ECLI:CZ:NSS:2014:6.ADS.91.2013:17
sp. zn. 6 Ads 91/2013 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní věci
žalobce: R. K., zastoupeného JUDr. Hanou Poprachovou, advokátkou, se sídlem Svatojánské
náměstí 47, Horní Předměstí, 541 01 Trutnov, proti žalovanému: Ministerstvo práce
a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2, týkající se žaloby
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. června 2012, č. j. MPSV-UM/2159/12/9S-KHK, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21.
listopadu 2013, č. j. 28 Ad 10/2013 - 37,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. listopadu 2013,
č. j. 28 Ad 10/2013 - 37, se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce je těžce zdravotně postižený. Žalovaný jako odvolací orgán rozhodnutím
uvedeným v návětí tohoto rozsudku změnil rozhodnutí Úřadu práce České republiky, krajské
pobočky v Hradci Králové, ze dne 23. dubna 2012 č. j. Pr-98/11 R-32/2012 Hed., a to tak,
že žalobci zpětně ode dne 31. října 2011 odňal mimořádné výhody II. stupně a přiznal
mu (pouze) mimořádné výhody I. stupně ode dne 31. října 2011 do 30. června 2014.
[2] Žalovaný rozhodoval o přiznání mimořádných výhod těžce zdravotně postiženým
občanům podle §86 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění
pozdějších předpisů, a podle §31 ve spojení s odstavcem 1 písm. c) přílohy č. 2 k vyhlášce
č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady
o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění platném a účinném
do 31. prosince 2011. Tyto právní předpisy aplikoval na základě §38 odst. 2 zákona
č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících
zákonů; uvedený zákon totiž od 1. ledna 2012 zrušil dosavadní právní předpisy, mimo jiné zákon
č. 100/1988 Sb. a vyhlášku č. 182/1991 Sb., a v §35 a násl. upravil nově vydávání průkazu osoby
se zdravotním postižením, jenž odpovídá dosavadnímu průkazu mimořádných výhod. Zbývá
dodat, že podle dosavadních předpisů, konkrétně podle §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb.,
o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších
předpisů, jenž byl také k 1. lednu 2012 zrušen zákonem č. 329/2011 Sb., byla ze soudního
přezkumu výslovně vyloučena rozhodnutí o mimořádných výhodách občanům těžce zdravotně
postiženým. S účinností od 1. ledna 2012 již právní úprava výslovně nevylučuje rozhodování
o vydání průkazu osoby se zdravotním postižením ze soudního přezkumu; naopak, z ustanovení
§7 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), vyplývá, že se soudním přezkumem zákon počítá, neboť upravuje místní příslušnost
krajského soudu „ve věcech ... průkazu osoby se zdravotním postižením“.
[3] Žalobu proti uvedenému rozhodnutí odmítl Krajský soud v Hradci Králové (dále
též „krajský soud“) v návětí označeným usnesením. Dospěl totiž k názoru, že jde o rozhodnutí,
jehož vydání záviselo výlučně na posouzení zdravotního stavu osoby žalobce a jako takové je
vyloučeno ze soudního přezkumu na základě §70 písm. d) s. ř. s.
II. Kasační stížnost
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V ní namítal, že krajský soud věc nesprávně posoudil.
Žalovaný měl podle jeho názoru přihlédnout při posouzení věci nejen k jeho zdravotnímu stavu,
ale i k dalším okolnostem případu, zejména příčině jeho zdravotního poškození spočívající
v nevhodné zdravotní péči v nemocnici ve Vrchlabí. To mělo vést k výkladu právních předpisů
ve prospěch stěžovatele.
[5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti omezil jen na stručný návrh, aby byla kasační
stížnost zamítnuta v celém rozsahu.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení jsou splněny, a kasační stížnost
vyhodnotil jako přípustnou. Stěžovatel sice ve svém podání uvedl důvod kasační stížnosti
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné právní posouzení věci krajským
soudem, avšak pokud napadá usnesení o odmítnutí žaloby, z povahy věci pro něj přichází
v úvahu pouze kasační důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající
v nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Nejvyšší správní soud je v takovémto případě
v řízení o kasační stížnosti oprávněn zkoumat pouze to, zda krajský soud správně posoudil
podmínky pro odmítnutí žaloby, nemůže se však zabývat námitkami týkajícími se „merita věci“,
tedy toho, zda žaloba je důvodná (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. září 2004 č. j. 1 Azs 24/2004-49, ze dne 21. dubna 2005 č. j. 3 Azs 33/2004-98
či ze dne 5. ledna 2006 č. j. 2 As 45/2005-65).
[7] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[8] Podle ustanovení §70 písm. d) s. ř. s. ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny „úkony
správního orgánu, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob nebo technického stavu věcí,
pokud sama o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, popřípadě
jiné hospodářské činnosti, nestanoví-li zvláštní zákon jinak.“
[9] Aplikací ustanovení §70 písm. d) s. ř. s. se zabýval Nejvyšší správní soud v řízení
vedeném pod sp. zn. 6 Ads 109/2009, v němž byla řešena otázka, zda rozhodnutí o uznání
či neuznání osobou zdravotně znevýhodněnou podléhá soudnímu přezkumu, či je zde dána
výluka podle §70 písm. d) s. ř. s. Protože rozšířený senát nenalezl pro daný případ ústavně
konformní výklad ustanovení §70 písm. d) s. ř. s., předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení
tohoto ustanovení ve slovech „zdravotního stavu osob nebo“. Ústavní soud nálezem ze dne
15. ledna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 15/12, návrh na zrušení ustanovení §70 písm. d) s. ř. s. zamítl.
Dospěl k závěru, že dotčené ustanovení není protiústavní v celé své šíři, nýbrž působí
protiústavně pouze při vztažení na některá specifická rozhodnutí dotýkající se základní práv;
mezi ně patří i přezkoumávané rozhodnutí. Konstatoval, že napadené ustanovení nutno
interpretovat tak, že v něm zakotvená výluka, byť v mnohých jiných případech opodstatněná,
nesmí dopadat na taková rozhodnutí, která se dotýkají základních práv garantovaných Listinou
základních práv a svobod. Výsledkem interpretace napadeného ustanovení je pak to, že „úkony
správního orgánu, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob, jsou ze soudního
přezkoumání vyloučeny, ledaže by samy o sobě znamenaly právní překážku výkonu povolání, zaměstnání
nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti, nebo ledaže by šlo o úkony dotýkající se základních práv
zaručených Listinou.“
[10] Uvedené závěry převzal Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu
ze dne 19. února 2013 č. j. 6 Ads 109/2009-114, a posléze šestý senát tohoto soudu v rozsudku
ze dne 10. dubna 2013 č. j. 6 Ads 109/2009-123. Krajský soud si byl citovaného usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu zjevně vědom, neboť jej zmiňuje v napadeném
usnesení. Nejvyšší správní soud nicméně pokračoval v linii naznačené Ústavním soudem dále
a ve svých následných rozsudcích dospěl například k závěru, že soudnímu přezkumu je potřeba
podrobit též rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o úhradu lázeňské léčebně rehabilitační péče
(srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. září 2013 č. j. 4 Ads 134/2012-50).
[11] I otázkou soudního přezkumu rozhodnutí o vydání průkazu osoby se zdravotním
postižením se Nejvyšší správní soud již zabýval, byť až po vydání napadeného usnesení krajského
soudu. V rozsudku ze dne 7. února 2014 č. j. 4 Ads 101/2013-21 dospěl Nejvyšší správní soud
k opačnému právnímu názoru, než jaký hájí krajský soud v nyní posuzované věci.
Podle Nejvyššího správního soudu rozhodnutí o vydání průkazu osoby se zdravotním postižením
musí soudnímu přezkumu podléhat, a to z následujících důvodů. „Nejvyšší správní soud je s ohledem
na výše uvedený závěr Ústavního soudu přesvědčen, že v případě rozhodování o vydání průkazu osoby
se zdravotním postižením podle zákona č. 329/2011 Sb., není možné aplikovat soudní výluku podle ustanovení
§70 písm. d) s. ř. s., protože ačkoli se v daném případě jedná navýsost o otázku medicínskou (jak ostatně
konstatuje i krajský soud), přímo se dotýká základních práv stěžovatele zaručených Listinou základních práv
a svobod, a to výhod plynoucích z oblasti sociální péče, která představují realizaci práva podle čl. 30 Listiny
základních práv a svobod, jenž takové osobě zakládá příslušná práva (např. v případě držitele průkazu ZTP
viz ustanovení §36 odst. 1 zákona č. 329/2011 Sb.). Nelze podle Nejvyššího správního soudu rovněž
přehlédnout skutečnost, že v ustanovení §7 odst. 3 s. ř. s. po účinnosti zákona č. 396/2012 Sb.
od 26. 11. 2012 je výslovně upravena místní příslušnost pro řízení ve věci průkazu osoby se zdravotním
postižením; pokud tedy zákonodárce upravil místní příslušnost pro tato řízení, lze z této skutečnosti nepřímo
dovodit, že rozhodnutí vydaná v těchto věcech mají být za daného právního stavu soudně přezkoumávána.
V opačném případě by ustanovení §7 odst. 3 s. ř. s. po provedené novelizaci týkající se průkazu osoby
se zdravotním postižením ztratilo jakýkoli význam.“
[12] Od těchto závěrů nespatřuje Nejvyšší správní soud důvod se odchylovat ani v nyní
posuzované věci. Šestý senát tak stvrzuje nastoupený směr úvah, v jejichž důsledku bude dopad
výluky ze soudního přezkumu obsažené v §70 písm. d) s. ř. s. v praxi dosti omezený.
V citovaném rozsudku se navíc Nejvyšší správní soud vyrovnal i s faktem, že podle části
sedmnácté, čl. XVII zákona č. 151/2002 Sb., ve znění účinném do 1. 1. 2012, jenž novelizoval
§56c zákona č. 114/1988 Sb., platilo: „Ze soudního přezkumu jsou vyloučena rozhodnutí
o ... o mimořádných výhodách občanům těžce zdravotně postiženým.“.
[13] Nejvyšší správní soud na to v citovaném rozsudku reagoval následující argumentací.
„Za podstatné … Nejvyšší správní soud považuje to, že napadené rozhodnutí bylo vydáno po 1. 1. 2012
za právního stavu, který výslovně takové rozhodnutí ze soudního přezkumu nevylučoval, neboť čl. XVII zákona
č. 151/2002 Sb., byl k 1. 1. 2012 zrušen. Právní stav při vydání napadeného rozhodnutí a podání správní
žaloby je totiž určující pro posouzení podmínek soudního řízení, které nepředstavuje přímé pokračování správního
řízení před správními orgány, ale jedná se o samostatné řízení. Nejvyšší správní soud je přesvědčen,
že pokud by se měla tato soudní výluka aplikovat i po 1. 1. 2012 na rozhodnutí vydaná podle předchozích
právních předpisů, musel by zákonodárce výslovně tuto skutečnost zakotvit v právním předpisu; takové ustanovení
by však bylo patrně rozporné se závěry Ústavního soudu obsažené v jeho nálezu ze dne 15. 1. 2013,
sp. zn. Pl. ÚS 15/12.“
[14] Skutkový stav v nyní posuzované věci je z tohoto pohledu totožný, použitelná je
proto i citovaná argumentace čtvrtého senátu Nejvyššího správního soudu.
[15] Z výše popsaných důvodů vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost
proti usnesení krajského soudu v souladu s ustanovením §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.
jako důvodnou a usnesení krajského soudu zrušil. Krajský soud, jsa vázán vysloveným právním
názorem Nejvyššího správního soudu, žalobu věcně posoudí.
IV. Náklady řízení
[16] V novém řízení rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu