ECLI:CZ:NSS:2014:8.AS.114.2013:36
sp. zn. 8 As 114/2013 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: Mgr. M. S., zastoupeného
Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Generální
inspekce bezpečnostních sborů, se sídlem Skokanská 2311/3, Praha 6, proti rozhodnutí
ředitele žalované ze dne 9. 7. 2012, čj. GI-A-455-18/2012, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2013, čj. 11 A 144/2012 – 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Žalobce požádal podáním doručeným dne 29. 9. 2008 Inspekci ministra
vnitra, 11. oddělení Brno, o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“). Konkrétně
žádal o sdělení následujících informací:
I. Na základě jakého konkrétního poznatku Ministerstva zahraničních věcí, který
Inspekce ministra vnitra, 11. oddělení Brno, zaevidovala v dubnu 2007, bylo
postupem podle §158 odst. 1 trestního řádu zahájeno vyšetřování zaměřené
na činnost advokátní kanceláře žalobce. Žalobce žádal o poskytnutí této
informace ve stejné podobě, v jaké byla Ministerstvem zahraničních věcí
poskytnuta Inspekci ministra vnitra, 11. oddělení Brno.
II. Sdělení totožnosti osob označených jako „informátoři “. Vzhledem k tomu, že tyto
osoby zasáhly do práv žalobce, má žalobce právo se proti zásahům těchto
osob hájit.
III. Kdy, jakou formou, jakého obsahu, kterému policistovi osoba označená jako
„informátor“ poskytovala informace.
IV. Zda a v jaké podobě jsou v současné době uchovávány údaje o telekomunikačním
provozu. Jestliže jsou tyto údaje uchovány, kde se v současné době nacházejí.
2. Vedoucí Inspekce ministra vnitra, 11. oddělení Brno, rozhodnutím ze dne 2. 10. 2008,
čj. IN-262-2/11-A-2008, žádost odmítl.
3. Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 9. 12. 2008, čj. IN-213/00-A-2008, změnilo
rozhodnutí vydané v prvním stupni tak, že vypustilo v odůvodnění všechny odkazy
na §11 odst. 6 informačního zákona, a ve zbývající části napadené rozhodnutí potvrdilo.
4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2012, čj. 7 Ca 39/2009 – 44, zrušil
rozhodnutí Ministerstva vnitra a vrátil věc žalované k dalšímu řízení (v průběhu řízení před
městským soudem byla s účinností od 1. 1. 2012 zřízena Generální inspekce bezpečnostních
sborů, na níž přešla pravomoc rozhodovat o žádostech podle informačního zákona týkajících
se činnosti Inspekce ministra vnitra a Inspekce Policie ČR).
5. Žalovaná rozhodnutím ze dne 15. 6. 2012, čj. GI-A-455-9/2012, odmítla žádost žalobce
v bodech I. až III., v bodu IV. žádosti vyhověla.
6. Ředitel žalované zamítl odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 9. 7. 2012,
čj. GI-A-455-18/2012.
II.
7. Žalobce napadl rozhodnutí ředitele žalované žalobou u Městského soudu v Praze, který
ji rozsudkem ze dne 21. 11. 2013, čj. 11 A 144/2012 – 56, zamítl. Rozsudek městského soudu,
stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje.
III.
8. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodu,
který podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Z obsahu kasační stížnosti je patrné, že stěžovatel
uplatnil i námitky spadající pod důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
9. Stěžovatel připomněl, že požadované informace souvisely s trestním příkazem podle
§88 trestního řádu vydaným Okresním soudem Brno-venkov pod čj. 12 Nt 37/2007, na jehož
základě okresní soud nařídil všem mobilním operátorům poskytnout údaje o veškerém
uskutečněném telekomunikačním provozu v období od 29. 4. 2007 do 29. 10. 2007, které byly
předmětem telekomunikačního tajemství určitých mobilních telefonních stanic, mezi nimiž
byla i čtyři telefonní čísla využívána stěžovatelem. Trestní příkaz byl vydán na základě podnětu
Ministerstva vnitra, Inspekce ministra vnitra, 11. oddělení Brno.
10. O existenci požadovaných informací se stěžovatel dozvěděl jako obhájce v trestní věci
svého klienta. V předmětné věci nebyly vůči stěžovateli zahájeny žádné úkony trestního řízení.
Pokud by stěžovatel nevykonával funkci obhájce, o požadovaných informacích by se vůbec
nedozvěděl. Každý má přitom právo znát informace, které o něm orgány veřejné moci
shromaždují, a právo bránit se před zásahy do osobnostních práv způsobenými nezákonným
shromažďováním informací o jeho osobě. Stěžovateli nebylo zřejmé, podle jakého jiného
právního předpisu se měl domoci zjištění informací, které o něm státní orgán shromažďoval.
11. Žalovaná odmítla poskytnout informace upřesněné výše v bodu 1. I. s tím, že ve výroku
odkázala na §15 odst. 1 a §11 odst. 4 písm. a) informačního zákona, podle kterého povinný
subjekt neposkytne informace o probíhajícím trestním řízení. V odůvodnění však zmatečně
odkázala na §11 odst. 6, který byl včleněn do informačního zákona až s účinností od 1. 1. 2009,
tedy po podání žádosti o poskytnutí informací. Takový postup představoval nezákonně
extenzivní výklad práva v neprospěch stěžovatele. Důvody odmítnutí žádosti musí být posouzeny
podle zákona účinného v době podání žádosti.
12. Žalovaná ani její ředitel neobjasnili, z jakého zákonného důvodu předmětné informace
stěžovateli neposkytli. Po skutkové stránce žalovaná odůvodnila odmítnutí žádosti trestním
řízením, které mělo probíhat proti stěžovateli a dalším osobám. Odmítnutí žádosti o informace
podle §11 odst. 4 informačního zákona však nebylo namístě, protože v době vydání správního
rozhodnutí žádné trestní řízení, o kterém by stěžovatel věděl, neprobíhalo. Podle žalované
by poskytnutím požadované informace byl stěžovateli odkryt princip spolupráce, její konkrétní
podoby a rozsah možného personálního nasazení při vyhledávání a odhalování trestné činnosti.
Požadované informace se ovšem nevyskytly v řízení, v němž stěžovatel vykonával funkci obhájce,
ani v trestním řízení proti jeho osobě. Ve věci sp. zn. ÚOOZ-94/VZ-2007/E5, na kterou
žalovaná odkázala, nebylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání a stěžovatel se o tomto
údajném trestním řízení dozvěděl až z rozhodnutí žalované. V řízení před městským soudem
stěžovatel navrhl provedení důkazu spisem sp. zn. ÚOOZ-94/VZ-2007/E5 za účelem zjištění,
zda se stěžovatelem probíhá nějaké trestní řízení, městský soud však tomuto návrhu nevyhověl.
13. Městský soud pochybil, pokud uzavřel, že žalovaná měla postupovat podle §11 odst. 6
informačního zákona, a považoval odkaz na §11 odst. 4 téhož zákona ve výroku
rozhodnutí pouze za formální pochybení. Výroková část rozhodnutí je závazná a podle
§68 odst. 2 správního řádu musí obsahovat odkaz na zákonné ustanovení, podle kterého povinný
subjekt odmítne informaci poskytnout. Rozhodnutí žalované bylo vnitřně rozporné, a tudíž
nepřezkoumatelné.
14. Správní orgány ani městský soud nešetřily právo stěžovatele na právní jistotu, neboť
stěžovatel podal žádost za určitého právního stavu, kdy §11 odst. 6 informačního zákona nebyl
platný.
15. Informace uvedené výše v bodu 1. II. a III. žalovaná odmítla poskytnout s odkazem
na §23f zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, který byl v době vydání správního
rozhodnutí již zrušen. Stávající právní předpis upravující činnost Policie ČR neobsahuje žádné
přechodné ustanovení, které by umožnilo použití již neplatného ustanovení. Podle stěžovatele
povinný subjekt není oprávněn odmítnout poskytnutí informace podle již zrušeného zákonného
ustanovení, a to ani tehdy, má-li rozhodovat podle právního stavu platného v době podání
žádosti.
16. Závěrem stěžovatel zdůraznil své právo znát informace, které jsou o něm
shromažďovány, a vytkl městskému soudu, že dostatečně nevysvětlil, proč měla žalovaná
postupovat podle právní úpravy, která nebyla v době podání žádosti platná.
IV.
17. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že městský soud se vypořádal právně
uspokojivou argumentací s netradiční souhrou okolností, kdy o žádosti podané dne 23. 9. 2008,
která se týkala v té době probíhajícího trestního řízení, bylo nově rozhodnuto až v roce 2012
po zrušení původního rozhodnutí městským soudem, přičemž v roce 2012 již trestní řízení
neprobíhalo, ale nová právní úprava výrazným způsobem rozšířila důvody pro odmítnutí
poskytnutí informací. Žalobce přitom žádal o informace, jejichž posouzení je závislé na jejich
vlastnostech proměnných v čase, konkrétně na tom, zda se týkají probíhajícího nebo ukončeného
trestního řízení.
18. Dále žalovaná setrvala na svém původním stanovisku, že žádosti podle informačního
zákona mají být posouzeny podle faktického stavu poptávané informace v době podání žádosti.
Povinný subjekt nemá povinnost zkoumat, zda se faktický stav požadované informace mění
v průběhu řízení, protože by určité skutečnosti musel zkoumat opakovaně. Postup podle
skutkového a právního stavu v době podání žádosti nejméně zasahuje do práv stěžovatele a není
v rozporu s veřejným zájmem.
19. Pokud by žalovaná vyhodnotila požadované informace podle skutkového stavu ke dni
vydání rozhodnutí, ale podle právní úpravy platné v době podání žádosti (tedy bez možnosti
aplikovat §11 odst. 6 informačního zákona), neoprávněně by tím stěžovatele zvýhodnila.
Stěžovatel by mohl získat informace, které by mu za standardní situace nebyly poskytnuty.
20. Přestože žalovaná postupovala podle právního stavu v době podání žádosti, důvody
odmítnutí žádosti přetrvávaly i ke dni vydání nového rozhodnutí, byť by byly vyjádřeny odkazem
na jiné ustanovení, příp. jiný právní předpis. Také původní §23f zákona č. 283/1991 Sb. byl plně
převzat do §73 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, který je účinný od 1. 1. 2009.
21. Žalovaná napadené rozhodnutí podrobně zdůvodnila a považovala za nezbytné zmínit
také své stanovisko k posouzení žádosti z hlediska skutkového a právního stavu v době vydání
nového rozhodnutí, tedy jako by žádost byla podána až v roce 2012. Námitka stěžovatele,
že takový postup byl zmatečný, byla pouze účelová.
V.
22. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
23. Kasační stížnost není důvodná.
24. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli, že podmínky pro poskytnutí informací
podle informačního zákona mají být posouzeny podle skutkového stavu v době vydání
rozhodnutí, ale právního stavu v době podání žádosti. Takový postup nemá oporu v zákoně.
25. Správní rozhodnutí musí být v souladu s právními předpisy účinnými v době jeho vydání.
Pokud to zákon výslovně nestanoví, zákonná úprava účinná v době zahájení řízení (podání
žádosti) není rozhodující. Dojde-li v průběhu odvolacího řízení nebo řízení o rozkladu ke změně
právní úpravy, orgán rozhodující o odvolání/rozkladu musí zohlednit a akceptovat novou
úpravu, účinnou v době svého rozhodování. Tento ustálený obecný princip, zastávaný doktrínou
i judikaturou, potvrdil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 1. 4. 2014,
čj. 3 Ads 37/2012 – 30 (bod 76 s odkazy na odbornou literaturu i judikaturu). Shodný postup
se uplatní i v případě, kdy je správní rozhodnutí zrušeno soudem a vráceno správnímu orgánu
k dalšímu řízení.
26. K době vydání rozhodnutí je třeba vztáhnout také posouzení skutkového stavu, tedy
i posouzení otázky, zda se požadovaná informace týká probíhajícího, nebo již ukončeného
trestního řízení. Pokud v době podání žádosti trestní řízení probíhalo, ale v době vydání
rozhodnutí již nikoliv, informaci vztahující se k tomuto ukončenému trestnímu řízení
lze poskytnout, ledaže tomu brání jiné ustanovení informačního zákona nebo jiného
právního předpisu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2013,
čj. 4 As 125/2013 – 50).
27. Výše uvedeným principům odpovídá i následný přezkum správního rozhodnutí
ve správním soudnictví. Podle §75 odst. 1 s. ř. s. „[p]ři přezkoumání rozhodnutí vychází soud
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu“.
28. V nyní posuzované věci městský soud správně uzavřel, že bylo třeba vyjít ze znění
informačního zákona účinného v době vydání správního rozhodnutí, tedy včetně novely
provedené zákonem č. 274/2008 Sb., která s účinností od 1. 1. 2009 začlenila
do §11 informačního zákona také odstavec 6. Zákon č. 274/2008 Sb. neobsahuje žádná
přechodná ustanovení, která by stanovila, že se tato nová úprava nepoužije pro žádosti podané
do 31. 12. 2008. Bylo proto namístě použít výše uvedený princip, který ukládá správnímu orgánu
zohlednit novou právní úpravu, která nabyla účinnosti v průběhu správního řízení. Takový
postup není rozporný se zásadou právní jistoty, ale naopak se jedná o obecně platný princip,
na němž je vybudováno správní řízení a jeho soudní přezkum, není-li v zákoně výslovně stanoven
postup odlišný.
29. Stěžovateli nelze přisvědčit, že městský soud neodůvodnil, proč měla žalovaná
postupovat podle §11 odst. 6 informačního zákona. Městský soud uvedl, že je třeba použít
informační zákon ve znění zákona č. 274/2008 Sb. právě s ohledem na neexistenci přechodných
ustanovení, která by stanovila odlišný postup.
30. Ve shodě s městským soudem proto Nejvyšší správní soud uzavřel, že žalovaná
pochybila, pokud posoudila žádost stěžovatele podle skutkového a právního stavu v době jejího
podání a odmítla poskytnout část požadovaných informací podle §11 odst. 4 písm. a)
informačního zákona s tím, že se tyto informace týkaly trestního řízení, které v době podání
žádosti ještě probíhalo. Skutečnost, že žalovaná uvedla ve výroku rozhodnutí vydaného v prvním
stupni nesprávné ustanovení právního předpisu a rozhodnutí ředitele žalované tento postup
potvrdilo, nelze považovat za pouhou formalitu. Nejvyšší správní soud však souhlasí s městským
soudem, že s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti posuzované věci toto pochybení žalované
nevedlo k nezákonnosti napadeného rozhodnutí jako celku a nedotklo se negativním způsobem
veřejných subjektivních práv stěžovatele. Z důvodů rozebraných níže totiž soud nepochyboval,
že žádost stěžovatele by musela být odmítnuta i podle právní úpravy účinné ke dni vydání
napadeného správního rozhodnutí.
31. Při hodnocení zákonnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud přihlédl
zejména k tomu, že rozhodnutí žalované vydané v prvním stupni (potvrzené napadeným
rozhodnutím) obsahovalo odůvodnění vztahující se k odepření informací nejen podle právní
úpravy účinné ke dni podání žádosti, ale i podle právní úpravy účinné ke dni vydání rozhodnutí,
byť posléze uvedené žalovaná považovala pouze za odůvodnění nad rámec vlastních důvodů
rozhodnutí. V odůvodnění vztahujícím se k výluce z práva na poskytnutí informací podle
§11 odst. 6 informačního zákona ve znění zákona č. 274/2008 Sb. žalovaná přezkoumatelným
a dostatečným způsobem vysvětlila, že požadované informace by nemohly být poskytnuty
ani podle právního a skutkového stavu v době vydání rozhodnutí.
32. Žalovaná uvedla, že požadovaný poznatek, na jehož základě zahájila tehdejší Inspekce
ministra vnitra prověření činnosti advokátní kanceláře stěžovatele, obsahoval informace týkající
se činnosti orgánů činných v trestním řízení. Shromážděné informace podrobně a široce
dokumentovaly nejen způsob jejich získání, ale i postup orgánu činného v trestním řízení
při jejich prověření. Dále obsahovaly údaje o tom, s kým, kde, kdy, jak a proč orgán činný
v trestním řízení komunikoval, jak funguje jeho spolupráce s určitými státními orgány a jinými
institucemi, kdo v konkrétních případech předával určité informace, které osoby byly zapojeny
do tzv. mapování trestné činnosti atd. Jednalo se o rozsáhlý materiál čítající 113 listů. Jeho
poskytnutím stěžovateli by byl odkryt princip spolupráce, její konkrétní podoby a rozsah
možného personálního nasazení při vyhledávání trestné činnosti. Došlo by také k odhalení
totožnosti osob, které informace zjišťovaly a podávaly. Žalovaná proto uzavřela, že poskytnutím
požadovaných informací by byla ohrožena schopnost orgánů činných v trestním řízení
vyhledávat a odhalovat trestnou činnost nebo stíhat trestné činy.
33. Z rozhodnutí žalované dále vyplývá, že se dokument požadovaný stěžovatelem týkal
podezření z nelegální činnosti širšího okruhu osob v souvislosti s vydáváním
víz k dlouhodobému pobytu na území České republiky. Inspekce ministra vnitra navázala
spolupráci s Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu a na základě shromážděných
informací byly zahájeny úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu v několika
trestních věcech. Tyto informace se týkaly mimo jiné stěžovatele a policistů oddělení cizinecké
policie Brno-město.
34. K požadavku na identifikaci konkrétních informátorů žalovaná uvedla, že utajení identity
informátora je přímo jeho zákonným definičním znakem. Podmínku nevyzrazení spolupráce
informátora s policií, včetně policistů zařazených do Inspekce ministra vnitra, nelze vykládat
jinak, než že se informace o spolupráci s informátorem a jeho totožnosti nesmí dostat mimo
policejní sbor. Informace získané od informátora lze účinně využít pouze tehdy, je-li splněna
podmínka přísného utajení. Pokud by došlo ke ztotožnění osoby informátora, byla by taková
osoba do budoucna již nevyužitelná pro spolupráci s orgány činnými v trestním řízení. Dále
žalovaná zdůraznila, že spolupráce s informátory je základním stavebním kamenem operativní
činnosti orgánů činných v trestním řízení. Získání informátorů k takové spolupráci
je dlouhodobou záležitostí a otázkou vzájemné důvěry. Každá osoba, která se rozhodne
spolupracovat s příslušníky bezpečnostních sborů, má nárok na to, aby její spolupráce nebyla
vyzrazena.
35. Podle Nejvyššího správního soudu toto odůvodnění splňuje podmínky pro odepření
požadovaných informací na základě §11 odst. 6 informačního zákona, podle kterého „[p]ovinný
subjekt neposkytne informaci o činnosti orgánů činných v trestním řízení, včetně informací ze spisů, a to i spisů,
v nichž nebylo zahájeno trestní řízení, dokumentů, materiálů a zpráv o postupu při prověřování oznámení, které
vznikly činností těchto orgánů při ochraně bezpečnosti osob, majetku a veřejného pořádku, předcházení trestné
činnosti a při plnění úkolů podle trestního řádu, pokud by se tím ohrozila práva třetích osob anebo schopnost
orgánů činných v trestním řízení předcházet trestné činnosti, vyhledávat nebo odhalovat trestnou činnost nebo stíhat
trestné činy nebo zajišťovat bezpečnost České republiky“.
36. Předmětné ustanovení vylučuje v posuzované věci poskytnutí informací o činnosti orgánů
činných v trestním řízení bez ohledu na to, zda se týkají probíhajícího, ukončeného nebo
dokonce nezahájeného trestního řízení. Předpokladem odepření informací je skutečnost,
že by poskytnutím informace mohla být mimo jiné ohrožena schopnost orgánů činných
v trestním řízení vyhledávat nebo odhalovat trestnou činnost. Tento důvod bezpochyby patří
mezi legitimní důvody omezující právo na informace podle čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod.
37. Zároveň soud nepochyboval, že informace o totožnosti informátorů, tedy osob
spolupracujících s orgány činnými v trestním řízení, stejně jako informace a postupech orgánů
činných v trestním řízení a o principech jejich spolupráce s jinými institucemi a osobami, spadají
pod rozsah výluky stanovené v §11 odst. 6 informačního zákona. Zvláštní povaha a obsah těchto
informací odůvodňují obecný zájem na jejich utajení i do budoucna, bez ohledu na ukončení
konkrétního trestního řízení, k němuž se původně vztahovaly. Zejména u organizované trestné
činnosti, o níž se jednalo v posuzované věci, lze za legitimní cíl považovat také zachování
možnosti využít informátory i pro odhalování trestné činnosti v budoucnu pro účely případných
dalších trestních řízení.
38. K námitce stěžovatele, že má právo znát informace, které o něm státní orgány
shromažďují, aby mohl posoudit, zda jsou shromažďovány oprávněně a zda nezasahují do jeho
osobnostních práv, Nejvyšší správní soud podotýká, že posuzovanou věc může zkoumat pouze
na podkladě informačního zákona, neboť takto byl vymezen předmět řízení v žádosti stěžovatele
o poskytnutí informace.
39. Informační zákon je založen na objektivních kritériích a neumožňuje povinnému subjektu
přihlížet ke zvláštnostem posuzované žádosti, ani k účelu, pro který žadatel o informaci žádá.
Povinné subjekty musí ctít zásadu rovnosti a žádosti o informace vyřizovat nestranně. Poskytne-li
povinný subjekt informaci určitému žadateli, bude analogicky povinen tutéž informaci zpřístupnit
i dalším žadatelům. V rozsudku ze dne 16. 3. 2010, čj. 1 As 97/2009 – 119, č. 2166/2011 Sb.
NSS, Nejvyšší správní soud potvrdil, že „[p]řístup veřejnosti k informacím podle zákona o svobodném
přístupu k informacím je ovládán zásadou rovnosti a žádný žadatel o informaci, byť by jeho zájem
na zpřístupnění informace byl pro společnost sebepřínosnější, nemůže být povinnými subjekty privilegován.“
Obdobný závěr platí i tehdy, odůvodňuje-li žadatel svou žádost nikoliv přínosností zveřejnění
informace pro společnost, ale svým osobním zájmem. Ani v tomto případě nemůže povinný
subjekt považovat osobní zájem žadatele za vyvažující kritérium ve vztahu k výlukám z práva
na informace. Pokud jsou podmínky pro určitou výluku splněny, povinný subjekt informaci
neposkytne (srov. znění §11 odst. 6 informačního zákona: „Povinný subjekt neposkytne informaci
o činnosti orgánů činných v trestním řízení […]“, nikoliv např. „povinný subjekt může odepřít informaci “).
Jinými slovy, informační zákon nepředvídá „výluku z výluky“ pro případ, kdy žadatel tvrdí,
že požadované informace byly získány nezákonným způsobem nebo že jejich shromážděním
a uchováváním došlo k zásahu do jeho práv.
40. Nejvyšší správní soud proto nemůže v tomto řízení posoudit ani zohlednit tvrzený zásah
do osobnostních práv ani oprávněnost shromažďování informací o stěžovateli. Pouze v obecné
rovině soud doplňuje, že subjekty, které shromaždují a uchovávají informace o fyzických
osobách, jsou povinny řídit se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění
pozdějších předpisů. Byť má Policie ČR při zpracování osobních údajů určité výjimky ve vztahu
k některým povinnostem správce, citlivé údaje smí zpracovávat pouze tehdy, jestliže se jedná
o zpracování podle zvláštních zákonů při předcházení, vyhledávání, odhalování trestné činnosti,
stíhání trestných činů a pátrání po osobách [§9 písm. i) zákona o ochraně osobních údajů].
Pokud se jednotlivec domnívá, že zákonné podmínky pro shromažďování a uchovávání jeho
osobních údajů byly porušeny, může se domáhat nápravy pomocí prostředků předvídaných
uvedeným zákonem.
41. Při získávání a uchovávání osobních údajů je Policie ČR dále povinna postupovat
v souladu s trestním řádem, zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a zákonem
č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění
pozdějších předpisů. V rámci trestního řízení je vnější kontrola zajištěna dohledem trestního
soudu. Pokud se jednotlivec domnívá, že např. odposlech a záznam telekomunikačního provozu
nebyly provedeny v souladu se zákonem, může podle §88 odst. 8 trestního řádu podat
u Nejvyššího soudu návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu.
42. Lze tedy shrnout, že shromažďování a uchovávání informací o fyzických osobách
podléhá zákonným limitům, pro jejichž přezkum jsou určeny jiné mechanismy než informační
zákon. Nejvyššímu správnímu soudu proto nepřísluší se k této otázce v posuzované věci blíže
vyjadřovat.
43. Další námitku, v níž stěžovatel vytkl žalované, že ve vztahu k utajení osoby informátora
nesprávně odkázala na §23f zákona č. 283/1991 Sb., který byl v době vydání rozhodnutí
již zrušen, vypořádal již městský soud, který správně uzavřel, že žalovaná měla odkázat
na §73 zákona č. 273/2008 Sb. I v tomto případě je totiž třeba uplatnit výše uvedený princip,
podle kterého správní orgán posuzuje věc podle právní úpravy účinné ke dni vydání správního
rozhodnutí, nestanoví-li zákon odlišný postup. Nejvyšší správní soud však přisvědčil městskému
soudu, že nesprávný odkaz na §23f zákona č. 283/1991 Sb. nevedl v posuzované věci
k nezákonnosti napadeného rozhodnutí a nedotkl se veřejných subjektivních práv stěžovatele
s ohledem na obsahovou shodnost předmětných ustanovení a skutečnost, že žalovaná posoudila
žádost stěžovatele i podle §73 zákona č. 273/2008 Sb., byť tuto část odůvodnění uvedla
nad rámec vlastních rozhodovacích důvodů. Obě citovaná ustanovení shodně brání poskytnutí
informací odhalujících identitu informátora i informací o tom, kdy, jakou formou, jakého obsahu,
kterému policistovi informátor poskytoval informace. Žádost stěžovatele by tedy musela
být na základě §73 zákona č. 273/2008 Sb. odmítnuta.
44. Námitky stěžovatele zdůrazňující, že v době vydání správního rozhodnutí neprobíhalo
se stěžovatelem žádné trestní řízení, jsou zjevně nedůvodné za situace, kdy požadované
informace měly být odepřeny podle §11 odst. 6 informačního zákona, který výluku z práva
na informace nepodmiňuje stavem trestního řízení. K témuž závěru dospěl již městský soud.
Nepochybil proto, pokud si nevyžádal spis sp. zn. ÚOOZ-94/VZ-2007/E5 za účelem
objasnění, zda se stěžovatelem probíhá trestní řízení. Pouze pro úplnost soud dodává,
že §11 odst. 4 písm. a) informačního zákona nepodmiňuje odepření informací probíhajícím
trestním řízením vedeným s žadatelem o informaci, ale probíhajícím trestním řízením, k němuž
se požadovaná informace vztahuje, bez ohledu na to, s kým je předmětné řízení vedeno.
45. Závěrem Nejvyšší správní soud doplňuje, že na posuzovanou věc nedopadá směrnice
2003/98/ES o opakovaném použití informací veřejného sektoru, která ze svého rozsahu vylučuje
dokumenty, které nejsou přístupné podle režimů přístupu v členských státech z důvodu ochrany
veřejné bezpečnosti [čl. 1 odst. 2 písm. c) směrnice].
46. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek městského soudu nezákonným
ani nepřezkoumatelným, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
47. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, které by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože
jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 4. srpna 2014
JUDr. Jan Passer
předseda senátu