ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.151.2012:64
sp. zn. 7 As 151/2012 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Mladá
fronta a. s., se sídlem Mezi Vodami 1952/9, Praha 4 – Modřany, zastoupená JUDr. Karlem
Čermákem jr., Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Elišky Peškové 735/15, Praha 5,
proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče České
republiky, se sídlem Koněvova 54/1107, Praha 3, zastoupený Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou,
advokátem se sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné
na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012, č. j. 9 Ca 156/2009 – 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Osoba zúčastněná na řízení je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
řízení částku 2.904 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
žalobkyně JUDr. Karla Čermáka jr., Ph.D., LL.M., advokáta.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se osoba zúčastněná na řízení Odborový svaz
zdravotnictví a sociální péče České republiky domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání
rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012,
č. j. 9 Ca 156/2009 – 57, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem zrušil
rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. O-434876,
č. j. O-434876/12585/2008/ÚPV, kterým byl zamítnut rozklad žalobkyně a potvrzeno
rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. O-434876, č. j. 16209/2007, o zamítnutí
přihlášky slovní ochranné známky sp. zn. O-434876 ve znění „zdn.cz“. K zamítnutí přihlášky
došlo na základě námitek osoby zúčastněné na řízení, uplatněných podle ust. §7 odst. 1 písm. k)
zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech
a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o ochranných známkách“). Osoba zúčastněná na řízení konkrétně
namítala, že přihláška ochranné známky nebyla podána v dobré víře, a to s ohledem na dotčení
jejích práv k nezapsaným označením „Zdravotnické noviny“, „ZDN ZDRAVOTNICKÉ
NOVINY“, „ZDN LÉKAŘSKÉ LISTY“ a „Kongresový list PŘÍLOHA TÝDENÍKU
ZDRAVOTNICKÉ NOVINY“.
Městský soud při svém rozhodování vyšel zejména z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 As 3/2008 – 195. Dospěl k závěru, že nedostatek dobré víry
přihlašovatele v době podání přihlášky ochranné známky je absolutní překážkou zápisné
způsobilosti, avšak pouze v tom případě, je-li absence dobré víry na straně přihlašovatele
vzhledem ke všem okolnostem případu zjevná. Přihláška byla zamítnuta nikoliv z důvodu
absolutní překážky zápisné způsobilosti spočívající ve zjištění zjevné absence dobré víry
přihlašovatele, ale výhradně z toho důvodu, že přisvědčil námitkám dle ust. §7 odst. 1 písm. k)
zákona o ochranných známkách. V řízení před správním orgánem nebylo ze strany osoby
zúčastněné prokázáno, zda vůbec a na jakých právech může být přihláškou předmětné ochranné
známky a jejím následným zápisem do rejstříku dotčena. Nelze dovodit ani nedostatek dobré víry
na straně žalobkyně při podání přihlášky. Skutečnost, že osoba zúčastněná na řízení je vlastníkem
ochranných známek „Zdravotnické noviny“, „Kongresový list PŘÍLOHA TÝDENÍKU
ZDRAVOTNICKÉ NOVINY“ a „Lékařské listy“ (s právem přednosti od 16. 2. 2007, respektive
23. 2. 2007) je bezpředmětná. Případnou zlou víru přihlašovatele je třeba posuzovat vždy
k okamžiku podání přihlášky ochranné známky; případné další okolnosti, které se staly po podání
této přihlášky (zde podání přihlášek výše zmíněných ochranných známek a jejich následný zápis
do rejstříku) nemohou mít na závěr o dobré či zlé víře přihlašovatele vliv. Nebylo prokázáno,
že osoba zúčastněná na řízení byla v minulosti vydavatelem periodika s názvem „Zdravotnické
noviny.“ Tuto skutečnost neprokazuje ani smlouva ze dne 22. 11. 1994. To, že se určitý subjekt
označí za vydavatele určitého periodika v právním úkonu, který sám činí, ještě neprokazuje
pravdivost takového tvrzení. I kdyby byla vydavatelem takového periodika, nebylo by možné
dovodit její dotčení na právech přihláškou ochranné známky „zdn.cz“. Ničím neprokázala,
že právě jí svědčí právo k nezapsanému označení představujícímu název zmíněného periodika,
a že žalobkyně mohla a měla o tomto jejím právu vědět. Neprokázala, že by se označení
„Zdravotnické noviny“ stalo vzhledem k dlouhodobému užívání příznačným právě pro ni.
Ani z prokázání této skutečnosti by však nebylo možné dovozovat její právo ke všem
(nezapsaným) označením, v nichž lze spatřovat zkratku tohoto názvu. Neprokázala ani, že v době
uzavření smlouvy ze dne 22. 11. 1994 byla součástí grafického loga periodika také část
doménového jména ve tvaru „zdn.cz“, popř. celé doménové jméno www.zdn.cz. Vzhledem
k datu uzavření smlouvy lze o tom zcela důvodně pochybovat. Mezi stranami rovněž není sporu
o tom, že to byla právě žalobkyně, kdo si nechal dne 10. 10. 2005, tedy řadu měsíců
před podáním přihlášky předmětné ochranné známky, zaregistrovat doménové jméno
www.zdn.cz. K autorství zkratky „ZDN“ se hlásí společnost Sanoma Magazines Praha s. r. o.
První tři písmena označení „zdn.cz“ lze považovat za možnou zkratku názvu periodika
„Zdravotnické noviny“. Tato skutečnost nicméně není postačující k závěru o existenci
pravděpodobnosti záměny z hlediska průměrného spotřebitele, neboť z hlediska vizuálního a
fonetického jsou obě označení naprosto rozdílná, což zcela postačuje k jejich vzájemnému
rozlišení. Žádný vydavatel nemá automaticky výlučné právo na užívání (nezapsaného) označení,
které si zvolí jako název daného periodika. Tím spíše nemá právo bránit jiným subjektům
v užívání označení, která toliko připomínají zkratku názvu jím vydávaného periodika. Dopis
ze dne 21. 2. 2006 neobsahuje nic o právech osoby zúčastněné na řízení k označení
„Zdravotnické noviny“, „ZDN Zdravotnické noviny“ či „zdn.cz“. Samotná povědomost
žalobkyně o tom, že předmětné periodikum před ní vydávaly jiné subjekty, ještě neznamená,
že byla povinna zjišťovat, na základě jakého právního titulu tak činili a zda (a kterému z nich)
náleželo či náleží právo k nezapsanému označení tvořenému názvem periodika, zvláště hodlala-li
si přihlásit jako ochrannou známku označení, o kterém byla právem přesvědčena, že se od názvu
daného periodika výrazně liší. Osoba zúčastněná na řízení tedy neprokázala, že by jí svědčilo
právo, na jehož základě by mohla být dotčena podáním přihlášky ochranné známky „zdn.cz“.
Nesprávným je i závěr o nedostatku dobré víry žalobkyně. Co se týče porovnání předmětných
označení z hlediska toho, pro jaké výrobky a služby jsou přihlášena, i to má pro posouzení
opodstatněnosti námitek podaných podle §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách
svůj význam. Podmínka dotčenosti na právech nemůže být splněna u toho subjektu, jehož práva
k určitému označení se upínají ke zcela jiným výrobkům a službám, než jsou ty, pro které je
přihlašováno námitkami napadené označení. Předmětná ochranná známka byla přihlášena mj. pro
celou řadu výrobků a služeb, které s vydavatelskou a nakladatelskou činností ani s periodickými
publikacemi nesouvisí (jako např. pohlednice, poradenské služby v obchodě, pořádání zábavních
soutěží, zájmových klubů a společenských akcí aj.). Žalobkyně právem vytýká žalovanému,
že nepřihlédl k druhům výrobků a služeb.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal Odborový svaz zdravotnictví a sociální
péče České republiky (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně
opřel o ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že dotčení na svých právech dovozuje z toho, že je dlouhodobým
oprávněným uživatelem označení „Zdravotnické noviny“, „ZDN ZDRAVOTNICKÉ
NOVINY“, „ZDN LÉKAŘSKÉ LISTY“ a „Kongresový list PŘÍLOHA TÝDENÍKU
ZDRAVOTNICKÉ NOVINY“. Tato označení sám, spolu s dalšími subjekty, či prostřednictvím
třetích osob užíval a stále užívá nepřetržitě, některé již po dobu několika desítek let. Tuto
skutečnost potvrdil rovněž žalovaný ve svých rozhodnutích, jimiž vyhověl návrhům stěžovatele
na prohlášení neplatnosti ochranných známek stejného znění. Tato rozhodnutí předsedy
žalovaného, Smlouva ze dne 22. 11. 1994, dohoda o úpravě vztahů při vydávání periodika
Zdravotnické noviny ze dne 10. 12. 1997 a Mimořádná příloha týdeníku Zdravotnické noviny „50
let Zdravotnických novin 1952 – 2002“ vydaná v listopadu 2002 (strany 1, 9, 11, 19, 21, 26, 29,
32, 33, 39, 41 a 43) dokazují, že stěžovatel (i jeho právní předchůdci) byl vydavatelem periodika
„Zdravotnických novin“. K tomuto závěru dospěl i předseda žalovaného v rozhodnutí
ze dne 3. 10. 2006 (č. spisu O-105291). Nadto není rozhodující, zda byl přímo vydavatelem
tohoto periodika. Smlouvou ze dne 21. 11. 1994 se nezřekl svých práv k označení „Zdravotnické
noviny“, ale pouze využil práva disponovat se svým majetkem. V označení „zdn.cz“ je prvek
„zdn“ dominantní. Jedná se však zjevně o zkratku názvu „Zdravotnické noviny“, což vnímá
i relevantní veřejnost, jíž je toto periodikum určeno. K tomu, že je prvek „zdn“, respektive
„ZDN“ používán jako zkratka pro „Zdravotnické noviny“ odkázal stěžovatel na strany 11, 41, 43
a 68 Mimořádné přílohy týdeníku Zdravotnické noviny „50 let Zdravotnických novin 1952 –
2002“. Zkratka ZDN je používána i v anglickém resumé článku. Prvek „ZDN“ je stěžovatelem
užíván buď přímo ve spojení s označením „Zdravotnické noviny“ s přílohou tohoto periodika
označenou jako „Lékařské listy“. Prvek „.cz“ sám o sobě nemá rozlišovací způsobilost, neboť je
vyjádřením národní domény a užívají ho tisíce subjektů. Prvek „ZDN“ nebo „zdn“ je tak přímo
spjat s označením „Zdravotnické noviny“, které má stěžovatel registrováno jako ochrannou
známku, a je tak průměrnými spotřebiteli vnímán jako součást tohoto označení a současně jako
jeho zkratka. Přihláškou tak došlo k zásahu do nezapsaného označení „ZDN“, jež náleželo
stěžovateli a i do označení „Zdravotnické noviny.“ Nejedná se o vzdálenou podobnost,
ale o převzetí již zaužívaného prvku, který je a byl používán ve vztahu k dalšímu označení.
Ust. §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách chrání i před zápisem tzv. pirátských
ochranných známek, kdy je již v okamžiku přihlašování patrné, že přihlašovatel míní parazitovat
na již zavedené ochranné známce starší. Závěr městského soudu je tak v rozporu s právní
úpravou. Přihláškou byla dále zasažena práva k označení „Zdravotnické noviny“, „Kongresový
list PŘÍLOHA TÝDENÍKU ZDRAVOTNICKÉ NOVINY“ a „Lékařské listy“. Tato označení
v době podání přihlášky nebyla zapsána v rejstříku ochranných známek, ale protože již
dlouhodobě vycházela periodika tohoto označení, získala rozlišovací způsobilost ve vztahu
ke stěžovateli, a proto byla zapsána jako ochranné známky. Nelze souhlasit se závěrem,
že skutečnost, že stěžovatel je vlastníkem ochranných známek uvedeného znění, je
bezpředmětná. Na titulních stranách a ve spodní části na jednotlivých stranách periodika
Zdravotnické noviny a jeho přílohy LÉKAŘSKÉ LISTY je rovněž uváděna internetová adresa
www.zdn.cz, případně WWW.ZDN.CZ. Ze strany stěžovatele bylo prokázáno, že je přihláškou
dotčen na svých právech a jaká práva jsou dotčena. Napadený rozsudek je nepřezkoumatelný
a nezákonný. Městský soud řádně neuvážil veškeré okolnosti případu. Ke zjištění nedostatku
dobré víry postačuje, když přihlašovatel věděl nebo při vynaložení obvykle míry opatrnosti
a s ohledem na všechny okolnosti případu měl vědět o existenci relevantních skutečností,
t. j např. o již existujících právech k označení, ať tato práva vznikla jakkoli. Stěžovatel dále
poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1843/2000. V případě, že žalobkyně
vydávala od roku 2005 periodikum „Zdravotnické noviny“ (číslováním i grafickou úpravou
navazující na již vydané výtisky periodika „Zdravotnické noviny“) je zřejmé, že se seznámila s již
vydanými (staršími) čísly, ve kterých byl prvek „ZDN“ používán. Nemohla být u ní dána dobrá
víra, že by ji označení „zdn“ patřilo po právu. Dne 21. 2. 2006 jí byl doručen dopis, ve kterém
byla informována, že stěžovateli náležejí práva k periodiku „Zdravotnické noviny“ s odkazem
na konkrétní smlouvu. Byla tak informována, že si jiná osoba činí práva na označení tohoto
periodika a jeho vydávání. Byla seznámena s informacemi, které musely objektivně vyvolat
pochybnost o tom, že jí svědčí právo k vydávání periodika „Zdravotnické noviny“ a že jí nesvědčí
právo k užívání prvku „zdn“, respektive „ZDN“. Měly být posuzovány veškeré související
okolnosti s touto věcí. Zejména pak vývoj v letech 2004 a 2006 související se zmíněnými
označeními. Městský soud se však těmito skutečnostmi nezabýval. Stěžovatel proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu, a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že v okamžiku podání přihlášky nebyla uplatňovaná
označení zapsána (ani přihlášena) jakožto ochranné známky. V úvahu tudíž přichází pouze
dotčení práv stěžovatele jakožto uživatele nezapsaného označení. Rozhodnutí žalovaného,
na která stěžovatel poukazuje, jsou rozhodnutími v odlišné věci. Ani další důkazní materiály
nedokládají existenci práv stěžovatele, do nichž bylo podáním přihlášky zasaženo. Aktuální výpis
z Evidence periodického tisku dokládá, že stěžovatel jako vydavatel uvedeného periodika nikdy
evidován nebyl. Je tedy nejasné, na základě jakého právního titulu se snaží uplatňovat svá tvrzená
práva. Jen těžko lze usuzovat, že by označení „Zdravotnické noviny“ či „ZDN“ nabylo
příznačnosti právě pro stěžovatele. Bylo-li označení zdn.cz užíváno stěžovatelem
po datu 30. 3. 2000, jednalo se o odkaz na internetové stránky žalobkyně. Stěžovatelem
uplatňovaná označení a označení „zdn.cz“ jsou si navzájem nepodobná. K tvrzení,
že spotřebitelé si budou prvek „ZDN“ automaticky vykládat jako zkratku označení
„Zdravotnické noviny“, lze na internetu dohledat rovněž jiná použití tohoto označení. Stěžovatel
tedy nebyl aktivně legitimován k podání námitek dle ust. §7 odst. 1 písm. k) zákona
o ochranných známkách. Citovaný rozsudek Nejvyššího soudu také nelze na daný případ
aplikovat. Žalobkyně nikdy se stěžovatelem neuzavřela žádnou smlouvu, jíž by uznala její práva
k označení „Zdravotnické noviny“ či „ZDN“. Předmětná přihláška byla podána v dobré víře.
Žalobkyně závěrem navrhla, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Nejvyšší správní soud předně podotýká, že neprováděl dokazování některých skutečností,
které žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti nově uplatnila (např. dokazování
ke zjištění, kdo konkrétně byl v kterém období vydavatelem periodika „Zdravotnické noviny“ či
jaké jsou výsledky vyhledávání „ZDN“ v internetovém vyhledávači). Předmětem řízení o kasační
stížnosti je posouzení zákonnosti rozsudku městského soudu a jemu předcházejícího řízení, a to
primárně v mezích kasačních důvodů, které uplatnil stěžovatel. Stěžovatel je tím, kdo určuje
rozsah kasačního přezkumu. Jelikož Nejvyšší správní soud shledal samotnou kasační stížnost
nedůvodnou již na základě obsahu správního a soudního spisu, bylo by zcela nadbytečné
provádět další dokazování, které by mělo podpořit závěry městského soudu.
Námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku shledal Nejvyšší správní soud
nedůvodnými. Stěžovatel tyto námitky uplatnil pouze v obecné rovině, aniž by uvedl konkrétní
závěry či úvahy městského soudu, které by byly nepodložené, neodůvodněné, nelogické,
zmatečné či nereflektující argumentaci účastníků řízení. Jestliže například stěžovatel uvádí,
že městský soud neuvážil veškeré okolnosti případu, není vůbec zřejmé, jaké konkrétní
skutečnosti měly být městským soudem zohledněny a jakým způsobem, tj. v čem konkrétně nelze
napadený rozsudek přezkoumat. Totéž platí o tvrzení, že měly být posuzovány veškeré související
okolnosti s touto věcí, zejména vývoj v letech 2004 a 2006 související se zmíněnými označeními.
Ačkoliv je zde stěžovatel nepatrně konkrétnější, stále není zřejmé, jaké konkrétní okolnosti měly
být městským soudem zohledněny a proč by se do jeho rozhodování měla ta která skutečnost
promítnout.
Nezbývá proto než taktéž pouze v obecné rovině konstatovat, že městský soud své
rozhodnutí podpořil konkrétními skutkovými zjištěními, která řádně hodnotil, své závěry
podpořil vlastní logickou a vnitřně nerozpornou argumentací a reagoval při tom na veškeré
uplatňované námitky. V jeho úvahách a závěrech neshledal Nejvyšší správní soud
při rozhodování nic, co by bránilo přezkumu napadeného rozsudku v mezích stížních bodů.
Spíše na okraj lze poznamenat, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu
se v odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým dílčím skutečnostem, pokud
stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 130, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk v. The Netherlands, stížnost č. 16034/90; všechna v tomto
rozsudku citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz, www.nsoud.cz,
http://nalus.usoud.cz, http://curia.europa.eu, respektive http://hudoc.echr.coe.int/).
Co se týče rozsahu přezkumu napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud vyšel
z usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 As 37/2011 - 154, podle něhož „správní
orgán nemá v případě, že nastanou situace předvídané zmíněnými ustanoveními [ust. §7 odst. 1 písm. a) a k)
zákona o ochranných známkách], žádný prostor pro správní uvážení, jak dále postupovat – v obou
případech zákon jednoznačně stanoví, že se přihlašované označení nezapíše. Výklad pojmů zaměnitelnost,
shodnost či podobnost, dobrá víra atd. a podřazení zjištěného skutkového stavu těmto pojmům je tak v obecné
rovině věcí výkladu neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na zjištěný skutkový stav, nikoliv předmětem
správního uvážení. […] Výklad neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na konkrétní skutkový stav by pak
měly být v souladu s ustanovením §75 s. ř. s. soudem plně a meritorně přezkoumatelné. Pokud správní soud
posoudí oproti správnímu orgánu odlišně zaměnitelnost ochranné známky nebo dotčenost práv osoby namítající
přihlášku ochranné známky podanou ve zlé víře, může v souladu s §78 odst. 5 s. ř. s. zavázat správní orgán
právním názorem vystavěným na hodnocení skutkového stavu, které je odlišné od předchozího hodnocení
provedeného správním orgánem.“
Z hlediska věcného přezkumu je v projednávané věci klíčové, zda je správný závěr
městského soudu, že ve správním řízení nebyly splněny podmínky pro zamítnutí přihlášky
ochranné známky „zdn.cz“ na základě ust. §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách.
Podle ust. §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách přihlašované označení
se nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných
u Úřadu (dále jen "námitky") tím, kdo je dotčen ve svých právech přihláškou, která nebyla podána
v dobré víře.
Podle ust. §26 odst. 2 zákona o ochranných známkách Úřad námitky zamítne, pokud
nebyly podány v zákonné lhůtě, nebyly podány osobou uvedenou v §7, nebyly-li uvedeny důvody
podání námitek či doloženy důkazy.
Podle ust. §26 odst. 4 zákona o ochranných známkách zjistí-li Úřad, že přihlašovaná
ochranná známka nezasahuje do zákonem chráněných starších práv třetích osob uvedených v §7,
námitky zamítne.
Problematikou absence dobré víry ve smyslu ust. §7 odst. 1 písm. k) zákona
o ochranných známkách se velice zevrubně zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku
ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 As 3/2008 – 195 (č. 1665/2008 Sb. NSS), jehož závěry také obsáhle
citoval městský soud v napadeném rozsudku. Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od těchto
závěrů v nyní projednávané věci jakkoli odchýlit, v podrobnostech proto na tento rozsudek
odkazuje. Základní závěry lze stručně shrnout tak, že při posuzování, zda jsou dány důvody
prohlášení ochranné známky za neplatnou kvůli tomu, že přihláška ochranné známky nebyla
podána v dobré víře [§7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách], je nutné posoudit:
jestli přihlašovatel věděl nebo vzhledem k okolnostem měl vědět o existenci ochranné známky
namítatele, zda přihlášením ochranné známky přihlašovatelem došlo k poškození namítatele,
a konečně, zda neexistuje důvod, jež by jednání přihlašovatele ospravedlnil. V souladu
s presumpcí dobré víry přihlašovatele a ust. §25 odst. 2 zákona o ochranných známkách leží
důkazní břemeno prvních dvou uvedených podmínek na namítateli. Až pokud jsou skutečnosti
prokazující zlou víru přihlašovatele namítatelem doloženy, je na přihlašovateli, aby případně
předložil důkazy prokazující naopak jeho dobrou víru. Nejvyšší správní soud zdůraznil,
že „samotná vědomost přihlašovatele o existenci ochranné známky (práva k označení) […] není dostatečným
důvodem pro prohlášení ochranné známky za neplatnou pro nedostatek dobré víry: sám zákon o ochranných
známkách uvádí v §7 odst. 1 písm. k), že ochrannou známku může z důvodu nedostatku dobré víry
přihlašovatele napadnout pouze ten, kdo byl takovou přihláškou dotčen na svých právech. Musí zde tedy existovat
určitá újma na straně namítatele – a obráceně určitá nespravedlivá výhoda na straně přihlašovatele způsobená
právě přihlášením příslušné známky. Typicky se bude jednat o zamezení namítateli ve vstupu na trh určité země,
těžení z (parazitování na) pověsti namítatele apod.“ Zároveň je nutné přihlédnout i ke všem ostatním
relevantním okolnostem případu, které by mohly zlou víru vyvrátit nebo naopak potvrdit.
Pokud se týká samotné otázky existence dobré víry při podávání přihlášky ochranné
známky, výše uvedené závěry vyplývají také z judikatury Soudního dvora, podle které „okolnost,
že přihlašovatel si je vědom nebo si musí být vědom, že třetí osoba přinejmenším v jednom členském státě již
dlouhou dobu užívá totožné nebo podobné označení pro totožné nebo podobné výrobky, které je zaměnitelné
s označením, o jehož zápis žádá, nepostačuje samo o sobě k tomu, aby byla prokázána neexistence dobré víry
přihlašovatele. Pro účely posouzení neexistence dobré víry, je tedy třeba rovněž vzít v úvahu úmysl přihlašovatele
v době podání přihlášky k zápisu“ (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 11. 6. 2009, ve věci
C-529/07, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli AG v. Franz Hauswirth GmbH, Sb. rozh. s. I-4893,
odst. 40, 41).
Výše formulované tři podmínky pro učinění závěru o důvodnosti námitek dle ust. §7
odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách musejí být splněny kumulativně. Postačuje tedy
nesplnění jedné z podmínek pro to, aby žalovaný shledal námitky nedůvodnými.
Všechny tyto skutečnosti přitom musí být zkoumány k okamžiku podání přihlášky
ochranné známky; okolnosti nastalé po tomto datu jsou pro posouzení dobré víry při podání
přihlášky ochranné známky irelevantní. Existenci dobré/zlé víry bylo tedy třeba zvažovat
ke dni 24. 2. 2006, kdy žalobkyně podala přihlášku dotčené ochranné známky, a brát tak v úvahu
pouze skutečnosti, které jí byly známy k tomuto datu. Není proto důvodná námitka, že mělo být
přihlédnuto k ochranným známkám „Zdravotnické noviny“, „Kongresový list PŘÍLOHA
TÝDENÍKU ZDRAVOTNICKÉ NOVINY“ a „Lékařské listy“. Podání přihlášek k těmto
ochranným známkám i jejich zápis do rejstříku ochranných známek jsou skutečnostmi,
které nastaly po 24. 2. 2006. Žalobkyně o těchto skutečnostech tedy z povahy věci při podání
přihlášky ochranné známky „zdn.cz“ vědět nemohla, a nemohly se tudíž nijak promítnout do její
dobré/zlé víry k datu 24. 2. 2006.
Jak je patrné z výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu, na nyní
projednávanou věc není zcela přiléhavá judikatura Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 7. 5. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 1843/2000), na kterou upozorňoval stěžovatel. Ta se totiž vztahuje k posouzení
dobré víry v souvislosti s vydržením ve smyslu §134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, a nezabývá se specifiky zkoumání dobré víry ve vztahu k prohlášení ochranné známky
za neplatnou.
Pouhá vědomost přihlašovatele o stejném či podobném označení proto není pro účely
prohlášení ochranné známky za neplatnou ve smyslu §32 odst. 3 ve spojení s §7 odst. 1 písm. k)
zákona o ochranných známkách dostatečná. V souladu s výše uvedenou soudní judikaturou je
třeba ještě kumulativní splnění další podmínky, a to, zda stěžovatel prokázal, že byl přihláškou
ochranné známky ve znění „zdn.cz“ dotčen na svých právech. Takovým dotčením může být
i stěžovatelem uváděné parazitování na pověsti starší ochranné známky. Nejedná se zde
o žádnou speciální kategorii, neboť jde stále svou povahou o dotčení na právech majitele starší
ochranné známky. Není tudíž pravdou, že by snad městský soud tuto možnost vyloučil, jak
naznačuje stěžovatel. Dospěl-li městský soud k závěru, že nebylo prokázáno dotčení práv
stěžovatele, zjevně se tento závěr vztahuje i na jednu z možností dotčení na právech, konkrétně
parazitování na pověsti starších označení stěžovatele.
Žalobkyně si sice zřejmě musela být vědoma toho, že více subjektů před ní používalo
označení ve znění například „Zdravotnické noviny“, „ZDN“ či dokonce „www.zdn.cz“,
neboť na vydávání periodika nesoucího tato označení sama navázala. Z obsahu správního spisu
však rozhodně nevyplývá, že by si musela být vědoma toho, že zkratka „ZDN“ či internetová
adresa „www.zdn.cz“ nabyly kvality nezapsaného označení natolik příznačného pro některý
ze subjektů, že by mu svědčila ochrana podobná ochraně poskytované ochranným známkám. To,
že žalobkyně patrně věděla, že není prvním subjektem, který užívá zkratku „zdn“, respektive
internetovou adresu „www.zdn.cz“, v žádném případě nevypovídá o její zlé víře při podání
přihlášky ochranné známky „zdn.cz“. Ve správním řízení totiž nebyly předloženy žádné důkazy
svědčící ve prospěch závěru, že by si žalobkyně musela být vědoma toho, že podání této
přihlášky je způsobilé zasáhnout do něčích práv, a případně o čí práva by se mělo jednat.
Primárním důvodem zrušení žalobou napadeného rozhodnutí byl právě závěr městského
soudu, že ve správním řízení nebylo prokázáno, že by přihláška ochranné známky „zdn.cz“
mohla zasáhnout do práv stěžovatele. S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje,
přičemž již tento důvod byl dostačující pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel tvrdí, že mu v době podání přihlášky ochranné známky „zdn.cz“ svědčila práva
k nezapsaným označením „Zdravotnické noviny“, „ZDN ZDRAVOTNICKÉ NOVINY“,
„ZDN LÉKAŘSKÉ LISTY“ a „Kongresový list PŘÍLOHA TÝDENÍKU ZDRAVOTNICKÉ
NOVINY“, do nichž mělo být podáním přihlášky zasaženo. Toto tvrzení však nebylo v řízení
před žalovaným dostatečně prokázáno.
Předně pokud jde o rozhodnutí předsedy žalovaného v jiných věcech, tato nemohou
prokazovat existenci uvedených práv stěžovatele. Prokazují pouze skutečnost, že předseda
žalovaného v jiné věci dospěl k závěru, že stěžovateli taková práva svědčí. Jedná se nicméně
toliko o skutkové zjištění v konkrétní věci, které nemůže zavazovat ani samotného žalovaného
při posuzování obdobných skutkových okolností v jiné věci, bez ohledu na to, jaké skutečnosti
sám zjistí. Tím méně pak může zavazovat správní soud při přezkumu rozhodnutí žalovaného
(resp. jeho předsedy). Skutková zjištění ohledně téže skutečnosti se mohou v každé jednotlivé
věci lišit z několika důvodů. V prvé řadě může v některé věci správní orgán skutkový stav zjistit či
zhodnotit chybně. Kromě toho může správní orgán pokaždé rozhodovat na základě jiné množiny
důkazů, neboť se může lišit také okruh účastníků řízení, kteří provedení těchto důkazů navrhli.
Za důkaz existence předmětných práv stěžovatele nelze považovat ani Smlouvu
ze dne 22. 11. 1994, v níž se stěžovatel spolu s Ministerstvem zdravotnictví ČR a Ministerstvem
zdravotnictví SR prohlašují za vydavatele periodika s názvem „Zdravotnické noviny“.
Jedná se totiž ve své podstatě opět pouze o tvrzení stěžovatele, přičemž není vůbec
konkretizováno, na základě jakého titulu se skutečně o vydavatele jedná.
Povahu pouhého tvrzení stěžovatele má také jeho dopis ze dne 21. 2. 2006,
ve kterém žalobkyni upozorňuje na existenci smlouvy ze dne 22. 11. 1994 a na vznik dluhu z této
smlouvy. Tento dopis může prokazovat, že si žalobkyně mohla být vědoma skutečnosti,
že si stěžovatel dělá nárok na nakládání s nezapsaným označením „Zdravotnické noviny“.
Z povahy věci ovšem opět nemůže jít o důkaz toho, že stěžovatel skutečně takovými právy
disponuje a že tím pádem může být podáním přihlášky ochranné známky „zdn.cz“ dotčen ve
svých právech.
Ani mimořádnou přílohu týdeníku Zdravotnické noviny „50 let Zdravotnických novin
1952 – 2002“ nelze vnímat jako důkaz práv stěžovatele k označení „Zdravotnické noviny“
či jiným jím uváděným označením. Bylo by možné z ní dovozovat práva Ministerstva
zdravotnictví a ROH – Svaz zaměstnanců sociální a zdravotní služby k označením „Zdravotnické
noviny“ a zkratce „ZN“. Práva stěžovatele k těmto označením však z ní přímo dovodit nelze.
Pokud stěžovatel ve správním řízení poukazoval na Usnesení mimořádného všeodborového
sjezdu o ukončení existence Revolučního odborového hnutí a o právním nástupnictví, nevyplývá
z něj, že by případná práva ROH – Svazu zaměstnanců sociální a zdravotní služby k označením
„Zdravotnické noviny“ či „ZN“ přešla právě na stěžovatele.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry městského soudu, že označení „zdn.cz“
navíc není vůbec podobné s označeními „Zdravotnické noviny“ či „Kongresový list PŘÍLOHA
TÝDENÍKU ZDRAVOTNICKÉ NOVINY“. Nemůže tak zasahovat do práv osoby,
která takovými označeními disponuje. Písmena „ZDN“ lze považovat toliko za jednu z možných
zkratek periodika „Zdravotnické noviny“. To však v žádném případě nepostačuje k závěru
o existenci pravděpodobnosti záměny z hlediska průměrného spotřebitele, neboť z hlediska
vizuálního a fonetického jsou obě označení naprosto rozdílná. Nelze proto uzavřít, že by
si průměrný spotřebitel automaticky spojil označení „zdn.cz“ s periodikem „Zdravotnické
noviny“. Nejvyšší správní soud plně souhlasí s městským soudem v tom, že žádný vydavatel
nemá automaticky výlučné právo na užívání (nezapsaného) označení, které si zvolí jako název
daného periodika, a tím spíše nemá právo bránit jiným subjektům v užívání označení, která toliko
připomínají zkratku názvu jím vydávaného periodika. Ani vlastník starší ochranné známky nemá
výlučné právo na zkrácené verze daného označení, sestávající z iniciál, popř. několika prvních
písmen sousloví chráněného jako ochranná známka. Z případných práv k nezapsanému označení
„Zdravotnické noviny“ či „Kongresový list PŘÍLOHA TÝDENÍKU ZDRAVOTNICKÉ
NOVINY“ proto rozhodně nevyplývá ochrana před používáním všech v úvahu přicházejících
zkratek tohoto označení. I kdyby to tedy byl skutečně stěžovatel, komu svědčí práva k uvedeným
označením, nebylo by možné dovodit dotčení jeho práv k těmto označením podáním přihlášky
ochranné známky „zdn.cz“.
O určité míře podobnosti by bylo možné hovořit v případě ochranné známky „zdn.cz“
na straně jedné a nezapsanými označeními „ZDN ZDRAVOTNICKÉ NOVINY“ a „ZDN
LÉKAŘSKÉ LISTY“ na straně druhé. Ve všech těchto označeních je totiž přítomen prvek
„ZDN“, respektive „zdn“. Nicméně posuzování zaměnitelnosti u těchto označení je zcela
nadbytečné, neboť práva stěžovatele k těmto nezapsaným označením nebyla ve správním řízení
prokázána vůbec. Z obsahu správního spisu vyplývá, že „ZDN“ mohlo být také novějším,
samostatným nezapsaným označením užívaným spolu s označeními „ZDRAVOTNICKÉ
NOVINY“ a „LÉKAŘSKÉ LISTY“, přičemž autorství této zkratky není zcela jasné. Kromě
toho zřejmě zkratku „ZDN“ užívalo více subjektů a nebylo prokázáno, zda se vůči některému
z nich stala tato zkratka příznačná. Taktéž nebylo prokázáno, že by automaticky vytvořením
zkratky „ZDN“ došlo k rozšíření práv právě stěžovatele, který měl patrně disponovat právy
k označení „ZDRAVOTNICKÉ NOVINY“ a „LÉKAŘSKÉ LISTY“ a od okamžiku vzniku
zkratky již k označením „ZDN ZDRAVOTNICKÉ NOVINY“, „ZDN LÉKAŘSKÉ LISTY“.
Totéž platí pro užití internetové adresy „www.zdn.cz“ v periodiku „Zdravotnické noviny“. Ani
v tomto případě nebylo prokázáno, že by to byl stěžovatel, kdo tento odkaz začal užívat, či
k němu disponoval jinými právy. Je tedy potřeba zopakovat, že dotčení práv stěžovatele nebylo
ve správním řízení prokázáno, přičemž důkazní břemeno ohledně těchto skutečností spočívalo
právě na stěžovateli.
Městský soud tedy dospěl ke správnému závěru, že ve správním řízení nebylo prokázáno
dotčení práv stěžovatele, a tudíž ani nedostatek dobré víry žalobkyně při podání přihlášky
ochranné známky „zdn.cz“ ve smyslu ust. §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, věta první s. ř s. ve spojení
s ust. §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci
plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch,
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně zastoupená na základě plné moci advokátem
měla v řízení před Nejvyšším správním soudem plný úspěch, a proto má právo na náhradu
nákladů, které jí vznikly v podobě nákladů na právní zastoupení advokátem. Náklady spočívají
v odměně advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti
ze dne 12. 11. 2012) v hodnotě 2.100 Kč [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen
„advokátní tarif“)] a v náhradě hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
Protože je advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající
dani, kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů a která činí
504 Kč. Jelikož má žalobkyně právo na náhradu těchto nákladů vůči stěžovateli, rozhodl Nejvyšší
správní soud tak, že je stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího advokáta na náhradě
nákladů řízení částku 2.904 Kč. Žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační
stížnosti nevznikly, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. května 2014
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu