ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.62.2014:33
sp. zn. 7 As 62/2014 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Ing. J. O.,
JUDr. Josefem Hasalou, advokátem se sídlem Francouzká 16, Šumperk, proti žalovanému:
Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: Mgr. O. B., zastoupena Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem
Opatovická 4, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 21. 3. 2014, č. j. 5 A 230/2010 – 88,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce Ing. J. O. domáhá u Nejvyššího správního
soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 21. 3. 2014, č. j. 5 A 230/2010 – 88, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) zamítl žalobu
Ing. J. O. proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru regionálního rozvoje,
ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. SZ 108946/2010/KUSK REG/Ru, č. j. 109551/2010/KUSK (výrok
I.), zastavil řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru
regionálního rozvoje, ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. SZ 076797/2010/KUSK REG/Ru,
č. j. 093412/2010/KUSK (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a že osoba zúčastněná na řízení nemá právo
na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru
regionálního rozvoje, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. SZ 108946/2010/KUSK REG/Ru,
č. j. 109551/2010/KUSK, městský soud zamítl z toho důvodu, že nebyla důvodná. Je tomu
tak proto, že o účastenství žalobce v odvolacím řízení proti rozhodnutí o povolení novostavby
RD v k. ú. Nová Ves pod Pleší, na pozemku parc. č. 338/26, pro stavebníka Mgr. O. B. (dále též
„osoba zúčastněná na řízení“) - stavebnímu povolení ze dne 25. 1. 2010, bylo negativně
pravomocně rozhodnuto již dříve. Bylo tomu tak rozhodnutím Krajského
úřadu Středočeského kraje, odboru regionálního rozvoje, ze dne 10. 6. 2010,
sp. zn. SZ 076797/2010/KUSK REG/Ru, č. j. 093412/2010/KUSK. Bylo-li tedy jiným
správním rozhodnutím pravomocně rozhodnuto tak, že žalobce není účastníkem odvolacího
řízení, nemůže městský soud žalobou napadené rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání
pro jeho nepřípustnost shledat nezákonným. Aby správní soud mohl přezkoumat, zda měl být
žalobce účastníkem řízení, musel by nejprve posoudit zákonnost rozhodnutí o účastenství
žalobce (rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2010). Žaloba proti tomuto rozhodnutí ale byla
žalobcem vzata zpět, když nebyla podána včas (byla opožděná a pokud by ji žalobce nevzal zpět,
byla by odmítnuta). Protože zde bylo pravomocné rozhodnutí správních orgánů o tom,
že žalobce nebyl účastníkem odvolacího řízení proti stavebnímu povolení osoby zúčastněné
na řízení, které je pro správní soud předběžnou otázkou, musel městský soud žalobu v té části,
kde směřovala proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 7. 2010 o zamítnutí odvolání
pro nepřípustnost, jako nedůvodnou zamítnout. Jak již bylo uvedeno, řízení o žalobě
proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru regionálního rozvoje,
ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. SZ 076797/2010/KUSK REG/Ru, č. j. 093412/2010/KUSK, zastavil
městský soud z toho důvodu, že žalobce vzal svůj žalobní návrh před rozhodnutím správního
soudu zpět. Učinil tak pro zmeškání zákonné lhůty k podání žaloby (žaloba proti tomuto
rozhodnutí žalovaného byla podána opožděně).
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce Ing. J. O., jako stěžovatel (dále
jen „stěžovatel“), kasační stížnost, kterou výslovně opřel o důvody obsažené v ust. §103 odst. 1
písm. a), b) a e) s. ř. s.
Stěžovatel především vytýká městskému soudu, že se zabýval pouze otázkou, zda byl
účastníkem řízení, či nikoliv. Vůbec se však již nezabýval podstatou věci, tedy porušením
architektonicko - urbanistického řešení lokality Včelník a územního rozhodnutí, tudíž ani tím,
že tato porušení zákonných předpisů vedla k jeho škodě, o čemž stavební úřad vědět měl a mohl.
Městský soud navíc ani nevycházel z doplněných materiálů a znaleckých posudků, které tak vůbec
nehodnotil.
Stěžovatel nemůže souhlasit ani se závěrem správního soudu o tom, že nebyl účastníkem
řízení. Je tomu tak proto, že podle §109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona ve spojení s nálezem
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/99 lze za účastníka řízení považovat i osobu - vlastníka
sousedního pozemku - která s tímto pozemkem sousedí nikoliv přímo hranicí. Účastenství tedy
není vymezeno jen společnou hranicí sousedících pozemků. Těmto podmínkám pak právě
vyhovuje jako „nepřímý soused“. Má proto za to, že je účastníkem řízení ex lege, jako osoba,
jejíž práva mohou být stavebním řízením dotčena a lze jej zahrnout do širšího pojmu „vlastník
sousedního pozemku“. Rozhodnutí správních orgánů, resp. jejich odůvodnění v tom směru,
proč s ním nebude jednáno jako s účastníkem správního řízení, jsou zcela formalistická, založená
jen na vzdálenosti jeho domu od uvažovaného domu stavebníka. Nebyly však vůbec vzaty
v potaz výškové a výhledové aspekty dotčených pozemků a staveb.
Stěžovatel má tudíž za to, že do jeho práv, zejm. vlastnických, bylo provedením stavby
zasaženo. Otázka výkladu §109 odst. 1 písm. c) stavebního zákona je proto bezpředmětná.
Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2010 je také pouze usnesením procesního charakteru.
Otázka účastenství měla být tedy věcně posouzena v řízení o zákonnosti rozhodnutí žalovaného
ze dne 14. 7. 2010. Zde se však žalovaný otázkou jeho účastenství vůbec nezabýval,
a to ani z pohledu ust. §97 odst. 1 správního řádu. Pokud se pak touto otázkou ani městský soud
nezabýval, reálně jeho žalobu odmítl. Je proto dán i důvod k podání kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek městského soudu zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný Krajský úřad Středočeského kraje považuje kasační stížnost za nedůvodnou
a navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl. V plném rozsahu se pak ztotožňuje se závěry
městského soudu předestřenými v napadeném rozsudku.
Nesouhlasí především s názorem stěžovatele, že městský soud nesprávně posoudil
otázku zákonnosti rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu Nový Knín
ze dne 8. 4. 2010, č. j. 2671/10-ič/5, potvrzeného rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 6. 2010
sp. zn. SZ 076797/2010/KUSK REG/Ru, č. j. 093412/2010/KUSK, tím, že věcně nezkoumal,
zda stavební povolení bylo vydáno v souladu s architektonicko-urbanistickým řešením lokality
Včelník a zda neporušilo územní rozhodnutí o umístění stavby rodinného domu.
Nesdílí ani názor stěžovatele, že se městský soud při svém rozhodování dopustil
pochybení, když nevycházel z doplněných podkladů a znaleckých posudků [kasační důvod podle
§103 odst. 1 b) s. ř. s.] a nevzal v úvahu ani nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/99,
který umožňuje za účastníka považovat i vlastníka pozemku sousedícího nikoli přímo společnou
hranicí. Není opodstatněné ani tvrzení stěžovatele, že odůvodnění rozhodnutí správních orgánů,
která mu nepřiznala účastenství je formalistické.
Stěžovatel v kasační stížnosti přehlíží to, že rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 7. 2010
předcházelo rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2010 sp. zn. SZ 076797/2010/KUSK
REG/Ru, č. j. 093412/2010/KUSK REG/Ru, kterým žalovaný řešil v odvolacím řízení pouze
otázku účastenství stěžovatele ve stavebním řízení a vyslovil názor, že usnesení stavebního úřadu
č. j. 2671/10-ič/5 ze dne 8. 4. 2010 o tom, že žalobci nepříslušelo postavení účastníka
ve stavebním řízení, je správné. Těmito rozhodnutími (stavebního úřadu ze dne 8. 4. 2010
a žalovaného ze dne 10. 6. 2010) bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že stěžovatel nebyl
účastníkem stavebního řízení pro stavbu rodinného domu osoby zúčastněné na řízení. Na základě
takto pravomocně vyřešené otázky účastenství stěžovatele, se žalovaný ve svém rozhodnutí
ze dne 14. 7. 2010 již nezabýval věcnou správností vydaného stavebního povolení pro stavbu
rodinného domu, protože stěžovatel neměl postavení osoby, která by do rozhodnutí o povolení
stavby mohla podávat odvolání. Odvolání stěžovatele proto nezavazovalo žalovaného k tomu,
aby se zabýval odvolacími námitkami postupem podle §89 odst. 2 správního řádu. Žalovaný
o takovém odvolání mohl rozhodnout pouze z pohledu §92 odst. 1 správního řádu,
jako o odvolání nepřípustném s tím, že odvolání zamítá, což také učinil.
Žalovaný ke kasačnímu důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. ještě dodává,
že ve svém rozhodnutí ze dne 14. 7. 2010 vycházel z pravomocně ukončeného řízení
o účastenství stěžovatele a že toto rozhodnutí není rozporné se založenými listinnými podklady.
Ani jeho předcházející rozhodnutí, na které se vztahuje výrok II. soudního rozsudku, není podle
jeho názoru v rozporu se spisy a skutkovým stavem, neboť vycházelo ze znalosti poměrů
na místě samém, z mapových podkladů a ostatních listin založených ve spise. Žalovanému není
známé ani to, že by stěžovatel předkládal jako důkaz znalecký posudek, který v kasační stížnosti
zmiňuje.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Z kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel podává svůj mimořádný opravný prostředek
nejen z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s., tedy pro nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, pro vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu a správní soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, či pro nezákonnost rozhodnutí
o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení, ale též pro nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku. Je tomu tak proto, že stěžovatel dovozuje, že se městský soud nezabýval podstatou
věci (jinak řečeno rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů).
Jde-li o stěžovatelem vytýkanou nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jde o vlastnost rozhodnutí správního soudu,
ke které je povinen přihlížet z úřední povinnosti. K posouzení otázky přezkoumatelnosti
rozsudku městského soudu Nejvyšší správní soud přistoupil přednostně před právním
posouzením věci samé. Je tomu tak proto, že by bylo přinejmenším předčasné, aby se Nejvyšší
správní soud nejdříve zabýval právním posouzením věci samé, bylo-li by současně napadené
rozhodnutí městského soudu nepřezkoumatelné, či založené na jiné vadě řízení s vlivem
na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85
ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů, které
představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučují libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ust. §54 odst. 2 s. ř. s.).
Z odůvodnění rozhodnutí proto musí především vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit,
jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud i v nálezu
ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž
konstatoval, že: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou
námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud
tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“.
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud zabýval
ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž
nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. V rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl publikován
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 133/2004, pak vyslovil Nejvyšší správní
soud názor, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. Nejvyšší správní soud též judikoval v rozsudku
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2005,
č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, dostupném na www.nssoud.cz, tento soud vyslovil právní názor,
že: „Nezabýval-li se krajský soud řádně uplatněným žalobním bodem a místo toho odkázal na odůvodnění
rozhodnutí žalovaného správního orgánu, které problematiku, na niž žalobní bod dopadal, vůbec neřešilo, nelze
než soudní rozhodnutí zrušit, neboť je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]“.
V rozsudku ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, dostupném na www.nssoud.cz,
pak Nejvyšší správní soud judikoval, že: „Rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost, pokud z něho jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních
předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí“.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc
zásadních skutečnostech (uplatněných žalobních bodech), resp. jakým způsobem postupoval
při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění soudního
rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého
skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání správního
rozhodnutí (po věcné stránce) je správní soud, nestanoví-li zákon jinak (srov. ust. §75
odst. 2 s. ř. s. v návaznosti na ust. §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou.
Z rozsudku musí být patrné, jak se správní soud vypořádal se vznesenými žalobními body
a k nim se vztahující zásadní žalobní argumentací. Ponechat stranou nelze ani okolnost,
že odůvodnění soudního rozhodnutí v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku
vůči němu ze strany účastníků řízení. Pokud by soudní rozhodnutí vůbec neobsahovalo
odůvodnění nebo by nereflektovalo na žalobní námitky a na zásadní argumentaci, o kterou
se opírají, pomíjelo by jednotlivá podání žalobce a námitky v nich uvedené, mělo by to nutně
za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost. Měl-li by pak být rozsudek správního soudu
zrušen pro jinou vadu řízení ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., muselo by se jednat
o takovou vadu v řízení před krajským soudem, která by mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé; vada řízení bez vlivu na zákonnost správního rozsudku není důvodem
pro jeho zrušení. Uvedeným požadavkům rozsudek městského soudu vyhovuje.
Z napadeného rozsudku městského soudu je především zřejmé, že se tento správní soud
při svém rozhodování zcela správně zabýval nejprve otázkou, zda lze před tímto soudem
posuzovat otázku zákonnosti rozhodnutí žalovaného o účastenství stěžovatele v řízení o povolení
stavby osobě zúčastněné na řízení ze dne 25. 1. 2010, či nikoliv. Došel při tom ke správnému
závěru, že nikoliv. Je tomu tak proto, že stěžovatel vzal svou žalobu proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 10. 6. 2010 zpět. Za tohoto stavu pozbyly žalobní body a k nim se vztahující argumenty
stěžovatele o tom, že byl účastníkem řízení o vydání stavebního povolení pro osobu zúčastněnou
na řízení, resp. účastníkem odvolacího řízení proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně
ze dne 25. 1. 2010 (stavební povolení), jakoukoliv relevanci.
O této otázce bylo již dříve pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem (žalovaným
dne 10. 6. 2010, sp. zn. SZ 076797/2010/KUSK REG/Ru, č. j. 093412/2010/KUSK) a uvedené
rozhodnutí již nelze zvrátit ani ve správním řízení, ani v řízení před správním soudem podle §65
a násl. s. ř. s. Městský soud tak byl v otázce účastenství stěžovatele v odvolacím řízení proti
stavebnímu povolení ze dne 25. 1. 2010 povinen vycházet výhradně z toho, že stěžovatel není
účastníkem řízení ve věci vydání stavebního povolení na stavbu rodinného domu v k. ú.
Nová Ves pod Pleší, na pozemku parc. č. 338/26 Mgr. O. B. (předběžná otázka).
Za stavu, kdy stěžovatel vzal zpět svou žalobu proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 10. 6. 2010 (která by jinak byla pro opožděnost odmítnuta) a městský soud v tomto
rozsahu řízení o žalobě zastavil (výrok II.), se správní soud zcela přiléhavě a v souladu se zásadou
ekonomie řízení, zabýval pouze otázkou, zda byly splněny zákonné podmínky pro vydání
rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání pro jeho nepřípustnost. Dospěl při tom k závěru,
že tyto podmínky splněny byly a proto žalobu směřující proti rozhodnutí žalovaného
z 14. 7. 2010, sp. zn. SZ 108946/2010/KUSK REG/Ru, č. j. 109551/2010/KUSK,
zamítl (výrok I.).
Posuzování jiných okolností, jichž se stěžovatel v žalobě domáhal - porušení
architektonicko-urbanistického řešení lokality Včelník, porušení územního rozhodnutí, posouzení
případné škody vzniklé stěžovateli, okolností, zda o těchto skutečnostech stavební úřad věděl
či nikoliv, a zda vycházel z doplněných materiálů a znaleckých posudků - by bylo zcela
nadbytečné a v rozporu se zásadou hospodárnosti soudního řízení. Pokud stěžovatel chtěl,
aby se správní soud uvedenými otázkami zabýval, měl se nejprve domáhat zvrácení rozhodnutí
žalovaného ze dne 10. 6. 2010, a to podáním včasné žaloby. Takto ale stěžovatel nepostupoval.
Byl proto následně nucen svou žalobu proti tomuto rozhodnutí vzít zpět.
Rozsudek městského soudu proto není nepřezkoumatelný.
Nadto je tento rozsudek v rozhodné otázce účastenství stěžovatele v odvolacím řízení
proti stavebnímu povolení ze dne 25. 1. 2010 i věcně správný. Pokud totiž bylo již dříve v jiném
správním řízení pravomocně rozhodnuto tak, že stěžovatel není účastníkem řízení a žaloba
proti tomuto rozhodnutí jím byla vzata zpět, nelze se ani před městským soudem, ani nyní
před soudem kasačním úspěšně domáhat opačného posouzení, tedy vyslovení toho, že stěžovatel
byl účastníkem v odvolacím řízení proti stavebnímu povolení ze dne 25. 1. 2010 jakož i vyslovení
toho, že vydáním stavebního povolení byl porušen zákon či jiné (územní) rozhodnutí správního
orgánu.
Ve světle již uvedeného je nedůvodná i námitka stěžovatele, že městský soud dospěl
k nesprávnému závěru, že stěžovatel nebyl účastníkem odvolacího řízení proti rozhodnutí
správního orgánu prvého stupně ze dne 25. 1. 2010 (stavební povolení). Na uvedeném nic
nemění ani poukazované závěry Ústavního soudu. Je tomu tak proto, že v nyní projednávané věci
nebylo možno - pro zpětvzetí žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2010 (výrok II.
rozsudku městského soudu) - vůbec posuzovat otázku účastenství stěžovatele ve správním řízení.
O této otázce totiž bylo již dříve pravomocně rozhodnuto jiným orgánem, a správnímu soudu,
který je vázán dispoziční zásadou - pro zpětvzetí žaloby - nebylo stěžovatelem umožněno,
aby se blíže zabýval zákonností závěrů správních orgánů v otázce účastenství stěžovatele.
Zcela nepřípadná je v tomto směru rovněž argumentace stěžovatele na vrub rozhodnutí
žalovaného (nikoliv městského soudu), podle které je odůvodnění správních orgánů prosto
zdůvodnění toho, proč nebude se stěžovatelem jednáno jako s účastníkem řízení. Ve skutečnosti
tomu tak není. Současně by za stavu, kdy bylo jiným správním rozhodnutím rozhodnuto
negativně o účastenství stěžovatele, byla jakákoliv i podrobná argumentace k této otázce
nadbytečná. Správní orgán je stejně jako nyní i správní soud vázán pravomocným rozhodnutím
žalovaného o účastenství stěžovatele.
Z rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2010 (proti kterému byla žaloba podána opožděně
a stěžovatel ji vzal zpět), i z jemu předcházejícího rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 8. 4. 2010,
jednoznačně patrné, že se správní orgány skutečně zabývaly otázkou účastenství stěžovatele.
Výslovně se pak i žalovaný vyslovil k poukazovanému závěru nálezu Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 19/99, který byl publikován pod č. 96/2000 Sb., podle kterého se za sousední
pozemek považuje nejen přímo sousedící pozemek, tedy pozemek se společnou hranicí,
a že pojem sousedství je třeba chápat šířeji. Zdůraznil při tom, že mezi pozemkem stěžovatele
a pozemkem, na kterém byla osobě zúčastněné na řízení povolena stavba rodinného domu,
se nachází komunikace o šíři 7,2 m; že vzdálenost mezi domem stěžovatele a povoleným
rodinným domem osoby zúčastněné na řízení je vzdálenost cca 25 m. Současně zde správní orgán
uvedl úvahu, podle které stěžovatel není přímo dotčen povolenou stavbou osobě zúčastněné
na řízení. Dospěl při tom k závěru, že stěžovatel nesplnil podmínky účastenství v řízení
o povolení stavby osobě zúčastněné na řízení.
Za situace, kdy toto rozhodnutí žalovaného nebylo, a ani nemohlo být přezkoumáváno
městským soudem, nepříslušelo tomuto správnímu soudu, aby se blíže zabýval otázkou
účastenství stěžovatele ve správním řízení. Totéž platí nyní i pro kasační soud. V tomto směru
nelze ani žalovanému vytýkat, že se ve svém rozhodnutí ze dne 14. 7. 2010 blíže nezabýval
naplněním podmínek účastenství stěžovatele v řízení o povolení stavby osobě zúčastněné
na řízení. Byl totiž vázán svým předchozím rozhodnutím ze dne 10. 6. 2010.
Nelze proto než konstatovat, že chtěl-li stěžovatel dosáhnout jiného rozhodnutí ve věci
svého účastenství, bylo výhradně na něm, aby se domáhal, např. u správního soudu včasnou
žalobou zvrácení tohoto negativního rozhodnutí (ze dne 10. 6. 2014). Toto však stěžovatel
neučinil, resp. učinil tak opožděně Nelze proto ani nyní úspěšně namítat, že je rozhodnutí
žalovaného (ze dne 14. 7. 2010) nedostatečně odůvodněno, pokud neobsahuje úvahy,
pro které není stěžovatel účastníkem správního řízení ve věci povolení stavby rodinného domku
osobě zúčastněné na řízení, či že toto odůvodnění bylo zcela formalistické. Za tohoto stavu
je též nerozhodné, zda stěžovatel doložil, že do jeho práv, zejm. vlastnických bylo provedením
stavby zasaženo. Naopak zcela postačilo, aby žalovaný správní orgán ve svém rozhodnutí
poukázal na jiné rozhodnutí, kterým byl vázán při svém rozhodování o odvolání stěžovatele
proti rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu Nový Knín ze dne 25. 1. 2010,
č. j. 2671/09-ič, o povolení novostavby rodinného domu O. B. Tomuto požadavku žalovaný
vyhověl. Pokud proto z tohoto důvodu městský soud nezrušil napadené rozhodnutí žalovaného,
není jeho rozhodnutí v rozporu se zákonem z důvodů podřaditelných stěžovatelem pod ust. §
103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Zcela lichá je pak argumentace stěžovatele, který shledává, že v projednávané věci kasační
stížnosti svědčí i důvod podřaditelný pod ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Je tomu tak proto,
že tento důvod lze účinně namítat pouze proti rozhodnutím, jimiž byla žaloba odmítnuta
nebo řízení o ní zataveno. Ani o jeden z těchto případů v projednávané věci však nejde.
Předestřený důvod kasační stížnosti i jemu přiřazená argumentace stěžovatele jsou zcela
irelevantní.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že napadený rozsudek městského soudu není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti stěžovatele [§103 odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost stěžovatele směřující proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2014, č. j. 5 A 230/2010 – 88 (§110 odst. 1
poslední věta s. ř. s.).
Učinil tak postupem podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 a odst. 5 s. ř. s., za použití
ust. §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl a podle obsahu spisu úspěšnému správnímu
orgánu nevznikly žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem. Osobě zúčastněné
na řízení žádné náklady v souvislosti s plněním uložené povinnosti před Nejvyšším správním
soudem také nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků řízení
ani osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2014
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu