ECLI:CZ:NSS:2014:8.AZS.105.2014:46
sp. zn. 8 Azs 105/2014 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: V. B., zastoupen
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem při Ministerstvu vnitra, nám.
Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2013, čj. MV-20835-
5/SO/sen-2013, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 5.
2014, čj. 30 A 100/2013 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 20. 12. 2012, čj. OAM-16644-20/DP-2012,
neprodloužilo žalobci platnost povolení k dlouhodobému pobytu podle §44a odst. 3,
v návaznosti na §35 odst. 3 a §37 odst. 2 písm. b), s odkazem na §56 odst. 1 písm. j) věty druhé
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
[2] Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců k odvolání žalobce rozhodnutím
ze dne 18. 11. 2013, čj. MV-20835-5/SO/sen-2013, změnila výrok rozhodnutí Ministerstva
vnitra tak, že žalobci neprodloužila platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
podnikání – účast v právnické osobě, a to podle §44a odst. 3 ve spojení s §35 odst. 3 a §37
odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
II.
[3] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, kterou Krajský soud v Plzni zamítl
rozsudkem ze dne 23. 5. 2014, čj. 30 A 100/2013 - 53.
[4] Krajský soud se nejprve zabýval namítaným porušením §90 odst. 5 správního řádu.
Žalovaný zdůvodnil, proč v dané věci postupoval podle §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců, a nikoliv jako správní orgán prvního stupně podle §37 odst. 2 písm. b) s odkazem
na §56 odst. 1 písm. j) věty druhé téhož zákona. Takový postup je v souladu
s konstantní judikaturou správních soudů (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
čj. 3 As 15/2012 - 39). Žalovaný vyšel ze shromážděných podkladů a korigoval právní názor
správního orgánu prvního stupně ohledně toho, z jakých důvodů nelze žalobci prodlužit platnost
povolení k dlouhodobému pobytu.
[5] Na základě povolení k dlouhodobému pobytu mohl žalobce pobývat na území České
republiky za účelem účasti v právnické osobě od 1. 5. 2010 do 26. 4. 2012. Obchodní společnost
Center West, s. r. o., jejímž jednatelem byl žalobce, ovšem v letech 2010 a 2011 nevykazovala
žádné hospodářské výsledky. Nelze odhlédnout ani od toho, že žalobce pobýval v rozhodné době
v České republice 53 dnů. Délka pobytu sice bez dalšího neprokazuje plnění účelu dlouhodobého
pobytu, avšak je třeba zohlednit, že žalobce požádal o prodloužení doby pobytu za účelem účasti
v právnické osobě. Neprokázal však, a nezjistil to ani správní orgán, že by žalobce byl zapojen
do podnikání. Proto ani nebylo nutné posuzovat délku jeho aktivní podnikatelské činnosti.
Za podnikání je třeba považovat faktické vykonávání podnikatelské činnosti; nestačí mít pouhé
oprávnění podnikat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 82/2011 - 81).
[6] Krajský soud se ztotožnil s žalovaným v tom, že žalobce v době od 1. 5. 2010
do 26. 4. 2012 neplnil účel dlouhodobého pobytu na území České republiky, a proto bylo
na místě aplikovat §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Naopak správní orgán prvního
stupně nesprávně aplikoval §37 odst. 2 písm. b) daného zákona. Nebylo totiž prokázáno,
že by žalobce v době podání žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu
nebo bezprostředně před podáním této žádosti plnil účel dlouhodobého pobytu a že by následně
tento účel přestal naplňovat. Proto nebylo v dané věci třeba posuzovat, zda v průběhu plnění
účelu dlouhodobého pobytu vyvstala na straně žalobce jiná závažná překážka pobytu na území
České republiky.
[7] Důvodnou není ani námitka stran porušení §174a zákona o pobytu cizinců. Jelikož
žalovaný aplikoval §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, nebyl vázán povinností
plynoucí z §37 odst. 2 in fine daného zákona, a sice přihlížet při posuzování přiměřenosti
vydávaného rozhodnutí k jeho dopadům do soukromého a rodinného života cizince. Z tohoto
důvodu žalovaný nemusel aplikovat §174a zákona o pobytu cizinců vymezující meze
při posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí.
[8] Krajský soud k dalším námitkám konstatoval, že v dané věci byl náležitě zjištěn skutkový
stav věci ve smyslu §3 správního řádu. Rozhodnutí žalovaného splňuje všechny požadavky
plynoucí z §68 odst. 3 správního řádu. V průběhu řízení nedošlo ani k porušení zásady ochrany
dobré víry a veřejného zájmu, zásady užitečnosti a vstřícnosti veřejné správy a zásady korektnosti
průběhu správního řízení, plynoucích z §2 odst. 3, 4 a §4 odst. 1 a odst. 4 správního řádu.
III.
[9] Proti rozsudku krajského soudu brojil žalobce (stěžovatel) kasační stížností, z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[10] Stěžovatel má za to, že rozhodnutí správních orgánů nemá oporu ve spisovém materiálu.
Vzhledem k tomu, že se krajský soud s těmito závěry ztotožnil, zatížil i své rozhodnutí
nezákonností. Soud se náležitě nevypořádal ani s uplatněnými žalobními námitkami. Prvotní
námitka směřovala spíše než k věcnému posouzení, ke způsobu, jakým žalovaný změnil správní
rozhodnutí prvního stupně. Stěžovatel v žalobě namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí
žalovaného, neboť z něj není zřejmé, jak bylo naloženo s výrokovou částí, respektive se zbytkem
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Ustanovení §90 odst. 5 správního řádu dopadá
na situace, kdy odvolací správní orgán částečně změní rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně a ve zbytku jej potvrdí. Žalovaný však v posuzovaném případě změnil toliko výrok
napadeného rozhodnutí a o zbytku nijak nerozhodl. Uvedený postup žalovaného je v rozporu
také s §90 odst. 3 správního řádu, jelikož změnou napadeného rozhodnutí došlo ke zhoršení
právního postavení stěžovatele. Pokud správní orgán zruší vízum podle §37 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců, musí posoudit, zda důsledky tohoto rozhodnutí jsou přiměřené důvodům
pro zrušení platnosti víza a musí se zabývat zejména dopady takového rozhodnutí
do soukromého a rodinného života cizince. Tuto povinnost ovšem při aplikaci §37 odst. 1
zákona o pobytu cizinců nemá.
[11] Stěžovatel dále namítl, že ani po věcné stránce nelze považovat rozsudek krajského soudu
za uspokojivý. Domněnka o neplnění pobytového oprávnění nebyla s ohledem na §3 správního
řádu jednoznačně prokázána. Soud nevyvrátil ani žalobní námitku, podle které je závěr o neplnění
účelu pobytu v důsledku toho, že stěžovatel občas opouštěl Českou republiku, v rozporu
se zákonem i s čl. 14 Listiny základních práv a svobod a s čl. 3 odst. 3 Ústavy. Správní orgán
trestá stěžovatele za to, že využíval svého práva svobodného pohybu. Jistě není v zájmu České
republiky nutit cizince k pobytu na svém území. Stěžovatel potřebuje pobytové oprávnění,
aby se v České republice mohl aktivně účastnit chodu své společnosti. Své pobytové oprávnění
je schopen plnit i v případě, že se na území republiky zdržuje jen omezenou dobu.
To je způsobeno zejména jeho ekonomickou aktivitou na Ukrajině.
[12] Závěr o tom, že společnost nefungovala za účelem dosažení zisku, neodpovídá
skutečnému stavu věci a je v rozporu s požadavky správního řádu. Vytýkaná neziskovost
společnosti stěžovatele byla toliko krátkodobá, což nelze považovat za překážku provozování
podnikání. Nelze z ní ani vyvodit závěr o tom, že společnost neplní svůj účel. Podstatné
je, že činnost společnosti směřuje k dosažení zisku a pouze v důsledku dočasně špatných
ekonomických výsledků zisku nedosahuje. Soud se těmito skutečnostmi nezabýval. V průběhu
řízení nebyla zpochybněna skutečnost, že stěžovatel zná své povinnosti plynoucí z funkce
jednatele společnosti, stejně jako náplň činnosti společnosti a dále že svou úlohu plní. Jeho
funkce nezanikla a nebyl ani z této pozice odvolán.
IV.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své rozhodnutí o odvolání
a na rozsudek krajského soudu.
V.
[14] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.)
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud z předloženého spisového materiálu ověřil, že stěžovatel působí
od roku 2003 jako jednatel obchodní společnosti Center West, s. r. o. V České republice
mu byl povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání - účast v právnické osobě od 1. 5. 2010
do 26. 4. 2012. Stěžovatel dne 28. 3. 2012 požádal o prodloužení doby platnosti tohoto pobytu.
Do protokolu o výslechu žadatele o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu vypověděl, že během uvedeného období pobýval v České republice vždy 7 až 14 dní
v měsíci, celkem přibližně 280 dnů. Předmět podnikání společnosti Center West, s. r. o.
je pronájem a prodej nemovitostí u Černého moře. Tato společnost v současně době vyhledává
pro partnera na Ukrajině dodavatele pro výstavbu terminálu pro transport zkapalněného plynu.
Úkolem stěžovatele je jednat s klienty. Stěžovatel uznal, že výsledek hospodaření společnosti
byl v r. 2011 i v minulých letech nulový. Veškeré finance byly totiž přesunuty na jeho ukrajinskou
společnost.
[17] Předmětem řízení v projednávané věci je prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu stěžovatele na území České republiky. Na toto řízení se ve smyslu §44a zákona o pobytu
cizinců obdobně vztahují ustanovení týkající se prodloužení doby pobytu na území na vízum
k pobytu nad 90 dnů (§35 zákona o pobytu cizinců). Podle §35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
nelze dobu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů prodloužit, pokud ministerstvo
vnitra shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza (§37 zákona o pobytu
cizinců). Podle §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost
víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec neplní účel, pro který bylo vízum uděleno. Podle §37
odst. 2 písm. b) tohoto zákona, který aplikoval správní orgán prvního stupně, dále ministerstvo
zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec přestal splňovat některou z podmínek
pro udělení víza, a to za podmínky, že důsledky tohoto rozhodnutí budou přiměřené důvodu
pro zrušení platnosti víza. Při posuzování přiměřenosti ministerstvo přihlíží zejména k dopadům
tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince.
[18] Stěžovatel se v kasační stížnosti předně vymezil proti postupu žalovaného, který v rámci
odvolacího řízení nově subsumoval důvod, pro který nebylo stěžovateli prodlouženo jeho
pobytové oprávnění z §37 odst. 2 písm. b) na §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
Nejvyšší správní soud neshledal tento postup nezákonným ani nepřezkoumatelným.
[19] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce, podle které není z rozhodnutí o odvolání
zřejmé, jak žalovaný naložil s výrokovou částí, respektive se zbytkem rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně. Z obou správních rozhodnutí je totiž zcela zjevné, jak zněl jejich výrok,
přičemž tento výrok je zřetelně oddělen od odůvodnění rozhodnutí. Z výroku rozhodnutí
o odvolání také jasně plyne, že žalovaný opřel důvody pro neprodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu o §37 odst. 1 písm. b), oproti správnímu orgánu prvního stupně, který
ve věci postupoval podle §37 odst. 2 písm. b) ve spojení s §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu
cizinců. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí pak přezkoumatelným způsobem vyložil,
z jakých důvodů se rozhodl přistoupit ke změně výroku napadeného správního rozhodnutí.
Jelikož žalovaný zcela nahradil jediný výrok správního orgánu prvního stupně za jediný výrok
svého rozhodnutí, nemusel rozhodovat o zbytku výroku správního rozhodnutí prvního stupně.
Ani stěžovatel nekonkretizoval, o jaké části správního rozhodnutí prvního stupně žalovaný
nerozhodl. Tento postup byl v souladu s §90 odst. 1 správního řádu a naopak není v rozporu
s odstavcem 5 téhož ustanovení.
[20] Opodstatněnou nemůže být ani námitka, že změnou napadeného rozhodnutí byl porušen
§90 odst. 3 správního řádu, neboť tím došlo ke zhoršení právního postavení stěžovatele. Předně
je třeba vyjít z toho, že ať by žalovaný dospěl k závěru, že stěžovatel neplní účel, pro který bylo
vízum uděleno [§37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců], nebo že přestal splňovat některou
z podmínek pro udělení víza [§37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců], pokaždé by byl
důsledek takového rozhodnutí shodný: v obou případech by stěžovateli nebylo prodlouženo
povolení k dlouhodobému pobytu. Stěžovateli lze dát za pravdu, že rozdíl při aplikaci těchto
ustanovení spočívá v povinnosti správního orgánu při aplikaci §37 odst. 2 písm. b) zákona
o pobytu cizinců posoudit i dopady tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života
cizince. Ani tato skutečnost však nemohla v daném případě stěžovateli způsobit újmu, neboť
jak správní orgán prvního stupně, tak i žalovaný nad rámec své zákonné povinnosti posoudil
vliv svého rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele.
[21] Stěžovatel v kasační stížnosti zpochybnil i samotné posouzení důvodů, pro které
mu nebyla prodloužena platnost povolení k dlouhodobému pobytu. Ani v této části není
kasační stížnost důvodná. Žalovaný i krajský soud správně vyšly z toho, že společnost Center
West, s. r. o., jejímž jednatel byl stěžovatel, nevykazovala v letech 2010 a 2011 žádné hospodářské
výsledky a rovněž zohlednily i tu skutečnost, že se stěžovatel na území České republiky zdržoval
kratší dobu, než jakou lze považovat za dostatečnou při plnění účelu pobytu.
[22] Již krajský soud správně poukázal na to, že cizinec musí plnit účel, pro který mu bylo
uděleno povolení k pobytu. Smyslem prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu je zajištění
dalšího legálního pobytu cizince na území České republiky, a to při pokračování v účelu, pro který
mu bylo pobytové oprávnění uděleno. Správní orgán proto musí při posuzování žádosti
o prodloužení tohoto pobytu přihlížet k tomu, zda cizinec, který získal povolení k pobytu
k určitému účelu, tento jím deklarovaný účel náležitě využívá. Pokud cizinec nenaplňuje účel,
pro který mu bylo uděleno povolení k pobytu na území České republiky, je na místě jeho žádosti
o prodloužení pobytu nevyhovět.
[23] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 12. 2011, čj. 7 As 82/2011 – 81, který
lze aplikovat i v nyní posuzované věci, dovodil, že v případě, kdy povolení k pobytu bylo uděleno
za účelem podnikání [podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně
podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (viz §2
odst. 1 obchodního zákoníku, účinného v rozhodné době)], je plněním účelu, pro který bylo
povolení k pobytu uděleno, třeba rozumět faktické vykonávání podnikatelské činnosti; účel
pobytu není doložen jen tím, že je cizinec zapsán v obchodním rejstříku. Jinak by došlo
k obcházení smyslu a pravidel zákona a §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců
by postrádal smysl. Aby mohl správní orgán dospět k závěru, že cizinec plní účel, pro který
mu byl povolen pobyt, musela by být podnikatelská činnost v předmětném období alespoň
převážně vykonávána.
[24] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel neprokázal a nebylo to ani jinak zjištěno
ve správním či v soudním řízení, že skutečně plnil účel uděleného povolení k pobytu, a sice
že fakticky vykonával činnost jednatele společnosti a plnil tak podnikatelský účel svého pobytu
na území České republiky. Stěžovatel v průběhu správního řízení uvedl, že společnost Center
West, s. r. o. nabízí k prodeji i pronájmu nemovitosti a pro partnera na Ukrajině vyhledává
dodavatele pro výstavbu terminálu. Takové tvrzení však nevypovídá, zda a případně jak byl
stěžovatel fakticky zapojen do podnikání v této obchodní společnosti. Stěžovatel kupříkladu
nerozvedl, jaké konkrétní výsledky přinesla jeho podnikatelská činnost (resp. činnost společnosti)
a jak se projevila v ekonomických výsledcích společnosti. Z rozvah založených ve správním spisu
totiž plyne, že společnost v rozhodném období nevykázala žádný zisk a nebylo ani zjištěno,
že by měla nějaké výdaje. Nevlastnila ani žádný majetek. Stěžovatel uvedl, že veškeré finance
společnosti byly přesunuty na Ukrajinu, kde působí ve dvou dalších společnostech. Ani toto
tvrzení ovšem nebylo podloženo účetní rozvahou ani jinými shromážděnými podklady, jelikož
společnost deklarovala nulové příjmy a výdaje.
[25] Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž namítl, že z krátkodobé neziskovosti nelze vyvodit
závěr o tom, že společnost neplní svůj účel. Podle něj je podstatné, že činnost společnosti
směřovala k dosažení zisku a pouze v důsledku dočasně špatných ekonomických
výsledků zisku nedosahovala. Nejvyšší správní soud toto tvrzení nezpochybňuje. Podstatné však
je to, že tyto úvahy stěžovatel neopřel o konkrétní důkazy vztahující se k činnosti společnosti
Center West, s. r. o. Rozhodnutí o neprodloužení pobytu není založeno na tom, že by se této
společnosti nedařilo dosahovat zisku, ale na tom, že stěžovatel nevyvrátil pochybnosti správního
orgánu o tom, zda společnost Center West, s. r. o., vůbec vykonávala v rozhodném období
podnikatelskou činnost a na tom, že nebylo prokázáno, že by docházelo k majetkovým pohybům
v obchodním jmění společnosti, výdajům a příjmům na straně společnosti. Jak poukázal
i žalovaný, z rozvahy nelze zjistit ani případné úsilí o dosažení zisku. Po dobu dvou let tudíž
společnost nevykazovala ani zisky, ale nebyla ani ve ztrátě. Stěžovatel neprokázal,
že by společnost byla i přes nulové ekonomické výsledky skutečně činná. Za takové situace proto
nelze hovořit o dočasně špatných ekonomických výsledcích. Na posouzení věci nemůže mít vliv
ani poukaz stěžovatele na to, že zná povinnosti jednatele společnosti i náplň činnosti této
společnosti a dále že funkci jednatele plní. V řízení totiž bylo rozhodné prokázání toho,
že stěžovatel fakticky vykonával podnikatelskou činnost.
[26] Stěžovatel má za to, že rozhodnutí správních orgánů nemá oporu ve spisovém materiálu.
Nejvyšší správní soud ovšem neshledal, že by správní orgány porušily §3 správního řádu. Vyšly
z předložených podkladů a z výpovědí stěžovatele, který měl možnost v průběhu řízení
svá tvrzení upřesnit či předložit podklady vztahující se k podnikatelské činnosti dané společnosti.
To, že správní orgány neshledaly předpoklady pro prodloužení platnosti dlouhodobého pobytu
stěžovatele, neznamená, že by pochybily při zjišťování skutkového stavu. Rozhodnutí žalovaného
je v tomto směru plně přezkoumatelné. Ten samý závěr pak lze učinit i ve vztahu k rozsudku
krajského soudu. Ani v tomto případě Nejvyšší správní soud neshledal, že by odůvodnění
napadeného rozsudku bylo nepřezkoumatelné a že by krajský soud opomenul vypořádat některý
z uplatněných žalobních bodů.
[27] Stěžovatel v průběhu správního řízení rovněž uvedl, že během období od 1. 5. 2010
do 26. 4. 2012, tedy v době, kdy zde měl povolen dlouhodobý pobyt za účelem výkonu
podnikatelské činnosti, pobýval v České republice 280 dnů. Jak ale zjistil správní orgán, bylo
to pouhých 53 dnů. Stěžovatel tento poznatek v průběhu soudního řízení nikterak
nezpochybňoval. Již krajský soud zdůraznil, že celková délka pobytu stěžovatele nepředstavovala
hlavní důvod, pro který nebylo vyhověno jeho žádosti. Správní orgán jím toliko podpořil
svůj závěr o tom, že stěžovatel nenaplňuje účel, pro který mu bylo uděleno povolení
k dlouhodobému pobytu.
[28] Nejvyšší správní soud k uvedené námitce předně uvádí, že zákon o pobytu cizinců
skutečně nestanoví počet dnů, během kterých musí cizinec pobývat na území České republiky,
aby mu mohlo být prodlouženo povolení k dlouhodobému pobytu. Posouzení délky pobytu
s ohledem na to, zda cizinec naplnil účel jím deklarovaného pobytu, proto bude vždy záležet
na zjištěných okolnostech daného případu. Pokud stěžovatel z povolené doby dlouhodobého
pobytu v trvání 2 let prokazatelně pobýval v České republice jen 53 dní a přitom náležitě
neprokázal svou aktivní podnikatelskou činnost, nenaplnil účel uděleného povolení k pobytu.
Ostatně i z §2 odst. 1 obchodního zákoníku vyplývá, že podnikání je soustavnou činností
(obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2014, 4 As 165/2013 - 50).
[29] Stěžovatel zpochybnil závěry správního orgánu i krajského soudu o nedostatečné délce
pobytu v tom smyslu, že jsou v rozporu se zákonem i s čl. 14 Listiny základních práv a svobod
ve spojení s čl. 3 odst. 3 Ústavy. Stěžovatel má totiž za to, že mohl Českou republiku libovolně
opouštět, aniž by to mělo mít vliv na posouzení jeho žádosti. S uvedenými námitkami se Nejvyšší
správní soud nemohl ztotožnit. Jak vyplývá z čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod,
cizincům, oproti občanům České republiky, nesvědčí ústavně zaručené právo vstupu a pobytu
na území republiky. Je totiž věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek,
cizince vpustí či nevpustí na vlastní území a zda shledá, že důvody pro vpuštění této osoby
na území přetrvávají i poté, co uběhla doba, po níž jí byl vstup povolen (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 9. 2009, čj. 9 As 95/2008 - 45, a usnesení Ústavního soudu ze dne
12. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 38/04). Úprava vstupu a pobytu cizinců na území České republiky
je svěřena zákonu o pobytu cizinců. Tento zákon v §17 vymezuje, na základě jakých titulů může
cizinec pobývat na území přechodně; jedním z nich je pak povolení k dlouhodobému pobytu.
Hodlá-li cizinec pobývat na území republiky přechodně, musí zákonitě splňovat předpoklady
pro získání povolení k dlouhodobému pobytu.
[30] Nevyšší správní soud nesouhlasí s názorem stěžovatele, že jej správní orgán perzekvoval
za to, že využíval svého práva opouštět Českou republiku. Stěžovateli přirozeně nic nebránilo,
aby z území republiky během doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu opakovaně
vycestoval. Stěžovatel ostatně ani netvrdil, že by mu ve výkonu tohoto práva někdo bránil.
To ovšem na druhou stranu nic nemění na jeho povinnosti dodržovat podmínky, které jsou
nezbytné pro zachování povolení k dlouhodobému pobytu.
[31] Se zřetelem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud uzavřel, že ve správním řízení
bylo dostatečně prokázáno, že stěžovatel neplní účel povolení k dlouhodobému pobytu, neboť
neprokázal, že by v České republice fakticky vykonával podnikatelskou činnost. Nejvyšší správní
soud proto neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným ani nepřezkoumatelným,
proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[32] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. října 2014
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu