ECLI:CZ:NSS:2014:5.ADS.46.2014:30
sp. zn. 5 Ads 46/2014 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: K. G.,
zastoupeného JUDr. Tomášem Kapounem, advokátem se sídlem Havlenova 75/22, Brno,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376,
Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
3. 3. 2014, č. j. 41 A 10/2014 - 7, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2014,
č. j. 41 A 10/2014 - 9,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2014, č. j. 41 A 10/2014 - 7, ve znění
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2014, č. j. 41 A 10/2014 – 9, se z r u š u j e
a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Průběh dosavadního řízení
[1.] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá
zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“). Tímto
usnesením krajský soud odmítl žalobu, která směřuje proti rozhodnutí Ministerstva práce
a sociálních věcí (dále jen „žalovaný“) ze dne 12. 12. 2013, č. j. MPSV-UM/18481/13/4S-JMK,
sp. zn. SZ/2643/2013/4S-JMK, a kterou se současně stěžovatel domáhal zaplacení částky
35 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění.
[2.] Výše uvedeným rozhodnutím žalovaného bylo k odvolání zemřelé manželky stěžovatele
p. Kt. G. (zesnulé dne 15. 11. 2013) změněno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské
pobočky v Brně ze dne 18. 9. 2013, č.j. MPSV- UP/842240/13/AIS-ZDP, tak, že se s platností
od 1. 8. 2013 do 31. 12. 2015 přiznává příspěvek na mobilitu ve výši 400 Kč a ve zbytku bylo
napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno. Rozhodnutím Úřadu práce ČR –
krajské pobočky v Brně ze dne 18. 9. 2013 nebyl manželce stěžovatele přiznán příspěvek na
mobilitu.
[3.] Stěžovatel rozhodnutí žalovaného napadl žalobou, v níž především namítal opakované
průtahy a nedostatečné a opožděné rozhodnutí a žádal přehodnocení napadeného rozhodnutí
žalovaného a přiznání nemajetkové újmy ve výši 35 000 Kč za průtahy ve správním řízení.
[4.] Krajský soud žalobu odmítl, když z napadeného rozhodnutí žalovaného vzal
za prokázáno, že účastníkem správního řízení byla manželka stěžovatele, paní Kt. G., proto
stěžovateli v projednávané věci nesvědčí legitimace k podání žaloby ve smyslu ust. §65 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“). Krajský soud uvedl, že stěžovateli musí svědčit právo, o němž bylo ve správním řízení
rozhodováno, tedy, že musí být tou osobou, které se rozhodnutí přímo dotýká. Zjištění
nedostatku aktivní legitimace je soud přitom povinen zohlednit v každé fázi řízení až do vydání
rozhodnutí ve věci samé. Krajský soud proto žalobu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
odmítl, neboť byla podána osobou zjevně neoprávněnou.
[5.] V usnesení o odmítnutí žaloby krajský soud stěžovatele také poučil, že pokud jde o jeho
nárok na zaplacení částky 35 000 Kč jako náhrady za nemajetkovou újmu, uvedený nárok musí
uplatnit v občanském soudním řízení, neboť soudy rozhodující ve správním soudnictví nejsou
nadány pravomocí k rozhodování o takovém nároku.
II. Obsah kasační stížnosti
[6.] Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvedl, že žalobu za zemřelou manželku podal
na základě doporučení Veřejného ochránce práv a současně Nejvyšší správní soud požádal
o ustanovení právního zástupce a o osvobození od soudních poplatků.
[7.] Stěžovateli ustanovený zástupce dne 13. 5. 2014 doplnil kasační stížnost o rozsah
napadeného usnesení a o konkrétní důvody, pro které je usnesení krajského soudu napadeno.
Jedná se o důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy
o tvrzenou nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby.
[8.] V kasační stížnosti stěžovatel především namítá, že krajský soud zaujal stanovisko
ohledně nedostatku aktivní legitimace stěžovatele předčasně, když žalobu odmítl, aniž
by zkoumal, zda napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do právní sféry stěžovatele,
a to zvláště s ohledem na to, že stěžovatel již v žalobě uvedl, že nemá potřebnou právní
kvalifikaci, je nemajetný starobní důchodce, a proto žádá o ustanovení právního zástupce. Pokud
by krajský soud stěžovatelův návrh ihned neodmítl a právního zástupce mu ustanovil, byl
by stěžovatel schopen kvalifikovaně podat tvrzení ohledně své aktivní legitimace z důvodu
zásahu do jeho právní sféry.
[9.] Stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 6 As 7/2005 - 97, dle kterého „nejde o to, zda úkon
správního orgánu založil, změnil či zrušil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se podle tvrzení žalobce
v žalobě negativně projevil v jeho právní sféře.“ Odmítnutí žaloby by bylo možné pouze tehdy, pokud
by stěžovatel pojmově vůbec nemohl být nositelem práva, o němž je v řízení rozhodováno
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2004, č. j. 3 As 24/2004 - 79).
[10.] Jelikož stěžovatel jako osoba práva neznalá zásah do svých subjektivních práv v žalobě
popsal pouze okrajově a krajský soud žalobu odmítl, aniž by stěžovatele poučil o tom,
že nezákonné zkrácení na svých právech musí tvrdit, bylo stěžovateli upřeno právo na přístup
k soudu, právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci
a na ochranu zdraví ve smyslu čl. 30, 31 a 36 Listiny základních práv a svobod. Tento postup
proto považuje stěžovatel za nezákonný.
[11.] Opožděné a nesprávné rozhodnutí žalovaného mělo přímý dopad do subjektivních práv
stěžovatele, protože dávka, která měla být vyplacena manželce stěžovatele, by spadala
do společného jmění manželů a s ohledem na jejich poměry by zajistila důstojnější dožití
manželky stěžovatele a celkově by zvedla životní úroveň obou manželů. Pokud by dávka byla
přiznána v požadovaném rozsahu a bez prodlev, neměla by situace stěžovatele a jeho manželky
vliv na jejich fyzické a psychické zdraví.
[12.] S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[13.] Žalovaný se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřil.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14.] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[15.] Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s) a zkoumal při tom,
zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[16.] Kasační stížnost soud shledal důvodnou.
[17.] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzeným pochybením krajského soudu, který
měl žalobu odmítnout, aniž by stěžovateli ustanovil právního zástupce za situace, kdy tento
v v žalobě o jeho ustanovení požádal.
[18.] Z obsahu žaloby plyne, že se stěžovatel v jejím závěru obrátil na krajský soud s prosbou,
aby mu jako osobě bez právní kvalifikace „v případě, že to bude nutné z hlediska věcné správnosti, přidělil
advokáta.“ Současně stěžovatel soudu sdělil, že je nemajetný starobní důchodce a je aktuálně
povinen uhradit zbývající část pohřebních výloh manželčina pohřbu.
[19.] Ze soudního spisu je však zřejmé, že krajský soud o ustanovení zástupce stěžovateli
pro řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného nerozhodoval a v usnesení o odmítnutí žaloby
ze dne 3. 3. 2014, č. j. 41 A 10/2014 – 7, takto zvolený postup ani nijak nezdůvodnil.
[20.] Ve výše uvedeném postupu krajského soudu shledává Nejvyšší správní soud vadu řízení,
která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Obdobnou otázkou se Nejvyšší správní soud již zabýval ve svém
rozsudku ze dne 30. 1. 2006, č. j. 4 Ads 55/2005 – 114, kde dospěl k závěru, že pokud krajský
soud nerozhodl o nové opakovaně urgované žádosti o ustanovení zástupce žalobkyni a vynesl
rozsudek ve věci samé, je takový postup vadou řízení před soudem, která mohla mít za následek
nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.
[21.] Krajský soud žalobu odmítl podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. z důvodu,
že stěžovatel k podání žaloby zjevně nebyl oprávněn, neboť účastníkem správního řízení byla
manželka žalobce, p. Kt. G., aniž by svůj závěr po právní stránce blíže zdůvodnil. Krajský soud se
zejména nevypořádal s ustanovením §21 a §17 odst. 1 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování
dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 329/2011 Sb.“). Dle ustanovení §21 citovaného zákona je
účastníkem řízení pouze žadatel o dávku nebo osoby uvedené v §17 odst. 1. Ustanovení
§17 odst. 1 zákona č. 329/2011 Sb. pak stanoví, že zemřela-li oprávněná osoba po uplatnění
nároku na dávku, nabývají nárok na částky, na něž vznikl nárok do dne smrti oprávněné osoby,
postupně manžel, děti a rodiče, jestliže žili s oprávněnou osobou v době její smrti ve společné
domácnosti. Podmínka společné domácnosti nemusí být splněna u dětí, které mají nárok
na sirotčí důchod po zemřelém.
[22.] Za této situace tedy nelze mít bez dalšího za to, že stěžovatel je osobou zjevně
neoprávněnou ve smyslu §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., nejde o případ, kdy by stěžovatel pojmově
vůbec nemohl být nositelem práva, o němž je v řízení rozhodováno (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 11. 2004, č. j. 3 As 24/2004 - 79).
[23.] Vada řízení před krajským soudem spočívající v tom, že krajský soud o žádosti stěžovatele
o ustanovení zástupce pro řízení o žalobě nerozhodl, a nezákonnost spočívající v tom, že nebyly
ani splněny předpoklady pro odmítnutí žaloby podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., nepochybně
měly za následek nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby.
[24.] Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2010, č. j. 4 Azs 6/2010 – 42,
lze dovodit, že v dalším řízení o žalobě před krajským soudem poté, co bylo původní rozhodnutí
krajského soudu Nejvyšším správním soudem zrušeno, zastupuje účastníka advokát
již ustanovený v řízení o kasační stížnosti. Za této situace krajský soud v dalším řízení o žádosti
stěžovatele o ustanovení zástupce nebude rozhodovat.
[25.] Soud je povinen se v každé fázi řízení zabývat také tím, zda jsou splněny podmínky řízení,
za nichž může ve věci samé rozhodnout. Mezi podmínky řízení náleží také existence včasné
a úplné žaloby a pravomoc soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví (§4 s. ř. s.).
[26.] Z obsahu podání stěžovatele ze dne 13. 2. 2014 Nejvyšší správní soud zjistil, že ve vztahu
k žalobě proti rozhodnutí žalovaného stěžovatel podrobně popisuje zdravotní stav své manželky,
ale žaloba neobsahuje žádný konkrétní žalobní bod. Podle ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
přitom žaloba musí kromě obecných náležitostí podání (§37 odst. 2 a 3 s. ř. s.) obsahovat žalobní
body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné.
[27.] Z tohoto důvodu tedy krajský soud v dalším řízení vyzve podle §37 odst. 5 s. ř. s.
zástupce stěžovatele k odstranění uvedených vad žaloby v přiměřené lhůtě, kterou krajský soud
určí. S ohledem na specifické okolnosti dané věci přitom nelze aplikovat ust. §71 odst. 2 s. ř. s.,
podle kterého musí být nedostatek žaloby spočívající v chybějících žalobních bodech odstraněn
ve lhůtě pro podání žaloby. Napadené rozhodnutí správního orgánu totiž bylo stěžovateli
doručeno dne 17. 12. 2013 a stěžovatel žalobu osobně podal u krajského soudu dne 14. 2. 2014.
Stěžovateli by tedy k odstranění vad žaloby zbývaly pouhé 3 dny, a to i s přihlédnutím k ust. §35
odst. 8 (předposlední věta) s. ř. s., v důsledku kterého po dobu od podání žádosti o ustanovení
zástupce do právní moci rozhodnutí o ní neběží lhůta stanovená pro podání návrhu na zahájení
řízení. Za situace, kdy zástupce byl stěžovateli ustanoven zdejším soudem až v řízení o kasační
stížnosti, přičemž současně zdejší soud doručuje účastníkům (jejich zástupcům) i rozhodnutí
o kasační stížnosti, je zřejmé, že v době návratu spisu krajskému soudu, který teprve poté může
přistoupit k výzvě k odstranění vad žaloby, by bylo dodržení lhůty dle §71 odst. 2 s. ř. s. zhola
nemožné a rozhodnutí o kasační stížnosti by tak mělo jen akademický charakter. Takovýto
přístup by tedy byl nepřípustně formalistický a ve svém důsledku by představoval odepření
spravedlnosti stěžovateli. Proto s ohledem na povahu věci stěžovatel splní svou povinnost včas
vady žaloby odstranit ve lhůtě, kterou stanoví krajský soud v usnesení, kterým jej vyzve
k odstranění vad žaloby.
[28.] Nejvyšší správní soud v řízení před krajským soudem shledal i další vadu, která měla
za následek nezákonné rozhodnutí o odmítnutí žaloby. Krajský soud ohledně nároku stěžovatele
na zaplacení částky 35 000 Kč jako náhrady za nemajetkovou újmu stěžovatele pouze poučil,
že uvedený nárok musí uplatnit v občanském soudním řízení, neboť soudy rozhodující
ve správním soudnictví nejsou nadány pravomocí k rozhodování o takovém nároku.
Dle ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. však „Soud návrh odmítne také tehdy, domáhá-li se navrhovatel
rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení,
anebo domáhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné
pravomoci v soukromoprávní věci. V usnesení o odmítnutí návrhu musí být navrhovatel poučen o tom,
že do jednoho měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu a ke kterému věcně příslušnému soudu.“
[29.] Krajský soud však napadeným usnesením žalobu odmítl jako celek jen z důvodu dle
§46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (o odmítnutí žaloby stěžovatele o zaplacení částky 35 000 Kč
jako náhrady za nemajetkovou újmu podle §46 odst. 2 s. ř. s. tedy nerozhodl) a stěžovatele taktéž
v rozporu s ustanovením §46 odst. 2 s. ř. s. nepoučil o tom, že do jednoho měsíce od právní
moci usnesení může podat žalobu a ke kterému věcně příslušnému soudu. Bude na straně
krajského soudu, aby i toto pochybení v dalším řízení odstranil.
V. Závěr
[30.] Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a proto napadené usnesení krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s.
v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[31.] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc
k dalšímu řízení, je krajský soud vázán názorem vysloveným ve zrušovacím rozhodnutí
(§110 odst. 4 s. ř. s.) a v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. září 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu