ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.83.2014:19
sp. zn. 7 As 83/2014 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: K. D.,
zastoupený JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2014,
č. j. 11 Ad 3/2014 – 20,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2014, č. j. 11 Ad 3/2014 – 20
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 5. 2014, č. j. 11 Ad 3/2014 – 20, nepřiznal
žalobci (dále jen „stěžovatel“) osvobození od soudních poplatků v řízení o žalobě
proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 29. 11. 2013, č. j. MV-67971-6/VS-2013,
jímž byl zamítnut rozklad podaný proti rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 22. 4. 2013,
č. j. OSZ-72474-7/Z-Že-2013 o poskytnutí jednorázového příspěvku podle nařízení vlády
č. 135/2009 Sb., o poskytnutí jednorázového příspěvku ke zmírnění některých křivd
způsobených komunistickým režimem, ve znění nařízení vlády č. 51/2013 Sb. (dále jen „nařízení
vlády č. 135/2009 Sb.“), za dobu služby v pomocném technickém praporu (dále jen „PTP“).
V odůvodnění usnesení městský soud uvedl, že podle ust. §11 odst. 1 písm. m) zákona
č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“)
se od poplatku osvobozují řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu
veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření
nebo nesprávným úředním postupem. V daném případě však nejde ani o náhradu škody či jiné
újmy, jež by byla způsobena rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření. Bylo proto
nutno posoudit, zda jde o náhradu škody nebo jiné újmy, jež byla způsobena nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Takový úkon, který by byl úředním
postupem, učiněn nebyl a stěžovatel to ani netvrdí. Proto městský soud posuzoval,
zda se nejedná o náhradu škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným
rozhodnutím. Aby šlo o takovou věc, muselo by být příslušným orgánem stvrzeno,
že rozhodnutí, v jehož důsledku došlo k újmě, bylo nezákonné. Pouhá deklarace však nestačí.
Stěžovatel nedoložil, a ani netvrdil, že rozhodnutí a jeho zařazení k PTP bylo jako nezákonné
zrušeno. Na výzvu městského soudu stěžovatel sdělil, že osvobození žádá kvůli předmětu žaloby
podle ust. §11 odst. 1 písm. m), příp. odst. 2 písm. k) zákona o soudních poplatcích a poukázal
na to, že v obdobných odškodňovacích kauzách je žalobce osvobozen od soudního poplatku
podle názoru, který vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. I ÚS 539/06. Pokud
jde o tvrzené osvobození podle ust. §11 odst. 1 písm. m) citovaného zákona, odkázal městský
soud na výše uvedenou argumentaci. Osvobození nelze přiznat ani podle ust. §11 odst. 2
písm. k) zákona o soudních poplatcích, podle kterého je od poplatku osvobozen navrhovatel,
který uplatňuje nároky podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. V případě stěžovatele
se totiž jedná o nárok upravený nařízením vlády č. 135/2009 Sb., nikoliv zákonem
č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“).
Přesto, že určitá souvislost citovaného nařízení vlády a zákona o mimosoudních rehabilitací
existuje, nejedná se o totožné nároky. Proto stěžovatel nesplňuje podmínky ani pro osvobození
od soudních poplatků podle ust. §11 odst. 2 písm. k) zákona o soudních poplatcích.
Argumentaci nálezem Ústavního soudu neshledal městský soud opodstatněnou,
a to s přihlédnutím k odlišnému předmětu řízení. Proto městský soud postupoval podle ust. §36
odst. 3 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel k výzvě soudu nesdělil žádné údaje o svých
majetkových poměrech, nebylo mu možno osvobození od soudních poplatků přiznat.
Proti tomuto usnesení městského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal,
že předmětem sporu je jednorázový příspěvek představující náhradu mzdy za dovolenou během
služby ve vojenském táboře nucených prací podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb. Stěžovatel
poukázal na rozdílnou praxi městského soudu v osvobozování od soudního poplatku v obsahově
shodných žalobách, konkrétně M. L. a arch. V. M. Stěžovatel má za to, že soudy mají rozhodovat
jednotně a ve vztahu k uvedeným osobám se cítí diskriminován. Konečně stěžovatel poukázal
na to, že v jeho věci se jedná o nápravu křivd způsobených minulým režimem, a proto měl
městský soud postupovat podle zásad, které vyslovil Ústavní soud v nálezech ze dne 12. 3. 2001,
sp. zn. II. ÚS 187/2000, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03 a ze dne 6. 12. 2005,
sp. zn. I ÚS 565/03. Ze všech těchto důvodů stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu navrhl,
aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil městskému soudu k novému projednání.
Ve věci jsou splněny všechny podmínky řízení a kasační stížnost je přípustná
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2014
č. j. 3 As 125/2012 - 43, všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz,
resp. http://nalus.usoud.cz). Zaplacení soudního poplatku nebylo vyžadováno,
neboť předmětem přezkumu je usnesení, jímž nebylo přiznáno osvobození od soudních
poplatků. Trvání na podmínce uhrazení soudního poplatku by za této situace znamenalo jen další
řetězení téhož problému (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 1 Afs 65/2007 - 37).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu v souladu
s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané
kasační stížnosti, přičemž neshledal vadu uvedenou v odstavci 4 citovaného ustanovení,
k níž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §11 odst. 1 písm. m) zákona o soudních poplatcích se od poplatku osvobozují
řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným
rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním
postupem.
Podle ust. §11 odst. 2 písm. k) zákona o soudních poplatcích se od poplatku osvobozuje
navrhovatel, který uplatňuje nároky podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Jelikož toto citované ustanovení je speciální k ust. §11 odst. 2 písm. k) zákona o soudních
poplatcích, posuzoval Nejvyšší správní soud nejprve možnost osvobození stěžovatele
od soudních poplatků právě podle ust. §11 odst. 2 písm. k) zákona o soudních poplatcích.
Předmětem řízení před městským soudem je příspěvek podle nařízení vlády
č. 135/2009 Sb., které bylo vydáno na základě zmocnění obsaženého v ust. §8 zákona
č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o protiprávnosti komunistického režimu“), a je jedním
z právních předpisů přijatých za účelem nápravy některých křivd spáchaných státem v období
komunistického režimu na odpůrcích tohoto režimu a na režimem perzekvovaných osobách.
K interpretaci těchto předpisů se v minulosti opakovaně vyjádřil Ústavní soud.
Např. v nálezu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, uvedl, že „[u]stanovení rehabilitačních
předpisů je právě s ohledem na jejich smysl a účel zapotřebí interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob.“
Tento názor byl rozveden v pozdější judikatuře Ústavního soudu, např. v nálezu
ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 2056/12, v němž bylo vysloveno, že „Ústavní soud se ve své
dosavadní judikatuře zabýval otázkami ústavně konformního výkladu rehabilitačních předpisů vícekrát.
V předchozích rozhodnutích zdůraznil, že účel a smysl právních předpisů není možné hledat pouze ve slovech
a větách toho kterého předpisu; v něm jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy.
Tyto zásady pak platí tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický
právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu. Jinak řečeno, teleologický
přístup k výkladu práva musí převážit nad čistě dogmatickým gramatickým výkladem tak, aby byl v maximální
míře naplněn účel rehabilitačních a na ně navazujících předpisů, jímž je zmírnění křivd spáchaných předchozím
režimem.“ Dále lze poukázat také nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014
sp. zn. IV. ÚS 2265/13, a sp. zn. IV. ÚS 644/13. Citované nálezy vyjadřují obecnější principy,
na jejichž základě je nutné přistupovat k projednávání rehabilitačních věcí. Poskytnutí příspěvku
podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb. je přitom třeba jednoznačně vnímat jako součást skupiny
rehabilitačních předpisů, neboť rehabilitací v širším smyslu slova se rozumí i náhrada způsobené
morální a materiální újmy vzniklé v souvislosti s perzekucemi. Jednou z forem perzekuce bylo
i povolávání tzv. politicky nespolehlivých osob k výkonu vojenské služby v PTP (§1 odst. 1
písm. d) zákona o protiprávnosti komunistického režimu). Zákon o soudních poplatcích sice
obecně není předpisem rehabilitačním, nicméně pravidla vyslovená Ústavním soudem
pro interpretaci rehabilitačních předpisů je podle názoru Nejvyššího správního soudu nutno
aplikovat také na ustanovení zakotvující procesní překážky pro přístup k soudu v rehabilitačních
věcech, jakou je i povinnost zaplatit soudní poplatek.
Ust. §11 odst. 2 písm. k) zákona o soudních poplatcích sice výslovně hovoří o nárocích
podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a v projednávané věci se nejedná o nárok podle
z tohoto zákona, ale tento nárok velmi úzce souvisí s jeho ust. §18 odst. 1, jímž byly zrušeny
rozkazy povolávající tzv. politicky nespolehlivé občany do PTP. Nároky z toho plynoucí jsou
obsaženy v zákoně o mimosoudních rehabilitacích, např. příplatek k důchodu podle ust. §24
odst. 4, ale i v navazujících předpisech. Nařízení vlády č. 135/2009 Sb. explicitně stanoví,
že jednorázový příspěvek náleží, za splnění dalších podmínek, státním občanům České republiky,
kteří byli zařazeni do silničních praporů ženijního vojska, pomocných technických praporů
a vojenských báňských oddílů uvedeným v ust. §18 odst. 1 zákona o mimosoudních
rehabilitacích. Z toho vyplývá, že jednorázový příspěvek upravený v nařízení vlády
č. 135/2009 Sb. je dalším z nároků plynoucích z titulu zrušení rozkazů o zařazení do PTP podle
zákona o mimosoudních rehabilitacích.
S ohledem na citovanou judikaturu Ústavního soudu nelze ust. §11 odst. 2 písm. k)
zákona o soudních poplatcích vykládat tak, že se osvobozují pouze navrhovatelé, kteří uplatňují
nárok stanovený přímo v zákoně o mimosoudních rehabilitacích, nýbrž tak, že osvobozeni jsou
také navrhovatelé uplatňující nárok související se zrušením povolávacích rozkazů do PTP podle
ust. §18 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích přesto, že se jedná o nárok upravený
v nařízení vlády č. 135/2009 Sb. Opačný výklad, zastávaný městským soudem, je přehnaně
formalistický, když odhlíží od účelu rehabilitačních předpisů a nesměřuje k ochraně
rehabilitovaných osob. S ohledem na tyto skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že v řízení o žalobě proti rozhodnutí o poskytnutí jednorázového příspěvku podle nařízení vlády
č. 135/2009 Sb. je žalobce osvobozen od soudního poplatku podle ust. §11 odst. 2 písm. k)
zákona o soudních poplatcích, neboť účelem tohoto nařízení vlády je náhrada některých aspektů
škody způsobené protiprávním povoláním do PTP.
Jelikož osvobození stěžovatele od soudních poplatků v řízení o žalobě vyplývá přímo
ze zákona, neměl městský soud o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků
rozhodovat a měl mu pouze neformálně sdělit, že jeho žádost je bezpředmětná s ohledem
na zákonné osvobození od soudních poplatků. Rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních
poplatků bylo za dané situace nezákonné.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
je opodstatněná, a proto napadené usnesení podle ust. §110 odst. 1 věta prvá před
středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Ve věci rozhodl v souladu
s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
Podle ust. §110 odst. 4 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
(Městského soudu v Praze) a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud (Městský soud
v Praze) vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím
rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. července 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu