ECLI:CZ:NSS:2014:8.AZS.53.2014:19
sp. zn. 8 Azs 53/2014 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: J. B., zastoupen Mgr.
Ilonou Sedlákovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti
rozhodnutí žalované ze dne 27. 9. 2011, čj. CPR-6351/ČJ-2011-9CPR-V237, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2014, čj. 36 A 44/2011 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 14. 6. 2002, čj. SCPP-221/BR-OPK4-SV-2002 (dále jen
„rozhodnutí o správním vyhoštění“), Policie ČR, Oblastní ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie Brno, odbor pátrání a kontroly pobytu, Oddělení kontroly pobytu, uložila
žalobci správní vyhoštění z českého území na dobu 10 let. V původním rozhodnutí o správním
vyhoštění správní orgán nesprávně uvedl datum žalobcova narození. Dne 20. 12. 2003 správní
orgán úředně opravil datum žalobcova narození, o čemž žalobce vyrozuměl dne 22. 12. 2003.
[2] Dne 19. 5. 2011 žalobce podal odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění,
které žalovaný zamítl jako opožděné rozhodnutím ze dne 27. 9. 2011,
čj. CPR-6351/ČJ-2011-9CPR-V237 (dále též „napadené rozhodnutí“).
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Krajský
soud žalobu zamítl. Zdůraznil, že se námitkami uplatněnými v žalobě zabýval i v dalších řízeních,
které se týkaly téhož žalobce. Základní otázkou, zda se rozhodnutí o správním vyhoštění týkalo
žalobce, zda bylo žalobci řádně doručeno včetně opravy data narození a kdy nabylo právní moci,
se krajský soud zabýval již ve věci sp. zn. 36 A 19/2011, v němž přezkoumával rozhodnutí policie
o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění.
[4] Krajský soud poukázal na to, že správní orgán vyhotovil dne 20. 12. 2003 sdělení
o opravě jména, příjmení a data narození žalobce, které žalobce převzal dne 22. 12. 2003. Soud
neměl pochybnosti o pravosti žalobcova podpisu na dodejce, neboť byl shodný s žalobcovým
podpisem i na dalších písemnostech založených ve spise. Nejvyšší správní soud zamítl kasační
stížnost v uvedené věci rozsudkem ze dne 16. 8. 2012, čj. 8 As 85/2011 - 42. K právní moci
rozhodnutí o správním vyhoštění Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatel nepředložil žádné
přesvědčivé argumenty, proč by podpis na doručence neměl být jeho, netvrdil, kdo jiný mohl
zásilku případně převzít, ani nevysvětlil, kde se v době doručení nacházel a proč by mělo být
vyloučeno, že doručenku sám podepsal. Veškeré žalobcovy námitky stran právní moci
rozhodnutí o správním vyhoštění byly tedy posouzeny jako nedůvodné již v předchozím soudním
řízení. Lhůta k podání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění již dávno uplynula.
Krajský soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl žalobcovo odvolání
ze dne 19. 5. 2011 jako opožděné, bylo věcně správné.
[5] Soud na závěr konstatoval, že věc projednal bez žalobcovy osobní účasti,
ale v přítomnosti jeho zástupce. Žalobcův zástupce uvedl, že žalobce měl zájem se jednání
zúčastnit, ale bránilo mu v tom neudělení víza. Žalobce totiž vykonává trest vyhoštění v délce
10 let uložený rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 89 T 82/2005, který nabyl právní moci
22. 7. 2005. Osobní účast žalobce na jednání by však nebyla podle krajského soudu žádným
přínosem, neboť rozsah námitek byl dán žalobou a další námitky by soud nemohl posoudit
s ohledem na dispoziční zásadu, která se uplatňuje ve správním soudnictví. Žalobce nebyl
zkrácen na svých právech, pokud se jednání nezúčastnil, neboť byl v plném rozsahu zastoupen
svým právním zástupcem.
III.
[6] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítl,
že v řízení před krajským soudem řádně uplatnil své základní právo na projednání věci ve své
přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dne 2. 1. 2014 požádal Policii
ČR o udělení víza podle §122 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem řádného
uplatnění svých procesních práv.
[7] Nesouhlasil s názorem krajského soudu, že jeho osobní účast na jednání by pro věc
nebyla žádným přínosem a že nebyl zkrácen na svých právech, neboť byl v řízení zastoupen.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý účastník právo, aby byla před soudem věc projednána v jeho
přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Soud rozhodl v jeho
nepřítomnosti, ačkoli výslovně žádal o účast při ústním jednání.
IV.
[8] Žalovaný odkázal ve vyjádření ke kasační stížnosti na shromážděný spisový materiál.
Zdůraznil, že se řádně a včas zabýval stěžovatelovou žádostí o udělení víza podle §122
odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Vízum však nebylo možné udělit, neboť stěžovatel je ve výkonu
trestu vyhoštění. Žalovaný proto informoval stěžovatele, že pokud se hodlá osobně zúčastnit
soudního jednání, musí nejprve požádat o přerušení výkonu trestu vyhoštění předsedu senátu
příslušného soudu rozhodujícího v trestním řízení. Stěžovatel se neřídil uvedeným doporučením,
a proto nyní nemůže namítat, že soud jednal v jeho nepřítomnosti.
V.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejprve je vhodné připomenout, že žalovaný namítl v řízení před krajským soudem
opožděnost žaloby. Krajský soud zmínil tuto námitku v narační části rozsudku, avšak dále se jí již
nezabýval. Vzhledem k tomu, že krajský soud ve věci rozhodl rozsudkem, lze usuzovat, že žalobu
nepovažoval za opožděnou. Je mu však třeba vytknout, že se včasností žaloby alespoň stručně
nezabýval.
[12] Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno 27. 9. 2011 a zástupci stěžovatele bylo
doručeno dne 4. 10. 2011. Podle §172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců musí být žaloba proti
správnímu rozhodnutí o vyhoštění podána do 10 dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu
v posledním stupni. Žalobce podal žalobu dne 12. 10. 2011 k Městskému soudu v Brně
rozhodujícímu v občanském soudním řízení. Ten následně řízení zastavil podle §104b zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), usnesením ze dne 19. 10. 2011,
čj. 32 C 154/2011, a poučil žalobce o možnosti podat v jednoměsíční lhůtě žalobu proti
rozhodnutí správního orgánu u soudu ve správním soudnictví.
[13] Žalobce podal správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně dne 10. 11. 2011, tedy před
uplynutím jednoměsíční lhůty od právní moci usnesení Městského soudu v Brně o zastavení
řízení. Platí tedy, že žaloba byla podána dnem, kdy byla doručena soudu rozhodujícímu
v občanském soudním řízení, tedy dne 12. 10. 2011. Desetidenní lhůta pro podání žaloby podle
§172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců tak zůstala zachována.
[14] Základní kasační námitkou je tvrzení, že krajský soud neumožnil stěžovateli zúčastnit
se soudního jednání, čímž porušil jeho základní právo podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny. Tato
námitka není důvodná
[15] Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny platí, že „každý má právo, aby jeho věc byla projednána
veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.“
Výkon tohoto práva je přípustné omezit za splnění podmínek stanovených v čl. 4 Listiny, tedy
pouze zákonem a tak, aby bylo šetřeno podstaty a smyslu omezovaného práva. Omezení musí být
rovněž ukládána v souladu s principem rovnosti a nesmí být zneužívána k jiným účelům,
než ke kterým byla stanovena.
[16] Podmínky výkonu práva na projednání věci v přítomnosti účastníka podle čl. 38
odst. 2 Listiny jsou pro oblast správního soudnictví blíže vymezeny a konkretizovány především
v zákoně č. 150/2002 Sb., soudním řádu správním a v občanském soudním řádu, který se pro
oblast správního soudnictví použije subsidiárně (§64 s. ř. s.). Podle §49 odst. 1 s. ř. s. předseda
senátu nařídí k projednání věci samé jednání a předvolá k němu účastníky. Neúčast řádně
předvolaných účastníků nebrání projednání a skončení věci, nejsou-li dány důvody pro odročení
(§49 odst. 3 s. ř. s.). Jednání může být z důležitých důvodů odročeno (§50 věta první s. ř. s.).
[17] Ústavní soud a Nejvyšší správní soud se opakovaně zabývaly tím, kdy je nepřítomnost
účastníka řízení při jednání překážkou pro projednání věci, resp. důležitým důvodem
pro odročení jednání podle §50 s. ř. s. V rozsudku ze dne 17. 2. 2005, čj. 2 Afs 5/2005 – 96,
Nejvyšší správní soud zdůraznil, že účastníku řízení musí být poskytnuta možnost zúčastnit
se jednání před krajským soudem, uvedené právo však nelze vykládat tak, že by krajský soud
nemohl v žádném případě jednat a rozhodnout v nepřítomnosti účastníka.
[18] V nálezu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. I. ÚS 729/01, Ústavní soud vyslovil, že „respektuje
právo obecného soudu posoudit, zda žádost o odročení, podaná účastníkem řízení, je v konkrétním případě
podložena „důležitým důvodem“ ve smyslu citovaného ustanovení o. s. ř. Jinými slovy je zřejmé, že obecné soudy
nejsou povinny akceptovat jakékoliv žádosti o odročení, neboť pak by v konkrétních případech mohlo ze strany
některých účastníků řízení docházet k záměrným procesním obstrukcím.“ V nálezu ze dne 2. 3. 1999,
sp. zn. I. ÚS 40/98, Ústavní soud zdůraznil, že „čl. 38 odst. 2 Listiny nezakotvuje obecnou povinnost
soudů jednat vždy a za každých okolností v přítomnosti účastníků řízení, nýbrž toliko právo každého účastnit
se jednání ve své věci. Jestliže se tedy účastník ani jeho právní zástupce nedostavili k ústnímu jednání před obecným
soudem, ač o jeho konání byl advokát informován, nelze postup obecného soudu, který jednal v nepřítomnosti
účastníka, považovat za protiústavní.“
[19] Nepřítomnost účastníka může tedy být za určitých okolností překážkou pro projednání
věci před soudem a důvodem pro odročení jednání. Tento závěr však nelze paušalizovat. Vždy
je nutno zvolit řešení, které bude odpovídat konkrétní procesní situaci. Pokud se účastník
ze soudního jednání včas a řádně neomluví, nebo omluvu nedoloží dostatečně závažnými
důvody, není nezákonné a protiústavní, pokud je věc projednána v jeho nepřítomnosti.
[20] Ve spisu krajského soudu je založen úřední záznam ze dne 28. 11. 2013 o telefonickém
rozhovoru s právní zástupkyní stěžovatele. Ta krajskému soudu telefonicky sdělila, že stěžovatel
na žalobě trvá a chce se zúčastnit ústního jednání. Zástupkyně požádala o vyhotovení předvolání
pro stěžovatele s tím, že mu je zašle sama. Zároveň požádala, aby jednání bylo nařízeno
v dostatečném časovém předstihu. Krajský soud vyhověl telefonické žádosti právní zástupkyně
stěžovatele a nařídil jednání až na 28. 1. 2014, tedy více než dva měsíce po podání žaloby. Krajský
soud tedy poskytl procesním stranám vstřícnou lhůtu k přípravě k jednání, s přihlédnutím
k tomu, že předmětem řízení bylo správní vyhoštění cizince. Nejvyšší správní soud považuje
tento časový odstup za dostatečný i s ohledem na to, že u žalob proti rozhodnutí o správním
vyhoštění je dán zvýšený zájem na jejich urychleném vyřízení, a mají být projednávány
přednostně (srov. §56 odst. 3 s. ř. s.).
[21] Stěžovatelova zástupkyně převzala předvolání k jednání dne 11. 12. 2013. V předvolání
ji krajský soud výslovně poučil, že pokud se ona ani stěžovatel včas nedostaví k jednání a ani včas
nepožádají z důležitého důvodu o odročení jednání, může soud věc projednat a rozhodnout
v jejich nepřítomnosti.
[22] Soud zaslal předvolání k ústnímu jednání rovněž stěžovateli na ukrajinskou adresu
uvedenou v žalobě. Učinil tak nad rámec svých procesních povinností. Podle §42 odst. 2 s. ř. s.
totiž platí, že má-li účastník řízení zástupce, doručuje se pouze zástupci. Účastníkovi řízení
se doručuje pouze tehdy, je-li mu uložena povinnost něco v řízení osobně vykonat. Ze soudního
spisu však neplyne, že by stěžovatel musel v řízení něco osobně vykonat. Stěžovatelovo právo být
předvolán a účasten projednání jeho věci bylo zachováno již tím, že soud doručil předvolání jeho
právní zástupkyni.
[23] V průběhu ústního jednání dne 28. 1. 2014 se do jednací síně dostavil substituční
zmocněnec právní zástupkyně stěžovatele a uvedl, že se žalobce chce zúčastnit ústního jednání,
nebylo mu však uděleno vízum, neboť by muselo dojít k přerušení výkonu trestu vyhoštění.
V současné době však toto nelze provést, neboť soud příslušný k přerušení trestu vyhoštění
nemá k dispozici spis, který se nacházel u Ústavního soudu k rozhodnutí o jeho ústavní stížnosti.
K tomu předložil sdělení žalovaného ze dne 8. 1. 2014, čj. CPR-513-1/ČJ-2014-9CPR-V227,
ke stěžovatelově žádosti o udělení víza za účelem osobní účasti na jednání krajského soudu.
V uvedeném sdělení žalovaný informoval stěžovatele, že podle §122 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců policie uděluje vízum nebo povoluje vstup na území v době platnosti rozhodnutí
o správním vyhoštění, pokud účelem pobytu na území je předvolání státního orgánu České
republiky a věc nelze vyřídit z ciziny. Žalovaný konstatoval, že stěžovatel neměl ke dni 8. 1. 2014
platné rozhodnutí o správním vyhoštění. Ze spisového materiálu však vyplynulo, že byl
rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 89 T 82/2005, který nabyl právní moci dne
22. 7. 2005, odsouzen za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí mimo jiné k trestu
vyhoštění ve výměře 10 let. Stěžovatel se tedy nacházel ve výkonu trestu vyhoštění, nikoli
ve výkonu správního vyhoštění. V takovém případě nebylo možné podle žalovaného udělit vízum
podle §122 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, ale bylo třeba nejprve požádat předsedu senátu
příslušného trestního soudu o přerušení výkonu trestu vyhoštění. Teprve v návaznosti
na přerušení výkonu tohoto trestu by bylo možné stěžovateli udělit vízum či povolit vstup
na české území.
[24] Dále zástupce stěžovatele předložil při ústním jednání nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 281/12 ze dne 5. 12. 2013. Ústavní soud jím zrušil usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 To 480/2011, kterým Krajský soud v Brně zamítl jako
opožděnou stížnost stěžovatele proti usnesení o odmítnutí návrhu stěžovatele na povolení
obnovy řízení. Důvodem zrušení usnesení bylo, že krajský soud nesprávně vyhodnotil stížnost
jako opožděnou, neboť mu byla podle spisového materiálu doručena včas.
[25] Stěžovatel byl v řízení před krajským soudem zastoupen právním zástupcem. Advokáti
jsou ze zákona povinni chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy svého klienta. Zároveň jsou
povinni důsledně využívat všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta
vše, co podle svého přesvědčení pokládají za prospěšné (srov. §16 zákona č. 85/1996 Sb.,
o advokacii, ve znění pozdějších předpisů).
[26] Zástupkyni stěžovatele bylo datum ústního jednání známo již od 11. 12. 2013. Vzhledem
k tomu, že zastupovala stěžovatele dlouhodobě, musela si rovněž být vědoma toho, že stěžovatel
je ve výkonu trestu vyhoštění a že tato okolnost mu může zabránit v účasti na ústním jednání.
Teprve dne 2. 1. 2014 však měla požádat žalovaného stěžovatelovým jménem o udělení víza
nebo povolení vstupu na území podle §122 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Nebylo zjištěno,
že by zástupkyně stěžovatele následně učinila jakékoli další kroky, aby zajistila účast svého klienta
na jednání u krajského soudu. Netvrdila ani neprokazovala, že podala žádost předsedovi senátu
příslušného trestního soudu o přerušení trestu vyhoštění podle §350h odst. 1 zákona
č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu) ve znění od 1. 1. 2014. Zásadní však
je, že včas nekontaktovala ani krajský soud s případnou žádostí o odročení jednání do doby,
než bude o přerušení trestu vyhoštění rozhodnuto. Nepožádala o odročení jednání ani z jiných
důvodů. Krajský soud tedy neměl od stěžovatele ani od jeho zástupkyně informaci o žádných
relevantních důvodech, které by bránily projednání věci při ústním jednání dne 28. 1. 2014.
[27] Ani tvrzení zástupce stěžovatele učiněné při ústním jednání nelze považovat za konkrétní
procesní návrh, nevyplývá z něj, že by se stěžovatel něčeho domáhal. Šlo pouze o obecné
vysvětlení důvodu stěžovatelovy neúčasti u ústního jednání bez odpovídajícího procesního
vyústění. Z předloženého nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 281/12 ani ze sdělení
žalovaného ze dne 8. 1. 2014 rovněž nevyplynulo, že stěžovatel skutečně požádal o přerušení
trestu vyhoštění za účelem účasti na ústním jednání, ani že příslušný trestní soud nemohl o této
žádosti včas rozhodnout z důvodu chybějícího spisového materiálu.
[28] Ústního jednání se účastnila zástupkyně stěžovatele prostřednictvím zmocněnce
na základě substituční plné moci. Krajskému soudu rovněž nebyla podána žádost o odročení
jednání z důvodu nepřítomnosti stěžovatele. Ze soudního spisu nevyplývá, že by byl stěžovatel
povinen něco při ústním jednání osobně vykonat a ani kasační stížnost se o ničem takovém
nezmiňuje. Krajský soud poskytl stěžovateli odpovídající procesní poučení při přípravě ústního
jednání. Za této situace byl krajský soud oprávněn věc projednat i bez osobní přítomnosti
zastoupeného stěžovatele.
[29] Krajský soud vyhlásil na jednání dne 28. 1. 2014 rozsudek, kterým žalobu zamítl.
V odůvodnění rozsudku uvedl, že stěžovatelovu účast na jednání nepovažoval za přínosnou,
neboť rozsah námitek byl dán žalobou a další námitky by nebylo možné posoudit s ohledem
na zákonnou koncentraci řízení. To, že se rozhodnutí o správním vyhoštění z roku 2002 týkalo
osoby stěžovatele, jednoznačně konstatoval Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne
16. 8. 2012, čj. 8 As 85/2011 – 42, ze kterého krajský soud obsáhle citoval. Krajský soud rovněž
poznamenal, že stěžovatel nemohl být zkrácen na svých právech, pokud se jednání nezúčastnil,
neboť byl u jednání v plném rozsahu zastoupen svým právním zástupcem. S poukazem na shora
uvedené okolnosti je třeba názoru krajského soudu přisvědčit.
[30] S poukazem na shora uvedené důvody neshledal Nejvyšší správní soud napadené
rozhodnutí krajského soudu nezákonným, proto kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§110
odst. 1 s. ř. s.).
[31] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty
první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. července 2014
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu