ECLI:CZ:NSS:2014:5.AS.147.2012:38
sp. zn. 5 As 147/2012 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba
Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: G.
M. H. (dříve G.), zastoupená JUDr. Zdeňkem Davidem, advokátem se sídlem Albrechtická 4,
Krnov, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice a ústav pro výkon
zabezpečovací detence Opava, se sídlem Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2012, č. j. 22 A 144/2011 - 59,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2012, č. j. 22 A 144/2011 - 59,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta JUDr. Zdeňka Davida se u r č u j e
částkou 2904 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Dne 21. 6. 2011 byl Krajskému soudu v Ostravě doručen návrh žalobkyně ze dne
16. 6. 2011 označený jako „Správní žaloba proti rozhodnutí lékaře Věznice Opava, MUDr. V. M. ,
nezajistit operaci žalobkyně“.
V návrhu žalobkyně uváděla, že byla dne 6. 6. 2011 vyšetřena na kontaktním RTG
v civilním zdravotnickém zařízení, přičemž dle sdělení chirurga byl nutný okamžitý zákrok
v NsP VV Praha Pankrác. Téhož dne rozhodl MUDr. V. M. v rozporu s odborným
doporučením, že žalobkyně do NsP VV Praha Pankrác za tímto účelem eskortována nebude,
čímž žalobkyni vznikla podle jejího tvrzení zdravotní újma. Žalobkyně v žalobě dále konstatovala,
že proti rozhodnutí správního orgánu je osoba, jíž se takové rozhodnutí dotýká, oprávněna podat
žalobu podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád s právní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Konečně žalobkyně uvedla, že svou žalobu dále doplní
prostřednictvím svého zástupce, o jehož ustanovení jakož i o osvobození od soudních poplatků
zároveň požádala.
Krajský soud v Ostravě uvedené podání žalobkyně posoudil jako žalobu proti rozhodnutí
lékaře žalované nezajistit operaci žalobkyně, přičemž tuto žalobu prvním výrokem usnesení
ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 144/2011 - 4, odmítl. Druhým výrokem pak zamítl návrh žalobkyně
na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů. Uvedené usnesení
krajského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) včasnou kasační stížností. K návrhu
stěžovatelky Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 9. 2011, č. j. 22 A 144/2011 - 17,
ustanovil jejím zástupcem JUDr. Zdeňka Davida, advokáta. Nejvyšší správní soud shledal kasační
stížnost důvodnou a usnesení krajského soudu ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 144/2011 – 4, zrušil
svým rozsudkem ze dne 31. 8. 2012, č. j. 5 As 11/2012 – 55.
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku především shledal důvodnou námitku
stěžovatelky, podle níž krajský soud žalobu odmítl bez jakéhokoliv podkladu ve spise, a dodal,
že tak navíc krajský soud učinil, aniž by vyzval stěžovatelku k odstranění vad žaloby. Dle názoru
zdejšího soudu měl krajský soud stěžovatelku před vydáním svého rozhodnutí nejprve vyzvat
dle §37 odst. 5 s. ř. s. k odstranění vad žaloby. Zároveň z podání stěžovatelky nebylo zřejmé,
zda se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 s. ř. s., nebo o zásahovou
žalobu ve smyslu §82 s. ř. s., případně zda nejde o žalobu nečinnostní podle §79 s. ř. s., která
by přicházela v úvahu v případě, že by se stěžovatelka dle obsahu žaloby domáhala vydání
rozhodnutí žalované o tom, že nebude stěžovatelce zajištěno provedení požadované operace.
I v tomto smyslu pak měl krajský soud vyzvat stěžovatelku, aby uvedla, o jaký žalobní
typ se jedná a čeho se domáhá. Krajský soud tedy nebyl dle názoru zdejšího soudu oprávněn
vydat rozhodnutí, aniž by se pokusil předmětné vady postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. odstranit.
Dalším důvodem nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu bylo to, že se krajský soud v řízení
o žalobě stěžovatelky řádně nezabýval jejím návrhem, aby ji osvobodil od soudních poplatků
a aby jí ustanovil zástupce z řad advokátů (učinil tak až v samotném usnesení o odmítnutí žaloby,
přičemž ani výrok o zamítnutí návrhu žalobkyně na osvobození od soudních poplatků
a na ustanovení zástupce z řad advokátů nemohl s ohledem na uváděné důvody obstát).
Nejvyšší správní soud tak shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu s §110 odst. 1
s. ř. s. usnesení krajského soudu v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm
byl krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.).
Krajský soud následně žalobu stěžovatelky opět odmítl, a to usnesením ze dne
2. 11. 2012, č. j. 22 A 144/2011 – 59. Krajský soud uvedl, že vycházel ze závazného právního
názoru Nejvyššího správního soudu, který měl spočívat v tom, že je na krajském soudu,
aby posoudil dle obsahu žaloby, zda se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, žalobu
proti nezákonnému zásahu, pokynu či donucení správního orgánu či o žalobu proti nečinnosti
správního orgánu.
Krajský soud konstatoval, že se v posuzovaném případě nejedná o žalobu proti
nečinnosti. Taktéž dle krajského soudu nejde ani o žalobu proti nezákonnému zásahu, pokynu
či donucení správního orgánu, ani o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, neboť – jakkoli
je zdravotní péče ve výkonu trestu odnětí svobody limitována omezeními vyplývajícími z výkonu
trestu – i ve výkonu trestu odnětí svobody se zdravotní péče řídí stejnými principy jako lékařská
péče poskytovaná „na svobodě“, a to s přihlédnutím k §16 odst. 5 zák. č. 169/1 999 Sb.,
o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších
předpisů. Ve vztahu lékaře a pacienta se totiž nejedná o právem založené vrchnostenské
postavení lékaře vůči pacientovi, tedy o výkon veřejné správy.
Krajský soud dodal, že postup při nesouhlasu s postupem lékaře upravoval v rozhodné
době §11 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění
některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 3. 2012, kdy toto ustanovení
opravňovalo pojištěnce, který má za to, že mu není poskytována náležitá zdravotní péče lékařem,
aby se obrátil na Českou lékařskou komoru či zdravotní pojišťovnu. Bylo proto na stěžovatelce,
aby zvolila některý z těchto postupů.
Krajský soud uzavřel, že jako soud rozhodující věci správního soudnictví není
pravomocný věc projednat a rozhodnout, a proto žalobu podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
odmítl.
Proti usnesení krajského soudu ze dne 2. 11. 2012, č. j. 22 A 144/2011 – 59, podala
prostřednictvím ustanoveného advokáta stěžovatelka kasační stížnost.
Stěžovatelka především namítala, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu, pročež zatížil své rozhodnutí vadou, která měla, či mohla mít,
za následek nezákonné rozhodnutí o odmítnutí žaloby. Krajský soud totiž opět ve věci rozhodl
bez opory ve spise a žalobu odmítl, aniž by stěžovatelku vyzval k odstranění vad žaloby. Krajský
soud tak nepostupoval, jak měl, tedy ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s. Stěžovatelka a ani její
ustanovený zástupce neobdrželi od krajského soudu žádnou výzvu k odstranění vad žaloby
a dokonce nebyli ani vyrozuměni o tom, že ve věci bude znovu rozhodnuto. Ani zastoupení
stěžovatelky ustanoveným advokátem nezbavovalo krajský soud povinnosti vyzvat k odstranění
vad žaloby. Nejvyšší správní soud by tak měl usnesení krajského soudu pro nezákonnost zrušit.
Ustanovený zástupce jménem stěžovatelky také upozornil na to, že krajský soud, který
jej zástupcem ustanovil, je povinen v průběhu celého řízení zkoumat, zda jsou dány důvody
pro osvobození stěžovatelky od soudních poplatků, přičemž v daném případě bylo osvobození
od této povinnosti podmíněno zejména tím, že je stěžovatelka ve výkonu trestu odnětí svobody.
Nejvyšší správní soud i krajský soud ustanove nému zástupci sdělily, že se stěžovatelka
již ve výkonu trestu odnětí svobody nenachází a zdržuje se na adrese P. L. 13, K. Důvody pro
ustanovení tak již mohly pominout a připadalo v úvahu, aby krajský soud své usnesení doručoval
přímo stěžovatelce. Ustanovený advokát však uvádí, že na předmětné adrese nemá možnost
stěžovatelku kontaktovat, což dokládal naskenovanou obálkou nedoručené písemnosti. Jménem
stěžovatelky proto zdejší soud požádal, aby tuto okolnost při svém rozhodování zohlednil a
zavázal krajský soud k posouzení, zda trvají důvody pro osvobození stěžovatelky od povinnosti
platit soudní poplatky a pro bezplatné právní zastoupení, potažmo zda tyto podmínky trvaly již
v době rozhodnutí o odmítnutí žaloby a zda tak bylo dané rozhodnutí řádně doručováno.
Závěrem ustanovený zástupce zdejší soud požádal, zda by bylo možné mimořádně rozhodnutí
doručovat nejen ustanovenému zástupci, ale i přímo stěžovatelce, a to s tím, že za daných
podmínek by mu měl stát pomoci i s doručováním.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že v dané věci nebyl vydán žádný
správní akt. Originál vyjádření lékaře byl zdejšímu soudu zaslán již v řízení vedeném pod sp. zn.
5 As 11/2012. Žádné další písemnosti nejsou ve věci k dispozici.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný
pod č. 625/2005 Sb. NSS). Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem měla
nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu
(viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53, dostupný
na www.nssoud.cz). Jelikož tedy kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí,
nebude se moci ani Nejvyšší správní soud zabývat věcí samou, tj. nebude se zabývat otázkou
zákonnosti žalobou napadeného postupu žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního
soudu v daném řízení je toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu
stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl.
Kasační stížnost je důvodná.
Je třeba souhlasit s tvrzením uvedeným v kasační stížnosti, že se krajský soud neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v jeho rozsudku ze dne
31. 8. 2012, č. j. 5 As 11/2012 – 55, dostupném na www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud zde mj.
výslovně uvedl: „Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že krajský soud byl povinen ujasnit si přípustnost žaloby
a další podmínky řízení v souladu s obsahem žaloby; nebyl přitom vázán označením žaloby. Jinými slovy, krajský
soud měl stěžovatelku vyzvat, aby odstranila zmiňované vady žaloby a upřesnila, čeho se touto žalobou domáhá.
Teprve pokud by stěžovatelka na výzvu soudu podle §37 odst. 5 s. ř. s. neupřesnila a nedoplnila své podání,
byl by krajský soud povinen zkoumat, zda lze v řízení o podání stěžovatelky i přes tuto skutečnost pokračovat,
a pokud by to možné nebylo, byl by povinen podání podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnout (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 As 78/2009 - 76, dostupný na www.nssoud.cz). (…) Krajský soud
se ovšem argumentací stěžovatelky ani (…) relevantními právními předpisy ve svém usnesení vůbec nezabýval.
Bude tedy na něm, aby v dalším řízení v závislosti na tom, jakým způsobem doplní svou žalobu stěžovatelka,
zkoumal, v jakém typu řízení má být stěžovatelce soudní ochrana jejích práv vyplývajících z citovaných ustanovení
poskytnuta, tedy zda se tak má stát v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, tj. zda je faktické
odmítnutí zajištění operace vězeňským lékařem žalované možné považovat za rozhodnutí správního orgánu
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., a pokud ano, zda na věc dopadá stěžovatelkou zmiňovaná zákonná výluka podle
§70 písm. d) s. ř. s., případně zda má být soudní ochrana poskytnuta v jiném typu řízení podle soudního řádu
správního, či zda má tuto ochranu poskytnout soud rozhodující v občanském soudním řízení, jak rovněž jako
možnou alternativu připouštěla stěžovatelka.“
Z usnesení krajského soudu napadeného kasační stížností, jakož i ze spisu krajského
soudu je však zřejmé, že krajský soud přistoupil k posouzení obsahu žaloby a rozhodnutí ve věci,
aniž by se jakkoli pokusil o odstranění vad žaloby postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s.; namísto
takového postupu přistoupil k rozhodnutí věci bez toho, že by o pokračujícím řízení informoval
stěžovatelku či jejího právního zástupce a dal jim tak možnost vady žaloby odstranit. Krajský
soud tak dezinterpretoval jednoznačný a závazný právní názor zdejšího soudu.
Nejvyšší správní soud tudíž uvádí, že krajský soud porušil ustanovení §110 odst. 4 s. ř. s.,
když nerespektoval závazný právní názor vyslovený ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního
soudu. Řízení před krajským soudem tudíž bylo zatíženo vadou, která vyvolala ne zákonnost
jeho usnesení ze dne 2. 11. 2012, č. j. 22 A 144/2011 – 159, a to ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Za této situace je namístě, aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu zrušil,
aniž by se již musel zabývat dalšími jednotlivými kasačními námitkami (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2009, č. j. 4 Ads 19/2008 – 188, dostupný
na www.nssoud.cz); v daném případě nebylo třeba se zabývat ani právními závěry vyjádřenými
v předmětném rozhodnutí.
V dalším řízení tak bude třeba, aby krajský soud postupoval v souladu s výše citovaným
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudku zdejšího soudu
ze dne 31. 8. 2012, č. j. 5 As 11/2012 – 55. Bude přitom rovněž třeba, aby se krajský soud
zabýval ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s. otázkou, zda trvají podmínky pro přiznaní osvobození
stěžovatelky od soudních poplatků, a tedy i podmínky pro zastoupení stěžovatelky ustanoveným
zástupcem z řad advokátů.
Nad rámec věci Nejvyšší správní soud dodává, že své rozhodnutí zasílá v souladu
s §42 odst. 2 s. ř. s. pouze ustanovenému zástupci.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší správní soud uzavírá, že shledal kasační stížnost
důvodnou, a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. usnesení krajského soudu v plném rozsahu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude Krajský soud v Ostravě vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto i předešlém rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Ostravě v novém
rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Byť Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu ruší a věc mu vrací k dalšímu
řízení, je povinen zároveň rozhodnout o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného
zástupce stěžovatelky, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje
ustanoveného advokáta sice totiž patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde však
o náhradu nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s., o níž má dle §110 odst. 3
s. ř. s. v případě náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení napadeného rozhodnutí
krajského soudu rozhodovat v dalším řízení krajský soud.
Ustanovený zástupce vyčíslil odměnu a hotové výdaje v přípise ze dne 4. 12. 2012.
Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci odměnu za jeden úkon právní služby
ve výši 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2012, a dále jeden režijní paušál
ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Nejvyšší správní soud tak přiznal
ustanovenému zástupci stěžovatelky odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 2400 Kč,
zvýšenou o částku 504 Kč připadající na DPH ve výši 21 %, celkem tedy 2904 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu