ECLI:CZ:NSS:2014:6.ADS.75.2013:26
sp. zn. 6 Ads 75/2013 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní věci
žalobce: J. P. (ml.), právně zastoupený opatrovníkem J. P. (st.), proti žalovanému: Ministerstvo
práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2, týkající se žaloby
proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 3. října 2011 č. j. SV/4913/11,
o příspěvek na péči, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 21. srpna 2013 č. j. 17 A 103/2011-86,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se nepřizná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobce, ročník 1990, trpící lehkou mentální retardací komplikovanou epilepsií, byl
rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích č. j. 13 Nc 774/2009-70 ze dne 1. prosince 2009
zbaven způsobilosti k právním úkonům (podle §3032 odst. 1 nového občanského zákoníku
se nyní považuje za osobu omezenou ve svéprávnosti); usnesením téhož soudu
ze dne 25. ledna 2010 byl mu jako opatrovník ustanoven jeho otec J. P., nar. X. Žalobce ještě
jako nezletilý pobíral příspěvek na péči, jenž mu byl po dosažení 18 let věku (X) s účinností od 1.
ledna 2009 snížen z 9 000 Kč měsíčně na 8 000 Kč měsíčně [oznámení Městského úřadu
v Domažlicích, odboru sociálních věcí a zdravotnictví (dále též jen „městský úřad“) ze
dne 8. ledna 2009] a současně bylo městským úřadem zahájeno správní řízení z moci úřední
ve věci opětovného posouzení nároku na příspěvek na péči a jeho výše z důvodu skončení
platnosti dosavadního zdravotního posudku, na jehož základě byl příspěvek na péči přiznán
(oznámení městského úřadu z 8. ledna 2009). Rozhodnutím městského úřadu
ze dne 24. června 2009, ve znění v zásadě potvrzujícího rozhodnutí odvolacího orgánu –
Krajského úřadu Plzeňského kraje (dále též jen „krajský úřad“) – ze dne 21. srpna 2009
č. j. SV/3451/09, byl žalobci příspěvek na péči odňat, neboť ve smyslu §7 a 8 zákona
č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v tehdy účinném znění, nebyl shledán závislým na pomoci
jiné osoby.
[2] Prostřednictvím svého opatrovníka podal žalobce 29. září 2009 u městského úřadu novou
žádost o příspěvek na péči. Městský úřad o žádosti rozhodl tak, že příspěvek na péči nepřiznal
(rozhodnutí č. j. 645/2010/DOM ze dne 18. ledna 2010), neboť dle posudku lékařské posudkové
služby Okresní správy sociálního zabezpečení v Domažlicích svedl s pomocí tři úkony péče
o vlastní osobu a šest úkonů soběstačnosti). Toto rozhodnutí bylo následně k odvolání žalobce
potvrzeno rozhodnutím krajského úřadu ze dne 12. května 2010 č. j. SV/727/10 s poukazem
na posudky Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále též „PK MPSV“)
ze dne 25. března 2010 a 15. dubna 2010, podle nichž žalobce k datu vydání napadeného
rozhodnutí, ani k datu podání žádosti (29. září 2009) nebyl – slovy zákona – osobou, která je
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu závislá na pomoci jiné fyzické osoby.
Toto rozhodnutí však bylo v přezkumném řízení zrušeno rozhodnutím Ministerstva práce
a sociálních věcí ze dne 12. května 2011 č. j. 2011/38513-221, sp. zn. 2011/22/221/JF, a věc byla
vrácena odvolacímu orgánu, tj. krajskému úřadu, k novému projednání.
[3] V řízení před krajským úřadem byl znovu vyžádán posudek PK MPSV; po kompletním
přešetření zdravotního stavu žalobce na základě nových podkladů, zejména psychologického
vyšetření z 1. srpna 2011, hodnocení neurologem ze 16. srpna 2011, nového sociálního šetření
ze dne 23. června 2011 a vlastního vyšetření žalobce posudkovou komisí, vydala PK MPSV
dne 15. září 2011 posudek č. j. 2011/827-PL, podle něhož žalobce nezvládá celkem 14 úkonů
péče o vlastní osobu a soběstačnosti. Žalobce byl proto k datu vydání napadeného rozhodnutí
(tedy rozhodnutí městského úřadu ze dne 18. ledna 2010) shledán podle §8 písm. a) zákona
o sociálních službách osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I (lehká závislost)
a tento stav a existoval i k datu 29. září 2009, tj. k datu podání žádosti; v posudku bylo
též bez dalšího uvedeno „VZNIK 23. 12. 2008“ a doba platnosti posudku byla stanovena do září
2014. Na základě takto zjištěných skutečností pak krajský úřad rozhodnutím č. j. SV/4913/11
ze dne 3. října 2011 shledal odvolání žalobce proti rozhodnutí městského úřadu
ze dne 18. ledna 2010 o nepřiznání příspěvku na péče důvodným a toto rozhodnutí změnil tak,
že se žalobci „s účinností od 29. září 2009 přiznává příspěvek na péči ve výši 2 000 Kč měsíčně“ (dále
jen „odvolací správní rozhodnutí“).
[4] Odvolací správní rozhodnutí napadl žalobce správní žalobou u Krajského soudu v Plzni
(dále jen „krajský soud“), v níž i s poukazem na rozhodnutí o zbavení způsobilosti a ustanovení
opatrovníka namítal, že téměř všechny úkony péče o vlastní osobu, které dle PK MPSV zvládá,
je schopen činit pouze pod dohledem opatrovníka, tzn. zvládá je jen částečně, a úkony
soběstačnosti za něho vlastně všechny obstarává opatrovník, což tedy mělo vést k závěru, že je
ve smyslu zákona nezvládá. Namítal též nedostatečné skutkové zjištění ze strany krajského úřadu,
resp. PK MPSV, a poukazoval na průběh jednání PK MPSV dne 15. září 2011, jež trvalo
ve spěchu cca 20 minut, přičemž za tak krátkou dobu nebylo vůbec možné provést vše,
co PK MPSV v posudku uvedla, včetně vyšetření žalobce.
[5] Rozsudkem č. j. 17A 103/2011-27 z 31. ledna 2013 (dále jen „první rozsudek
krajského soudu“) krajský soud ex offo odvolací správní rozhodnutí pro vady řízení,
resp. pro jeho nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti [§76 odst. 1 písm. a) soudního
řádu správního] zrušil a věc k dalšímu řízení vrátil žalovanému (nikoli krajskému úřadu,
nýbrž již Ministerstvu práce a sociálních věcí s ohledem na §28 odst. 1 zákona o sociálních
službách, ve znění novely provedené zákonem č. 366/2011 Sb., kterým se mění zákon
č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 108/2006 Sb.,
o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální
podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, resp. s ohledem na čl. VII
bod 10 zákona č. 366/2011 Sb.).
[6] Krajský soud napadenému odvolacímu správnímu rozhodnutí vytkl mimo jiné absenci
formálních náležitostí výroku správního rozhodnutí (zřejmě ve smyslu §68 odst. 2 věty první
správního řádu), konkrétně že „jsou v něm sice uvedeny příslušné paragrafy zákona, ale přestože jsou dále
členěny na odstavce (§§4, 5, 7, 9, 13) a některé z nich jsou členěny i na písmena, řádně jsou označeny pouze §8
písm. a) a §11 odst. 1 písm. b).“, zejména však absenci odůvodnění stran určení úkonů,
které žalobce zvládá („není ani zjistitelný důvod, kvůli němuž [PK MPSV] hodnotila, že žalobce
např. zvládá v péči o vlastní osobu přípravu stravy, podávání a porcování stravy i provedení jednoduchého ošetření,
což je v rozporu se sociálním šetřením ze dne 3. 6. 2010 (zvládá s dohledem či s pomocí) i se zprávou ředitele
ÚSP Zbůch citovanou na straně 4 zprávy o šetření veřejného ochránce práv ze dne 14. 12. 2010“).
[7] Proti prvnímu rozsudku krajského soudu podal žalovaný kasační stížnost, jíž Nejvyšší
správní soud rozsudkem ze dne 25. dubna 2013 č. j. 6 Ads 17/2013-25 vyhověl, první rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění Nejvyšší správní soud
kromě mnohého jiného konstatoval, že pokud jde o kasační námitku nadměrného soudního
formalismu ve vztahu k výtce krajského soudu stran nedodržení formálních náležitostí výroku
odvolacího správního rozhodnutí, „Nejvyšší správní soud připouští, že by jistě bylo vhodnější odkazy
na ustanovení zákona, podle nichž bylo rozhodováno (§68 odst. 2 správního řádu), uvést přesněji
podle jejich podrobnějšího členění, nejde však o tak závažný nedostatek, jenž by sám o sobě vedl k nezákonnosti
správního rozhodnutí.“ K námitce nedostatečného posouzení zdravotního stavu žalobce
posudkovou komisí MPSV, jež byla stěžejní žalobní námitkou žalobce, tehdy Nejvyšší správní
soud uvedl, že se s ní „krajský soud vypořádal způsobem vyvolávajícím pochybnosti“,
neboť v jeho odůvodnění byly rozpory. K jednotlivým výtkám krajského soudu Nejvyšší správní
soud poznamenal, že PK MPSV při posledním komplexním posudkovém zhodnocení
upřednostnila logicky podklady novější a odborné (hodnocení neurologem, psychologické
vyšetření žalobce v ambulanci klinického psychologa a vlastní přešetření žalobce posudkovou
komisí MPSV přímo na jednání 15. září 2011), stejně tak se Nejvyššímu správnímu soudu nejevil
jako případný ani odkaz na zjištění veřejného ochránce práv ve zprávě o šetření
ze dne 14. prosince 2010, neboť již z datace této zprávy je zřejmé, že ombudsman mohl vzít
v úvahu pouze dokumentaci vzniklou do tohoto data a věcí se zabýval v souvislosti
s nepřiznáním příspěvku na péči v počátečních fázích řízení. Naopak poté, kdy byl příspěvek
na péči přezkoumávaným odvolacím správním rozhodnutím ve výši 2 000 Kč měsíčně přiznán,
své šetření dne 22. listopadu 2011 bez meritorního závěru ukončil, spokojiv se pravděpodobně
s pokrokem, jehož bylo ve věci z pohledu žalobce dosaženo. Nejvyšší správní soud připustil,
že toliko stran sociálního šetření provedeného krajským úřadem 23. června 2011 v bydlišti
opatrovníka žalobce bez přítomnosti samotného žalobce (opatrovance) by snad bylo možno
namítat jeho oslabenou důkazní hodnotu oproti sociálnímu šetření z 20. října 2009, provedenému
městským úřadem v žalobcově přítomnosti, tento názor ovšem vyslovil hypoteticky,
neboť nebylo zřejmé, měl-li krajský soud na mysli právě uvedené sociální šetření,
protože v odůvodnění svého rozsudku poukazuje na sociální šetření ze dne 3. června 2010,
jež se však Nejvyššímu správnímu soudu ve spisech nepodařilo identifikovat.
[8] Nejvyšší správní soud uzavřel, že „pokud by měl krajský soud oprávněný pocit, že krajský úřad
svá skutková zjištění založil na rozporných závěrech PK MPSV, resp. že PK MPSV sama svůj posudek
postavila na rozporných podkladech, aniž by rozpory odstranila nebo vysvětlila, mohl skutečně zavázat krajský
úřad k tomu, aby v tomto smyslu vyžádal doplnění posudku“, nicméně vzhledem k tomu, co krajský soud
v odůvodnění svého prvního rozsudku uvedl, resp. jaké nedostatky v odůvodnění
přezkoumávaného správního rozhodnutí žalovanému vytkl, vyslovil Nejvyšší správní soud názor,
že „v daném případě takový postup namístě nebyl, neboť skutkový stav krajský úřad na podkladě posudkového
zhodnocení PK MPSV zjistil dostatečně. Posudková komise MPSV totiž zdravotní stav žalobce přímo
na svém jednání 15. září 2011 za jeho osobní přítomnosti přešetřila ... a zejména vycházela z aktuálních
a autoritativnějších vyšetření provedených lékařem-specialistou, resp. klinickým psychologem, jež starší sociální
šetření může zvrátit jen těžko.“. Z těchto důvodů se tedy Nejvyšší správní soud neztotožnil
se závěrem krajského soudu, jenž shledal přezkoumávané odvolací správní rozhodnutí
nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost, kasační stížnosti vyhověl a napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně vyslovil pokyn, aby „v dalším
řízení krajský soud v intencích správní žaloby především [vypořádal] její žalobní body, tj. tvrzení o vadách řízení
spočívajících v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, resp. porušení ustanovení o řízení před posudkovou komisí
MPSV, a tvrzení o nezákonnosti napadeného odvolacího správního rozhodnutí.“.
[9] V dalším řízení krajský soud nařídil na 21. srpna 2013 jednání, na němž rozsudkem
z téhož dne č. j. 17 A 103/2011-86 (dále též „druhý rozsudek krajského soudu“) znovu žalobě
vyhověl a přezkoumávané odvolací správní rozhodnutí opět pro vady řízení zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Vady řízení tentokrát podle zjištění krajského soudu spočívaly
v nedostatku opory skutkového stavu, jejž vzal správní orgán za základ svého správního
rozhodnutí, ve spisu a v potřebě jeho zásadního doplnění. Nedostatky skutkových zjištění shledal
krajský soud v tom, že ani „doplnění posudku nedalo jasnou odpověď na rozdíly mezi zjištěním při sociálním
šetření 11. února 2010 a ... 23. června 2011 ... a závěrem posudkové komise ohledně počtu úkonů, které žalobce
nezvládá“; krajský soud poznamenal, že sociální šetření 23. června 2011 proběhlo v nepřítomnosti
žalobce a „neupřesněným správním orgánem“, navíc podle krajského soudu „nebyla dostatečně zhodnocena
skutečnost uvedená neurologem 16. 8. 2011, citovaná i v doplnění posudku posudkové komise dne 15. 9. 2011,
že žalobce je omezen v zapojení do sociálních aktivit a při obsluze elektrických (tedy i plynových a jiných)
spotřebičů nepochybně potřebných k přípravě stravy“. Dále krajský soud shledal, že z doplnění posudku
„není ... patrno, jak bylo reagováno na námitky opatrovníka a zejména naprosto chybí obsah údajného
podrobného vyslechnutí žalobce k dosaženým znalostem, zkušenostem, zálibám ve volném čase i k samotným
úkonům péče o vlastní osobu a soběstačnosti, aby bylo možno hodnotit tento posudek jako kompletní, přesvědčivý,
jasný a srozumitelný“, že není zjistitelné, „zda bylo vůbec zohledněno, že pokud úkon zvládá žalobce s pomocí,
má být hodnocen jako nezvládá (§9 odst. 4 zákona č. 108/2006 Sb.)“. Podle krajského soudu nebyla
ani vyvrácena námitka žalobce, že jednání u posudkové komise 15. září 2011 trvalo maximálně
20 minut, za kteroužto dobu objektivně nelze posoudit zdravotní stav žalobce a zhodnotit
všechny úkony a podúkony, které zvládá či nezvládá. Krajský soud znovu zopakoval výtku stran
nedodržení formálních náležitostí výroku odvolacího správního rozhodnutí. Krajský soud
konečně zavázal žalovaného v dalším řízení vyžádat doplnění posudku posudkové komise
za účelem objektivního zhodnocení zdravotního stavu žalobce.
II.
Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[10] Proti druhému rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížnost, která je podle něj přípustná, neboť krajský soud se neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu vysloveným v jeho rozsudku ze dne 25. dubna 2013
č. j. 6 Ads 17/2013-25. Důvodem kasační stížnosti je podle žalovaného nesprávné právní
posouzení podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle stěžovatele byl skutkový stav zjištěn správně
a úplně a posudek posudkové komise též obstojí v testu úplnosti, přesvědčivosti a správnosti.
K výtce, že záznam ze sociálního šetření z 23. června 2011 provedl „nezjištěný správní orgán“, uvedl,
že je podepsán sociálními pracovnicemi, které šetření provedly, a představuje dostatečný podklad
pro jednání posudkové komise; v posudku i napadeném rozhodnutí je jednoznačně rozlišeno,
že sociální šetření ze dne 20. října 2009 provedla obec s rozšířenou působností, sociální šetření
ze dne 26. června 2011 odvolací orgán. Pokud jde o zmíněné sociální šetření, dle stěžovatele je
přirozené, že mezi jeho výsledkem a lékařským posouzením stupně závislosti jsou a budou
rozdíly, které pramení z odlišných metod a způsobů práce, z odlišné odbornosti i možnosti
objektivizace rozhodných skutečností. Stran námitek vůči posudku PK MPSV stěžovatel uvedl,
že není oprávněn věcně hodnotit odborné závěry podkladů i samotného posudku, ani dobu
a způsob vyšetření žalobce. Stěžovatel poukázal na stanovisko Nejvyššího správního soudu
vyjádřené v jeho rozsudku ze dne 25. dubna 2013 č. j. 6 Ads 17/2013-25, podle něhož „skutkový
stav krajský úřad na podkladě posudkového zhodnocení PK MPSV zjistil dostatečně, [neboť] posudková
komise MPSV ... zdravotní stav žalobce přímo na svém jednání 15. září 2011 za jeho osobní přítomnosti
přešetřila.“ Tento právní názor podle stěžovatele krajský soud nerespektoval. Stěžovatel konečně
namítal, že právní názor Nejvyššího správního soudu nebyl krajským soudem respektován
i co do výtky stran nedodržení formálních náležitostí výroku odvolacího správního rozhodnutí,
kterou také Nejvyšší správní soud již vyvrátil.
[11] Kasační stížnost byla zaslána k vyjádření žalobci, jenž však svého práva nevyužil.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Věc se k Nejvyššímu správnímu soudu dostává již podruhé, bylo proto třeba se nejprve
zabývat otázkou, je-li kasační stížnost podle ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. přípustná.
Podle citovaného ustanovení je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl
znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem,
to však neplatí, „je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu“. Z rekapitulace dosavadního průběhu řízení a ostatně i z odůvodnění
druhého rozsudku krajského soudu, v němž krajský soud přiznává, že setrvává na svém
přesvědčení o důvodnosti správní žaloby, se přímo nabízí, že jde o situaci, na niž pamatuje
výjimka z nepřípustnosti opakované kasační stížnosti v §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší
správní soud proto ve shodě se stěžovatelem nepovažoval kasační stížnost za nepřípustnou
a přistoupil k jejímu věcnému posouzení.
[13] Stěžovatel vznesl kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem, primárně v kontextu
námitky, že krajský soud ve svém druhém rozsudku nerespektoval právní názor Nejvyššího
správního soudu vyjádřený k týmž právním otázkám. Nejvyšší správní soud se však domnívá,
že takového prohřešku se krajský soud nedopustil. Výrok druhého rozsudku krajského soudu je
sice tentýž jako v jeho prvním rozsudku – napadené odvolací správní rozhodnutí bylo v obou
případech zrušeno pro vady řízení – podruhé však z jiného důvodu. Zatímco v prvním rozsudku
jím byla nesrozumitelnost napadeného správního rozhodnutí, ve druhém rozsudku šlo
o nedostatečně zjištěný skutkový stav vyžadující zásadní doplnění. Krajský soud tedy ve svém
druhém rozsudku respektoval právní názor Nejvyššího správního soudu stran srozumitelnosti
přezkoumávaného správního rozhodnutí a neopakoval dílem chybné, nesprávné či irelevantní
a dílem též nesrozumitelné výhrady adresované žalovanému. Postupoval také v souladu
s pokynem Nejvyššího správního soudu, aby namísto hledání zástupných formálních nedostatků
přezkoumávaného správního rozhodnutí především vypořádal žalobní body, čemuž se v prvním
rozsudku víceméně vyhnul, „tj. tvrzení o vadách řízení spočívajících v nedostatečně zjištěném skutkovém
stavu, resp. porušení ustanovení o řízení před posudkovou komisí MPSV, a tvrzení o nezákonnosti napadeného
odvolacího správního rozhodnutí“ (odstavec 31 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Věta uvedená
v odstavci 29 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu („Nejvyšší správní soud se ...
domnívá, že ...skutkový stav krajský úřad na podkladě posudkového zhodnocení PK MPSV zjistil dostatečně“)
sice izolovaně může svádět k dojmu, že se názor krajského soudu vyjádřený v jeho druhém
rozsudku o nedostatečném skutkovém zjištění rozchází s právním názorem Nejvyššího správního
soudu, rozsudek Nejvyššího správního soudu je však nutno interpretovat v celistvosti. Teze
vyslovené Nejvyšším správním soudem ke skutkovým zjištěním byly totiž vysloveny v kontextu
výhrad, jež krajský soud ve svém prvním rozsudku vyslovil a jež Nejvyšší správní soud vyvrátil,
resp. opravil. Tyto teze tedy nelze brát jako povšechné zhodnocení skutkového stavu zjištěného
správním orgánem, jež je ostatně primárně úkolem krajského soudu, nota bene v té fázi řízení,
v níž se krajský soud ještě ke skutkovým zjištěním správního orgánu ve světle žalobních námitek
žalobce ani nedostal. Uvedené potvrzuje i zmíněný pokyn Nejvyššího správního soudu,
aby krajský soud v dalším řízení především vypořádal žalobní body, včetně otázky nedostatečně
zjištěného skutkového stavu, resp. porušení ustanovení o řízení před posudkovou komisí MPSV;
Nejvyšší správní soud tedy ve svém rozsudku z dubna 2013 v žádném případě nepovažoval
otázku úplnosti zjištění skutkového stavu a korektnosti řízení před posudkovou komisí MPSV
za uzavřenou a krajský soud měl prostor pro to, aby se touto otázkou dále zabýval,
což ve svém druhém rozsudku i učinil. Jestliže krajský soud ve svém novém rozsudku dospěl
k závěru, že posudková komise PK MPSV ve skutečnosti zdravotní stav žalobce přímo
na svém jednání 15. září 2011 za jeho osobní přítomnosti přešetřila nedostatečně,
resp. že o tom panují pochybnosti, vytrácí se též předpoklad, při němž Nejvyšší správní soud
ve svém dubnovém rozsudku vyslovil domněnku, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně.
[14] Pokud jde o vlastní zákonnost závěru krajského soudu o nedostatečných skutkových
zjištěních, jež vzal správní orgán za základ pro své rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nyní
přisvědčuje krajskému soudu v tom, že ve světle žalobních námitek byl skutkový stav zjištěn
nedostatečně. Nejvyšší správní soud připomíná, že nejnovější sociální šetření ze dne
26. června 2011 bylo provedeno v nepřítomnosti žalobce, jeho hodnota jako podkladu
pro jednání posudkové komise MPSV je tím proto výrazně snížena. Jakkoli Nejvyšší správní soud
souhlasí se stěžovatelem, že mezi výsledkem sociálního šetření a lékařským posouzením stupně
závislosti v posudkové komisi jsou a budou rozdíly, které pramení z odlišných metod a způsobů
práce, z rozdílné odbornosti i možnosti objektivizace rozhodných skutečností, neznamená to,
že by sociální šetření postrádalo jakoukoliv relevanci. Podstatné nicméně je, aby posudková
komise MPSV sama – zejména odchyluje-li se od poznatků sociálních pracovníků – komplexně
a důkladně zdravotní stav žadatele o příspěvek na péči přešetřila a vyjádřila se nikoli jen
in abstracto, ale též in concreto, které úkony při posuzování péče o vlastní osobu a soběstačnosti
zvládá či nezvládá, včetně promítnutí zásady podle §9 odst. 4 zákona č. 108/2006 Sb.,
podle níž se za úkon, který osoba není schopna zvládnout, považuje i úkon, který je schopna
zvládnout jen částečně, tedy např. jen s pomocí. Uvedené posouzení, včetně okolností,
za nichž bylo prováděno, pak musí být učiněno součástí posudku PK MPSV, aby takový posudek
mohl být správním soudem úspěšně testován z hlediska jeho úplnosti, přesvědčivosti
a správnosti.
[15] Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem konstatuje, že posudek PK MPSV
ze dne 15. září 2011 je nebývale stručný. Odpověď na námitky opatrovníka spočívající
v konstatování, že byly vypořádány při jednání komise, aniž by se reakce na jednotlivé námitky
promítla do odůvodnění posudku, je nutno hodnotit jako nedostatečnou, stejně tak se z posudku
nijak nepodává promítnutí konkrétních zjištění psychologa ve vztahu k jednotlivým úkonům
při posuzování péče o vlastní osobu a soběstačnosti, přestože je právě „podrobné vyšetření
psychologem“ označeno za jeden z hlavních důvodů, proč posudková komise MPSV na rozdíl
od předchozích posudkových zhodnocení dospěla k odlišnému posudkovému závěru. V kontextu
nevyvrácené námitky o délce jednání posudkové komise MPSV (20 minut), při němž mělo dojít
k přešetření zdravotního stavu žalobce, dospěl krajský soud ke správnému závěru, že objektivně
nebylo možné v takové době zdravotní stav žalobce objektivně, komplexně a důkladně přešetřit
včetně zhodnocení úkonů při posuzování péče o vlastní osobu a soběstačnosti, což vede
k závěru, že posudek PK MPSV v testu úplnosti, přesvědčivosti a správnosti neobstál. Vzal-li
jej krajský úřad za stěžejní základ svých skutkových zjištění, zatížil své rozhodnutí toutéž vadou.
Krajský soud proto správně žalobě vyhověl, přezkoumávané odvolací správní rozhodnutí zrušil
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude vytčený nedostatek odstraněn tak,
že posudek posudkové komise bude náležitě doplněn. Krom toho, je to především krajský soud,
který je povolán přezkoumat napadené správní rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci, včetně otázek
skutkových a provedeného dokazování, o nichž si sám učiní úsudek; intervence ze strany
kasačního soudu je v tomto ohledu výjimečná a omezuje se na vady řízení ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
[16] Pokud jde o otázku formálních nepřesností výroku odvolacího správního rozhodnutí,
setrvává Nejvyšší správní soud na svém názoru, že by bylo přepjatým formalismem,
pokud by krajský soud v uvedených formálních nedostatcích spatřoval nezákonnost správního
rozhodnutí, jež by musela vést sama o sobě k jeho zrušení. Pokud ovšem bylo přezkoumávané
odvolací správní rozhodnutí zrušeno z jiného důvodu, bylo by napříště jistě vhodnější,
kdyby této příležitosti žalovaný využil a v novém rozhodnutí učinil přesnější odkazy
na ustanovení zákona, podle nichž bylo rozhodováno (§68 odst. 2 správního řádu), jak ostatně
uvedl Nejvyšší správní soud již ve svém dubnovém rozsudku.
[17] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že kasační stížnost stěžovatele důvodná nebyla,
a proto ji v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. zamítl.
IV. Náklady řízení
[18] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s., aplikovaného na základě §120 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení; neměl by ho ostatně ani v případě,
že by úspěšný byl (§60 odst. 2 s. ř. s.). Naopak žalobce měl ve věci plný úspěch, žádnou náhradu
nákladů řízení však neuplatnil a ani mu podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.
Proto mu nebyla náhrada nákladů řízení přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu