ECLI:CZ:NSS:2014:8.AS.52.2013:69
sp. zn. 8 As 52/2013 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Jany Brothánkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: R. S., DiS., zastoupeného
JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Na Hřebenech II. 1718/8, Praha 4,
proti žalovanému: Univerzita Palackého v Olomouci, se sídlem Křížkovského 8, Olomouc,
proti rozhodnutí rektora žalovaného ze dne 19. 5. 2011, čj. 2061/2011-R, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2013, čj. 22 A 166/2011 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 26. 4. 2010, čj. 844/2010-R, potvrdil rektor Univerzity Palackého
v Olomouci (dále jen „žalovaný“) rozhodnutí děkanky právnické fakulty (dále jen „děkanka“)
ze dne 4. 2. 2010, čj. Stu/G/319/10, kterým ukončila studium žalobce na této fakultě z důvodu
nesplnění požadavků vyplývajících ze studijního programu právo.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí rektora ze dne 26. 4. 2010 správní žalobou podanou
ke Krajskému soudu v Ostravě. Rozsudkem ze dne 16. 2. 2011, čj. 22 A 42/2010 - 92, krajský
soud žalobu odmítl v části, ve které se žalobce domáhal uložení povinnosti rektorovi rozhodnout
o žádostech žalobce ze dne 2. 9. 2009 a 3. 9. 2009 o splnění podmínek pro udělení kolokvia
a o žádostech o možnost opakovat kolokvium před zkušební komisí a možnost zapsat si tento
předmět znovu na základě udělení výjimky. Rovněž žalobu odmítl v části, ve které se žalobce
domáhal přezkoumání rozhodnutí rektora ze dne 2. 10. 2009, čj. 1608/2009-R. Žalobu zamítl
v části, ve které se žalobce domáhal prohlášení nečinnosti rektora ve věci návrhů žalobce ze dne
25. 1. 2010 a 26. 2. 2010 a prohlášení nicotnosti rozhodnutí rektora ze dne 2. 10. 2009,
čj. 1608/2009-R. Konečně krajský soud zrušil rozhodnutí rektora ze dne 26. 4. 2010,
čj. 844/2010-R o přezkoumání rozhodnutí děkanky o ukončení studia a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
[3] Kasační stížnost žalobce proti výrokům tohoto rozsudku o odmítnutí žaloby Nejvyšší
správní soud zamítl rozsudkem ze dne 31. 10. 2011 čj. 8 Ans 12/2011 - 132.
[4] Rozhodnutím ze dne 19. 5. 2011, čj. 2061/2011-R (dále jen „napadené rozhodnutí“),
rektor žalovaného opětovně potvrdil v návaznosti na rozsudek krajského soudu
čj. 22 A 42/2010 – 92 rozhodnutí děkanky ze dne 4. 2. 2010, čj. Stu/G/319/10, o ukončení
studia žalobce.
II.
[5] Žalobce podal proti novému rozhodnutí rektora žalovaného opět správní žalobu
ke Krajskému soudu v Ostravě. Krajský soud žalobu zamítl. Zdůraznil, že se nemohl zabývat
žalobními body 1) a 8a), neboť podle ustálené judikatury správních soudů nevyhovují žalobní
odkazy na jiná podání ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Žalobce byl povinen explicitně
uvést důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí přímo v textu žaloby a vymezit tím rozsah
soudní kontroly rozhodnutí správního orgánu.
[6] Soud nesouhlasil s názorem žalobce, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
Napadené rozhodnutí se postupně vypořádává s argumentací žalobce. Byť tak činí místy stručně,
je dostatečně jasné a vystihuje úvahy, postupy a závěry žalovaného, čímž zakládá i dostatečný
podklad k přezkumu těchto úvah, postupů a závěrů. Účelem správního rozhodnutí je objasnit
úvahy správního orgánu jasně a výstižně. Postačuje-li k dosažení tohoto účelu stručný text,
je s ohledem na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení nadbytečné zatěžovat odůvodnění
rozvíjejícími úvahami.
[7] Soud se neztotožnil ani s námitkou žalobce, že ve věci je nutno aplikovat správní řád.
Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách (dále jen „zákon“) v §68 odst. 1 vyloučil použití
obecných předpisů o správním řízení na rozhodování o právech a povinnostech studentů.
Správní řád pro tuto oblast proto nelze aplikovat, s výjimkou obecných zásad obsažených v §2
až §8 správního řádu. Žalobce ve své stále totožné argumentaci neuvádí, proč by shora uvedené
pravidlo nemělo platit, případně proč zákon o vysokých školách a jeho prováděcí předpisy
neobsahují příslušná procesní pravidla, popř. proč jsou tato pravidla nedostatečná. Za těchto
okolností nezbývá než zdůraznit, že podle ustálené judikatury správních soudů nelze samotné
vyloučení obecných předpisů o správním řízení považovat bez dalšího za neústavní, je-li toto
vyloučení kompenzováno vytvořením souboru pravidel zvláštních, pro daný typ řízení
vhodnějších.
[8] Žalobce dále označil samotnou existenci Studijního a zkušebního řádu Univerzity
Palackého v Olomouci, schváleného Akademickým senátem Univerzity Palackého dne
23. 2. 2005 (dále jen „studijní a zkušební řád“) za nesouladnou s čl. 79 odst. 3 Ústavy, čl. 4 a čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Soud uvedl, že studijní a zkušební
řád není právním předpisem, neboť neobsahuje vynutitelné právní normy. Z hlediska teorie
práva se jedná o tzv. vnitřní předpis, produkt autonomní normotvorby, který se vyznačuje tím,
že směřuje vůči příslušníkům určitého, demokraticky uspořádaného, společenství. Nelze
na něj tedy vůbec aplikovat čl. 79 odst. 3 Ústavy, podle kterého mohou ministerstva, jiné správní
úřady a orgány územní samosprávy vydávat právní předpisy na základě a v mezích zákona,
jsou-li k tomu zákonem zmocněny. Tento článek Ústavy totiž dopadá toliko na právní předpisy,
nikoli na předpisy vnitřní.
[9] Studijní a zkušební řád není v rozporu ani s čl. 4 Listiny. Ve čl. 4 odst. 1 Listiny
je uvedeno, že povinnosti mohou být ukládány i na základě zákona, tzn. i podle jiného předpisu
vydaného na základě zákonného zmocnění. Ve vztahu ke studijnímu a zkušebnímu řádu je toto
zákonné zmocnění obsaženo v §17 odst. 1 písm. f) zákona.
[10] Není důvodná ani námitka rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Žalobce neuvedl,
jak mu studijní a zkušební řád brání v domáhání se jeho práv. Soudu je navíc z úřední činnosti
známo, že žalobce svá práva uplatňoval na základě studijního a zkušebního řádu opakovaně
(řízení vedená u krajského soudu pod sp. zn. 22 Ca 263/2009, 22 Ca 320/2009, 22 A 42/2010
a 22 A 91/2010).
[11] Žalobce dále namítl, že se nedomáhal vypsání mimořádného termínu, ale jen toho,
aby mu bylo umožněno řádně splnit studijní povinnosti, a dále, že při vzniku sporu s vyučujícím
využil svého práva vyplývajícího ze studijního a zkušebního řádu, a písemně požádal o přezkum
svého případu. Soud ze správních spisů zjistil, že žalobce měl předmět „Úvod do studia práva“
zapsán postupně ve dvou akademických ročnících, poprvé v roce 2007/2008 a poté v roce
2008/2009. Ve druhém zapsaném roce žalobce nevykonal kolokvium z uvedeného předmětu
v řádném ani v prvém a druhém opravném termínu. Následně byl žalobci k jeho žádosti povolen
mimořádný termín (na den 1. 9. 2009), avšak znovu s negativním výsledkem. Při tomto termínu
byla přítomna další vyučující, která potvrdila objektivitu testu a jeho hodnocení.
[12] Krajský soud zdůraznil, že žalobce byl jako student povinen na základě čl. 10 odst. 12
písm. b) a odst. 13 studijního a zkušebního řádu seznámit se s uveřejněným programem
předmětu včetně podmínek pro udělení kolokvia, a těmito podmínkami se řídit. Stanovené
podmínky byly jasné v tom, že každý student se mohl testu zúčastnit třikrát, přičemž byly
stanoveny čtyři možné termíny. Pokud se žalobce nezúčastnil tří z těchto termínů z důvodů, které
nebyly na straně vyučujícího či žalované, jednalo se o jeho svobodnou volbu, jejíž případné
negativní důsledky musí snášet. Žalobce v řádně vypsaných termínech nesplnil podmínky
kolokvia, a tedy předmět „Úvod do studia práva“ neabsolvoval. Pro přezkum neudělení kolokvia
má studijní a zkušební řád vlastní úpravu (čl. 12 odst. 6 řádu), nebyl tedy důvod chybějící úpravu
vyplňovat analogií legis s úpravou zkoušek či postupem a maiore ad minus. Zvláštní způsob spočíval
v přezkumu neudělení kolokvia vedoucím pracoviště, o což žalobce opět požádal 2. 9. 2009.
Nadřízený vedoucí však byl z posouzení věci vyloučen pro podjatost a o věci měla rozhodnout
děkanka. Ta však zvolila postup známý jako „atrakce pro složitost věci“ a podala návrh
na přezkum rektorem žalovaného. Stalo se tak rozhodnutím ze dne 2. 10. 2009 čj. 1608/2009-R.
Takový postup je obdobný postupu podle §80 odst. 3 a odst. 4 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb.
správního řádu (dále jen „správní řád“) a vzhledem k tomu, že je výslovně upraven ve správním
řádu, je v souladu se základními zásadami správního řízení podle §2 až §8 správního řádu.
[13] Rektor v prvém případě vyhověl žalobcově žádosti a nařídil, aby žalobci bylo umožněno
absolvovat kolokviální test ještě jednou, tak se stalo dne 1. 9. 2009. Žalobce namítl, že tento test
neproběhl před komisí. S tím se krajský soud neztotožnil. Ani zákon, ani studijní a zkušební řád
neurčují, jak má být komise složena. Z povahy věci vyplývá, že komise musí být vícečlenná.
V žalobcově případě tvořili komisi dva členové – vyučující předmětu a další vyučující, která
potvrdila objektivitu testu. Tím byla žalobci umožněna komisionelní forma kolokvia a nebyla
nijak porušena jeho práva. Studijní a zkušební řád žalobci nijak nezaručuje druhý opravný termín
kolokvia, tato možnost je vyhrazena pouze pro zkoušky. Libovůle vyučujícího byla vyloučena
přítomností další vyučující, která potvrdila objektivitu kolokviálního testu. Žalobce po neúspěšné
účasti u rektorem nařízeného termínu kolokvia žádal o jeho přezkum, což rektor žalované učinil
v rozhodnutí ze dne 2. 10. 2009.
[14] Žalobce dále namítl, že v akademickém roce 2008/2009 bylo možné kolokviální test
splnit i dosažením 11 bodů, kdy se tzv. „půlbody“ zaokrouhlovaly po součtu směrem nahoru.
Žalobce v jednom testu po zaokrouhlení dosáhl 11 bodů. Označil za diskriminační, že někteří
studenti získali kolokvium po obdržení 11 bodů a studium jim ukončeno nebylo. Krajský soud
zdůraznil, že pro úspěšné složení kolokviálního testu byla stanovena hranice 13 bodů, které
žalobce nikdy nedosáhl. Bylo nesporné, že v akademickém roce 2008/2009 byl jako poslední
termín pro získání kolokvia vypsána středa 25. 2. 2009 a že tento den se test nekonal z důvodů
na straně vyučujícího. Vyučující posunul termín testu na 16. 3. 2009 a jako kompenzaci za tento
přesun snížil potřebnou hranici pro získání kolokvia na 11 bodů. Z této jednorázové výjimky
nelze vyvozovat žalobcovo legitimní očekávání, že tato výjimka bude platit i v budoucnu.
Studium na vysoké škole klade na studenta nemalé požadavky i co do organizace studentova času.
Přesun termínu kolokvia bez náležitého předstihu z důvodů na straně vyučujícího může znatelně
narušit studentův harmonogram, kdy student musí své znalosti získané přípravou ke kolokviu
obnovovat. Jeho situace je tak odlišná od situace studenta, do jehož harmonogramu takto
zasaženo nebylo. Byl zde tedy dán důvod pro odlišné zacházení s těmito studenty, provedené
jednorázovým zmírněním podmínek pro udělení kolokvia. Vzhledem k legitimnímu důvodu
pro odlišné zacházení nelze označit postup vyučujícího za diskriminační. Žalobce
sám se zúčastnil zvýhodněného termínu a měl možnost čerpat stejnou výhodu spolu s ostatními,
nemohl tedy být diskriminován. Situace náhlého zásahu do harmonogramu studenta nemohla
nastat při termínu kolokvia 1. 9. 2009, neboť tento termín byl žalobci řádně oznámen
s dostatečným předstihem a test se v tomto termínu konal. Z hlediska přípravy na test tak
nenastaly žádné skutečnosti, které by tento termín odlišovaly od termínů 18. 12. 2008, 15. 1. 2009
a 22. 1. 2009, kdy byla nastavena minimální hranice 13 bodů. Podle zásady rovného zacházení
pak platí, že byla-li při termínech 18. 12. 2008, 15. 1. 2009 a 22. 1. 2009 nastavena hranice
13 bodů, pak tato hranice musela platit i 1. 9. 2009. Této hranice žalobce nedosáhl,
a to ani po zohlednění zaokrouhlení součtu bodů nahoru.
[15] Krajský soud nesouhlasil s námitkou žalobce, že kolokvium z předmětu „Úvod do studia
práva“ bylo možné získat alternativně vypracováním seminární práce. Taková možnost
ze zveřejněného programu předmětu nijak nevyplývala. Jedinou možností byl písemný test.
Krajský soud ze správního spisu zjistil, že žalobci byl povolen individuální studijní plán
pro akademický rok 2007/2008 spočívající v 75% omluvené účasti v povinné formě výuky s tím,
že individuální úkoly nahrazující semináře a další formy výuky určí žalobci vyučující daného
předmětu. Žalobce vedle předmětu „Úvod do studia práva“ navštěvoval i předmět „Instituce
EU“, přičemž oba předměty vyučoval stejný vyučující. V předmětu „Instituce EU“ neměl žalobce
povinnost navštěvovat semináře, místo toho měl za úkol sepsat seminární práci. Žalobce sepsal
seminární práci pod názvem „Efektivita parlamentní kontroly k působení českých zástupců
v Radě EU“, kterou mu vyučující uznal. Již z názvu práce je evidentní, že se nevztahuje k obsahu
předmětu „Úvod do studia práva“, neboť náplní tohoto předmětu je vyhledávání zdrojů, postupy
při psaní písemných prací apod., nikoli působení zástupců členských států v orgánech Evropské
unie. Pokud žalobce vztahuje svou seminární práci k předmětu „Úvod do studia práva“, činí taky
ryze účelově. Dalším dokladem účelovosti jednání žalobce je skutečnost, že v roce 2008 nijak
nebrojil proti neudělení kolokvia, naopak si stejný předmět zapsal i v následujícím roce
a na základě tohoto nového zápisu se dostavoval ke kolokviálním testům. To, že vyučující
předmětu „Úvod do studia práva“ uznal žalobci seminární práci, bylo dáno jen tím, že se jednalo
o vyučujícího, který vyučoval i předmět „Instituce EU“. Z tohoto dvojího postavení téže osoby
nelze vyvozovat uznání seminární práce jako splnění studijních povinností jiného předmětu,
než ke kterému se práce vztahovala.
[16] Soud se konečně zabýval otázkou, zda sdělení vyučujícího obsažené v emailové
korespondenci „povinnosti máte splněné“ a „na zápis se můžete spolehnout, důležité je splnění požadavků,
ne podpis“ mohl v žalobci vzbudit legitimní očekávání, že mu bez dalšího bude uznáno
absolvování nejen předmětu „Instituce EU“, ale i předmětu „Úvod do studia práva“. Žalobce
si měl být již od počátku výuky předmětu „Úvod do studia práva“ vědom, že k jeho úspěšnému
absolvování bylo třeba složit písemný test. Zároveň si byl vědom, že se k tomuto testu
v akademickém roce 2007/2008 nikdy nedostavil. Mohl a měl si tedy být vědom toho,
že - ať mu píše vyučující cokoliv – podmínky pro absolvování předmětu nesplnil a zápisu
kolokvia do výkazu o studiu mohl dosáhnout jen přehlédnutím vyučujícího nebo podvodem.
Taková situace sice mohla založit očekávání žalobce v zápis kolokvia do výkazu, nemohlo se však
jednat o očekávání legitimní. Jiné než legitimní očekávání přitom nemohlo požívat právní
ochrany. Ochranu takovému očekávání nemohl poskytnout ani soud ve správním soudnictví.
Zjistil-li vyučující následně, že žalobce podmínky předmětu nesplnil a v důsledku toho zápis
kolokvia neprovedl, postupoval v souladu s objektivním stavem věci a žalobcova práva nijak
nepoškodil.
III.
[17] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Uvedl, že celou dosavadní žalobní
argumentaci lze shrnout do pěti stěžejních tematických celků, jimiž je současně odůvodňována
kasační stížnost.
[18] Stěžovatel za prvé namítl, že mu nebyl zajištěn faktický, nestranný a zcela objektivní
věcný přezkum obsahové stránky kolokvia včetně přezkumu jeho hodnocení, čímž bylo zasaženo
do jeho veřejného subjektivního práva na věcný přezkum podle čl. 12 odst. 6) studijního
a zkušebního řádu. V rozhodnutí ze dne 2. 10. 2009, čj. 1608/2009-R, se rektor žalovaného
nevypořádal s žádnou z námitek, které stěžovatel vznesl dne 2. a 3. 9. 2009 ve svých žádostech
o věcný přezkum kolokvia podle čl. 12 odst. 6 studijního a zkušebního řádu. Krajský soud
v Ostravě proto žalobě stěžovatele vyhověl a rozsudkem ze dne 13. 5. 2010,
čj. 22 Ca 320/2009 - 23 uložil rektorovi žalovaného povinnost zabývat se stěžovatelovými
námitkami i po věcné stránce. V návaznosti na tento rozsudek vydal rektor žalovaného
rozhodnutí ze dne 8. 6. 2010, čj. 1399/2010-R a čj. 1400/2010-R, ve kterých opětovně ignoroval
skutkovou i právní stránku věci. Stěžovatel uvedená rozhodnutí opět napadl správní žalobou,
kterou však krajský soud usnesením ze dne 13. 1. 2011, čj. 22 A 91/2010 – 42, odmítl
s odůvodněním, že se jedná pouze o podkladová rozhodnutí, která nejsou samostatně
přezkoumatelná. Přezkoumatelné je až konečné rozhodnutí o ukončení studia. Právní názor
krajského soudu potvrdil i Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 12. 2011,
čj. 8 As 38/2011 – 67. V nyní posuzovaném případě je předmětem přezkumu konečné
rozhodnutí rektora žalovaného o ukončení studia stěžovateli. V souladu se shora uvedenými
právními názory správních soudů měl krajský soud v posuzované věci přezkoumat i věcnou
správnost a zákonnost podkladových rozhodnutí k rozhodnutí o ukončení studia, tedy i věcnou
správnost rozhodnutí rektora žalovaného ze dne 8. 6. 2010. To krajský soud neučinil, ačkoli
již pouhým porovnáním obsahu rozhodnutí ze dne 8. 6. 2010 a námitek stěžovatele ze dne
2. a 3. 9. 2009 je zjevné, že věcný přezkum neudělení kolokvia nebyl zajištěn, čímž bylo porušeno
stěžovatelovo veřejné subjektivní právo na věcný přezkum neudělení kolokvia.
[19] Ve druhém okruhu stížných námitek stěžovatel uvedl, že podmínky pro udělení kolokvia
z předmětu „Úvod do studia práva“ splnil fakticky dvakrát, jednak v akademickém roce
2007/2008 formou vyučujícím uznané seminární práce a v roce 2008/2009 formou kolokviálního
testu, u kterého dosáhl po zaokrouhlení 11 bodů. Pokud jde o uznání seminární práce
v roce 2007/2008, stěžovatel odkázal na emailovou korespondenci s vyučujícím a uvedl, že bylo
povinností vyučujícího nejprve si ověřit, zda stěžovatel splnil podmínky pro udělení kolokvia,
a teprve poté stěžovateli sdělit, zda jsou podmínky splněny. Odpovědnost za nesprávnost
takových informací nelze přenášet na studenty. Pokud šlo o test v roce 2008/2009, stěžovatel
odkázal na argumentaci ve správní žalobě ze dne 12. 5. 2010 a zdůraznil, že s ohledem na ústavní
princip rovnosti a zákazu diskriminace není přípustné kompenzovat nesplnění pracovních
povinností vyučujícího zvýhodněním jen některých studentů bez toho, aby tato výhoda byla
vztažena na všechny studenty v daném akademickém roce. Stěžovatel také popřel, že by se testu
zúčastnil čtyřikrát, jak tvrdí žalovaný v rozhodnutí ze dne 19. 5. 2011, a uvedl, že tuto nesprávnou
skutkovou informaci převzal do svého rozsudku i krajský soud. Zdůraznil také, že dosud nikdo
nepřezkoumal věcnou správnost ohodnocení testu z 1. 9. 2009, a není tedy postaveno najisto,
zda stěžovatelovo hodnocení nemá být vyšší než získaných 11 bodů.
[20] Stěžovatel dále setrval na námitce, že v jeho věci měl být použit argument a maiore
ad minus při posuzování otázky, jaké možnosti obrany má student při neúspěchu u kolokvia.
Na základě uvedeného argumentu stěžovatel trval na tom, že možnosti obrany proti neúspěchu
u kolokvia musí být stejné jako u zkoušek, neboť neúspěch u kolokvia či zápočtu může mít
pro studenta stejné důsledky jako neúspěch u zkoušky, tj. ukončení studia. Pokud by u předmětů
nezakončených zkouškou měly být nižší standardy procesní obrany, vyučující by se mohl zbavit
nepříjemného studenta v rámci těchto předmětů, a to bez možnosti jakéhokoli přezkumu
či kontroly.
[21] V předposledním okruhu námitek stěžovatel uvedl, že ve věci existovala překážka
rei iudicatae. Rozhodnutí děkanky ze dne 14. 10. 2009, čj. Stu/G/6254/09, o ukončení studia
stěžovateli bylo zrušeno rozhodnutím rektora žalovaného, přičemž věc nebyla děkance vrácena
k novému projednání. Tato skutečnost založila překážku věci rozhodnuté, pro kterou nebyla
děkanka oprávněna zahájit nové řízení o ukončení studia. Děkanka však takové řízení zahájila
a vydala rozhodnutí o ukončení studia stěžovateli ze dne 4. 2. 2010, čj. Stu/G/319/10, které
rektor žalovaného potvrdil napadeným rozhodnutím.
[22] Konečně stěžovatel namítl protiústavnost §68 odst. 1 věty první zákona o vysokých
školách, podle kterého se na rozhodování o právech a povinnostech studentů nevztahují obecné
předpisy o správním řízení. Uvedl, že rozhodnutí o ukončení studia je rozhodnutím meritorním,
které podléhá soudnímu přezkumu. Takové rozhodnutí může být vydáno pouze jako výsledek
řízení, které respektovalo procesní záruky garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 4 Listiny. Stěžovatel
neprovedl konkrétní rozbor jednotlivých ustanovení studijního a zkušebního řádu. Podle
stěžovatele je totiž i právnímu laikovi prima facie zřejmé, že studijní a zkušební řád neobsahuje
ucelenou procesní úpravu, která by odpovídala požadavkům Listiny. Na rozhodování o ukončení
studia je vzhledem k závažnosti této otázky proto nutno aplikovat správní řád. Stěžovatel odkázal
ohledně bližší argumentace na svou kasační stížnost, směřující proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 16. 2. 2011, čj. 22 A 42/2010 - 92. Podotkl, že sama právnická fakulta
žalovaného ve svých studijních materiálech označila §68 odst. 1 větu první zákona o vysokých
školách za protiústavní.
[23] Stěžovatel také nesouhlasil s názorem soudu a žalovaného, že studijní a zkušební řád
je výsledkem autonomní normotvorby. K autonomní normotvorbě musí být subjekt nadán
výslovně Ústavou, jinak se může jednat jen o normotvorbu sekundární. K autonomní
normotvorbě jsou podle Ústavy zmocněny pouze územní samosprávné celky (srov. čl. 104
odst. 3 Ústavy). Pro ostatní subjekty, včetně vysokých škol, platí limity sekundární normotvorby
vyplývající z článku 79 odst. 3 Ústavy, o čemž svědčí i povinnost registrace vnitřních předpisů
vysokých škol ministerstvem podle §36 zákona o vysokých školách.
[24] Závěrem stěžovatel zdůraznil, že založení důvodnosti výroku správního rozhodnutí
na subjektivním názoru správního orgánu je zcela nepřípustné. Podanou žalobou se nedomáhal,
aby soud posoudil správnost hodnocení kolokviálního testu, ale aby přinutil univerzitní orgány
zabývat se konkrétními námitkami a výhradami stěžovatele. Také uvedl, že ani univerzitní orgány,
ani správní soud nevzaly v potaz, že stěžovatel trpí vážnou hluchotou a celodenně osobně pečuje
o svoji téměř devadesátiletou babičku ve stupni úplné závislosti. Z těchto důvodů stěžovatel
mohl většinu svých studijních povinností plnit pouze prostřednictvím vzdáleného přístupu a bylo
pro něj obtížné získat informace, které mohly mít vliv na organizačně-technickou stránku plnění
studijních povinností. Stěžovatel také požádal o přednostní projednání věci podle §56
odst. 1 s. ř. s. s ohledem na to, že je občanem zvlášť těžce zdravotně postiženým a studium
na právnické fakultě je jeho jedinou možností, jak se v budoucnu pracovně uplatnit.
[25] Stěžovatel posléze samostatným podáním doplnil první okruh kasačních námitek tím,
že krajský soud nepřezkoumal vedle rozhodnutí o věci samé i dvě podkladová rozhodnutí
žalovaného, a to konkrétně rozhodnutí rektora ze dne 8. 6. 2010, čj. 1399/2010-R
a čj. 1400/2010-R (dále jen „podkladová rozhodnutí“). Bylo přitom povinností soudu
přezkoumat zákonnost těchto podkladových rozhodnutí, a pokud jejich zjištěná nezákonnost
měla vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, pak napadené rozhodnutí zrušit
a s nezákonností podkladových rozhodnutí se vypořádat v odůvodnění (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007, čj. 4 As 37/2005 – 83).
[26] Stěžovatel zároveň označil podkladová rozhodnutí za nepřezkoumatelná, neboť rektor
žalovaného v nich nevymezil relativně neurčitou hypotézu právní normy, obsažené v čl. 41
studijního a zkušebního řádu. Neurčitost hypotézy neznamená oprávnění rozhodujícího orgánu
postupovat při jejím vymezení svévolně. Absence konkrétního vymezení relativně neurčité
hypotézy v rozhodnutí tak má vždy za následek jeho nepřezkoumatelnost. Rektor žalovaného ani
neskrýval, že výrok obou podkladových rozhodnutí byl projevem libovůle, když v odůvodnění
mimo jiné výslovně uvedl, že v této věci rozhodl nikoliv na základě konkrétně a předem
objektivně vymezené hypotézy právní normy, ale pouze formálně z toho důvodu, že mu správní
soud uložil ve věci nějak rozhodnout.
IV.
[27] Žalovaný k prvnímu okruhu kasačních námitek uvedl, že práva stěžovatele nebyla žádným
způsobem zkrácena, byl zachován rovný přístup ke studiu a vyučující poskytli stěžovateli
potřebné výhody v souvislosti s jeho zdravotním omezením. Stěžovatel nesplnil své povinnosti
z předmětu „Úvod do studia práva“, nemohl tedy legitimně očekávat provedení zápisu
o úspěšném složení kolokvia. Zároveň musel nést následky svého jednání, mezi které patří
ukončení studia.
[28] K dalšímu okruhu námitek žalovaný uvedl, že v akademickém roce 2007/2008
se stěžovatel nezúčastnil ani jednoho z možných termínů kolokvia. Jednoznačně tak podcenil
plnění svých studijních povinností. Ve zbytku žalovaný odkázal na své vyjádření ke krajskému
soudu ze dne 8. 8. 2011.
[29] Podle žalovaného není z třetího okruhu námitek zcela zřejmé, co mělo být podstatou
bodu 48. kasační stížnosti. Zákon vůbec neupravuje problematiku opravných termínů. Úprava
zkoušek a kolokvií je ve studijním a zkušebním řádu nastavena adekvátně obtížnosti
a významnosti těchto institutů.
[30] K čtvrtému okruhu námitek žalovaný zdůraznil, že rozhodnutí rektora, kterým bylo
zrušeno předchozí rozhodnutí děkanky právnické fakulty o ukončení studia ze dne 14. 10. 2009,
čj. Stu/G/6254/09, nebylo meritorním rozhodnutím o ukončení studia, a nezaložilo tak překážku
věci rozhodnuté. Zásada ne bis in idem se navíc ve správním právu uplatňuje omezeně. Podle §48
odst. 2 správního řádu nelze toliko dvakrát přiznat stejné právo nebo uložit stejnou povinnost
z téhož důvodu téže osobě.
[31] Žalovaný se neztotožnil ani s návrhem stěžovatele na zrušení §68 odst. 1 věty první
zákona pro rozpor s ústavním pořádkem, a odkázal na své vyjádření krajskému soudu
z 29. 4. 2011. K doplnění kasační stížnosti žalovaný uvedl, že obě podkladová rozhodnutí nepatří
mezi rozhodnutí z oblasti veřejné správy, neboť rektor žalovaného nemusel vyhovět
stěžovatelovým žádostem o výjimky.
V.
[32] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Neshledal vady,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[33] Kasační stížnost není důvodná.
A/ K první námitce stěžovatele, že mu nebyl zajištěn faktický, nestranný a zcela objektivní věcný přezkum
obsahové stránky kolokvia a že krajský soud měl přezkoumat i věcnou správnost a zákonnost rozhodnutí rektora
žalovaného ze dne 8. 6. 2010, jako podkladových rozhodnutí, čímž bylo porušeno stěžovatelovo veřejné
subjektivní právo na věcný přezkum neudělení kolokvia.
[34] Tato námitka není důvodná.
[35] Nejvyšší správní soud ohledně namítané absence věcného přezkumu obsahové stránky
kolokvia ze strany rektora žalovaného, zejména pak v případě posledního kolokviálního testu
z předmětu „Úvod do studia práva“, zapsaného v akademickém roce 2008/2009 podruhé, který
žalobce vykonal dne 1. 9. 2009, v termínu k žádosti žalobce speciálně vyhlášeném, a který byl
vyhodnocen opět tak, že „neprospěl“, předně musí odkázat na průběh řízení vedených
stěžovatelem před žalovaným a správními soudy.
[36] Stěžovatel po tomto vyhodnocení kolokviálního testu uplatnil v podáních ze dne
2. a 3. 9. 2009 jednak žádost o uznání splnění podmínek pro udělení kolokvia v akademickém
roce 2007/2008, dále žádost o uznání splnění podmínek za rok 2008/2009, dále žádost
o přezkoumání hodnocení testu psaného dne 1. 9. 2009, dále žádost o možné opakování kolokvia
před zkušební komisí a žádost o umožnění zapsat si předmět „Úvod do studia práva“ znovu
na základě udělení výjimky. Tvrdí-li, že se rozhodnutím ze dne 2. 10. 2009, čj. 1608/2009-R,
rektor žalovaného nevypořádal s námitkami, které uplatnil v těchto podáních a následně
mu krajský soud rozsudkem ze dne 13. 5. 2010, čj. 22 Ca 320/2009 – 23, dal zapravdu a rektorovi
uložil povinnost zabývat se stěžovatelovými námitkami po věcné stránce, je nutno poukázat
na to, že krajský soud uvedeným rozsudkem uložil rektorovi povinnost rozhodnout o části
podání žalobce, o níž dosud rozhodnuto nebylo, a to o žádosti o opakování kolokvia před
zkušební komisí a o žádosti zapsat si uvedený předmět znovu na základě udělení výjimky.
Současně však krajský soud rozhodnutím čj. 22 Ca 263/2009 - 31 ze dne 27. 11. 2009 odmítl jako
nepřípustnou žalobu žalobce proti rozhodnutí rektora ze dne 2. 10. 2009, kterým bylo
rozhodnuto o žádosti o přezkoumání hodnocení kolokvia z předmětu „Úvod do studia práva“.
Po přezkoumání postupu a hodnocení kolokvia, testu psaného dne 1. 9. 2009, dospěl rektor
v uvedeném rozhodnutí k závěru, že nedošlo k pochybení ze strany vyučujícího a výsledek
„nevyhověl“ je zcela důvodný. Kolokvium proběhlo řádně a objektivně, byl zachován rovný
přístup, objektivnost byla zajištěna přítomností dalšího vyučujícího, vyučující mu poskytli
potřebné výhody v souvislosti se zdravotním omezením. Soud následně podanou žalobu odmítl
s odůvodněním, že hodnocení splnění podmínek pro vykonání kolokvia správnímu soudu
nepřísluší.
[37] Rozhodnutím ze dne 8. 6. 2010, čj. 1399/2010-R (v návaznosti na rozsudek krajského
soudu čj. 22 Ca 320/2009 - 23) rektor nevyhověl žádosti žalobce o povolení výjimky
ze studijního a zkušebního řádu, spočívající v možnosti vykonat kolokvium z předmětu „Úvod
do studia práva“ přezkoušením jiným vyučujícím či před komisí. V odůvodnění tohoto
rozhodnutí rektor uvedl, že pro případ neudělení zápočtu či kolokvia zakotvuje čl. 12
odst. 6 Studijního zkušebního řádu pouze právo studenta požádat vedoucího pracoviště
garantujícího předmět o přezkoumání svého případu, nikoli možnost ústního přezkoušení jiným
vyučujícím či komisí a dále odkázal na závěry svého rozhodnutí ze dne 2. 10. 2009, jímž byl
výsledek kolokviálního testu z 1. 9. 2009 přezkoumán. Rozhodnutím z téhož dne
čj. 1400/2010-R rektor nevyhověl žádosti žalobce o povolení výjimky ze studijního a zkušebního
řádu spočívající v možnosti zapsat si opětovně /potřetí/ uvedený předmět a podrobně
s konkrétními údaji o vypsaných termínech pro vykonání kolokvia v předchozím akademickém
roce 2007/2008 a 2008/2009 a neúčasti či neúspěšné účasti stěžovatele na nich, s poukazem
na vypsaný i mimořádný termín 1. 9. 2009, zdůvodnil, proč výjimku neudělil. Žalobu podanou
stěžovatelem proti těmto rozhodnutím krajský soud odmítl rozhodnutím ze dne 13. 1. 2011,
čj. 22 A 91/2010 - 42, kasační stížnost podanou žalobcem proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší
správní soud dne 14. 12. 2011, č j. 8As 38/2011 – 67.
[38] V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud zdůraznil, že rektor rozhodl o nepovolení
výjimek z postupu podle studijního a zkušebního řádu, který v čl. 7 odst. 2 stanoví, že student
si může tentýž předmět zapsat v rámci studia jednoho studijního programu nejvýše dvakrát
a že má právo v případě neudělení zápočtu nebo kolokvia požádat vedoucího pracoviště
garantujícího předmět o přezkoumání svého případu (čl. 12 odst. 6 téhož řádu). Poukázal rovněž
na to, že „předmětem kasační stížnosti bylo v daném případě toliko o určení, zda je rozhodnutí o nepovolení
výjimky přezkoumatelné v režimu správního soudnictví a že posouzení toho, zda stěžovatel splnil podmínky
pro řádné absolvování předmětu „Úvod do studia práva“, jak namítal v žalobě, jde nad rámec předmětu tohoto
řízení. Tuto problematiku lze případně posuzovat v jiném řízení v souvislosti s rozhodnutím, které může
být důsledkem tvrzeného nesplnění studijních povinností. Teprve tehdy se lze zabývat i otázkou, zda je přípustné,
aby studijní a zkušební řád stanovil odlišná pravidla v případě posledního termínu při složení zkoušky
a při vykonání kolokvia“ (bod 17). Dále soud uvedl, že … „ Rozhodnutí o výjimce představuje postup jdoucí
mimo obecně stanovená pravidla pro průběh studia. Nevyužil-li rektor svého mimořádného oprávnění povolit
postup jdoucí mimo pravidla stanovená studijním a zkušebním řádem, nijak tím nezasáhl do subjektivního práva
stěžovatele (bod 19). Nicméně seznal, že byť jde o rozhodnutí o žádosti o poskytnutí výjimky,
na níž nemá student nárok, neznamená to, že je soudní ochrana vyloučena, ale student může
namítat nedodržení „procesních pravidel … má právo na řádný proces, který garantuje rovnou ochranu práv
a rovné zacházení se všemi studenty za obecným způsobem stanovených podmínek“(bod 20). V následujícím
bodu (21) soud uvedl, že „námitky mířící na spravedlivý proces totiž stěžovatel formuloval tak, že zahrnovaly
podstatnou měrou i okolnosti týkající se vyhodnocení pokusů o získání kolokvia. Tu však jde o otázku věcné
správnosti rozhodnutí rektora, nikoliv o dodržení práva na spravedlivý proces. Žalobou napadená rozhodnutí
rektora jsou odůvodněna stručně, avšak je z nich zřejmé, že věcné důvody se od doby vydání předchozího
rozhodnutí, které bylo soudem zrušeno, nezměnily a že rektor nadále zastává stanovisko, že podmínky
pro vykonání kolokvia byly objektivní.“ Nejvyšší správní soud také aproboval závěr krajského soudu,
že pokud by došlo k ukončení studia stěžovatele v důsledku nesplnění požadavků vyplývajících
ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu, tedy i pro neudělení předmětného
kolokvia, pak rozhodnutí o ukončení studia bude přezkoumatelné ve správním soudnictví.
[39] Z tohoto rozsudku Nejvyššího správního soudu tak plyne, že soudnímu přezkumu
ve správním soudnictví podléhá až rozhodnutí o ukončení studia; dojde-li k ukončení studia
pro neudělení předmětného kolokvia, soudnímu přezkumu podléhá i dodržení procesních
pravidel při vyhodnocení pokusu o získání kolokvia.
[40] Z průběhu řízení předcházejícího nyní projednávané kasační stížnosti plyne,
že v mezidobí vydané rozhodnutí rektora ze dne 26. 4. 2010, kterým potvrdil rozhodnutí děkanky
ze dne 4. 2. 2010 o ukončení studia stěžovatele, bylo k jeho žalobě zrušeno rozsudkem krajského
soudu ze dne 16. 2. 2011, čj. 22 A 42/2010 - 92. V části, jíž však soud odmítl současně vznesené
návrhy žalobce, byla jeho kasační stížnost zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 10. 2011, čj. 8 Ans 12/2011 - 132.
[41] Důvodem, pro který krajský soud zrušil rozhodnutí rektora ze dne 26. 4. 2010, byla
toliko skutečnost, že v době vydání tohoto rozhodnutí nebylo rozhodnuto ještě o žádostech
žalobce o udělení výjimek ze studijního a zkušebního řádu, neboť k tomu došlo až rozhodnutími
rektora ze dne 8. 6. 2010, jak uvedeno shora. Krajský soud však již v tomto rozsudku opětovně
odmítl žalobu v části směřující do rozhodnutí rektora ze dne 2. 10. 2009, opakovaně z téhož
důvodu proto, že jde o rozhodnutí, jehož předmětem je hodnocení znalostí při kolokviu dne
1. 9. 2009 z předmětu „Úvod do studia práva“(str. 11 uvedeného rozsudku). Nejvyšší správní
soud v navazujícím rozsudku ze dne 31. 10. 2011 odkázal na závěry rozsudku krajského soudu
ze dne 16. 2. 2011, v němž krajský soud „připomenul, že ve správním soudnictví soud nemůže
přezkoumávat hodnocení projevených znalostí při absolvování kolokvia. To, zda žalobce uspěl či nikoliv,
je především na posouzení zkoušejícího, resp. dalších osob, pokud tak vnitřní předpisy školy umožňují“ (bod 14).
K námitce stěžovatele (opakované v bodu 79 žaloby v této právní věci), že se „nedomáhal toho,
aby správní soud přezkoumával samotný obsah kolokvia, ale toho, aby soud uložil správním orgánům povinnost
zabývat se konkrétními výhradami a námitkami stěžovatele a o těchto výhradách a námitkách zcela konkrétně
a věcně rozhodnout“, Nejvyšší správní soud již v bodu (31) rozsudku čj. 8 Ans 12/2011 - 132
odkázal na str. 9 rozsudku krajského soudu, že „splnění podmínek pro udělení kolokvia“ v sobě
z povahy věci zahrnuje i „hodnocení kolokvia“, což soudu ve správním soudnictví nepřísluší.
[42] Tvrdí-li stěžovatel v nyní podané kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu ze dne
28. 6. 2013, kterým bylo přezkoumáno rozhodnutí rektora ze dne 19. 5. 2011, vydané
v návaznosti na předchozí rozsudek uvedeného soudu ve věci ukončení studia žalobce, že se mu
nedostalo ze strany žalovaného faktického, nestranného a zcela objektivního věcného přezkumu
obsahové stránky kolokvia, míjí tím nejen shora uvedené závěry předchozích rozsudků ve věci,
ale i závěr rektora žalovaného v napadeném rozhodnutí z 19. 5. 2011, na str. 3.
[43] Rozhodnutí rektora posoudilo objektivitu kolokvia a nediskriminace žalobce v přístupu
k vykonání kolokvia a požadavku na přezkoumání pravidel řádného procesu dostálo. Rektor
se vypořádal jak s námitkou rozdílného požadavku počtu bodů (11) nutných ke splnění
požadavků na úspěšné vykonání testu 16. 3. 2009, tak s požadavkem k 1. 9. 2009 (13 bodů);
stejně tak se s touto námitkou vypořádal i krajský soud. V rozhodnutí rektor také výslovně
odkazuje na to, že žádnou diskriminaci žalobce nenamítal a test dne 1. 9. 2009 vykonal, k pátému
argumentu vznesenému stěžovatelem rektor odkazuje současně na to, že bylo, vzhledem jeho
handicapu, vyhověno jeho předchozím námitkám.
[44] Nestrannost a objektivnost věcného přezkumu obsahové stránky kolokvia rektor
opětovně vyhodnotil tak, že stran struktury testu a klíče rozdělení bodů, jde o záležitost
vyučujícího, přitom to, kolik bodů bylo možno získat z jednotlivých otázek, bylo dopředu určeno
a touto informací žalobce disponuje podle po kontrole opraveného testu. K námitce,
zda správnou odpověď na otázky představovala jen jedna z možností nabízených k výběru,
poukázal na to, že jen jedna z nabízených možností byla správná (tři špatné), jak bylo standardem
i při všech předchozích termínech zkoušky testem, jichž se žalobce účastnil. Rektor zdůraznil,
že je věcí vyučujícího hodnocení věcné správnosti otázek, a že správnost hodnocení v daném
případě byla potvrzena spolu garantem tohoto vyučovaného předmětu (doc. PhDr. V. F.), přístup
vyučujícího a objektivnost průběhu byla zajištěna přítomností dalšího, nezúčastněného
vyučujícího (Mgr. P. M.), a jím potvrzena, jak bylo konstatováno již v rozhodnutí ze dne 2. 10.
2009 (rozhodnutím o žádosti o přezkum kolokvia ze dne 1. 9. 2009 po věcné stránce). Uvedený
závěr rektora má oporu ve vyjádření ze dne 7. 9. 2009 podaném vyučujícím a potvrzeném jak
uvedeným garantem, tak osobou dohlížející na regulérnost průběhu kolokvia v mimořádném
termínu 1. 9. 2009.
[45] Stěžovatel v žalobě ze dne 22. 6. 2011 podané krajskému soudu proti tomuto rozhodnutí
rektora výslovně nežádal, aby soud současně přezkoumal jako podkladová rozhodnutí rektora
ze dne 8. 6. 2010. Neučinil tak z důvodů uvedených v bodu 43 a 44 žaloby, dle nichž samotnou
žalobu podává proto, že kdyby byl úspěšný se svou obranou v kasační stížnosti ve věci vedené
pod čj. 8 As 38/2011 - 67, nebylo by možné tento úspěch promítnout do rozhodnutí o věci samé.
[46] Nejvyšší správní soud k tíži stěžovatele proto námitku stran přezkumu podkladových
rozhodnutí nevyhodnotil jako nepřípustnou (§104 odst. 4 s. ř. s.), neboť stěžovatel vzhledem
k časovému běhu souběžně vedených řízení výslovně požadavek na přezkum tzv. podkladových
rozhodnutí uplatnit v žalobě nemohl, očekávaje výsledku, zda jde o rozhodnutí samostatně
soudem přezkoumatelná, nicméně námitku neshledal důvodnou.
[47] Podstatou námitky stěžovatele je tvrzení, že rozhodnutí rektora o nepovolení výjimek
jsou podkladová rozhodnutí ve vztahu k napadenému rozhodnutí o ukončení studia. Je nesporné,
že jde o rozhodnutí, jejichž závěr mohl mít vliv na rozhodnutí rektora v meritu věci (na výrok
o potvrzení či zrušení rozhodnutí děkanky o ukončení studia) v případě, kdy by žádostem
o výjimku bylo vyhověno. Proto také krajský soud původní rozhodnutí rektora z 26. 4. 2010
zrušil pro jeho předčasnost. Nyní již rektor rozhodoval dne 19. 5. 2011 za skutkového stavu věci,
který znamenal, že rozhodnutí o žádostech o výjimku byla dne 8. 6.2010 vydána a byla negativní,
proto i závěr rektora o nesplnění studijních povinností pro absolvování roku 2008/2009
vyplývajících ze studijního programu je správný a v souladu se zákonem o vysokých školách,
neboť nebyla povolena stěžovateli žádná další možnost (výjimka) vykonat kolokvium,
ani možnost zapsat si opětovně (potřetí) předmět „Úvod do studia práva“.
[48] V daném případě rozhodnutí rektora ze dne 19. 5. 2011 navazuje na pravomocné
rozhodnutí krajského soudu ze dne 13. 1. 2011, jímž byla žaloba proti rozhodnutím o výjimkách
z 8. 6. 2010, odmítnuta. Ve věci samé, rozhodnutí o ukončení studia, navazuje na rozsudek téhož
soudu ze dne 16. 2. 2011 čj. 22 A 42/2010 - 92.
[49] Stěžovatel v nyní podané kasační stížnosti netvrdí porušení konkrétních pravidel,
jimiž by bylo zasaženo jeho právo na řádný proces při pokusech o získání kolokvia z předmětu
„Úvod do studia práva“ (vyjma argumentace v dalších námitkách proti rozhodnutí krajského
soudu, viz níže). Naopak uznává, že došlo ze strany žalovaného k přezkoumání organizačních
postupů při konání kolokviálního testu dne 1. 9. 2009, namítá však, že nedošlo dle čl. 12 odst. 6
studijního a zkušebního řádu ze strany vedoucího pracoviště k přezkoumání věcné správnosti
vyhodnocení tohoto testu. K tomuto přezkoumání však došlo. Již rozhodnutím ze dne
2. 10. 2009 rektor vyslovil, že nebylo shledáno pochybení ze strany vyučujícího a výsledek
„nevyhověl“ je důvodný. Předmětem rozhodnutí o výjimkách již otázka věcné správnosti
vyhodnocení testu ze dne 1. 9. 2009 nebyla, naopak právě neúspěšnost v něm, vedla logicky
k žádostem stěžovatele povolení výjimky, o nové další přezkoušení z tohoto předmětu,
popř. o jeho znovu zapsání. Námitce stěžovatele, že rozhodnutí krajského soudu trpí vadou,
neboť soud nepřezkoumal rozhodnutí o výjimkách, proto nelze přisvědčit, stěžovatel
ani porušení procesních pravidel při rozhodování o výjimkách nenamítal, ale námitkami mířil
proti vyhodnocení pokusu o získání kolokvia, s nimi se jak rektor, tak i krajský soud v rozhodnutí
vypořádali.
[50] V rozhodnutí ze dne 19. 5. 2011 rektor námitku přezkoumání věcné správnosti
vyhodnocení kolokviálního testu vyučujícím neshledal důvodnou, neboť závěr „nevyhověl“ byl
aprobován spolu garantem tohoto vyučovaného předmětu. Stěžovatel využil všech prostředků
ke své obraně a postupem žalovaného i správních soudů byla v konečném důsledku ochrana jeho
právům podle Nejvyššího správního soudu poskytnuta, jak vyplývá i z níže uvedeného.
B/ K námitce stěžovatele, že splnil podmínky pro udělení kolokvia fakticky dvakrát
[51] Stěžovatel v kasační stížnosti dílem opakuje žalobní námitky uvedené v žalobě proti
předchozímu rozhodnutí rektora ze dne 26. 4. 2010, sám na argumentaci v žalobě podané
12. 5. 2010, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem krajského soudu ze dne 16. 2. 2011, jak v žalobě
znovu podané 22. 6. 2011, tak i v nyní podané kasační stížnosti, odkazuje.
[52] Nejvyšší správní soud k argumentaci stěžovatele, že mu vyučující potvrdil splnění
studijních povinností z předmětu „Úvod do studia práva“ již v roce 2007/2008 (tím, že uznal
seminární práci) odkazuje na závěr napadeného rozsudku na str. 14 až 16 (kap. I., J.), v němž
zcela jednoznačným a přezkoumatelným způsobem je aprobován závěr vyslovený
již v napadeném rozhodnutí rektora, že písemná seminární práce byla zadána z předmětu
„Instituce EU“ jako náhrada za chybějící účast stěžovatele na seminářích a že z písemného
sdělení vyučujícího na e-mailový dotaz stěžovatele, nelze dovozovat, že tím bylo potvrzeno
splnění studijní povinnosti touto prací z jiného předmětu, v němž cestou k získání kolokvia byl
jedině písemný test. Rozsudek soudu je přezkoumatelný a jeho závěr je v souladu se zákonem.
Tvrzení stěžovatele, že za ověření vyučujícím tvrzených skutečností činí rektor odpovědného
stěžovatele, neobstojí.
[53] Krajský soud na str. 13 a násl. (bod H.) se rovněž zevrubně vypořádal s bodovou
výjimkou 11 bodů v případě „zvýhodněného kolokviálního testu“, který byl odložen z původního
termínu 25. 2. na 16. 3. 2009 a stanovenou standardní hranicí 13 bodů pro úspěšné složení
kolokviálního testu v jiných termínech, včetně zvláštního termínu vypsaného na 1. 9. 2009.
K zevrubnému zdůvodnění krajského soudu Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel nemohl
být tímto postupem diskriminován, neboť v termínu 16. 3. 2009 jednorázové možnosti
dosáhnout úspěšného vykonání kolokvia testem se sníženým limitem bodů využil, avšak nedosáhl
potřebného počtu 11 bodů.
[54] Tvrzení stěžovatele, že není pravdou, jak tvrdí napadené rozhodnutí i soud, že se testu
účastnil čtyřikrát (bod 41 kasační stížnosti) je liché. Ani rektor ve svém rozhodnutí ani soud
neuvádí, že se žalobce účastnil kolokviálního testu čtyřikrát, v obou těchto rozhodnutích se uvádí,
že stěžovatel měl čtyři možnosti účastnit se tohoto testu. Konkrétně na straně 10 v posledním
odstavci zdola napadený rozsudek uvádí výslovně, že …“v roce 2007/2008, kdy byl vypsán
pro úspěšné absolvování předmětu kolokviální test a vypsány termíny jeho konání, žalobce se však žádného
z vypsaných termínů nezúčastnil. Podruhé měl žalobce tento předmět zapsán v akademickém roce 2008/2009,
pro absolvování předmětu byl jako jediná možnost vypsán opět kolokviální test, byly vypsány čtyři termíny jeho
konání 18. 12. 2008, 15. 1. 2009, 22. 1. 2009 a 25. 2. 2009 a stanoveno, že každý student se může účastnit
tří termínů. Žalobce se poprvé zúčastnil až v termínu 22. 1. 2009, kde byl hodnocen „neprospěl“, proto
se účastnil jako druhého pokusu termínu 16. 3. 2009 přesunutého z 25. 2. 2009, ovšem opět neuspěl
ani tentokrát. K žádostem žalobce o přezkum neudělení kolokvia rektor žalovaného rozhodl o vypsání nového
termínu kolokvia na 1. 9. 2009, tohoto se žalobce zúčastnil, ovšem opět neprospěl“. Na to podal novou
žádost o přezkoumání neudělení kolokvia, po jejímž podání právě děkanka právnické fakulty
navrhla, aby o této žádosti rozhodl rektor, tak se stalo rozhodnutím shora ze dne 2. 10. 2009.
C/K námitce, že měl být použit argument ad maiore ad minus
[55] Stěžovatel se dovolával aplikace této zásady s tím, že proti neúspěchu při kolokviu musí
mít stejnou možnost obrany jako proti neúspěchu u zkoušky, neboť neúspěch kolokvia
při zápočtu může mít stejné důsledky jako neúspěch u zkoušky, a to ukončení studia, není proto
důvod pro nižší standard procesní obrany proti neúspěchu u kolokvia.
[56] Krajský soud na straně 11, čtvrtý odstavec zdola, poukázal na to, že pro získání kolokvia
neobsahuje studijní a zkušební řád ustanovení o mezním termínu jeho získání a analogií legis
je aplikovatelná úprava obsažená v čl. 13 odst. 8, kdy aplikace této úpravy vede k závěru,
že skutečnost, že předmět byl absolvován, nastala nejpozději koncem příslušného akademického
roku. Na rozdíl od popsané situace však studijní a zkušební řád upravuje pro případ nezískání
kolokvia zvláštní postup v čl. 12 odst. 6, proto není na místě chybějící úpravu vyplňovat analogii
legis či aplikací a maiore ad minus. Krajský soud správně uvedl, že tento zvláštní postup spočívá
v přezkoumání neudělení kolokvia vedoucím pracoviště a tento postup také stěžovatel využil,
jak o tom svědčí jím podávané žádosti.
[57] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s právním závěrem krajského soudu. Ze skutkových
zjištění plyne, že rektor prvé žádosti žalobce vyhověl a nařídil vypsání nového termínu kolokvia
na 1. 9. 2009; v tomto termínu se test konal za přítomnosti dalšího nezúčastněného vyučujícího,
hodnocení věcné správnosti potvrdil spolu garant předmětu, jak uvedl i rektor v žalobou
napadeném rozhodnutí (viz shora). Skutečnost, že druhé žádosti o přezkoumání před tzv. komisí,
podanou následně, rektor nevyhověl, nesnížila „standard možné obrany“ stěžovatele. Vypsáním
zvláštního termínu na 1. 9. 2009 k žádosti stěžovatele byl standard - možnost využít tří termínů
(jako všichni studenti v rovnocenném postavení) naplněn, a to i přesto, že stěžovatel nevyužil tří
možností ze čtyř původních řádně vypsaných termínů, ale jen dvou.
D/K námitce překážky rei iudicatae
[58] Tuto námitku stěžovatele vypořádal krajský soud již na str. 11-13 rozsudku ze dne
16. 2. 2011, čj. 22 A 42/2010, výslovně to plyne i z bodu (15) navazujícího rozsudku Nejvyššího
správního soudu čj. 8 Ans 12/2011 - 132. Krajský soud nepřisvědčil námitkám žalobce
o překážce litispendence a rei iudicatae ve vztahu k rozhodnutí děkanky ze dne 4. 2. 2010
a shledal správnost závěru vysloveného již v rozhodnutí rektora ze dne 26. 4. 2010; v nyní
napadeném rozhodnutí ze dne 19. 5. 2011 správně rektor k této námitce překážky věci
rozhodnuté, kterou žalobce uplatnil ve vyjádření doručeném 26. 1. 2010, uvedl, že v řízení
nemůže nastat překážka věci rozhodnuté, neboť neexistuje žádné pravomocné rozhodnutí
ve věci ukončení studia, které by mohlo tvořit takovou překážku. Rozhodnutí rektora, kterým
bylo zrušeno předchozí rozhodnutí děkanky ze dne 14. 10. 2009, není meritorním rozhodnutím
ve věci ukončení studia a netvoří tak překážku věci rozhodnuté.
[59] V žalobě podané krajskému soudu proti rozhodnutí rektora žalovaného ze dne
19. 5. 2011 stěžovatel tuto námitku ani výslovně neuplatnil. Odkázal-li v části této žaloby na
argumentaci v žalobě předchozí, či v jiné žalobě, popř. jiných podáních v řízení před žalovaným,
krajský soud v souladu s judikaturou soudů k takto uplatněnému žalobnímu bodu nemohl
přihlížet. V řízení o kasační stížnosti je pak tato námitka námitkou nepřípustnou (§104
odst. 4 s. ř. s.)
E/ K protiústavnosti §68 odst. 1 věty první zákona o vysokých školách
[60] Stěžovatel rovněž znovu namítá protiústavnost §68 odst. 1, věty první, zákona
o vysokých školách, podle něhož se na rozhodování o právech a povinnostech studentů
nevztahují obecné předpisy o správním řízení. Opakovaně nyní odkazuje na svou dříve podanou
kasační stížnost směřující proti rozsudku krajského soudu ze dne 16. 2. 2011, dílem argumentaci
přejímá. Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci proto odkazuje na závěry vyslovené
již v rozsudku čj. 8 Ans 12/2011 - 132, bod (25) a následující, v nichž zdůraznil, že stěžovatel
tuto argumentaci vznáší v abstraktní rovině, konkrétní tvrzení však kasační stížnost, neobsahuje.
Krajský soud ke stěžovatelově námitce obdobného rozsahu se v rozsudku zevrubně vyjádřil
(str. 6 a násl., body E a F), s jeho závěry se lze ztotožnit.
[61] V nyní podané kasační stížnosti (bod 54 a násl.) stěžovatel brojí proti právnímu názoru
prezentovanému žalovaným v napadeném rozhodnutí a argumentuje toliko opět tím, že je nutno
lišit řízení, z nichž mohou vzejít jen rozhodnutí podkladová od řízení a rozhodnutí meritorních
a že ucelenou procesní úpravu vnitřní přepis vysoké školy (studijní a zkušební řád) neobsahuje
a je tedy nutno aplikovat procesní postup v případě vydání meritorního rozhodnutí,
jímž je ukončení studia studentů, podle správního řádu. Nejvyšší správní soud se již s těmito
argumenty v předně označeném rozsudku vypořádal, proto na ně odkazuje, a proto také
neshledal důvod k předložení návrhu Ústavnímu soudu na zrušení dotčeného ustanovení.
[62] K nesouhlasu stěžovatele stran výkladu autonomní normotvorby kromě argumentace
uvedené krajským soudem, soud pro úplnost odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu
čj. 6 Aps 2/2007 - 134, v němž soud (i když v případě České lékařské komory) uvedl, že „…stát
delegoval výseč veřejné moci na veřejnoprávní korporaci, a to výseč moci legislativní a moci exekutivní; jde
o oprávnění autonomní normotvorbě (jako obdoby oprávnění vydávat normativní právní akty) a oprávnění
samosprávy (jako obdoby moci exekutivní). Produktem autonomní normotvorby může být toliko normativní akt,
výsledkem činnosti samosprávy bude akt individuální, případně jiný úkon, jenž bude s to zasáhnout právní pozici
člena korporace. … Autonomní normotvorbu lze proto považovat za konstitutivní prvek veřejné moci svěřené
veřejnoprávní korporaci - aplikace autonomních normativních aktů je pak složkou samosprávné činnosti komory
a spočívá především v oprávnění donucovat adresáty autonomních norem (zde členy komory), aby se chovali
v souladu s nimi.“
[63] Námitka nepřezkoumatelnosti podkladových rozhodnutí, kterou stěžovatel dovozuje
z toho, že nebyla rektorem vymezena relativně neurčitá hypotéza právní normy, obsažená v čl. 41
studijního a zkušebního řádu, není důvodná. Čl. 41studijního a zkušebního řádu zní: „Výjimky
v postupu podle tohoto řádu povoluje rektor nebo se souhlasem rektora děkan.“ a neobsahuje
tak žádnou relativně neurčitou hypotézu právní normy. Rozhodnutí o výjimkách byla vydána
v režimu správního uvážení. Skutečnosti, z jakých rektor vycházel, mají oporu ve spisovém
materiálu a úvaha, vedoucí jej k zamítnutí té, které žádosti o výjimku z odůvodnění rozhodnutí
vydaných dne 8. 6. 2010 vyplývá a nevykazuje znaky libovůle či svévole. Z odůvodnění
rozhodnutí rektora ze dne 8. 6. 2010 čj. 1399/2010-R a čj. 1400/2010-R (ani z rozhodnutí ze dne
19. 5. 2011) ani implicitně neplyne, že by se rektor jen formálně snažil dostát požadavku
správního soudu, aby „nějak“ rozhodl. Takový postoj, natož výslovně, jak rektorovi stěžovatel
v kasační stížnosti podsouvá, vyjádřen není.
VI.
[64] Nejvyšší správní soud shledal námitky stěžovatele nedůvodnými. Jelikož v řízení nevyšly
najevo ani žádné vady, k nimž musí přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3,4 s. ř. s.), zamítl
kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[65] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce neměl ve věci úspěch a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. května 2014
JUDr. Jan Passer
předseda senátu