvádí, jakým způsobem by se mělo nevyrozumění zákonného zástupce, kterého
již neměla, či orgánu sociálně-právní ochrany dětí projevit na spravedlivém projednání přestupku;
žalobkyně byla také od počátku řízení zastoupena právním zástupcem. Žalovaný dále uvádí,
že stěžovatelka poprvé uplatnila námitku nepřipuštění matky k jednání o přestupku až v kasační
stížnosti a odmítnutí účasti matky na projednání přestupku nevyplývá ze spisové dokumentace.
K poslední kasační námitce pak žalovaný předesílá, že právní zástupce stěžovatelky
byl s okolnostmi předvolání srozuměn a na otázku, zdali souhlasí s projednáním věci
bez přítomnosti stěžovatelky při jednání 26. 3. 2014, ničeho nenamítal a další jednání navrhnul.
Z uvedených důvodů žalovaný navrhuje, aby zdejší soud kasační stížnost zamítnul.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[6] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatelka
je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti a jejím doplnění,
a neshledal vady napadeného rozsudku, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil námitky stěžovatelky týkající se porušení
procesních ustanovení na ochranu mladistvých v průběhu přestupkového řízení a dospěl
k závěru, že nejsou důvodné.
[9] Podle §74 odst. 2 přestupkového zákona „je-li obviněným z přestupku mladistvý, vyrozumí
správní orgán o nařízeném ústním jednání též zákonného zástupce mladistvého a orgán vykonávající sociálně-
právní ochranu dětí; jim se také rozhodnutí o přestupku oznamuje.“
[10] Nesprávný je názor stěžovatelky, že o ústním jednání před správním orgánem prvého
stupně, které se konalo dne 10. 1. 2011, tj. v době, kdy stěžovatelka narozená dne X byla již
zletilá, měla být vyrozuměna její matka jakožto její zákonný zástupce. Jakmile totiž dosáhne
mladistvý zletilosti, se kterou je spojeno nabytí plné svéprávnosti (srovnej §8 odst. 1 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a §30 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen nový občanský zákoník), zaniká pravidelně zákonné zastoupení
(srovnej §36 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a §892
odst. 1 nového občanského zákoníku), protože s dovršením 18 let věku přiznává právní
řád fyzické osobě plnou způsobilost k právnímu jednání, včetně vystupování v řízeních před
orgány veřejné správy. Okamžikem dovršení 18 let proto mladistvý již nemá zákonné zástupce,
kteří by museli být ve smyslu §74 odst. 2 přestupkového zákona vyrozuměni o nařízeném ústním
jednání, respektive kterým by mělo být doručováno rozhodnutí o přestupku. Pokud
pak stěžovatelka chtěla být v řízení zastoupena svojí matkou, bylo na jejím uvážení, zdali využije
institutu zastoupení na základě plné moci (§33 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů).
[11] Na podporu tohoto závěru lze citovat rovněž ustálenou judikaturu trestních soudů
vztahující se k ustanovení §34 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád),
respektive §43 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy
a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech
mládeže), které obsahují analogickou právní úpravu oprávnění zákonných zástupců obviněného,
jako je obsažena v §74 odst. 2 přestupkového zákona. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
10. 4. 1968, sp. zn. 1 Tz 9/68, č. Rt 51/1968, se k tomu uvádí, že tato procesní oprávnění přísluší
rodičům mladistvého obviněného, který dosud nedosáhl 18 let věku. Stejný závěr vyplývá
i z publikované komentářové literatury (srov. Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.,
Šámalová: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže, 3. vydání. Praha: 2011, s. 405).
[12] Nedůvodná je i námitka stěžovatelky, že o ústním jednání v její přestupkové věci
měl být vyrozuměn orgán sociálně-právní ochrany dětí podle §74 odst. 2 přestupkového zákona.
Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že gramatický výklad by mohl nasvědčovat tomu,
že povinnost vyrozumět orgán sociálně-právní ochrany dětí se vztahuje i na mladistvé, kteří
v době spáchání přestupku byli starší 15 let, avšak nedovršili dosud 18 let (ve smyslu legislativní
zkratky obsažené v §19 odst. 1 přestupkového zákona), a to i přesto, že v době projednávání
přestupku již byli zletilí. Jak ale vyplývá z ustálené judikatury vysokých soudů, jazykový výklad
představuje pouze prvotní přiblížení k aplikované právní normě (např. nález Ústavního soudu
ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Ke zjištění správného významu vykládaného předpisu
je třeba zohlednit i další výkladové metody, zejména pak výklad teleologický. Nejvyšší správní
soud v této souvislosti zdůrazňuje, že účelem vykládaného ustanovení §74 odst. 2 přestupkového
zákona je jednak ochrana nezletilých obviněných, kteří vzhledem k nedostatku zkušeností
a celkové nevyzrálosti nemusí být schopni bránit svá práva v řízení před správními orgány, jednak
i zajištění informovanosti orgánů sociálně-právní ochrany o společensky závadném jednání
nezletilých za účelem případného přijetí příslušných opatření dle zákona ochraně dětí. Žádný
z těchto účelů nemůže být naplněn v případě projednávání přestupků obviněných, kteří sice
naplňují definiční znaky mladistvého ve smyslu §19 odst. 1 přestupkového zákona, avšak v době
projednávání přestupku již dosáhli zletilosti. Správný je proto výklad, který takovýmto
mladistvým zachovává hmotněprávní zvýhodnění obsažené např. v §19 odst. 2 až 4 (zejména
mírnější sankce), avšak vylučuje aplikaci procesních pravidel přiznávajících zvláštní oprávnění
mj. orgánu sociálně-právní ochrany dětí.
[13] Tento závěr nezpochybňuje ani stěžovatelkou uváděné ustanovení §2 odst. 1 zákona
o ochraně dětí, jež vymezuje činnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí v případě nezletilých
svéprávných mladistvých, tj. mladistvých, kteří nabyli plnou svéprávnost, ale nedosáhli ještě
zletilosti – 18 let věku. Stěžovatelka oproti tomuto případu byla v době projednávání přestupku
svéprávná i zletilá, a proto by neměla účast orgánu sociálně-právní ochrany dětí v řízení zákonný
podklad v ustanovení §32 odst. 4 písm. b) zákona o ochraně dětí. Tato ustanovení zákona
o ochraně dětí navíc nejsou na projednávanou věc aplikovatelná, neboť nabyla účinnosti
až od 1. 1. 2014 (srov. §75 odst. 1 s. ř. s.).
[14] Stejný názor zastává i komentář k přestupkovému zákonu, podle něhož „[…] je-li
obviněným z přestupku mladistvý (tedy ve věku 15 až 18 let), vyrozumí správní orgán o nařízeném ústním
jednání též zákonného zástupce mladistvého (což jsou zpravidla jeho rodiče) a orgán vykonávající sociálně-právní
ochranu dětí. [...] Je však třeba dodat, že otázku zastoupení určité osoby zákonným zástupcem nebo orgánem
sociálně-právní ochrany je nutno posuzovat k době projednání přestupku. Hmotněprávní otázky se řídí statutem
obviněného v době spáchání přestupku (§19 PřesZ je zde vázán na dobu spáchání přestupku), procesní otázky
však stavem v době projednání přestupku. Okamžikem nabytí zletilosti totiž ztrácí osoba svého zákonného
zástupce, a ten by se proto k ústnímu jednání již nepředvolával” (Jemelka, L., Vetešník, P. Zákon
o přestupcích a přestupkové řízení. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 399-400).
Ke shodnému názoru dospívá i další publikovaná odborná literatura (Peřinová, E.: Správněprávní
trestání mladistvých v režimu přestupkového zákona, in: Správní právo č. 4/2011, str. 209). Nejvyšší
správní soud si je přitom vědom toho, že v trestním řízení vedeném proti mladistvému, orgánu
sociálně-právní ochrany právo participace na řízení přísluší až do dovršení 19 let obviněného
(srov. §73 odst. 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže). Zde ovšem toto oprávnění je orgánu
sociálně-právní ochrany výslovně přiznáno i pro období po dovršení zletilosti obviněným. Navíc
tento předpis zjevně zohledňuje to, že trestní stíhání může mít pro mladistvého zásadní následky
(s následky přestupkového řízení nesrovnatelné), pro něž je namístě zvýšená ochrana mladistvého
až do dovršení jeho 19 let.
[15] Správní orgán prvního stupně v souladu s touto doktrínou posuzoval spáchaný přestupek
podle ustanovení §19 přestupkového zákona, které vymezuje zvláštní hmotněprávní úpravu
trestání mladistvých za přestupky. Jelikož ale v době nařízeného jednání byla stěžovatelka
již zletilá, správní orgán prvního stupně správně nezohlednil zvláštní procesněprávní ustanovení
§74 odst. 2 přestupkového zákona.
[16] Nejvyšší správní soud se dále zabýval i námitkou vady řízení před krajským soudem
spočívající v porušení §49 odst. 1 s. ř. s., tedy nedodržení 10 denní lhůty pro přípravu k jednání
u stěžovatelky.
[17] Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod „[k]aždý má právo,
aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem
prováděným důkazům“.
[18] Podle §49 odst. 1 s. ř. s., ve znění pozdějších předpisů, „[k] projednání věci samé nařídí
předseda senátu jednání a předvolá k němu účastníky tak, aby měli čas k přípravě přiměřený povaze věci, alespoň
však 10 dnů; kratší čas k přípravě lze stanovit v řízeních, v nichž je soud povinen rozhodnout ve lhůtách
počítaných na dny. O jednání vyrozumí osoby zúčastněné na řízení“.
[19] Podle §42 odst. 5 s. ř. s. „[n]estanoví-li tento zákon jinak, užijí se pro způsob doručování obdobně
předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení“.
[20] Podle §49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“),
ve znění pozdějších předpisů, „[n]evyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne,
kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když
se adresát o uložení nedozvěděl. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní
nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže soud i bez návrhu vyloučí vhození písemnosti do schránky. Není-li
takové schránky, písemnost se vrátí odesílajícímu soudu a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce soudu“.
[21] Při posuzování případu vycházel zdejší soud z následujících podstatných skutečností,
které zjistil ze spisu krajského soudu:
[22] Referátem ze dne 7. 3. 2014 dostala kancelář pokyn k zaslání předvolání k jednání
nařízenému na den 26. 3. 2014 v 13:00 hodin. Žalobkyni mělo být zasláno prostřednictvím
datové schránky, resp. do vlastních rukou předvolání vzor č. 14, právnímu zástupci žalobkyně
mělo být zasláno prostřednictvím datové schránky předvolání vzor č. 28 a žalovanému
mělo být zasláno prostřednictvím datové schránky předvolání vzor č. 14.
[23] Podle doručenek založených ve spisu bylo předvolání k uvedenému jednání doručeno
právnímu zástupci žalobkyně a žalovanému shodně dne 7. 3. 2014. Výpisem o provedení
kontroly datové schránky ze dne 7. 3. 2014 bylo zjištěno, že žalobkyně nemá datovou schránku.
[24] Krajský soud odeslal žalobkyni doporučeně do vlastních rukou dne 7. 3. 2014 předvolání
k uvedenému jednání. Žalobkyně nebyla zastižena a zásilka byla uložena na poště k vyzvednutí
dne 11. 3. 2014. Protože zásilku nebylo možné po uplynutí 10 dnů vložit do schránky z důvodu
její neexistence, byla zásilka krajskému soudu navrácena dne 25. 3. 2014.
[25] Z protokolu z jednání ze dne 26. 3. 2014 vyplynulo, že se jednání zúčastnil zástupce
žalované a právní zástupce žalobkyně; žalobkyně se nedostavila. Krajský soud věc projednal
v nepřítomnosti žalobkyně. Právní zástupce žalobkyně neznal důvod její neúčasti. Ze spisu
krajského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že předvolání k jednání, nařízené na den 26. 3. 2014
v 13:00 hodin, doručil krajský soud úspěšně pouze právnímu zástupci stěžovatelky a žalovanému.
Stěžovatelce bylo předvolání doručeno fikcí k 21. 3. 2014. Krajský soud tedy neposkytl
stěžovatelce zákonnou lhůtu k přípravě na jednání v minimální délce 10 dní (§49 odst. 1 s. ř. s.).
Tímto postupem krajský soud zatížil řízení procesní vadou.
[26] Nejvyšší správní soud se však zabýval dále tím, zda s přihlédnutím k okolnostem daného
případu tato vada řízení před soudem mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. na konci] a došel k závěru, že nikoli. K tomu Nejvyšší správní soud
vedou následující úvahy. Jediná námitka, kterou žalobkyně v žalobě uplatnila, se týkala porušení
§74 odst. 2 přestupkového zákona. V této souvislosti lze uvést, že se jedná výlučně o posouzení
právní otázky, zda v případě stěžovatelky jakožto mladistvé, která v době projednávání přestupku
dosáhla zletilosti, měli být o ústním jednání vyrozuměni její zákonní zástupci, respektive orgán
sociálně-právní ochrany dětí. Stěžovatelka svou argumentaci k této otázce soudu předestřela
v žalobě i při soudním jednání prostřednictvím svého zástupce, který byl k jednání řádně a včas
předvolán, následně s právním hodnocením této otázky krajským soudem polemizovala v kasační
stížnosti. Tato jediná žalobní námitka byla shledána nedůvodnou jak krajským soudem,
tak i Nejvyšším správním soudem. Při jednání před krajským soudem nebylo prováděno žádné
dokazování ani zde nezazněly žádné nové argumenty či skutečnosti, k nimž by se stěžovatelka
nemohla vyjádřit. Ačkoli tedy namítané procesní pochybení spočívající v nedodržení zákonné
lhůty pro přípravu k soudnímu jednání představuje zpravidla podstatnou vadu řízení,
v nyní projednávané věci dospívá Nejvyšší správní soud k závěru, že není myslitelné,
že by krajský soud mohl o žalobě rozhodnout jinak, pokud by žalobkyni bylo předvolání
k jednání doručeno (ať již fikcí nebo reálně) tak, aby zákonná desetidenní lhůta pro přípravu byla
zachována. Proto by zrušení napadeného rozsudku bylo pouhým projevem formalismu, který
by vedl pouze k novému rozsudku krajského soudu se stejným obsahem a znamenal
by pouze nežádoucí a neúčelný ping-pong mezi soudními orgány (srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 228/06 ze dne 11. 3. 2008).
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[27] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že námitky
uplatněné stěžovatelkou jsou nedůvodné a kasační stížnost zamítl. (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
[28] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve shodě
s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka procesně úspěšná nebyla, žalovanému
pak náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Proto žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. července 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu