ECLI:CZ:NSS:2014:7.AFS.79.2013:27
sp. zn. 7 Afs 79/2013 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: Z. Š., zastoupen
Mgr. Martinem Knobem, advokátem se sídlem Denisova 585, Jičín, proti žalovanému: Generální
ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, (dříve proti žalovanému: Celní ředitelství
Hradec Králové, se sídlem Bohuslava Martinů 1672/8a, Hradec Králové), v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2013,
č. j. 30 Af 10/2012 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost žalované se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4.114 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta Mgr. Martina
Knoba.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové zrušil rozsudkem ze dne 28. 6. 2013,
č. j. 30 Af 10/2012 - 62, rozhodnutí Celního ředitelství Hradec Králové (dále jen „celní
ředitelství“) ze dne 21. 2. 2012, č. j. 1837/2012-060100-21, kterým bylo zamítnuto odvolání
žalobce (dále jen „účastník řízení“) a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu Hradec Králové (dále
jen „celní úřad“) ze dne 28. 4. 2010, č. j. 8409/2010-066100-022, o doměření spotřební daně
z lihu za zdaňovací období září 2009 ve výši 93.280 Kč a sděleno penále ve výši 18.656 Kč.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovaný (dále jen „stěžovatel“) nerespektoval
právní názor, kterým jej krajský soud zavázal v předchozím zrušujícím rozsudku
ze dne 22. 9. 2011, č. j. 30 Af 30/2010 – 39, když nedal účastníkovi řízení možnost přiměřeně
uplatnit všechna jeho práva, která by mu náležela při doměření daně. V daném případě sice nešlo
o daňovou kontrolu či vytýkací řízení, ale i když účastník řízení již v řízení o zajištění
a propadnutí vybraných výrobků neprokázal zdanění předmětných vybraných výrobků,
neznamená to, že doměření spotřební daně bude automaticky bez dalšího následovat. Povinnost
daň přiznat a zaplatit je povinností samostatnou a nezávislou na institutu zajištění nebo
propadnutí vybraných výrobků. Účastník řízení byl během řízení o propadnutí předmětných
výrobků vyzván k podání daňového přiznání ke spotřební dani z lihu, a když toto přiznání
nepodal, následovalo již její doměření. Podle protokolů o ústních jednáních je zřejmé,
že s účastníkem řízení byla vedena ústní jednání ohledně skutečností týkajících se zajištění lihovin
a tyto protokoly potom celní úřad citoval jako podklad pro doměření daně v dodatečném
platebním výměru na spotřební daň z lihu. Účastník řízení měl být však před vydáním platebního
výměru seznámen buď u ústního jednání nebo zasláním písemného sdělení se závěry celního
úřadu směřujícími k doměření daně. Byť se většina důvodů pro doměření daně prolíná se závěry,
na základě kterých bylo uloženo i propadnutí předmětných výrobků, jsou i další skutečnosti
specifické pouze pro vyměření daně (stanovení zdaňovacího období, kdo je plátcem spotřební
daně, její výše apod.). Proto nelze podle krajského soudu rezignovat na povinnost seznámení
účastníka řízení před vyměřením (doměřením) daně se všemi závěry celního úřadu a je nutno mu
umožnit, aby mohl uplatnit všechna svá práva i ve vztahu k vyměření (doměření) daně. Uvedené
platí o to více v dané věci, jelikož platební výměr na spotřební daň z lihu předcházel vydání
rozhodnutí o propadnutí předmětných lihovin. Navíc stěžovatel v rozhodnutí o odvolání proti
doměření spotřební daně v podrobnostech o nakládání s nezdaněnými vybranými výrobky
nedovoleným způsobem pouze odkázal na rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o propadnutí
výrobků. Je sice pravdou, jak argumentoval stěžovatel, že v odvolacím řízení již žádné další
dokazování neprováděl a řešil pouze otázku zda, kdy a v jaké výši vznikla účastníkovi řízení
daňová povinnost, a proto neměl povinnost seznamovat účastníka řízení s průběhem odvolacího
řízení, ale v daném případě nešlo o seznámení účastníka řízení s výsledky odvolacího řízení jako
takového, ale o to, že během odvolacího řízení měl být napraven procesní nedostatek vzniklý již
v řízení vedeném celním úřadem. A právě tento nedostatek mu krajský soud uložil napravit, což
stěžovatel neučinil.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že krajský
soud pochybil tím, že od sebe kontrolu zdanění ve smyslu ust. §42 a násl. zákona
č. 353/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“), tj. řízení
o zajištěných vybraných výrobcích a řízení vyměřovací (doměřovací) oddělil. Pro vztah obou
řízení totiž platí, že je-li o skutku v řízení o zajištěných vybraných výrobcích zjištěno, že daňový
subjekt skladoval nezdaněné vybrané výrobky, daňová povinnost mu vznikla ze zákona,
ať už se daňový subjekt k této povinnosti přizná či nikoliv, a vyměření (doměření) spotřební daně
v navazujícím vyměřovacím (doměřovacím) řízení je pak „automatické“. V tomto smyslu má tedy
kontrola zdanění, bez ohledu na to, že jejím bezprostředním výstupem (výsledkem) je přijetí
opatření k zajištěným vybraným výrobkům, stejný význam jako jiné kontrolní instituty podle
obecné úpravy, např. daňová kontrola. O skutku samém, včetně základu daně, již
ve vyměřovacím řízení nelze nalézt nic nového. Dokazování v tomto směru bylo skončeno
v řízení o zajištěných vybraných výrobcích při kontrole zdanění. Na tyto otázky lze pohlížet
ve smyslu ust. §99 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„daňový řád“). Rozhodnutí stěžovatele stálo na pravomocně vyřešené otázce, že účastník řízení
skladoval nezdaněné výrobky, a příslušelo mu proto pouze osvědčit, za jaké zdaňovací období
a v jaké výši účastníku řízení daňová povinnost vznikla. Přes jistou „automatičnost“ vyměření
spotřební daně ze skladovaných nezdaněných vybraných výrobků však není pravdou, že k jejímu
vyměření došlo bez dalšího. Jak je zmíněno i v napadeném rozsudku, účastník řízení byl vyzván
dne 16. 3. 2010 k podání daňového přiznání. Ve výzvě je relativně podrobně popsáno, jaká
daňová povinnost mu vznikla a jak správce daně hodnotí skutkový stav. Dne 9. 4. 2010 požádal
účastník řízení o prodloužení dvacetidenní lhůty pro podání daňového přiznání. K seznámení
s rozhodnými skutečnostmi došlo opětovně při ústním jednání dne 13. 4. 2010, ke kterému
se dostavil zástupce účastníka řízení. Ten sdělil, že účastník řízení daňové přiznání nepodá, jelikož
se domnívá, že mu daňová povinnost nevznikla. Dne 28. 4. 2010 vydal správce daně předmětný
dodatečný platební výměr a sdělil penále. Vzhledem k marnosti této výzvy, tedy pro postupy
podle „vytýkacího řízení“ – nyní ust. §89 a 90 (odst. 2) daňového řádu, kam stěžovatele směřuje
krajský soud, vůbec nebylo a není místo. V literatuře i v judikatuře je již ustáleno, že nepodáním
daňového přiznání ani na výzvu správce daně se daňový subjekt zkracuje na svých procesních
právech navrhovat důkazy, vyjadřovat se k podkladům pro rozhodnutí atd. Daňový řád nemá
obdobu ust. §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.
K doměření daně došlo z moci úřední, přičemž ke zjištění nových skutečností a důkazů došlo
mimo daňovou kontrolu při kontrole zdanění, kde byla plně šetřena práva účastníka řízení
v nalézacím řízení a tomuto postupu přisvědčil i dříve krajský soud (č. j. 30 Af 2/2012 - 73).
Správce daně pak i v intencích stávající právní úpravy v ust. §143 odst. 3 daňového řádu
postupoval ve smyslu ust. §142 odst. 2 daňového řádu, když účastníka řízení marně vyzval, jak
bylo uvedeno. Pro žádné analogické odstraňování vad daňové kontroly zde vůbec není místo. Jen
při podání daňového přiznání může nastat situace ve smyslu ust. §89 a §90 daňového řádu, kdy
by správci daně mohla vzniknout nějaká informační povinnost. Pro tento postup opět nevznikly
podmínky a i v tomto krajský soud nesprávně hodnotí tuto právní otázku. Stěžovatel jako
odvolací orgán má odstraňovat ve skutečnosti jen domnělá procesní pochybení správce daně.
Jinak pro případy, kdy dojde ke stanovení daně z moci úřední, musí být dle ust. §147 odst. 3
daňového řádu rozhodnutí o stanovení daně odůvodněno, což je v jednotě prvostupňového
i druhostupňového rozhodnutí dodrženo. Nemůže být ani vadou, když v otázce vzniku daňové
povinnosti odvolací orgán odkázal na pravomocný výsledek toho, co bylo nalezeno o tom,
že účastník řízení skladoval nezdaněný líh. Pokud se týká nedostatku důvodů, stěžovatel uvedl,
že k procesním vadám se přihlíží v zásadě jen tehdy, pokud mohly mít vliv na výsledek ve věci
samé (např. §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.). Krajský soud však vůbec neozřejmil, jak vytýkané
procesní vady mohly ovlivnit výsledek ve věci samé, v čem by hypoteticky i za stávajícího stavu,
kdy o skutku již bylo vše pravomocně nalezeno, mohl být výsledek jiný. Z výše uvedených
důvodů navrhl stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Účastník řízení se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s názorem krajského soudu,
že mu celní úřad neumožnil uplatnění všech jeho práv, která mu náležela v průběhu daňové
kontroly. Při doměření daně nelze pouze odkázat na protokoly, které byly pořízeny v řízení
o propadnutí vybraných výrobků. Celé řízení bylo stiženo již od počátku výše popsanou procesní
vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Tato vada nebyla v odvolacím
řízení napravena. Stěžovatel tedy pochybil v procesu doměření daně, když pouze odkázal
na řízení o propadnutí výrobků a žádné konkrétnější závěry nevyvodil, a účastníkovi řízení
neumožnil uplatnění jeho práva. S ohledem na uvedené navrhl, aby kasační stížnost byla jako
nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu provedl celní úřad dne 15. 9. 2009 v místě podnikání
účastníka řízení místní šetření, jehož předmětem byla kontrola zdanění lihovin v souladu
se zákonem o spotřebních daních. Při tomto místním šetření celní úřad zajistil cca 595 l tekutin,
které zapáchaly po lihu, u nichž účastník řízení nebyl schopen na místě prokázat zdanění nebo
oprávněné nabytí lihovin za ceny bez daně. Účastník řízení uvedl, že lihoviny získal z pěstitelské
pálenice Češov, kde za ně také zaplatil a kde byla odvedena i spotřební daň. Lihoviny neprodává,
ale má je pro vlastní potřebu, potřebu přátel a rodiny. Dne 16. 9. 2009 vydal celní úřad
rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků, tedy 21 demižonů neznámé lihoviny o celkovém
množství 595 l. Dne 29. 9. 2009 účastník řízení doručil celnímu úřadu příjmové doklady,
které však neodpovídaly zajištěnému množství lihovin s přípisem, v němž sdělil, že ke zbývajícím
lihovinám doklady nevlastní, neboť jsou starší více jak deset let. Dále předložil kopii listiny, v níž
bylo potvrzeno, že účastník řízení nakupoval v lihovaru v Češově destiláty, jejichž množství není
možno odhadnout ani doložit, neboť v maloobchodním prodeji se nevystavuje doklad na jméno
zákazníka. V posledně jmenované listině je dále uvedeno, že nákupy destilátů probíhaly od roku
2004 a jednalo se nejméně o 20 l lihovin každý rok. Při ústním jednání dne 5. 1. 2010
(v souvislosti se zajištěním vybraných výrobků) byl účastník řízení seznámen se stanovisky
k sazebnímu zařazení 21 zajištěných vzorků a dále měl možnost vyjádřit se ke každému ze vzorků
a k tomu, zda k němu vlastní daňový doklad. Účastník řízení sdělil, že za lihoviny,
které shromažďoval posledních 25 let, poctivě zaplatil, ale s ohledem na uvedenou dobu nemá
přesný přehled o uskladněných lihovinách a nebyl si vědom, že má doklady o nabytí lihovin
uschovat. Dne 22. 1. 2010 proběhlo další ústní jednání (v souvislosti se zajištěním vybraných
výrobků), kdy byl účastník řízení seznámen s výsledky zjištění skutečného množství zajištěných
lihovin. Účastník řízení uvedl, že všechny doklady, které k lihovinám má, dodal a nemá povinnost
tyto doklady uchovávat. Součástí správního spisu je „Podklad pro dodatečné doměření“
ze dne 8. 2. 2010, ve kterém celní úřad uvedl, že při provádění místního šetření bylo zjištěno,
že účastník řízení není schopen prokázat zdanění lihovin uvedených v přiložené tabulce,
a proto bylo přistoupeno k jejich zajištění. Dne 16. 3. 2010 byla účastníku řízení zaslána výzva
k podání přiznání ke spotřební dani s odůvodněním, že skladoval lihoviny, u kterých nebylo
prokázáno řádné zdanění ani oprávněné nabytí za ceny bez daně. Dne 24. 3. 2010 se účastník
řízení dostavil na celní úřad, přičemž požadoval objasnění skutečností zakládajících vznik
povinnosti přiznat a zaplatit spotřební daň ze zajištěných lihovin. Pracovník celního úřadu
účastníkovi řízení tyto skutečnosti objasnil, avšak ten s nimi zásadně nesouhlasil. O tomto jednání
byl sepsán pro chování účastníka řízení pouze úřední záznam. Následně se konalo dne 13. 4. 2012
ústní jednání, jehož předmětem byly „skutečnosti ohledně zajištění lihovin“. U tohoto jednání
zastupoval účastníka řízení jeho zmocněnec Ing. L. Z., který celnímu úřadu mimo jiné sdělil, že
účastník řízení si není vědom skutečnosti, která by zakládala vznik daňové povinnosti a daň byla
podle jeho názoru odvedena. Dne 28. 4. 2010 vydal celní úřad dodatečný platební výměr na
spotřební daň z lihu za období září 2009 ve výši 93.280 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal
účastník řízení odvolání, o kterém rozhodlo celní ředitelství tak, že odvolání zamítlo a částečné
rozhodnutí celního úřadu změnilo. Dne 20. 9. 2010 bylo rozhodnuto, s odkazem na uvedené
pravomocné rozhodnutí o odvolání, o propadnutí lihovin účastníka řízení. Rozhodnutí o
odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na spotřební daň z lihu bylo zrušeno rozsudkem
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9. 2011, č. j. 30 Af 30/2010 – 39, s tím, že odvolací
orgán nesprávně změnil celním úřadem vydaný dodatečný platební výměr na (řádný) platební
výměr, a zároveň v návaznosti na zmatečné řízení před celním úřadem nedal účastníkovi řízení
možnost přiměřeně uplatnit všechna svá práva, která by mu náležela při doměření daně tak, jako
u daňové kontroly nebo vytýkacího řízení. Proto celní ředitelství dne 21. 2. 2012 znovu rozhodlo
o odvolání účastníka řízení.
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek
důvodů, neboť pouze u přezkoumatelného rozhodnutí lze zpravidla posuzovat důvodnost
stížních námitek. „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75). Stěžovatel konkrétně namítal, že krajský soud neozřejmil,
jak vytýkané procesní vady mohly ovlivnit výsledek ve věci samé. Krajský soud v dané věci
rozhodoval již podruhé. V předchozím rozsudku ze dne 22. 9. 2011, č. j. 30 Af 30/2010 – 39,
zhodnotil, jak také uvedl stěžovatel ve své kasační stížnosti, že postup stěžovatele byl nezákonný.
Pokud tedy krajský soud vyhodnotil, že stěžovatel jednal nezákonně, nemohl učinit jinak, než
rozhodnutí stěžovatele zrušit. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správní ho
soudu ze dne 10. 3. 2008, č. j. 9 Afs 137/2007 – 62, v němž bylo vyloveno, že „[j]e-li celní úřad
v postavení správce spotřební daně, pak je také oprávněn provádět kontrolu plnění zákonem o spotřebních daních
stanovených povinností, to však pouze za předpokladu, že budou dodrženy meze a způsoby, které právní úprava
pro takový postup stanoví. Na základě nezákonně provedeného procesu nelze dospět k zákonnému výsledku.“
Krajský soud zároveň v citovaném rozsudku uvedl, jakým způsobem má v dalším řízení
stěžovatel postupovat, aby vady v řízení napravil. Podle ust. §78 odst. 5 s. ř. s. je správní orgán
v dalším řízení vázán právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku. Pokud
správní orgán s názorem krajského soudu nesouhlasí, „má možnost podat proti zrušujícímu rozsudku
kasační stížnost, ve které je oprávněn namítat, že nebyly splněny podmínky pro zrušení jeho rozhodnutí“
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2013, č. j. 8 As 76/2012 - 38). Stěžovatel
sice podal proti citovanému rozsudku kasační stížnost, ale Nejvyšší správní soud ji usnesením
ze dne 22. 12. 2011, č. j. 7 Afs 73/2011 – 63, jako opožděnou odmítl. Stěžovatel byl proto
rozsudkem krajského soudu vázán a byl povinen postupovat v souladu s vysloveným právním
názorem. Protože tak neučinil, krajský soud z tohoto důvodu rozhodnutí stěžovatele zrušil. Proto
není důvodná stížní námitka, že rozsudek krajského soudu trpí nedostatkem důvodů.
Stěžejní stížní námitka se týká posouzení právní otázky soudem. Nejvyšší správní soud
znovu zdůrazňuje, že v projednávané věci se jedná o druhý rozsudek krajského soudu,
kterým bylo zrušeno rozhodnutí celního ředitelství, protože nebyl respektován závazný právní
názor vyslovený krajským soudem v předchozím zrušujícím rozsudku. Pro stížní námitky,
které uplatňuje stěžovatel v kasační stížnosti, byl prostor v kasační stížnosti proti prvnímu
rozsudku krajského soudu. Za nezměněného skutkového a právního stavu se nemůže Nejvyšší
správní soud takovými námitkami zabývat. Takový postup by totiž nepochybně směřoval proti
ochraně veřejných subjektivních práv (§2 s. ř. s.), kterou poskytují soudy ve správním soudnictví,
a popíral by účel soudního přezkumu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 8. 2013, č. j. 8 As 76/2012 - 38). I přesto, že se právní stav od vydání rozhodnutí
celního ředitelství o odvolání účastníka řízení ze dne 29. 7. 2010 změnil (především pak
na základě zákona č. 95/2011 Sb., účinného od 1. 5. 2011), nejednalo se o změny, které by měly
zásadní dopad na projednávanou věc, a ani stěžovatel v tomto směru žádnou takovou námitku
nevznesl. Stěžovatel pouze namítal, že v projednávané věci, oproti stavu, kdy byl vydán první
zrušující rozsudek krajského soudu, existuje nové pravomocné rozhodnutí o propadnutí
vybraných výrobků ze dne 26. 1. 2012 vztahující se k věci účastníka řízení, které tímto závazně
určilo skutkový stav i pro doměřovací řízení. Nejvyšší správní soud proto považuje i přes výše
uvedené za nutné vyjádřit se k meritu věci.
Krajský soud podle stěžovatele pochybil, když od sebe řízení o zajištěných vybraných
výrobcích a doměřovací řízení oddělil, neboť má za to, že primárním řízením je řízení
o zajištěných výrobcích a až sekundárně na podkladu výsledku tohoto řízení je řešena otázka
vzniku daňové povinnosti. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 3. 3. 2010,
č. j. 1 Afs 12/2010 - 109, uvedl, že „[ú]čelem zajištění výrobků je omezení dispozice s nimi ze strany
kontrolované osoby či jejich vlastníka do té doby, než bude vyjasněno, zda s nimi bylo nakládáno v rozporu
se zákonem (tj. že výrobky nebyly zdaněny či osvobozeny od spotřební daně). Propadnutí výrobků je pak sankcí
za porušení zákona o spotřebních daních: stát zde trestá vlastníka předmětných výrobků podléhajících spotřební
dani především za nedodržení evidenčních povinností specifikovaných v §5, §6 a dalších zákona o spotřebních
daních. Od této sankce je však třeba odlišovat samotný vznik povinnosti daň přiznat a zaplatit: ten je totiž na
případné sankci za porušení evidenčních povinností zcela nezávislý. Povinnost daň přiznat a zaplatit vzniká
přímo ze zákona při splnění podmínek vymezených v §9 zákona o spotřebních daních.“ Nejvyšší správní
soud má proto ve shodě s krajským soudem za to, že se jedná o dvě samostatná řízení. Pokud
správce daně zahájí řízení o zajištěných vybraných výrobcích, nemůže toto řízení vyústit
ve vyměření (doměření) daně, aniž by byla zachována všechna procesní práva garantovaná
zejména zákonem o spotřebních daních a daňovým řádem (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 3. 2008, č. j. 9 Afs 137/2007 – 62). V daném případě bylo podkladem
pro doměření spotřební daně zjištění učiněné při místním šetření dne 15. 9. 2009. V rozsudku
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Afs 60/2005 - 130 (publikovaném pod č. 938/2006 Sb. NSS), však
Nejvyšší správní soud vyslovil, že „dodatečným platebním výměrem nelze doměřit daň pouze na základě
výsledků získaných při vyhledávací činnosti (ust. §36 zákona o správě daní a poplatků, [nyní ust. §78
daňového řádu]) a při místním šetření (ust. §15 zákona o správě daní a poplatků, [nyní ust. §80
a násl. daňového řádu]), aniž by byla zahájena a provedena daňová kontrola při zachování všech práv, která jsou
daňovému subjektu garantována ust. §16 zákona o správě daní a poplatků, [nyní ust. §85 a násl. daňového
řádu].“ Stěžovatel argumentuje tím, že práva účastníka byla zachována, protože byl seznámen
s rozhodnými skutečnostmi výzvou k podání daňového přiznání ke spotřební dani,
která následovala po místním šetření, a měl možnost se vyjádřit k podkladům pro vydání
dodatečného platebního výměru při ústním jednání dne 13. 4. 2010. Nejvyšší správní soud však
poukazuje na skutečnost, že předmětem uvedeného ústního jednání (stejně jako všech
předchozích ústních jednáních) byly „skutečnosti ohledně zajištěných lihovin“. Nejednalo se tedy
o projednání skutečností v souvislosti s daňovou povinností účastníka řízení. Proto nelze
akceptovat názor, že účastníkovi řízení byla zachována výše zmiňovaná práva.
Nejvyšší soud také poukazuje na to, že celní ředitelství použilo v odvolacím řízení jako
podklad „nově“ vydané pravomocné rozhodnutí ve věci propadnutí vybraných výrobků účastníka
řízení ze dne 26. 1. 2012, čímž mělo prokázat, že skutkový stav byl tímto rozhodnutím již
pravomocně vyřešen a nemuselo si tak činit úsudek o této předběžné otázce. Krajský soud uvedl,
že “žalovaný v rozhodnutí o odvolání proti doměření spotřební daně v podrobnostech o nakládání s nezdaněnými
vybranými výrobky nedovoleným způsobem pouze odkázal na rozhodnutí o odvolání do rozhodnutí o propadnutí
výrobků.“ A dále, že “[j]e sice pravdou, jak argumentoval žalovaný, že v odvolacím řízení již žádné další
dokazování neprováděl a že již řešil pouze otázku zda, kdy a v jaké výši vznikla žalobci daňová povinnost,
a proto, že neměl povinnost seznamovat žalobce s průběhem odvolacího řízení.“ Podle Nejvyššího správního
soudu však celní ředitelství tím, že rozhodnutí o propadnutí vybraných výrobků použilo pro své
rozhodnutí k prokázání skutkového stavu, aktivovalo ust. §115 odst. 2 daňového řádu,
které stanoví, že provádí-li odvolací orgán v rámci odvolacího řízení dokazování, seznámí
před vydáním rozhodnutí o odvolání odvolatele se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, které je
prokazují, a umožní mu, aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřil, popřípadě navrhl provedení
dalších důkazních prostředků. Celní ředitelství proto mělo účastníka řízení seznámit
s „doplněnými“ podklady, neboť se jednalo o nový podklad k rozhodnutí, resp. důkaz,
ke kterému má účastník řízení právo vyjádřit se, popř. měl mít možnost navrhnout doplnění
dokazování. Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že celní ředitelství
se závazným právním názorem krajského soudu neřídil.
Závěrem Nejvyšší správní soud odkazuje na usnesení rozšířeného senátu
ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 – 75, dostupné na na www.nssoud.cz, podle něhož je
pro stěžovatele závazný právní názor krajského soudu korigovaný právním názorem Nejvyššího
správního soudu.
Z výše uvedených důvodů není kasační stížnost opodstatněná, a proto ji Nejvyšší správní
soud podle ust. §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Protože účastník řízení měl ve věci úspěch, má právo na náhradu
nákladů řízení, které mu vznikly v souvislosti s odměnou za právní zastoupení za jeden úkon
právní služby 3.100 Kč (písemné podaní ve věci samé - §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a náhrady hotových výdajů
300 Kč (§13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky). Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty,
zvyšuje se tento nárok o částku 714 Kč odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny
za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů. Účastníkovi řízení tedy náleží náhrada nákladů řízení v celkové výši
4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu