ECLI:CZ:NSS:2014:6.ADS.73.2013:44
sp. zn. 6 Ads 73/2013 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: V. S.,
zastoupeného Mgr. Vladimírem Soukupem, advokátem, se sídlem Francouzská 6167/5, Ostrava -
Poruba, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 5. 2012, č. j. X, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2013, č. j. 43 Ad 26/2012 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaná ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Vladimíru Soukupovi, advokátu, se sídlem
Francouzská 6167/5, Ostrava – Poruba, se přiz náv á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 4719 Kč, která je splatná do jednoho měsíce od právní moci
tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“), ročník 1963, vyučený železničář, pracoval jako signalista,
později v dole a po vyřazení na povrch v různých, převážně dělnických profesích.
Trpí nepříznivým zdravotním stavem spočívajícím zejména v hypertenzní nemoci a dalších
zdravotních komplikacích (ischemická choroba srdeční, bolesti krční a bederní páteře, stav
po excizi a plastice basaliomu levého nosního křídla). V roce 1988 byl uznán částečně invalidním,
v roce 1990 mu byla invalidita odňata a znovu přiznána, když bylo shledáno, že jeho zdravotní
stav nedovoluje návrat k žádnému důlnímu zaměstnání. V roce 2009 při mimořádné kontrolní
lékařské prohlídce nebyla konstatována ani částečná invalidita, avšak na základě soudního
přezkumu rozhodnutí o odnětí důchodu byl stěžovatel opět uznán částečně invalidním z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu s poklesem schopnosti samostatné výdělečné
činnosti o 35 %. Při kontrolní prohlídce dne 20. 2. 2012 bylo stanoveno, že jeho stav
již neodpovídá invaliditě prvního stupně, neboť jeho pracovní schopnost poklesla pouze o 20 %,
proto mu žalovaná rozhodnutím ze dne 2. 3. 2012 ode dne 20. 4. 2012 invalidní důchod odňala.
Námitky stěžovatele zamítla žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím na podkladě posudku
ze dne 23. 4. 2012, jenž za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
stěžovatele označil esenciální hypertenzi jako onemocnění s lehkým orgánovým postižením.
Toto onemocnění bylo dle vyhlášky č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu
pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti
pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity), podřazeno pod kapitolu IX, oddíl A,
položku 8b přílohy k této vyhlášce, pro které byla stanovena míra poklesu pracovní schopnosti
10 %, jež se dle §4 citované vyhlášky nemění; invalidita zanikla 20. 2. 2012.
[2] Žalobu proti rozhodnutí žalované Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) zamítl
poté, co si vyžádal posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí
(dále jen „PK MPSV“), pracoviště Ostrava, ze dne 20. 9. 2012, a srovnávací posudek PK MPSV,
pracoviště Praha, ze dne 17. 1. 2013, podle nichž byla míra poklesu pracovní schopnosti
stanovena při shodném určení a zařazení postižení na 10 %, bez změny dle §3 a 4 vyhlášky
o posuzování invalidity, tedy v hodnotě nedosahující limitu nutného pro přiznání invalidity
prvního stupně.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[3] Včasnou kasační stížností stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
přičemž konkrétně namítal, že krajský soud přes dovyšetření předložené 26. 8. 2013 „žádost
o přezkum LPK zamítl“. Ustanovený zástupce kasační stížnost doplnil podáním
ze dne 11. 1. 2014 tak, že formálně uplatnil ještě kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
a namítl, že se posudkové komise nevypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi,
které stěžovatel namítal, a své závěry náležitě neodůvodnily. Z posudků není zřejmé přihlédnutí
ke všem jím tvrzeným obtížím tak, aby nevznikly pochybnosti o správnosti a úplnosti klinické
diagnózy. V posudku není jasně uvedeno, které zdravotní postižení bylo vzato za rozhodující
příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, procentní míra poklesu pracovní schopnosti
nebyla vyhodnocena dle charakteru zdravotního postižení na základě vyhlášky č. 359/2009 Sb.
a blíže nespecifikované postižení bylo pouze formálně podřazeno podle druhu a intenzity pod
příslušné ustanovení, avšak bez vysvětlení a odůvodnění. Rovněž chybí odůvodnění stanovené
míry poklesu pracovní schopnosti v rámci zákonného rozpětí na jeho dolní hranici a absence
navýšení dle §3 téže vyhlášky. Z posudku nevyplývá, jaká další zdravotní postižení
byla zohledněna a jak, byť je to deklarováno. Posudek PK MPSV z 17. 1. 2013 ani ostatní použité
posudky proto nemohou dle stěžovatele obstát v testu úplnosti, přesvědčivosti a správnosti.
Posudky i navazující rozhodnutí jsou nepřezkoumatelné, neboť citované ustanovení vyhlášky
vyjmenovává několik postižení, ale z posudku není jasné, jaké konkrétní postižení
bylo u stěžovatele shledáno. Posudky i napadené rozhodnutí opomíjejí, že při posuzování míry
poklesu pracovní schopnosti účastníka je nutno kumulativně vycházet jak z funkčního postižení,
možností a výsledků léčby, tak zejména z vývoje a prognózy postižení, avšak v tomto případě
zmínky o prognóze chybí, stejně jako vyhodnocení stěžovatelem uváděných subjektivních kritérií,
což způsobuje neúplnost posudku. Není jasně definováno sledované období, vyhodnocen dopad
funkčního omezení na celkovou výkonnost a schopnost vykonávat denní aktivity ani vzato
v úvahu že řada srdečně cévních postižení může vyústit v syndrom chronického srdečního
selhání. Stěžovatel rovněž namítl, že u jednání PK MPSV v Praze nebyl přítomen. Závěrem
se pozastavil nad tím, jak se u něj mohla tak razantně změnit pracovní schopnost (původní pokles
o 35 %, nyní 10 %), bez jakékoli markantní změny jeho zdravotního stavu. Namítl, že u jednání
před krajským soudem předložil 7 lékařských zpráv, jež měly potvrdit jeho invaliditu k datu
odnětí důchodu, jež však byly založeny do spisu, aniž byly provedeny k důkazu či přezkoumány
posudkovými komisemi. Navrhl zrušení rozsudku krajského soudu i rozhodnutí žalované
o námitkách.
[4] Žalovaná nevyužila svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[5] Těžiště kasační stížnosti spočívá v námitkách neúplného a nepřesvědčivého posouzení
zdravotního stavu v řízení o dávkách důchodového pojištění podmíněných dlouhodobě
nepříznivým zdravotním stavem. Nejvyšší správní soud uvádí, že podle jeho konstantní
judikatury (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. září 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 -
54, publikovaný pod číslem 511/2005 Sb. NSS, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz) se jedná o námitku jiné vady řízení ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18.
března 2004, č. j. 1 As 7/2004 - 47), tj. z důvodu nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí
spočívající v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
[6] Podle §75 odst. 1 s. ř. s. soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, tj. ke dni 24. 5. 2012.
[7] Podle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), je pojištěnec invalidní, jestliže z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně
o 35 %. Podle §39 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění platí, že při určování poklesu
pracovní schopnosti se vychází ze zdravotního stavu pojištěnce doloženého výsledky funkčních
vyšetření; přitom se bere v úvahu, a) zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující pracovní
schopnost, b) zda se jedná o stabilizovaný zdravotní stav, c) zda a jak je pojištěnec na své
zdravotní postižení adaptován, d) schopnost rekvalifikace pojištěnce na jiný druh výdělečné
činnosti, než dosud vykonával, e) schopnost využití zachované pracovní schopnosti v případě
poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35 % a nejvíce o 69 %, f) v případě poklesu pracovní
schopnosti nejméně o 70 % též to, zda je pojištěnec schopen výdělečné činnosti za zcela
mimořádných podmínek.
[8] Posouzení míry poklesu pracovní schopnosti je otázkou odbornou, medicínskou (důchod
podmíněný dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem), a rozhodnutí soudu tak závisí
především na odborném lékařském posouzení. Správní soud si proto nemůže učinit úsudek o této
otázce sám. Podle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů
pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění Ministerstvo práce
a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Posudkové
komise jsou oprávněny posoudit pokles pracovní schopnosti a zaujmout posudkové závěry
o invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku. Posudkové řízení je specifickou formou správní
činnosti (srov. §16a č. 582/1991 Sb.) spočívající v posouzení zdravotního stavu občana
a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast sociálního zabezpečení a důchodového
pojištění. Jde o postup posudkového orgánu, jehož hlavním obsahem je posudková činnost,
která předpokládá vedle odborných lékařských znalostí též znalosti z oboru posudkového
lékařství. I tyto posudky nicméně hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad upravených
v ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s. a v případě potřeby může zejména uložit též zpracování posudku
soudem ustanoveným znalcem z oboru posudkového lékařství. Posudek, který splňuje požadavek
úplnosti a přesvědčivosti a který se vypořádává se všemi rozhodujícími skutečnostmi,
bývá zpravidla rozhodujícím důkazem pro posouzení správnosti a zákonnosti přezkoumávaného
rozhodnutí. Posudkový závěr by měl být náležitě zdůvodněn, aby byl přesvědčivý i pro soud,
který nemá, a ani nemůže mít, odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity závisí
především.
[9] Správní soud tedy sám zdravotní stav žadatele o invalidní důchod nepřezkoumává. Nejsou-
li namítány jiné vady řízení, správní soud v řízení o správní žalobě proti rozhodnutí orgánů
sociálního zabezpečení ve věci invalidity a změny jejího stupně, resp. v řízení o kasační stížnosti
proti rozhodnutí krajského soudu, ověřuje pouze to, zda posudek příslušné posudkové komise,
o nějž se opírá správní rozhodnutí, je úplný a přesvědčivý (test úplnosti, přesvědčivosti
a správnosti posudku – srov. konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek
ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 - 54, z poslední doby např. rozsudek ze dne 3. dubna
2013, č. j. 6 Ads 158/2012 - 24, rozsudek ze dne 10. května 2013, sp. zn. 6 Ads 12/2013,
rozsudek ze dne 10. května 2013, sp. zn. 6 Ads 25/2013 a mnohé jiné), případně – namítal-li
to žalobce – zda byla příslušná posudková komise řádně obsazena (test řádného složení
posudkové komise).
[10] V nyní posuzovaném případě stěžovatel nezpochybňuje, že by příslušné posudkové
komise MPSV, o jejichž závěry opřel krajský soud svůj kasační stížností napadený rozsudek,
byly obsazeny nesprávně, ostatně ani ze spisů nic takového neplyne (jejich členem byl též lékař
s odborností interní lékařství). Nejvyšší správní soud se proto bude zabývat pouze otázkou,
zda tyto posudky PK MPSV obstojí v testu úplnosti, přesvědčivosti a správnosti.
[11] Požadavek úplnosti, přesvědčivosti a správnosti posudku spočívá v tom,
že se posudková komise musí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi,
které posuzovaný namítá, a musí své posudkové závěry náležitě odůvodnit. Z posudku musí být
zřejmé, že zdravotní stav posuzovaného byl komplexně posouzen na základě úplné zdravotnické
dokumentace i s přihlédnutím ke všem jím tvrzeným obtížím, aby nevznikly pochybnosti
o úplnosti a správnosti klinické diagnózy. V posudku musí být dále uvedeno, zda zjištěný
zdravotní stav zakládá dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, a pokud ano, které zdravotní
postižení bylo vzato za jeho rozhodující příčinu v případě, že příčinou dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu je více zdravotních potíží (§2 odst. 3 vyhlášky č. 359/2009 Sb.),
přičemž jednotlivé hodnoty procentní míry poklesu pracovní schopnosti stanovené pro jednotlivá
zdravotní postižení se tu nesčítají, ale procentní míra poklesu pracovní schopnosti se stanoví
podle tohoto zdravotního postižení se zřetelem k závažnosti vlivu ostatních zdravotních
postižení na pokles pracovní schopnosti pojištěnce. Za rozhodující příčinu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu se považuje takové zdravotní postižení, které má nejvýznamnější
dopad na pokles pracovní schopnosti pojištěnce. Procentní míru poklesu pracovní schopnosti
tedy komise vyhodnotí podle charakteru zdravotního postižení na základě vyhlášky
č. 359/2009 Sb., přičemž zdravotní postižení podřadí podle jeho druhu a intenzity pod příslušnou
kapitolu, oddíl a položku přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., a současně odůvodní stanovenou
míru poklesu pracovní schopnosti v rámci zde stanoveného rozpětí, včetně případného navýšení
podle §3 vyhlášky č. 359/2009 Sb.
[12] Nejvyšší správní soud konstatuje, že oba posudky PK MPSV v testu úplnosti,
přesvědčivosti a správnosti obstály, neboť splňují všechny formální a obsahové náležitosti
a ten ze dne 17. 1. 2013, vyžádaný jako srovnávací, se vyjadřuje přesvědčivě i k námitkám
předestřeným stěžovatelem o vyšší závažnosti jeho onemocnění, vlivu ostatních zdravotních
potíží a k lékařské zprávě MUDr. S. F. z 11. 1. 2012, na niž stěžovatel poukazoval.
[13] Všechny posudkové orgány (tj. posuzující lékař OSSZ Karviná v posudku ze dne 20. 2.
2012, posuzující lékařka ČSSZ Ostrava v posudku ze dne 23. 4. 2012 a zejména PK MPSV
v Ostravě v posudku ze dne 20. 9. 2012 a PK MPSV v Praze v posudku ze dne 17. 1. 2013)
dospěly ke shodnému závěru, že stěžovatel trpí dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem –
hypertenzní nemocí a shodně rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
podřadily pod kapitolu IX (postižení srdce a oběhové soustavy) oddíl A (postižení srdeční) položku 8b
(arteriální hypertenze, lehké orgánové poškození) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb. s rozpětím poklesu
pracovní schopnosti 10 - 20 %. Kromě prvního posudku (ze dne 20. 2. 2012), který ohodnotil
pokles pracovní schopnosti stěžovatele 20 % (tj. na horní hranici zákonného rozpětí), se všechny
ostatní posudkové orgány shodly na úrovni 10 %, tj. na dolní hranici zákonného rozpětí. Všechny
konstatovaly, že se procentní míra poklesu pracovní schopnosti ve smyslu §3 a §4 zmíněné
vyhlášky nemění. Posudky jednoznačně specifikovaly hypertenzní nemoc jako rozhodující příčinu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a její podřazení pod příslušnou kapitolu, oddíl a
položku přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb. neshledal soud formálním, neboť se zakládá na
komplexním a podrobném posudkovém zhodnocení údajů poskytnutých stěžovatelem a jeho
zdravotnické dokumentace. Proč bylo zdravotní postižení stěžovatele hodnoceno na dolní hranici
zákonného rozpětí je explicitně uvedeno (v posudku z ledna 2013 „s ohledem na výkon v normě
při zátěžové echokardiografii dne 9. 1. 2012 a přiměřené TK reakci“ a v posudku ze září 2012 „i
s přihlédnutím k dalším uváděným potížím, při kterých má posuzovaný při odborném vyšetření
velmi dobrou fyzickou výkonnost“). Na otázku, zda v posudcích schází odůvodnění, proč nebyla
u stěžovatele ve smyslu §3 vyhlášky č. 359/2009 Sb. zvýšena horní hranice poklesu pracovní
schopnosti, je třeba odpovědět záporně. Pokud totiž posudková komise stanovila míru poklesu
pracovní schopnosti stěžovatele na 10 %, což je méně, než odpovídá horní hranici zákonného
rozpětí (v daném případě 20%), pak zvýšení horní hranice až o 10 procentních bodů dle §3
citované vyhlášky, nepřipadá vůbec v úvahu, tzn. §3 se vůbec neaplikuje (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2012, č. j. 6 Ads 97/2011 - 138). Není pravdou, že by
z posudků nevyplývalo, jaká další zdravotní postižení byla zohledněna (posudek ze září 2012
hodnotí stav po operaci levého křídla nosu a sporadickou bolestivost páteře a posudek z ledna
2013 obdobně odstranění tumoru na levém nosním křídle a bolesti krční a bederní páteře).
Vytýká-li stěžovatel, že z posudku není jasné, jaké konkrétní postižení z těch, které ustanovení
vyhlášky vyjmenovává, bylo u něj shledáno, nelze mu přisvědčit. Soud má za to, že stěžovatel
zřejmě mínil výčet možných orgánových projevů hypertenze jako jeho hlavního onemocnění
(jejích komplikací) v položce 8b kapitoly IX oddílu A přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb. Posudek
z ledna 2013 podrobně shrnuje výsledky laboratorních vyšetření, jež nesvědčí pro ledvinové
selhávání, uvádí hodnotu kreatininu, hodnotí srdeční funkce, změny na očním pozadí, takže je
zřejmé, která ze zde vypočtených postižení u stěžovatele nalezl, a která nebyla objektivizována.
Stěžovatel dále připomněl obecné posudkové zásady kapitoly IX přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb. a postrádal zmínky o prognóze a vyhodnocení subjektivních kritérií. Nejvyšší správní soud
nalezl v posudkovém závěru z ledna 2013 vyjádření o podmínkách stabilizace zdravotního stavu
stěžovatele do budoucna (dodržování léčby a pracovních omezení), zohlednění subjektivních
kritérií (dušnost při námaze), jakož i údaj o tom, od kdy byl stěžovatel pro hypertenzi sledován a
léčen (1987), a dataci zpráv z odborných vyšetření, jež byly podkladem posouzení, což vyvrací
jeho výtky o neúplnosti posudku. Byla také hodnocena celková výkonnost, popsána omezení co
do druhu a podmínek vhodné práce a na snížení schopnosti vykonávat denní aktivity si stěžovatel
nestěžoval, což koresponduje se závěrem, že jeho zdravotní stav umožňuje vykonávat výdělečnou
činnost bez toho, aby se jejím vlivem zhoršoval. Středně těžká ani těžká porucha funkce komor
nebyla shledána, stejně jako středně těžký pokles výkonnosti a interní vyšetření ze dne 11. 1. 2012
dle posudkových závěrů nesvědčí pro chronické srdeční selhávání. Výše uvedené výtky
tedy jsou liché.
[14] PK MPSV měly k dispozici zdravotnickou dokumentaci stěžovatele (stěžovatel nenamítá,
že by nebyla kompletní, resp. že by PK MPSV nějaké podklady – zprávy a vyšetření –
opomenuly), jednání u PK MPSV v Ostravě se zúčastnil a jeho zdravotní stav byl PK MPSV
na základě dokumentace komplexně posudkově zhodnocen s výše uvedenými výsledky, přičemž
posudky obou komisí si neodporují, a ten poslední, z ledna 2013, ještě detailněji a přesněji
formuluje závěry, na kterých se usnesla i PK MPSV v Ostravě v září 2012. Stěžovatel se osobně
účastnil jednání PK MPSV v Ostravě dne 20. 9. 2012 a v řízení před soudem nenamítal,
že by byly zkresleny či pominuty údaje, jež posudkové komisi při jednání sdělil, a nebrojil
ani proti jejímu zhodnocení viditelných, zejména pohybových projevů, a také komunikace. Proto
formální námitka nepřítomnosti u dalšího jednání posudkové komise nemůže bez dalšího
zpochybnit správnost srovnávacího posudku PK MPSV Praha z ledna 2013. K důkazu byla
při jednání před krajským soudem přečtena lékařská zpráva MUDr. S. F. ze dne 11. 1. 2012
doložená stěžovatelem, jež byla také jedním z podkladů, které byly odborně hodnoceny oběma
posudkovými komisemi. Ostatní lékařské zprávy dodané stěžovatelem jsou z roku 2013, takže
s ohledem na znění ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., jak správně uvedl i krajský soud ve svém
rozsudku, podle něhož se vychází ze skutkového stavu k datu 24. 5. 2012, nemohly potvrdit
invaliditu stěžovatele, a ze stejného důvodu nebyly ani hodnoceny posudkovými komisemi.
Z totožných důvodů nemohl Nejvyšší správní soud přihlédnout ani k lékařským zprávám z roku
2014, předloženým v průběhu řízení o kasační stížnosti. Ke stěžovatelově poznámce,
že nerozumí tomu, jak mohlo dojít k tak výrazné změně pracovní schopnosti bez markantní
změny zdravotního stavu, Nejvyšší správní soud odkazuje na konstatování posudkové komise
MPSV v Ostravě ze září 2012, podle něhož bylo přiznání částečné invalidity minimálně od roku
2009 posudkovým omylem, a posudek ČSSZ z dubna 2012, kde posuzující lékařka shledala
v minulosti dokonce vysoké nadhodnocení zdravotního postižení u stěžovatele. Tyto důvody
se vzhledem ke všem shromážděným skutkovým okolnostem Nejvyššímu soudu nejeví jako zcela
nepravděpodobné a docela dobře opodstatňují rozhodnutí o odnětí invalidního důchodu
i bez zlepšení zdravotního stavu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2003,
č. j. 4 Ads 19/2003-48)
[15] Za této situace krajský soud nepochybil, pokud důkaz posudky PK MPSV považoval
za stěžejní a vzal za svůj závěr, že pracovní schopnost stěžovatele poklesla o 10 %, takže k datu
vydání rozhodnutí žalované přestal být invalidní, a proto mu invalidní důchod od 20. 4. 2012
nenáležel. Posouzení podřaditelnosti zdravotního stavu žalobce pod korespondující ustanovení
vyhlášky, tzn. zhodnocení zdravotního stavu, určení rozhodujícího zdravotního postižení
a přepočet procentní míry poklesu pracovní schopnosti soud neprovádí,
protože jde právě o ten typ odborné úvahy, již soud, který nedisponuje potřebnými medicínskými
znalostmi z oboru posudkového lékařství, nečiní sám, ale vychází z důkazu posudkem příslušné
posudkové komise. Za dané důkazní situace – shodná posudková zjištění všech relevantních
posudkových orgánů při absenci relevantních konkrétních námitek stěžovatele – nutno souhlasit
s krajským soudem, že žaloba nebyla důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje skutečnost, že stěžovatel trpí onemocněními,
se kterými jsou spojena jistá omezení a obtíže v jeho každodenním životě. Tento závěr vyplývá
z posudků PK MPSV i ostatních posuzujících lékařů, neboť všichni se, jak bylo již uvedeno výše,
shodli na tom, že se v případě stěžovatele jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav,
což je ve smyslu ustanovení §26 zákona o důchodovém pojištění zdravotní stav, který omezuje
tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti pojištěnce významné pro jeho pracovní schopnost,
pokud tento zdravotní stav trvá déle než jeden rok nebo podle poznatků lékařské vědy
lze předpokládat, že bude trvat déle než jeden rok. Tento dlouhodobě nepříznivý stav stěžovatele
však nebyl při objektivním posouzení takové povahy, aby v tuto chvíli a především za daných
zákonných podmínek zvrátil závěr o tom, že stěžovatel již nesplňuje zákonné podmínky
pro invaliditu.
[17] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že neshledal naplnění stěžovatelem
uplatněného kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pročež kasační stížnost
podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
IV. Náklady řízení
[18] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1, 2 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch,
nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaná sice měla
ve věci úspěch, podle ustanovení §60 odst. 2 s. ř. s. však správnímu orgánu ve věcech
důchodového pojištění, úrazového pojištění, nemocenského pojištění, pomoci v hmotné nouzi
a sociální péče nelze přiznat právo na náhradu řízení, na které by měl jinak nárok
podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.
[19] Nejvyšší správní soud ustanovil stěžovateli zástupcem advokáta. Podle §35 odst. 8
část věty prvé za středníkem s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného
advokáta stát. Podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, náleží
ustanovenému zástupci stěžovatele odměna za tři řádně doložené úkony právní služby [převzetí
a příprava zastoupení, prostudování spisu a písemné podání ve věci samé – doplnění kasační
stížnosti podle §11 odst. 1 písm. a), d) a f) ve spojení s §11 odst. 3 advokátního tarifu] ve výši
1000 Kč [dle §7 bod 3 ve spojení s §9 odst. 2 advokátního tarifu, neboť jde o věc důchodového
pojištění; nikoli 3100 Kč dle §7 bod 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu,
jak se chybně domníval zástupce stěžovatele]. Podle §13 odst. 3 advokátního tarifu mu přísluší
také náhrada hotových výdajů v paušální částce 300 Kč za každý úkon, tedy celkem 3900 Kč.
Ustanovený zástupce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, částka se tedy zvyšuje
o sazbu DPH ve výši 21 % na konečných 4719 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu