ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.140.2013:155
sp. zn. 6 As 140/2013 - 155
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: Oživení, o. s.,
se sídlem Lublaňská 18, Praha 2, zastoupený Mgr. Petrou Bielinovou, advokátkou se sídlem
Muchova 13/232, Praha 6, proti žalované: Správa majetkového portfolia Praha 3, a. s.,
se sídlem Olšanská 2666/7, Praha 3, zastoupená Mgr. Danem Loukotou, advokátem se sídlem
Zubatého 450/9, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 9. 9. 2013, č. j. 11 A 317/2011 – 75,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2013, č. j. 11 A 317/2011 – 75,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2013, č. j. 11 A 317/2011 – 75, zrušil
rozhodnutí společnosti Investiční a rozvojová Praha 3, a.s. (dále jen „původní žalovaná“),
ze dne 5. 9. 2011, č. j. NŘ/593/2011, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí téhož správního orgánu
ze dne 5. 8. 2011, sp. zn. NŘ/561/2011 v části, ve které byla odmítnuta žádost žalobce (dále
jen „stěžovatel“) o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). V odůvodnění rozsudku
městský soud uvedl, že stěžovatel podal dne 26. 7. 2011 u původní žalované žádost o poskytnutí
informací týkající se projektu regenerace Lupáčovy ulice. Konkrétně žádal o 1) poskytnutí
zadávací dokumentace, 2) kopie všech uzavřených smluv s vítězným uchazečem a všech faktur
vystavených na základě uzavřených smluv, a to vše u veřejných zakázek vedených v Informačním
systému o veřejných zakázkách (dále jen „ISVZ“) pod ev. č. a) 60040249, b) 60047065, c)
60045015, d) 60053340, e) 60060906, f) 60051091, g) 60048004, h) 60044251, i) 60034661 a j)
60030216. Původní žalovaná sdělila stěžovateli, že informace v rozsahu bodu 1) budou
poskytnuty po zaplacení částky odpovídající obvyklým nákladům na zpracování informací
a že informace v rozsahu bodu 2) neposkytne, protože jsou předmětem obchodního tajemství
podle ust. §51 obch. zák. Následně zaslal stěžovatel původní žalované stížnost na postup
při vyřizování žádosti o informace, odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí informace a podnět
finančnímu výboru ke kontrole hospodaření s prostředky. Na to zareagovala původní žalovaná
sdělením, že představenstvo usnesením č. 12 ze dne 2. 9. 2011 rozhodlo vyhovět stížnosti
na kalkulaci nákladů v části „přímé osobní náklady za mimořádně rozsáhlé vyhledávání
informací“ a tuto položku neúčtovat. Původní žalovaná rovněž sdělila stěžovateli, že mu
poskytne informace v rozsahu bodu 1) žádosti až po zaplacení částky odpovídající obvyklým
nákladům na zpracování informací a vypočítala náklady na kopírování dokumentace v celkové
části 3.380 Kč. Současně opakovaně stěžovateli sdělila, že mu neposkytne informace v rozsahu
bodu 2) žádosti, neboť jsou předmětem obchodního tajemství. Městský soud se dále zabýval
charakterem napadeného rozhodnutí. Původní žalovaná ve sdělení ze dne 5. 9. 2011 v podstatě
zamítla odvolání stěžovatele proti rozhodnutí ze dne 5. 8. 2011 a toto rozhodnutí potvrdila, když
uvedla, že neposkytne informace v rozsahu bodu 2) žádosti. Rozhodovala tedy o právech
a povinnostech stěžovatele, proto je její úkon rozhodnutím ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s. Poté
městský soud zkoumal, zda toto rozhodnutí splňuje náležitosti správního rozhodnutí ve smyslu
ust. §68 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), tedy
výrokovou část, odůvodnění a poučení. Podle městského soudu těmto zákonným požadavkům
předmětné rozhodnutí neodpovídá. Výroková část a poučení účastníků chybí zcela, a pokud jde
o odůvodnění, nelze přehlédnout, že se původní žalovaná omezila na pouhé konstatování,
že požadované informace neposkytne, neboť jsou předmětem obchodního tajemství na základě
ust. §51 obch. zák. Rozhodnutí původní žalované je tedy neúplné a nepřezkoumatelné. Uvedla-li
původní žalovaná jako důvod odmítnutí informace to, že kopie faktur a přílohy k fakturám jsou
předmětem obchodního tajemství, bylo její povinností tento svůj závěr dostatečně odůvodnit tak,
aby bylo patrno, na základě jakých úvah k němu dospěla a aby při soudním přezkumu bylo
možné bez jakýchkoli pochybností zjistit, zda uvedený závěr nebyl použit účelově. Stěžovatel
v odvolání mj. uvedl, že má-li být určitá informace navíc považována za obchodní tajemství
dle ustanovení §9 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, musí být jako taková,
v souladu se skutečným stavem věci, označena již před doručením žádosti o informaci.
Obchodním tajemstvím v žádném případě nemůže být celá uzavřená smlouva, či dokonce faktura
hrazená z veřejných prostředků. Podle městského soudu se ale původní žalovaná v napadeném
rozhodnutí s odvolacími námitkami stěžovatele nevypořádala a bylo proto její rozhodnutí nutno
zrušit pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů a věc jí vrátit k dalšímu řízení.
Městský soud současně rozhodl o nákladech řízení, a to tak, že stěžovateli přiznal náhradu
nákladů řízení v celkové výši 7.800 Kč, která se skládá ze soudního poplatku ve výši 3.000 Kč
a z odměny za dva úkony právní služby po 2.100 Kč (převzetí zastoupení a podání žaloby) a dvou
režijních paušálů po 300 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel předně městskému soudu vytýkal,
že nesprávně rozhodl o nákladech řízení, neboť mu nepřiznal náhradu nákladů řízení za repliku
k vyjádření původní žalované. Dále městskému soudu vytýkal, že nerozhodl o všech žalobních
návrzích. Stěžovatel v žalobě vedle zrušení druhostupňového rozhodnutí navrhoval i zrušení
prvostupňového rozhodnutí. Současně požadoval, aby městský soud nařídil původní žalované
poskytnout stěžovateli požadované informace ve smyslu ust. §16 odst. 4 věta druhá zákona
o svobodném přístupu k informacím. Městský soud však zrušil pouze druhostupňové
rozhodnutí. Stěžovatel dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 7. 2006, č. j. A 2/2003 – 71, uvedl, že nastaly podmínky pro změnu výkladu ust. §16
odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Povinné subjekty, jedná se zejména
o obchodní společnosti vlastněné územně samosprávnými celky nebo státem, ani po dvanácti
letech platnosti zákona o svobodném přístupu k informacím účelově neumějí odůvodnit svá
rozhodnutí. Pouhé zrušení nezákonného rozhodnutí stěžovatelovo postavení nijak nezlepšuje,
protože nemá vymahatelný titul pro získání požadovaných informací. Podle stěžovatele přitom
krajské soudy v současnosti důsledně aplikují ust. §16 odst. 4 věta druhá zákona o svobodném
přístupu k informacím. Stěžovatel poukázal i na to, že se městský soud pro absenci soudního
spisu nemohl zabývat podstatou věci. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek zrušil, jakož i rozhodnutí původní žalované. Současně navrhl, aby bylo
vysloveno, že původní žalovaná je povinna poskytnout stěžovateli požadované informace,
tj. kopie uzavřených smluv a faktur včetně jejich příloh.
Žalovaná jako právní nástupce původní žalované (dále jen „účastnice řízení“) ve vyjádření
ke kasační stížnosti uvedla, že pokud by soudy měly možnost nařídit zpřístupnění informací
i v případech nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, byla by tato možnost ve své podstatě paušální
procesní sankcí ukládanou povinným osobám. V některých případech by navíc soudy měly
bez dalšího povinnost nařídit zpřístupnění informace, která podléhá utajení. Poukázala rovněž
na to, že mezi ní a stěžovatelem došlo k řadě jednání a v současné době zůstává předmětem
sporu pouze otázka nákladů za poskytnutí informací. Rozsah informací, které stěžovatel
požaduje, totiž představuje několik tisíc stran. Stěžovateli byla navíc část požadovaných informací
poskytnuta, a to k zakázkám vedeným v ISVZ pod ev. č. 60040249, 60060906, 60047065,
60034661, 60045015, 60053340, 600302016, 60044251, 60048004 a 60051091. Vyjádřila také
nesouhlas se stěžovatelem v tom, že by absence správního spisu měla vliv na rozsudek městského
soudu. Z odůvodnění rozsudku nelze dovodit, že by jeho nosným důvodem byla absence
správního spisu. Proto navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
V replice k vyjádření účastnice řízení stěžovatel uvedl, že mu byla poskytnuta pouze část
požadovaných informací, konkrétně zadávací dokumentace k veřejným zakázkám a torzo každé
smlouvy o dílo. Tyto smlouvy jsou však koncipovány tak, že veškeré podstatné informace jsou
obsahem příloh k těmto smlouvám. Přílohy ke smlouvám a faktury však stěžovateli poskytnuty
nebyly.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám shledal i pochybení ve smyslu ust. §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Předně je třeba rozsudku městského soudu vytknout vadu, kterou bylo nutno zohlednit
i bez stěžovatelovy námitky. Městský soud totiž v záhlaví rozsudku jako žalovanou označil
„Investiční a rozvojová Praha 3 a.s“ a ve vztahu k této společnosti formuloval i výroky rozsudku.
Podle údajů v v obchodním rejstříku však společnost Investiční a rozvojová Praha 3, a.s. k datu
vydání napadeného rozsudku (tj. 9. 9. 2013) již neexistovala, protože se na základě fúze sloučila
se společností Správa majetkového portfolia Praha 3, a.s., přičemž do obchodního rejstříku byla
tato skutečnost zapsána již dne 1. 8. 2013. K tomuto datu byla společnost Investiční a rozvojová
Praha 3, a.s. také vymazána z obchodního rejstříku.
Městský soud tedy vydal rozsudek vůči subjektu, který k datu vydání rozsudku
již neexistoval a tomuto subjektu uložil, jak má v dalším řízení postupovat a současně jej zavázal
k náhradě nákladů řízení.
Tímto postupem se městský soud dopustil zmatečnosti řízení z důvodu absence
podmínky řízení ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., pro kterou je třeba rozsudek
městského soudu bez dalšího zrušit. Pro podporu uvedeného závěru lze odkázat např.
na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2004, č. j. 3 Ads 11/2004 – 84,
ze dne 10. 6. 2004, č. j. 2 As 30/2004 – 68, a ze dne 12. 8. 2012, č. j. 6 Ads 79/2012 – 27.
Je nutno doplnit, že Nejvyšší správní soud nemá žádné pochybnosti o tom, že původní
žalovanou, jakož i jejího právního nástupce, je nutno považovat za povinný subjekt ve smyslu
zákona o svobodném přístupu k informacím. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního
soudu (např. rozsudek ze dne 28. 3. 2014, č. j. 5 As 75/2013) mezi tyto subjekty patří i osoby
soukromého práva, pokud u nich převažují znaky svědčící o jejich veřejnoprávní povaze,
což je v dané věci splněno.
Nejvyšší správní soud se i přes výše uvedenou vadu z důvodu procesní ekonomie zabýval
i námitkami směřujícími do merita věci. Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že v žalobě
požadoval, aby městský soud vedle druhostupňového rozhodnutí povinného subjektu zrušil
i rozhodnutí prvostupňové, a současně nařídil povinnému subjektu poskytnout požadované
informace ve smyslu ust. §16 odst. 4 věta druhá zákona o svobodném přístupu k informacím
a městský soud se těmito návrhy nezabýval.
Nejvyšší správní soud ze soudního spisu zjistil, že stěžovatel skutečně v žalobě požadoval
(v bodu I. a II. petitu žaloby), aby městský soud vedle druhostupňového rozhodnutí zrušil
i předcházející rozhodnutí a (v bodě III. a IV. petitu žaloby), a aby vyslovil, že správní orgán
je povinen poskytnout stěžovateli kopie uzavřených smluv s vítězným uchazečem u veřejných
zakázek vedených v ISVZ pod ev.č. 60040249, 60047065, 60045015, 60053340, 60060906,
60051091, 60048004, 60044251, 60034661 a 60030216, jakož i kopie faktur a jejich příloh
vystavených na základě citovaných smluv. V posledním bodě petitu žaloby (v bodě V.)
požadoval, aby městský soud uložil povinnému subjektu povinnost zaplatit mu náhradu nákladů
řízení.
Podle ust. §78 odst. 1 s. ř. s. je-li žaloba důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí
pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Pro nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí i tehdy,
zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil.
Podle ust. §78 odst. 3 a 4 s. ř. s. zrušuje-li soud rozhodnutí, podle okolností může zrušit
i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo. Zruší-li soud rozhodnutí,
vysloví současně, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.
Na základě ust. §78 odst. 1 s. ř. s. je tedy soud oprávněn zrušit napadené správní
rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení a odst. 3 citovaného ustanovení soudu
umožňuje současně se zrušením napadeného rozhodnutí zrušit i rozhodnutí správního orgánu
nižšího stupně, které mu předcházelo. Správní soudnictví je ovládáno principem kasačním.
Krajský (městský) soud může napadené správní rozhodnutí pouze zrušit (s výjimkou upravenou
v ust. §78 odst. 2 s. ř. s., jedná-li se o rozhodnutí o uložení sankce za správní delikt), a věc vrátit
správnímu orgánu k dalšímu řízení (§78 odst. 1 a 4 s. ř. s.). Zrušení nejen napadeného
rozhodnutí, ale i rozhodnutí jemu předcházejícího, je výlučně věcí úvahy soudu a je mimo
dispoziční sféru účastníků řízení. Pokud žalobce takový postup navrhne, soud jím není vázán
a nepovažuje-li takový postup za potřebný, nerozhoduje o něm. I za této situace je však jeho
povinností se s tímto návrhem v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat. Pokud se s takovým
návrhem nevypořádá, jedná se o vadu řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 7. 2007, č. j. 1 Afs 57/2006 – 70).
Odlišně je však procesní postup soudu upraven v zákoně o svobodném přístupu
k informacím, podle něhož v daném případě městský soud postupoval. Podle ust. §16 odst. 4
zákona o svobodném přístupu k informacím při soudním přezkumu rozhodnutí o odvolání
na základě žaloby podle zvláštního právního předpisu soud přezkoumá, zda jsou dány důvody
pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí
o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí
požadované informace poskytnout.
Zatímco tedy ust. §78 odst. 3 s. ř. s. ponechává na úvaze soudu, zda spolu s rozhodnutím
odvolacího správního orgánu zruší i předcházející rozhodnutí, ust. §16 odst. 4 věta druhá zákona
o svobodném přístupu k informacím žádný prostor pro úvahu soudu neposkytuje. Je-li splněna
hypotéza citovaného ustanovení, je soud povinen rozhodnutí odvolacího správního orgánu
i správního orgánu I. stupně zrušit a nařídit správnímu orgánu I. stupně poskytnout požadované
informace. Toto ustanovení tedy zavádí do soudního řízení správního ovládaného primárně
principem kasačním prvky principu apelačního (srv. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 7. 2006, č. j. A 2/2003 – 73, publ. též pod č. 1469/2008 Sb. NSS, nebo rozsudek
ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 28/2007 – 89).
Z napadeného rozsudku však není zřejmé, z jakého důvodu městský soud nepostupoval
podle ust. §16 odst. 4 věta druhá zákona o svobodném přístupu k informacím. Městský soud
nijak nezdůvodnil, z jakého důvodu zrušil pouze druhostupňové rozhodnutí, resp. z jakého
důvodu nenařídil povinnému subjektu poskytnutí požadovaných informací.
Je třeba doplnit, že podle stávající judikatury Nejvyššího správního soudu je možno podle
ust. §16 odst. 4 věta druhá zákona o svobodném přístupu k informacím postupovat primárně
v případě, že je napadené správní rozhodnutí přezkoumatelné. K tomu srv. např. rozsudky
ze dne 28. 8. 2013, č. j. 1 As 73/2013 – 36, ze dne 28. 3. 2014, č. j. 5 As 75/2013 – 33,
a ze dne 24. 3. 2010, č. j. 1 As 8/2010 – 65. V posledně citovaném rozsudku se uvádí, že„Soud
tedy musí nepochybně nejprve přezkoumat důvody, na nichž je založeno rozhodnutí o odmítnutí žádosti ve spojení
s rozhodnutím o odvolání. Pouze v situaci, kdy je správní rozhodnutí přezkoumatelné, si může soud učinit vlastní
úsudek o jeho zákonnosti a v návaznosti na to posoudit splnění podmínek pro postup dle §16 odst. 4 věty druhé
zákona o svobodném přístupu k informacím.“ Z tohoto rozsudku však současně vyplývá, že k aplikaci
citovaného ustanovení je krajský (městský) soud oprávněn přistoupit i v případě
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, a to např. v případech, kdy by správní orgány
svévolně vydávaly nepřezkoumatelná rozhodnutí o odmítnutí žádosti, tj. např. tehdy, pokud
správní orgán opakovaně v téže věci vydá nepřezkoumatelné rozhodnutí. Mohou totiž být
situace, kdy správní orgán bude svévolně vydávat nepřezkoumatelná rozhodnutí buď vůči témuž
účastníkovi v různých věcech, anebo vůči různým účastníkům ve vztahu k obdobné žádosti,
aniž by v takovýchto věcech byly posuzovány složité právní otázky, respektive aniž by takovéto
složité právní otázky již byly interpretovány správní judikaturou. Taková svévole správních
orgánů by představovala hrubé porušení ústavně zaručeného práva na informace (čl. 17 Listiny
základních práv a svobod). Ostatně i městský soud opakovaně dospěl k závěru o možnosti
aplikace ust. §16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím i v případě
nepřezkoumatelných správních rozhodnutí (např. v rozsudku ze dne 7. 11. 2012,
č. j. 10 A 9/2012 – 83, ze dne 16. 10. 2009, č. j. 5 Ca 184/2008 – 38), tedy postupoval ve shodě
s výše uvedeným právní názorem.
V nyní posuzované věci však jakákoliv přezkoumatelná úvaha městského soudu ve vztahu
k návrhu na postup ve smyslu §16 odst. 4 věta druhá zákona o svobodném přístupu
k informacím absentuje. Městský soud bez dalšího zrušil druhostupňové rozhodnutí
a nezdůvodnil, z jakého důvodu nepostupoval podle ust. §16 odst. 4 zákona o svobodném
přístupu k informacím. Byť toto pochybení nemusí za stávající judikatury (od které není nutné
se odchýlit, neboť umožňuje postupovat podle §16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu
k informacím i v případě nepřezkoumatelných správních rozhodnutí) samo o sobě vést ke zrušení
rozsudku správního soudu (viz např. již citovaný rozsudek Nejvyššího právního soudu
ze dne 26. 7. 2007, č. j. 1 Afs 57/2006 – 70), je v daném případě s ohledem na výše uvedené
třeba, aby se městský soud při respektování právní úpravy a judikatury vypořádal
i se stěžovatelovým návrhem na postup ve smyslu ust. §16 odst. 4 in fine zákona o svobodném
přístupu k informacím.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že městský soud nesprávně rozhodl o výši
náhrady nákladů řízení, protože mu nepřiznal odměnu za repliku k vyjádření ke kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností této stížní námitky. Podle
ust. §104 odst. 2 s. ř. s. je totiž kasační stížnost, která směřuje proti výroku o nákladech řízení,
nepřípustná. Touto otázkou se zabýval již rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v rozsudku ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 – 6, z něhož vyplývá,
že ust. §104 odst. 2 s. ř. s. je aplikovatelné pouze v případě, je-li kasační stížnosti podaná výlučně
proti výroku o nákladech řízení. Pokud je však kasační stížností napaden také jiný výrok,
je přípustná. V daném případě kasační stížnost nesměřuje pouze proti výroku o nákladech řízení,
a proto je námitka týkající se nákladů řízení přípustná. Nejvyšší správní soud se proto zabýval
její důvodností.
Stěžovatel byl v řízení o žalobě zastoupen na základě plné moci advokátkou Mgr. Petrou
Bielinovou. Součástí soudního spisu je podání nazvané replika ze dne 5. 3. 2012, v níž
je reagováno na argumentaci obsaženou ve vyjádření původní žalované k žalobě. Z napadeného
rozsudku přitom nevyplývá, že by se městský soud zabýval otázkou, zda měla či neměla být
přiznána stěžovateli odměna i za tento úkon. V jeho odůvodnění pouze uvedl, že „Náhrada
nákladů řízení představuje v dané věci zaplacený soudní poplatek z podané žaloby v částce 3.000,-Kč a náklady
právního zastoupení žalobce, které tvoří odměna Mgr.Petry Bielinové, advokátky, za dva úkony právní služby
po 2.100,- Kč (převzetí zastoupení, podání žaloby,) podle ustanovení §7, §9 a §11 odst.1 vyhlášky
č.177/1996 Sb., advokátního tarifu, a dvakrát režijní paušál po 300,-Kč za náhradu hotových výdajů podle
ustanovení §13 odst.3 advokátního tarifu.“ Z odůvodnění tak není zřejmé, z jakého důvodu městský
soud nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení za repliku. Městskému soudu přitom bylo
známo, že stěžovatel učinil prostřednictvím své zástupkyně předmětné podání (viz str. 3
rozsudku, kde městský soud repliku rekapituluje.) Městský soud přesto, že mu byla stěžovatelova
replika známa, nezdůvodnil, zda má, resp. proč nemá, stěžovatel nárok na náhradu nákladů řízení
spojených s tímto úkonem. V tomto ohledu lze rovněž spatřovat pochybení městského soudu.
Úkonem ve smyslu ust. §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je písemné
podání nebo návrh ve věci samé.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského
soudu podle ust. §110 odst. 1 věta první s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž
je městský soud podle odst. 4 citovaného ustanovení vázán právními názory vyslovenými v tomto
rozsudku.
O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud bez jednání, protože mu takový postup
umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. června 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu