ECLI:CZ:NSS:2014:8.AS.48.2014:27
sp. zn. 8 As 48/2014 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: L. P., zastoupen JUDr.
Vladimírem Kašparem, advokátem se sídlem Na Poříčí 116/5, Liberec 2, proti žalovanému:
Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 8. 11. 2013, čj. OÚPSŘ 318/2013-333, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 4. 3. 2014, čj. 59 A
3/2014 - 29,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 4. 3. 2014,
čj. 59 A 3/2014 – 29, se zru š u je a věc se v rací krajskému soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 2. 7. 2013, čj. SUSD/7120/148770/12/Lá (dále též „rozhodnutí
o vyvlastnění“), Magistrát města Liberec, odbor stavebního úřadu (dále též „stavební úřad“)
rozhodl podle §24 odst. 2 písm. a) zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického
práva k pozemku nebo stavbě (dále jen „zákon o vyvlastnění“), o zřízení věcného břemene
užívání pozemků ve spoluvlastnictví žalobce a obchodní společnosti SWENSY a. s.,
parc. č. 1500, 1504, 1998 a 2002 v k. ú. Vesec u Liberce, a to ve prospěch vyvlastnitele
RWE GasNet, s. r. o. (dále též „vyvlastnitel“).
[2] Rozhodnutím ze dne 8. 11. 2013, čj. OÚSPŘ 318/2013-333 (dále též „napadené
rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí stavebního úřadu a toto
rozhodnutí potvrdil.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ústí
nad Labem, který ji odmítl jako opožděnou. Podle §2 odst. 5 věty prvé zákona č. 416/2009 Sb.,
o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o urychlení výstavby“), platí, že „lhůty pro podání žalob k soudům k přezkoumání nebo
nahrazení správních rozhodnutí vydaných v řízeních podle §1 se zkracují na polovinu.“ Podle §1 zákona
o urychlení výstavby upravuje tento zákon postup v souvislosti s urychlením výstavby dopravní,
vodní a energetické infrastruktury. Za takový postup je třeba považovat nejen územní a stavební
řízení, která bezprostředně předcházejí výstavbě, ale i ta řízení, která jsou součástí širší přípravy
realizace staveb, což je i řízení o vyvlastnění nezbytných práv k potřebným pozemkům
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 3951/12).
[4] Předmětné vyvlastnění bylo provedeno za účelem uskutečnění stavby „Rekonstrukce
VTL plynovodu DN 300 – obchvat Liberec – II. etapa“ na základě územního rozhodnutí ze dne
29. 12. 2006, čj. SUUR/7120/138219/06-Ka, ve spojení s příslušným stavebním povolením.
Jedná se o stavbu ve veřejném zájmu, jejímž cílem je nahradit stávající plynovod za nový
s nutností zajistit nepřetržité zásobování plynu provozovatelem distribuční soustavy.
[5] Krajský soud dovodil, že vyvlastňovací řízení bylo vedeno v souvislosti se stavbou
zařízení vysokotlakého plynovodu, jež jako součást distribuční soustavy spadá pod pojem
plynárenské soustavy a je stavbou ve veřejném zájmu. Podle §1 odst. 4 zákona o urychlení
výstavby se energetickou infrastrukturou rozumějí „stavby zařízení elektrizační soustavy a plynárenské
soustavy podle jiného zákona zřizované ve veřejném zájmu
5
,
)
pokud nejsou v rozporu s platnou politikou
územního rozvoje nebo zásadami územního rozvoje kraje.“ Odkaz pod čarou 5) směřuje k §2 zákona
č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích
a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“), který v §2 odst. 2 písm. b) bod
1 a 7 definuje, co se rozumí distribuční a plynárenskou soustavou. Pojem „plynárenská soustava“
je pojem obecnější, který označuje celý systém zahrnující jednak jeho jednotlivé prvky („zařízení“)
a jednak vzájemné vztahy mezi nimi („vzájemně propojený soubor“). Pod pojem plynárenské soustavy
tak spadá i plynovod, včetně vysokotlakého, který slouží k potrubní dopravě plynu podle §2
odst. 2 písm. b) bod 10. energetického zákona a je též součástí distribuční soustavy zřizované
a provozované ve veřejném zájmu podle §2 odst. 2 písm. a) energetického zákona. Systematické
zařízení jednotlivých pojmů v textu zákona nemá vliv na tento závěr, neboť z výčtu jednotlivých
bodů v §2 odst. 2 písm. b) energetického zákona je zřejmé, že jsou řazeny abecedně a nikoli
s ohledem na jejich významové vztahy.
[6] V takovém případě bylo třeba postupovat podle §2 odst. 5 zákona o urychlení výstavby,
podle kterého se žalobní lhůta zkracuje na polovinu, a odchýlit se od obecné úpravy dvouměsíční
žalobní lhůty podle §72 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud uzavřel, že pro včasné podání správní žaloby
bylo třeba dodržet žalobní lhůtu zkrácenou na polovinu, tedy na jeden měsíc od doručení
napadeného rozhodnutí. Pro úplnost dodal, že nebylo možné uvažovat o třicetidenní lhůtě
od právní moci napadeného rozhodnutí k podání žaloby podle §28 odst. 2 zákona o vyvlastnění,
neboť ta se vztahuje výslovně jen k podání žaloby v občanském soudním řízení proti výroku
o výši náhrady podle §24 odst. 4 zákona o vyvlastnění.
[7] Krajský soud ověřil, že napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 12. 11. 2013.
Lhůta pro podání žaloby tak uplynula dne 12. 12. 2013. Žalobce však podal žalobu ke krajskému
soudu až dne 10. 1. 2014. Soud proto žalobu považoval za opožděnou.
III.
[8] Žalobce (stěžovatel) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost. Uvedl,
že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V napadeném
usnesení krajský soud dospěl k závěru, že pro určení lhůty k podání žaloby proti výroku
o náhradě za vyvlastnění bylo třeba vycházet z §2 odst. 5 zákona o urychlení výstavby a podat
návrh na přezkoumání výše náhrady za vyvlastnění ve lhůtě o polovinu kratší, než stanoví §28
odst. 2 věta první zákona o vyvlastnění. Tento právní názor stěžovatel považuje za nesprávný.
Bylo jím porušeno jeho právo na spravedlivý proces a byl nedůvodně znevýhodněn vůči
žalovanému, čímž byla porušena zásada procesní rovnosti stran.
IV.
[9] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s názorem krajského soudu,
že žaloba byla podána opožděně.
V.
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje podrobné úvahy krajského soudu o tom,
zda vyvlastnění formou zřízení věcného břemene užívání pozemků ve spoluvlastnictví žalobce
za účelem rekonstrukce plynovodu je třeba považovat za širší přípravu realizace stavby
představující energetickou infrastrukturu podle zákona o urychlení výstavby. Obrátil však svoji
pozornost k procesním otázkám, které souvisí s podstatnou změnou zákona o vyvlastnění,
ke které došlo v průběhu správního řízení.
[13] Ze správního spisu vyplývá, že vyvlastnitel doručil dne 31. 10. 2012 stavebnímu úřadu
žádost o zahájení vyvlastňovacího řízení. Dne 22. 12. 2012 bylo stěžovateli doručeno oznámení
stavebního úřadu ze dne 14. 12. 2012 o tom, že bylo zahájeno vyvlastňovací řízení. Rozhodnutí
o vyvlastnění bylo vydáno dne 2. 7. 2013 a nabylo právní moci po proběhnuvším odvolacím
řízení dne 12. 11. 2013. Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného dne 10. 1. 2014.
[14] V průběhu správního řízení o vyvlastnění byl podstatným způsobem novelizován zákon
o vyvlastnění. Stalo se tak s účinností od 1. 2. 2013 zákonem č. 405/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě
(zákon o vyvlastnění), zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu
nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby
dopravní, vodní a energetické infrastruktury, ve znění zákona č. 209/2011 Sb. (dále jen „zákon
č. 405/2012 Sb.). Nová právní úprava ještě zřetelněji odlišuje v rozhodnutí o vyvlastnění výrok
o tom, jakým způsobem dochází k omezení nebo zrušení práv k pozemku nebo stavbě a výrok
o náhradě za vyvlastnění. Na to navazuje odlišný procesní režim případného následného
soudního přezkumu (projednání) jednotlivých výroků rozhodnutí o vyvlastnění.
[15] Podstatnou odlišností původní a novelizované právní úpravy je i to, že dříve patřilo mezi
náležitosti rozhodnutí o vyvlastnění [§24 odst. 3 písm. d) zákona o vyvlastnění] též výslovné
poučení, za jakých podmínek a v jaké lhůtě se účastníci mohou domáhat, aby vyvlastnění bylo
projednáno v občanském soudním řízení. Správní orgán musel poučit stěžovatele v rozhodnutí
o vyvlastnění, že má právo se domáhat, aby věc vyvlastnění (omezení vlastnického práva) byla
projednána v občanském soudním řízení. Na to navazoval §28 odst. 2 a 3, podle kterých musela
být žaloba, kterou účastník řízení požaduje, aby věc byla projednána v občanském soudním
řízení, podána ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Podáním žaloby se odkládala
právní moc a vykonatelnost rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu, proti němuž žaloba směřovala.
K řízení ve věci vyvlastnění, která měla být projednána v občanském soudním řízení, byl dle §28
odst. 1 zákona o vyvlastnění v prvním stupni příslušný krajský soud. Požadavek na přítomnost
tohoto poučení přímo ve správním rozhodnutí bezpochyby souvisel se změnou dosavadní praxe,
která platila před účinností zákona o vyvlastnění (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2009,
sp. zn. Pl. ÚS 26/08, ve kterém se Ústavní soud zabýval ústavností změny režimu soudního
přezkumu rozhodnutí vyvlastnění oproti stavu před účinností tohoto zákona).
[16] Podle §28 odst. 1 zákona o vyvlastnění ve znění účinném od 1. 2. 2013 naopak platí,
že výrok podle §24 odst. 3 zákona (tedy přímo výrok o vyvlastnění práv k pozemku nebo stavbě)
lze přezkoumat v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Zákon o vyvlastnění
ve znění účinném od 1. 2. 2013 nestanoví žádnou zvláštní lhůtu pro podání žaloby proti
rozhodnutí správního orgánu; platí tedy, že tuto žalobu lze podat v obecné dvouměsíční lhůtě
od oznámení napadeného správního rozhodnutí (srov. §72 odst. 1 s. ř. s.). Výrok podle §24
odst. 4 téhož zákona (tj. výrok o náhradě za vyvlastnění) lze naproti tomu projednat v občanském
soudním řízení. Podle §28 odst. 2 zákona o vyvlastnění ve znění účinném od 1. 2. 2013 dále platí,
že žaloba, kterou účastník řízení požaduje, aby výrok podle §24 odst. 4 byl projednán
v občanském soudním řízení, musí být podána ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozhodnutí
vyvlastňovacího úřadu; zmeškání této lhůty nelze prominout. Zrušením výroku podle §24 odst. 3
pozbývá platnosti i výrok podle §24 odst. 4. Nová právní úprava již rovněž nevyžaduje,
aby náležitostí rozhodnutí o vyvlastnění bylo též poučení o tom, jakým způsobem a v jakých
lhůtách se lze domáhat přezkoumání resp. projednání věci v soudním řízení.
[17] Rozhodnutí o vyvlastnění bylo vydáno dne 2. 7. 2013, tedy za účinnosti zákona
o vyvlastnění ve znění zákona č. 405/2012 Sb., avšak v řízení, které bylo zahájeno ještě před
účinností uvedené novely. Zákon č. 405/2012 Sb. stanovil v čl. II. odst. 1 přechodné ustanovení,
podle kterého žádosti na vyvlastnění, o nichž bylo řízení zahájeno přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona a dosud nebylo pravomocně skončeno, se projednají a rozhodnou podle zákona
č. 184/2006 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Správní orgány
musely věc projednat a rozhodnout podle zákona o vyvlastnění ve znění před nabytím účinnosti
zákona č. 405/2012 Sb., tj. ve znění účinném do 31. 1. 2013.
[18] Správní orgány tedy byly podle přechodných ustanovení povinny dokončit vyvlastňovací
řízení podle dosavadní právní úpravy. Ta obsahovala jednoznačné pravidlo, že rozhodnutí musí
obsahovat poučení o přezkumu (projednání) rozhodnutí soudem. V době, kdy stavební úřad
rozhodl o vyvlastnění, však již byla úprava soudního přezkumu (projednání) jednotlivých částí
rozhodnutí o vyvlastnění odlišná. Vzniká tedy otázka, jaké poučení mělo vydané rozhodnutí
o vyvlastnění obsahovat.
[19] Je třeba vyjít z toho, že účelem zákonné poučovací povinnosti ve vyvlastňovacím řízení
bylo informovat účastníky o reálné možnosti bránit se proti rozhodnutí o vyvlastnění u soudu.
K dosažení tohoto účelu bylo nezbytné, aby poučení odpovídalo aktuální právní úpravě. Soudní
řízení netvoří jeden celek s předchozím správním řízením o vyvlastnění. Je zahájeno žalobou,
nikoli žádostí o vyvlastnění, vede je soud, nikoli správní orgán, a to podle odlišných procesních
pravidel. Nelze na něj tedy aplikovat shora citované přechodné ustanovení obsažené v čl. II.
odst. 1 zákona č. 405/2012 Sb., které se týkalo pouze řízení o žádostech na vyvlastnění, o nichž
bylo zahájeno řízení přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 405/2012 Sb.
[20] Přechodné ustanovení obsahující pravidlo pro probíhající soudní řízení je uvedeno v čl. II
odst. 2 zákona č. 405/2012 Sb. Podle tohoto ustanovení se řízení ve věcech vyvlastnění
projednávaných v občanském soudním řízení, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona a dosud nebyla pravomocně skončena, dokončí podle zákona č. 184/2006 Sb.,
ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona. S užitím argumentu a contrario lze učinit
bezpečný závěr, že soudní řízení nezahájená před účinností novely (což je i tento případ)
nebudou v soudním řízení projednávána v režimu části páté občanského soudního řádu, alespoň
pokud jde o výrok o vyvlastnění, neboť věcná příslušnost soudu k přezkumu výroku
o vyvlastnění vyplývá s odkazem na §28 odst. 1 zákona o vyvlastnění ve znění po 1. 2. 2013
z úpravy správního soudnictví (§7 s. ř. s.). Soud by v občanském soudním řízení také řízení
o přezkumu tohoto výroku s odkazem na §104b odst. 1 o. s. ř. v této části zastavil a současně
poučil navrhovatele o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním
soudnictví. Obdobně (patrně následně) ostatně postupoval krajský soud v této věci a usnesením
ze dne 14. 1. 2014, čj. 59 A 3/2014 - 15, nejprve vyloučil k samostatnému projednání část žaloby
týkající se náhrady za vyvlastnění. Pokud tedy rozhodnutí o vyvlastnění obsahovalo poučení
o možnosti projednat věc v občanském soudním řízení doslovně dle §24 odst. 3 písm. d)
dosavadní právní úpravy, nelze než vyhodnotit obsah takového poučení jako nesprávný, neboť
neodpovídá aktuální úpravě věcné příslušnosti soudů k takovému řízení.
[21] Ustanovení §28 zákona o vyvlastnění, které upravuje projednání vyvlastnění v řízení před
soudem, bylo a je procesní normou. I v případě absence výslovného přechodného ustanovení
bylo proto na místě aplikovat obecné pravidlo nepravé retroaktivity procesních předpisů, podle
kterého se dříve započatá řízení dokončí podle nových procesních pravidel s tím, že právní
účinky úkonů dříve učiněných zůstávají v platnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne
7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 26/08, publikovaný pod č. 171/2009 Sb.). Při použití argumentu a minori
ad maius bylo užití nových procesních pravidel nezbytné tím spíše, že soudní řízení by bylo
zahájeno za účinnosti nové procesní úpravy. Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu,
aby soudní řízení o vyvlastňovacím výroku proběhlo podle dosavadní právní úpravy v občanském
soudním řízení, naopak, čl. II odst. 2 zákona č. 405/2012 Sb. takový postup výslovně
nepředpokládá.
[22] Poučovací povinnost správního orgánu podle §24 odst. 3 písm. d) zákona o vyvlastnění
ve znění do 31. 1. 2013 proto bylo třeba chápat po nabytí účinnosti zákona č. 405/2012 Sb. tak,
že správní orgán je povinen poučit vyvlastňovaného o tom, za jakých podmínek a v jaké lhůtě
se může domáhat, aby vyvlastnění bylo projednáno v soudním řízení. V tomto případě nejde
„pouze“ o procesní pravidlo, ale o obligatorní obsahovou náležitost meritorního rozhodnutí
o vyvlastnění podle dosavadní právní úpravy. Správní orgán tedy měl účastníky řízení poučit jak
o možnosti podat správní žalobu proti rozhodnutí o vyvlastnění, tak o možnosti podat žalobu
proti výroku o náhradě za vyvlastnění v občanském soudním řízení. Jen takové poučení mohlo
být efektivní a sdělit adresátu informaci, který soud je případně věcně příslušný a na který je třeba
se obrátit. Takové poučení rozhodnutí o vyvlastnění ze dne 2. 7. 2013 neobsahovalo a nesprávně
setrvalo na původní podobě poučení dle předchozí právní úpravy.
[23] Bylo však třeba rovněž posoudit, zda mělo povinné poučení rovněž reflektovat pravidlo
o zkrácení lhůt na polovinu dle zákona o urychlení výstavby. Ačkoli žalovaný zákon o urychlení
výstavby několikrát zmínil v odůvodnění rozhodnutí o odvolání, nevyvodil z potřeby jeho
aplikace žádné důsledky, pokud jde o poučení o lhůtě k podání soudní žaloby. Jak správně uvedl
krajský soud, vyvlastnění bylo provedeno za účelem uskutečnění stavby „Rekonstrukce
VTL plynovodu DN 300 – obchvat Liberec – II. etapa“ na základě územního rozhodnutí ze dne
29. 12. 2006, čj. SUUR/7120/138219/06-Ka, ve spojení s příslušným stavebním povolením.
Krajský soud správně dovodil, že se jednalo o stavbu ve veřejném zájmu, jejímž cílem bylo
nahradit stávající plynovod za nový s nutností zajistit nepřetržité zásobování plynu
provozovatelem distribuční soustavy. Bylo tedy třeba aplikovat vedle zákona o vyvlastnění také
zákon o urychlení výstavby, který stanovil v §2 odst. 5, že lhůty pro podání žalob k soudům
k přezkoumání nebo nahrazení správních rozhodnutí vydaných v řízeních podle §1 se zkracují
na polovinu. Lhůta k podání správní žaloby proti výroku o vyvlastnění tedy činila nikoli dva
měsíce, ale byla zkrácena na jeden měsíc ode dne oznámení napadeného rozhodnutí stěžovateli,
tj. ode dne 12. 11. 2013.
[24] Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že pokud zvláštní předpis (zákon o vyvlastnění)
vyžadoval poučení o soudním přezkumu (projednání) meritorního rozhodnutí a stanovil takové
poučení jeho obligatorní součástí, mělo takové poučení v konkrétní věci zohlednit i pravidlo
o délce lhůty dle zákona o urychlení výstavy, pokud se tento zákon ve věci použije. Jiný postup
je obtížně myslitelný. Jestliže má totiž rozhodnutí obsahovat poučení o lhůtě, pak adresát
rozhodnutí předpokládá, že jde o poučení správné a uvedená lhůta zohledňuje všechny právní
předpisy, které je třeba aplikovat. Je nemyslitelné, aby účastník řízení obdržel výslovné sdělení,
že se může obrátit na soud v určené lhůtě a následně ještě zvažoval, zda výslovně uvedená lhůta
není ve skutečnosti kratší, neboť je třeba aplikovat ještě další předpisy. Pak by totiž bylo poučení
o lhůtě zjevně nesprávné, nezákonné a pro adresáta matoucí. Právě uvedené však platí pouze
tehdy, pokud právní úprava vyžadovala, aby se účastníku řízení dostalo poučení o lhůtě, ve které
lze iniciovat soudní přezkum (projednání). Pokud není součástí správních rozhodnutí rovněž
poučení o možnosti soudního přezkumu (což je pravidlem, srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 1. 2. 2006, čj. 1 As 35/2005 - 61), nemá správní orgán z povahy věci
ani povinnost poučit o zkrácení lhůt v důsledku zákona o urychlení výstavby. Je pak na účastníku
řízení, aby se přezkumu domáhal včas a znal relevantní právní úpravu.
[25] Podle ustálené judikatury platí, že je-li správní orgán povinen účastníka řízení poučit
o lhůtě k podání žaloby a poučí-li jej v rozporu s právem, nemůže být tato vada přičítána k tíži
účastníka, neboť by to bylo v rozporu s principy procesního práva a zásadami spravedlivého
procesu. V této souvislosti lze poukázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2005,
sp. zn. II. ÚS 487/03, podle kterého „nepřesné poučení o lhůtě, resp. jejím konci, dané správním orgánem,
nemůže být k tíži účastníka řízení a zapříčinit tak odmítnutí věcného projednání jeho žaloby podané v rámci
správního soudnictví z důvodu opožděnosti. Takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty a porušením
práva na spravedlivý proces ve formě denegationis iustitiae.“
[26] V usnesení ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3097/2010, se Nejvyšší soud zabýval tím,
zda lze považovat za opožděnou žalobu proti rozhodnutí o vyvlastnění za situace, kdy žalobce
postupoval v souladu s vadným poučením správního orgánu. Správní orgán odkázal na obecnou
lhůtu k podání žaloby, ačkoli zákon o vyvlastnění stanovil pro podání žaloby kratší lhůtu v délce
30 dnů od právní moci rozhodnutí o vyvlastnění. Zákon o vyvlastnění přitom nestanovil
(na rozdíl od občanského soudního řádu), jaký vliv mělo nesprávné poučení rozhodujícího
orgánu na délku lhůty k podání žaloby (resp. opravného prostředku). Nejvyšší soud dospěl
k závěru, že „řádné poučení o možnosti domáhat se soudního přezkumu rozhodnutí o vyvlastnění a o lhůtě
k podání žaloby by mělo zaručit, že nedojde k faktickému zamezení možnosti domáhat se soudního přezkumu
napadeného rozhodnutí u soudu. Stanoví-li zákon o vyvlastnění třicetidenní lhůtu k podání žaloby, tedy lhůtu
kratší než jaká je obecná lhůta k podání žaloby podle části páté občanského soudního řádu (…), pak lze sice
chápat zájem zákonodárce, aby v těchto věcech nedocházelo k přílišným průtahům, už s ohledem na to, že podání
žaloby má za následek odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, nelze však toto ustanovení
jednoznačně upřednostnit před ustanovením týkajícím se poučovací povinnosti správního orgánu pouze proto,
že zákon o vyvlastnění výslovně nestanoví následky spojené s nesprávným poučením o posuzované lhůtě,
jež má procesněprávní charakter (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2006,
sp. zn. II. ÚS 300/06).“ Uvedl rovněž, že v takovém případě „nelze přistoupit na to, že by vadné poučení
o lhůtě, v níž je možno domáhat se soudního přezkumu rozhodnutí o vyvlastnění, bylo možno klást k tíži
vyvlastněním dotčené osoby.“
[27] Situace je v této věci obdobná tím, že stěžovatel byl nesprávně poučen o lhůtě k podání
žaloby. V citované věci nebyla nesprávně zohledněna speciální třicetidenní lhůta. V nyní
projednávané věci byl účastník řízení poučen zcela nesprávně, v poučení chybělo jak správné
určení, u kterého soudu se případně proti jednotlivým výrokům rozhodnutí bránit, tak informace
o zkrácení lhůt v důsledku zákona o urychlení výstavby. Bylo třeba uvážit, zda musel krajský soud
zrušit žalobou napadené rozhodnutí v důsledku uvedeného pochybení. V takovém případě
by bylo možné postupovat podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a zrušit vedle usnesení krajského
soudu o odmítnutí žaloby rovněž žalobou napadené rozhodnutí žalovaného. To by však vedlo
v této věci k nedůvodnému prodloužení následného řízení, neboť lze předpokládat, že žalobce
by poté, kdy by byl řádně poučen, znovu brojil proti rozhodnutí soudní žalobou. Nejvyšší správní
soud proto vycházel z toho, že stěžovatel projevil úmysl podat žalobu k soudu, postupoval
(při chybném poučení) podle účinné právní úpravy a žalobu podal ve dvouměsíční lhůtě dle §72
odst. 1 s. ř. s., neboť §28 odst. 1 zákona o vyvlastnění speciální lhůtu neobsahuje, pokud jde
o žalobu proti výroku o vyvlastnění práv k pozemku či stavbě. Krajský soud neměl považovat
za této situace žalobu v této části za opožděnou.
[28] S poukazem na shora uvedené důvody zrušil Nejvyšší správní soud usnesení krajského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti (srov. §110 odst. 3 s. ř. s.).
[29] Zbývá dodat, že shora uvedené argumenty se přirozeně nevztahují k té části žalobou
napadeného rozhodnutí, která byla dříve vyloučena k samostatnému projednání. Tato část žaloby
nebyla odmítnuta pro opožděnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. srpna 2014
JUDr. Jan Passer
předseda senátu