ECLI:CZ:NSS:2014:6.AFS.60.2014:56
sp. zn. 6 Afs 60/2014 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudce
zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudce JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně:
FOREZ s.r.o., IČ 64788342, se sídlem Ostrov 2, 561 22 Ostrov, zastoupené JUDr. Petrem
Kubíkem, advokátem, se sídlem Ovocný trh 12/573, 110 00 Praha 1, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, týkající se žaloby
proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové č. j. 3351/12-1200-605353 ze dne
8. října 2012, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové č. j. 31 Af 121/2012 - 131 ze dne 30. ledna 2014,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamí t á .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Dne 17. června 2009 byla u žalobkyně zahájena daňová kontrola na základě podnětu
Policie ČR, která v trestním řízení dospěla k závěru, že žalobkyně byla koncovým článkem řetězce
„společností vzájemně personálně propojených, u kterých je důvodné podezření z neoprávněného zaúčtování
fiktivních faktur s úmyslem neoprávněného odpočtu DPH či krácení daně z příjmů a DPH.“ Vnitřní články
řetězce, společnosti SYMBIOSA GROUP s. r. o. (dále jen „Symbiosa“), později GABRETA
BOHEMIA s. r. o. a EURO INDEX s. r. o. , a PROPERTY Praha s. r. o. (dále jen „Property“),
měly podle podnětu Policie ČR vystavovat fiktivní faktury za zajištění odvysílání televizní
reklamy, aniž by odvysílání zprostředkovaly nebo se na jeho zajištění jiným způsobem podílely,
a to s úmyslem umožnit odběratelům neoprávněné čerpání nadměrných odpočtů na dani
z přidané hodnoty a snížení základu daně z příjmů právnických osob. Zmíněné společnosti
se následně staly pro správce daně nekontaktními, nesídlily v místech uvedených v obchodním
rejstříku, do funkce jednatele jmenovaly osobu s neurodegenerativním onemocněním, později
nekontaktní cizince. Dále se daňová kontrola věnovala též jednotlivým projektům výzkumu
a vývoje, které žalobkyně uplatnila jakožto odečitatelné položky podle ustanovení §34 odst. 4
zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v rozhodném znění.
[2] Na základě zjištění této daňové kontroly provedené u žalobkyně za zdaňovací období
od 1. ledna 2007 do 31. prosince 2007 Finanční úřad v Ústí nad Orlicí (dále jen „finanční úřad“)
zvýšil základ daně žalobkyně o rozdíl mezi cenou sjednanou a cenou obvyklou ve smyslu
ustanovení §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů ve výši 2.042.700 Kč a o odečet nákladů podle
§34 odst. 4 zákona o daních z příjmů ve výši 27.916.764 Kč, které měly být vynaloženy
při realizaci projektů výzkumu a vývoje. Finanční úřad proto vydal dne 2. listopadu 2011
dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2007,
kterým doměřil žalobkyni daň ve výši 7.190.160 Kč.
[3] Finanční úřad totiž neuznal náklady žalobkyně vynaložené na reklamu jako náklady
na dosažení, zajištění a udržení příjmů proto, že ceny sjednané mezi spojenými osobami
za zajištění reklamy se lišily od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných
obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, s tím, že tento rozdíl nebyl
uspokojivě vysvětlen. Spojení osob finanční úřad spatřoval ve vytvoření právního vztahu
převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty [§23 odst. 7 písm. b) bod 5
zákona o daních z příjmů]. Finanční úřad současně neakceptoval odečitatelnou položku nákladů
výzkumu a vývoje z důvodu nesplnění náležitostí projektů výzkumu a vývoje podle §34 odst. 4
a 5 zákona o daních z příjmů a dále uvedl, že projekty ve skutečnosti nepředstavují výzkum
a vývoj, neboť nepřinášejí nic nového a jedná se o výrobní postupy na základě objednávek
zákazníků.
[4] Proti dodatečnému platebnímu výměru se žalobkyně bránila odvoláním, které však bylo
zamítnuto v návětí označeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové. Toto
rozhodnutí žalobkyně napadla žalobou podanou ke Krajskému soudu v Hradci Králové
(dále jen „krajský soud“). Krajský soud námitkám žalobkyně nepřisvědčil a žalobu zamítl. Došel
k závěru, že na žalobkyni leželo v důsledku zjištění daňové kontroly důkazní břemeno ohledně
prokázání toho, že nebyla zapojena v řetězci spojených osob a že ceny odpovídaly cenám
obvyklým. Důkazní břemeno však žalobkyně neunesla. Krajský soud shodně jako Finanční
ředitelství v Hradci Králové dospěl k závěru, že se v projednávané věci jednalo o vztah spojených
osob, a rovněž se ztotožnil se závěry napadeného rozhodnutí ohledně výše cen za marketingové
a reklamní služby. Co se týče odečitatelné položky výzkumu a vývoje, krajský soud sice uznal,
že předložení projektů výzkumu a vývoje v elektronické podobě naplnilo podmínku písemné
formy, naznal však, že projekty nesplňují následující záležitosti: 1) uvedení sídla žalobkyně,
2) identifikační číslo, 3) formu pracovněprávního vztahu osoby, která bude odborně zajišťovat
řešení projektu ve vztahu k žalobkyni, 4) způsob kontroly a hodnocení postupu řešení projektu
a dosažených výsledků, a konečně 5) místo, jméno a příjmení osoby, která projekt schválila před
zahájením řešení. S ohledem na to výdaje na vědu a výzkum podle daných projektů
nepředstavovaly položky odečitatelné od základu daně podle §34 odst. 5 zákona o daních
z příjmů, a proto se již soud nezabýval věcným posouzením projektů výzkumu a vývoje.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[5] Proti uvedenému rozsudku krajského soudu žalobkyně (nyní stěžovatelka) brojila včas
podanou kasační stížností z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatelka svou kasační stížností brojila proti závěrům krajského soudu ohledně
neuznání nákladů na reklamu i ohledně nákladů na výzkum a vývoj.
[7] Předně stěžovatelka uvedla, že krajský soud nesprávně převzal závěry z rozhodnutí téhož
soudu v řízeních o žalobách stěžovatelky vedených pod sp. zn. 31 Af 73/2012 a 31 Af 74/2012.
Dané případy se týkaly daně z přidané hodnoty a jejich závěry nelze v důsledku rozdílné právní
úpravy a v důsledku jiného rozsahu dokazovaných skutečností automaticky aplikovat na otázky
daně z příjmů. Ze znění §23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona o daních z příjmů stěžovatelka
vyvozuje, že pro podřazení skutkového stavu pod kategorii „spojené osoby, které vytvořily právní vztah
převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty“ je třeba prokázat, že se jednalo
o aktivní jednání všech subjektů zúčastněných na takovém řetězci. Dále je nezbytný jednotící
úmysl všech zúčastněných. Důkazní břemeno pak leží na správci daně, neboť nelze dokazovat
negativní skutečnosti. Stěžovatelka odmítá vědomou účast v řetězci společností a tvrdí, že neměla
žádné povědomí o dodavatelích svého obchodního partnera Property, o plnění jejich daňových
povinností a způsobu účtování mezi nimi. To ostatně dokazuje i skutečnost, že v rámci trestního
řízení týkajícího se předmětného řetězce vystupoval jednatel stěžovatelky toliko jako svědek.
Krajský soud v napadeném rozsudku rozsáhle popisuje vnitřní poměry řetězce, ovšem nedokládá
úmyslné zapojení žalobce. O opaku nesvědčí ani poznámky zabavené Policií ČR.
[8] Stěžovatelka označuje za nesprávné úvahy krajského soudu o tom, že se nechovala jako
správný obchodník, protože si dostatečným způsobem neověřila obvyklé ceny za odvysílání
reklamy. Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že je zdatnou obchodnicí, ovšem
v průmyslových oblastech, s reklamou nemá žádné zkušenosti. O cenách společnosti Property
neměla žádné pochybnosti a zdály se jí přijatelné, protože dříve zjistila, že TV NOVA nabízí
jednu minutu vysílacího času za půl milionu Kč. I kdyby však neprovedla žádná šetření,
má stěžovatelka za to, že jí takový postup nelze přičítat k tíži, protože tuto povinnost žádný
zákon neukládá.
[9] K výši sjednaných cen stěžovatelka dodala, že pokrývají nejen cenu vysílacího času,
ale i cenu zhotovení a výroby vysílaných reklamních spotů, bannerů a konzultace ohledně
reklamní kampaně. Důkazy správce daně prostřednictvím ceny vysílacího času televizních stanic
proto nemají váhu ve vztahu k nyní projednávanému případu. Cenou výroby reklamy se nikdo
v řízení nezabýval. Tím, že krajský soud tyto závěry správce daně převzal, zatížil rozsudek vadou
způsobující jeho nezákonnost.
[10] Stěžovatelka brojila i proti závěrům krajského soudu ohledně nesplnění náležitostí
projektů výzkumu a vývoje. Každý z projektů je součástí spisu ve formátu .xls (formát programu
MS Excell). Soubory .xls obsahují několik sešitů, které však tvoří jeden celek projektu výzkumu
a vývoje. Na šestém listu v těchto souborech je uveden seznam zaměstnanců včetně uvedení
osob, které budou odborně zajišťovat řešení projektu a forem jejich pracovněprávního vztahu
ke stěžovatelce. Způsob kontroly a hodnocení postupu řešení projektu a dosažených výsledků
je uveden v sešitu s názvem „Předávací protokol“. Adresa sídla stěžovatelky je patrná pro změnu
v sešitu s názvem „Zadávací protokol“. Jestliže krajský soud připustil zachování písemné formy
v případě doložení dokumentů v elektronické podobě, byly tyto náležitosti projektů výzkumu
a vývoje splněny, a napadený rozsudek tím pádem nemá v tomto ohledu oporu ve spisech.
[11] Splněn byl podle mínění stěžovatelky i požadavek na uvedení jména a příjmení osoby,
která schválila projekt před zahájením jeho řešení. Ke konstatování krajského soudu, že projekty
obsahují popis s dodatkem „jednatel společnosti“, stěžovatelka uvedla, že podpis je odjakživa
jednoznačným identifikačním údajem, tím spíše ve spojení s informací o funkci jednatele
společnosti, jichž bylo toliko pět. U stěžovatelky navíc existuje vnitropodniková směrnice
obsahující podpisové vzory jednotlivých oprávněných zaměstnanců.
[12] Stěžovatelka připustila, že identifikační číslo v projektech výzkumu a vývoje skutečně
absentuje. Považuje ovšem za velmi formalistický přístup, podle něhož by neměla být uznána
odečitatelná položka ve výši několika desítek milionů jen kvůli marginálnímu formálnímu
nedostatku. Podle stěžovatelky je účelem zákonného požadavku na uvedení identifikačního čísla
jednoznačná identifikace subjektu. Tomu bylo učiněno zadost uvedením firmy a sídla.
[13] Stěžovatelka má za to, že splnila veškeré náležitosti projektů výzkumu a vývoje, a proto
se měl krajský soud věnovat též námitkám směřujícím do materiální stránky projektů výzkumu
a vývoje. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[14] Na základě všech výše uvedených důvodů stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu
navrhla, aby napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednávání.
[15] Žalovaný, na něhož od 1. ledna 2013 přešla působnost Finančního ředitelství v Hradci
Králové, ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že se ztotožňuje s rozsudkem krajského
soudu, a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. S odkazem
na judikaturu Nejvyššího správního soudu žalovaný uvedl, že pro neuznání nákladů vynaložených
na reklamu je rozhodné, že byla prokázána existence řetězce dodavatelů, v němž byla stěžovatelka
zapojena, průběh finančních toků souvisejících s dodávkou a odlišnost ceny sjednané od ceny
obvyklé, nikoliv to, zda stěžovatelka o svém zapojení věděla a její případný úmysl. K argumentu
stěžovatelky, že sjednané ceny neobsahovaly pouze cenu vysílacího času, ale i výrobu reklamních
spotů a bannerů a cenu konzultací, odkázal žalovaný na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. ledna 2014, č. j. 8 Afs 43/2013 - 52 a na rámcové smlouvy uzavřené mezi společností
Property a stěžovatelkou, v nichž byla stanovena cena za odvysílání jednoho spotu ve výši
44.300 Kč. Ohledně odečitatelné položky na výzkum a vývoj žalovaný zopakoval přesvědčení,
že ani přes doplnění ze strany stěžovatelky v odvolacím řízení projekty nesplňují formální
náležitosti.
[16] V replice na vyjádření žalovaného stěžovatelka setrvala na svém právním názoru ohledně
výkladu ustanovení §23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona o daních z příjmů, podle něhož je nutné
prokázat aktivní jednání a jednotící úmysl všech aktérů v řetězci. Dále poukázala na to, že žádný
právní předpis nestanoví cenovou regulaci trhu reklamních služeb a že na navýšení
cen prodávané služby je založeno kapitalistické podnikání. Prodejem se ziskem dojde ke vzniku
daňové povinnosti u smluvního partnera. Z hlediska fiskálního je proto lhostejné, že jeden
daňový subjekt na dani ušetří vynaložením těchto vyšších nákladů, neboť jeho smluvnímu
partnerovi vznikne daňová povinnost tyto příjmy zdanit. Neschopnost správce daně takovou
daň vybrat nelze přičítat k tíži stěžovatelky. Stěžovatelka k otázkám nákladů vynaložených
na reklamu ještě zopakovala, že nebylo zohledněno, že kupní cena obsahovala též cenu za tvorbu
reklamy. Co se týče nákladů vynaložených na výzkum a vývoj, stěžovatelka znovu tvrdila,
že jí předložené projekty v elektronické podobě obsahují veškeré náležitosti kromě
identifikačního čísla, které není nezbytné. Krajský soud proto zásadním způsobem pochybil,
jestliže se vůbec nezabýval materiální stránkou věci. Konečně stěžovatelka podotkla, že správce
daně v okrese Ústí nad Orlicí veškerým strojírenským závodům paušálně neuznává odečitatelnou
položku z titulu výzkumu a vývoje.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána
osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §102 s. ř. s. Důvody kasační stížnosti se opírají
o §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Kasační stížnost není nepřípustná ani z jiných důvodů plynoucích
z ustanovení §104 s. ř. s.
[18] Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal problematiku týkající se nákladů vynaložených
na reklamu [část III. A)]. V části III. B) Nejvyšší správní soud posoudil otázku splnění podmínek
pro odpočet na podporu výzkumu a vývoje od základu daně.
III. A) Reklama
[20] Na základě zjištění daňové kontroly správce daně zvýšil základ daně stěžovatelky podle
ustanovení §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů o rozdíl mezi cenou sjednanou a cenou
obvyklou na nákladech souvisejících s reklamou.
[21] Ve své rozhodovací činnosti (např. v rozsudku ze dne 23. ledna 2013,
č. j. 1 Afs 101/2012-31, bod 22, veškeré citované rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou
dostupné na www.nssoud.cz) dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že za účelem aplikace
ustanovení §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů je nutné kladně odpovědět na dvě otázky:
(1) Šlo spojení osob ve smyslu zákona o daních z příjmů? (2) Prokázal správce daně, že se liší
ceny sjednané mezi těmito osobami od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami
v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek?
[22] Co se týče první otázky, z šetření Policie ČR, které měl správce daně k dispozici, plyne,
že stěžovatelka byla v letech 2007 a 2008 koncovým článkem řetězce vytvořeného za účelem
snížení základu daně či snížení zvýšení daňové ztráty.
[23] Stěžovatelka nerozporuje existenci takového řetězce, zpochybňuje však, že o vytvoření
řetězce věděla a byla do něj aktivně zapojena. Z toho důvodu v nyní projednávaném případě
nesouhlasila s aplikací §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, podle něhož, „liší-li se ceny sjednané
mezi spojenými osobami od cen, které by byly sjednány mezi nespojenými osobami v běžných obchodních vztazích
za stejných nebo obdobných podmínek, a není-li tento rozdíl uspokojivě doložitelný, upraví se základ daně
poplatníka o zjištěný rozdíl.“ Spojení osob správce daně spatřoval v naplnění §23 odst. 7 písm. b)
bodu 5 zákona o daních z příjmů, podle kterého jsou jinak spojenými osobami osoby, které
vytvořily právní vztah převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty.
[24] Nyní projednávaný případ přímo souvisí s věcí řešenou Nejvyšším správním soudem
v rozsudku ze dne 28. ledna 2014, č. j. 8 Afs 43/2013 - 52. V této věci byla stěžovatelce
na základě zjištění stejné daňové kontroly jako v nyní projednávaném případě doměřena
v souvislosti s účastí na výše zmíněném řetězci daň z přidané hodnoty. Nejvyšší správní soud
v citovaném rozsudku v souvislosti s účastí stěžovatelky na řetězci uvedl: „Sama okolnost, že daňový
subjekt zaplatil za poskytnuté plnění vysokou cenu, ještě nezakládá správci daně oprávnění neuznat stěžovateli
nárok na odpočet. Takový postup byl na místě až poté, co daňový subjekt k výzvě finančních orgánů uspokojivě
nedoložil a neprokázal, že pro vynaložení tak značné částky existovaly racionální důvody. Pokud daňový subjekt
zaplatil za televizní reklamu více než dvacetkrát vyšší částku, než jaká vyplývala z ceníků zvolené televizní
stanice, aniž by měl pro tento postup přiléhavé ekonomické vysvětlení, lze oprávněně uvažovat, že cílem takového
jednání nebyla propagace formou televizní reklamy, ale jiné důvody. Vzhledem k dalším okolnostem, zejména
vzhledem k prokázané existenci finančního řetězce, proto nebyl nelogický závěr, ke kterému se přiklonil i krajský
soud, že skutečným účelem předmětné transakce, při které došlo k razantnímu zvýšení ceny deklarovaného
zdanitelného plnění, bylo získat prostřednictvím koncových společností, tedy i stěžovatele, na úkor státního
rozpočtu odpočet daně z přidané hodnoty, aniž by na počátku řetězce byla daň řádně uhrazena.“ (bod 29).
[25] Nejvyšší správní soud nemá důvod se od závěru osmého senátu v nyní projednávaném
případě odchylovat. Nic na tom nemění ani přesvědčení stěžovatelky, podle něhož je v důsledku
dikce §23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona o daních z příjmů nutno prokázat aktivní jednání všech
subjektů a jednotící úmysl. Nejvyšší správní soud této námitce nepřisvědčil. Účelem ustanovení
§23 odst. 7 písm. b) bodu 5 je zabránit nežádoucímu přesouvání části základu daně z příjmů
mezi jednotlivými poplatníky daně z příjmů a sankcionovat zneužití cenové spekulace
v obchodních vztazích (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. března 2013,
č. j. 5 Afs 34/2012 - 65). S ohledem na to v rozsudku č. j. 7 Afs 47/2013-30 ze dne 13. června
2013, týkajícím se stejného řetězce s jinou koncovou společností, Nejvyšší správní soud
konstatoval: „Osobami spojenými ve smyslu §23 odst. 7 písm. b) bod 5 zákona o daních z příjmů se rozumí
nejen osoby, které bezprostředně vytvořily právní vztah převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení
daňové ztráty, ale „veškeré osoby“, které se na řetězci obchodních transakcí směřujících ve svém důsledku k snížení
základu daně nebo zvýšení daňové ztráty podílely [tedy v projednávané věci nejen společnosti SYMBIOSA
(později GABRETA) a společnost Property, ale i koncová společnost, kterou je stěžovatelka]. Právě
ta si v konečném kroku snižovala základ daně částkami za služby, které mnohonásobně převyšují částky za tyto
služby v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek (mezi jinak nespojenými osobami).“
Následně dodal, že „Předně je nutno konstatovat, že dikce ustanovení §23 odst. 7 písm. b) bod 5 zákona
o daních z příjmů nedopadá (jak mylně dovozuje stěžovatelka) ‚jen a pouze‘ na osoby, které skutečně
a bezprostředně […] vytvořily právní vztah za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty.
Takovému významu neodpovídá použitá dikce zákona – slovo ‚převážně‘. Nejde tedy jen o uvedené důvody,
ale i o důvody jiné (např. u posuzované reklamní služby může jít o zvýšení povědomí o existenci a činnosti
stěžovatelky). Dopadá však na všechny osoby, které se takového vztahu, ať již přímo nebo nepřímo účastnily
a profitovaly z něj. Takovou osobou je pak i stěžovatelka.“
[26] Ze správního spisu vyplývá, že společnost Property účtovala stěžovatelce za odvysílání
reklamního spotu cenu zhruba dvaadvacetkrát zvýšenou oproti původní ceně dodání, aniž
by navýšení bylo odůvodněno jakoukoliv přidanou hodnotou. Nejvyšší správní soud proto
setrvává na své dosavadní judikatuře, podle níž je osobou podle §23 odst. 7 písm. b) bodu 5
zákona o daních z příjmů každá osoba, která profituje z jednání osob v řetězci, jehož důsledkem
a účelem je převážně snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty. Názor stěžovatelky
ohledně nutnosti prokázání subjektivní stránky takového nekalého jednání správcem daně
je nesprávný (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 47/2013 - 30 nebo
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. června 2013, č. j. 7 Afs 48/2013 - 31). Tomu
ostatně nasvědčuje i ustanovení §92 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších
předpisů. Podle §92 odst. 3 daňového řádu daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které
je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních.
Správce daně oproti tomu mimo jiné prokazuje podle §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu
skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí,
účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných
daňovým subjektem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. června 2010,
č. j. 1 Afs 13/2010 - 39, bod 18). Tak tomu bylo i v tomto případě. Na správci daně leželo
důkazní břemeno ohledně naplnění podmínek aplikace §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. března 2013 č. j. 9 Afs 87/2012 - 50
či rozsudek z 27. ledna 2011, č. j. 7 Afs 74/2010 - 81, publ. pod č. 2548/2012 Sb. NSS.). Správce
daně doložil existenci řetězce dodavatelů, jehož koncovým článkem byla stěžovatelka.
Stěžovatelka pak ovšem neunesla své důkazní břemeno ohledně prokázání racionálních důvodů
pro zhruba dvaadvacetkrát zvýšenou cenu (k výši ceny viz níže) za odvysílání reklamy (srov. např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 8. října 2013 sp. zn. III. ÚS 1568/13, dostupné
z http://nalus.usoud.cz).
[27] Na první otázku, tedy zda se i v případě stěžovatelky jednalo o spojení osob ve smyslu
§23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, proto Nejvyšší správní soud odpovídá kladně.
[28] Co se týče sjednaných cen, Nejvyšší správní soud předesílá, že rozdíl oproti cenám
obvyklým nastává, lakonicky řečeno, jestliže se předmětné zboží či služby nakupují příliš levně
či naopak příliš draze. Ve vztahu k okolnostem nyní posuzovaného případu lze bezpečně
dovodit, že dvaadvacetinásobné předražení ceny za odvysílání reklamních spotů je natolik
značným předražením, že mus elo i běžného podnikatele neobeznámeného s poměry reklamního
trhu „udeřit do očí“, a tedy pro takové předražení musí takový podnikatel předestřít nějaké
zvláštní vysvětlení, jinak lze presumovat obchod za cenu jinou než obvyklou.
[29] Z šetření správce daně vyplývá, že odvysílání reklamních spotů zajišťoval B. V.
prostřednictvím společnosti ARBOMedia, který za odvysílání jednoho spotu fakturoval
společnosti Symbiosa 1.850 až 1.950 Kč. Symbiosa (a poté, co se stala nekontaktní, na její místo
nastoupila společnost Gabreta) následně fakturovala dalšímu odběrateli Property za jeden
reklamní spot 42.970 Kč. Property takto zaplatila společnosti Symbiosa a následně Gabreta částky
v řádech desítek milionů českých korun, které byly obratem vybrány v hotovosti z účtu.
Společnost Property následně účtovala stěžovatelce za odvysílání jednoho reklamního spotu
až 44.300 Kč.
[30] Z veřejně dostupných ceníků mediálních agentur správce daně zjistil, že obvyklá cena
za reklamní spot vysílaný na ČT4 se v závislosti na vysílacím čase pohybovala mezi čtyřmi
až osmi tisíci korunami. Ceny za vysílací čas na ostatních televizních stanicích, na nichž
stěžovatelka své reklamní spoty nechala vysílat, byly ještě nižší (viz s. 10 až 11 zprávy o daňové
kontrole č. j. 91451/11/273930607657).
[31] Ke zjišťování obvyklé ceny se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku
ze dne 11. února 2004, č. j. 7 A 72/2011 - 53 (č. 576/2005 Sb. NSS): „Není-li právní normou určen
mechanismus určení ceny obvyklé, a k jejímu určení je povolán správní orgán, je třeba k určení ceny obvyklé
přistupovat se zvláštním zřetelem a její výši určovat na základě objektivních kritérií a tak, aby závěry správního
orgánu vedly ke spolehlivému úsudku a bylo možno způsob jejího určení a samotnou výši ceny obvyklé
přezkoumat. […] Zasahovat do výběru kritérií, či určovat, ke kterému z kritérií má správní orgán pro určení
ceny obvyklé přihlížet, [Nejvyššímu správnímu soudu] nepřísluší a nechává výběr kritérií na správním
orgánu, přičemž však opakuje, že tato kritéria musí vést ke spolehlivému a objektivnímu závěru.“
Ve své pozdější judikatuře Nejvyšší správní soud upřesnil, že „referenční cenu může správce daně určit,
a zpravidla tomu tak bude, porovnáním skutečně dosažených cen shodné nebo podobné komodity mezi reálně
existujícími nezávislými subjekty. Může ji však určit, zejména pro neexistenci nebo nedostupnost dat o takových
cenách, jen jako hypotetický odhad opřený o logickou a racionální úvahu a ekonomickou zkušenost. Referenční
cena je v podstatě simulace ceny vytvořená na základě úvahy, jakou cenu by za situace shodné se situací spojených
osob tyto osoby sjednaly, nebyly-li by spojené a měly-li by mezi sebou běžné obchodní vztahy. Pokud správce daně
zjišťuje referenční cenu na základě údajů o skutečně dosažených cenách shodné nebo podobné komodity mezi reálně
existujícími nezávislými subjekty, musí pečlivě zkoumat, do jaké míry byly tyto ceny dosaženy za stejných nebo
obdobných podmínek, za nichž cenu sjednávaly spojené osoby, a pokud se tyto podmínky liší, provést patřičnou
korekci referenční ceny. Důkazní břemeno správce daně se také týká zjištění situace, za které sjednávaly cenu
spojené osoby. Pokud se tedy ohledně rozhodných aspektů projeví skutkové nejasnosti, musí správce daně vycházet
z takových skutkových závěrů, které jsou v dané konkrétní skutkové konstelaci pro daňový subjekt nejvýhodnější.
Rovněž pokud správce daně zjišťuje referenční cenu na základě údajů o skutečně dosažených cenách shodné nebo
podobné komodity mezi reálně existujícími nezávislými subjekty, což zpravidla vede ke zjištění určitého intervalu
takto dosažených konkrétních cen (např. cena za kus dodávaného výrobku 100 až 120 Kč), musí pro účely určení
rozdílu mezi cenami vyjít z té ceny v rámci důkazně fixovaného intervalu, která je pro daňový subjekt
nejvýhodnější (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009, č. j. 8 Afs 80/2007 – 105, publ.
pod č. 1852/2009 Sb. NSS).“ (výše citovaný rozsudek 7 Afs 74/2010-81). Správce daně v tomto
případě splnil uvedené požadavky. Použil objektivní kritéria a postupoval srovnávací metodou,
kdy srovnával ceny různých mediálních agentur za vysílací čas na stejných televizních stanicích,
na jakých byly vysílány reklamní spoty stěžovatelky.
[32] Stěžovatelka uvedla, že i kdyby neprovedla vůbec žádné šetření ohledně tržních
cen za vysílací čas, nemůže jí to být kladeno k tíži, neboť takovou povinnost žádný zákon
neukládá. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu odkazuje na předchozí odstavce pojednávající
o důkazním břemeni prokázání racionálních důvodů pro vynaložení nákladů vyšších, než je cena
obvyklá mezi osobami v běžných obchodních vztazích. Stěžovatelčina argumentace o tom,
že postih prodeje zboží či služeb se ziskem je popřením základních principů kapitalistického
podnikání, není příhodná. Takové principy ani krajský soud ani správce daně nerozporoval.
Finanční úřad vydal dodatečný platební výměr nikoliv proto, že byla navýšena cena prodané
služby, nýbrž proto, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno prokázání racionálních důvodů
pro koupi za mnohonásobně vyšší cenu, než je cena na trhu obvyklá v nedeformovaných
vztazích, které nesla v důsledku zpochybnění účelu deklarovaných obchodních operací v rámci
zmíněného řetězce.
[33] Co se týče odkazu stěžovatelky na zjišťování ceny u TV NOVA, Nejvyšší správní soud
uzavírá, že s touto námitkou se dostatečně vypořádal již finanční úřad na stranách 18 a 19 zprávy
o daňové kontrole. TV NOVA je celoplošnou stanicí s nesrovnatelnou sledovaností oproti
stanicím, na nichž byla vysílána reklama stěžovatelky (TV Spektrum, AXN, Sport 1 či ČT4).
Stěžovatelka navíc cenu zjišťovala prostřednictvím údajů z roku 2010, přestože k objednávce
reklam došlo v roce 2007.
[34] Současně ovšem stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že sjednané ceny pokrývají
nejen cenu vysílacího času, ale i cenu zhotovení a výroby vysílaných reklamních spotů, bannerů
a konzultace ohledně reklamní kampaně. Důkazy správce daně prostřednictvím ceny vysílacího
času televizních stanic proto podle ní nemají váhu ve vztahu k nyní projednávanému případu.
[35] Stěžovatelka tyto skutečnosti tvrdila již v žalobě, na podporu svých tvrzení ovšem
nepředložila žádné důkazy (viz s. 6 bod 5 žaloby). Takové skutečnosti nevyplývají
ani ze správního spisu předloženého Nejvyššímu správnímu soudu. Faktury vystavené
společností Property na stěžovatelku jako odběratele obsahují následující popis: „Fakturujeme
Vám dle rámcové smlouvy č. 2007/V, dodatku č. 1 vysílané tel. spoty na TV […]“ Některé další faktury
odkazují na dodatek č. 2 k rámcové smlouvě č. 2007/V. Ve správním spise sice nebyla dohledána
ani rámcová smlouva č. 2007/V, ani dodatek č. 1, který ostatně daňový subjekt nepředložil,
jak plyne z napadeného rozhodnutí na straně 6. Založen je pouze dodatek č. 2, v němž
je uvedeno, že „cena jednoho vysílání reklamního spotu činí 44.300 Kč“. Oproti tvrzení stěžovatelky
však ze spisu vyplývá, že např. výroba třicetisekundového reklamního spotu byla fakturována
zvlášť fakturou vystavenou dne 17. dubna 2007 č. 20070406 (příloha protokolu o ústním jednání
ze dne 17. června 2009 č. j. 61336/09/273930603352): a tak fakt, že vytvoření reklamního spotu
byl v tomto případě vyúčtován zvlášť, přímo vyvrací tvrzení stěžovatelky, že „v ceně byla také tvorba
reklamy“. (strana 2 bod 7 repliky stěžovatelky k vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti).
Pro dokreslení Nejvyšší správní soud dodává, že v čl. II rámcové smlouvy č. 2008/II se výslovně
uvádí, že součástí plnění podle této smlouvy není výroba reklamního spotu.
[36] Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že byl prokázán i rozdíl mezi cenami sjednanými
a cenami obvyklými, a proto je třeba kladně odpovědět i na druhou otázku podmiňující aplikaci
§23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. S ohledem na výše řečené Nejvyšší správní soud
konstatuje, že krajský soud interpretoval a aplikoval ustanovení §23 odst. 7 zákona o daních
z příjmů správně.
III. B) Projekty výzkumu a vývoje
[37] S účinností od 1. ledna 2005 byla do zákona o daních z příjmů vložena ustanovení
zakotvující nepřímou podporu výzkumu a vývoje prostřednictvím odečitatelné položky výzkumu
a vývoje od základu daně. Ustanovení §34 odst. 4 zákona o daních z příjmů tak dává
poplatníkům daně možnost uplatnit odpočet nákladů vynaložených na realizaci výzkumu a vývoje
od základu daně. Náklady na výzkum a vývoj jsou tak de facto uplatněny dvakrát, jednou jako
daňově uznatelné náklady ve smyslu §24 zákona o daních z příjmů a podruhé podle §34 odst. 4
téhož zákona.
[38] S ohledem na „poutavost“ možnosti odpočtu nákladů na výzkum a vývoj předepisuje
zákon o daních z příjmů řadu materiálních a formálních podmínek, jejichž splnění je nutné
k odpočtu nákladů od základu daně. Jednou z nich je vypracování a předložení formalizovaného
projektu výzkumu a vývoje, jehož konkrétní povinné náležitosti stanoví zákon o daních z příjmů
od 1. ledna 2006, kdy byl do zákona vložen §34 odst. 5, který stanovil: „Projektem výzkumu a vývoje,
na jehož realizaci může být uplatněn odpočet podle odstavce 4, se rozumí písemný dokument, ve kterém poplatník
před zahájením řešení projektu výzkumu a vývoje vymezí svou činnost ve výzkumu a vývoji a který obsahuje
zejména základní identifikační údaje o poplatníkovi, kterými jsou obchodní firma nebo název poplatníka, jeho
sídlo a identifikační číslo, bylo-li přiděleno, popřípadě jméno a příjmení poplatníka, je-li poplatník fyzickou
osobou, místo jeho trvalého pobytu a místo podnikání, dobu řešení projektu (datum zahájení a datum ukončení
řešení projektu), cíle projektu, které jsou dosažitelné v době řešení projektu a vyhodnotitelné po jeho ukončení,
předpokládané celkové výdaje (náklady) na řešení projektu a předpokládané výdaje (náklady) v jednotlivých letech
řešení projektu, jména a příjmení osob, které budou odborně zajišťovat řešení projektu s uvedením jejich
kvalifikace a formy pracovněprávního vztahu k poplatníkovi, způsob kontroly a hodnocení postupu řešení projektu
a dosažených výsledků, datum, místo, jméno a příjmení oprávněné osoby, která projekt schválila před zahájením
jeho řešení; oprávněnou osobou se rozumí poplatník, je-li fyzickou osobou, nebo osoba vykonávající funkci
statutárního orgánu poplatníka nebo jeho členem.“ V metodickém pokynu Ministerstva financí D-288
ze dne 3. října 2005 k jednotnému postupu při uplatňování ustanovení §34 odst. 4 a 5 zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, je uvedeno, že projekt
výzkumu a vývoje má být souhrnný dokument.
[39] Formou projektu výzkumu a vývoje se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku
ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 2 Afs 24/2012 - 34 (č. 3002/2014 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud
předně uvedl, že i elektronická podoba projektu výzkumu a vývoje splňuje požadavek písemné
formy. Následně dospěl k závěru, že v daném případě nebylo nutné trvat na tom, aby projekt
výzkumu a vývoje byl obsažen v jednotném dokumentu, jestliže některé náležitosti byly obsaženy
v jiných dokumentech. Správce daně proto neměl odmítnout odečtení nákladů za výzkum a vývoj
pouze s odkazem na formální nedostatky projektů výzkumu a vývoje, nýbrž se měl zaměřit
na posouzení reálných výstupů. Druhý senát však sám připustil, že posuzovaná věc byla „značně
specifická“ a zdůraznil nutnost zohlednění všech subjektivních i objektivních skutečností.
V citovaném případu hrál roli zejména fakt, že ustanovení §34 odst. 5 bylo do zákona o daních
z příjmů vloženo až v době, kdy stěžovatel začínal s realizací první etapy předmětného projektu.
Právě s ohledem na novou právní úpravu si byl vědom formálních deficitů projektu a snažil
se je napravit prostřednictvím zařazení dalších dokumentů obsahujících nezbytné náležitosti.
[40] Situace v nyní projednávaném případě je zcela odlišná. Projekty byly vypracovávány
již za účinnosti §34 odst. 5 zákona o daních z příjmů v rozhodném znění, který zakotvil výše
citované náležitosti projektů. Stěžovatelka tak znala či alespoň měla znát přesné požadavky
kladené na projekty výzkumu a vývoje, které jsou jednoznačným způsobem vyjmenovány
v předmětném ustanovení, hodlala-li využít beneficia daňové podpory výzkumu a vývoje. Přesto
projekty výzkumu a vývoje nejsou formálně bezvadné, jelikož neobsahují předepsané náležitosti.
Stěžovatelka sama v kasační stížnosti na straně 5 připouští absenci identifikačního čísla s tím,
že zpochybňuje samotný význam tohoto údaje v projektu výzkumu a vývoje a uvádí, že daňový
subjekt je jasně identifikovatelný i přes neuvedení identifikačního čísla.
[41] Kdyby jen to, nejde však zdaleka o formální nedostatek jediný. Další chybějící náležitostí
projektů je místo, jméno a příjmení osoby, která projekt schválila. Stěžovatelka v tomto ohledu
namítá, že protokoly jsou podepsané a že podpis je odjakživa jednoznačným identifikačním
údajem konkrétní fyzické osoby. Totožnost podepsané osoby bylo podle ní možné jednoduše
zjistit s ohledem na to, že mělo jít o podpisy jednatelů společnosti, kterých bylo pouze pět, tím
spíš za existence vnitropodnikové směrnice pro cirkulaci dokumentů obsahující podpisové vzory
oprávněných zaměstnanců. Žádný zákon podle stěžovatelky neukládá, aby byly k vlastnoručnímu
podpisu připojovány vysvětlující znaky.
[42] Nejvyšší správní soud ze správního spisu naproti tomu zjistil, že zadávací protokoly úkolu
výzkumu a vývoje předložené stěžovatelkou obsahují pouze nečitelný podpis, z něhož nelze
identifikovat ani příjmení, natož jméno dané osoby. Tento nedostatek nemůže zhojit ani poukaz
na existenci vnitropodnikové směrnice obsahující podpisové vzory. Splnění podmínky existence
písemného projektu splňujícího náležitosti §34 odst. 5 zákona o daních z příjmů (v současném
znění §34c tohoto zákona), zpracovaného před zahájením výzkumných či vývojových prací,
je výchozím předpokladem pro uplatnění odečitatelné položky výzkumu a vývoje a současně
jedním z nástrojů zabránění zneužívání institutu odpočtu nákladů vynaložených na výzkum
a vývoj, a to především s ohledem na jeho atraktivitu pro daňové subjekty. Jinak řečeno,
§34 odst. 5 zákona o daních z příjmů vyžaduje pro odečet od základu daně splnění jasně
stanovených podmínek (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
26. srpna 2013, č. j. 31 Af 80/2012 - 25). Projekt výzkumu a vývoje slouží jako základní a ucelený
dokument, jímž daňový subjekt v budoucnu správci daně prokáže nárok na uplatnění odpočtu
nákladů na výzkum a vývoj. Zákonnou podmínkou vyplývající z povahy věci (z latinského
proiectum – plán, návrh, rozvrh budoucí činnosti) je, aby byl vypracován před zahájením řešení
projektu, aby šlo o dokument prospektivní. Rozhodně tedy není úkolem správce daně a správních
soudců, aby sami aktivně a teprve dodatečně propojovali jinak nesouvisející dokumenty
a dovozovali z nich formální a obsahové náležitosti projektu, v dané situaci například, komu patří
nečitelné podpisy s využitím teprve dodatečně předložené vnitropodnikové směrnice. To ostatně
koresponduje i s výše uvedeným charakterem odpočtu nákladů na výzkum a vývoj (de facto dvojí
odečet nákladů ze základu daně), který implikuje zvýšené nároky kladené na daňový subjekt
k prokázání jeho oprávněnosti.
[43] To, co stěžovatelka označuje za projekty, v tomto smyslu trpělo dalšími deficity.
Stěžovatelka nesouhlasila například se závěrem krajského soudu, že jí předložené projekty
neobsahovaly další podstatné náležitosti, konkrétně formu pracovněprávního vztahu osoby, která
bude odborně zajišťovat řešení projektu, způsob kontroly a hodnocení postupu řešení projektu
a dosažených výsledků a sídlo poplatníka. Jelikož krajský soud v napadeném rozsudku připustil,
že elektronická podoba dokumentů postačí pro splnění požadavku písemné formy, stěžovatelka
poukázala na to, že správci daně předložila projekty výzkumu a vývoje v elektronické podobě
na nosiči elektronických dat. Konkrétně v kasační stížnosti uvedla: „Každý z těchto projektů
je vytvořen programem MS Excell, tzn. je ve formátu .xls. Excellovský soubor pak obsahuje několik sešitů, které
jsou mezi sebou přepínatelné na spodní liště. Tento celek několika sešitů obsažený však v jednom souboru
ve formátu .xls je vždy jedním projektem výzkumu a vývoje.“ Stěžovatelka tvrdila, že šestým listem je sešit
„seznam zaměstnanců“, kde lze nalézt informace o osobách odborně zajišťujících realizaci
projektu a formě jejich pracovněprávního vztahu; pátým listem sešit „předávací protokol“
obsahující způsob kontroly a hodnocení řešení projektu. Adresa sídla stěžovatelky měla
být patrná z hlavičky sešitu „zadávací protokol“.
[44] Jak je z uvedené rekapitulace zřejmé, stěžovatelka tuto námitku formulovala relativně
obecně a odkázala pouze na „soubory ve formátu .xls“, nikoliv na konkrétní soubory (ve smyslu její
argumentace na konkrétní jednoznačně identifikované projekty), z nichž by tvrzené skutečnosti
prokazatelně vyplývaly a jež by mohl Nejvyšší správní soud ověřit. Přesto, nad rámec role
kasačního soudu, Nejvyšší správní soud prohledal obsah DVD nosičů obsažených ve správním
spise a zaměřil se na všechny soubory s příponou .xls, kterých je několik set. V žádném z nich
ovšem nebyly nalezeny stěžovatelkou uváděné sešity „seznam zaměstnanců“ a „předávací
protokol“. Ve složce „Zadávací protokoly 2007“ jsou v souborech s příponou xls obsaženy toliko
čtyři sešity, a to sice zadávací protokol, kalkulace nákladů, evidence hodin a evidence nákladů
(např. soubory 9729.xls, 8110.xls, 8360.xls nebo 9121.xls). Stěžovatelkou zmíněné sešity
se nenacházejí ani ve složce „podklady 2007“, v níž je ke každému projektu přiložena
korespondence, modely, výkresy, u některých ještě foto. Sešity „zadávací protokol“ sice nalezeny
byly, údaje o sídle stěžovatelky ovšem neobsahují. Stejně jako v listinných verzích zadávacích
protokolů je i v elektronických obsažen pouze údaj „Obchodní název společnosti:FOREZ S.R.O.“.
[45] Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelkou citovaný protokol o předání
se nachází v listinné podobě, a to pouze ve vazbě na jediný projekt z celkového počtu několika
desítek, v části soudního spisu, kterou Nejvyššímu správnímu soudu zaslala stěžovatelka s tím,
že jí tato část spisu tvořená jejími důkazními návrhy byla krajským soudem vrácena.
Z předávacího protokolu vystaveného dne 22. května 2008 je patrné, že byl vyhotoven
až po zahájení realizace projektu, tudíž ani v tomto jediném případě neodpovídá požadavkům
§34 odst. 5 zákona o daních z příjmů na uvedení způsobu kontroly a hodnocení řešení projektu,
a to před zahájením řešení projektu.
[46] S ohledem na uvedené skutečnosti je zřejmé, že stěžovatelkou předložené projekty jsou
z hlediska požadavků §34 odst. 5 zákona o daních z příjmů nekompletní, přičemž se jedná
o absenci podstatných náležitostí projektů, nikoliv pouze formálních administrativních informací,
jak tvrdí stěžovatelka. Dlužno též dodat, že na nedostatky projektů byla stěžovatelka správcem
daně upozorňována již v průběhu daňové kontroly a vyzývána k předložení projektů splňujících
zákonem stanovené náležitosti.
[47] Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbývá než přisvědčit krajskému soudu,
že stěžovatelkou předložené projekty výzkumu a vývoje neobsahují veškeré náležitosti
na ně kladené ustanovením §34 odst. 5 zákona o daních z příjmů. V takovém případě pak nebylo
vadou řízení, že krajský soud již nepřezkoumával věcně závěry správce daně v tom směru,
zda projekty výzkumu a vývoje skutečně odpovídají materiální definici vývoje a výzkumu
v §2 zákona č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací
z veřejných prostředků a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o podpoře výzkumu,
experimentálního vývoje a inovací), ve znění pozdějších předpisů. O nepřezkoumatelnost
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. se tedy nejedná. Krajský soud se věcnou stránkou projektů
výzkumu a vývoje skutečně nezabýval. Nešlo však o opomenutí žalobní námitky, nýbrž
o výslovné konstatování nadbytečnosti takového postupu (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 2 Afs 24/2012 - 34).
[48] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud postupoval přezkoumatelným
způsobem a zhodnotil věc správně. Z výše popsaných důvodů vyhodnotil podanou kasační
stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s.
jako nedůvodnou a zamítl ji.
IV. Náklady řízení
[49] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s.).
Žalovaný sice ve věci úspěch měl, podle obsahu spisu mu však nevznikly žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2014
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu