ECLI:CZ:NSS:2014:7.AFS.123.2013:56
sp. zn. 7 Afs 123/2013 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně:
NABEOL s. r. o., se sídlem Příkop 6, Brno, zastoupena JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem
se sídlem třída Kpt. Jaroše 19, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 14. 11. 2013, č. j. 30 Af 146/2011 - 330,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně NABEOL s. r. o., domáhá u Nejvyššího
správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 14. 11. 2013, č. j. 30 Af 146/2011 - 330, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále také „krajský soud“) byla
zamítnuta žaloba společnosti NABEOL s. r. o., kterou se tato společnost domáhala přezkoumání
a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 21. 7. 2011, č. j. 9173/11-1301-704581,
č. j. 9174/11-1301-704581, č. j. 9175/11-1301-704581, č. j. 9176/11-1301-704581,
č. j. 9177/11-1301-704581, o odvoláních stěžovatelky proti dodatečným platebním výměrům
Finančního úřadu Brno I. (dále jen „správce daně“) na daň z přidané hodnoty za zdaňovací
období duben, květen, červen, červenec, srpen, září, říjen, listopad a prosinec roku 2009 ve výši
celkem 365.510.173 Kč, a k tomu se vztahujícímu penále ve výši 37.187.671 Kč (dále jen „daň“).
Důvodem k vyměření daně žalobkyni v uvedené výši a k ní se vztahujícího penále byl
závěr správních orgánů, že žalobkyně při uskutečňování vlastních zdanitelných plnění nezahrnula
do základu daně též spotřební daň zatěžující prodávané zboží - pohonné hmoty (dále jen
„PHM“), ač tak učinit měla, čímž došlo ke snížení základu daně a daně na výstupu u zdanitelných
plnění žalobkyně.
Krajský soud ve svém rozsudku především neshledal důvodnými žalobní výhrady
o procesních pochybeních správních orgánů. Ve shodě s názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveného v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008,
č. j. 9 Afs 110/2007 - 102, neshledal opodstatněnou výtku, že by řízení před správcem daně bylo
nezákonné z důvodu neurčitosti jednotlivých výzev v průběhu vytýkacích řízení (správce daně
neměl konkrétní pochybnosti o údajích v přiznáních žalobkyně). Není totiž povinností správce
daně, aby měl při zahájení vytýkacího řízení a dokazování jistotu o tom, že u žalobkyně dochází
k porušení zákona o dani z přidané hodnoty. Postačí, bude-li mít důvodné pochybnosti
o správnosti vykazovaných údajů v daňovém přiznání, které jsou založeny na dostatečně
konkrétních a přesvědčivých poznatcích, podpořených logickou a racionální úvahou. Tyto
pochybnosti mohou ostatně pramenit i od jiných subjektů, např. obchodujících se žalobkyní.
Nemusí tedy mít nutně původ výlučně u daňového subjektu. Takovými poznatky správce daně
disponoval. Založil-li proto správní orgán prvého stupně své pochybnosti ve smyslu ust. §43
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen
„zákon o správě daní a poplatků“) na okolnosti, že oproti předchozím zdaňovacím obdobím
začala žalobkyně vykazovat významně vyšší objem přijatých a uskutečněných plnění, jde
o pochybnosti, které nelze mít za zcela nekonkrétní a skutkově nepodložené. Nelze proto ani
přisvědčit námitce, že daňová řízení u žalobkyně byla zahájena nezákonně. Nedůvodná je též
námitka o porušení zásady součinnosti při dokazování, neboť z obsahu správního spisu vyplývá,
že žalobkyně na jednotlivé výzvy reagovala, předkládala požadované účetní a daňové doklady
vztahující se ke kontrolovaným obdobím, a že na to následovaly výzvy ohledně prokázání
správnosti zdanitelných plnění uskutečněných ve prospěch společnosti FOX consulting, s. r. o.
(dále též „společnost Fox“).
Krajský soud nepřisvědčil ani námitce nepřezkoumatelnosti napadených správních
rozhodnutí. O odvoláních proti třem platebním výměrům (po vytýkacím řízení - září, říjen
a prosinec roku 2009) a proti šesti dodatečným platebním výměrům (po kontrole - duben
až srpen a listopad 2009) bylo rozhodnuto celkem pěti rozhodnutími o odvolání. Rozhodnutí
žalovaného nejsou nepřezkoumatelná z toho důvodu, že by se žalovaný opomněl zabývat
některým z odvolacích důvodů. Opodstatněná není ani procesní výtka o nezákonnosti
rozhodnutí na daň z přidané hodnoty za prosinec 2009 z důvodu, že by se žalovaný nezabýval
odvolací námitkou nicotnosti tohoto rozhodnutí. Je tomu tak proto, že tato výtka v tomto řízení
vznesena nebyla. Všechna rozhodnutí proto krajský soud považuje za zcela přezkoumatelná.
Podle krajského soudu plně obstojí i názor žalovaného, že žalobkyně nezahrnula
do základu daně u svých zdanitelných plnění částku spotřební daně z prodávaných pohonných
hmot, které byly v okamžiku uzavření kupní smlouvy a fakturace (prodeji) dislokovány
v daňovém skladu. Na tomto závěru nic nemění ani okolnost, že povinnost zahrnout spotřební
daň do základu daně byla do zákona o dani z přidané hodnoty výslovně zakotvena až s účinností
od 1. 4. 2011.
V projednávané věci bylo třeba posoudit otázku, zda žalobkyně byla oprávněna dodat
zboží (PHM) společnosti Fox v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně
podle ust. §41 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty, kde je základ daně stanoven podle §36
odst. 3 písm. b) téhož zákona bez zahrnutí spotřební daně, či zda tomu tak nebylo.
Krajský soud dospěl ke stejnému závěru jako správní orgány, že žalobkyně byla povinna
při prodeji PHM společnosti Fox do základu daně zahrnout i příslušnou částku spotřební daně.
Žalobkyně byla sice oprávněna postoupit svou pohledávku třetí osobě (společnosti FOX), ale jen
za podmínek stanovených ve své smlouvě s provozovatelem daňového skladu. Základní
podmínkou pro účinné postoupení pohledávky bylo tedy to, že žalobkyně i třetí osoba
(společnost Fox) mají se společností ČEPRO, a. s. uzavřenu platnou smlouvu o poskytování
služeb. Dalšími podmínkami pak bylo i uhrazení příslušných poplatků (za naskladnění, skladování
a vyskladnění) a doručení písemného potvrzení o postoupení pohledávky společnosti
ČEPRO, a. s., jako provozovateli daňového skladu. Tyto podmínky však žalobkyně nesplnila. Je
tomu tak proto, že výsadní oprávnění obchodovat v daňovém skladu přísluší výlučně
provozovateli a osobám u něj zaregistrovaným. Proto jen provozovatel daňového skladu byl
oprávněn vyskladnit požadované PHM žalobkyni, a to také učinil. Je tedy zřejmé, že společnost
Fox nemohla nabýt práva ke zboží - PHM uloženým v daňovém skladu společnosti ČEPRO, a. s.
Irelevantní je proto jakékoliv smluvní ujednání mezi žalobkyní a společností Fox, které by toto
umožňovalo. Žalobkyně proto nemohla účinně převést/zcizovat majetek, který měla uložen
v daňovém skladu (nemohla s ním disponovat jako vlastník). V tomto směru je pak nepřijatelné
vysvětlení žalobkyně obsažené v její replice, a to, že pro ni bylo „výhodnější zatajit změnu vlastníka
zboží, aby tento nemusel platit poplatek a žalobkyně si nezúžila okruh svých zákazníků“. Pokud došlo
k dodání PHM žalobkyní pro společnost Fox, stalo se tak až po vyskladnění tohoto zboží (PHM)
žalobkyni z daňového skladu. Za tohoto stavu ale nebyla žalobkyně oprávněna dodat totéž zboží
společnosti Fox za cenu, která by v základu daně z přidané hodnoty nezahrnovala i příslušnou
částku spotřební daně. Vzhledem k tomu, že žalobkyně příslušnou spotřební daň nezahrnula
do základu daně z přidané hodnoty u prodávaných pohonných hmot společnosti Fox,
neoprávněně ponížila svůj základ daně, a přiznala a odvedla daň z přidané hodnoty za příslušná
období v nesprávně nižší výši. Postup žalobkyně by byl v souladu se zákonem pouze tehdy,
pokud by žalobkyně byla sama provozovatelem svého skladu (plátcem spotřební daně)
a společnost Fox by byla v postavení oprávněného příjemce (tj. v postavení žalobkyně), nebo by
byla uživatelem vybraných výrobků (na základě povolení správce daně dle zákona o spotřební
dani - §53 a §13 tohoto zákona). Tak tomu ale nebylo. Krajský soud proto dospěl k závěru,
že pokud žalobkyně nebyla provozovatelem daňového skladu, pak společnost Fox nemohla
nabývat vlastnická práva ke zboží uloženému v daňovém skladu společnosti ČEPRO, a. s.
(žalobkyně nebyla oprávněna s ním nakládat jako vlastník). Z uvedených důvodů tak nemohlo
před vyskladněním PHM mimo daňový sklad pro žalobkyni dojít ani k dodání zboží
pro společnost Fox. Jelikož k faktickému dodání zboží pro společnost Fox došlo až po jeho
vyskladnění z daňového skladu (do volného oběhu) společností ČEPRO, a. s., byla žalobkyně
povinna zahrnout do základu daně i příslušnou spotřební daň.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně - NABEOL s. r. o., jako
stěžovatelka (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost, kterou opřela o ust. §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka má především za to, že je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný.
Rozsudek spočívá na nedostatcích důvodů rozhodnutí, o které se opírá, resp. na nedostatečných
závěrech ohledně hmotně-právních i procesně-právních pochybení správních orgánů. Poukazuje
při tom na závěry krajského soudu (str. 12 a 14 rozsudku), kde správní soud uvedl,
že „…deklarovaný prodej zboží (PHM), ke kterému došlo bez vědomí společnosti ČEPRO, a.s. jako
provozovatele daňového skladu je nutno kvalifikovat jako naprosto netransparentní a ve svém důsledku neúčinný“.
Tento právní názor nemá oporu v platném právu a je zcela nepodložený. Za obdobně
nepodložené lze označit i závěry krajského soudu (str. 14 rozsudku), podle kterých popisovaný
stav „nasvědčuje snaze žalobkyně celý systém obchodování v daňovém skladu obejít a de facto suplovat postavení
ČEPRA jako provozovatele daňového skladu, což nelze akceptovat“. Ani u t ěchto závěrů nelze zjistit,
o jaká konkrétní skutkové zjištění se krajský soud opírá.
Krajský soud nesprávně posoudil po právní stránce i vytýkané procesní vady a způsob
vedení řízení před správními orgány. Poukazované vady v průběhu vytýkacích řízení (ve výzvách)
dle §43 zákona o správě daní a poplatků, jí neumožňovaly, aby podala správci daně určitou
odpověď a předložila relevantní důkazní prostředky. Toto bylo zapříčiněno tím, že správce daně
své pochybnosti nijak blíže nekonkretizoval. Z těchto důvodů v podstatě jen spíše odhadovala
„co může správci daně vadit“. Správce daně tedy nepostupoval v souladu s rozhodovací praxí
Nejvyššího správního soudu vyjádřenou v rozsudku sp. zn. 9 Afs 110/2007, která zdůrazňuje
prvek vyloučení libovůle správního orgánu a nutnost opřít své pochybnosti o „skutkové důvody“,
tj. důvody objektivně existující a nespočívající pouze v dojmech či pocitech správce daně. Krajský
soud tak nesprávně akceptoval postup správních orgánů, v jejichž rámci žalovaný jako správní
orgán druhého stupně blíže konkretizoval důvody, pro které bylo vedeno vytýkací řízení alespoň
na úroveň projednatelnosti, ale až v řízení před správním soudem. V tomto směru je pak
irelevantní odkaz krajského soudu na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 9 Afs 110/2007, neboť se v něm hovoří o „důvodném podezření“, tj. podezření
založeném na dostatečně konkrétních a přesvědčivých poznatcích správce daně či o analýzách
obdobné kvality opřených o skutkové důvody. V projednávané věci při tom jediným relevantním
důvodem byla tzv. „dlouhodobá analýza daňové povinnosti stěžovatelky“. Sama okolnost, že daňový
subjekt rozšířil své obchodní aktivity a zvýšil svůj obrat, však není oním požadovaným dostatečně
konkrétním a přesvědčivým poznatkem správce daně. Průběh správního řízení vůči ní byl
i šikanózní, když jí nebylo umožněno hájit se odpovídajícím způsobem proti podezření správních
orgánů, které vyústilo ve vydání napadených platebních výměrů. Krajský soud tedy měl již
pro tyto vady v řízení před správními orgány napadená rozhodnutí žalovaného zrušit.
Stěžovatelka nesouhlasí ani s hmotně-právním posouzením její věci, zejména pak s tezí,
podle které je provozovatel daňového skladu v pozici „nezúčastněné osoby“, neboť by jinak
nemohl řádně plnit své povinnosti vyplývající mu ze zákona o spotřebních daních [zákon
č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 31. 12. 2009, (dále jen „zákon“)].
Oproti krajskému soudu především dovozuje, že převod vlastnictví k vybraným výrobkům
umístěným v daňovém skladu nijak nebrání plnění veřejnoprávních závazků provozovatele
daňového skladu. Krajský soud chybně směšuje režim a účinky smluv uzavřených na bázi
soukromého práva s režimem veřejnoprávních závazků provozovatele daňového skladu. Ať již
byly obchodní smlouvy uzavřené na bázi soukromého práva mezi ní a společností ČEPRO, a. s.,
resp. mezi ní a třetí osobou (společností Fox) zatíženy krajským soudem dovozovanými vadami,
či nikoliv, neměly tyto údajné vady jakýkoliv vliv, resp. dopad na věcný charakter podmíněného
osvobození vybraných výrobků (PHM) umístěných v daňovém skladu. Nemohly tedy ovlivnit
schopnost společnosti ČEPRO, a. s. plnit své závazky vyplývající z norem veřejného práva.
Eviduje-li provozovatel daňového skladu vybrané výrobky z hledisek specifikovaných v ust. §37
a §38 zákona, vlastnický režim těchto výrobků pro tuto evidenci nehraje žádnou roli. Je totiž
na smluvním partnerovi ČEPRA, a. s. (tedy na ní), aby vůči provozovateli daňového skladu
prokázal oprávněnost dispozice s vybraným výrobkem, ať již z pozice vlastníka či pouhého
disponenta zmocněného vlastníkem. Provozovatel daňového skladu není v souvislosti s plněním
veřejnoprávních závazků vázán obsahem smluvních ujednání mezi ní a třetí osobou (v tom lze
souhlasit se závěry krajského soudu). Ze všech uvedených důvodů proto navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalované Odvolací finanční ředitelství považuje kasační stížnost za neopodstatněnou
a navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl. Oproti stěžovatelce se nedomnívá, že by byl
rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný. Naopak má za to, že je napadený rozsudek náležitě
(podrobně a přesvědčivě) odůvodněn a nelze mu vytknout nedostatek důvodů, pro které by trpěl
nepřezkoumatelností. Důkladně se zabývá nejen podstatou věci samé, ale i všemi namítanými
nezákonnostmi. Pokud jde o stížnostní důvod podřaditelný pod ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
není zřejmé, jaká jiná skutková podstata by měla být ve správním řízení nebo i před soudem
zjištěna. Správní orgány při zjišťování skutkového stavu věci a jeho podstaty vycházely zejména
z listin předložených stěžovatelkou (daňových a účetních dokladů, smluv mezi stěžovatelkou
a společnostmi ČEPRO, a. s. a Fox consulting s. r. o.). Skutkový stav věci byl tedy zjištěn
dostatečně spolehlivě. Stěžovatelka se mylně domnívá, že spotřební daň, která ji byla uhrazena
společností Fox, neměla vstupovat do základu daně u jí uskutečněných plnění. Stěžovatelka
se zjednodušeně řečeno neprávem staví do pozice ČEPRA, a. s. jako provozovatele daňového
skladu. Jinak řečeno, staví se do pozice, jako kdyby sama byla provozovatelem daňového skladu -
a tím i plátcem (výběrčím) spotřební daně [spotřební daň (či zálohu na ni), kterou uhradila
skutečnému plátci spotřební daně (ČEPRU, a. s.) vyčleňuje samostatně z úplaty přijaté
od společnosti Fox jako od kupujícího namísto toho, aby ji správně zahrnula do základu daně
pro výpočet daně z přidané hodnoty]. Jelikož ale stěžovatelka nemá postavení provozovatele
daňového skladu - není výběrčí, resp. plátcem spotřební daně, není ani oprávněna vůči třetím
osobám vyčleňovat ze základu daně spotřební daň a dovozovat, že není součástí úplaty
od kupujícího. Krajský soud tedy posoudil zcela správně a v souladu se zákonem rozhodnou
otázku, že stěžovatelka byla povinna zahrnout do základu daně z přidané hodnoty - u jí
uskutečněných plnění pro společnost Fox - i částky, které obdržela jako platbu spotřební
daně. Jelikož napadený rozsudek netrpí vytýkanými nezákonnostmi, navrhuje žalovaný,
aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Z kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatelka podává svůj mimořádný opravný prostředek
explicitně nejen z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., ale také z důvodu
obsaženého v ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy pro nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku.
Jde-li o stěžovatelkou vytýkanou nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, Nejvyšší
správní soud konstatuje, že jde o vlastnost rozhodnutí správního soudu, ke které je povinen
přihlížet z úřední povinnosti. K posouzení otázky přezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
přistoupil přednostně před právním posouzením věci samé. Je tomu tak proto, že by bylo
přinejmenším předčasné, aby se Nejvyšší správní soud nejdříve zabýval právním posouzením věci
samé, bylo-li by současně napadené rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné, či založené
na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85
ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů,
které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučují libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ust. §54 odst. 2 s. ř. s.).
Z odůvodnění rozhodnutí proto musí především vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud i v nálezu
ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž
konstatoval, že: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou
námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak
nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“.
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud
zabýval ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti,
z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. V rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl publikován
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 133/2004, pak vyslovil Nejvyšší správní
soud názor, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. Nejvyšší správní soud též judikoval v rozsudku
ze dne 29. 7. 2004, č.j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2005,
č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, dostupném na www.nssoud.cz, tento soud vyslovil právní názor, že:
„Nezabýval-li se krajský soud řádně uplatněným žalobním bodem a místo toho odkázal na odůvodnění
rozhodnutí žalovaného správního orgánu, které problematiku, na niž žalobní bod dopadal, vůbec neřešilo, nelze
než soudní rozhodnutí zrušit, neboť je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]“.
V rozsudku ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, dostupném na www.nssoud.cz, pak
Nejvyšší správní soud judikoval, že: „Rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost, pokud z něho jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních
předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí“.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197,
dostupného na www.nssoud.cz, je řízení před krajským soudem zatíženo jinou vadou řízení
s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé i tehdy, „existuje-li rozpor mezi obsahem žaloby a jejím
petitem, případně je protichůdný již samotný petit, a tyto rozpory nebyly odstraněny ani po provedeném jednání
před soudem“.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc
zásadních skutečnostech (uplatněných žalobních bodech), resp. jakým způsobem postupoval
při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění soudního
rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého
skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání správního
rozhodnutí (po věcné stránce) je správní soud, nestanoví-li zákon jinak (srov. ust. §75
odst. 2 s. ř. s. v návaznosti na ust. §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou.
Z rozsudku musí být patrné, jak se správní soud vypořádal se vznesenými žalobními body
a k nim se vztahující zásadní žalobní argumentací. Ponechat stranou nelze ani okolnost,
že odůvodnění soudního rozhodnutí v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku
vůči němu ze strany účastníků řízení. Pokud by soudní rozhodnutí vůbec neobsahovalo
odůvodnění nebo by nereflektovalo na žalobní námitky a na zásadní argumentaci, o kterou
se opírají, pomíjelo by jednotlivá podání žalobce a námitky v nich uvedené, mělo by to nutně
za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost. Měl-li by pak být rozsudek správního soudu
zrušen pro jinou vadu řízení ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., muselo by se jednat
o takovou vadu v řízení před krajským soudem, která by mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé; vada řízení bez vlivu na zákonnost správního rozsudku není důvodem
pro jeho zrušení.
Z napadeného rozsudku krajského soudu je především zřejmé, že správní soud při svém
rozhodování posuzoval zákonnost napadených rozhodnutí žalovaného v mezích podané správní
žaloby stěžovatelky ze dne 21. 9. 2011. Z uvedeného rozsudku též vyplývá, z jakého skutkového
stavu krajský soud vyšel (z obsahu správního spisu a v něm obsažených listinných důkazů), jak
vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil.
Z napadeného rozsudku je tedy patrné, z jakých skutkových i právních důvodů má
krajský soud za to, že obstojí žalobou napadená rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2011,
č. j. 9173/11-1301-704581, č. j. 9174/11-1301-704581, č. j 9175/11-1301-704581,
č. j. 9176/11-1301-704581, č. j. 9177/11-1301-704581, resp. proč má krajský soud vyslovené
právní závěry odvolacího správního orgánu za přiléhavé a naopak, z jakých důvodů jsou žalobní
námitky stěžovatelky liché, mylné anebo vyvrácené. Krajský soud dostatečně srozumitelně
vyslovil svůj názor na to, z jakých důvodů se domnívá, že stěžovatelka nesprávně nezahrnula
do svého základu daně i částky příslušné spotřební daně u jednotlivých uskutečněných
zdanitelných plnění pro společnost Fox viz str. 11 až 15 napadeného rozsudku. Z odůvodnění
rozsudku je též dostatečně zřejmé, z jakých důvodů krajský soud dospěl k prezentovanému
závěru, že stěžovatelka měla v případě svých zdanitelných plnění pro společnost Fox zahrnout
do základu daně vždy i příslušnou částku spotřební daně podle §36 odst. 1 zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „zákon
o dani z přidané hodnoty“). Podle krajského soudu totiž mohlo dojít k realizaci dodání zboží
mezi stěžovatelkou a společností Fox až po té, co zboží bylo fakticky vyskladněno z daňového
skladu jeho provozovatelem stěžovatelce. Až od tohoto okamžiku byla stěžovatelka oprávněna
s prodávaným zbožím nakládat jako vlastník (srov. §13 odst. 1 a §7 odst. 2 zákona o dani
z přidané hodnoty).
Krajský soud uzavřel, že k dodání příslušných pohonných hmot stěžovatelkou společnosti
Fox došlo nejdříve až po uvedení tohoto zboží do volného oběhu provozovatelem daňového
skladu - společností ČEPRO, a. s. [tedy nikoliv v režimu podmíněného osvobození od daně,
tj. v daňovém skladu, ale až v režimu volného oběhu (str. 15 odst. 2, 3 napadeného rozsudku)].
Nebyla proto splněna podmínka pro aplikaci §41 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty.
Vyslovený názor je nejen přezkoumatelný, ale jak bude rozvedeno dále, i věcně správný.
Z rozsudku krajského soudu jsou současně zřejmé i důvody (str. 7-10 rozsudku), pro které tento
soud neshledal opodstatněnými výhrady stěžovatelky k prováděným vytýkacím řízením
a jednotlivým úkonům v jejich rámci (výzvám). Nejvyšší správní soud proto neshledal, že by
napadený rozsudek krajského soudu trpěl namítanou nepřezkoumatelností nebo, že by byl
založen na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé, pro kterou by bylo
třeba tento rozsudek zrušit.
Stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že pochybil, pokud rozhodnutí žalovaného nezrušil
pro důvodně namítané vady v řízení před správními orgány. Konkrétně brojí proti sdělení
obecných důvodů, pro které měla být vytýkací řízení vedena. Namítá, že řízení před správními
orgány obou stupňů bylo šikanózní, a že jí nebylo umožněno hájit se odpovídajícím způsobem.
Vytýkací řízení v projednávané věci nebyla správcem daně vedena nezákonně, a pokud
proto krajský soud pro tuto nedůvodně vytýkanou vadu rozhodnutí žalovaného nezrušil,
posoudil uvedenou žalobní námitku v souladu se zákonem.
Podle ust. §43 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků vzniknou-li pochybnosti
o správnosti průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení, popřípadě
dodatečného daňového přiznání nebo následného hlášení a dalších písemností předložených
daňovým subjektem, nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených, správce daně ve výzvě sdělí
daňovému subjektu tyto pochybnosti způsobem umožňujícím daňovému subjektu určitou
odpověď a předložení důkazních prostředků. Současně správce daně vyzve daňový subjekt, aby
se k těmto pochybnostem vyjádřil, zejména, aby neúplné údaje doplnil, nejasnosti vysvětlil
a nepravdivé údaje opravil, nebo pravdivost údajů řádně prokázal.
Jak správně uvedl ve svém rozsudku již krajský soud (str. 7 odst. 3 a násl. rozsudku),
výzvy správce daně podle §43 téhož zákona vyhověly dikci tohoto ustanovení, neboť obsahovaly
sdělení o pochybnostech, které jej vedly k zahájení vytýkacích řízení se stěžovatelkou. Konkrétně
šlo o pochybnosti (vnitřní pochyby správce) o správnosti vykazovaných údajů v souvislosti
s velkým nárůstem přijatých i uskutečněných zdanitelných plnění uváděných stěžovatelkou
ve svých daňových přiznáních. Takto vytčené pochybnosti jsou dostatečné nejen z hlediska dikce
uvedeného ustanovení zákona o správě daní a poplatků, ale i judikatury, na kterou krajský soud
přiléhavě poukázal (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008,
č. j. 9 Afs 110/2007 - 102, dostupné na www.nssoud.cz). Je tomu tak proto, že mají dostatečnou
skutkovou oporu, a to právě v údajích uváděných samotnou stěžovatelkou. Je pak současně
i z logiky věci vyloučeno, aby tyto - prvotní výzvy - mohly obsahovat další sofistikované výhrady,
jak nyní dovozuje stěžovatelka. Správce daně po podání daňového přiznání na tu kterou daň
zpravidla disponuje pouze a jen údaji, které jsou mu poskytnuty právě daňovým subjektem v jeho
přiznání. Jen výjimečně mohou mít pochybnosti správce daně jiný původ (v předcházejícím
místním šetření, kontrole, apod.). Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že pokud správce daně
opřel své pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání
o kvantitativní navýšení přijatých a uskutečněných zdanitelných plnění stěžovatelkou v tom
kterém posuzovaném zdaňovacím období (skutkové důvody), vyhovují tyto pochybnosti
požadavkům zákona o správě daní a poplatků. Z výzev o odstranění pochybností podle §43
zákona o správě daní a poplatků pak dále vyplývá, že stěžovatelce bylo umožněno tyto
pochybnosti vyvrátit a oprávněnost v přiznáních uváděných hodnot řádně prokázat. Na tuto
okolnost byla stěžovatelka upozorněna přímo v poukazovaných výzvách (např. výzva ze dne
10. 11. 2009, č. j. 292984/09/288915704135, či následující výzvy k dokazování dle §31 odst. 9
zákona o správě daní a poplatků). V tomto směru byla stěžovatelce uložena zejména povinnost
prokázat, že v přiznání uvedené údaje odpovídají záznamní povinnosti, povinnost prokázat
zákonné podmínky pro oprávněnost vykazovaných a uplatněných odpočtů daně dle §72 a násl.
zákona o dani z přidané hodnoty, doložit záznamní povinnost, předložit originály rozhodných
listin (smlouvy, objednávky, dodací listy apod.), jakož i povinnost prokázat, že spotřební daň byla
při prodeji jejího zboží společnosti Fox součástí základu daně a že byla zdaněna základní sazbou
daně z přidané hodnoty. Nic proto stěžovatelce nebránilo, aby výzvám vyhověla a doložila
za účelem prokázání správnosti údajů uvedených v daňovém přiznání svou daňovou evidenci
a daňové doklady, od nichž údaje v daňových přiznáních dovozovala, a prokázala tak i správnost
zdanění prodaných pohonných hmot společnosti Fox. Obdobně stěžovatelce nic nebránilo,
aby správci daně předestřela důkazy, z nichž dovozovala, že byla oprávněna do základu daně
nezahrnout částky spotřební daně, jejichž úhradu obdržela od společnosti Fox, a které měly svůj
vliv i na výši daně stěžovatelky. Neobstojí proto výtka o vadách řízení před správními orgány
spočívajících v nezákonně zahájeném vytýkacím řízení a v neurčitosti ukládaných povinností,
které měly stěžovatelku zkrátit na jejích právech a zabránit jí splnění uložených povinností.
Z předloženého obsahu spisu rovněž nevyplývá opodstatněnost tvrzení stěžovatelky, že by řízení
s ní vedená jak správcem daně, tak žalovaným byla šikanózní.
Krajský soud měl podle výtek stěžovatelky též nesprávně posoudit po právní stránce
základní hmotně-právní otázku, a to, že stěžovatelka neoprávněně nezahrnula do základu daně
z přidané hodnoty i spotřební daň z pohonných hmot prodaných společnosti Fox, v důsledku
čehož ponížila výši svých daňových povinností.
Ve světle a rozsahu podané kasační stížnosti obstojí právní závěry krajského soudu,
který dovodil, že správní orgány oprávněně zahrnuly do základu daně na výstupu u stěžovatelky
i částky spotřební daně vztahující se k jednotlivým stěžovatelkou uskutečněným zdanitelným
plněním (dodáním PHM) pro společnost Fox.
Podle ust. §7 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty je místem plnění při dodání zboží,
pokud je dodání zboží uskutečněno bez odeslání nebo přepravy, místo, kde se zboží nachází
v době, kdy se dodání uskutečňuje.
Podle ust. §7 odst. 2 věty prvé zákona o dani z přidané hodnoty místem plnění při dodání
zboží, pokud je zboží odesláno nebo přepraveno osobou, která uskutečňuje dodání zboží, nebo
osobou, pro kterou se uskutečňuje dodání zboží, nebo zmocněnou třetí osobou, je místo,
kde se zboží nachází v době, kdy odeslání nebo přeprava zboží začíná.
Podle ust. §13 odst. 1 věty prvé zákona o dani z přidané hodnoty se dodáním zboží
pro účely tohoto zákona rozumí převod práva nakládat se zbožím jako vlastník.
Podle ust. §13 odst. 2 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty se za dodání zboží nebo
převod nemovitosti považuje převod vlastnického práva k majetku za úplatu i na základě
rozhodnutí státního orgánu nebo vyplývající ze zvláštního právního předpisu.
Podle ust. §36 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty je základem daně vše, co jako
úplatu obdržel nebo má obdržet plátce za uskutečněné zdanitelné plnění od osoby, pro kterou je
zdanitelné plnění uskutečněno, nebo od třetí osoby, vyjma daně za toto zdanitelné plnění.
Podle ust. §36 odst. 3 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty základ daně také
zahrnuje spotřební daň, pokud zákon nestanoví jinak v §41.
Podle ust. §41 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty u zboží, které je vyrobeno
v tuzemsku v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně a v tomto režimu je dodáno,
se základ daně stanoví podle §36 bez zahrnutí spotřební daně.
Podle ust. §41 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty u zboží, které se nachází v režimu
podmíněného osvobození od spotřební daně, a plátce uskutečňuje jeho dodání podle §13
při uvedení zboží do volného daňového oběhu, se základ daně stanoví podle §36.
Podle ust. §3 písm. f) zákona se rozumí daňovým skladem prostorově ohraničené místo
na daňovém území České republiky, ve kterém provozovatel daňového skladu za podmínek
stanovených tímto zákonem vybrané výrobky vyrábí, zpracovává, skladuje, přijímá nebo odesílá,
pokud tento zákon nestanoví jinak (§59, 78, 89 a 99), přičemž hranice takového místa nesmějí
být přerušeny s výjimkou případu, kdy tímto místem prochází veřejná komunikace; celní
ředitelství může stanovit, že určité objekty a plochy tohoto místa nejsou jeho součástí.
Podle ust. §3 písm. g) zákona se rozumí provozovatelem daňového skladu právnická
nebo fyzická osoba, které bylo uděleno povolení k provozování daňového skladu.
Podle ust. §3 písm. h) zákona se rozumí oprávněným příjemcem právnická nebo fyzická
osoba, která není provozovatelem daňového skladu v místě, kde v rámci podnikatelské činnosti
na základě povolení jednorázově nebo opakovaně přijímá vybrané výrobky v režimu
podmíněného osvobození od daně z jiného členského státu; oprávněný příjemce nesmí vybrané
výrobky v režimu podmíněného osvobození od daně skladovat ani odesílat.
Podle ust. §3 písm. i) zákona se rozumí uživatelem vybraných výrobků osvobozených
od daně (dále jen "uživatel") právnická nebo fyzická osoba, která přijímá a užívá, případně
podle §53 prodává dalšímu uživateli, vybrané výrobky osvobozené od daně; uživatelé mají
postavení daňových subjektů bez povinnosti se registrovat.
Z obsahu předložených spisů vyplývá, jak ostatně uvedl již krajský soud, že stěžovatelka
nebyla provozovatelem daňového skladu společnosti ČEPO, a. s., a že nebyla ani plátcem
spotřební daně. Tato okolnost bránila tomu, aby stěžovatelka a společnost Fox mohla
obchodovat v daňovém skladu ČEPRA a. s. s pohonnými hmotami stěžovatelky,
resp. aby stěžovatelka mohla na společnost Fox převést pohonné hmoty dislokované v daňovém
skladu společnosti ČEPRO a. s. a dodat je společnosti Fox v režimu podmíněného osvobození
od spotřební daně. Na uvedeném závěru nic nemění ani innominátní smlouva uzavřená mezi
stěžovatelkou a společností Fox ze dne 19. 3. 2009, kde stěžovatelka vystupuje v pozici
qvasiprovozovatele daňového skladu. Tato okolnost ostatně nebyla stěžovatelkou ani v kasační
stížnosti tvrzena. Z obsahu předložených spisů (např. i z odpovědi na výzvu k součinnosti
ze strany společnosti ČEPRO, a. s. ze dne 1. 2. 2010, č. j. 34378/10) pak vyplývá, že ze strany
společnosti ČEPRO, a. s. byly sporné dodávky PHM vyskladněny z režimu podmíněného
osvobození od spotřební daně do režimu volného oběhu výhradně pro společnost
NABEOL s. r. o. (tedy pro stěžovatelku) a nikoliv společnosti Fox consulting, s. r. o.
Z doložené kupní smlouvy ze dne 19. 3. 2009, uzavřené mezi stěžovatelkou a společností
Fox (čl. II.), pak vyplývá, že místem dodání zboží byla „odběrní místa odběratelů kupujícího“,
a v případě vlastního odběru terminál a sklad prodávajícího. Dále z ní vyplývá, že k převodu
vlastnického práva (tedy k oprávnění nakládat s kupovaným zbožím jako vlastník - srov. §13
odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty) došlo až po vydání zboží z výdejního terminálu
(společnosti ČEPRO, a. s.) smluvnímu přepravci nebo až složením zboží u zákazníka společnosti
Fox. Tyto skutečnosti zcela jednoznačně dokládají správnost právního závěru krajského soudu,
žalovaného a správce daně, že k dodání zboží (PHM) mezi stěžovatelkou a společností Fox došlo
ve skutečnosti až po vyskladnění tohoto zboží (pohonných hmot) z daňového skladu společnosti
ČEPRO, a. s. (tedy po jejich vyskladnění z daňového skladu). Je tak mimo jakoukoliv
pochybnost, že v tomto okamžiku (po vyskladnění z daňového skladu společnosti ČEPRO, a. s.)
již stěžovatelkou prodávané zboží nebylo dodáváno v režimu podmíněného osvobození
od spotřební daně v daňovém skladu, jak ve správním řízení i v řízení před krajským soudem
tvrdila stěžovatelka.
Okolnost, že stěžovatelkou deklarované zboží (PHM) bylo společnosti Fox dodáváno
mimo režim podmíněného osvobození od spotřební daně, vylučoval, aby stěžovatelka v souladu
se zákonem aplikovala ust. §41 odst. 3 ve spojení s §36 odst. 3 písm. b) zákona o dani z přidané
hodnoty, tj. aby do základu daně z přidané hodnoty u svých plnění nezahrnovala příslušnou
částku spotřební daně. Naopak stěžovatelka měla vždy, jak to správně dovodil krajský soud
i správní orgány, do svého základu daně zahrnout i spotřební daň ve smyslu ust. §36 téhož
zákona, tj. vyčíslit a přiznat příslušný základ daně včetně příslušné částky spotřební daně,
neboť ust. §41 odst. 3 téhož zákona nebylo možno v posuzovaných věcech aplikovat.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že krajský soud ve svém rozsudku vyslovil
správný právní názor, pokud dovodil (str. 15 rozsudku), že u obchodních případů stěžovatelky
vůči společnosti Fox nebyly dány podmínky k tomu, aby postupovala podle §41 odst. 3 zákona
o dani z přidané hodnoty. Právě naopak, stěžovatelka měla správně do svého základu daně vždy
zahrnout veškerou přijatou úplatu od společnosti Fox, tj. včetně úhrady příslušné spotřební daně.
Na tomto závěru již nemůže ničeho změnit ani polemika stěžovatelky s předestřenou dílčí částí
odůvodnění rozsudku krajského soudu, kde se správní soud zabýval postavením provozovatele
daňového skladu (společnosti ČEPRO, a. s.) z hlediska jeho veřejnoprávních funkcí (§37,
resp. §38 zákona). Nejvyšší správní soud proto neshledal, že by napadený rozsudek krajského
soudu byl nezákonný pro nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení.
Nejvyšší správní soud se při posuzování zákonnosti rozsudku krajského soudu již
nezabýval stěžovatelkou explicitně vyjádřeným důvodem kasační stížnosti podřaditelným
ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Je tomu tak proto, že stěžovatelka k tomuto stížnostnímu
důvodu ve skutečnosti neuvedla žádnou relevantní argumentaci. Pokud pak v této souvislosti
argumentovala o vadách řízení před správními orgány, byla tato argumentace ve skutečnosti
námitkou podřaditelnou ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy námitkou o nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Otázkou vad při vytýkacích řízeních
(nedostatečností výzev dle §43 zákona o správě daní a poplatků, šikanózním jednáním ze strany
správce daně) se pak Nejvyšší správní soud zabýval již dříve.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že rozsudek krajského soudu není nezákonný z důvodů
namítaných v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost stěžovatelky směřující proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2013, č. j. 30 Af 146/2011-330 (§110 odst. 1 poslední
věta s. ř. s.).
Učinil tak postupem podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 s. ř. s., za použití ust. §120 s. ř. s.
Stěžovatelka ve věci úspěch neměla a podle obsahu spisu úspěšnému správnímu orgánu nevznikly
žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 7. března 2014
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu