ECLI:CZ:NSS:2014:6.ADS.61.2014:23
sp. zn. 6 Ads 61/2014 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: Ing. F. Č.,
zastoupeného Mgr. Viktorem Procházkou, advokátem, se sídlem Zemkova 20, Brno,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem na Poříčním právu 1/376,
Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 16. 9. 2013, č. j. 2013/40023-421,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2014, č. j.
36 Ad 50/2013 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížnosti žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2014, č. j. 36 Ad 50/2013 - 29, kterým byla odmítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 9. 2013, č. j. 2013/40023-421, jímž bylo
zamítnuto odvolání proti výroku II. rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Tímto výrokem
správní orgán vyslovil, že se podle §78 odst. 3 a 8 písm. e) zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), žalobci
neposkytuje příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 1. čtvrtletí
roku 2013 v požadované výši 200.929,00 Kč.
Krajský soud žalobu odmítl s odůvodněním, že rozhodování o předmětném příspěvku
je svou povahou rozhodováním o dotaci ve smyslu zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových
pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „rozpočtová pravidla“), přičemž §14 odst. 5 rozpočtových pravidel stanoví,
že takové rozhodnutí je vyloučeno ze soudního přezkoumání. Ve spojení s tím se krajský soud
odvolal na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, a odkázal na §70 písm. f) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
podle něhož jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony, jejichž přezkoumání vylučuje
zvláštní zákon. Protože byla žaloba podána proti úkonu správního orgánu, který je ze soudního
přezkumu vyloučen, a taková žaloba je podle §68 písm. e) s. ř. s. nepřípustná, soud ji podle §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.
V kasační stížností stěžovatel uvádí, že krajský soud své závěry opírá o „nepřípadnou“
judikaturu Nejvyššího správního soudu, a nesouhlasí se správností z ní převzatého názoru,
že „příspěvky poskytované na základě dohody o vymezení chráněného pracovního místa jsou
výslovně podřízeny zákonu č. 218/2000 Sb., neboť zákon o zaměstnanosti stanoví, že v případě
porušení podmínek z dohody zaměstnavatelem se postupuje podle právních předpisů
upravujících porušení rozpočtové kázně“. K tomu stěžovatel namítá, že tento závěr
není odůvodněn odkazem na stejně nebo podobně znějící ustanovení zákona. Dodává,
že pokud tím byl míněn. §75 odst. 10, tak ten naopak nařizuje úřadu práce, aby v dohodě
o zřízení chráněného pracovního místa rozlišil podmínky, při jejichž nesplnění zaměstnavatelem
se jedná o porušení rozpočtové kázně a kdy se o porušení rozpočtové kázně nejedná. V odst. 11
tohoto ustanovení se pak přímo stanoví, že porušením rozpočtové kázně je nevrácení příspěvku
ve stanoveném termínu. Zákon o zaměstnanosti tedy v souvislosti s příspěvky na chráněné
pracovní místo rozlišuje, kdy se jedná o porušení rozpočtové kázně a kdy se o porušení
rozpočtové kázně nejedná. Podle stěžovatele tak není správný závěr, že se v případě porušení
podmínek z dohody zaměstnavatelem vždy postupuje podle právních předpisů o porušení
rozpočtové kázně. Tento postup se má odvíjet od konkrétní situace. Z uvedeného
podle stěžovatele plyne závěr, že v případě příspěvku podle §78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti
se nejedná o dotaci a nelze na něj aplikovat ustanovení §14 odst. 4 a 5 rozpočtových pravidel,
ale jedná se o plnění na základě dohody uzavřené podle §75 odst. 1 zákona o zaměstnanosti.
A v tom je hlavní důvod, proč se stěžovatel v tomto případě domáhá soudní ochrany. Důvodem
neposkytnutí příspěvku bylo totiž podle rozhodujících úřadů chybné právní posouzení stavu,
kdy stěžovatel v rámci sdružení podnikatelů podle §829 a násl. občanského zákoníku
jako zaměstnavatel jen nahradil V. K., aniž se jinak na právech a povinnostech obou těchto
zaměstnavatelů cokoliv změnilo. Jde tedy o právní posouzení věci, která by z kompetence
přezkoumání soudem vyloučena býti neměla a zákon o zaměstnanosti ji ze soudního přezkumu
nevylučuje. Odůvodnění přesvědčení stěžovatele, že v tomto případě nedošlo ke vzniku nových
pracovních poměrů, je obsahem správní žaloby. Závěrem kasační stížnosti stěžovatel žádá
zrušení napadeného usnesení, jehož nezákonnost spočívá v tom, že soud nesprávně dospěl
k závěru, že správní žaloba je v dané věci nepřípustná. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný vyjádření ke kasační stížnosti nepodal.
Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu přezkoumal v souladu s §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Neshledal přitom vady, k nimž by podle §109 odst. 4 s. ř. s. musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Stěžovatel kasační stížnost podal výslovně z důvodů uvedených v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. z důvodu nesprávného posouzení právních otázek soudem.
V předmětné věci však může být uplatněn toliko důvod kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. Tento důvod je totiž ve vztahu k důvodům podle písm. a) až d)
téhož ustanovení důvodem speciálním. Nejvyšší správní soud ostatně již v rozsudku
ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, konstatoval, že je-li kasační stížností napadeno
usnesení soudu o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci
pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Kasační stížnost není důvodná.
Žaloba je nepřípustná, domáhá-li se žalobce přezkoumání rozhodnutí,
které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno (§68 písm. e/ s. ř. s.).
Ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního orgánu, jejichž přezkoumání
vylučuje zvláštní zákon (§70 písm. f/ s. ř. s.).
Nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže je
podle tohoto zákona nepřípustný (§46 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.).
Zásadní pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti v projednávané věci je povaha
rozhodnutí, jež bylo žalobou napadeno, a je tedy třeba uvážit, zda je rozhodnutí ve věci příspěvku
na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě
podle §78 zákona o zaměstnanosti rozhodnutím o poskytnutí dotace, jak je má na mysli §14
rozpočtových pravidel, či nikoliv.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s posouzením provedeným krajským soudem
a je taktéž toho mínění, že žalobou napadené rozhodnutí je svou povahou rozhodnutí o dotaci.
Stěžovatel uvádí, že krajský soud argumentuje judikaturou, přehlíží však, že krajské soud
nejprve konstatuje obsah úpravy v §14 odst. 4 a 5 rozpočtových pravidel, kterou je
podle něho třeba na danou věc aplikovat, a teprve poté při výkladu těchto zákonných ustanovení
podpůrně argumentuje ustálenou judikaturou.
K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že je nesporné, že prostředky, z nichž jsou
hrazeny příspěvky na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením jsou peněžní
prostředky státního rozpočtu, a státní rozpočty také pravidelně ve výdajové stránce s peněžními
prostředky pro tento účel počítají. V předmětné věci se jednalo příspěvek za 1. čtvrtletí
roku 2013, a zákon č. 504/2012 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 2013
v příloze č. 4 v kapitole 313 pro tento účel, tj. pro příspěvky na podporu zaměstnávání osob
se zdravotním postižením, výslovně počítal s částkou rozpočtových prostředků ve jmenovité výši
3.713.000.000 Kč.
Režim hospodaření s rozpočtovými prostředky státního rozpočtu primárně stanoví
rozpočtová pravidla, a ta také ve svém §3 písm. a) peněžní prostředky státního rozpočtu, státních
finančních aktiv nebo Národního fondu poskytnuté právnickým nebo fyzickým osobám
na stanovený účel označuje jako „dotace“. Režim rozhodování o poskytnutí dotací potom blíže
upravuje §14 rozpočtových pravidel, který mj. stanoví ve svém odst. 5, že u rozhodnutí
o poskytnutí dotace je vyloučeno jeho soudní přezkoumání. To, že se na režim rozhodování
ve věci příspěvků na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením vztahují rozpočtová
pravidla a jedná se u nich o dotace, nepřímo vyplývá i ze samotného §78 zákona
o zaměstnanosti, který ve svém odst. 10 výslovně stanoví: Poskytnutý příspěvek nebo jeho poměrnou část
je zaměstnavatel povinen prostřednictvím Úřadu práce ve stanovené lhůtě odvést do státního rozpočtu,
jestliže mu byl na základě nesprávných údajů vyplacen neprávem nebo v nesprávné výši; obdobně je zaměstnavatel
povinen vrátit příspěvek v případě, že mu byl poskytnut v období 12 měsíců přede dnem nabytí právní moci
rozhodnutí o uložení pokuty za umožnění výkonu nelegální práce podle §5 písm. e) bodu 3. Nesplnění
těchto povinností je porušením rozpočtové kázně.
Za tohoto stavu věci je potom Nejvyšší správní soud toho názoru posouzení daného
příspěvku krajským soudem jako dotace ve smyslu rozpočtových pravidel bylo správné. Stejně
tak Nejvyšší správní soud neshledal pochybení krajského soudu v tom, že se pro potřeby výkladu
dotčené právní úpravy a související právní argumentace odvolal na ustálenou judikaturu
Nejvyššího správního soudu, která jednak tyto příspěvky pod pojem „dotace“ ve smyslu
rozpočtových pravidel zahrnuje, a která dále dovozuje, že výluka ze soudního přezkumu
ve smyslu §14 odst. 5 rozpočtových pravidel se vztahuje nejen na rozhodnutí o poskytnutí
dotace, nýbrž i na úkon správního orgánu, kterým se žádosti o poskytnutí dotace nevyhovuje.
S ohledem na uvedené tak je i podle názoru Nejvyššího správního soudu je rozhodnutí
ve věci příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném
pracovním místě podle §78 zákona o zaměstnanosti rozhodnutím o poskytnutí dotace, jak je má
na mysli §14 rozpočtových pravidel, a proto je s ohledem na úpravu obsaženou v §14 odst. 5
rozpočtových pravidel toto rozhodnutí ze soudního přezkoumání vyloučeno. V situaci kdy bylo
soudní přezkoumání předmětného rozhodnutí ze zákona vyloučeno, se krajský soud nemohl
zabývat ani posouzením rozporované právní otázky, kterou stěžovatel akcentuje i v kasační
stížnosti.
Lze tedy uzavřít, že krajský soud nepochybil, když žalobu stěžovatele odmítl. Naplnění
důvodu kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. proto Nejvyšší správní soud neshledal
a kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto
úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady v řízení o kasační
stížnosti v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. října 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu