ECLI:CZ:NSS:2014:5.AZS.24.2013:18
sp. zn. 5 Azs 24/2013 - 18
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: M. K., zast.
Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 7/548, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze
7, Nad Štolou 3, P. O. Box 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013, č. j. 2 Az 17/2012 - 88,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení rozsudku
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 10. 2012, č. j. OAM - 41/VL – 18 - K01 - R2 - 2008, kterým
stěžovatelce nebyl udělen azyl dle ustanovení §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a byla jí udělena doplňková ochrana
dle ustanovení §14a zákona o azylu na dobu 24 měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto
rozhodnutí.
V podané žalobě stěžovatelka namítala, že žalovaný nesprávně rozhodl, když ji neudělil
humanitární azyl podle ustanovení §14 zákona o azylu, když se domnívá, že její zdravotní stav
lze podřadit pod „případ zvláštního zřetele hodný“.
Městský soud zamítl žalobu stěžovatelky, když dospěl k závěru, že žalovaný nepřekročil
své diskreční oprávnění a neporušil zákon, když rozhodl o tom, že humanitární azyl stěžovatelce
nebude udělen.
II.
Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti
Stěžovatelka namítá nesprávnost napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), v tom, že soud mylně ztotožňuje pojem „případ hodný zvláštního zřetele“
ve smyslu ustanovení §14 zákona o azylu s příkladmo uvedenými důvody v usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 8. 2013, č. j. 3 Azs 14/2013 - 16, tedy s důvody zdravotními
a případy humanitárních katastrof. Soud v napadeném rozsudku navíc zdravotní důvody (slovy
citovaného judikátu: „zvlášť těžká nemoc či těžké zdravotní postižení“) ještě zužuje na nutnost
hospitalizace (viz str. 7 napadeného rozhodnutí dole), soud sice tvrdí, že rozhodování
o humanitárním azylu je omezeno zákazem libovůle, ovšem ve skutečnosti odmítá rozhodnutí
žalovaného v tomto bodě přezkoumat, což se dle názoru stěžovatelky zakládá na chybném
výkladu pojmu libovůle.
Napadený rozsudek se s hlavní a vlastně jedinou žalobní námitkou, kterou lze shrnout
tak, že stěžovatelčiny zdravotní důvody (kvůli kterým jí žalovaný udělil doplňkovou ochranu)
odůvodňují i udělení humanitárního azylu, vypořádal v podstatě jedinou větou na str. 7
napadeného rozhodnutí dole: „Z okruhu onemocnění žalobkyně se nejedná o zvlášť těžkou nemoc, neboť
veškeré potíže žalobkyně ať psychiatrické, tak somatické, způsobují pouze ambulantní její léčení medikamentózní,
nikoli nutností její hospitalizace.“
Stěžovatelka se domnívá, že ztotožnit pojem „zvlášť těžká nemoc“ pouze s hospitalizací
a vypořádat s celou žalobou pouze tak, že ambulantní forma léčení odůvodňuje bez dalšího
nepřiznání humanitárního azylu, je nesprávné, neboť nemá oporu v zákoně. Přitom podotýká,
že právě obavy z nucené hospitalizace na uzavřeném psychiatrickém oddělení byly přece
důvodem, proč jí žalovaný udělil alespoň doplňkovou ochranu. Závěr soudu, totiž, že v jejím
případě aspekt hospitalizace dán není, tak nemůže obstát ani z tohoto hlediska.
Stěžovatelka se dále domnívá, že pojem „případ hodný zvláštního zřetele“ nelze omezit
pouze na zmíněná dvě kritéria, tedy důvody zdravotní a případy humanitárních katastrof.
Domnívá se, že tyto dva faktory jsou v citovaných judikátech Nejvyššího správního soudu
uvedeny pouze příkladmo a že je sem nutno zařadit i další faktory, jako např. délku pobytu
cizince-žadatele v České republice či míru jeho vazeb k České republice, přičemž se domnívá,
že a priori nelze vyloučit ani faktor rodinných vazeb.
Vzhledem k výše uvedenému je stěžovatelka toho názoru, že soud v napadeném rozsudku
chybně vyložil pojem „případ hodný zvláštního zřetele“ a chybně vyložil i obsah jím citovaných
judikátů Nejvyššího správního soudu, neboť obsah této zákonné hypotézy nepřiměřeným
způsobem zúžil.
Pokud jde o význam pojmu libovůle, domnívá se stěžovatelka, že zákaz libovůle souvisí
se zásadou legitimního očekávání, která je vyjádřena v ustanovení §2 odst. 4 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), slovy: „Správní
orgán dbá, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly“.
Pokud tedy existují rozhodnutí, ve kterých správní orgán rozhodující o azylu přiznal humanitární
azyl z určitých důvodů, musí se tento správní orgán v dalších řízení vypořádat s námitkou, proč
v podobných případech humanitární azyl neudělí, přičemž obvyklé věty ve smyslu, že ohledně
humanitárního azylu neexistuje subjektivní právo cizince, zde nepostačují. Soud je v tomto
případě povinen provést přezkum rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu, a to např. tak,
že porovná předcházející rozhodnutí žalovaného, ve kterých humanitární azylu udělen byl,
s odůvodněním rozhodnutí, které humanitární azyl neudělilo. V případě zdravotních
důvodů pro udělení azylu lze odkázat např. na rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR,
č. j. OAM - 238/LE – 05 - LEI9/2009, ze dne 16. 8. 2010, kdy byl nezletilé žadatelce udělen
humanitární azyl s odůvodněním dle informací organizace Člověk v tísni - společnost
při ČT o. p. s. o tomto znění: „Na Ukrajině je zdravotní péče v zanedbaném stavu. O skutečné lékařské
pomoci je možno mluvit jen ve větších městech. Oblastní střediska a nemocnice nemají téměř žádné zásoby léků
ani potřebnou zdravotnickou techniku. Nejvyšší úroveň zdravotní péče je v Kyjevě, mezi další města s kvalitními
nemocnicemi patří Charkov, Lvov, Doněck a Oděsa. Soukromá zdravotnická zařízení v zemi existují a jejich
úroveň je výrazně lepší než ve státních nemocnicích. Jsou také nesrovnatelně dražší. Pro obyčejného ukrajinského
občana je jejich zdravotní péče prakticky nedosažitelná. Na Ukrajině dosud nebyl přijat zákon o zdravotním
pojištění. Existuje zde jen velmi vágní legislativní rámec, jež nedává žádnou záruku pojištěncům. Zdraví
si je možno pojistit na základě komerčního pojištění, které je ovšem velmi drahé. Pojišťovny zpravidla neuzavírají
pojistnou smlouvu s osobami, jež jsou dlouhodobě a těžce nemocné. V nemocnicích si pacienti lůžko hradit nemusí,
ale vše ostatní ano, velice často i stravu, ve velké většině veškeré léky. Ty si musí dokonce shánět sám pomocí svých
blízkých, kteří obcházejí lékárny a černé trhy s léky. Pokud postižený nemá finanční prostředky, může mu být
odepřena zdravotní pomoc. Častým jevem v nemocnicích bývá, že lidi, kteří nemají moc peněz, jsou ošetřeni až jako
poslední, po mnoha hodinách čekání, a to i ve velmi kritickém zdravotním stavu.“ Citované rozhodnutí
Ministerstva vnitra ČR k tomu dodává, že výše uvedené skutečnosti se přitom, jak je správnímu
orgánu známo z jeho úřední činnosti, od popisované doby nezměnily.
Na základě tohoto zdůvodnění (žádné jiné zdůvodnění v rozhodnutí
č. j. OAM - 238/LE – 05 - LE19/2009 není) byl v dotyčném případě udělen humanitární azyl.
Popisovaná situace přitom dle názoru stěžovatelky dopadá i na její případ. Pokud tedy správní
orgán v jednom případě udělí humanitární azyl a v jiném případě udělí pouze doplňkovou
ochranu, ač oba případy se vztahují ke kvalitě a dostupnosti zdravotní péče na Ukrajině, jedná
se dle jejího názoru o indicii libovůle a soud je povinen přezkoumat, zda má tento odlišný přístup
racionální opodstatnění. Napadený rozsudek však takový přezkum neprovádí, přičemž
se odvolává na různé judikáty Nejvyššího správního soudu o tom, že neexistuje subjektivní právo
žadatele a že Ministerstvo vnitra rozhoduje dle svého uvážení.
Nesprávnost napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d)
s. ř. s. stěžovatelka spatřuje v nepřezkoumatelnosti jak napadeného rozhodnutí žalovaného,
tak i napadeného rozsudku soudu, a to právě ohledně důvodů neudělení humanitárního azylu;
přijatelnost kasační stížnosti spatřuje stěžovatelka v tom, že je třeba, aby Nejvyšší správní soud
vyřešil dvě níže položené otázky, na které dosavadní judikatura nedává zatím dostatek odpovědí.
Jsou „případy hodné zvláštního zřetele“ ve smyslu ustanovení §14 zákona o azylu striktně
taxativně ohraničeny důvody zdravotními (zvláště těžká nemoc nebo těžké zdravotní postižení)
a případy humanitárních katastrof, anebo těmito důvody mohou být i důvody jiné, např. zvláště
silné vazby k ČR, popř. důvody rodinné.
Pokud jde o zdravotní důvody, které jak judikatura Nejvyššího správního soudu,
tak i praxe žalovaného za důvody dle ustanovení §14 zákona o azylu uznává, jsou tyto omezeny
na případy, které vyžadují hospitalizaci, a je tedy vyloučeno, aby tyto důvody mohly být dány též
v případě zvláště těžce nemocných či zvláště těžce zdravotně postižených osob, které se léčí
ambulantně.
Dále se stěžovatelka domnívá, že je třeba, aby Nejvyšší soud provedl judikatorní odklon
od právního názoru uvedeného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, a začal podrobovat i rozhodování o humanitárním azylu standardnímu
soudnímu přezkumu stejně jako podrobuje rozhodování žalovaného o ostatních azylově
relevantních otázkách a jako podrobuje přezkoumávání o humanitárních důvodech dle zákona
o pobytu cizinců.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
III.
Právní hodnocení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, je kasační stížnost podle
citovaného ustanovení nepřijatelná, z uvedeného důvodu nezbývá, než ji odmítnout.
Kasační stížnost ve věcech azylu může být přijata k věcnému projednání jen tehdy,
přesahuje-li vlastní zájmy stěžovatele a rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu
zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví. K tomu dochází
v případě, že důvodem podání kasační stížnosti je „…natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je –
kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti soudů“ (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 41, dostupný na www.nssoud.cz).
V souvislosti s posouzením zdravotního stavu, úrovní péče na Ukrajině a nároku
na udělení humanitárního azylu ve smyslu ustanovení §14 zákona o azylu Nejvyšší správní soud
již judikoval, že „k námitce nesprávného posouzení dostupnosti léčby na Ukrajině a možného ohrožení zdraví
či života stěžovatele Nejvyšší správní soud připomíná, že na udělení azylu z humanitárních důvodů není právní
nárok a posouzení důvodů tvrzených žadatelem o mezinárodní ochranu je otázkou správního uvážení žalovaného.
Správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem“ (blíže viz např. rozsudky ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, ze dne
11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004 - 55, či ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 60/2004 – 52 nebo rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2012, č. j. 8 Azs 18/2012 - 49, vše dostupné
na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud se několikrát ve svých rozhodnutích zabýval rovněž otázkou
úrovně zdravotní péče a opakovaně vyslovil, že nižší úroveň zdravotnictví v zemi původu
bez přistoupení dalších okolností nemůže založit důvod pro udělení azylu (např. rozhodnutí
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 3 Azs 226/2005 - 68, nebo ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69,
dostupné na www.nssoud.cz). K rozdílným standardům zdravotní péče se obdobně vyslovil také
Evropský soud pro lidská práva, např. ve věci Salkic a ostatní v. Švédsko (rozhodnutí ze dne
29. 6. 2004, stížnost č. 7702/04, dostupné na www.echr.coe.int).
Úrovní zdravotní péče se Nejvyšší správní soud zabýval také s ohledem na čl. 13 část II.
Evropské sociální charty (vyhlášené pod č. 14/2000 Sb.m.s.), který garantuje sociální a lékařskou
pomoc každé osobě, která je bez přiměřených prostředků, např. v rozsudku ze dne 26. 7. 2007,
č. j. 2 Azs 30/2007 - 69, dostupném na www.nssoud.cz, v němž uvedl: „Stěžovatelce plynula pouze
práva na určitou úroveň zdravotní péče po dobu jejího (legálního) pobytu v ČR. Rozhodně z ní neplynulo právo,
aby mohla v ČR pobývat i poté, co zanikne legálnost jejího pobytu, tak aby mohla nadále požívat tu úroveň
zdravotní péče, kterou jí zajišťuje český systém zdravotní péče. Z článku 13 Evropské sociální charty, pokud
je ve vztahu mezi konkrétní osobou a ČR aplikovatelný, totiž plyne právo této osoby na určitou úroveň zdravotní
péče, nikoli ovšem právo, aby tato úroveň byla zachována i po jejím opuštění ČR – v duchu jakéhosi pokřiveného
výkladu lidskoprávní zásady ´stand still´, správně vyložené například v nálezu Ústavního soudu ze dne
25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (publikovaného ve Sb. n. u. ÚS, sv. č. 26, nález č. 80, s. 317); ani právo,
aby se vyhnula nucenému opuštění republiky s odůvodněním, že by to vedlo ke snížení zdravotní péče
jí poskytované. Nejedná se totiž o žádné právo ´věčné´, nýbrž dočasné, vázané pouze na dobu legálního pobytu
na českém území. Lze proto tuto úvahu o důsledcích aplikovatelnosti článku 13 části II. Evropské sociální charty
na vztah mezi stěžovatelkou a ČR uzavřít konstatováním, že z něj stěžovatelce plynula práva na zdravotní péči
po dobu jejího legálního pobytu na našem území, závazek v tomto článku obsažený však nemá zásadně takovou
povahu, že by k jeho porušení mohlo vést vydání stěžovatelky do země původu mající potenciálně nižší úroveň
zdravotní péče než ČR (…) [Č]lánek 13 pak zakládá České republice závazek pouze po dobu stěžovatelčina
legálního pobytu na našem území, nikoli závazek, aby úroveň zdravotní péče, jíž dosáhne v době tohoto pobytu
legalizovaného z důvodu azylového řízení, jí byla zachována i po skončení tohoto řízení. Tím spíše nelze shledat,
že by ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany a následné vycestování stěžovatelky na Ukrajinu založilo
rozpor s mezinárodními závazky ČR, na nějž pamatuje §14a zákona o azylu, jenž ve svém odst. 2 písm. d)
myslí na situace odlišné, svou povahou vycházející ze zásady non-refoulement. Nelze jistě vyloučit, že by doplňková
ochrana byla cizinci udělena i z důvodů nedostatečné úrovně zdravotní péče v zemi původu; tato nedostatečnost
by však musela dosahovat úrovně označitelné za mučení nebo nelidské či ponižující zacházení, jak na ně pamatuje
jak §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, tak – aplikovatelný i na základě §14a odst. 2 písm. d) zákona
o azylu - čl. 3 Evropské úmluvy, jak jej vyložil Evropský soud pro lidská práva zejména v rozsudku D.
proti Spojenému království ze dne 2. 5. 1997, stížnost č. 30240/96.“
Lze přisvědčit stěžovatelce, že pod pojem „případ hodný zvláštního zřetele“ lze podřadit
nejen důvody zdravotní a případy humanitárních katastrof. To vyplývá například i z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, kde je uvedeno: „Smysl
institutu humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující
správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných
taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl
neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání
zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených
či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými
či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce
je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu.“
Nicméně z rozsudku krajského soudu nevyplývá, že by soud zmíněný pojem zužoval
pouze na tyto dva výše stěžovatelkou zmiňované případy, soud je pouze specifikoval jako
obvyklé případy. Stěžovatelka jiné, než zdravotní důvody, pro udělení humanitárního azylu
v žalobě nezmiňovala a ani ze soudního spisu nevyplývají. Lze si však velmi obtížně představit,
že by takovými důvody mohla být např. délka pobytu stěžovatelky v České republice či míra jejích
vazeb k České republice, které stěžovatelka zmiňuje v kasační stížnosti; takové okolnosti mohou
být relevantní např. v řízení o povolení pobytu, nikoli však při posuzování důvodů pro udělení
azylu.
Další námitky stěžovatelky je nutno posoudit v souladu s ustanovením §104
odst. 4 s. ř. s., podle kterého jsou námitky, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem
nepřípustné. Jedná se zejména o námitku porušení zákazu libovůle související se zásadou
legitimního očekávání.
Na závěr Nejvyšší správní soud konstatuje, že neshledává nutnost judikaturního odklonu
požadovaný stěžovatelkou ohledně přezkumu správního uvážení týkající se humanitárního azylu
a dál setrvává na svém právním názoru vyjádřeném například v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, v němž konstatoval: „Azyl z humanitárních
důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů
žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu. V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které
je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kriteria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit
volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou
předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné
správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné
nebo přímo opačné závěry (prejud. III. ÚS 101/95).“
Z výše uvedeného nevyplývá, že by neudělení humanitárního azylu nebylo třeba
zdůvodňovat, ani soudně přezkoumávat. Lze přisvědčit stěžovatelce, že na udělení azylu není
právní nárok. Žalovaný jako správní orgán rozhoduje na základě správního uvážení, které je však
dále soudně přezkoumatelné, avšak v mezích, jaké jsou u přezkumu správního uvážení nutné,
aby soud nenahrazoval uvážení správního orgánu uvážením svým. K mezím přezkumu správního
uvážení lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 A 139/2002 - 46.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný nepřekročil meze správního uvážení, řádně
a úplně zjistil skutkový stav věci; městský soud správní uvážení žalovaného v stanovených mezích
řádně přezkoumal. K otázce stěžovatelky ohledně nutnosti hospitalizace pro posouzení nemoci
jako zvlášť závažné, Nejvyšší správní soud konstatuje, že nutnost hospitalizace (zejména
dlouhodobé) ve většině případů indikuje závažnější formu onemocnění, lze si však představit
i situaci, kdy i u léčby ambulantní formou se o zvlášť těžkou nemoc může jednat, nicméně
zdravotní stav stěžovatelky, ač ho soud nemíní nijak bagatelizovat, rozhodně intenzity, pro kterou
by bylo možno uvažovat o humanitárním azylu, nedosahuje.
Nejvyšší správní soud dospěl na základě výše uvedeného k závěru, že ustálená a vnitřně
jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na námitky
uvedené v kasační stížnosti; Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí
kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky, Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost stěžovatelky nepřijatelnou
a z tohoto důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ustanovením §60 odst. 3
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (ustanovení
§53 odst. 3, ustanovení §120 s. ř. s.).
V Brně dne 28. března 2014
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu