ECLI:CZ:NSS:2014:8.AS.108.2013:43
sp. zn. 8 As 108/2013 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: F. S., zastoupeného JUDr.
Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem Pivovarská 58/8, Vyškov, proti
žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu,
se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) R. S. a II) K. S.
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 11. 2010, čj. KUZL 78998/2010, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2013, čj. 31 A 13/2011 – 90,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2013, čj. 31 A 13/2011 – 90,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
1. Rozhodnutím ze dne 29. 7. 2010, čj. Výst.330/22/10, Městský úřad Morkovice - Slížany,
stavební úřad (dále jen „stavební úřad“), nařídil podle §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a §39
vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, ve znění
pozdějších předpisů, odstranění stavby hospodářské budovy u rodinného domu č. p. 133
na pozemcích p. č. 181/1, 181/2, 53/6 a 1891 v k. ú. Pornice, postavené v rozporu se stavebním
povolením ze dne 6. 6. 1994, čj. 325/94.
2. Rozhodnutím ze dne 16. 11. 2010, čj. KUZL 78998/2010, žalovaný změnil rozhodnutí
stavebního úřadu k odvolání žalobce tak, že podmínka č. 1 pro odstranění stavby zní: Stavba bude
odstraněna nejpozději do 6 měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Ve zbytku zůstalo
rozhodnutí stavebního úřadu beze změn.
II.
3. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně, který
rozsudkem ze dne 29. 2. 2012, čj. 31 A 13/2011 – 65, zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc
žalovanému k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu rozsudkem
ze dne 30. 4. 2013, čj. 8 As 53/2012 – 46, a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
4. Poté krajský soud rozsudkem ze dne 6. 11. 2013, čj. 31 A 13/2011 – 90, zrušil rozhodnutí
žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Rozsudek krajského soudu je, stejně jako všechna
citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj
na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje.
III.
5. Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
6. Z hlediska přípustnosti kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že krajský soud se sice řídil
právním názorem kasačního soudu vysloveným v rozsudku čj. 8 As 53/2012 – 46 a vyzval
stěžovatele k předložení chybějících podkladů, ale posléze tyto podklady posoudil v rozporu
se stavebním zákonem. Kasační stížnost je přípustná, protože v předchozích rozsudcích se soudy
zabývaly pouze vadou řízení spočívající v absenci podkladových dokumentů, nikoliv právním
posouzením věci samé. Pokud by kasační stížnost byla shledána nepřípustnou, stěžovateli by bylo
odejmuto právo se podle §102 s. ř. s. bránit proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu.
7. Stěžovatel se dostatečně zabýval tím, zda je odstranění stavby proveditelné. Podotkl,
že vlastník sousední stavby [osoba zúčastněná na řízení I)] stavebně technicky oddělil svoji stavbu
ihned po vydání rozhodnutí tak, aby žalobce mohl provést odstranění stavby. Stěžovatel
se rovněž řádně zabýval otázkou, zda měla být odstraněna celá stavba, nebo pouze její část.
8. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že žalobce postupoval v souladu
s platnými předpisy. Nezákonnost stavby nespočívá v tom, že by se jednalo o stavbu
„neoprávněnou“, nýbrž v tom, že byla postavena též na jiném pozemku, než bylo stanoveno
ve stavebním povolení, a že její střecha byla postavena v rozporu se schválenou projektovou
dokumentací (odchylka přitom není „nepodstatná“).
9. Dále nebylo zřejmé, z jakých podkladů krajský soud vyvodil závěr, že požadované
doklady vyžádané stavebním úřadem byly předloženy. Neexistují důkazy, které by prokazovaly
předložení požadovaných dokladů. Ze správního spisu naopak vyplývá, že žalobce na výzvu
ze dne 25. 3. 2010 nereagoval a nedoložil žádnou písemnost.
10. Stěžovateli nebylo zřejmé, jak krajský soud dospěl k závěru, že předmětná stavba není
z hlediska veřejného zájmu natolik důležitá a že z jejího charakteru vyplývá, že nemůže narušovat
veřejný zájem. K otázce správního uvážení stěžovatel poukázal na rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 24. 10. 2005, čj. 10 Ca 220/2004 – 26, č. 804/2006 Sb. NSS, podle kterého
se správní uvážení při postupu podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona neuplatní.
V posuzované věci proto nemohlo být rozhodnuto jinak než o odstranění stavby.
11. K závěru krajského soudu, že správní orgán nepřípustně bránil žalobci dokončit stavbu
dle původního stavebního povolení, stěžovatel uvedl, že žalobce vyjádřil tento zájem v podání
ze dne 25. 3. 2008. Z následujícího průběhu řízení takový záměr již nevyplynul. Zájem žalobce
legalizovat nezákonnou stavbu je dán zejména jeho žádostí o dodatečné povolení stavby. Postavit
stavbu podle původního stavebního povolení, resp. ji posunout na pozemek, na němž byla
povolena, by bylo nepřiměřeně technicky obtížné. Krajský soud nezdůvodnil ani své tvrzení,
že stavební úřad sdělil žalobci, že napravení rozporu je již neproveditelné. Ze správního spisu
není zřejmé, že by stavební úřad žalobci jakkoliv bránil odstranit nezákonný stav uvedením stavby
do stavu odpovídajícímu stavebnímu povolení.
12. Stěžovatel zdůraznil, že soulad nezákonné stavby s veřejným zájmem prokazuje její
vlastník. Dovozoval-li krajský soud okolnosti veřejného zájmu z původního stavebního povolení,
jeho postup byl v rozporu se smyslem §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Původní stavební
povolení nemůže být podkladem pro rozhodnutí v řízení podle tohoto ustanovení.
13. Žalobce sice předložil žádost o dodatečné povolení stavby, nepředložil však požadované
doklady. Neprokázal tedy soulad stavby s veřejným zájmem a stavebnímu úřadu nezbylo,
než nařídit odstranění stavby.
IV.
14. Žalobce se ztotožnil s rozsudkem krajského soudu a odkázal na svá předchozí podání.
Dále podotkl, že ze spisu nevyplývá, ani není podloženo žádným důkazem, že vlastník sousední
stavby oddělil svoji stavbu tak, aby žalobce mohl provést odstranění stavby. Žalobce setrval
na názoru, že stavěl v dobré víře na svém pozemku. Umístění stavby nebylo ve stavebním
povolení jednoznačně určeno. Hranice pozemku byla dohodnuta se sousedem, o čemž svědčí
i skutečnost, že soused si k této stavbě přistavěl dosud nepovolené stavby.
V.1
15. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti.
16. Kasační stížnost není přípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho
původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem [§104 odst. 3 písm. a) věta
před středníkem s. ř. s.]. Základním smyslem této úpravy je, aby se Nejvyšší správní soud
nemusel opakovaně zabývat týmiž případy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 136/05).
17. Ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. obsahuje i výjimku z popsaného pravidla.
Kasační stížnost je přípustná, je-li namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku.
18. Nepřípustnost kasační stížnosti se tedy dotýká především otázek, které Nejvyšší správní
soud v téže věci závazně posoudil, resp. mohl posoudit (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne
22. 3. 2011, čj. 1 As 79/2009 – 165, č. 2365/2011 Sb. NSS). Omezení je odrazem
závaznosti právního názoru pro krajský soud v dalším řízení (§110 odst. 4 s. ř. s.) a vylučuje
i možnost Nejvyššího správního soudu, aby revidoval svůj původní závazný právní názor k nové
kasační stížnosti v téže věci (srov. také usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 7. 2008,
čj. 9 Afs 59/2007 – 56, č. 1723/2008 Sb. NSS).
19. Judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu dovodila nad rámec
doslovného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. další výjimky z aplikovatelnosti tohoto ustanovení.
Zpravidla jej nelze vztáhnout na případy, kdy Nejvyšší správní soud vytýká krajskému soudu
procesní pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav nebo nepřezkoumatelnost
jeho rozhodnutí. Odmítnutí kasační stížnosti by v takovém případě znamenalo odmítnutí
věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva (viz usnesení rozšířeného
senátu čj. 1 As 79/2009 – 165). I v těchto případech se však námitky opakované kasační stížnosti
musí pohybovat v rámci již vysloveného právního názoru či pokynu Nejvyššího správního soudu
nebo musí směřovat k právní otázce, která v první kasační stížnosti nebyla řešena a kvůli
vadnému procesnímu postupu nebo vadě obsahu rozhodnutí krajského soudu řešena
být nemohla.
20. Opakovaná kasační stížnost je obvykle rovněž přípustná, pokud krajský soud doplnil
po zrušení svého původního rozsudku dokazování, byť nově zjištěné skutečnosti hodnotil
v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu, vyjádřeným obecně a obiter dictum ve zrušujícím
rozsudku (viz rozsudek ze dne 25. 5. 2009, čj. 8 As 25/2009 – 71, srov. také usnesení
rozšířeného senátu čj. 9 Afs 59/2007 – 56). Dalším důvodem, o který se může opírat přípustnost
opakované kasační stížnosti, je změna právního stavu změnou či zrušením rozhodného
právního předpisu, pokud v dané věci nelze aplikovat předpis původní; podobně může
jít i o vyslovení protiústavnosti předpisu Ústavním soudem (viz usnesení rozšířeného senátu
čj. 9 Afs 59/2007 – 56).
21. Přípustnost opětovné kasační stížnosti (včetně stížnosti podané jiným stěžovatelem,
resp. druhým účastníkem řízení) je typicky omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud
dosud v téže věci neřešil, protože to nebylo třeba nebo to ani nebylo možné.
22. V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud zrušil k první kasační stížnosti stěžovatele
rozsudek krajského soudu čj. 31 A 13/2011 – 65 pro vadu řízení, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Krajský soud totiž v rozporu s §36 odst. 1 s. ř. s. nevyzval
stěžovatele k doplnění podkladů rozhodnutí, které chyběly ve správním spise, a bez dalšího zrušil
rozhodnutí o odvolání pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. Nejvyšší
správní soud tedy v rozsudku čj. 8 As 53/2012 – 46 vytkl krajskému soudu procesní pochybení
a námitkami obdobnými těm, které stěžovatel vznesl v nyní posuzované kasační stížnosti,
se věcně nezabýval. Odmítnutí kasační stížnosti by za této situace vedlo k odmítnutí věcného
přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva. Kasační stížnost je proto přípustná.
V.2
23. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
24. Kasační stížnost je důvodná.
25. Podle stěžovatele nebylo zřejmé, z jakých částí správního spisu krajský soud dovodil,
že žalobce předložil stavebnímu úřadu požadované doklady. Ze správního spisu naopak vyplývá,
že žalobce nedoložil k výzvě ze dne 25. 3. 2010 žádnou požadovanou písemnost.
26. Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že výzvou ze dne 25. 3. 2010,
čj. Výst.330/22/10, stavební úřad vyzval žalobce a osobu zúčastněnou na řízení II), aby
do 30. 6. 2010 doplnili svoji žádost o vydání dodatečného povolení stavby o: (1) parcelní čísla
stavebního pozemku dle katastru nemovitostí, (2) doplnění seznamu účastníků řízení, (3) údaje
o dokumentaci – jméno a adresu zodpovědného projektanta, (4) prohlášení stavebního dozoru,
a dále předložili (5) projektovou dokumentaci obsahující zejména situační výkres, stavební
výkresy a průvodní souhrnnou technickou zprávu s údaji o stavbě, (6) v případě, že stavba není
úplně dokončena a je prováděna svépomocí stavebníkem, prohlášení kvalifikované osoby,
že bude provádět odborný dozor nad stavbou, pokud stavebník není způsobilý provádět dozor
sám, (7) geometrický plán zaměření stavby, a (8) stanovisko dotčeného orgánu z hlediska požární
ochrany. Tyto požadavky odpovídaly §16 a §18 vyhlášky č. 132/1998 Sb., které stanoví, jaké
údaje a doklady musí být připojeny k žádosti o stavební povolení. Z obsahu správního spisu
nevyplývá, že by žalobce na tuto výzvu jakkoliv reagoval a předložil požadované doklady.
Ze spisu zároveň nevyplývá, že by žalobce předložil podklady jindy, například dříve v průběhu
správního řízení, a že by je tedy stavební úřad měl k dispozici. Nejvyšší správní soud proto
přisvědčil stěžovateli, že není zřejmé, z čeho krajský soud dovodil, že se všechny požadované
doklady, kromě stavební dokumentace, ve spise nachází. Ve spise není založena nejenom
projektová dokumentace, ale chybí i další zásadní požadované podklady jako například prohlášení
stavebního dozoru, geometrický plán zaměření stavby či stanovisko dotčeného orgánu
z hlediska požární ochrany. Argumentace krajského soudu tedy nemá oporu ve správním spise,
což je nutno považovat za jinou vadu řízení před soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(srov. např. rozsudky ze dne 29. 1. 2009, čj. 9 Ans 4/2008 – 197, nebo ze dne 23. 4. 2009,
čj. 1 Azs 10/2009 – 61). Tato vada řízení přitom mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci
samé, protože předložení požadovaných dokladů je jednou ze zákonných podmínek dodatečného
povolení stavby, jejíž nesplnění vede k nařízení odstranění stavby.
27. Podle stěžovatele dále krajský soud nijak nezdůvodnil závěr, že stavební úřad nevysvětlil,
proč bylo napravení rozporu stavby se stavebním povolením neproveditelné. Ze správního spisu
nebylo zřejmé, že by stavební úřad jakkoliv bránil žalobci uvést stavbu do souladu se stavebním
povolením.
28. I tato námitka byla důvodná. Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že ze správního
spisu vyplývá, že je na zvážení stavebníka, zda odstraní nezákonný stav odstraněním nepovolené
části stavby a jejím dokončením v souladu se stavebním povolením. Je nepřípustné mu v takovém
záměru bránit, což se stalo v tomto případě. Žalobce postavil střechu v souladu s přáním osoby
zúčastněné na řízení I) a nabídl, že odstraní rozpor stavby se stavebním povolením. Stavební úřad
mu ovšem sdělil, že takový postup je neproveditelný, aniž by stanovil proč. Nejvyšší správní soud
přisvědčil stěžovateli, že tato část odůvodnění napadeného rozsudku je nepřezkoumatelná
pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Není totiž zřejmé, na základě
jakých podkladů krajský soud dovodil, že stavební úřad bránil žalobci v dokončení stavby podle
stavebního povolení a přitom nezdůvodnil, proč je odstranění rozporu mezi stavbou a stavebním
povolením neproveditelné. Krajský soud rovněž nevysvětlil, z jakého důvodu by takové případné
zamezení žalobcovu záměru bylo nepřípustné.
29. Již tato pochybení, která zatížila napadený rozsudek nepřezkoumatelností, by stačila
k jeho zrušení. Pro účely dalšího řízení před krajským soudem však Nejvyšší správní soud
považoval za vhodné vyjádřit se i k námitkám směřujícím do samé podstaty sporu, tj. námitkám
souvisejícím s §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Krajský soud se totiž v tomto ohledu
dopustil nesprávného posouzení právní otázky a zmíněné ustanovení nesprávně vyložil.
30. Stěžovatel namítl, že není zřejmé, z čeho krajský soud dovodil, že předmětná stavba „určitě
není z hlediska veřejného zájmu tak důležitá“ a že z jejího charakteru vyplývá, že „rozhodně veřejný zájem
narušovat nemůže“. Stěžovatel byl přesvědčen, že při aplikaci §88 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona se neuplatní správní uvážení stavebního úřadu, správním orgánům proto nezbylo než
nařídit odstranění stavby.
31. Podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona platí, že stavební úřad nařídí vlastníku
stavby odstranění stavby postavené bez stavebního povolení nebo v rozporu s ním. Odstranění
stavby se nenařídí, pouze pokud (1) stavebník prokáže, že stavba je v souladu s veřejným zájmem,
zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými
technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými
zvláštními předpisy, a (2) jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její
dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené
lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Stavební zákon tedy stanoví primární
povinnost stavebního úřadu nařídit odstranění stavby, zjistí-li, že stavba byla postavena
bez stavebního povolení nebo v rozporu s ním. Vyhnout se nařízení odstranění nepovolené
stavby a dosáhnout tak dodatečného povolení stavby lze pouze v případě splnění dvou podmínek
prokazovaných stavebníkem, a sice že stavba je v souladu s veřejným zájmem a zároveň
že stavebník podá žádost o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané
stavebním úřadem v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Důkazní břemeno leží
na stavebníkovi, protože zákonem předpokládaný stav byl porušen jeho počínáním a lze po něm
spravedlivě požadovat, aby on sám prokázal, že škodlivé následky jeho postupu nedosahují
intenzity, která by vedla k porušení veřejných zájmů. Citované podmínky musí být pro dodatečné
povolení stavby splněny kumulativně a není-li splněna jedna z nich, není již třeba zkoumat
prokázání druhé. Při nesplnění vymezených předpokladů stavební úřad nařídí odstranění stavby,
a to nezávisle na tom, zda je svou povahou bezpečná, vhodná, je dlouhodobě
užívána, apod. (viz rozsudky ze dne 10. 11. 2004, čj. 3 As 50/2003 – 57, č. 957/2006 Sb. NSS,
ze dne 31. 8. 2010, čj. 8 As 7/2010 – 99, č. 2210/2011 Sb. NSS, ze dne 8. 11. 2007,
čj. 6 As 67/2006 - 79, ze dne 29. 2. 2008, čj. 8 As 41/2006 – 78, a rozsudek krajského soudu
ze dne 29. 11. 2001, čj. 29 Ca 62/2001 – 24, uveřejněn pod č. 928/2002 in: Soudní judikatura
ve věcech správních). Stavební úřad nařídí odstranění stavby i tehdy, pokud stavebník po podání
žádosti o dodatečné povolení stavby nepředloží podklady a doklady vyžadované stavebním
úřadem (viz rozsudky ze dne 29. 11. 2006, čj. 6 As 43/2004 – 101, nebo čj. 8 As 41/2006 – 78).
Lze doplnit, že při aplikaci §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona se neuplatňuje správní
uvážení stavebního úřadu. Stavební zákon totiž výslovně stanoví, že stavba postavená bez
stavebního povolení nebo v rozporu s ním musí být odstraněna. Nestane se tak pouze při splnění
všech zákonných podmínek, což musí stavebník prokázat (viz rozsudek čj. 10 Ca 220/2004 – 26,
nebo srov. též rozsudky ze dne 26. 3. 2014, čj. 9 As 167/2012 – 70, nebo ze dne 27. 7. 2011,
čj. 1 As 78/2011 – 58).
32. V posuzované věci žalobce podal žádost o dodatečné povolení předmětné stavby
a stavební úřad ho výzvou ze dne 25. 3. 2010 vyzval k předložení shora uvedených podkladů,
které je třeba připojit k žádosti o stavební povolení. Žalobce na výzvu nereagoval, ze správního
spisu je přitom zřejmé, že požadované podklady nebyly jeho součástí, a stavební úřad je tedy
neměl k dispozici. Stěžovatel popsaným postupem nesplnil jednu z podmínek pro dodatečné
povolení stavby stanovených v §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, proto již nebylo namístě
zabývat se splněním druhé podmínky, tj. prokázáním souladu s veřejným zájmem. Stavební úřad
byl bez dalšího povinen nařídit odstranění stavby.
33. Kasační soud se tedy neztotožnil s názorem krajského soudu, že stavební úřad měl
zkoumat, zda další existence stavby odporuje veřejnému zájmu. Závěr, podle kterého stavební
úřad prokazuje v případě nařízení odstranění stavby opak toho, co prokazuje stavebník,
tj. nesoulad s veřejným zájmem, je nesprávný a neodpovídá znění ani smyslu §88 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona. Toto ustanovení zakotvuje povinnost stavebního úřadu nařídit odstranění
nepovolené stavby. Uvedenému důsledku se může stavebník vyhnout pouze zodpovědným
a aktivním přístupem – je povinen podat žádost o dodatečné povolení stavby a předložit
požadované doklady a podklady v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení a prokázat soulad
stavby s veřejným zájmem. Jakmile stavebník nesplní některou z těchto podmínek, stavební úřad
přistoupí k nařízení odstranění stavby.
34. Zákonná úprava má vnitřní logiku. Možnost dodatečného povolení stavby je třeba vnímat
jako určité beneficium a vstřícný přístup stavebního zákona za situace, kdy stavebník porušil své
zákonné povinnosti a stavěl bez stavebního povolení nebo v rozporu s ním. Proto po něm lze
oprávněně požadovat, aby vyvinul úsilí k nápravě svého předchozího protiprávního jednání.
Důkazní břemeno k prokázání veřejného zájmu tedy leží na stavebníkovi a nepřesouvá
se v případě nařízení odstranění stavby na správní orgán.
35. Krajský soud pochybil, pokud požadoval po správních orgánech, aby v kontextu daných
skutkových okolností posuzovaly soulad nepovolené stavby s veřejným zájmem. Takový postup
nebyl ve smyslu §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona namístě. Nepředložil-li žalobce
požadované doklady, stavební úřad zákonně nařídil odstranění stavby.
36. S uvedenými závěry souvisí i další důvodně uplatněná kasační námitka, podle níž krajský
soud nesprávně dovodil soulad stavby s veřejným zájmem z původního stavebního povolení.
V napadeném rozsudku krajský soud uvedl, že podle původního stavebního povolení nebudou
umístěním a uskutečněním stavby ohroženy zájmy společnosti a že dokumentace stavby splňuje
obecné technické požadavky na výstavbu. Krajský soud vytkl správním orgánům, že nevysvětlily,
proč požadují prokázání veřejného zájmu, když předmětná stavba je z „hlediska hodnocení
důležitosti“ méně důležitá a již ve stavebním povolení bylo prokázáno, že se nepříčí veřejnému
zájmu. Nejvyšší správní soud především poukazuje na shora uvedené závěry a znovu připomíná,
že žalobce k výzvě stavebního úřadu nepředložil požadované doklady, čímž nesplnil jednu
z podmínek pro dodatečné povolení stavby. Za této situace nebylo nutné zkoumat, zda stavba
byla v souladu s veřejným zájmem, resp. zda žalobce tuto skutečnost prokázal.
37. K samotnému veřejnému zájmu soud doplňuje, že účelem řízení podle §88 odst. 1
písm. b) stavebního zákona není prospektivní povolení dosud neexistující stavby,
nýbrž retrospektivní, resp. dodatečná „legalizace“ stavby již existující (viz např. rozsudek
čj. 8 As 7/2010 – 99). Stavební úřad tedy musí u stavby, která byla postavena v rozporu
se stavebním povolením (nebo bez něj), posoudit, zda taková stavba odpovídá všem požadavkům
stavebního práva, a zda ji lze dodatečně povolit. Stavební úřad musí vycházet z faktického stavu,
tj. stavu, v němž byla stavba skutečně postavena, nikoliv ze stavu, který byl předpokládán
stavebním povolením. Takový postup by byl nesmyslný a příčil by se zmíněnému základnímu
smyslu dodatečného povolení, resp. odstranění, nepovolené stavby. Dovodil-li krajský soud
soulad stavby s veřejným zájmem z původního stavebního povolení, pochybil. Otázku,
zda stavba postavená v rozporu se stavebním povolením je v souladu s veřejným zájmem, nelze
posuzovat jen podle původního stavebního povolení.
38. Závěrem soud podotýká, že oporu ve správním spise nemá ani tvrzení krajského soudu,
podle nějž správní orgán nevysvětlil, proč není dostačujícím odstranění pouze části stavby
a nevzal v úvahu skutečnost, že soused opřel o předmětnou stavbu žalobce další stavby.
Pro stručnost kasační soud odkazuje na straně 5 rozhodnutí o odvolání, kde se stěžovatel
podrobně zabýval tím, proč je odstranění pouze části stavby neproveditelné, a vyjádřil
se i k námitce týkající se stavby souseda opřené o stavbu žalobce.
39. Nejvyšší správní soud uzavřel, že napadený rozsudek je stižen nepřezkoumatelností
spočívající v nedostatku důvodů a v jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Kasační soud rovněž nepřehlédl, že se krajský soud opomněl zabývat
některými žalobními námitkami [zejména námitkou, že správní orgán neměl pokračovat v řízení
o odstranění stavby, dokud nerozhodl o žádosti o dodatečné povolení předmětné stavby a stavby
osoby zúčastněné na řízení I)]. Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud z důvodu
nadbytečnosti již nezabýval dalšími kasačními námitkami stěžovatele ani stěžovatelem
předloženými důkazy v podobě fotografií stavby žalobce a sousední stavby.
40. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto rozsudek krajského soudu
zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V něm krajský soud rozhodne vázán
právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
41. Krajský soud rozhodne v novém rozhodnutí rovněž o nákladech řízení o této kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. listopadu 2014
JUDr. Jan Passer
předseda senátu