ECLI:CZ:NSS:2014:8.AZS.71.2014:49
sp. zn. 8 Azs 71/2014 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: T. T. N.,
zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti
žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská
2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 2. 2014, čj. CPR-16606-1/ČJ-2013-
930310-V243, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 7. 4. 2014, čj. 32 A 1/2014 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství služby policie Královéhradeckého kraje,
Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytových agend Hradec Králové, rozhodnutím ze dne
12. 11. 2013, čj. KRPH-40271-78/ČJ-2013-050026-SV, uložila žalobci správní vyhoštění podle
§119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
Dobu, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, stanovila
na 2 roky.
[2] Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie rozhodnutím ze dne 11. 2. 2014,
čj. CPR-16606-1/ČJ-2013-930310-V243, zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně.
II.
[3] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové
zamítl rozsudkem ze dne 7. 4. 2014, čj. 32 A 1/2014 - 34.
[4] Krajský soud neshledal v postupu správních orgánů žalobcem namítaná procesní
pochybení. Bylo prokázáno, že žalobci bylo již dříve uloženo správní vyhoštění na jeden rok.
Žalobce toto rozhodnutí nerespektoval a od 1. 7. 2011 do 23. 4. 2013 pobýval na území České
republiky bez víza. Z odůvodnění rozhodnutí je zcela zřejmé, kterou ze dvou skutkových podstat
uvedených v §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců žalobce naplnil, a sice
že na území pobýval bez víza, ačkoliv k tomu nebyl oprávněn. Soud neshledal ani porušení §119a
odst. 2 zákona o pobytu cizinců, tedy nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života
žalobce. Správní orgán prvního stupně provedl místní šetření v místě bydliště žalobce a zjistil,
že jeho rodiče ani sourozenci s ním nesdílí společnou domácnost a nežijí ani ve stejném městě.
Rodiče žalobce navštěvují a přispívají mu finančně. Jelikož žalobce odmítl sdělit totožnost své
přítelkyně, nemohla se žalovaná touto vazbou blíže zabývat. Žalobce pracuje u otce a bratra
v obchodě, avšak bez příslušného povolení k zaměstnání. Neovládá ani český jazyk, ačkoliv
v České republice žije od roku 2007.
[5] K námitkám týkajícím se závazného stanoviska soud uvedl, že se jedná o jeden
ze zákonných podkladů pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění a jeho obsahem je správní
orgán vázán. V daném závazném stanovisku jsou popsány skutkové okolnosti případu a učiněný
závěr ministerstva vnitra ve vztahu k §179 zákona o pobytu cizinců. Závazné stanovisko není
nezákonné. Soud nezjistil ani jiné zákonné překážky, které by bránily vydání rozhodnutí
o správním vyhoštění. Soud konečně neshledal ani namítané porušení §2 odst. 3 a 4, §3, §50
odst. 3 a §68 odst. 2 správního řádu, k čemuž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí,
které podrobně reagovalo na stejné odvolací námitky.
[6] Žalobce si i s ohledem na předchozí uložené správní vyhoštění musel být vědom,
že v České republice pobývá nelegálně včetně následků z toho plynoucích a nemohl mít žádné
legitimní očekávání v podobě dalšího pobytu, aniž by učinil jakékoli kroky k nápravě. Uložená
délka zákazu vstupu a pobytu na území členských států po dobu 2 let, tedy ve středním pásmu
zákonné hranice, odpovídá §119 zákona o pobytu cizinců i charakteru jednání, kterého
se žalobce dopustil opakovaně. Soud neshledal, že by byl v případě žalobce uložený zákaz pobytu
v rozporu s principem proporcionality. Veřejným zájmem je zájem na dodržování zákonů, které
žalobce porušil.
[7] Krajský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007,
čj. 8 Afs 75/2005-130, v podrobnostech odkázal na obsah odůvodnění přezkoumávaného
rozhodnutí, s nímž se plně ztotožnil. Žalobní tvrzení totiž nepřinesla žádné nové skutečnosti
a argumenty, pouze zopakovala námitky, které byly uplatněny v rámci odvolacího řízení, k nimž
se žalovaná vyjádřila, a soud neshledal v jejím postupu pochybení.
III.
[8] Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností z důvodů podle
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“).
[9] Stěžovatel předeslal, že ve správním řízení byl zásadním způsobem porušen §3 správního
řádu, jelikož správní orgán nezjistil stav věcí, o němž nejsou důvodné pochybnosti. S ohledem
na to, že dané řízení je vedeno z úřední povinnosti, v němž má být účastníku řízení uložena
povinnost, došlo i k porušení §50 odst. 3 správního řádu. Tím byly také porušeny další zásady
správního řízení, především ty obsažené v §2 odst. 3 a 4 správního řádu. Z napadených
rozhodnutí je zřejmé, že správní orgány nepřihlédly ke specifickým okolnostem řešeného případu
a nešetřily oprávněné zájmy účastníka řízení.
[10] Stěžovatel je přesvědčen, že postup správních orgánů nebyl správný a vydaná rozhodnutí
jsou nepřezkoumatelná. Jelikož krajský soud správní rozhodnutí potvrdil, zatížil i on své
rozhodnutí vadou. Správní orgány nezohlednily požadavky obsažené v §119a odst. 2 zákona
o pobytu cizinců. Napadeným rozhodnutím dojde k zásadnímu zásahu do života stěžovatele,
spočívajícím v nuceném vycestování, které se téměř jistě změní v opuštění trvalé. Správní orgány
totiž dle stávající praxe vyhoštěným cizincům neumožňují návrat do země. Rozhodnutí
o správním vyhoštění je zcela nepřiměřené k důvodům vedoucím k jeho vydání a nepřípustně
zasahuje do soukromého a rodinného života stěžovatele. Stěžovatel v České republice žije více
než 7 let, což je doba, která je zásadní z hlediska možného zásahu do jeho soukromého života.
Stěžovatel se v průběhu doby plně integroval do společnosti a navázal zde základní životní vazby.
Do České republiky postupně přesídlili jeho rodiče a bratři. Stěžovatel se bez rodiny na území
domovského státu neobejde a nebude moci se o sebe sám postarat. Stěžovatel je v České
republice díky rodině hmotně zabezpečen, naopak ve Vietnamu se ocitne fakticky v roli
bezdomovce. Ve Vietnamu nejsou navrátilci dobře přijímáni, a stěžovatel by měl jen malou naději
na reintegraci. Správní orgány ani soud však možné zásahy do soukromého a rodinného života
stěžovatele nezkoumaly, čímž zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností. Správní orgány
se zaměřily jen na zpochybňování postavení stěžovatele, aniž by v souladu se svými povinnostmi
zjišťovaly okolnosti, které jsou stěžovateli ku prospěchu.
[11] K otázce přiměřenosti napadeného rozhodnutí stěžovatel poukázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 39/2007 - 72. Stěžovatel odkázal
i na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Do výkonu práv chráněných
tímto článkem nemůže správní orgán zasahovat kromě případů, kdy je to nezbytné v zájmu
národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu, předcházení nepokojům
a zločinnosti, ochrany zdraví, morálky nebo práv a svobod druhých. Pobyt bez platného
oprávnění sice není správný, avšak stěžovatel svým jednáním neporušil výše uvedené zájmy státu.
Je na místě upřednostnit zájem na ochraně soukromého a rodinného života stěžovatele oproti
jeho krátkodobému pobytu bez víza. Stěžovatel by neměl být nucen k opuštění republiky,
v níž má veškeré rodinné zázemí.
[12] Krajský soud podle stěžovatele zdůvodnil své rozhodnutí zcela nedostatečně. Vycházel
z nedostatečně zjištěných skutečností, nevypořádal žalobní námitky a nezabýval se náležitě
skutečným stavem věci. Pominul prokázané skutečnosti a hodnotil je bez zvážení okolností
celého případu a na základě nedostatečně zjištěného stavu věci. Soud pochybil především
ve vztahu k přezkumu zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného
života stěžovatele. Stěžovatel považuje za nepřezkoumatelné jak závěry ohledně uloženého
vyhoštění jako takového, tak i ve vztahu k jeho délce. Správní orgán má volit řešení odpovídající
okolnostem případu. Stanovená délka vyhoštění neodpovídá okolnostem případu, zejména pak
rodinnému zázemí stěžovatele.
IV.
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil, že stěžovatel, který je státním občanem
Vietnamu, přicestoval do České republiky v r. 2007, kdy mu byl udělen dlouhodobý pobyt
za účelem podnikání. Stěžovateli bylo dne 1. 3. 2011 uloženo správní vyhoštění a zákaz vstupu
na území členských států Evropské unie v délce jednoho roku z důvodu, že při pobytu
v nemocnici předložil cizí pojistnou kartu a při pobytové kontrole se prokázal dokladem jiné
osoby. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 7. 11. 2011. Dne 23. 4. 2013 bylo při
policejní kontrole v prodejně se smíšeným zbožím v Hradci Králové zjištěno, že stěžovatel
z území České republiky nevycestoval. Téhož dne s ním bylo zahájeno nové řízení o správním
vyhoštění.
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku
krajského soudu. Nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů je rozsudek, z jehož odůvodnění
není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou žalobní argumentaci účastníka řízení a proč
jeho žalobní námitky považuje za liché, mylné nebo vyvrácené. Soud, který se vypořádává
s argumentací, na níž je postaven základ žaloby, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout,
ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 – 44). Nejvyšší správní soud neshledal
v rozsudku krajského soudy žádné vady, na jejichž základě by jej mohl označit
za nepřezkoumatelný.
[17] Z napadeného rozsudku jednoznačně vyplývá, jakými úvahami se krajský soud řídil
a z jakého skutkového stavu vycházel. S námitkami týkajícími se porušení procesních předpisů
ve správním řízení se vypořádal stručně, přičemž odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného.
Ani takový postup však nemá za následek nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí. Konstantní
judikatura zdejšího soudu totiž připouští, aby v případě, kdy je rozhodnutí žalovaného řádně
odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení
za důvodnou, shodují-li se uplatněné důvody, a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům,
aby si krajský soud správné závěry žalovaného se souhlasnou poznámkou osvojil (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005 - 130). Právě takto postupoval
v nynějším případě i krajský soud.
[18] Nejvyšší správní soud přihlédl rovněž k tomu, že stěžovatel zůstal ve svých námitkách
především v obecné rovině, aniž by konkretizoval, kterou konkrétní žalobní námitkou se krajský
soud nezabýval a které prokázané skutečnosti pominul. Konkrétněji uplatnil námitku
nepřezkoumatelnosti pouze ve vztahu k posouzení zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění
do jeho soukromého a rodinného života a ohledně délky uloženého vyhoštění. Ani v tomto
směru neshledal Nejvyšší správní soud pochybení. Krajský soud se námitkou stanovené délky
vyhoštění zabýval řádně; dobu 2 let shledal jako adekvátní k charakteru jednání, jehož
se stěžovatel dopustil a za souladnou s principem proporcionality. Nejvyšší správní soud
se s tímto hodnocením ztotožňuje. Ani posouzení zásahu správního vyhoštění do soukromého
a rodinného života stěžovatele krajským soudem není nepřezkoumatelné ani nezákonné, jak bude
uvedeno dále.
[19] K samotné otázce správního vyhoštění stěžovatele Nejvyšší správní soud konstatuje,
že ve správním řízení bylo prokázáno a stěžovatel to ani nijak nerozporoval, že pobýval na území
České republiky bez jakéhokoliv právního titulu téměř jeden a půl roku. Naplnění skutkové
podstaty předvídané v §119 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců znamená pro správní orgán
povinnost nařídit cizinci, aby opustil území České republiky a zakázat mu vstup na území České
republiky po zákonem vymezenou dobu, a to pokud ve věci nebudou shledány překážky
správního vyhoštění. Podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním
vyhoštění podle §119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah
do soukromého nebo rodinného života cizince. Žalovaná takové překážky v posuzovaném
případě neshledala a neshledal je ani Nejvyšší správní soud při přezkumu kasační stížnosti.
[20] Stěžovatel v kasační stížnosti zpochybnil zjištěný skutkový stav a právní závěry správních
orgánů a krajského soudu ve vztahu k posouzení zásahu vyhoštění do jeho soukromého
a rodinného života. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že každé rozhodnutí o správním
vyhoštění nepochybně zasahuje do života jednotlivce a jeho blízkých. Rozhodnutí o správním
vyhoštění musí sledovat zásadu proporcionality, která spočívá v požadavku, aby intenzita zásahu
do práv cizince byla přiměřená významu veřejného zájmu, k jehož ochraně má zásah,
reprezentovaný rozhodnutím o správním vyhoštění, sloužit.
[21] Stěžovatel poukázal na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
zakládající právo na respektování rodinného a soukromého života. Evropský soud pro lidská
práva se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k okolnostem, které odůvodňují vyhoštění cizince
z území smluvního státu, i přestože jím bude způsoben zásah do jeho rodinného života. Tato
judikatura zohledňuje zejména povahu a závažnost dotčeného veřejného zájmu; délku pobytu
cizince v hostitelském státě; dobu, jež uplynula od porušení veřejného pořádku a chování cizince
v průběhu této doby; rodinnou situaci stěžovatele; skutečnost, zda byl rodinný život založen
až poté, kdy dotčené osoby věděly, že cizí státní příslušník pobývá v dané zemi nelegálně; počet
dětí a jejich věk; rozsah, v jakém by byl soukromý a/nebo rodinný život cizince narušen; rozsah
sociálních a kulturních vazeb na hostitelský stát; imigrační historii cizince; a věk a zdravotní stav
cizince (srov. zejména Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, rozsudek ze dne 31. 1. 2006,
stížnost č. 50435/99; Üner proti Nizozemsku, rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, stížnost
č. 46410/99; Nunez proti Norsku, rozsudek ze dne 28. 6. 2011, stížnost č. 55597/09). Uvedená
kritéria je třeba posuzovat ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané
zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku.
Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování
protichůdných zájmů cizince a státu.
[22] Uvedená kritéria byla ve stěžovatelově případě vzata v úvahu a řádně vyhodnocena.
Ze skutečností, které byly v posuzovaném případě zjištěny, plyne, že stěžovatel je svobodný
a netvrdil, že by měl děti. V České republice žijí jeho rodiče a pět (vlastních i nevlastních)
sourozenců. Nesdílí s nimi však trvale společnou domácnost, pouze se navštěvují. Stěžovatel
netvrdil, že by měl kromě své rodiny na území České republiky nějaké jiné vazby. Sice uvedl,
že zde má přítelkyni, odmítl k ní ovšem cokoliv bližšího sdělit. Stěžovatel přicestoval do České
republiky z ekonomických důvodů v roce 2007, tedy ještě před příjezdem svých rodičů. Pracoval
(a to aniž by k tomu byl legálně oprávněn) v obchodě svého bratra. Nevlastní zde žádný majetek
a finančně jej zabezpečuje jeho rodina. Jak sám uvedl, česky rozumí velmi málo. Nelze tak mít
za to, že by stěžovatel navázal v České republice v dostatečné míře nějaké společenské a kulturní
vazby a že by se náležitě integroval do české společnosti. Ačkoliv zde stěžovatel pobýval
bez platného víza od konce roku 2011, a to poté, co byl již jednou správně vyhoštěn, nevykonal
v následujícím období nic konkrétního, aby svůj pobytový status zlegalizoval. Za takové situace
musel být přinejmenším srozuměn s tím, že jeho pobyt v České republice i jeho soukromý život
může být v důsledku jeho protiprávního jednání ukončen.
[23] K uvedenému lze dále dodat, že v průběhu správního ani soudního řízení nebylo zjištěno,
že by rozhodnutí o správním vyhoštění bylo nepřiměřené z jiných důvodů. Stěžovatel je zdráv
a je ve věku, kdy se může o sebe postarat i bez bezprostřední blízkosti svých rodičů. Je tedy
schopen se vrátit (byť sám) do vlasti a začít tam vlastní život. Rodiče mohou stěžovatele nadále
finančně podporovat, i pokud bude pobývat ve Vietnamu. Nadto lze dodat, že ani nucené
vycestování stěžovatele nemusí nutně znamenat odloučení stěžovatele od jeho rodičů. Uznají-li
to rodiče stěžovatele za vhodné, mohou se rozhodnout pro společný pobyt ve vlasti či v jiné
zemi, kde budou mít povolený pobyt. Nejvyšší správní soud je však samozřejmě nikterak
nenabádá k vystěhování z České republiky. Za situace, kdy správní vyhoštění stěžovatele není
nezákonné, je pouze na stěžovateli a jeho rodině, jakým způsobem budou řešit své rodinné
záležitosti.
[24] S ohledem na uvedené lze konstatovat, že stěžovatel v průběhu řízení neprokázal,
že by v jeho případě nebylo vycestování možné a že tím dojde k nepřiměřenému zásahu do jeho
soukromého nebo rodinného života. V dané věci tedy převážil zájem na tom, aby se stěžovatel
po určitou dobu nezdržoval na území České republiky.
[25] Důvodnými nejsou ani námitky ohledně porušení §2 odst. 3 a 4, §3 a §50 odst. 3
správního řádu. Správní orgány postupovaly v souladu se zásadou vyhledávací obsaženou v §50
odst. 3 správního řádu tak, aby zjistily všechny skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch
stěžovatele. Přitom přihlížely ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu. Stěžovateli
umožnily se vyjádřit ke všem skutečnostem, které považuje za důležité a které podle jeho názoru
bránily jeho návratu do vlasti. Správní orgán prvního stupně, na němž primárně závisí zjišťování
skutkového stavu, vyslechl rovněž rodiče stěžovatele, aby zjistil okolnosti jejich soužití na území
České republiky a k tomu rovněž provedl místní šetření v bydlišti stěžovatele. Provedené důkazy
rozhodně jednostranně nesměřovaly ke zjišťování skutečností svědčících možnosti vycestování
stěžovatele. Není pochybením správního orgánu ani porušením zásad správního řízení, pokud
zjištěné skutečnosti nevyzněly ve stěžovatelův prospěch. Stěžovatel dále tvrdil, že správní orgány
nepřihlédly ke specifickým okolnostem řešeného případu a nešetřily oprávněné zájmy účastníka
řízení. Ani v kasační stížnosti však neuvedl, jaké specifické okolnosti nebyly zohledněny. Pokud
stěžovatel chtěl rozporovat zjištění správních orgánů, měl pro svá tvrzení navrhnout či předložit
důkazy, které by naopak svědčily závěru o nepřiměřenosti správního vyhostění. Z tohoto důvodu
nemohou být opodstatněné ani námitky stran porušení ostatních uvedených ustanovení
správního řádu.
[26] Stěžovatel požádal dne 15. 5. 2014 o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Usnesením ze dne 9. 6. 2014 Nejvyšší správní soud kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal.
Podáním ze dne 20. 6. 2014, stěžovatel opětovně požádal o přiznání odkladného účinku.
O tomto novém návrhu již Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť o samotné
kasační stížnosti rozhodl bezodkladně po jejím obdržení.
[27] Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným
ani nepřezkoumatelným. Protože v řízení neshledal ani jiné nedostatky, ke kterým je podle §109
odst. 4 s. ř. s. povinen přihlížet z úřední povinnosti, kasační stížnost v souladu s §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[28] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel
neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, které by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. července 2014
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu