ECLI:CZ:NSS:2014:8.AFS.54.2013:55
sp. zn. 8 Afs 54/2013 – 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: P. K., zastoupeného
JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem se sídlem Římská 10, Praha 2, proti žalovanému:
Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutí Celního ředitelství
Praha ze dne 21. 1. 2010, čj. 490-2/2010-170100-21, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2013, čj. 9 Af 17/2010 – 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Celní úřad Benešov platebním výměrem ze dne 25. 11. 2009,
čj. 16024-7/2009-176600-021, vyměřil žalobci celní dluh v celkové výši 368 718,20 Kč. Učinil tak
po zjištění, že žalobce ve svém vozidle převážel 150 800 kusů cigaret, které byly označeny
ukrajinskými a běloruskými tabákovými nálepkami, ale nebyly označeny platnými tabákovými
nálepkami členské země ES. Žalobce je proto s ohledem na čl. 202 odst. 3 třetí odrážku celního
kodexu nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství
(dále jen „celní kodex“) odpovědný za celní dluh, neboť tabákové výrobky držel a v době jejich
přijetí si měl být vědom, že vstoupily na území ES protiprávně.
[2] Celní ředitelství Praha zamítlo odvolání žalobce proti shora uvedenému platebnímu
výměru rozhodnutím ze dne 21. 1. 2010, čj. 490-2/2010-170100-21.
II.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou, kterou Městský soud v Praze
zamítl rozsudkem ze dne 24. 4. 2013, čj. 9 Af 17/2010 – 61.
[4] Městský soud předeslal, že žalobce v žalobě přičítá správnímu orgánu závěry,
které neučinil. Žalovaný netvrdil, že žalobce dopravil cigarety na celní území Společenství. Závěr
o odpovědnosti žalobce za celní dluh staví celní orgány na tom, že žalobce je ve smyslu čl. 202
odst. 3 celního kodexu osobou, která dotyčné zboží držela a která si měla být v době přijetí zboží
vědoma, že toto zboží vstoupilo na celní území Společenství protiprávně.
[5] Pokud žalovaný vyslovil přesvědčení, že žalobce věděl o protiprávním vstupu zboží
na celní území, učinil tak nad rámec nosných důvodů svého rozhodnutí. Tato domněnka přitom
není v rozporu s čl. 202 odst. 3 třetí odrážka celního kodexu. Celní kodex nevyžaduje,
aby si dlužník byl vědom protiprávního vstupu zboží na celní území Společenství; dlužníkem
je i ten, kdo si protiprávnosti vstupu zboží na celní území Společenství měl být vědom v době
získání nebo přijetí zboží.
[6] Přesvědčení žalovaného o tom, že žalobce věděl o protiprávnosti vstupu zboží na území
Společenství, se opírá o relevantní důkazy. Úřední záznam a protokol sp. zn. 1739/TS-124/09,
oba sepsané dne 7. 10. 2009, prokazují nevěrohodnost žalobcova líčení skutkových okolností
případu, jakož i to, že žalobce se snažil vozidlu celní správy ujet, a vyhnout se kontrole.
K tomu by neměl důvod, pokud by byl přesvědčen o legálnosti svého jednání. Argumentaci
žalobce, že před vozidlem celní správy ujížděl, protože je považoval za sanitku, považuje soud
za lživou, neboť každý normální řidič by v takové situaci naopak zpomalil a snažil se sanitce
uvolnit cestu.
[7] Soud považuje za nevěrohodné tvrzení žalobce, že mu neznámá osoba svěřila k přepravě
zboží značné hodnoty, aniž by měli na sebe kontakt. Soud neuvěřil ani tomu, že žalobce měl
zboží předat „neznámému muži v bílém klobouku“ na Václavském náměstí. Úspěšná nemůže být
ani obhajoba, že žalobce nevěděl, jaké zboží převáží, tj. že se nepřesvědčil, jaké zboží mu
neznámý muž naložil do auta, a že se spokojil s ujištěním, že vše je legální. Je obecně známou
skutečností, že cigarety jsou komoditou, jejíž dovoz ze zahraničí je regulován a že cigarety
nacházející se legálně na území České republiky musí být opatřeny tuzemskými nálepkami (kolky).
Pokud si žalobce i přes výše uvedené nebyl vědom toho, že cigarety vstoupily na celní území
Společenství protiprávně, jde tato skutečnost plně k jeho tíži.
[8] K námitce, že nebyl prokázán subjektivní vztah žalobce ke zboží, soud uvedl, že čl. 202
odst. 3 třetí odrážka celního kodexu tento vztah nepředpokládá. Uvedený článek obsahuje pouze
podmínku držení zboží a to, aby si osoba měla být v době přijetí zboží vědoma, že zboží
vstoupilo na celní území Společenství protiprávně. Tyto podmínky byly naplněny. Z hlediska
kvalifikace určité osoby jako dlužníka je nerozhodné, zda bylo její vůlí porušit celní či daňové
předpisy. Odpovědnost za celní dluh se zásadně liší od odpovědnosti za spáchání trestného činu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 trestního zákona. Celní
dluh podle celního kodexu nevyžaduje, na rozdíl od skutkové podstaty tohoto trestného činu,
zavinění ve formě úmyslu. Ačkoliv byl žalobce v trestním řízení zproštěn obžaloby, protože mu
nebylo prokázáno zavinění ve formě úmyslu, neznamená to, že není odpovědný za celní dluh,
který protiprávním dovozem cigaret na území Společenství vznikl.
[9] Ve věci byla splněna i druhá podmínka pro vznik celního dluhu, a sice že žalobce měl
v době kontroly cigarety ve svém držení. Není podstatné, že nebyl jejich vlastníkem
ani oprávněným držitelem. Pojem „osoba, která dotyčné zboží držela,“ dopadá i na držení zboží
ve smyslu jeho faktického ovládání bez úmyslu nakládat s ním jako s vlastním. Celní kodex
rozlišuje mezi pojmy „získal“ a „držel“ zboží. Samotné přijetí zboží nepostačuje k založení
oprávněné držby či vlastnictví. Přijetím a následným držením zboží je proto podle celního
kodexu nutno rozumět případy, kdy je zboží fakticky ovládáno osobou, která nemá vůli
s ním nakládat jako s vlastním. To byl i případ žalobce.
III.
[10] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů
vymezených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve podrobně zrekapituloval průběh celního řízení,
námitky vznesené v žalobě a samotnou argumentaci městského soudu. V průběhu celého
správního řízení tvrdil, že nabídku na převoz jemu neznámého zboží mu učinil neznámý muž,
nakládky zboží do auta se nezúčastnil, zboží nebylo v jeho vlastnictví a není mu známo,
jak se dostalo na území České republiky. Městský soud vyšel z toho, že pokud stěžovatel nevěděl,
že zboží protiprávně vstoupilo na území ES, pak tuto skutečnost vědět měl a mohl. Stěžovatel
by s tímto tvrzením souhlasil za předpokladu, že by věděl, jaký druh zboží je do auta naložen.
To se však dozvěděl, až když jej zastavila celní mobilní hlídka. Jak konstatoval žalovaný i městský
soud, stěžovateli nebylo prokázáno, že se při nakládce zboží neznámou osobou se zbožím
seznámil. Závěr soudu, že stěžovatel věděl, jaké zboží do Prahy poveze, nemá oporu v důkazním
stavu věci a je pouze jeho nepodloženou úvahou. V tom stěžovatel spatřuje vadu řízení.
Požadavek, aby se stěžovatel přesvědčil o tom, jaké zboží bude převážet, postrádá jakoukoliv
oporu v zákoně. Proto splnění takového požadavku nelze po stěžovateli spravedlivě požadovat.
Proti soudem poukazované zásadě „neznalost zákona neomlouvá“ stojí ústavní princip obsažený
v čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
[12] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že naplnil obě podmínky
odpovědnosti pro vznik celního dluhu ve smyslu čl. 202 odst. 3 třetí odrážky celního kodexu.
Podle městského soudu je skutečnost, že stěžovatel přijal a následně držel zboží, detencí,
kdy je zboží fakticky ovládáno osobou, která nemá vůli nakládat se zbožím jako s vlastním. Tento
výklad je ovšem nepřípustně extenzivní, jdoucí nad rámec §129 občanského zákoníku.
I pokud by byla naplněna jedna z alternativních podmínek čl. 202 odst. 3 třetí odrážky celního
kodexu – získání dotčeného zboží, nedošlo k naplnění druhé kumulativní podmínky,
a sice aby si byl stěžovatel vědom nebo aby si měl být vědom v době získání nebo jeho přijetí,
že toto zboží vstoupilo do prostoru ES protiprávně.
[13] Stěžovatel závěrem kasační stížnosti připomenul, že pod příslibem odměny přistoupil
na nabídku zajištění převozu zboží, o jehož charakteru a původu neměl a ani nemohl mít v době
jeho přijetí žádnou vědomost. Neměl v úmyslu porušit celní předpisy. Poté, co se dověděl
o charakteru zboží, nabídl celním orgánům, aby jej sledovaly do Prahy a zajistily tak osobu,
které mělo být zboží předáno. To však odmítly. Vyměřený celní dluh je pro stěžovatele
nepřiměřeně tvrdý, a to i s přihlédnutím k tomu, že za uvedené jednání již byl „sankcionován“
rozhodnutím Celního ředitelství Praha ze dne 5. 12. 2012, čj. 20175/2012-170100-21, kterým
bylo rozhodnuto o propadnutí jeho vozidla v hodnotě převyšující částku 600 000 Kč.
IV.
[14] Žalovaný navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta. Odkázal přitom na správní spis,
své rozhodnutí o odvolání, vyjádření k žalobě a na samotný rozsudek městského soudu. Žalovaný
vedle toho uvedl, že stěžovatel napadá zjištěný důkazní stav věci, avšak jej na řadě míst kasační
stížnosti nesprávně interpretuje. K odkazu stěžovatele, že byl již sankcionován propadnutím
vozidla v hodnotě 600 000 Kč, žalovaný uvedl, že dané rozhodnutí bylo vydáno podle §42
odst. 11 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních a stěžovatel nevyužil opravného
prostředku. Vyměření celního dluhu podle celního kodexu a propadnutí dopravního prostředku
za spáchání „kvazideliktu“ podle zákona o spotřebních daních existují vedle sebe; propadnutí
dopravního prostředku tak nelze v nynějším řízení zohlednit. Žalovaný se hodnotou
propadnutého vozidla zabýval; osvědčil, že v daném případě byl zcela dodržen princip
proporcionality. V době zajištění dopravního prostředku činila jeho hodnota nejvýše 150 000 Kč
a tvořila tak cca polovinu výše spotřební daně připadající na dopravované výrobky.
V.
[15] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Podstatou kasační stížnosti je posouzení otázky, zda stěžovateli svědčilo postavení
dlužníka, který je odpovědný za celní dluh. Ten v posuzovaném případě vznikl dne 7. 10. 2009,
kdy celní orgány zjistily, že stěžovatel ve svém vozidle převážel balíky s krabičkami cigaret
(celkem 150 800 kusů cigaret), označenými ukrajinskými a běloruskými kolky. Stěžovatel celnímu
orgánu sdělil, že nevěděl, že převáženým zbožím jsou cigarety. Toto neznámé zboží mu do jeho
auta naložil neznámý muž s tím, aby jej odvezl do Prahy na Václavské náměstí, kde je měl předat
jinému neznámému muži v bílém klobouku a obdržet za to odměnu 5000 Kč.
[18] Celní dluh při dovozu vzniká okamžikem protiprávního vstupu zboží podléhajícího
dovoznímu clu na celní území Unie; protiprávním vstupem se přitom rozumí jakýkoliv vstup
zboží v rozporu s čl. 38 až 41 a čl. 177 druhou odrážkou celního kodexu [srov. čl. 202 odst. 1
písm. a) a odst. 2 celního kodexu]. Stěžovatel zpochybnil právní hodnocení soudu stran
subsumpce jeho jednání pod čl. 202 odst. 3 třetí odrážka celního kodexu, podle kterého je celním
dlužníkem každá osoba, která dotyčné zboží získala nebo držela a která si byla nebo měla být
vědoma v době získání nebo přijetí zboží, že vstoupilo protiprávně.
[19] Povolání určité osoby k úhradě celního dluhu nemůže být svévolné či nahodilé, ale musí
vycházet z jejího zařazení pod některou z odrážek odstavce 3 článku 202 celního kodexu.
Podle judikatury Soudního dvora EU, zákonodárce měl v úmyslu široce, a to taxativním
způsobem, vymezit okruh osob, které mohou být považovány za celního dlužníka v případě
protiprávního vstupu zboží podléhajícího dovoznímu clu (srov. rozsudky ze dne 23. 9. 2004,
Spedition Ulustrans, C-414/02, nebo ze dne 17. 11. 2011, Oliver Jestel v Hauptzollamt Aachen,
C-454/10; obdobně též stanoviska generálních advokátů k těmto rozsudkům). Kvalifikace
„dlužníka” ve smyslu čl. 202 odst. 3 třetí odrážky celního kodexu vyžaduje, aby osoba jakkoli
získala či držela zboží, které bylo předmětem protiprávního vstupu. Současně je třeba, aby si tato
osoba byla nebo měla si být vědoma, že vstup zboží je protiprávní. To znamená, že celní orgány
musí prokázat, že si celní dlužník byl vědom protiprávního jednání, jehož se dopustil
při faktickém ovládání zboží, nebo se alespoň nacházel v takové situaci, že se lze důvodně
domnívat, že o tom vědět mohl či měl. Nejvyšší správní soud dále dodává, že z hlediska
jazykového výkladu spojka „nebo“ mezi termíny „získala nebo držela“ a „byla nebo měla být
vědoma“ znamená, že pro určení osoby coby celního dlužníka postačí naplnění jedné
z alternativně uvedených možností.
[20] Uvedené podmínky byly podle Nejvyššího správního soudu bezesporu naplněny. O tom,
že dovoz 150 800 kusů cigaret opatřených pouze ukrajinskými a běloruskými kolky, bez platné
tabákové nálepky členské země EU, na celní území Unie je protiprávním vstupem,
v jehož důsledku podle článku 202 odst. 1 písm. a) celního kodexu vzniká celní dluh, není
dle náhledu soudu žádných pochybností; žalobce ostatně proti tomuto závěru v kasační stížnosti
ani nic nenamítal.
[21] Ve věci nastaly i předpoklady pro aplikaci čl. 202 odst. 3 třetí odrážka celního kodexu,
tedy že stěžovatel je osobou, která jednak dotyčné zboží získala nebo držela a jednak osobou,
která si byla nebo měla být vědoma v době získání nebo přijetí zboží, že vstoupilo protiprávně
na celní území Unie.
[22] Žalovaný i městský soud se zabývali věrohodností stěžovatelem předestřené verze
událostí, které měly předcházet jeho zastavení hlídkou mobilního dohledu Celního ředitelství
Brno, a správně dospěly k závěru, že stěžovatelova tvrzení jsou nevěrohodná, účelová
a přinejmenším vysoce nepravděpodobná. Správně dovodili, že stěžovatel si byl,
nebo přinejmenším měl být, vědom, že cigarety opatřené ukrajinskými a běloruskými kolky
vstoupily na celní území Unie protiprávně.
[23] Správnosti závěrů žalovaného svědčí značné množství zjištění učiněných celními orgány.
Lze poukázat zejména na množství převážených cigaret, zaplňujících celý půdorys zadních
sedadel i celý zavazadlový prostor až do výše hlavových opěrek předních sedadel v osobním
automobilu stěžovatele (Opel Omega Caravan); převážené zboží nebylo od stěžovatele nijak
odděleno a s jeho obsahem se mohl snadno seznámit přinejmenším v průběhu cesty,
neseznámil-li se s ním již při nakládce zboží, které byl rovněž přítomen. Z přiložené
fotodokumentace vyplývá, že igelit kryjící balíky cigaret byl na několika místech protrhnut. Bylo
tak možné spatřit, že se v něm nacházejí balíky cigaret s nápisy v azbuce. Neznámý muž
stěžovateli nepředložil k převáženému nákladu žádné doklady. Vedle toho nelze opomenout
ani vysoce nevěrohodné tvrzení, že stěžovatele oslovil na parkovišti u obchodu neznámý muž
s nabídkou na převoz zboží s tím, že zboží si převezme jiný neznámý muž v bílém klobouku
na Václavském náměstí v Praze. Jak vyplývá z tvrzení stěžovatele, když stěžovatele měl oslovit
na parkovišti neznámý muž s nabídkou odvozu zboží, stěžovatel se jej zeptal, zda je převoz
legální. Nepochybně mu tudíž vzniklo podezření, že by převoz mohl být v rozporu s právními
předpisy. Je proto nepravděpodobné, že by se při nakládce zboží neznámým člověkem otočil
ke svému autu zády a nechal jej naložit poměrně obsáhlý náklad, aniž by se přesvědčil o jeho
obsahu a spolehl se na ujištění od neznámé osoby, že převoz zboží je legální. Pochybnosti
vzbuzuje i to, že tento neznámý muž oslovil stěžovatele proto, že se mu líbilo jeho velké auto,
ačkoliv sám měl, jak stěžovatel tvrdil, k dispozici prostorově minimálně srovnatelný vůz. Jistě
nelze opomenout i fakt, že se stěžovatel pokusil hlídce celní správy ujet. K tomu by jistě neměl
důvod, pokud by nepochyboval o legálnosti svého počínání.
[24] Také Nejvyššímu správnímu soudu se proto jeví jako obtížně uvěřitelné, že stěžovatel
nevěděl, jaké zboží se nacházelo v jeho vozidle. Pokud by se tyto skutečnosti udály tak,
jak stěžovatel líčil, musely by každé průměrně inteligentní osobě vzniknout pochyby o legálnosti
takového jednání, pročež by bylo na místě ujistit se, že nepostupuje v rozporu s právními
předpisy. Z uvedených skutečností lze mít za to, že stěžovatel byl v okamžiku přijetí tohoto zboží
seznámen s charakterem převáženého nákladu a protiprávnosti jeho vstupu na celní území.
Pokud tomu tak nebylo, stěžovatel si této skutečnosti přinejmenším měl být vědom. I tento
předpoklad postačí (vedle dalšího) pro vznik odpovědnosti dlužníka za celní dluh.
[25] Zcela nedůvodnou je proto argumentace stěžovatele, že neměl povinnost se přesvědčit
o tom, jaké zboží bude převážet. Stěžovatel je právně odpovědný za své jednání. Mýlí se tak,
pokud se domnívá, že jeho tvrzená pasivita při nakládání zboží a jeho kontrole ho zbavuje právní
odpovědnosti. Celní kodex je součástí právního řádu České republiky a je tak pro stěžovatele
závazný. Stěžovatelem poukazovaná zásada „neznalost zákona neomlouvá“ obecně spočívá
v povinnosti osoby, která se nachází v určité právně relevantní situaci, seznámit se s právními
dopady svého jednání, a to případně dle okolností též ve spolupráci s osobou práva znalou
(viz také rozsudek ze dne 27. 11. 2013, čj. 1 As 75/2013 - 69). Nejvyšší správní soud proto
nepřisvědčil názoru stěžovatele, že by tato zásada byla v rozporu s čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2
odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Požadavek, aby se stěžovatel přesvědčil, jaké zboží
ve svém automobilu převáží, je zcela logický, očekávatelný a rozhodně není v rozporu s žádnými
zákonnými ani ústavními předpisy.
[26] Nejvyšší správní soud dodává, že na výše uvedené nemá vliv skutečnost, že stěžovatel byl
rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 16. 12. 2009, čj. 1 T 189/2009 - 72 (potvrzeným
odvolacím usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2010, čj. 12 To 47/2010 - 85),
zproštěn obžaloby ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
podle §148 odst. 1 trestního zákona. Zásadním rozdílem je zde především to, že k odsouzení
za spáchání uvedeného trestného činu je nutné prokázat úmyslné zavinění pachatele. Pro vznik
odpovědnosti za celní dluh není třeba prokázání existence zavinění ve formě úmyslu.
[27] Ve věci byla splněna i druhá podmínka obsažená v čl. 202 odst. 3 třetí odrážka celního
kodexu: bylo prokázáno, že stěžovatel je osobou, která dotyčné zboží získala nebo držela. Celní
orgány neprováděly bližší zkoumání, zda stěžovatel není, s ohledem na závažné nesrovnalosti
v jeho tvrzeních, vlastníkem zajištěných cigaret. To však nebylo třeba k posouzení,
zda je stěžovatel celním dlužníkem.
[28] Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že spojení „osoba, která dotyčné
zboží držela", dopadá také na případy detence, která spočívá v držení zboží ve smyslu
jeho faktického ovládání bez úmyslu nakládat se zbožím jako s vlastním. Pod pojem „získal
nebo držel“ je vedle vlastnictví zboží třeba podřadit také případy držby (jejíž podstatou je vůle
držitele nakládat s věcí jako s vlastní a faktické ovládání věci) i detence zboží. Detenční právo
vykonává osoba, která stejně jako držitel vykonává faktické panství nad věcí, avšak nemá vůli
nakládat s věcí jako s vlastní (blíže viz Fiala, J.; Kindl, M. a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň:
Aleš Čeněk, 2007, s. 244.). Pro „držení“ zboží ve smyslu uvedené odrážky celního kodexu není
podstatné, že stěžovatel případně nebyl vlastníkem daného zboží, a ani že neměl v úmyslu
si cigarety přivlastnit a nadále s nimi nakládat jako s vlastními. Stěžovatel byl minimálně
detentorem; cigarety získal do své faktické dispozice tím, že je převzal a nechal je naložit
do svého auta, se kterým je pak hodlal převézt do Prahy. Výklad žalovaného i městského soudu
je správný.
[29] K odkazu stěžovatele na extenzivní výklad §129 občanského zákoníku je třeba uvést,
že ve věci nešlo o interpretaci uvedeného ustanovení občanského zákoníku, ale příslušného
ustanovení celního kodexu. Stěžovatel však v kasační stížnosti nerozvedl, v čem konkrétně
městský soud při svém výkladu pochybil.
[30] Stěžovatel namítl, že vyměřený celní dluh je pro něj nepřiměřeně tvrdý,
neboť rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 12. 2012, čj. 20175/2012-170100-21, došlo současně
k propadnutí vozidla stěžovatele v hodnotě převyšující částku 600 000 Kč. K tomu Nejvyšší
správní soud uvádí, že pokud stěžovatel považoval rozhodnutí o propadnutí svého vozidla
za nezákonné, mohl se proti němu bránit odvoláním, jak byl řádně poučen, a případně správní
žalobou. Jak vyplývá z vyjádření žalovaného, stěžovatel této možnosti nevyužil. V řízení
o vyměření celního dluhu Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší posuzovat zákonnost
propadnutí dopravního prostředku podle §42 odst. 11 písm. a) zákona o spotřebních daních
ve znění účinném k 7. 10. 2009. Nejvyšší správní soud nad rámec uvedeného dodává,
že se vznikem celního dluhu je spojena i povinnost uhradit spotřební daň (viz §9 odst. 2 zákona
o spotřebních daních). Rozhodnutí o propadnutí vybraných výrobků nebo dopravního
prostředku podle §42 odst. 11 zákona o spotřebních daních není na překážku následnému
vyměření spotřební daně (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2010,
čj. 1 Afs 12/2010 - 107).
[31] Nejvyšší správní soud závěrem poukazuje, že v posuzované věci čl. 202 odst. 3 třetí
odrážky celního kodexu nevyvolává výkladové potíže a přitom bylo možné se opřít i o judikaturu
Soudního dvora Evropské unie. Nejvyššímu správnímu soudu proto nevyvstala povinnost
se obrátit na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou (čl. 267 Smlouvy o fungování
Evropské unie).
[32] Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek městského soudu nezákonným ani
nepřezkoumatelným. Protože v řízení neshledal ani jiné nedostatky, ke kterým je podle §109
odst. 4 s. ř. s. povinen přihlížet z úřední povinnosti, kasační stížnost v souladu s §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[33] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel
neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. ledna 2014
JUDr. Jan Passer
předseda senátu