ECLI:CZ:NSS:2014:8.ANS.2.2012:291
sp. zn. 8 Ans 2/2012 - 291
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: CG Holding, s. r. o.,
se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, zastoupeného JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D.,
advokátem se sídlem Vinohradská 34/30, Praha 2, proti žalovanému: Český telekomunikační
úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného,
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2012,
čj. 8 A 167/2011 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Žalobce podal dne 24. 8. 2010 u žalovaného návrh na zahájení správního řízení o uložení
peněžité povinnosti J. B. (zaplacení částky 3.123 Kč s příslušenstvím).
2. Dne 4. 5. 2011 žalobce doručil žalovanému podání označené jako „Žádost o uplatnění
opatření proti nečinnosti správního orgánu“. Věc byla žalovaným vedena samostatně
pod sp. zn. ČTÚ 44 344/2011-603. Předseda Rady žalovaného zastavil řízení o uvedené žádosti
usnesením ze dne 8. 7. 2011, čj. ČTÚ-44 344/2011-603/III.vyř., protože žalobce přes opakované
výzvy neodstranil vady podání.
3. Žalobce napadl uvedené rozhodnutí rozkladem ze dne 27. 7. 2011, který Rada
žalovaného zamítla rozhodnutím ze dne 24. 10. 2011, čj. ČTÚ-44 344/2011-603/IV.vyř.
II.
4. Žalobce se žalobou doručenou dne 1. 7. 2011 domáhal u Městského soudu
v Praze ochrany proti nečinnosti žalovaného. Městský soud usnesením ze dne 2 0. 1. 2012,
čj. 8 A 167/2011 – 44, žalobu odmítl, protože žalobce nepodal žádost o uplatnění opatření proti
nečinnosti podle §80 správního řádu, a nevyčerpal tak prostředky, které procesní předpis platný
pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Usnesení
městského soudu, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí správních soudů, je dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje.
III.1
5. Žalobce (stěžovatel) brojil proti usnesení městského soudu kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
6. Byl přesvědčen, že řádně a bezvýsledně vyčerpal prostředky ochrany proti nečinnosti
správního orgánu. Městský soud posoudil nesprávně obsah žádosti o ochranu proti nečinnosti
ze dne 4. 5. 2011 (ve znění doplnění ze dne 1. 6. 2011), proto dospěl k chybnému závěru,
že žádost neobsahovala náležitosti podle §37 odst. 2 správního řádu.
7. Stěžovatel se domníval, že vymezil okruh správních řízení jednoznačně, nejen časovým
obdobím, jak městský soud tvrdil. V doplnění žádosti ze dne 1. 6. 2011 stěžovatel vymezil
předmět žádosti následovně:
„- veškerá řízení o žádostech zahájená na návrh podatele okamžikem jejich podání Českému
telekomunikačnímu úřadu (dle §44 odst. 1 správního řádu);
- všechna tato řízení byla zahájena (tzn. žádosti byly podány) v průběhu kalendářních měsíců srpna a září
roku 2010;
- předmětem všech těchto řízení bylo projednání návrhu podatele na uložení povinnosti jednotlivým odpůrcům
(vyplývající ze zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích), zaplatit podateli v návrhu
uplatněný peněžitý nárok.“
8. Nadřízený správní orgán nemohl mít pochybnosti, jakých řízení se žádost stěžovatele
týkala. O tom svědčí i obsah repliky žalovaného k žalobě, v níž uvedl, že stěžovatel podal v roce
2010 celkem 1300 návrhů na zahájení správního řízení, z nichž 879 spadá do období
od 1. 8. 2010 do 30. 9. 2010. Stěžovatel se domáhal ochrany proti nečinnosti ve všech
zmiňovaných 879 správních řízeních, a to i s tím rizikem, že v několika z nich nadřízený orgán
opatření proti nečinnosti nevydá, protože v ojedinělých případech již bylo požadované
rozhodnutí v době podání žádosti vydáno. Nadřízený orgán mohl a měl vydat opatření proti
nečinnosti ve všech řízeních, v nichž by nečinnost zjistil. Výzvy žalovaného k upřesnění žádosti
stěžovatel považoval za neodůvodněné a šikanózní.
9. Požadavek, aby stěžovatel upřesnil svou žádost alespoň jménem a příjmením dlužníka
a výší dluhu, nemá oporu v právní úpravě a vyžadoval by od stěžovatele procesní aktivitu
spojenou s enormními dodatečnými náklady na právní služby externích právních zástupců
a poradců. Stěžovatel se domníval, že po něm nelze požadovat, aby za účelem ochrany svých
práv vynakládal další čas a prostředky na obstarání a zpracování nadbytečných údajů
o jednotlivých správních řízeních. V souladu s principem dobré správy není na stěžovateli,
aby vykonával činnosti, které správní orgán může zajistit v rámci úřední činnosti mnohem
jednodušeji a s vynaložením mnohem menších nákladů.
10. Dále stěžovatel vytkl městskému soudu, že nepřihlédl při posuzování podmínky
bezvýsledného vyčerpání prostředků na ochranu proti nečinnosti k judikatuře Evropského soudu
pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Konkrétně odkázal na rozsudky Selçuková a Asker proti Turecku
(ze dne 24. 4. 1998, stížnosti č. 23184/94 a 23185/94) a Hartman proti České republice (ze dne
10. 7. 2003, stížnost č. 53341/99).
11. Rozhodování předsedy Rady žalovaného není podle stěžovatele přiměřeným ani účinným
prostředkem ochrany proti nečinnosti z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného tímto
nadřízeným orgánem a jeho neochoty přijímat účinná opatření proti nečinnosti v řízeních
vedených v prvním stupni. Podle zmiňovaných rozsudků ESLP nelze trvat na vyčerpání
vnitrostátního prostředku nápravy, pokud se daný prostředek jeví jako zjevně neúčinný nebo
nepřiměřený. Stěžovatel se proto domníval, že pravidlo bezvýsledného vyčerpání prostředků
nápravy obsažené v §79 s. ř. s. by mělo být používáno pružně s ohledem na skutečnou účinnost
těchto prostředků a na právní a politické souvislosti. Správní soudy by proto měly přihlédnout
k tomu, zda jsou prostředky ochrany účinné , tj. zda mohou zamezit vzniku nebo pokračování
tvrzeného porušení zákona.
12. Stěžovatel byl přesvědčen, že žalovaný dlouhodobě a hromadně nedodržuje právní
předpisy týkající se lhůt pro vydání rozhodnutí, a odkázal na rozsudky městského soudu
a Nejvyššího správního soudu, které podle něj dokládají opakovanou protiprávní nečinnost
žalovaného (konkrétně stěžovatel odkázal na několik desítek rozsudků, z nichž lze zmínit
např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2010, čj. 3 Ans 21/2010 – 92, ze dne
10. 11. 2010, čj. 3 Ans 30/2010 – 91, nebo ze dne 21. 7. 2010, čj. 3 Ans 4/2010 – 94).
III.2
13. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na názoru, že stěžovatel neuplatnil
řádně žádost podle §80 odst. 3 správního řádu, protože jeho podání nesplňovalo potřebné
náležitosti. Za nezbytné minimum posuzované žádosti bylo třeba považovat den podání návrhu,
jméno odpůrce a výši žalované částky. To, co žalobce označuje za naplnění principu dobré
správy, by ve skutečnosti představovalo nahrazení projevu vůle účastníka řízení ingerencí
správního orgánu, což není obecně žádoucí, zejména ve vztahu k formulaci petitu návrhu.
Vyčerpání prostředku ochrany proti nečinnosti v rámci správního řízení nelze chápat jako
pravidlo, které může být flexibilně používáno, jak stěžovatel tvrdil. Naopak, jedná se o nezbytnou
podmínku řízení obdobně jako např. způsobilost být účastníkem řízení.
III.3
14. V replice žalobce poukázal na usnesení vlády č. 815 ze dne 9. 11. 2011, jímž vláda
schválila přenesení kompetence rozhodovat účastnické spory podle zákona o elektronických
komunikacích, jejichž předmětem je peněžité plnění, z žalovaného na obecné soudy s účinností
od 1. 1. 2013. Stěžovatel tvrdil, že toto usnesení je dokladem skutečnosti, že žalovaný „absolutně
nezvládá své zákonné kompetence“. Namítl také, že městský soud chybně rozhodl o odmítnutí žaloby,
aniž by si od žalovaného vyžádal příslušné správní spisy.
15. V doplnění repliky stěžovatel poukázal na §80 odst. 1 správního řádu,
podle něhož nadřízený správní orgán učiní z moci úřední opatření proti nečinnosti,
jakmile se o tom dozví. Z vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti je patrné, že žalovaný
si je vědom, že v předmětném účastnickém sporu nebylo rozhodnuto ani po více jak 18 měsících
od zahájení správního řízení.
IV.1
16. Nejvyšší správní soud se při předběžném posouzení kasační stížnosti zabýval
otázkou, zda byl stěžovatel povinen vyčerpat prostředek ochrany proti nečinnosti podle
správního řádu i za situace, kdy se domáhal ochrany proti nečinnosti ústředního správního
úřadu. Z důvodu existence rozporné judikatury zdejšího soudu osmý senát usnesením
ze dne 11. 7. 2012, čj. 8 Ans 2/2012 – 249, předložil předmětnou otázku k posouzení
rozšířenému senátu podle §17 s. ř. s.
IV.2
17. Rozšířený senát rozhodl v dané věci usnesením ze dne 20. 5. 2014,
čj. 8 Ans 2/2012 - 278, a vrátil věc osmému senátu k dalšímu řízení. Usnesení
čj. 8 Ans 2/2012 - 278 nabylo právní moci dne 12. 6. 2014.
IV.3
18. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
19. Kasační stížnost není důvodná.
20. V posuzované věci byla spornou jedna z podmínek řízení o žalobě na ochranu proti
nečinnosti správního orgánu podle §79 s. ř. s. Konkrétně se jednalo o podmínku bezvýsledného
vyčerpání prostředků ochrany v rámci správního řízení za situace, kdy se účastník řízení domáhá
ochrany proti nečinnosti ústředního správního úřadu.
21. V usnesení čj. 8 Ans 2/2012 – 278 rozšířený senát potvrdil, že účastník správního řízení
je povinen vyčerpat prostředek ochrany proti nečinnosti podle §80 odst. 3 správního řádu před
podáním žaloby podle §79 s. ř. s. i tehdy, pokud se domáhá ochrany proti nečinnosti ústředního
správního úřadu. Na plné odůvodnění tohoto rozhodnutí soud pro stručnost odkazuje.
22. Rozšířený senát zdůraznil, že účinný prostředek ochrany ve smyslu §79 odst. 1 s. ř. s.
by neexistoval pouze v případech, kdy by se obecně a systémově jednalo o prostředek ochrany
prima facie neúčinný a neefektivní (usnesení čj. 8 Ans 2/2012 – 278, body 20 a násl. a bod 50).
Na účinnost prostředku ochrany proto nelze nahlížet subjektivně pohledem konkrétního
účastníka řízení nebo ji poměřovat skutkovými okolnostmi jednotlivého případu (tamtéž,
bod 23). Nejvyšší správní soud proto nesouhlasil s názorem stěžovatele, podle něhož pravidlo
bezvýsledného vyčerpání prostředků nápravy obsažené v §79 s. ř. s. by mělo být používáno
pružně s ohledem na skutečnou účinnost těchto prostředků v konkrétní věci.
23. Prostředky ochrany podle §80 odst. 4 správního řádu, a to i po vyřazení těch, které
z podstaty věci nelze v případě nečinnosti ústředního správního úřadu uplatnit [písmena b) a c)],
nevykazují nepochybnou a na první pohled zjevnou neúčinnost (usnesení čj. 8 Ans 2/2012 – 278,
body 24 a 51). Existuje-li prima facie efektivní možnost věcného přezkumu (např. v rámci
rozhodnutí o rozkladu), nelze bez dalšího považovat za prima facie neefektivní možnost nápravy
procesního pochybení v té samé věci (tamtéž, bod 52).
24. Stěžovatel byl proto povinen vyčerpat možnost, kterou mu poskytuje správní
řád prostřednictvím postupu podle §80 odst. 3 správního řádu před podáním žaloby podle
§79 s. ř. s., a podat žádost k nadřízenému správnímu orgánu.
25. Řízení, v němž mělo dojít podle žalobního tvrzení k nečinnosti, žalovaný vedl v prvním
stupni prostřednictvím Úřadu. Pro určení nadřízeného správního orgánu Úřadu je třeba použít
§178 odst. 1 správního řádu (viz §122 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích ve znění
do 31. 12. 2011, podle něhož se v řízení vedeném Úřadem postupuje podle správního řádu,
není-li zákonem o elektronických komunikacích stanoveno jinak).
26. Podle §178 odst. 1 správního řádu je nadřízeným správním orgánem „ten správní orgán,
o kterém to stanoví zvláštní zákon. Neurčuje-li jej zvláštní zákon, je jím správní orgán, který podle zákona
rozhoduje o odvolání, popřípadě vykonává dozor.“ Zákon o elektronických komunikacích výslovně
nestanoví, který orgán je nadřízeným Úřadu. Pro určení nadřízeného orgánu se proto použije
druhá věta citovaného ustanovení, podle které je nadřízeným ten správní orgán, který podle
zákona rozhoduje o odvolání, popřípadě vykonává dozor. Podle §123 odst. 1 zákona
o elektronických komunikacích platí, že pokud rozhoduje v řízení v prvním stupni Úřad,
o opravném prostředku (rozkladu nebo odvolání) rozhoduje předseda Rady. Nadřízeným
správním orgánem Úřadu je tedy předseda Rady, a to i pro účely postupu podle §80 správního
řádu.
27. Stěžovatel si byl popsaného postupu nepochybně vědom, protože dne 4. 5. 2011 doručil
předsedovi Rady žalovaného podání označené jako „Žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti
správního orgánu“. O toto podání ostatně opřel svou argumentaci, v níž tvrdil, že splnil podmínku
§79 odst. 1 s. ř. s.
28. Nejvyšší správní soud ovšem souhlasil s městským soudem, že uvedené podání
(a to ani ve spojení s doplněním ze dne 1. 6. 2011) nesplňovalo náležitosti žádosti podle §80
odst. 3 správního řádu.
29. Za vyčerpání opravných prostředků nelze považovat podání jakéhokoliv obsahu a formy,
ale jen takové, které splňuje minimální zákonné náležitosti stanovené v §37 odst. 2 správního
řádu. Z podání musí být především zřejmé, kdo je činí, které věci se týká a co se navrhuje.
Správní orgán nemůže domýšlet za účastníka, co asi chtěl nebo mohl chtít učinit.
Je na účastníkovi, aby v podání co možná jednoznačně vyjádřil, co je jeho účelem a čeho
se po správním orgánu domáhá.
30. V předmětném podání stěžovatel uvedl: „[V] průběhu kalendářních měsíců srpna a září roku
2010 podatel doručil Českému telekomunikačnímu úřadu návrhy na zahájení správních řízení ve věcech sporů
mezi podatelem a jednotlivými odpůrci, tak jak byli v těchto návrzích na zahájení řádně specifikováni “. Dále
poukázal na to, že „u valné většiny takto zahájených správních řízení nebylo k dnešnímu dni, tedy více než půl
roku po jejich zahájení, vydáno rozhodnutí ve věci samé “. Stěžovatel proto požádal, aby předseda
žalovaného „ve všech ze shora specifikovaných řízeních zahájených na návrh podatele ve výše vymezeném časovém
období, v nichž meritorní rozhodnutí dosud nebylo ze strany Českého telekomunikačního úřadu vydáno
ani v prvním stupni správního řízení, neprodleně přijal kterékoli z opatření proti nečinnosti “.
31. Žalovaný nepochybil, pokud vyzval stěžovatele k odstranění vad výše popsaného podání.
Z tohoto návrhu skutečně nebylo patrno, kterých konkrétních řízení se má týkat. Jednalo
se v podstatě o blanketní podání týkající neurčitého počtu řízení vedených žalovaným, přičemž
tento počet se pravděpodobně pohyboval v řádu několika set. Ze správního spisu totiž vyplývá
(a sám stěžovatel tuto skutečnost potvrdil), že v měsících srpnu a září roku 2010 stěžovatel podal
u žalovaného 879 návrhů. Zároveň v předmětném podání tvrdil, že „u valné většiny“ řízení
zahájených na základě těchto návrhů dochází k neodůvodněným průtahům v řízení.
32. Námitka stěžovatele v kasační stížnosti, že bylo nepochybné, že žádal o odstranění
nečinnosti ve všech řízeních zahájených na základě jeho návrhů podaných u žalovaného
ve vymezeném období, je v rozporu s obsahem tohoto podání, v němž stěžovatel výslovně
připustil, že v některých řízeních již bylo rozhodnuto, a žádal o ochranu proti nečinnosti pouze
v těch řízeních, v nichž ještě nebylo vydáno rozhodnutí v prvním stupni. Ostatně i v kasační
stížnosti stěžovatel připustil, že v některých řízeních bylo rozhodnutí ve věci samé vydáno
již ke dni podání žádosti, tedy před 4. 5. 2011.
33. Za této situace nelze než uzavřít, že stěžovatel uplatnil námitku nečinnosti zcela obecně
a paušálně, aniž by splnil podmínky §37 odst. 2 správního řádu. Pokud žalovaný vyzval
stěžovatele k upřesnění podání, nelze jeho postup zcela jistě označit za neodůvodněný nebo
dokonce šikanózní, ale naopak za souladný s §37 odst. 3 správního řádu, podle kterého správní
orgán pomůže podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění, nemá-li podání
předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami. Ve výzvě k odstranění vad podání žalovaný
příkladmo uvedl, že upřesnění řízení je možné učinit uvedením čísla jednacího předmětných
řízení nebo uvedením údajů o navrhovateli, odpůrci, obsahu podání a datu podání návrhu. Dále
vyzval stěžovatele, aby označil, v čem spatřuje nečinnost správního orgánu a čeho se domáhá.
34. Nedostatky uvedeného podání však stěžovatel neodstranil, a to ani podáním ze dne
1. 6. 2011, v němž vyjádřil přesvědčení, že původní podání ze dne 4. 5. 2011 bylo právně
bezvadné. Podle stěžovatele bylo označení jednotlivých řízení prostřednictvím pouze osoby
navrhovatele a období zahájení řízení dostatečné. Výzvu žalovaného k odstranění vad stěžovatel
označil za zjevně šikanózní a porušující jeho právo na spravedlivý proces a sdělil, že na ni „nebude
reflektovat “. Předmět řízení byl podle stěžovatele již v podání ze dne 4. 5. 2011 vymezen
následovně:
„- veškerá řízení o žádostech zahájená na návrh podatele okamžikem jejich podání Českému
telekomunikačnímu úřadu (dle §44 odst. 1 správního řádu);
- všechna tato řízení byla zahájena (tzn. žádosti byly podány) v průběhu kalendářních měsíců srpna a září
roku 2010;
- předmětem všech těchto řízení bylo projednání návrhu podatele na uložení povinnosti jednotlivým odpůrcům
(vyplývající ze zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích), zaplatit podateli v návrhu
uplatněný peněžitý nárok.“
35. Citované doplnění však vytýkané nedostatky neodstranilo, ale v podstatě pouze
zopakovalo návrh obsažený v původním podání. Žalovaný proto nepochybil, pokud opět vyzval
stěžovatele k odstranění nedostatků přípisem ze dne 13. 6. 2011. Upozornil stěžovatele,
že v období srpna a září 2010 stěžovatel podal k žalovanému 879 návrhů, přičemž v podání
ze dne 4. 5. 2011 sám stěžovatel uvedl, že „u valné většiny“ z těchto řízení nebylo dosud vydáno
rozhodnutí. Bylo tedy zřejmé, že minimálně u části podání ze srpna a září 2010 stěžovatel
ochranu proti nečinnosti nepožaduje. Dále žalovaný stěžovatele poučil, že řízení zastaví,
nebudou-li nedostatky odstraněny. Na tuto výzvu již stěžovatel nereagoval.
36. S ohledem na výše popsané skutkové okolnosti Nejvyšší správní soud souhlasil
s městským soudem, že stěžovatel neodstranil nedostatky podání ze dne 4. 5. 2011,
a to ani doplněním ze dne 1. 6. 2011. Po stěžovateli bylo možné požadovat, aby uvedl
přinejmenším konkrétní datum návrhu, jméno odpůrce a výši dluhu, tedy údaje, které rozlišovaly
jednotlivé návrhy od sebe navzájem. Naopak označení navrhovatele, které bylo u všech návrhů
již z podstaty věci totožné, tuto rozlišovací způsobilost nemělo. Také vymezení období nebylo
dostatečným identifikátorem s ohledem na množství podaných návrhů a obecné tvrzení,
že k nečinnosti dochází pouze u většiny z nich.
37. Tvrzení stěžovatele, že by pro identifikaci jména dlužníka a částky dluhu musel využít
právní pomoci externích poradců a zástupců, což by bylo spojeno s „enormními “ náklady,
se již s ohledem na obsah a rozsah požadovaných údajů jeví značně nadsazené a nevěrohodné.
Nadto nebylo nijak doloženo. Splnění výzvy k odstranění vad vyžadovalo pouze mechanické
vyhledání údajů, jimiž stěžovatel disponoval. Tento úkon nevyžadoval právní posouzení, k němuž
by stěžovatel musel vyhledat odbornou pomoc. K odstranění vad podání byla stěžovateli
stanovena lhůta 1 měsíce, která byla bez jakýchkoliv pochyb dostatečná, aby stěžovatel
byl objektivně schopen tento úkon provést. Nadto o nevěrohodnosti argumentu,
že by požadavek na identifikaci jména dlužníka a částky dluhu byl spojen s neúměrnými náklady,
svědčí také skutečnost, že stěžovatel byl schopen požadovaným způsobem identifikovat
jednotlivá řízení, v nichž podal žaloby na ochranu proti nečinnosti (tato skutečnost je Nejvyššímu
správnímu soudu známa z jeho úřední činnosti, neboť v databázi rozhodnutí krajských soudů
eviduje několik stovek rozhodnutí městského soudu v souvisejících věcech stěžovatele).
Požadavek žalovaného nepřekročil přiměřenou míru součinnosti, kterou bylo možné
po stěžovateli spravedlivě žádat.
38. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že neurčitost podání stěžovatele ze dne 4. 5. 2011
(a to i po doplnění ze dne 1. 6. 2011) bránila předsedovi Rady žalovaného pokračovat v řízení
podle §80 odst. 3 správního řádu. Městský soud proto nepochybil, pokud předmětné podání
nepovažoval za řádné uplatnění prostředku na ochranu proti nečinnosti ve smyslu §79 s. ř. s.
a odmítl žalobu pro nedostatek podmínek řízení.
39. Závěrem soud dodává, že se nemohl zabývat námitkami, v nichž stěžovatel brojil proti
tvrzené nečinnosti žalovaného, protože předmětem řízení před Nejvyšším správním soudem bylo
pouze posouzení podmínek řízení před městským soudem. Dále Nejvyšší správní soud neshledal
vadu řízení před městským soudem, pokud městský soud netrval na předložení správního spisu.
Městský soud měl k dispozici kopie podkladů, které byly nezbytné k odmítnutí žaloby.
40. Nejvyšší správní soud neshledal napadené usnesení městského soudu nezákonným, proto
kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
41. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné
náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. června 2014
JUDr. Jan Passer
předseda senátu