ECLI:CZ:NSS:2014:7.AFS.25.2013:37
sp. zn. 7 Afs 25/2013 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: A + S, s. r. o.,
se sídlem Úvoz 977/18, Brno, zastoupený Mgr. Lukášem Máchalem, advokátem se sídlem
Plzeňská 1972/158, Praha 5, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem
Budějovická 1387/7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 7. 3. 2013, č. j. 62 Af 30/2012 – 63,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 20 13, č. j. 62 Af 30/2012 – 63,
a rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 20. 1. 2012, č. j. 770/2012-010100-21,
se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci k rukám advokáta Mgr. Lukáše Máchala
náklady řízení o žalobě ve výši 15.826 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci k rukám advokáta Mgr. Lukáše Máchala
náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 9.114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 7. 3. 2013, č. j. 62 Af 30/2012 – 63, zamítl Krajský soud v Brně
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno
ze dne 20. 1. 2012, č. j. 770/2012-010100-21, kterým bylo podle ust. §116 odst. 1 písm. c) zákona
č. 280/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zamítnuto
odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu Znojmo ze dne 7. 4. 2011,
č. j. 3483/2011-216100-024 o uložení povinnosti zaplatit poplatek za množství neuvedeného
biopaliva v pohonných hmotách pro dopravní účely za období od 1. 6. 2010 do 31. 12. 2010
ve výši 2.038.321 Kč. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že unijní právní úprava
(směrnice č. 2003/30/ES ze dne 8. 5. 2003 o podpoře užívání biopaliv nebo jiných obnovitelných
pohonných hmot v dopravě) stanovuje pouze minimální standardy týkající se množství biopaliv
v celkovém množství motorových benzínů a motorové nafty, které musí členský stát
do vnitrostátní právní úpravy promítnout. Konkrétní postup však ponechává na uvážení
členského státu. Možnost či nemožnost vzájemného „započítání“ množství biopaliv v celkovém
množství motorových benzínů a motorové nafty nijak neřeší. Zákon č. 86/2002 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“), v ust. §3a odst. 1 písm. e) a f) stanoví
pravidla pro povinné použití biopaliv u motorového benzinu a motorové nafty tak,
že odpovědným osobám ukládá zajistit, aby v pohonných hmotách, které uvádějí do volného
daňového oběhu, byl určitý biopaliv. Tento podíl je přitom u benzínu (4,1 %) a motorové nafty
(6 %) rozdílný. Nadměrné množství biopaliv může odpovědná osoba převést do plnění
povinnosti v bezprostředně následujícím kalendářním roce v množství nejvýše 0,2 % z celkového
množství motorových benzinů a motorové nafty. Podle krajského soudu je skutečnost,
že k dosažení účelu citované směrnice bylo zákonodárcem použito pravidlo o odlišném podílu
objemu biopaliv v různých druzích pohonných hmot, klíčovým argumentem pro závěr, že nelze
„započítat“ přebytek biopaliva obsažený v určitém druhu pohonných hmot pro stanovení
minimálního množství biopaliv v pohonných hmotách jako celku. Pokud by měl platit výklad
opačný, pak by stanovení odlišného podílu objemu biopaliv pro různé druhy pohonných hmot
postrádalo smyslu. Stěžovatelovu výkladu nenasvědčuje ani záměr zákonodárce. Pokud si tedy
stěžovatel započetl vyšší objemový podíl biopaliva z motorových benzinů na objemový podíl
biopaliva z motorové nafty, nepostupoval v souladu se zákonem a napadené správní rozhodnutí
je třeba považovat za zákonné a věcně správné.
Stěžovatel v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil důvod
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle jeho názoru se v českém právním řádu hovoří
na všech místech o biopalivech jako celku, přičemž ust. §3a odst. 1 písm. e) a f) zákona
o ochraně ovzduší stanoví pouze minimální množství biopaliv (nerozlišuje mezi jeho druhy)
na celkový objem motorových benzinů nebo motorové nafty. V případě překročení stanoveného
minimálního množství biopaliva v kalendářním roce zákon o ochraně ovzduší v citovaném
ustanovení výslovně stanoví možnost převést nadměrné množství biopaliv do následujícího
kalendářního roku, a to v množství maximálně 0,2 % z celkového množství motorových benzinů
a motorové nafty uvedených do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky
pro dopravní účely nebo uvedených do volného daňového oběhu pro dopravní účely v jiném
členském státě Evropské unie a dodaných na daňové území České republiky v uplynulém
kalendářním roce. V tomto případě se množství biopaliv na celkové množství motorových
benzinů a motorové nafty, uvedených do volného daňového oběhu na daňovém území České
republiky, sčítá. Zákon o ochraně ovzduší tak umožňuje započítávat biopalivo bez ohledu
na skutečnost, bylo-li dovezeno již jako součást motorové nafty nebo motorových benzinů. Podle
ust. §2 písm. c) vyhlášky č. 133/2010 Sb., o požadavcích na pohonné hmoty, o způsobu
sledování a monitorování složení a jakosti pohonných hmot a o jejich evidenci, je biopalivo
definováno jako kapalné nebo plynné palivo používané pro dopravu a vyráběné z biomasy.
S touto definicí koresponduje i definice biopaliva obsažená v ust. §2 písm. s) zákona o ochraně
ovzduší, kde je stanoveno, že biopalivem se rozumí kapalné nebo plynné hmoty, které jsou
uvedeny ve zvláštním právním předpisu, vyrobené z biomasy, a určené pro pohon vozidel
na pozemních komunikacích. Výklad krajského soudu je podle stěžovatele ústavně nekonformní.
Podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod totiž může každý činit, co není zákonem
zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Pokud tedy zákon výslovně
nezakazuje započítání nadměrného množství biopaliva, které lze fakticky přimíchat do jedné
skupiny pohonných hmot, k druhé skupině pohonných hmot, v jednom posuzovaném období,
pak byl postup stěžovatele při vyplňování hlášení naprosto správný. Stěžovatel proto odmítá,
aby byl perzekuován pokutou za domnělé nesplnění povinnosti pouze na základě nejasného
výkladu zákona, když z jeho jednání naopak jasně vyplývá, že postupoval v souladu s platnými
právními předpisy. Stanovením nemožnosti započíst biopalivo obsažené v motorové naftě
a v motorovém benzinu v jednom období a možnost započíst pomyslnou „směs“ těchto biopaliv
bez ohledu na to, dochází-li k započítání na chybějící biopalivo obsažené v motorové naftě nebo
v motorovém benzinu v jiném období, dochází podle stěžovatele k prolomení právní jistoty osob
povinných podle ust. §3a odst. 1 zákona o ochraně ovzduší. Pokud by motorová nafta,
resp. benziny, byly po přimíchání biopaliva méně škodlivé pro životní prostředí, bylo by možné
argumenty krajského soudu považovat za správné. Stěžovatel se však domnívá, že primárním
účelem předmětné právní úpravy je zajistit určitý podíl biopaliv v pohonných hmotách, a tím
šetřit spotřebu fosilních paliv. Rovněž unijní úprava ukládá členským státům dosáhnout alespoň
minimálního množství biopaliv v úrovni 5,75 % z obsahu celkového množství benzinů
a motorové nafty prodávaného na jejich daňovém území. Z toho je zřejmé, že cílem bylo zajistit
procentuální množství biopaliv v uváděných pohonných hmotách jako celku. Podle stěžovatele
tak i požadavky unijního práva zcela korespondují s výkladem ustanovení zákona o ochraně
ovzduší, jež stěžovatel považuje za správný, tedy takový, že zákon umožňuje započítávat celkové
množství biopaliv na celkové množství pohonných hmot uvedených do volného daňového
oběhu na daňovém území České republiky. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
Generální ředitelství cel ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že výklad zákona
o ochraně ovzduší není nejasný, přičemž tento zákon neumožňoval v posuzovaném období
započítání přebytku přimíchaných biopaliv způsobem, který navrhuje stěžovatel. Z tohoto
výkladu vychází i pokyny k vyplňování příslušného hlášení o splnění povinnosti uvedení
minimálního množství biopaliv do volného daňového oběhu pro daňové účely. Krajský soud
posoudil věc správně, proto je kasační stížnost nedůvodná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V dané věci je nesporné, že stěžovatel je povinnou osobou ve smyslu ust. §3a odst. 1
zákona o ochraně ovzduší. Dne 25. 1. 2011 podal hlášení o splnění povinnosti uvedení
minimálního množství biopaliv do volného daňového oběhu pro dopravní účely za období
od 1. 6. 2010 do 31. 12. 2010, ve kterém uvedl, že v tomto období uvedl do volného daňového
oběhu na daňovém území České republiky 17.043.902 l motorové nafty s obsahem 699.191 l
biopaliva. Oproti zákonem požadovanému množství biopaliva ve výši 6 % tak došlo ke vzniku
nedostatku ve výši 323.443 l biopaliva. Dále stěžovatel uvedl do oběhu 6.060.606 l motorových
benzinů s obsahem 301.574,76 l biopaliva. Oproti zákonem požadovanému množství biopaliva
ve výši 4,1 % tak došlo ke vzniku přebytku ve výši 53.090,76 l biopaliva. Vedle toho stěžovatel
dovezl 192.944 l biopaliva. Stěžovatel v hlášení uplatnil pro výpočet poplatku ve vztahu
ke vzniklému nedostatku biopaliva v motorové naftě odpočet přebytku ve výši 79.541,1 l
biopaliva z minulého období od 1. 1. 2010 do 31. 5. 2010, odpočet dovezeného biopaliva ve výši
192.944 l a také vzniklý přebytek biopaliva v motorových benzinech ve výši 53.090,76 l. Tím
došlo celkově ke vzniku přebytku ve výši 2.132,86 l biopaliva, a proto poplatek podle stěžovatele
činil 0 Kč.
Podle ust. §3a odst. 1 písm. e) a f) zákona o ochraně ovzduší je osoba uvádějící motorové
benziny nebo motorovou naftu do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky
pro dopravní účely nebo osoba, která dodává na daňové území České republiky pro dopravní
účely motorové benziny nebo motorovou naftu uvedené do volného daňového oběhu v jiném
členském státě Evropské unie, povinna zajistit, aby v pohonných hmotách, které uvádí
do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky pro dopravní účely
za kalendářní rok nebo které byly uvedeny do volného daňového oběhu v jiném členském státě
Evropské unie a jsou dodávány na daňové území České republiky pro dopravní účely
za kalendářní rok, bylo obsaženo i minimální množství biopaliv
- od 1. června 2010 ve výši 4,1 % objemových z celkového množství motorových benzinů
přimíchaných do motorových benzinů; obsah biopaliva, konkrétně bioethanolu, v motorových
benzinech, uplatněný formou nízkoprocentního přídavku musí být maximálně do 5 %
objemových a nesmí dojít k překročení obsahu kyslíku stanoveného v maximální výši 2,7 %
hmotnostních,
- od 1. června 2010 ve výši 6 % objemových z celkového množství motorové nafty přimíchaných
do motorové nafty; obsah biopaliva v motorové naftě, uplatněný formou nízkoprocentního
přídavku, nesmí překročit výši maximálního podílu stanoveného do 7 % objemových.
Podle odst. 3 citovaného ustanovení v případě, že osoba uvedená v odstavci 1 překročí
v kalendářním roce povinné minimální množství biopaliv stanovené v odstavci 1 (dále jen
„nadměrné množství biopaliv“), může toto nadměrné množství biopaliv převést do plnění
povinnosti podle odstavce 1 v bezprostředně následujícím kalendářním roce. Množství biopaliv
převáděné do následujícího kalendářního roku může činit nejvýše 0,2 % z celkového množství
motorových benzinů a motorové nafty uvedených do volného daňového oběhu na daňovém
území České republiky pro dopravní účely nebo uvedených do volného daňového oběhu
pro dopravní účely v jiném členském státě Evropské unie a dodaných na daňové území České
republiky v uplynulém kalendářním roce.
Výše uvedená povinnost přidávat do motorových benzinů a motorové nafty uváděných
na trh v České republice určité minimální množství biopaliv, byla doplněna do zákona o ochraně
ovzduší zákonem č. 172/2010 Sb. za účelem implementace směrnice č. 2003/30/ES
ze dne 8. května 2003 o podpoře užívání biopaliv nebo jiných obnovitelných pohonných hmot
v dopravě (dále jen „směrnice č. 2003/30/ES“). Ta stanovila v čl. 3 bodu 1. písm. b), ii),
že referenční hodnota pro tyto cíle je 5,75 %, vypočítaná podle energetického obsahu celkového
množství benzinu a nafty pro dopravní účely prodávaného na jejich trzích, do 31. prosince 2010.
Takto sice stanovila zřetelně formulovaný cíl, ale jinak nestanovila podrobnější hmotněprávní
pravidla pro to, jaké minimální, příp. maximální, podíly biopaliv musí splňovat jednotlivé druhy
pohonných hmot (motorové benziny, motorová nafta apod.). To bylo, stejně jako procesní
pravidla a kontrolní mechanismy, ponecháno na členských státech.
V průběhu projednávání návrhu této novely v Poslanecké sněmovně byl cestou schválení
pozměňovacího návrhu navrženého sněmovním Výborem pro životní prostředí (sněmovní tisk
967/2, viz též sněmovní tisk 967/3 obsahující přehled podaných pozměňovacích návrhů k tisku
967, oboje viz Poslanecká sněmovna, 5. období, 2006 – 2010, elektronicky dostupné
na www.psp.cz) zaveden mechanismus upravený v ust. §3a odst. 3 a 4 zákona o ochraně ovzduší.
Rovněž schválením pozměňovacího návrhu byly do citovaného ustanovení doplněny též
podmínky maximálního přípustného množství biopaliv v těchto pohonných hmotách. Oproti
návrhu předkladatele Ministerstva životního prostředí e byl stanoven nejen nejnižší, ale i nejvyšší
přípustný podíl biopaliv v motorových benzinech (maximálně do 5 % objemových, přičemž
nesmí dojít k překročení obsahu kyslíku stanoveného v maximální výši 2,7 % hmotnostních)
a v motorové naftě (maximální podíl stanovený do 7 % objemových). To znamená, že biopaliva
lze do motorových benzinů a motorové nafty, na něž se vztahuje ust. §3a odst. 1 písm. e) a f)
zákona o ochraně ovzduší, přidávat pouze v určité míře a jejich podíl v uvedených pohonných
hmotách nesmí přesáhnout stanovenou mez.
Zákon č. 172/2010 Sb., tedy zajišťuje, že do motorových benzinů a motorové nafty
uváděných do volného daňového oběhu je nezbytné biopaliva přidávat v určité minimální
stanovené míře, a pokud tak příslušná osoba nečiní, je povinna zaplatit poplatek z objemu
biopaliv, které měla uvést do volného daňového oběhu (§3a odst. 9 a 10 zákona o ochraně
ovzduší). Zároveň je však stanovena i horní hranice podílů biopaliv v těchto pohonných
hmotách. Navíc podle ust. §3a odst. 3 a 4 zákona o ochraně ovzduší lze v určité míře nadměrné
množství biopaliv z jednoho roku převádět na následující rok, přičemž zákon o ochraně ovzduší
opět stanoví množstevní omezení takových přesunů vázané na celkové množství pohonných
hmot uvedených do volného daňového oběhu v roce, z něhož se povinnost převádí
na následující rok.
Zákon o ochraně ovzduší tedy stanoví okruh povinností, který omezuje prostor pro to,
jakým způsobem a v jaké míře mohou být biopaliva do pohonných hmot přidávána. Zároveň
ovšem citovaný zákon zejména v těch pasážích, o které byl doplněn zákonem č. 172/2010 Sb.,
pracuje s biopalivy a povinnostmi, jež se jich týkají, jako s jedním celkem. Limit pro převod
nadměrného množství biopaliv z jednoho roku na následující rok vychází z celkového množství
„motorových benzinů a motorové nafty“ uvedených na trh, aniž by stanovil pravidla zvlášť
pro motorový benzin a zvlášť pro motorovou naftu. Stejně tak v dalších ustanoveních zákona
o ochraně ovzduší se hovoří o biopalivech a nikoli o jednotlivých typech biopaliv přidávaných
do motorových benzinů nebo do motorové nafty. Z dikce těch částí zákona, které na základě
pozměňovacích návrhů zavedly institut převodu nadměrného množství biopaliv z roku na rok,
nelze dovodit, že by zákonodárce chtěl u takového převodu rozlišovat zvlášť motorové benziny
a zvlášť motorovou naftu. Navíc je nutno zdůraznit, že zákon o ochraně ovzduší stanoví nejen
minimální, ale i maximální podíl biopaliv jak v motorových benzinech, tak v motorové naftě.
Maximální hodnoty, jakkoli nejsou shodné, se od sebe nijak výrazně neliší a jsou v obou
případech zvoleny tak, aby maximální podíl biopaliv v obou typech pohonných hmot byl
s rezervou takový, aby to pokud možno nemělo významné negativní dopady na provoz motorů
v běžných automobilech, které tyto pohonné hmoty spalují.
To tedy znamená, že není důvod vykládat zákon o ochraně ovzduší přísněji a mít za to,
že není přípustné při použití institutu převodu nadměrného množství biopaliv kompenzovat
nedostatečné přidávání biopaliv u jednoho typu pohonných hmot „nadměrným“, ale přitom
v mezích maximálních dovolených limitů se pohybujícím splněním této povinnosti u jiného typu
pohonných hmot. Ospravedlnění pro takový zpřísňující výklad nelze najít ani v důvodech
zavedení povinnosti přidávat biopaliva do pohonných hmot. Z odůvodnění směrnice
č. 2003/30/ES je patrné (zejména body 1 až 5), že hlavním deklarovaným účelem zavádění
povinnosti využívat ve zvýšené míře biopaliva je snaha Evropské unie snižovat emise oxidu
uhličitého do atmosféry používáním tzv. obnovitelných zdrojů energie. Na otázku, zda používání
biopaliv skutečně vede při zohlednění všech okolností ke snížení emisí oxidu uhličitého
do atmosféry, autoritativně a závazně odpověděl kladně unijní normotvůrce. Přijmeme-li tedy
tuto logiku, je zřejmé, že deklarovaného cíle spočívajícího ve snížení podílu fosilních paliv
(v případě motorových benzinů a motorové nafty především z ropy) na celkovém množství paliv
spalovaných v motorech automobilů na míru předvídanou směrnicí č. 2003/30/ES se dosáhne
stejně jak v případě, že bude možno převádět nadměrné množství biopaliv „křížově“, tedy
přebytek u motorové nafty uplatnit v následujícím roce u motorových benzinů a naopak, tak jako
kdyby takový „křížový“ převod možný nebyl. V obou variantách bude muset být do každého
z obou typů paliva přidáváno minimální množství biopaliva, plnění zákonných povinností může
být přesouváno pouze z jednoho roku na druhý a ve velmi úzkých mantinelech daných
podmínkou, že přesunout lze pouze „0,2 % z celkového množství motorových benzinů a motorové nafty
uvedených do volného daňového oběhu“. V žádné z obou variant tak nebude tak dotčen smysl a účel
zákonné úpravy, pouze se připustí větší variabilita možností, jak plnit zákonné povinnosti, a bude
tak ve větší míře respektován prostor pro svobodné jednání jednotlivce.
Je nutno si totiž uvědomit, že veřejnoprávní regulace spočívající v povinnosti přimíchávat
biopaliva do pohonných hmot znamená omezení svobody a práva podnikat, neboť nutí
podnikatele prodávající pohonné hmoty činit, co by zpravidla bez zákonného příkazu sami
dobrovolně nečinili, neboť by k tomu neměli žádný racionální důvod. Pokud již k takovému
omezení stát schválením příslušných zákonů přikročí, je nutno tato omezení vykládat restriktivně
a v případě, že zákon umožňuje více srovnatelně přesvědčivých výkladů, dát přednost tomu
z nich, který svobodu jednotlivce omezuje nejméně (viz např. rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2008, č. j. 7 Afs 54/2006 – 155, zejm. body 56. - 64.,
publ. pod č. 1778/2009 Sb. NSS, nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013,
sp. zn. III. ÚS 3221/11, zejm. bod 36.). V projednávaném případě navíc neexistuje vedle
alternativy, že „křížový“ převod nadměrného množství biopaliv možný je, srovnatelně
přesvědčivá alternativa vedoucí k závěru, že „křížový“ převod přípustný není. Takový závěr, totiž
nelze dovodit z dikce zákona o ochraně ovzduší, neboť ust. §3a hovoří pouze o biopalivech,
příp. celkovém množství motorových benzinů a motorové nafty (viz odst. 3 věta druhá
citovaného ustanovení), aniž by rozlišoval biopaliva přidávaná do motorových benzinů
a do motorové nafty. Pojem biopaliv byl přitom vcelku jednoznačně definován, jak také
stěžovatel argumentuje, v legální definici v ust. §2 písm. s) záko na o ochraně ovzduší,
v němž se uvádí, že biopalivem se rozumí kapalné nebo plynné pohonné hmoty, které jsou
uvedeny ve zvláštním právním předpisu, vyrobené z biomasy a určené pro pohon vozidel
na pozemních komunikacích. Rozlišení mezi jednotlivými druhy biopaliv podle toho, do jakých
konkrétních druhů pohonných hmot se přidávají, je jen na jediném místě, a sice v ust. §3a odst. 1
písm. e) a f) zákona o ochraně ovzduší, kde jsou stanoveny různé dolní a horní limity
pro množství biopaliv přidávaných do motorových benzinů a do motorové nafty. Účel
citovaného ustanovení je ovšem, s ohledem na vývoj legislativního procesu v Poslanecké
sněmově, spíše ten, že má být jasně stanoveno, jaké minimální, avšak zároveň i maximální
množství, biopaliv má být do pohonných hmot přidáváno. Nepřipustit „křížový“ převod
nadměrného množství biopaliv by tedy znamenalo v první řadě pominout text zákona o ochraně
ovzduší. Dále by to znamenalo nebrat v úvahu jako rozhodující výkladové hledisko smysl a účel
unijní úpravy, jež je jeho podkladem, a domýšlet si další účely právní regulace, které z textu
zákona o ochraně ovzduší, ani z jiných rozhodných okolností, nejsou patrny. Konečně by byl
takový výklad možný, pouze pokud by bylo odhlédnuto od skutečnosti, že z jednání zákonodárce
není patrné, že zamýšlel zakázat „křížový“ převod biopaliv. Přitom naopak z diskusí, které byly
při projednávání zákona č. 172/2010 Sb. v Poslanecké sněmově vedeny, není vůbec patrné, že by
poslanci otázku přípustnosti, či naopak nepřípustnosti, „křížového“ převodu řešili. A contrario
tedy nutno dovodit, že není-li z textu zákona, jeho smyslu a účelu, a ani z důvodů, jež vedly
zákonodárce k jeho přijetí, patrné, že by měl obsahovat určité omezení jednotlivce, pak takové
omezení také neobsahuje. Stěžovatel oprávněně poukazuje na to, že takové omezení by
ze zákonné úpravy muselo dostatečně jasně plynout, neboť jen tak by bylo s ohledem na čl. 2
odst. 3 Listiny základních práv a svobod (a čl. 2 odst. 4 Ústavy dodává Nejvyšší správní soud)
ústavně konformní. Není-li však tomu tak, je výklad, k němuž se přiklonily správní orgány
a krajský soud, nesprávný.
Výše uvedené argumenty tedy vedou Nejvyšší správní soud k závěru, že jediná výkladová
alternativa ust. §3a zákona o ochraně ovzduší je, že jeho odst. 3 umožňuje i „křížový“ převod
nadměrného množství biopaliv z roku na rok. Výkladovou alternativa, k níž se přiklonily správní
orgány a krajský soud, nelze považovat za srovnatelně přesvědčivou.
Z důvodů výše uvedených shledal Nejvyšší správní soud stěžovatelovy námitky
důvodnými, a proto podle ust. §110 odst. 1 části věty před středníkem a odst. 2 písm. a) části
věty před středníkem s. ř. s. rozsudek krajského soudu, jakož i rozhodnutí Celního ředitelství
Brno zrušil a věc vrátil Generálnímu ředitelství cel k dalšímu řízení.
Ve věci rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, neboť neshledal důvody pro jeho nařízení.
V dalším řízení je správní orgán vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
(§78 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle něhož,
nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Stěžovatel měl ve věci plný úspěch, proto má právo na náhradu nákladů řízení před krajským
soudem a Nejvyšším správním soudem.
Náklady řízení o žalobě sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3.000 Kč
a odměny advokáta za 4 úkony právní služby ve výši 3 x 2.100 Kč a 1x 3.100 Kč (převzetí
a přípravy zastoupení, písemné podání ve věci samé - žaloba a replika a účast na jednání
nepřesahujícím dvě hodiny) podle ust. §1 odst. 1, §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. a), d)
a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, a v případě odměny za účast
na jednání ve znění účinném od 1. 1. 2013, a dále z náhrady hotových výdajů ve výši 4 x 300 Kč
(§13 odst. 3 citované vyhlášky). Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen
„daň“), zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle
zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. o 2.226 Kč. Náhrada nákladů řízení
o žalobě tedy činí celkem 15.826 Kč.
Náklady řízení o kasační stížnosti sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce
5.000 Kč a odměny advokáta za 1 úkon právní služby ve výši 3.100 Kč (písemného podání
ve věci samé) podle ust. §1 odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) citované
vyhlášky a z náhrady hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky). Protože advokát je
plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající
této dani, kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
tj. o 714 Kč. Náhrady nákladů za řízení o žalobě tedy činí celkem 9.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 20. února 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu