ECLI:CZ:NSS:2014:5.AZS.115.2014:16
sp. zn. 5 Azs 115/2014 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: E. N.,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, PS 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014, č. j. 44 A 28/2014 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyni se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Průběh dosavadního řízení
[1.] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný (dále též „stěžovatel“) domáhá
zrušení výroku I. shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále též „krajský soud“),
kterým soud zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 5. 2014, č. j. OAM-102/LE-BE03-PS-2014,
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[2.] Rozhodnutím žalovaného byla žalobkyni podle ustanovení §46a odst. 1 písm. c) a §46a
odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
uložena povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců v Bělé pod Bezdězem - Jezové
až do vycestování, maximálně však do 26. 9. 2014.
II. Obsah kasační stížnosti
[3.] Stěžovatel výrok I. rozsudku krajského soudu napadá z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
[§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“].
[4.] V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud odmítl výklad judikatury Nejvyššího
správního soudu ze strany stěžovatele a dospěl k závěru, že uložení maximální doby trvání
povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců musí být ze strany správního orgánu výslovně
odůvodněno.
[5.] Rozsudek krajského soudu stěžovatel shledává nezákonný, odporující nejnovější
judikatuře Nejvyššího správního soudu a nerespektující zásady přezkumu správního uvážení.
[6.] Stěžovatel má za to, že postupoval plně v souladu se zákonem, a to s ustanovením
§46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu, dle něhož: „Ministerstvo rozhodne o povinnosti žadatele o udělení
mezinárodní ochrany, s výjimkou žadatele, kterým je nezletilá osoba bez doprovodu, rodič nebo rodina
s nezletilými či zletilými zdravotně postiženými dětmi, osoba s vážným zdravotním postižením, těhotná žena nebo
osoba, která byla mučena, znásilněna nebo podrobena jiným vážným formám psychického, fyzického či sexuálního
násilí, setrvat v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování, maximálně však
po dobu 120 dní, jestliže je důvodné se domnívat, že by žadatel mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu
nebo veřejný pořádek.“
[7.] Stěžovatel lhůtu zakotvenou v §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu plně respektoval
a uložil žalobkyni povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců po maximální dobu, kterou
mu zákon o azylu umožňuje. Krajský soud svůj závěr opřel o rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 Azs 24/2013 - 42, z nějž dovodil, že správní orgán musí podrobně
a výslovně odůvodnit svůj závěr o aplikaci maximální lhůty 120 dnů. Uvedený rozsudek však
byl dle stěžovatele vyložen Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 21. 5. 2014,
č. j. 6 Azs 33/2014 – 45, tedy před vydáním nyní napadeného rozsudku a ve složení,
kdy předsedou senátu byl stejný soudce jako v rozsudku č. j. 3 Azs 24/2016 – 42, způsobem zcela
odlišným, než jak uvádí krajský soud v nyní přezkoumávaném rozsudku.
[8.] Podle stěžovatele Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ve věci sp. zn. 6 Azs 33/2014 jasně
vyložil právní větu rozsudku ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 Azs 24/2013 – 42, tak, že je možno cizinci
uložit povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců na maximální dobu, již zákon výslovně
stanoví (120 dní). Dle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu má ale správní orgán možnost
správního uvážení stanovit dobu kratší. Právě rozhodnutí o stanovení kratší než zákonné doby
musí být náležitě odůvodněno, aby bylo možné přezkoumat, zda správní orgán nepřekročil meze
správního uvážení nebo správní uvážení nezneužil. Výklad správního uvážení správního orgánu
ze strany Nejvyššího správního soudu je tedy zřejmý a odporuje závěrům krajského soudu
o povinnosti v rozhodnutí podrobně odůvodnit použití maximální, zákonem výslovně zakotvené
lhůty. O přezkoumatelné správní uvážení by se dle stěžovatele jednalo pouze v případě, pokud
by správní orgán využil svého diskrečního oprávnění a stanovil příslušnou dobu kratší,
než je zákonem zakotvených 120 dnů. V takovém případě by nepochybně musel
přezkoumatelným způsobem svůj závěr výslovně odůvodnit.
[9.] Vzhledem k tomu, že ve správním rozhodnutí stěžovatele je obsaženo stejné odůvodnění
stanovení maximální doby povinnosti žalobkyně setrvat v zařízení pro zajištění cizinců jako
ve správním rozhodnutí, které Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ve věci sp. zn. 6 Azs 33/2004
označil za zcela zákonné, je stěžovatel přesvědčen o nedůvodnosti zrušení svého rozhodnutí.
Argument: „vzhledem k výše uvedenému“, použitý stěžovatelem při odůvodnění stanovení doby,
po kterou je žalobkyně povinna setrvat v zařízení pro zajištění cizinců, označil Nejvyšší správní
soud v citovaném rozhodnutí za zcela řádné: „Stanovená délka povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění
cizinců není odůvodněna toliko závěrečnou větou odůvodnění napadeného rozhodnutí, nýbrž specifickými
skutkovými okolnostmi uvedenými v celém odůvodnění napadeného rozsudku (arg. „vzhledem k výše uvedenému).“
V podrobnostech odkazuje stěžovatel na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 6 Azs 33/2014, s nímž je kasační stížností napadený rozsudek
v diametrálním rozporu.
[10.] S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalobkyně ke kasační stížnosti
[11.] Žalobkyně se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřila.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12.] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.) a za stěžovatele jedná
pověřená osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[13.] Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s) a zkoumal při tom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[14.] Kasační stížnost zdejší soud důvodnou neshledal.
[15.] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nesprávné posouzení otázky nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí žalovaného krajským soudem z důvodu rozporu závěrů vyjádřených
v napadeném rozsudku se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2014,
č. j. 6 Azs 33/2014 - 45.
[16.] V řízení před krajským soudem byla spornou otázka, zda je správní orgán v řízení
o uložení povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců dle ustanovení §46a odst. 1 písm. c)
a §46a odst. 2 zákona o azylu, povinen odůvodnit uložení maximální zákonné délky trvání
uvedené povinnosti, či zda je povinen odůvodnit pouze kratší, nikoliv maximální dobu zajištění
cizince.
[17.] Krajský soud v posuzované věci dospěl k závěru, že uvážení správního orgánu
o maximální délce povinnosti cizince setrvat v zařízení pro zajištění cizinců musí být
z odůvodnění rozhodnutí seznatelné vždy a že v soudním přezkumu obstojí jen tehdy, pokud
má oporu v konkrétních a specifických okolnostech, jež plynou z kontextu celého odůvodnění
vydaného rozhodnutí. V daném případě sice podle krajského soudu je z napadeného rozhodnutí
seznatelné, jaké konkrétní okolnosti vzal žalovaný v úvahu při stanovení povinnosti žalobkyně
setrvat v zařízení pro zajištění cizinců, mezi těmito okolnostmi však není žádná, která by mohla
odůvodňovat potřebu setrvání žalobkyně v zařízení pro zajištění cizinců po maximální dobu.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí např. neplyne, že by žalobkyně neměla platné cestovní
doklady, které by bylo třeba zdlouhavým procesem obstarávat, a z odůvodnění rozhodnutí nejsou
patrné ani jiné okolnosti, na základě nichž by bylo možné usuzovat, že realizace návratu
žalobkyně vyžaduje její setrvání v zařízení pro zajištění cizinců po celou (maximální) dobu.
[18.] Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 Azs 24/2013 - 42,
dospěl k závěru o nezbytnosti odůvodnění stanovení délky zajištění podle §46a odst. 1 písm. c)
zákona o azylu, zejména rozhodne-li se správní orgán uložit zákonné maximum. Požadavek
na odůvodnění délky povinnosti dovodil Nejvyšší správní soud i z toho, že se jedná o zásah
do osobní svobody jednotlivce a musí být zaručen jeho soulad s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod.
[19.] Výše uvedený závěr vyslovený Nejvyšším správním soudem ve věci sp. zn. 3 Azs 24/2013
nebyl rozsudkem zdejšího soudu ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Azs 33/2014 – 45, překonán
ani vyvrácen, či blíže vyložen, jak nesprávně dovozuje stěžovatel ve své kasační námitce.
[20.] Zdejší soud proto nemůže přisvědčit argumentaci stěžovatele, že Nejvyšší správní soud
v rozsudku č. j. 6 Azs 33/2014 – 45 vyložil právní větu rozsudku č. j. 3 Azs 24/2013 – 42 tak,
že dle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu má správní orgán možnost správního uvážení
stanovit dobu kratší než maximální a právě „jen“ rozhodnutí o stanovení kratší než zákonné doby
musí být náležitě odůvodněno, aby bylo možné přezkoumat, zda správní orgán nepřekročil meze
správního uvážení nebo správní uvážení nezneužil. Takový závěr totiž rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ve věci sp. zn. 6 Azs 33/2014 neobsahuje, když rozhodnutí o povinnosti setrvat
v zařízení pro zajištění cizinců v této věci soud neshledal nepřezkoumatelným z důvodu,
že „žalovaný napadené rozhodnutí odůvodnil dostatečně a v souladu s požadavky, které na jeho rozhodnutí klade
shora uvedená judikatura (rozsudek NSS č. j. 3 Azs 24/2013 – 42 – pozn. NSS) a §68 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád ve znění pozdějších předpisů. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný
poukázal na konkrétní a specifické okolnosti daného případu, na základě kterých rozhodl o povinnosti žalobce
setrvat v zařízení pro zajištění cizinců, a vzhledem ke všem uvedeným okolnostem (včetně absence platných
dokladů, jež je třeba nejprve obstarat) dospěl k závěru o nutnosti vyslovit povinnost setrvat v zařízení pro zajištění
cizinců v maximální možné zákonné délce. Stanovená délka povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců
není odůvodněna toliko závěrečnou větou odůvodnění napadeného rozhodnutí, nýbrž specifickými skutkovými
okolnostmi uvedenými v celém odůvodnění napadeného rozsudku (arg. „vzhledem k výše uvedenému“).“
[21.] Nejvyšší správní soud se tak v rozhodnutí ve věci sp. zn. 6 Azs 33/2014 neodklonil
od závěru Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku č. j. 3 Azs 24/2013 – 42 ohledně
nezbytnosti odůvodnění stanovení délky zajištění podle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu,
zejména rozhodne-li se správní orgán uložit zákonné maximum, ale pouze v daném konkrétním
případě shledal odůvodnění rozhodnutí o uložení povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění
cizinců po maximální dobu s ohledem na konkrétní a specifické okolnosti případu (včetně
absence platných dokladů) dostatečným.
[22.] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit ani argumentaci stěžovatele, že ve správním
rozhodnutí je obsaženo stejné odůvodnění stanovení maximální doby povinnosti žalobkyně
setrvat v zařízení pro zajištění cizinců jako v rozhodnutí, které Nejvyšší správní soud ve věci
sp. zn. 6 Azs 33/2004 označil za zákonné, a to právě s ohledem na odlišné konkrétní a specifické
okolnosti obou posuzovaných případů, včetně absence platných dokladů ve věci přezkoumávané
Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 6 Azs 33/2004. Argument „vzhledem k výše uvedenému“
v nyní projednávané věci neshledal krajský soud s ohledem na konkrétní okolnosti případu
za dostatečný. Závěr krajského soudu, že „v daném případě je sice z napadeného rozhodnutí seznatelné,
jaké konkrétní okolnosti vzal žalovaný v úvahu při stanovení povinnosti žalobkyně setrvat v zařízení
pro zajištění cizinců, mezi těmito okolnostmi však není žádná, která by mohla odůvodňovat potřebu setrvání
žalobkyně v zařízení pro zajištění cizinců po maximální dobu“, stěžovatel kasační stížností nenapadl,
proto se uvedenou otázkou Nejvyšší správní soud nezabýval.
V. Závěr
[23.] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[24.] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti a žalobkyni dle obsahu soudního spisu žádné náklady nevznikly. Proto
soud rozhodl, že se žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2014
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu