ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.80.2014:50
sp. zn. 7 As 80/2014 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: R. K., zastoupen
JUDr. Milošem Vízdalem, advokátem, se sídlem nám. Míru 123/50, Svitavy, proti žalovanému:
Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014, č. j. 8 Af 28/2010 - 25,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014, č. j. 8 Af 28/2010 - 25,
a rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 15. 3. 2010,
č. j. 9321-2/2010-900000-302, se zrušují a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě částku
10.228 Kč do 15-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
JUDr. Miloše Vízdala, advokáta.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 9.114 Kč do 15-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
žalobce JUDr. Miloše Vízdala, advokáta.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce R. K. domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014,
č. j. 8 Af 28/2010 - 25, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem
ze dne 10. 4. 2014, č. j. 8 Af 28/2010-25, zamítl žalobu R. K., kterou se domáhal přezkoumání a
zrušení rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 15. 3. 2010, č. j. 9321-
2/2010-900000-302, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí ředitele
Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 11. 11. 2009, č. j. 16021/2009/060100-21, o náhradě
škody stanovené žalobci ve výši 28.768 Kč (dále jen „škoda“).
Městský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že uvedeným správním rozhodnutím
byl žalobce podle ust. §95 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o služebním
poměru“) shledán odpovědným za škodu ve výši 28.768 Kč, kterou způsobil poškozením
služebního motorového vozidla Škoda Felicia Combi RZ X (dále jen „služební vozidlo“) při
dopravní nehodě, k níž došlo dne 27. 4. 2008. Stalo se tak proto, že se žalobce jako řidič
při sjezdu Barandovského kopce v Praze nevěnoval plně řízení motorového vozidla a najel
na svodidla, přičemž došlo k odření laku levých předních i zadních dveří služebního vozidla,
k promáčknutí levých zadních dveří tohoto vozidla, k poškození levého zadního blatníku
a k poškození zadního blatníku uvedeného vozidla, za což mu byla Policií České republiky
uložena bloková pokuta ve výši 500 Kč, a posléze stanovena povinnost nahradit způsobenou
škodu ve výši 28.768 Kč.
Městský soud při objasňování mechanismu vzniku škody vyšel z podkladů správního
rozhodnutí, které měl žalovaný k dispozici, zejména pak z protokolu Policie České republiky
o nehodě v silničním provozu. Z těchto podkladů jednoznačně vyplynulo, že nehodu způsobil
žalobce svým zaviněným jednáním. Je tomu tak proto, že se nevěnoval dostatečně řízení
motorového vozidla a v důsledku toho došlo k nárazu do svodidel levou stranou služebního
vozu. Jiná příčina dopravní nehody nebyla ani zjištěna a ani nebyla žalobcem orgánu Policie
České republiky na místě nehody tvrzena (např. technická závada na voze). Naopak v protokolu
o nehodě v silničním provozu je výslovně uvedeno, že technická závada jako příčina nehody
nebyla na místě dopravní nehody zjištěna ani uplatněna. Na základě těchto skutkových okolností
správní orgány obou stupňů nepochybily, došly-li k závěru, že k dopravní nehodě a následné
škodě na vozidle došlo zaviněním žalobce. Žalovaný z těchto skutečností proto správně dovodil,
že žalobce odpovídá i za škodu, kterou svým jednáním zapříčinil. Uvedeným protokolem Policie
České republiky byla rovněž vyvrácena skutková verze žalobce, že nehoda byla ve skutečnosti
zapříčiněna nepříznivým technickým stavem poškozeného služebního vozidla.
Městský soud musí hodnotit žalobní výhradu k výši škody, jak byla uvedena v žalobě, jako
nekonkrétní, a ve své podstatě z tohoto důvodu jako nepřezkoumatelnou. Žalobce ve své
výhradě prakticky neuvádí žádné přezkoumatelné skutečnosti, ze kterých by bylo možno
vycházet. Jeho úvahu o stáří služebního vozidla a tím i o výši škody v částce cca 1.000 Kč musí
správní soud odmítnout jako čirou spekulaci. V tomto směru zdůrazňuje, že žalobce mohl tuto
skutečnost (výhrady vůči výši škody) uplatnit již dříve v podaném odvolání proti rozhodnutí
služebního funkcionáře prvého stupně. Toto však neučinil. Z tohoto důvodu se pak otázkou výše
náhrady škody pochopitelně nezabýval ani žalovaný. Jde-li o výhrady žalobce vůči výši náhrady
škody, lze pouze konstatovat, že ji žalovaný vyčíslil na základě obdržené faktury od autoservisu,
že žalobce proti výši náhrady škody nebrojil v odvolání a pokud tak učinil v žalobě, stalo se tak
způsobem nekonkrétním. Z těchto důvodů proto neshledal, že by napadené rozhodnutí trpělo
vadami řízení, které by měly za následek nezákonnost či věcnou nesprávnost tohoto rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce R. K. - jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) kasační stížnost, kterou explicitně opřel o důvody obsažené v ust. §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti nejprve obsáhle rekapituluje (v rozsahu 3 stran) průběh
celého předchozího řízení, včetně obsahu jednotlivých správních rozhodnutí a důvodů,
které k nim vedly, obsah vlastních podání a podrobně uvádí i obsah rozsudku městského soudu,
včetně podkladů a úvah, které vedly tento správní soud k jeho vydání. Toliko v závěru své
kasační stížnosti pak blíže specifikuje své výhrady vůči skutkovým závěrům a hodnotícím soudům
městského soudu.
Stěžovatel tak městskému soudu především vytýká, že mu nelze přičítat k tíži, pokud
v řízení před správním orgánem blíže nespecifikoval své výhrady vůči výši škody. Ze strany
městského soudu nelze hovořit ani o nepřezkoumatelnosti či nemožnosti vypořádat jeho námitky
ohledně nesprávné výše stanovené náhrady škody. Je tomu tak proto, že jak z podkladů správních
rozhodnutí, tak i rozhodnutí městského soudu vyplývá, že je uplatněná škoda v rozporu
se skutečností - resp. skutkovými zjištěními po dopravní nehodě. Navíc z podkladového důkazu -
faktury autoservisu, v němž měla být provedena oprava poškozeného služebního vozidla -
vyplývá, že na vozidle byly provedeny i další opravy, které ovšem nejsou v příčinné souvislosti
se škodní událostí. Z těchto důvodů proto trvá na tom, že výše škody, kterou svým jednáním
způsobil, neodpovídá skutkovým zjištěním, ale částce 1.000 Kč, jak uváděl dříve, či maximálně
částce 5.000 Kč, jak ji při ohledání nehody odhadl policejní orgán. V rozpisu provedených oprav
jsou uvedeny i výměny a opravy těch částí vozidla, které nebyly prokazatelně poškozeny
v souvislosti s nehodou. V tomto směru poukazuje, obdobně jako při jednání, na dovozovanou
škodu, která měla spočívat v „zutí sjetých zimních pneu z ráfků a ekologická likvidace pneumatik“.
V tomto rozsahu není v žádném případě dána příčinná souvislost mezi škodou a jeho jednáním
(nehodou); z těchto důvodů mu proto nebyla stanovena k náhradě skutečná škoda, za kterou by
odpovídal, ale i škoda na vozidle s jeho nehodou nesouvisející. Protože se těmito nesrovnalostmi
nezabýval žádný ze správních orgánů, má za to, že je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost, což je vada řízení, ke které měl správně městský soud přihlédnout a zrušit
žalobou napadené rozhodnutí. Na tyto skutečnosti (nesrovnalosti) však nereagoval ani žalovaný,
ani městský soud. Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
městského soudu zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalované Generální ředitelství cel považuje kasační stížnost za nedůvodnou.
K samotnému obsahu kasační stížnosti, kde stěžovatel rozporuje výši stanovené náhrady škody,
uvádí, že tato námitka, včetně argumentů k ní se vztahující, je nepřípustná podle §104
odst. 4 s. ř. s. Je t omu tak proto, že tyto námitky (při opravě vozidla byly vykonány i jiné práce,
které nejsou v příčinné souvislosti se škodní událostí) nebyly vzneseny již v žalobě stěžovatele.
Pokud by však správní soud dospěl k názoru, že tato námitka je přípustná, má za to, že oprava
byla účelná a byla provedena (co do rozsahu prací a vyměněných poškozených dílů) v přímé
souvislosti s dopravní nehodou způsobenou žalobcem. Generální ředitelství cel proto navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost je opodstatněná.
Jelikož žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti předestřel výhradu
nepřípustnosti důvodů mimořádného opravného prostředku, směřujících ve své podstatě proti
tomu, že stěžovateli byla stanovena náhrada škody i za práce, které nejsou v příčinné souvislosti
ke škodní události, musel Nejvyšší správní soud uvážit nejprve o otázce přípustnosti kasační
stížnosti ve smyslu ust. §104 odst. 4 s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení platí, že kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné
důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před
soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. O tento případ však
v projednávané věci nejde.
Z obsahu podané žaloby (konkrétně čl. II., str. 2 odst. 6 a 7) vyplývá, byť nikoliv expresis
verbis, že stěžovatel svou žalobou zpochybňuje nejen to, že by vznik škody zapříčinil svým
jednáním (subjektivní stránka), ale také, a to především - vytýká rozhodnutí žalovaného
nesprávně vyčíslenou skutečnou škodu. Skutečnou škodou při tom je, nejen jak správně uvádí
stěžovatel - „taková újma, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou
událostí, a která představuje majetkové hodnoty, které je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu“,
ale škoda opravdová - přímá, která vznikla poškozenému v příčinné souvislosti s jednáním
škůdce. Stěžovatel zde i bez znalosti podkladů rozhodnutí žalovaného dovozoval, že žalovaným
vyčíslená škoda je nepřiměřeně vysoká, neboť dosahuje reálné tržní hodnoty nepoškozeného
vozidla. Jinými slovy vyjádřeno, z podané žaloby lze i bez jejího upřesnění žalobcem (ke kterému
však městský soud nepřistoupil) dovozovat, že stanovená náhrada škody je stanovena
v nesprávné výši, je nadhodnocená a nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci správními
orgány.
Nejvyšší správní soud dovodil, že pokud nyní ve své kasační stížnosti stěžovatel vytýká
městskému soudu vadnou aprobaci vyčíslení náhrady škody žalovaným jen a pouze z faktury
za opravu poškozeného vozidla od společnosti JÍŠA s. r. o., potom tento správní soud
nezohlednil, že fakturou byly ve skutečnosti žalovanému fakturovány i výkony, které nemají
ničeho společného s dopravní nehodou stěžovatele. Tyto důvody a argumenty lze proto podřadit
žalobnímu bodu o nesprávně stanovené výši skutečné škody ze strany žalovaného. Kasační
stížnost a důvody v ní uvedené tudíž nejsou, jak mylně dovozuje žalovaný, nepřípustné ve smyslu
ust. §104 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto přistoupil k meritornímu posouzení kasační
stížnosti žalobce.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ve skutečnosti se stěžovatel domáhá zrušení
rozsudku městského soudu nejen z explicitně uvedených důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a)
a b) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
a pro vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci, ale také z důvodu obsaženého v ust. §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy pro nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek
důvodů, případně pro jinou vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Je tomu tak proto, že vytýká městskému soudu nepřihlédnutí
k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného. Pokud by totiž rozhodnutí žalovaného bylo
skutečně nepřezkoumatelné a městský soud by jej i tak přezkoumal (k čemuž v této věci došlo),
zatížil by i své rozhodnutí nepřezkoumatelností, a to totožnou, kterou trpělo přezkoumávané
rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007,
č. j. 5 Afs 115/2006 - 91, který je dostupný na www.nssoud.cz).
Jde - li o stěžovatelem vytýkanou nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jde o vlastnost soudního rozhodnutí, ke které je povinen
přihlížet z úřední povinnosti. K posouzení této námitky musel Nejvyšší správní soud přistoupit
přednostně před právním posouzením věci samé. Je tomu tak proto, že by bylo přinejmenším
předčasné, aby se Nejvyšší správní soud nejdříve zabýval právním posouzením věci samé, byl-li
by současně napadený rozsudek městského soudu skutečně nepřezkoumatelný, či založený
na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85
ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů, které
představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ust. §54 odst. 2 s. ř. s.).
Z odůvodnění rozhodnutí proto musí především vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud i v nálezu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž konstatoval, že:
„Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou
účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak
nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“.
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud zabýval
ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž
nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než
žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních
námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných
skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. V rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl publikován ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 133/2004, pak vyslovil Nejvyšší správní soud
názor, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv
na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. Nejvyšší správní soud též judikoval v rozsudku
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2005,
č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, dostupném na www.nssoud.cz, tento soud vyslovil právní názor, že:
„Nezabýval-li se krajský soud řádně uplatněným žalobním bodem a místo toho odkázal na odůvodnění
rozhodnutí žalovaného správního orgánu, které problematiku, na niž žalobní bod dopadal, vůbec neřešilo, nelze
než soudní rozhodnutí zrušit, neboť je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]“.
V rozsudku ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, dostupném na www.nssoud.cz, pak
Nejvyšší správní soud judikoval, že: „Rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost, pokud z něho jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních
předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí“.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné,
musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc
zásadních skutečnostech (uplatněných žalobních bodech), resp. jakým způsobem postupoval při
posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění soudního
rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění tohoto rozhodnutí lze
dovodit, z jakého skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Co do rozsahu
přezkoumávání správního rozhodnutí (po věcné stránce) je správní soud, nestanoví-li zákon jinak
(srov. ust. §75 odst. 2 s. ř. s. v návaznosti na ust. §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční
zásadou. Z rozsudku musí být též patrné, jak se správní soud vypořádal se vznesenými žalobními
body a k nim se vztahující zásadní žalobní argumentací. Ponechat stranou nelze ani okolnost, že
odůvodnění soudního rozhodnutí v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku
vůči němu ze strany účastníků řízení. Pokud by soudní rozhodnutí vůbec neobsahovalo
odůvodnění nebo by nereflektovalo na žalobní námitky a zásadní argumentaci, o kterou se opírají,
pomíjelo by jednotlivá podání žalující strany a námitky v nich uvedené, mělo by to nutně
za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost. Měl-li by pak být rozsudek správního soudu
založen na jiné vadě řízení ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., muselo by se jednat
o takovou vadu v řízení před správním soudem, která by mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Uvedené závěry týkající se nezbytných obsahových náležitostí soudního rozhodnutí pak
lze bezezbytku vztáhnout i k obsahovým náležitostem přezkoumávaných správních rozhodnutí.
Jen přezkoumatelné správní rozhodnutí lze ve správním soudnictví přezkoumat bez toho,
aby ani správní soud nezatížil svůj rozsudek stejnou nepřezkoumatelností, jíž trpí posuzované
správní rozhodnutí (srov. např. i usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, které bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu pod č. 1566/2008). Tak tomu je i v nyní posuzované věci.
Rozsudek městského soudu je dílem založen na jiné vadě řízení, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé a dílem je tento rozsudek nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů.
Stěžovatel ve své žalobě ne zcela pregnantně namítal, že mu žalovaným nebyla
předepsána k náhradě skutečná a zaviněná škoda, která vznikla na poškozeném vozidle v příčinné
souvislosti s jeho zaviněným jednáním, resp. za které mu byla uložena i bloková pokuta –
ale i škoda, která neměla původ v jeho škodlivém jednání. Na vrub této námitky však městský
soud pouze konstatoval, že není dostatečně srozumitelná, že je nepřezkoumatelná a nebyla
uplatněna již ve správním řízení a proto ji posoudil bez dalšího jako nedůvodnou.
Takový postup správního soudu nelze akceptovat.
Pokud městskému soudu nebylo zřejmé, čeho se svou argumentací na str. 2 žaloby
(odst. 6 a 7) stěžovatel domáhá, měl jej buď písemně vyzvat k upřesnění tohoto žalobního bodu
před jednáním soudu, nebo jej měl alespoň vyzvat k jeho upřesnění při samotném jednání. Ani
jedním z těchto způsobů však městský soud nepostupoval. Namísto toho bez dalšího posoudil
tuto námitku jako nesrozumitelnou, neprojednatelnou a proto nedůvodnou. Takový postup
správního soudu, který podkopává důvěru účastníků v právo a spravedlivý proces nemá nejen
zákonnou oporu (srov. ust. §37 odst. 5 s. ř. s.), ale má za následek i to, že městský soud
nevyčerpal předmět řízení, což lze považovat za jinou vadu řízení s vlivem na zákonnost
rozhodnutí o věci samé, či nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Již z tohoto důvodu
musel Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušit.
Rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný též i proto, že tento správní soud
v rozporu se zákonem nezrušil rozhodnutí žalovaného bez jednání, a to pro vady řízení podle
ust. §76 odst. 1 písm. a s. ř. s.
Žalobou napadené rozhodnutí je ve skutečnosti nepřezkoumatelné, a to pro absenci
základních atributů správního rozhodnutí, jak lze dovozovat i z poukazovaného judikátu
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74.
Aby totiž bylo rozhodnutí správního orgánu přezkoumatelné, musí z něj být patrný dosavadní
průběh a výsledek řízení v míře potřebné pro zasazení rozhodnutí o věci do patřičného
skutkového a právního kontextu. Musí být z něho zřejmý vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Rovněž z něj
musí také vyplývat, proč odvolací orgán nepovažoval za důvodnou skutkovou a právní
argumentaci žalobce a proč odvolací důvody považuje za liché, mylné nebo vyvrácené. Těmto
požadavkům však rozhodnutí žalovaného nedostojí.
Žalovaný rozhodoval o povinnosti stěžovatele k náhradě škody podle §95 odst. 1 zákona
o služebním poměru, ve znění účinném ke dni vzniku škody. Tento právní předpis stanoví,
že příslušník odpovídá bezpečnostnímu sboru za škodu, kterou mu způsobil zaviněným
porušením povinností při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním a že je povinen uhradit
bezpečnostnímu sboru skutečnou škodu. Jinak řečeno, správní orgány jsou podle citovaného
ustanovení povinny zabývat se znaky obecné odpovědnosti, kterými jsou škoda, protiprávní
jednání, zavinění odpovědné osoby a příčinná souvislost mezi tímto jednáním a vzniklou škodou
Jakkoliv toto ustanovení výslovně nedefinuje rozsah „skutečné škody“, ani nevymezuje pojmové
znaky odpovědnosti za ni, neznamená to, že správní orgány nejsou při svém rozhodování
o náhradě škody povinny zabývat se konkrétní výší dovozované škody a naplněním všech
pojmových znaků odpovědnosti za ni. To konkrétně znamená, že správní orgány jsou povinny
zabývat se nejen otázkou výše škody (škodlivého následku), ale také tím, zda jí předcházelo
zaviněné protiprávní jednání příslušníka (dopravní přestupek) a zda tento následek (škodu) zavinil
právě ten příslušník, kterému je škoda předepsána k úhradě (příčinná souvislost mezi škodou
a jednáním škůdce). Tyto úvahy pak musí zcela nutně nalézt svůj odraz v odůvodnění příslušného
rozhodnutí.
Zvláště je třeba dbát na objasnění existence příčinné souvislosti mezi právní skutečností,
za níž odpovědná osoba odpovídá, a mezi škodou. O vztah příčinné souvislosti se jedná,
vznikla-li škoda v důsledku protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li doloženo, že nebýt
protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Při zjišťování příčinné souvislosti je třeba zkoumat,
zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčina škody existuje skutečnost,
se kterou zákon (zde zákon o služebním poměru) spojuje odpovědnost za škodu. Byla-li by
příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může
být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Tyto okolnosti
v projednávané věci ale zkoumány nebyly.
Žalovaný se ve svém rozhodnutí obsáhle zabýval zaviněním stěžovatele a vyvrácením
jeho skutkových tvrzení o příčinách dopravní nehody a jeho odpovědnosti za ni. Blíže se však již
nezabýval strukturou škody, resp. jejími dílčími složkami (položkami prováděných oprav),
a pouze konstatoval, že oprava poškozeného vozu stála 28.768 Kč. Zcela stranou své pozornosti
ponechal otázku příčinné souvislosti mezi jednotlivými opravami a protiprávním jednáním
stěžovatele. V tomto směru je zcela nedostatečné a bezobsažné konstatování žalovaného, že „ je
shledána příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatele (který se nevěnoval dostatečně řízení) a vznikem škody“.
Uvedené platí tím spíše, když stěžovatel již před vydáním rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně (dne 3. 11. 2009) zpochybnil výši škody a ve svém odvolání ze dne 24. 11. 2009 posléze
namítl, že část poškození vozidla, která mu je přičítána k tíži, mohla být na vozidle již z minulosti.
Pominout nelze ani okolnost, že z protokolu Policie České republiky o nehodě
ze dne 27. 4. 2008, č. j. PSP-9776/DN-2008-305, vyplývá, že o nehodě stěžovatele policejní
orgán pořídil fotodokumentaci, z níž by bylo možno dovozovat rozsah poškození vozidla,
které sám policejní orgán odhadl pouze částkou 5.000 Kč.
Za tohoto stavu měl jak správní orgán prvého stupně, tak i posléze žalovaný věnovat
zvýšenou pozornost vyčíslení výše škody a otázce, zda za tuto konkrétní škodu odpovídá právě
stěžovatel (např. oprava promáčklých levých předních a levých zadních dveří poškozeného vozu).
Z doložené přílohy faktury servisní organizace žalovaného ze dne 30. 5. 2008, č. 08052540
(položkového rozpočtu opravy a spotřebovaného materiálu) je však již na prvý pohled zřejmé, že
zahrnuje i opravy a k nim se vztahující spotřebovaný materiál, u nichž je odpovědnost stěžovatele
vyloučena. Jde např. o: rozhýbání ramínka zadního stěrače, seřízení ruční brzdy, vyčištění
a promazání pravé poloosy, kontrolu hladiny oleje v převodovce, či „zutí sjetých zimních pneu
z ráfků, ekologická likvidace pneu“, na což výslovně poukazoval sám stěžovatel. V projednávané
věci bylo na správních orgánech, dovozovaly-li odpovědnost stěžovatele za škodu i u ostatních
jednotlivých položek - zvláště těch, jejichž poškození dopravní nehodou nebylo zaznamenáno
v protokolu Policie České republiky o dopravní nehodě ze dne 27. 4. 2008 a lze je považovat
za sporné (ošetření poškozených míst podvozku, oprava prahů, kontrola a seřízení geometrie kol,
přesazení volantu apod.), aby v rámci svého rozhodování výslovně posoudily, zda je u nich
skutečně dána odpovědnost stěžovatele v důsledku jeho protiprávního jednání, či tato opravená
poškození byla ve skutečnosti zapříčiněna jinou okolností - běžným provozem, opotřebením či
stářím vozu (bez příčinné souvislosti s nehodou stěžovatele). Popřípadě, zda šlo o opravu vad
vozidla, které s dopravní nehodou vůbec nesouvisejí, bez jejichž opravy by ale nebylo vozidlo
způsobilé k provozu na pozemních komunikacích (uvedení vozidla do stavu způsobilého
provozu na pozemních komunikacích). Tyto úvahy ale v rozhodnutí žalovaného zcela absentují.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že je třeba rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014, č. j. 8 Af 28/2010 - 25, zrušit (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Jelikož však Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že i rozhodnutí žalovaného trpí vadami řízení
před správním orgánem, pro které bylo možné toto rozhodnutí zrušit již v řízení před městským
soudem podle §76 odst. 1 s. ř. s., rozhodl kasační soud v souladu se zásadou ekonomie řízení tak,
že se za použití ust. §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušuje též rozhodnutí generálního
ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 15. 3. 2010, č. j. 9321-2/2010-900000-302, a věc vrátil
k dalšímu řízení žalovanému.
V tomto řízení bude na žalovaném, aby v mezích vysloveného závěru Nejvyššího
správního soudu odstranil tímto rozsudkem vytýkané vady, bude-li to třeba, doplnil výsledky
správního řízení, a teprve po té vydal rozhodnutí, které bude odpovídat zákonu. Z toho pak musí
být jednoznačně zřejmé, jak žalovaný uvážil o výši skutečné škody, která byla předepsána
stěžovateli k náhradě a jak uvážil o naplnění pojmových znaků odpovědnosti u stěžovatele,
a to zejména o příčinné souvislosti mezi škodlivým následkem a protiprávním jednáním
stěžovatele, o němž nemůže být sporu (za které mu byla uložena bloková pokuta).
Zruší-li Nejvyšší správní soud i rozhodnutí správního orgánu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento správní orgán vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje kasační soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, neboť neshledal důvody
pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení před městským soudem se opírá o ust. §60 odst. 1, věta
první s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Žalobce měl úspěch v řízení o žalobě, a proto má právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaný ve věci úspěch neměl, a proto je povinen zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení o žalobě částku 10.228 Kč, které mu vznikly v podobě nákladů na zastoupení
JUDr. Milošem Vízdalem, advokátem, před městským soudem, a za zaplacení soudního poplatku.
Náklady se sestávají z částky 2.000 Kč za zaplacený soudní poplatek za správní žalobu [položka
č. 14a bod 2a) sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. 8. 2011]; z odměny za zastoupení (2 úkony
právní služby) v celkové výši 6.200 Kč (á 3.100 Kč), spočívající v převzetí a přípravě zastoupení
a v účasti na jednání soudu [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. a) a g)
advokátního tarifu], z náhrady hotových výdajů ve výši 600 Kč za 2 úkony právní služby (§13
odst. 3 advokátního tarifu) a k tomu se vztahující 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1.428 Kč.
Náklady tedy činí celkem částku ve výši 10.228 Kč, která je splatná k rukám zástupce žalobce
JUDr. Miloše Vízdala, advokáta.
Výrok o náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem se opírá o ust. §60
odst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má
účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce měl úspěch v řízení
o kasační stížnosti, a proto má právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný ve věci úspěch neměl,
a proto je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 9.114 Kč,
které mu vznikly v podobě nákladů na zastoupení JUDr. Milošem Vízdalem, advokátem
před Nejvyšším správním soudem, a za zaplacení soudního poplatku. Náklady se sestávají
z částky 5.000 Kč za zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost (položka č. 19 sazebníku
soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů); z odměny za zastoupení (1 úkon právní služby) ve výši 3.100 Kč, spočívající
v podání ve věci samé [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu], z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za 1 úkon právní služby (§13 odst. 3
advokátního tarifu) a k tomu se vztahující 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 714 Kč. Náklady
tedy činí celkem částku 9.114 Kč, která je splatná k rukám zástupce žalobce JUDr. Miloše
Vízdala, advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. července 2014
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu