ECLI:CZ:NSS:2014:7.AOS.1.2013:35
sp. zn. 7 Aos 1/2013 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci navrhovatele: Obec
Zdíkov, se sídlem Zdíkov č. 215, zastoupen Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem
Příběnická 1908, Tábor, proti odpůrci: Ministerstvo pro místní rozvoj se sídlem Staroměstské
nám. 6, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 2013, č. j. 10 A 105/2012 - 22,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 2013,
č. j. 10 A 105/2012 - 22 a rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 6. 9. 2012,
č. j. 28577/2012 - 81 se zrušují a věc se vrací odpůrci k dalšímu řízení.
II. Odpůrce je povinen zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů řízení o žalobě
8.808 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce navrhovatele
Mgr. Vítězslava Dohnala, advokáta.
III. Odpůrce je povinen zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti 9.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
navrhovatele Mgr. Vítězslava Dohnala, advokáta.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Budějovicích ze dne 25. 1. 2013, č. j. 10 A 105/2012 - 22,
byl zamítnut návrh navrhovatele (dále jen „stěžovatel“) na zrušení rozhodnutí Ministerstva
pro místní rozvoj (dále jen „ministerstvo“) ze dne 6. 9. 2012, č. j. 28577/2012-81, kterým bylo
zamítnuto jako nepřípustné odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského
kraje ze dne 20. 6. 2012, č. j. KUJCK 17380/2011 OREG/7, jímž byl podle ust. §97 odst. 3 ve
vazbě na §98 a §174 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád“) zrušen územní plán, o jehož vydání rozhodlo Zastupitelstvo obce Zdíkov
dne 30. 3. 2011, který nabyl účinnosti dne 24. 4. 2011. V odůvodnění rozsudku krajský soud
uvedl, že předmětem přezkumu je rozhodnutí, jímž bylo zrušeno opatření obecné povahy
ve formě územního plánu. Prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno ve zkráceném přezkumném
řízení upraveném v ust. §98 správní řád. Protože předmětem řízení bylo opatření obecné povahy,
není při jeho přijímání jednáno s konkrétními účastníky. Pro řízení o opatření obecné povahy
se podle ust. §174 odst. 1 správního řádu přiměřená aplikace části druhé správního řádu. Nemá-li
řízení o opatření obecné povahy žádné účastníky, pak s konkrétními účastníky nelze uvažovat ani
v řízení přezkumném. Krajský úřad proto v souladu s ust. §174 odst. 2 a §95 odst. 4 správního
řádu se žádnými účastníky přezkumného řízení neuvažoval. Neexistence účastníků řízení má
za následek nemožnost podat odvolání, takže rozhodnutí vydané v přezkumném řízení se stává
rozhodnutím konečným. Prvostupňovým rozhodnutím bylo zrušeno opatření obecné povahy,
které není adresováno konkrétním účastníkům. Proto nelze úspěšně argumentovat ust. §95
odst. 4 správního řádu, které je zapotřebí vztahovat na individuální správní akty adresované
konkrétním účastníkům. Ust. §174 odst. 2 věta druhá správního řádu se vztahuje jak k řízení
přezkumnému, tak zkrácenému přezkumnému řízení. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení
bylo opatření obecné povahy, pak pro povahu tohoto aktu, který má konkrétně vymezený
předmět, jehož adresátem je neurčitý počet osob, není při přijímání opatření obecné povahy, tedy
i územního plánu, jednáno s konkrétními účastníky. Ministerstvo proto učinilo správný závěr, že
odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o zrušení územního plánu je nepřípustné. Za zcela
nedůvodnou označil krajský soud žalobní námitku, že na přezkumné řízení týkající se opatření
obecné povahy se nevztahuje ust. §95 odst. 4 správního řádu. Ministerstvo správně odkázalo
na toto ustanovení, podle něhož účastníkem přezkumného řízení jsou účastníci původního řízení.
Přezkumné řízení, jehož předmětem je opatření obecné povahy, však nemá tak žádné účastníky,
a proto stěžovatel nemohl podat odvolání proti rozhodnutí, které je výsledkem přezkumu
opatření obecné povahy. V této souvislosti krajský soud poukázal na právní názor JUDr. Josefa
Vedrala (LIT33688CZ-ASPI(ID) 2009), podle něhož je opatření obecné povahy správným aktem
smíšené povahy, který není rozhodnutím, neboť nesměřuje vůči jmenovitě určeným osobám,
které by mohly být účastníky správního řízení podle ust. §27 odst. 1 správního řádu. Nebyly
porušeny zásady správního řízení vyjádřené v ust. §2 odst. 1 a 2 správního řádu. Postupem
ministerstva nebylo také zasaženo do práva stěžovatele na samosprávu ve smyslu čl. 100 a 101
Ústavy, protože bylo postupováno v souladu se správním řádem, ani nebylo porušeno jeho právo
na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
podřaditelný pod ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že krajský soud
nesprávně posoudil otázku, zda je obec účastníkem přezkumného řízení a zda má právo podat
odvolání proti rozhodnutí, kterým krajský úřad v přezkumném zrušil opatření obecné povahy
vydané obcí v samostatné působnosti. V žalobě stěžovatel uvedl dva důvody, proč by obce měly
mít právo podat odvolání. Jednak rozhodnutí v přezkumném řízení zasahuje přímo do práv obce,
a jednak na přezkumné řízení týkající se opatření obecné povahy se nevztahuje ust. §95 odst. 4
správního řádu. Krajský soud pouze zopakoval argumentaci správních orgánů založenou na tom,
že řízení o vydání opatření obecné povahy nemá žádné účastníky řízení a z tohoto titulu nelze
o účastnících řízení uvažovat ani v přezkumném řízení, jehož předmětem je územní plán, což má
za následek nemožnost podat odvolání. Tento názor považuje stěžovatel za nezákonný. To,
že řízení o vydání opatření obecné povahy nemá účastníky, automaticky neznamená, že účastníky
nemá ani přezkumné řízení týkající se tohoto opatření obecné povahy. Zasahuje-li rozhodnutí
v přezkumném řízení do práv konkrétní osoby, je tato osoba je účastníkem řízení. Ust. §95
odst. 4 správního řádu nevylučuje, aby přezkumné řízení týkající se opatření obecné povahy, mělo
účastníky. Toto ustanovení se totiž na přezkumné řízení týkající se opatření obecné povahy vůbec
nepoužije, protože jeho užití by z povahy věci nebylo přiměřené. Přitom citované ustanovení je
obsaženo v části druhé správního řádu, která se má na řízení o opatření obecné povahy použít
ve smyslu ust. §174 odst. 1 správního řádu přiměřeně. Na stanovení okruhu účastníků
přezkumného řízení týkajícího se opatření obecné povahy se užije obecné ust. §27 odst. 2
správního řádu. V přezkumném řízení týkajícím se územního plánu zasahuje státní moc do práv
samosprávy. Podle přesvědčení stěžovatele je nepřípustné, aby k takovému zásahu mohlo dojít
v řízení, jehož by se obec nemohla účastnit. Takový výklad by byl v rozporu se zaručeným
právem samosprávy územně samosprávných celků (čl. 8 a čl. 100 Ústavy). Stěžovatel dále namítal,
že krajský soud nereagoval na žalobní námitku č. 2 a pouze mechanicky převzal argumentaci
ministerstva. Ve vztahu k této námitce se omezil na konstatování, že je nedůvodná. Stěžovatel
v této námitce uvedl, že na přezkumné řízení týkající se opatření obecné povahy se nevztahuje
ust. §95 odst. 4 správního řádu, protože jeho užití není v těchto případech přiměřené, a tedy
souladné s ust. §174 odst. 1 správního řádu. Krajský soud pak reagoval tak, že „Žalovaný správně
odkázal na ustanovení §95 odst. 4, dle něhož účastníkem přezkumného řízení jsou účastníci předchozího řízení.“
Ze strany krajského soudu se tak jedná o argumentaci v kruhu. Stěžovatel se tedy důvody
odmítavého názoru krajského soudu ohledně své argumentace v tomto bodě vůbec nedozvěděl.
V tomto smyslu je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů shledává stěžovatel také v tom, že krajský soud
shodně s ministerstvem odkazuje na právní názor JUDr. Josefa Vedrala, ale zcela opomíjí,
že JUDr. Josef Vedral dospívá k závěru, že u přezkumných řízení týkajících se opatření obecné
povahy vydaných obcemi a kraji v samostatné působnosti, mají být obec a kraj účastníkem těchto
přezkumných řízení. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak v rozporu s názory nauky,
na které samo odkazuje. Podle stěžovatele jsou dány důvody pro to, aby byl zrušen jak napadený
rozsudek, tak i rozhodnutí ministerstva.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že nezpochybňuje aktivní legitimaci
stěžovatele i skutečnost, že materiálně došlo k zásahu do věcí stěžovatele. Tento zásah je však
v souladu se zákonem a jeho povaha je naprosto legitimní. Úprava obsažená v části druhé (§94
až §96) správního řádu se podle ust. §174 odst. 1 správního řádu ohledně přezkumu opatření
obecné povahy uplatní přiměřeně. Podle charakteristiky v ust. §171 správního řádu nemá řízení
o opatření obecné povahy žádné účastníky, a proto nelze uvažovat ani s konkrétními účastníky
v přezkumném řízení. Krajský úřad tedy postupoval v souladu s ust. §174 odst. 2 a §95 odst. 4
správního řádu. Krajský soud se spornou právní otázkou zabýval a dospěl ke shodnému názoru.
Přijímání opatření obecné povahy je řízením bez účastníků a tento standardní právní názor
logicky vede k institutu přezkumného řízení v souladu s ust. §174 odst. 2 správního řádu.
Odvolání je naproti tomu institut, který předpokládá předcházející řízení s účastníky tak, jak jsou
definování v ust. §27, potažmo v §9 správního řádu. Takové účastníky však nelze k titulu
opatření obecné povahy v platné právní úpravě nijak dohledat. Bylo by totiž absurdní, kdyby byla
považována za účastníka řízení o opatření obecné povahy obec, která územní plán pořizuje,
a bylo tak aplikováno ust. §27 správního řádu. Uvedené řízení je navíc řízením v přenesené
působnosti, nikoli v samostatné působnosti. Dále ministerstvo uvedlo, že ve smyslu ust. §171
a §174 odst. 2 ve spojení s §95 odst. 4 správního řádu nemělo předcházející přezkumné řízení
žádné účastníky, tím spíše s nimi nelze uvažovat v řízení odvolacím (§81 odst. 1 správního řádu).
Ministerstvo považuje z pohledu judikatury za určující nález Ústavního soudu
ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 14/07, kde je charakterizováno opatření obecné povahy jako
akt s chybějícím základním znakem rozhodnutí, jmenovitě určenými osobami. K tomu
ministerstvo dodalo, tedy rozhodnutí, proti němuž pak nelze podat odvolání. Stěžovatel
se zmiňuje o argumentaci ministerstva i krajského soudu jako o argumentaci „v kruhu“,
ale zrovna tak by bylo možno charakterizovat jeho argumentaci, která v podstatě ignoruje platnou
právní úpravu. Krajský soud jasně uvedl právní argumentaci a dovoditelnost svého rozhodnutí
v odůvodnění rozsudku. Pokud jde o právní názor zastávaný např. JUDr. Josefem Vedralem:
„…opatření obecné povahy je správním aktem smíšené povahy, který není rozhodnutím, neboť nesměřuje proti
jmenovitě určeným osobám, které by mohly být účastníky podle §27 odst. 1 správního řádu...“ je ministerstvu
známo, že JUDr. Josef Vedral dochází k alternativnímu závěru, že by obce a kraje měly mít jistě
postavení v přezkumném řízení. Tato hypotetická právní úvaha však není promítnuta
do platného práva. Je předložena bez následného podnětu k její realizaci, takže ministerstvo
logicky vychází z platné právní úpravy, související judikatury a doporučení garanta správního
práva, jímž je ministerstvo vnitra, např. dokument „Závěr č. 85 ze zasedání poradního sboru
Ministerstva vnitra ke správnímu řádu ze dne 14. 12. 2009“ a také č.j. MV-14593-2/LG-2009. Mimo to
ministerstvo spatřuje jako klíčový problém právě dualismus („smíšenou povahu“) opatření
obecné povahy a řízení o něm, resp. proces pořizování územně plánovací dokumentace.
Vzhledem k výše uvedenému proto navrhlo, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnili stěžovatelé v podané kasační stížnosti,
a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu schválilo Zastupitelstvo obce Zdíkov dne 30. 3. 2011
opatření obecné povahy – územní plán obce, které nabylo účinnosti dne 24. 4. 2011.
Dne 20. 6. 2012 vydal Krajský úřad Jihočeského kraje rozhodnutí, kterým podle ust. §97 odst. 3
ve vazbě na §98 a §174 odst. 2 správního řádu zrušil územní plán obce Zdíkov. Proti tomuto
rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které ministerstvo podle ust. §92 odst. 1 a §81 odst. 1
ve spojení s §174 odst. 1 správního řádu zamítlo jako nepřípustné s odůvodněním, že územní
plán je správní akt s konkrétně určeným předmětem a s obecně vymezeným okruhem adresátů,
a protože řízení o návrhu opatření obecné povahy nemá žádné účastníky řízení podle ust. §27
správního řádu, nemá ani přezkumné řízení, jehož předmětem je opatření obecné povahy, žádné
účastníky, kteří by mohli podat opravný prostředek proti rozhodnutí vydanému v přezkumném
řízení.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti stížní námitku z důvodu podle
ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve touto námitkou.
Pokud by totiž uznal její oprávněnost, musel by zvažovat, zda je možné zabývat se meritorně
další stížní námitkou.
Nepřezkoumatelnost spočívá podle stěžovatele v tom, že krajský soud nereagoval na jeho
námitku, že na přezkumné řízení týkající se opatření obecné povahy se nevztahuje ust. §94
odst. 5 správního řádu, a pouze mechanicky převzal argumentaci ministerstva včetně odkazu
na článek JUDr. Josefa Vedrala, přičemž zcela opomíjí v něm vyslovený závěr, že je-li předmětem
přezkumného řízení opatření obecné povahy vydané obcí a krajem v samostatné působnosti, mají
být tyto subjekty účastníky tohoto řízení.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, zveřejněný pod č. 34, sv. 3 Sb. ÚS a ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97, zveřejněný pod č. 85, sv. 8 Sb. ÚS) je povinnost soudů rozsudky řádně
odůvodnit. Z jejich odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé a musí z něho být také
v případě nesouhlasu s argumenty účastníků patrno, proč je soud nepovažoval za důvodné a proč
jejich námitky považuje za neopodstatněné nebo vyvrácené.
V daném případě se podle názoru Nejvyššího správního soudu krajský soud
s předmětnou námitkou vypořádal a skutečnost, že jeho právní názor je shodný se závěry, k nimž
dospělo ministerstvo, a jeho odůvodnění je ve vztahu k této námitce poměrně stručné, včetně
odkazu na článek JUDr. Josefa Vedrala, nemá za následek namítanou nepřezkoumatelnost. To
v podstatě nepřímo potvrzuje i stěžovatel tím, že polemizuje se správností závěru vysloveného
krajským soudem ohledně možnosti aplikace ust. §94 odst. 5 správního řádu. Proto Nejvyšší
správní soud neshledal stížní námitku o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku důvodnou.
V další stížní námitce vytýkal stěžovatel krajskému soudu nesprávné právní posouzení
otázky, zda má obec právo podat odvolání proti rozhodnutí, kterým krajský úřad ve zkráceném
přezkumném řízení zrušil opatření obecné povahy vydané obcí v samostatné působnosti.
V ust. §171 správního řádu je opatření obecné povahy vymezeno negativně jako závazný
úkon správního orgánu, který není právním předpisem ani rozhodnutím. K povaze opatření
obecné povahy se vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 14/07,
publikovaný pod č. 198/2008 Sb. ÚS tak, že „Institut opatření obecné povahy, který do českého právního
řádu vnesl s účinností od 1. 1. 2006 nový správní řád, představuje určité překlenutí dvou, v činnosti veřejné správy
tradičních základních forem jednostranných správních aktů: normativních (abstraktních) právních aktů na jedné
straně a individuálních (konkrétních) právních aktů na straně druhé. V určitých situacích si však činnost veřejné
správy vyžaduje přijímat i takové správní akty, které nejsou výlučně jen akty normativními či individuálními,
ale jsou jejich určitou kombinací; jsou tak správními akty smíšené povahy s konkrétně určeným předmětem
regulace a obecně vymezeným okruhem adresátů.
S ohledem na uvedený charakter opatření obecné povahy a proces jeho přijímání pak
vyvstává sporná právní otázka, zda obec může jako účastník přezkumného řízení, jehož
předmětem je územní plán vydaný formou opatření obecné povahy, podat opravný prostředek.
Kdo jsou účastníky přezkumného řízení taxativně vymezuje ust. §95 odst. 4 správního řádu tak,
že jimi jsou účastníci původního řízení, v němž bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, jehož
se přezkumné řízení týká, nebo jejich nástupci.
Aplikace citovaného ustanovení nečiní žádné problémy v případech, je-li předmětem
přezkumného řízení rozhodnutí ve smyslu ust. §9 správního řádu, jehož vydání předcházelo
správní řízení s účastníky vymezenými v ust. §27 správního řádu. Sporná je však jeho aplikace
v případech, kdy předmětem přezkumu jsou jiné úkony správního orgánu upravené ve správním
řádu (vyjádření, osvědčení nebo sdělení správního orgánu podle §156 odst. 2 správního řádu,
veřejnoprávní smlouvy podle §165 správního řádu a opatření obecné povahy podle §174 odst. 2
správního řádu), jejichž vydání nebo provedení nepředcházelo žádné správní řízení, které by mělo
účastníky řízení ve smyslu ust. §27 správního řádu. Vymezení okruhu účastníků řízení ve smyslu
ust. §95 odst. 4 správního řádu v těchto případech je pak velmi problematické. Účastník řízení je
ale imanentní součástí správního řízení, protože právě on toto řízení individualizuje. Je také
určujícím elementem ve vztahu k právní moci a vykonatelnosti správního rozhodnutí. V této
souvislosti lze citovat Jiřího Hoetzla, podle něhož „Pod správním řízením rozumí se obyčejně řízení, jehož
účelem je tvoření konkrétních rozhodnutí a opatření, ale pod správní řízení možno subsumovat i tvoření aktů
osvědčovacích (…), resp. aktů jejichž právní povaha je hybridní. (…) Řízení správní v pravém slova smyslu se
neobejde bez stran. Toto řízení jest součinnost správních úřadů a stran k vytvoření správního aktu pro strany
závazného, resp. k jeho exekučnímu provedení.“ (viz Československé správní právo, část všeobecná,
Praha 1937, str. 318). Zákonodárce si toho byl nepochybně vědom, když okruh účastníků
přezkumného řízení v případě veřejnoprávních smluv výslovně upravil v ust. §165 odst. 6
odlišně od ust. §95 odst. 4 správního řádu, v případě jiných úkonů správních orgánů stanovil
přiměřené použití hlavy IX části druhé správního řádu a u opatření obecné povahy stanovil
přiměřené použití části druhé správního řádu.
Lze-li na přezkumné týkající se opatření obecné povahy použít ust. §94 a násl. správního
řád) přiměřeně, znamená to, že určité vztahy se nemají řídit odkazovanými ustanoveními v plném
rozsahu nebo se mají řídit jen některými částmi odkazované právní úpravy. Je tedy na interpretovi
právní normy, aby na základě logické úvahy zhodnotil, kdy, resp. které, předpokládané následky
se mohou na daný případ vztahovat, a kdy, resp. které, nikoliv. Přiměřená aplikace jiných
ustanovení však neznamená interpretační libovůli správního orgánu. Je proto třeba posoudit,
vzhledem k povaze a účinkům obou institutů, která z ustanovení o přezkumném řízení vzhledem
k povaze a předmětu tohoto řízení přicházejí v úvahu. Některá ustanovení o přezkumném řízení
totiž nejsou na opatření obecné povahy použitelná vůbec (§94 odst. 3, §95 odst. 3 a 4), jiná
jsou vyloučena, resp. modifikovaná, podle ust. §174 odst. 2 správního řádu (§96 odst. 1,
§97odst. 2 a §99).
Z výše uvedených důvodů není tedy ust. §95 odst. 4 správního řádu aplikovatelné
pro určení, kdo je účastníkem přezkumného řízení, je-li jeho předmětem opatření obecné povahy.
Vyjdeme-li z premisy, že správní řízení má mít zásadně účastníky řízení, je třeba posoudit, zda
účastníkem přezkumného řízení může být obec jako dotčená osoba, tzn., zda může být
rozhodnutím přímo dotčena ve svých právech nebo povinnostech.
Je-li v přezkumném řízení podle ust. §98 správního řádu přezkoumáván územní plán
vydaný formou opatření obecné povahy v samostatné působnosti (§6 odst. 5 a §43 odst. 4
poslední věta zákona č. 183/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jeho zrušením, a to
i částečným, dochází k zásahu do samostatné působnosti, tedy do ústavně zaručeného práva
územního samosprávného celku na územní samosprávu (čl. 8 a čl. 100 odst. 1 Ústavy). Stát může
podle čl. 101 odst. 4 Ústavy zasahovat do činnosti územních samosprávných celků jen tehdy,
vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem. Územní samospráva je
ústavně zaručeným právem obcí a krajů, k jehož ochraně mohou orgány územní samosprávy
využít ústavní stížnost [čl. 87 odst. 1 písm. c) a d) Ústavy].
Ústavně zaručené právo na samosprávu a přiměřené použití ust. §94 a násl. správního
řádu tak odůvodňuje závěr, že obec je v daném případě účastníkem přezkumného řízení, a proto
je oprávněna podat řádný opravný prostředek proti rozhodnutí krajského úřadu o zrušení jí
vydaného územního plánu.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost je
důvodná, a proto napadený rozsudek zrušil (§110 odst. 1 věta prvá před středníkem s. ř. s.).
Jelikož rozhodnutí ministerstva trpí podstatnou vadou řízení, jež mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé, pro kterou bylo rozhodnutí možno zrušit již v řízení
před krajským soudem, Nejvyšší správní soud za použití ust. §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
současně zrušil také napadené rozhodnutí ministerstva a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve věci rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje kasační soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, neboť neshledal důvody
pro jeho nařízení.
Zruší-li Nejvyšší správní soud i rozhodnutí správního orgánu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento správní orgán vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku (§110
odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Protože stěžovatel měl v řízení o žalobě i v řízení
o kasační stížnosti úspěch, má právo na náhradu nákladů těchto řízení.
V řízení o žalobě vznikly stěžovateli náklady řízení zaplacením soudního poplatku
ve výši 3.000 Kč a odměny a náhrady hotových výdajů jeho zástupce. Odměna zástupce činí za 2
úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a písemné podání ve věci) 2 x 2.100 Kč [§1
odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. f), §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“)] a náhrada hotových výdajů činí 2 x 300 Kč (§13
odst. 3 vyhlášky). Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (§14a odst. 1 vyhlášky),
zvyšuje se jeho odměna o částku 1.008 Kč odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle
zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Náhrada nákladů řízení o žalobě tak činí
celkem 8.808 Kč.
V řízení o kasační stížnosti vznikly stěžovateli náklady řízení zaplacením soudního
poplatku ve výši 5.000 Kč a odměny a náhrady hotových výdajů jeho zástupce. Odměna zástupce
činí za jeden úkon právní služby (písemné podání ve věci samé) 3.100 Kč [§1 odst. 1, §7,
§9 odst. 4 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky] a náhrada hotových výdajů činí 300 Kč
(§13 odst. 3 vyhlášky). Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (§14a odst. 1
vyhlášky), zvyšuje se jeho odměna o částku 714 Kč odpovídající této dani, kterou je povinen
odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti tak činí celkem 9.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. března 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu