ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.111.2014:43
sp. zn. 7 As 111/2014 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: Ing. P. V.,
zastoupeného Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem Příběnická 1908, Tábor,
proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1,
za účasti osob zúčastněných na řízení: I. InterCora, spol. s r. o., se sídlem Lochotínská 18,
Plzeň, zastoupená Mgr. Janem Lego, Ph.D., advokátem se sídlem Lochotínská 18, Plzeň,
II. CENTRAL GROUP Rezidence Bělohorská, s. r. o., se sídlem Na Strži 65/1702, Praha 4,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014,
č. j. 8 A 83/2012 – 80,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 1.000 Kč, který bude vyplacen z účtu
Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce žalobce Mgr. Vítězslava Dohnala,
advokáta se sídlem Příběnická 1908, Tábor, a to do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze dne 10. 4. 2014, č. j. 8 A 83/2012 – 80,
byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí
Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „magistrát“) ze dne 11. 5. 2012,
sp. zn. S-MHMP 573626/2012/OST/No, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno
rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 (dále jen „stavební úřad“) ze dne 17. 2. 2012,
č. j. MCP6 012844/2012, kterým byla na žádost osoby zúčastněné na řízení I. prodloužena o dva
roky platnost rozhodnutí o umístění stavby polyfunkčního domu „U Markéty“ při ulici
Patočkova včetně napojení na infrastrukturu, úpravy komunikace Kolárova, přeložky kanalizace,
horkovodu a prodloužení trasy veřejného osvětlení na pozemcích v k. ú. Břevnov (dále
jen „stavba“), vydaného dne 1. 6. 2009, č. j. SZ MCP 018891/2009/OV/Krá. Městský soud
v odůvodnění rozsudku uvedl, že doba platnosti všech druhů územních rozhodnutí, s výjimkou
rozhodnutí o ochranném pásmu, je podle ust. §93 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), dva roky ode dne nabytí právní moci. Stavební
úřad má možnost stanovit v odůvodněných případech lhůtu delší, přičemž stavební zákon stanoví
v ust. §93 odst. 3 podmínky pro prodloužení doby platnosti územního rozhodnutí. V odstavci 4
citovaného ustanovení jsou pak upraveny případy, ve kterých může územní rozhodnutí platnosti
pozbýt. V dané věci stavební úřad v oznámení o zahájení řízení o prodloužení platnosti správní
orgán I. stupně mimo jiné uvedl, že závazná stanoviska dotčených orgánů, námitky účastníků
a připomínky veřejnosti musí být uplatněny nejpozději do 15 dnů od doručení tohoto oznámení,
jinak se k nim nepřihlíží. Stěžovatel své námitky uplatnil e-mailem dne 24. 12. 2011,
načež mu stavební úřad sdělil, že námitky musí být podány písemně, nikoliv elektronicky
bez elektronického podpisu, jak to učinil stěžovatel a současně ho upozornil, že námitky mohou
být uplatněny nejpozději do 6. 1. 2012. Stěžovatel tak ale učinil až dopisem ze dne 28. 2. 2012.
Městský soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel v zákonem stanovené lhůtě neuplatnil námitky
proti předmětnému oznámení. Odvolací orgán pak správně poukázal na ust. §82 odst. 4
zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), podle
kterého se v odvolacím řízení nepřihlíží k novým skutečnostem či k návrhům na provedené
nových důkazů.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. Podle stěžovatele ze stavebního zákona
ani ze správního řádu nevyplývá, že by podání námitky v prvostupňovém řízení bylo nezbytnou
podmínkou pro možnost podání účinného odvolání proti rozhodnutí o prodloužení územního
rozhodnutí. Stěžovatel v odvolání nenamítal nové skutečnosti či důkazy, ale nezákonnost
rozhodnutí z důvodu, že mu nepředcházelo řízení podle zákona č. 100/2001 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o posuzování vlivů na životní prostředí“).
Na tyto skutečnosti pak poukazoval i v žalobě. Městský soud žalobu věcně nepřezkoumal
a de facto ji tedy odmítl jako nepřípustnou. Pokud by měla být relevantní ustanovení českého
právního řádu vykládána způsobem, který podmiňuje soudní přezkum rozhodnutí dotýkajícího
se životního prostředí uplatněním námitky v koncentrační lhůtě, pak by byl takový výklad
v rozporu s čl. 11 směrnice 2011/92/EU (dále jen „směrnice 2011/92/EU“). Podmínka
uplatnění námitky ve správním řízení ovšem činí přezkum neefektivní a neodpovídá konstrukci
citované směrnice, která účast veřejnosti na rozhodování v záležitostech životního prostředí
na jedné straně a soudní přezkum těchto rozhodnutí v rámci soudní ochrany dotčené veřejnosti
na straně druhé, odděluje. Stěžovatel dále poukázal na rozsudek Soudního dvora EU ve věci
C-263/08 Djurgarden-Lilla Värtans Miljöskyddsförening, v němž se uvádí, že „osoby z řad dotčené
veřejnosti ve smyslu čl. 1 odst. 2 a článku 10a směrnice 85/337 musí mít možnost dosáhnout přezkoumání
rozhodnutí, kterým soud, který je součástí soudní soustavy členského státu, rozhodl o žádosti o povolení záměru,
bez ohledu na to, jakou roli mohly mít v projednávání uvedené žádosti díky své účasti v řízení před uvedeným
soudem a možnosti uplatnit při té příležitosti své stanovisko.“ Ke stejnému závěru podle stěžovatele
dospěla v uvedené věci rovněž generální advokátka Sharpston (stěžovatel odkázal zejména
na body 45 a 52 jejího stanoviska). Pro případ, že by se Nejvyšší správní soud s výše uvedeným
neztotožnil, stěžovatel navrhl, aby byla Soudnímu dvoru EU položená předběžná otázka
ve znění: „Brání unijní právo, zejména čl. 11 směrnice 2011/92/EU, v takové situaci jako v původním
řízení, aby byla možnost soudní ochrany ve smyslu uvedeného ustanovení podmíněna včasným uplatněním námitky
v průběhu řízení směřujícího k vydání rozhodnutí, které bylo řádně a včas napadeno odvoláním, potažmo aby tato
námitka učiněná elektronicky musela být následně doplněna formalizovaným způsobem?“ Na základě výše
uvedeného stěžovatel navrhl zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Současně navrhl, aby bylo podle ust. §38 s. ř. s. vydáno předběžné opatření.
Magistrát ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s výkladem
provedeným městským soudem. Předmětem posuzování byla v daném případě pouze otázka
doby trvání platnosti pravomocného územního rozhodnutí, nikoliv otázka umístění stavby.
Stěžovatelem uváděné výňatky z rozhodnutí Soudního dvora EU se netýkají předmětu
napadeného správního rozhodnutí, neboť záměr byl z hlediska vlivu na životní prostředí
posouzen v procesu územního řízení pravomocně ukončeného územním rozhodnutím
ze dne 1. 6. 2009. Proto magistrát navrhl, aby kasační stížnosti byla zamítnuta, stejně jako návrh
na vydání předběžného opatření.
Osoba zúčastněná na řízení I. ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že stěžovatel
neuplatnil žádné námitky ani v řízení o umístění stavby, ani v řízení, v němž bylo rozhodováno
o prodloužení platnosti územního rozhodnutí. Stejně tak neuplatňoval žádné námitky
ve stavebním řízení. Důvodnost žaloby a kasační stížnosti stěžovatel opřel o tvrzení, že odvolací
orgán měl v řízení o prodloužení platnosti územního rozhodnutí provést posouzení ve smyslu
zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Taková povinnost však z právních předpisů
nevyplývá. Navíc s ohledem na zvláštní povahu řízení podle ust. §93 odst. 3 stavebního zákona
se stěžovateli prekludovalo marným uplynutím 15-ti denní lhůty ode dne oznámení o zahájení
řízení právo vznést právně relevantní námitky, o nichž by mohlo být ve správním řízení
rozhodováno. Na tomto závěru nic nemůže změnit ani směrnice 2011/92/EU. Citované
rozhodnutí Soudního dvora EU je zcela nepřiléhavé, reaguje na zcela jinou právní úpravu
i zjištěný skutkový stav a působí zavádějícím dojmem. S odkazem na výše uvedené osoba
zúčastněná na řízení I. navrhla zamítnutí jak kasační stížnosti, tak návrhu na vydání předběžného
opatření.
Osoba zúčastněná na řízení II. se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry
městského soudu. Stěžovatel měl pro uplatnění svých námitek proti prodloužení platnosti
územního rozhodnutí k dispozici lhůtu podle ust. §93 odst. 3 stavebního zákona. V této lhůtě
sice námitky uplatnil, ale jinou než potřebnou (písemnou) formou. Navíc ani poté,
kdy byl na nedostatečnost takového podání správním orgánem upozorněn, tento nedostatek
neodstranil a zapříčinil tak, že k jeho námitkám nemohlo být přihlíženo. Magistrát proto
postupoval správně, když stěžovatelovo odvolání s odkazem na ust. §82 odst. 4 správního řádu
zamítl. Stěžovatel sice tvrdí, že k prodloužení platnosti územního rozhodnutí došlo v rozporu
se zákonem z důvodu, že správní orgán neposuzoval vliv stavby na životní prostředí podle
zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, avšak tato stavba takovému posuzování vlivů
nepodléhala v souladu s bodem 7 stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany prostředí
ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. SMHMP181531/ 2008/1/00PNI, které platilo beze změny i v době
rozhodování o prodloužení platnosti územního rozhodnutí. S odkazem na výše uvedené osoba
zúčastněná na řízení II. navrhla zamítnutí kasační stížnosti, jakož i návrhu na vydání předběžného
opatření.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel kasační stížnost podal i z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Tento důvod však dopadá pouze na situace, kdy je kasační stížnost podána proti usnesení
o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. V daném případě nebyla žaloba ani odmítnuta,
ani nebylo řízení o žalobě zastaveno. Proto ve smyslu tohoto stížního důvodu nemohl Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek přezkoumávat. Nejvyšší správní soud se proto zabýval pouze
důvodem podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. namítaným nesprávným posouzením právní
otázky. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je podřazení kasačních důvodů
pod konkrétní písmena §103 odst. 1 s. ř. s. záležitostí právního hodnocení věci Nejvyšším
správním soudem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 – 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; dostupný na www.nssoud.cz).
Mezi účastníky je sporné, zda bylo nutno se zabývat námitkami stěžovatele uplatněnými
v řízení o prodloužení platnosti územního rozhodnutí.
Toto řízení je upraveno v ust. §93 odst. 3 stavebního zákona, podle něhož může stavební
úřad dobu platnosti územního rozhodnutí na odůvodněnou žádost prodloužit; podáním žádosti
se běh lhůty platnosti rozhodnutí staví. Na řízení o prodloužení lhůty se vztahují přiměřeně
ustanovení o územním řízení s tím, že veřejné ústní jednání se nekoná a závazná stanoviska,
námitky nebo připomínky lze podat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení, jinak se k nim nepřihlíží.
Podle obsahu správního spisu osoba zúčastněná na řízení I. doručila stavebnímu úřadu
dne 14. 7. 2011 žádost o prodloužení platnosti územního rozhodnutí stavebního úřadu
na předmětnou stavbu vydaného dne 1. 6. 2009, č. j. SZ MCP6 018891/OV/Krá. Stavební úřad
poté oznámením ze dne 7. 12. 2011 oznámil zahájení územního řízení dotčeným orgánům,
účastníkům řízení a veřejnosti a upozornil je v souladu s ust. §93 odst. 3 stavebního zákona
na 15 denní lhůtu pro podání závazných stanovisek, námitek a připomínek. Ve správním spisu
je založeno i e-mailové podání stěžovatele bez elektronického podpisu ze dne 24. 12. 2011,
jehož obsahem jsou námitky směřující proti předmětnému oznámení (mimo jiné poukazující
na nutnost posouzení vlivů na životní prostředí). Na tento e-mail reagoval stavební úřad přípisem
ze dne 2. 1. 2012, ve kterém stěžovatele upozornil, že námitky nemohou být uplatněny
elektronicky bez elektronického podpisu a že lhůta pro podání připomínek skončí dne 6. 1. 2012.
Stěžovatel však v uvedené lhůtě námitky zákonnou formou neuplatnil. Teprve dne 1. 3. 2012 bylo
stavebnímu úřadu doručeno stěžovatelovo písemné podání obsahující námitky mimo jiné
poukazující na nutnost posouzení vlivů na životní prostředí, a tedy po uplynutí stanovené lhůty,
a dokonce až po vydání rozhodnutí o prodloužení platnosti územního rozhodnutí. V podaném
odvolání pak stěžovatel stavebnímu úřadu vytýkal, že se nezabýval jeho námitkami poukazujícími
na absenci posouzení vlivů na životní prostředí ve smyslu zákona o posuzování vlivů na životní
prostředí, o kterém rozhodl magistrát napadeným rozhodnutím.
Podle ust. §37 odst. 4 správního řádu je možno učinit podání písemně, ústně
do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané uznávaným elektronickým podpisem.
Za podmínky, že podání je do 5 dnů potvrzeno, popřípadě doplněno způsobem uvedeným
ve větě první, je možno je učinit pomocí jiných technických prostředků, zejména prostřednictvím
dálnopisu, telefaxu nebo veřejné datové sítě bez použití uznávaného elektronického podpisu.
Stěžovatel však podání obsahující námitky odeslal stavebnímu úřadu veřejnou datovou sítí
(elektronicky) bez elektronického podpisu a toto podání nedoplnil způsobem uvedeným
v ust. §37 odst. 4 věta druhá správního řádu. I přesto, že správní řád explicitně nestanoví
správnímu orgánu povinnost informovat podatele takového podání o jeho nedostatcích, stavební
úřad zaslal stěžovateli přípis, ve kterém ho informoval o nedostatcích jeho podání a o tom,
do kdy a jakou formou je třeba je odstranit. Stěžovatel však ani poté své námitky v zákonné lhůtě
a zákonnou formou neuplatnil a učinil tak až po vydání prvostupňového správního rozhodnutí.
Proto se jimi stavební úřad nemohl zabývat. Se zřetelem na ust. §82 odst. 4 správního řádu,
které stanoví, že k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným
v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti
nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve, nebyl v daném případě odvolací orgán
povinen zabývat se námitkami, které stěžovatel mohl uplatnit v prvostupňovém řízení.
Proto Nejvyšší správní soud stížní námitky, v nichž stěžovatel poukazoval na nesprávné
právní posouzení, vyhodnotil jako nedůvodné a ztotožnil se s hodnocením provedeným
správními orgány, potažmo městským soudem, který jejich závěry převzal. Výklad zastávaný
stěžovatelem by ad absurdum vedl k tomu, že účastník územního řízení by nemusel své námitky
uplatnit v zákonné lhůtě v prvostupňovém řízení, nýbrž by s nimi mohl vyčkat až do odvolacího
řízení. Takový přístup odporuje podstatě územního řízení, resp. i zásadě ekonomie řízení.
V územním řízení se může vyskytovat široká množina účastníků řízení, které mohou uplatňovat
řadu námitek. Uplatňování těchto námitek bez jakéhokoli časového omezení by vedlo
k neúnosnému prodlužování řízení. Tvrdil-li pak stěžovatel, že městský soud odmítl žalobu jako
nepřípustnou, je toto tvrzení v rozporu se skutečností, protože žaloba byla po meritorním
přezkumu zamítnuta.
Pro podporu výše uvedených závěrů lze odkázat i na judikaturu Nejvyššího správního
soudu, např. na rozsudek ze dne 3. 10. 2013, č. j. 3 As 24/2013 – 35, v němž se uvádí, že „Městský
soud správně poukázal na zásadu koncentrace řízení, která se v územním řízení uplatní i v řízení odvolacím.
K této problematice existuje dlouhodobá ustálená judikatura správních soudů, souladná s teoretickými úvahami
k dané problematice, srovnej například již rozsudek Vrchního soudu v Praze dne 2. 7. 2002,
č. j. 5 A 156/2000 – 25, kde je uvedeno: „právo na odvolání, zaručené účastníku řízení v §53 správního řádu,
je v územním řízení omezeno zásadou koncentrace řízení. Proto námitky k umístění navržené stavby neuplatněné
včas není možno účinně uplatnit v odvolání (…)“. Stejně tak v judikatorní praxi Nejvyššího správního soudu byl
tento názor stvrzen v rozsudku ze dne 11. 7. 2007, č. j. 2 As 10/2007 – 83, kde bylo omezení námitek
v odvolacím řízení vyloženo právě ve vztahu k zásadě koncentrace řízení, a to tak, ž e v odvolání nelze vznášet
námitky nové, v prvostupňovém řízení řádně neuplatněné, leda by se jednalo o důsledek znemožnění řádného
vznesení námitek postupem stavebního úřadu. Obdobně argumentuje například také komentář ASPI
k ustanovení §89 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb. (…).“ Rovněž lze odkázat na rozsudek
ze dne 11. 7. 2007, č. j. 2 As 10/2007 – 83, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že „meze
odvolacího řízení jsou dány mezemi zásady koncentrace řízení, což znamená to, že v odvolání nelze vznášet
námitky nové, v prvostupňovém řízení neuplatněné, leda by se jednalo o důsledek znemožnění řádného vznesení
námitek postupem stavebního úřadu. V projednávané věci ale byl žalobce jako účastník řízení před ústním
jednáním řádně poučen, že své námitky a důkazy může uplatnit nejpozději při ústním jednání, jinak k nim
nebude přihlédnuto (…)“.
Na zákonnosti rozsudku krajského soudu a předcházejících správních rozhodnutí nic
nemění ani stěžovatelův odkaz na čl. 11 směrnice 2011/92/EU a judikaturu Soudního dvora,
která se týká zejména interpretace čl. 10a směrnice Rady 85/337/EHS o posuzování vlivů
některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (dále jen „směrnice
85/337/EHS“), která byla s účinností od 17. 2. 2012 nahrazena směrnicí 2011/92/EU (text
čl. 10a směrnice 85/337/EHS byl převzat do textu čl. 11 směrnice 2011/92/EU s výjimkou
nepodstatných stylistických úprav). Práva zaručená směrnicí musí být posuzována s ohledem
na rozsah směrnice 2011/29/EU, který je upraven v čl. 1
takto:„Tato směrnice se vztahuje
na posuzování vlivů těch veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí, které by mohly mít významný vliv
na životní prostředí.“ Pouze v souvislosti s procesem posuzování takových vlivů lze uplatnit práva
zaručená směrnicí 2011/92/EU, která navíc nevyžaduje, aby postupu posuzování vlivů na životní
prostředí upravenému touto směrnicí podléhaly veškeré takové záměry, ale pouze ty, které jsou
uvedeny v jejích přílohách I a II směrnice. Směrnice přitom stanoví i další podmínky.
Řízení o prodloužení platnosti územního rozhodnutí však podle Nejvyššího správního
soudu podmínky stanovené směrnicí nesplňuje. O umístění předmětné stavby bylo rozhodnuto
územním rozhodnutím ze dne 16. 7. 2009, které nabylo právní moci dne 19. 8. 2009. Soulad
záměru z hledisek uvedených v ust. §90 stavebního zákona (odstupy od sousedních staveb,
oslunění stávajících bytových domů, zachování pohody bydlení, řešení parkovacích stání
pro umisťovanou stavbu, nároků stavby na dopravní a technickou infrastrukturu, jakož i vliv
na životní prostředí) posuzoval stavební úřad v tomto územním řízení. V souladu s odbornou
literaturou je třeba doplnit i to, že v řízení o prodloužení platnosti územního rozhodnutí se znovu
hlediska ve smyslu ust. §90 stavebního zákona neposuzují, protože o umístění stavby již bylo
pravomocně rozhodnuto, ale posuzuje se pouze zachování práva žadatele provést stavbu
na základě již vydaného a pravomocného územního rozhodnutí. Nejedná se tedy o opakované
územní řízení. K tomu srv. např. Roztočil, A., Hrůšová, K., Lachmann, M., Potěšil, L.: Stavební
zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, komentář k §93 odst. 3, kde se uvádí,
že „Základním smyslem prodloužení platnosti územního rozhodnutí dle §93 odst. 3 StavZ je toliko zachování
práva žadatele provést stavbu na základě již vydaného a pravomocného územního rozhodnutí za podmínek
v tomto rozhodnutí stanovených, a to za předpokladu, že žadatel uvede důvody, pro které nepožádal o vydání
stavebního povolení, resp. nezapočal s realizací záměru v souladu s územním rozhodnutím. Na jejich základě
„může“ stavební úřad prodloužit platnost územního rozhodnutí. Z dikce zákona jakož i ze systematického
výkladu lze dovodit, že se zde nejedná o přezkoumávání podmínek pro vydání územního rozhodnutí
(resp. o opakované územní řízení), ale o správní uvážení správního orgánu, resp. stavebního úřadu, zda s ohledem
na důvody uvedené v žádosti platnost územního rozhodnutí prodlouží, či nikoli.”
Nepřípadný je i poukaz stěžovatele na stanovisko generální advokátky Eleanor Sharpston
ze dne 2. 7. 2009, Djurgarden-Lilla Värtans Miljöskyddsförening, C-263/08, a na následný
rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 10. 2009, Djurgarden-Lilla Värtans Miljöskyddsförening,
C-263/08, Sb. rozh. s. I-9967. Tento případ se týkal výstavby tunelu za účelem zapuštění
elektrického vedení do něj, jehož vyhotovení vyžadovalo odčerpání jak podzemní vody vnikající
do tunelu. Bylo tak třeba vybudovat a udržovat zařízení určená k odčerpávání vody a provádět
její infiltraci do země nebo do skály za účelem nahrazení případného úbytku podzemní vody.
V řízení byla posuzována otázka, zda občanské sdružení na ochranu životního prostředí,
které se účastnilo řízení o vydání územního rozhodnutí pro tento záměr, mělo právo na přístup
k soudům, ačkoliv předcházející řízení o povolení probíhalo před soudem pro životní prostředí.
Soudní dvůr v bodech 35 až 38 svého rozsudku dovodil, že švédský soud v daném řízení
nevykonával soudní funkce, protože rozhodnutí vydané tímto soudem spadá pod „rozhodovací
řízení pro oblast životního prostředí“ upravené čl. 6 směrnice 85/337/EHS. Švédsko se domnívalo,
že v důsledku toho, že vnitrostátní právní úprava uděluje veřejnosti skoro neomezený přístup
během řízení o posuzování vlivů na životní prostředí, které navíc probíhá před soudem,
lze následující přístup k soudnímu přezkumu omezit, a vykládat tak čl. 10a směrnice
85/337/EHS restriktivněji. Generální advokátka následně dospěla k závěru, že občanské sdružení
se může domáhat přístupu k právní ochraně, a to bez ohledu na svou předchozí účast
ve správním řízení. Soudní dvůr se s uvedeným závěrem generální advokátky ztotožnil v bodech
37 až 39 svého rozsudku. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že jeho závěry, jakož i závěry generální
advokátky, se vztahují ke zcela odlišnému skutkovému a právnímu stavu než je tomu v souzené
věci, kdy stěžovatel (vlastním zaviněním) neuplatnil námitky v řízení o prodloužení platnosti
územního rozhodnutí v zákonné lhůtě.
S ohledem na shora uvedené nejsou dány důvodu k položení předběžné otázky Soudnímu
dvoru podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (srov. rozsudek Soudního dvora
ze dne 6. 10. 1982, CILFIT a další, 283/81, Recueil, s. 3415, bod 16 a násl.).
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ust. §110
odst. 1věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody
pro jeho nařízení.
Nejvyšší správní soud nerozhodoval v řízení o kasační stížnosti o návrhu stěžovatele
na přiznání odkladného účinku, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo
rozhodnuto bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a dalších
nezbytných procesních úkonech.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel úspěch v řízení neměl a magistrátu žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Osoba zúčastněná na řízení má podle ust. §60 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s. právo
na náhradu jen těch nákladů, které ji vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou ji soud
uložil. V tomto řízení osoby zúčastněné na řízení neplnily žádné povinnosti, které by jim soud
uložil. Proto bylo ve vztahu k osobám zúčastěným rozhodnuto, jak výše uvedeno.
Protože Nejvyšší správní soud nerozhodl o návrhu stěžovatele na vydání předběžného
opatření, rozhodl podle ust. §10 odst. 1 věta prvá zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.000 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu