ECLI:CZ:NSS:2014:5.AS.109.2013:54
sp. zn. 5 As 109/2013 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: D. P.,
zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti
žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Praha 3, Olšanská 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti výroku I. a II. rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 A 65/2013 - 36,
takto:
I. Výrok I. a II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013,
č. j. 1 A 65/2013 - 36, se zrušuje .
II. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne
10. 9. 2013, č. j. CPR-8310-3/ČJ-2013-930310-V242, se zrušuje a věc
se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8228 Kč
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petra Václavka, advokáta.
Odůvodnění:
I. Průběh dosavadního řízení
[1.] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá
zrušení výroku I. a II. shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „městský
soud“). Tímto rozsudkem městský soud ve výroku I. zamítl žalobu směřující proti rozhodnutí
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 10. 9. 2013, č. j. CPR-8310-
3/ČJ-2013-930310-V242 (dále též „rozhodnutí žalovaného“), výrokem II. rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a výrokem III. rozhodl o vrácení soudního
poplatku stěžovateli.
[2.] Výše uvedeným rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti
rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké
policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, č. j. KRPA-210995/ČJ-2013-000022, ze dne
3. 6. 2013 (dále též „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“). Správní orgán I. stupně
v předmětné věci stěžovateli uložil podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění a stanovil dobu, po kterou
stěžovateli nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, na jeden rok. Počátek
doby, po kterou stěžovateli nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie,
byl stanoven podle §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy stěžovatel pozbude
oprávnění k pobytu na území České republiky. Doba k vycestování z území České republiky byla
podle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena do 15 dnů od nabytí právní moci tohoto
rozhodnutí a současně bylo konstatováno, že podle §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců
se na stěžovatele nevztahují důvody znemožňující vycestování podle §179 zákona o pobytu
cizinců.
[3.] Rozhodnutí žalovaného ve věci správního vyhoštění napadl stěžovatel žalobou, v níž
namítal, že na území České republiky měl povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání a dne
28. 3. 2012 podal v zákonné lhůtě žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu. Dne 4. 6. 2013 bylo stěžovateli osobně na pracovišti Ministerstva vnitra České republiky,
odboru azylové a migrační politiky (dále též „OAMP“) předáno rozhodnutí o zamítnutí žádosti
o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu. Uvedené rozhodnutí stěžovatel napadl
odvoláním, proto rozhodnutí o zamítnutí žádosti nemohlo nabýt právní moci dne 21. 3. 2013.
O odvolání stěžovatele nebylo do dne podání žaloby rozhodnuto. Protože žádost byla podána
v zákonné lhůtě a proti zamítavému rozhodnutí bylo v zákonné lhůtě podáno odvolání,
stěžovatel na území České republiky pobývá legálně v souladu s ustanovením §44a odst. 3
v návaznosti na §47 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců.
[4.] Městský soud stěžejní žalobní námitku, že rozhodnutí o žádosti stěžovatele o prodloužení
platnosti povolení k dlouhodobému pobytu dosud nenabylo právní moci, s ohledem
na obsah spisového materiálu neshledal důvodnou, a proto žalobu podle ustanovení
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „s. ř. s.“), zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti
[5.] Stěžovatel výrok I. a II. rozsudku městského soudu napadá z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s], dále z důvodu vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo, že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit,
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a dále z důvodu nepřezkoumatelnosti
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[6.] V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud nedostatečně přezkoumal činnost
správních orgánů, které nevycházely ze spolehlivě zjištěného stavu věci a současně sám zatížil
své rozhodnutí nezákonností, neboť své rozhodnutí nepřesvědčivě zdůvodnil. Městský soud
dle stěžovatele zcela pominul jednoznačně prokázané skutečnosti a zjištěné skutečnosti hodnotil
bez zvážení okolností celého případu a na základě nedostatečně zjištěného stavu věci.
[7.] Stěžovatel předně poukazuje na faktickou situaci ve věci, kdy není zcela zřejmé, jaký
je výsledek řízení o žádosti stěžovatele o prodloužení povolení k pobytu. Městský soud ve svém
rozhodnutí také připustil, že jsou jisté pochybnosti, které mohly vést stěžovatele k nesprávnému
závěru o legálnosti jeho pobytu. Uvedené pochybnosti, které dosud nebyly legálně vyvráceny,
jsou právě důvodem nezákonnosti rozhodnutí o správním vyhoštění.
[8.] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu (a žalovaného), že rozhodnutí
o zamítnutí žádosti stěžovatele o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu
č. j. OAM-16939- 15/DP-2012 nabylo právní moci dne 21. 3. 2013. Z obsahu rozhodnutí
o správním vyhoštění je přitom zjevné, že právě otázka výsledku řízení ve věci pobytového
oprávnění stěžovatele je pro řízení o správním vyhoštění klíčová. V situaci, kdy bylo zjevné,
že doposud nebylo dosaženo konečného rozhodnutí k těmto otázkám, bylo povinností správního
orgánu přerušit řízení ve věci správního vyhoštění a vyčkat rozhodnutí odvolacího orgánu, neboť
skutečnost, že žádost stěžovatele byla zamítnuta, je právě podkladem rozhodnutí o správním
vyhoštění. Dle stěžovatele je porušení právních předpisů správním orgánem v řízení o povolení
k pobytu natolik zjevné, že si správní orgán rozhodující o vyhoštění mohl o tomto dokonce
udělat úsudek a rozhodnout sám.
[9.] Způsob doručení písemností v řízení o prodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu se odchýlil od závazných ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Ve správním spise je založená plná
moc stěžovatele pro p. A. S. Správní orgán byl povinen doručovat výzvu k doplnění podání i
rozhodnutí ve věci samé zástupci stěžovatele. Z doručenky ze dne 21. 3. 2013 je evidentní, že
rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele o prodloužení doby platnosti povolení k
dlouhodobému pobytu však bylo zasláno na adresu stěžovatele, a to ještě na adresu nesprávnou.
Písemnosti v řízení o prodloužení pobytu byly zasílány v rozporu se zákonem. Stěžovatel
požádal, aby bylo rozhodnuto o neplatnosti doručení rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele
č. j. OAM-16939- 15/DP-2012, které mělo být doručeno fikcí dne 2. 3. 2013, a požádal, aby za
termín doručení písemnosti byl považován den 4. 6.2013, tedy den, kdy si stěžovatel dané
rozhodnutí osobně převzal. S ohledem na tuto skutečnost nemohly nastat okolnosti, za nichž
bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění, které pak bylo evidentně vydáno v rozporu se
zákonem. I pro případ, že by stěžovatel neměl zvoleného zástupce, byly písemnosti doručovány
nesprávně, neboť správní orgán písemnosti nedoručoval na adresu uvedenou v podané žádosti,
kterou stěžovatel po celou dobu řízení neměnil. S ohledem na špatnou doručovací adresu nebylo
možné aplikovat fikci doručení, protože mezi klíčové podmínky pro doručení fikcí patří vložení
oznámení o neúspěšném doručení písemnosti do domovní schránky stěžovatele a poskytnutí
písemného poučení dle §23 odst. 5 správního řádu.
[10.] Stěžovatel rozhodnutí o správním vyhoštění považuje také za zcela nepřiměřené
důvodům vedoucím k jeho vydání. Rozhodnutí nepřípustně zasahuje do soukromého
a rodinného života stěžovatele. Správní orgány své rozhodnutí zatížily nepřezkoumatelností,
když ve vydaných rozhodnutích možné zásahy do soukromého a rodinného života stěžovatele
nijak nezkoumaly. Stěžovatel je názoru, že uvedené pochybení přenesl do svého rozhodnutí
i městský soud, který předmětné pochybení nenapravil.
[11.] Dne 6. 3. 2014 stěžovatel svou kasační stížnost prostřednictvím svého právního zástupce
doplnil. V předmětném podání stěžovatel uvádí, že dne 14. 2. 2014 obdržel rozhodnutí Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (č. j. MV-89541-14/SO/sen-2013), tj. odvolacího
orgánu v řízení o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatele.
Uvedené rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“)
zrušilo rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, OAMP, ze dne 15. 2. 2013 o zamítnutí žádosti
o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu a věc byla vrácena správnímu
orgánu k novému projednání a rozhodnutí. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení
pobytového oprávnění stěžovatele bylo přímým důsledkem zahájení správního řízení o vyhoštění.
Dřívější „nelegální“ pobyt stěžovatele byl rozhodnutím Komise dodatečně zhojen, neboť
nelegálnost pobytu stěžovatele vycházela z nezákonného rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR,
OAMP, o žádosti o prodloužení pobytového oprávnění.
[12.] Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[13.] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele uvádí, že žalobou napadené
rozhodnutí je v souladu se zákonem a v řízení ve věci správního vyhoštění byl zjištěn skutkový
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
[14.] V průběhu správního řízení ve věci správního vyhoštění bylo Ministerstvo vnitra ČR,
OAMP, požádáno, aby se vyjádřilo k oprávněnosti pobytu stěžovatele na území České republiky,
a to v souvislosti se žádostí stěžovatele o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu na území České republiky. Ministerstvo vnitra se vyjádřilo tak, že uvedená žádost byla
rozhodnutím ze dne 15. 2. 2013 zamítnuta a rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 3. 2013.
Jiné řízení, které by stěžovatele opravňovalo k pobytu na území ČR, nebylo v rozhodné době
vedeno. Současně se sdělením byla zaslána kopie rozhodnutí vydaného dne 15. 2. 2013
pod č. j. OAM-16939-15/DP-2012, a to s vyznačením právní moci a doručenkou, ze které
vyplývá, že si stěžovatel rozhodnutí na výzvu doručovatele nepřevzal, a proto mu bylo vhozeno
do poštovní schránky.
[15.] Rozhodnutí o zamítnutí žádosti, které stěžovatel doložil až soudu, nikoli žalovanému
nebo správnímu orgánu I. stupně, je totožné s rozhodnutím o pobytu s tím rozdílem, že uvedené
rozhodnutí bylo předáno stěžovateli Ministerstvo vnitra ČR, OAMP, dne 4. 6. 2013,
když na uvedeném rozhodnutí vyznačilo datum dne 4. 6. 2013. Ve vyjádření k žalobě žalovaný
upozornil, že z rozhodnutí, předloženého stěžovatelem v rámci řízení o žalobě, zcela jasně
vyplývá, že stěžovatel byl poučen o tom, že rozhodnutí, které mu bylo dne 4. 6. 2013 předáno,
má pouze informativní charakter, neboť rozhodnutí o pobytu nabylo právní moci
dne 21. 3. 2013.
[16.] V době vydání žalobou napadeného rozhodnutí tak žalovaný neměl žádné pochybnosti
o tom, že řízení ve věci pobytu nebylo ke dni 21. 3. 2013 pravomocně ukončeno, neboť tomu
nenasvědčují žádné podklady ve spisovém materiálu a ani námitky stěžovatele uplatněné
v podaném odvolání. Stěžovatel před vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění nezpochybnil
špatné doručování rozhodnutí o pobytu. Z lustrací v policejních databázích vyplynulo,
že rozhodnutí o pobytu bylo stěžovateli doručováno na hlášenou adresu. Uplatnil-li stěžovatel
námitku špatného doručování rozhodnutí o pobytu až v kasační stížnosti, nelze k ní již přihlížet.
[17.] K otázce přiměřenosti dle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců žalovaný uvádí,
že správní orgán I. stupně se uvedenou otázkou přezkoumatelným způsobem zabýval
v rozhodnutí o správním vyhoštění a uvedená otázka byla posouzena i v žalobou napadeném
rozhodnutí. Posouzení otázky přiměřenosti stěžovatel nenapadl ani v podaném odvolání,
ani v žalobě, proto v rámci kasační stížnosti nelze k uvedené námitce přihlížet.
[18.] Dne 17. 3. 2014 žalovaný reagoval na doplnění kasační stížnosti stěžovatelem a uvádí,
že jestliže Komise dne 14. 2. 2014 vydala rozhodnutí č. j. MV-89541-14/SO/sen-2013, kterým
zrušila rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, OAMP, č. j. OAM-16939-15/DP-2012 ze dne
15. 2. 2013 a věc vrátila k novému projednání, jedná se o novou skutečnost, resp. důkaz, který
neexistoval v době původního řízení.
[19.] Podle §75 s. ř. s. vychází soud při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního
stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Rozhodnutí Komise ze dne 14. 2. 2014,
proto nemůže být důvodem, pro který by soud shledal, že by žalobou napadené rozhodnutí bylo
nezákonné, resp. pro který by bylo možno zrušit rozsudek městského soudu. Skutečnost, že nyní
bylo zrušeno pravomocné rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele o prodloužení pobytu
ze dne 15. 2. 2013, které bylo podkladem pro rozhodnutí o správním vyhoštění, může
být důvodem pro obnovu řízení. S ohledem na výše uvedené navrhuje žalovaný kasační stížnost
stěžovatele zamítnout.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[20.] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[21.] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s) a zkoumal při tom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[22.] Námitku nesprávného posouzení právní otázky městským soudem v předcházejícím
řízení přitom Nejvyšší správní soud neshledal nepřípustnou ve smyslu ustanovení §104 odst. 4
s. ř. s., neboť stěžovatel již v žalobě namítal, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele
o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nenabylo právní moci
dne 21. 3. 2013, když o jeho podaném odvolání do dne podání žaloby dosud nebylo rozhodnuto.
V daném případě se tedy jedná o posouzení sporné právní otázky ke skutkovému a právnímu
stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
[23.] Kasační stížnost soud shledal důvodnou.
IV. A. Obsah spisů
[24.] Dle úředního záznamu o zajištění cizince byl stěžovatel dne 2. 6. 2013 kontrolován
hlídkou policie. Předběžnou lustrací v místě kontroly bylo zjištěno, že stěžovatel má ukončený
pobyt. Na základě této skutečnosti byl stěžovatel na místě kontroly zajištěn k provedení dalších
úkonů. Lustrací v dostupných evidencích Policie ČR bylo posléze zjištěno, že stěžovatel ode dne
22. 3. 2013 pobývá na území České republiky bez platného povolení k pobytu, tj. neoprávněně.
Z tohoto důvodu byl stěžovatel zajištěn. Dne 3. 6. 2013 zahájila Policie ČR, Krajské ředitelství
policie hl. m. Prahy, se stěžovatelem správní řízení ve věci správního vyhoštění na základě
skutečnosti, že stěžovatel pobývá na území České republiky bez platného povolení k pobytu,
ač k tomu není oprávněn. Do protokolu o vyjádření účastníka řízení stěžovatel uvedl, že v březnu
roku 2012 podal žádost o prodloužení dlouhodobého pobytu a domníval se, že dokud
o ní nebude rozhodnuto, je jeho pobyt v České republice legální. Až nyní se dozvěděl, že „jeho
žádost byla zastavena“ a vízum tak nemá.
[25.] Správní orgán I. stupně dne 3. 6. 2013 požádal Ministerstvo vnitra ČR, OAMP, o zaslání
informace k pobytu stěžovatele. Dle sdělení Ministerstva vnitra ČR podal stěžovatel
dne 28. 3. 2012 žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, která
byla rozhodnutím ze dne 15. 2. 2013 zamítnuta a rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 3. 2013.
V příloze sdělení bylo zasláno rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, OAMP, ze dne 15. 2. 2013,
č. j. OAM-16939-15/DP-2012, o zamítnutí žádosti stěžovatele o prodloužení doby platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu a kopie doručenky.
[26.] Městský soud při posuzování předmětné věci vycházel z obsahu správního spisu,
ze kterého zjistil, že správní orgán I. stupně dne 3. 6. 2013 zaslal Ministerstvu vnitra ČR, OAMP,
dotaz ohledně ověření informace o řízení o žádosti stěžovatele ze dne 28. 3. 2012 o prodloužení
dlouhodobého pobytu. Ze samotného sdělení Ministerstva vnitra dle městského soudu informace
týkající se doručení explicitně nevyplývají, přílohou odpovědi byla však také kopie rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 15. 2. 2013 včetně kopie doručenky, ze které lze vyčíst, že rozhodnutí
bylo připraveno k vyzvednutí dne 20. 2. 2013 a dne 5. 3. 2013 bylo vloženo do stěžovatelovy
schránky. Z uvedené informace, stejně jako z odpovědi Ministerstva vnitra ČR, následně vycházel
správní orgán I. stupně v řízení o správním vyhoštění, když dospěl k závěru, že rozhodnutí
o zamítnutí žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu stěžovatele nabylo právní moci
dne 21. 3. 2013. Stěžejní odvolací námitka proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně
o správním vyhoštění byla totožná se stěžejní žalobní námitkou, že řízení o žádosti stěžovatele
o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu ještě stále probíhá. Žalovaný se však
jednoznačně přiklonil k názoru správního orgánu I. stupně, že rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR
o zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti dlouhodobého pobytu nabylo právní moci
dne 21. 3. 2013, v důsledku čehož stěžovatel od 22. 3. 2013 na území ČR pobýval nelegálně.
Městský soud s ohledem na obsah spisového materiálu žalobní námitku neshledal důvodnou.
IV. B. Posouzení věci
[27.] V průběhu řízení o kasační stížnosti stěžovatel dne 6. 3. 2014 Nejvyššímu správnímu
soudu předložil rozhodnutí Komise ze dne 14. 2. 2014, č. j. MV-89541-14/SO/sen-2013.
Uvedeným rozhodnutím Komise, jako odvolací orgán v řízení o prodloužení doby platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatele, zrušila odvoláním napadené rozhodnutí
Ministerstva vnitra ČR, OAMP, ze dne 15. 2. 2013, č. j. OAM-16939-15/DP-2012, o zamítnutí
žádosti stěžovatele o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu a věc byla
vrácena správnímu orgánu I. stupně k novému projednání.
[28.] Komise v uvedeném rozhodnutí předně konstatovala, že odvolání stěžovatele ze dne
15. 6. 2013 považuje za včas podané s ohledem na nesprávné doručení napadeného rozhodnutí
na adresu hlášeného pobytu stěžovatele na území České republiky (K O. 1045, P. 6) namísto
doručení předmětného rozhodnutí na adresu zplnomocněného zástupce odvolatele p. A. S.,
zmocněného na základě plné moci ze dne 20. 3. 2012 též k přebírání veškerých písemností. Dle
Komise také nebylo možné přehlédnout skutečnost, že součástí spisového materiálu je oznámení
ze dne 17. 1. 2013 p. K. S., majitele nemovitosti na adrese hlášeného pobytu stěžovatele, o
odhlášení všech cizinců z uvedené adresy ke dni 17. 1. 2013.
[29.] Dle ustanovení §44a odst. 3 věta druhá zákona o pobytu cizinců, se na prodloužení
platnosti povolení k dlouhodobému pobytu §35 odst. 2 a 3, §36, §46 odst. 3, §46 odst. 7 a 8
a §47 vztahuje obdobně.
[30.] Dle ustanovení §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců platí, že pokud doba platnosti víza
k pobytu nad 90 dnů uplyne před rozhodnutím žádosti o povolení dlouhodobého pobytu, ačkoliv
žádost byla podána ve lhůtě podle odst. 1, považuje se vízum za platné do doby nabytí právní
moci rozhodnutí o podání žádosti.
[31.] Podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému
smluvních států, až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn,
nebo bez platného oprávnění k pobytu.
[32.] Z výše uvedeného plyne, že k tomu, aby stěžovateli mohlo být uděleno správní vyhoštění
dle ustanovení §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, musí být naplněna skutková
podstata pro udělení správního vyhoštění předvídaná tímto ustanovením, a to i s ohledem
na ustanovení §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
[33.] Řízení o správním vyhoštění stěžovatele bylo v souzené věci zahájeno na základě
skutečnosti, že stěžovatel ode dne 22. 3. 2013 pobývá na území České republiky nelegálně
(bez víza či jiného oprávnění k pobytu), neboť rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele
o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nabylo právní moci
dne 21. 3. 2013. Správní orgán I. stupně i žalovaný v řízení o správním vyhoštění považovali
rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele ze dne 15. 2. 2013 za doručené fikcí, tedy posledním
dnem 10-ti denní lhůty k vyzvednutí uložené písemnosti. S ohledem na ustanovení §44a odst. 3
ve spojení s §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, je tak pro posouzení věci stěžejní otázka,
zda rozhodnutí o žádosti stěžovatele o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu nabylo právní moci dne 21. 3. 2013. Za situace, kdy stěžovatel podal žádost o prodloužení
doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v zákonné lhůtě a proti zamítavému rozhodnutí
o této žádosti podal včasné odvolání, nepobýval na území České republiky v souladu
s ustanovením §44a odst. 3 a §47 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců neoprávněně, a to již
ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalovaného (§75 s. ř. s.).
[34.] Dle ustanovení §52 odst. 2 s. ř. s., je soud vázán rozhodnutím soudů o tom, že byl
spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím soudu o osobním stavu. O jiných
otázkách si soud učiní úsudek sám; je-li tu však rozhodnutí o nich, soud z něj vychází, popřípadě
tam, kde o nich náleží rozhodovat soudu, může uložit účastníku řízení, aby takové rozhodnutí
vlastním návrhem vyvolal.
[35.] Ze stěžovatelem předloženého rozhodnutí Komise ze dne 14. 2. 2014, č. j. MV-89541-
14/SO/sen-2013, je zřejmé, že rozhodnutí o žádosti stěžovatele o prodloužení doby platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu ze dne 15. 2. 2013 nenabylo právní moci dne 21. 3. 2013.
Správní orgán totiž zamítavé rozhodnutí o žádosti doručoval nesprávně na adresu hlášeného
pobytu stěžovatele na území České republiky (K O. 1045, P. 6), namísto doručení předmětného
rozhodnutí na adresu zplnomocněného zástupce stěžovatele p. A. S.
[36.] Nejvyšší správní soud při posuzování sporné právní otázky, zda rozhodnutí o žádosti
stěžovatele o prodloužení doby platnosti povolení k pobytu nabylo právní moci dne 21. 3. 2013,
vycházel z rozhodnutí Komise. Proto Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než kasační stížností
napadený rozsudek zrušit, neboť městský soud (stejně jako žalovaný) při posuzování sporné
právní otázky vycházel ze závěru, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele nabylo právní
moci dne 21. 3. 2013.
[37.] Za situace, kdy Nejvyšší správní soud kasační stížností napadené výroky I. a II. rozsudku
městského soudu i rozhodnutí žalovaného zrušil, nezabýval se již dalšími kasačními námitkami
stěžovatele.
V. Závěr
[38.] S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou
a v souladu s ustanovením §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. napadené výroky I. a II. rozsudku
městského soudu zrušil. Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud
již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením
rozhodnutí krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí
správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. Vzhledem k tomu, že v dané věci by městský
soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost, než napadené
rozhodnutí žalovaného zrušit pro nezákonnost, rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. tak, že sám rozhodnutí žalovaného
zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm budou správní orgány postupovat podle
právního názoru vysloveného v tomto rozsudku.
[39.] Podle ustanovení §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s., rozhodne Nejvyšší správní soud
v případě, že zruší podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení
o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch,
podle §60 odst. 1 s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Náklady v souvislosti
se zaplacením soudního poplatku stěžovateli nevznikly, neboť stěžovatel byl v řízení o žalobě
před městským soudem i v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem
dle ustanovení §11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů, od soudního poplatku osvobozen. V řízení o kasační stížnosti byl však
stěžovatel zastoupen advokátem, náleží mu tedy náhrada nákladů spojených se zastoupením
v řízení o kasační stížnosti. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta za zastupování za dva
úkony právní služby po 3100 Kč (příprava a převzetí zastoupení a podání kasační stížnosti)
dle §7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tj. celkem
6200 Kč, a v paušální náhradě hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč za dva úkony právní
služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu), tj. celkem 600 Kč. Protože zástupce stěžovatele
je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající dani, kterou
je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Částka daně činí 1428 Kč. Celková částka odměny
tedy činí 8228 Kč. Nahradit tyto náklady uložil Nejvyšší správní soud žalovanému.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu