ECLI:CZ:NSS:2014:9.AFS.141.2013:39
sp. zn. 9 Afs 141/2013 – 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce:
BEAS SOLAR s.r.o., se sídlem Sadová 454, Jaroměř - Josefov, zast. JUDr. Milanem Jelínkem,
advokátem se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, adresa pro doručování Resslova 1253/17a, Hradec
Králové, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2012, č. j. 5428/12-1200-506330,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
27. 11. 2013, č. j. 15 Af 302/2012 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem.
Tímto rozhodnutím Finanční ředitelství v Ústí nad Labem zamítlo jeho odvolání
proti rozhodnutím Finančního úřadu v Děčíně (dále jen „správce daně“) ze dne 10. 11. 2011,
č. j. 181548/11/178913501506, ze dne 21. 12. 2011, č. j. 193753/11/178913501506, ze dne
9. 1. 2012, č. j. 2088/12/178913501506, a ze dne 7. 3. 2012, č. j. 43442/12/178913501506,
kterými správce daně rozhodl podle §237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění
účinném pro posuzovanou věc (dále jen „daňový řád“), o zamítnutí stížností stěžovatele na postup
plátce daně při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle §7a a násl. zákona
č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých
zákonů (dále jen „zákon o podpoře“).
[2] K namítané protiústavnosti samotného odvodu krajský soud odkázal na závěry Ústavního
soudu uvedené v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, dle kterých je zavedení sporného
odvodu v souladu s ústavním pořádkem. Ústavní soud však v této souvislosti také konstatoval
nutnost individuálního posouzení každého případu, při němž je třeba vzít v úvahu i jistou míru
podnikatelského a ekonomického rizika výroby elektřiny ve fotovoltaické elektrárně.
[3] Důkazní břemeno leží dle krajského soudu na stěžovateli, přičemž důkazní prostředky
k prokázání konkrétního dopadu solárního odvodu na podnikání daňového subjektu, mohou
být navrženy jak v řízení o stížnosti na postup plátce daně, tak i v průběhu odvolacího řízení
až do doby, kdy je o odvolání rozhodnuto (§115 odst. 2 daňového řádu).
[4] Pokud daňový subjekt na tuto roli v průběhu řízení před správními orgány rezignuje,
nemůže s ohledem na subsidiaritu správního soudnictví následně rozhodnutí finančních orgánů
z této skutečnosti vycházející zpochybňovat v řízení před soudem tím, že bude dodatečně
navrhovat provedení důkazů, které mohl uplatnit v daňovém řízení. Řízení před soudem totiž
nemůže nahrazovat řízení před správci daně.
[5] Stěžovatel své důkazní břemeno neunesl, neboť ani v jednom ze svých podání vůči
správcům daně neuvedl žádná konkrétní tvrzení nebo důkazy, které by se vztahovaly k jeho faktické
situaci, z nichž by bylo možné dovodit, že některé z ustanovení právní úpravy bylo aplikováno
takovým způsobem, že to mělo likvidační povahu, a bylo proto na místě aplikovat některá
ustanovení zákona odlišně, než je tomu u ostatních poplatníků.
[6] K návrhu stěžovatele na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále
jen „Soudní dvůr“) neshledal krajský soud důvod a poukázal na závěry Ústavního soudu učiněné
v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, jakož i na závěry Nejvyššího správního soud uvedené v rozsudku
ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 Afs 80/2012 – 40.
[7] Krajský soud posoudil žalobu jako nedůvodnou, a proto ji podle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[8] Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu dle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Po úvodní rekapitulaci závěrů krajského soudu stěžovatel kasační důvody vymezuje
s přihlédnutím k rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57,
z něhož vyplývá, že konkrétní dopady srážkového odvodu do právní sféry výrobce elektřiny nemají
být posuzovány v řízeních vedených na základě stížnosti proti postupu plátce daně, nýbrž mají být
řešeny prostřednictvím institutu prominutí daně dle §260 daňového řádu.
[9] Dle stěžovatele krajský soud porušil zásadu přednosti práva Evropské unie před
vnitrostátním právem, když nezohlednil rozpor vnitrostátní úpravy s komunitárním právem. Dále
vytýká krajskému soudu nedostatečné vypořádání návrhu na položení předběžné otázky Soudnímu
dvoru.
[10] Tento návrh byl v žalobě formulován s přihlédnutím k rozsudku Nejvyššího správního
soudu ve věci sp. zn. 1 Afs 80/2012, a proto prostý poukaz krajského soudu na tento rozsudek
nepředstavuje dostatečné odůvodnění.
[11] Česká republika má volnost, pokud jde o určení, jakými prostředky bude cíl stanovený
sekundárním právem plnit, nicméně musí při tom postupovat podle čl. 51 Listiny základních práv
Evropské unie. Není proto správný předpoklad krajského soudu, který vychází z toho, že pokud
je to stát, kdo jako formu podpory výroby elektřiny ze slunečního záření zvolil garantované výkupní
ceny, pak se toto konkrétní opatření ocitá zcela mimo dosah práva Evropské unie (dále také „EU“).
Stále se totiž jedná o implementaci unijního práva, která musí být činěna nejen v souladu
s vnitrostátním ústavním pořádkem, ale též v souladu s Listinou základních práv EU.
[12] Pokud tedy stát stanovil mechanismus korekce garantované výkupní ceny, pak založil
u investorů legitimní očekávání, které je chráněno právem Evropské unie. Toto legitimní očekávání
bylo porušeno v okamžiku, kdy stát předem stanovený mechanismus korekce výkupní
ceny suspendoval. Krajský soud nesprávně uvádí, že námitky směřující proti porušení čl. 16, 17
a 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie již vypořádal Ústavní soud. Ten totiž není
Listinou základních práv EU vázán a není jejím finálním interpretem.
[13] Stěžovatel se domnívá, že by Nejvyšší správní soud měl položit Soudnímu dvoru Evropské
unie předběžné otázky následujícího znění:
I. Je v souladu s čl. 16 a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie zákonem č. 402/2010 Sb.
založená povinnost výrobce elektřiny ze slunečního záření hradit odvod z dodané elektřiny ve výši
26 % garantované výkupní ceny za situace, kdy vnitrostátním právem vytvořený systém podpory
výroby elektřiny ze slunečního záření předem stanovil mechanismus úpravy výkupních cen,
dle něhož výkupní cena pro nadcházející kalendářní rok stanovená Energetickým regulačním
úřadem nemohla být nižší než 95 % výkupní ceny stanovené Energetickým regulačním úřadem
pro předcházející rok?
II. Je zásada proporcionality (čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie) dodržena
v situaci, kdy vnitrostátní zákonodárce nejprve za účelem transpozice směrnic 2001/77/ES, resp.
2009/28/ES založil pravomoc správního úřadu (ERÚ) stanovovat každoročně výkupní ceny
a současně zákonem stanovil limit meziročního poklesu výkupních cen, a posléze sám přistoupil
k efektivnímu snížení garantované výkupní ceny zcela nezávisle na původně stanoveném
mechanismu?
III. Je v souladu s právem Evropské unie závěr Ústavního soudu obsažený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS
17/11, dle něhož ochrana legitimního očekávání adresátů právní úpravy neznemožňuje zákonodárci
přijetí zákonné úpravy, která modifikuje výkupní cenu bez ohledu na to, že předešlá zákonná úprava
obsahovala konkrétní mechanismus budoucích změn výkupní ceny?
[14] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukazuje na dosavadní judikaturu
Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu a návrh na položení předběžných otázek pokládá
za bezpředmětný. Proto navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel
je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského
soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil
při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[16] Úvodem je nutné konstatovat, že s ohledem na samotným stěžovatelem citované
rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 1 Afs 76/2013 je zřejmé, že konkrétní dopady
solárního odvodu na výrobce elektrické energie, kterých se stěžovatel v řízení před krajským
soudem dovolával, nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně (§237 daňového
řádu), ani v soudním řízení, které na ně navazuje.
[17] Pokyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních
případech je za stávající právní úpravy proveditelný prostřednictvím institutu prominutí daně
dle §260 v návaznosti na §259 daňového řádu. Rozšířený senát podrobně vysvětlil, že stížnost
dle §237 daňového řádu představuje specifický prostředek obrany poplatníka vůči plátci daně
při uplatňování srážkové daně. Stížnost slouží zejména k tomu, aby byl postup plátce podroben
kontrole státní moci a poplatník byl před případným nezákonným postupem plátce prostřednictvím
konečného rozhodnutí správce daně ochráněn. Bylo by absurdní klást na plátce povinnost, nota
bene bez jakékoliv psané právní úpravy, aby sám posuzoval likvidační účinky solárního odvodu
na poplatníka.
[18] I kdyby se snad však tento institut aplikoval na solární odvod pouze přiměřeně a žádost
o vysvětlení adresovaná plátci byla jen jakýmsi formálním mezikrokem pro následné uplatnění
stížnosti u správce daně, umožňuje §237 odst. 3 daňového řádu správci daně přezkoumat pouze
postup plátce, tj. zda plátce při srážce solárního odvodu postupoval v souladu se zákonem
o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Ten kromě osvobození malých výrobců nepřipouští
žádné výjimky, na základě kterých by byl plátce odvodu své zákonné povinnosti zproštěn. Jinými
slovy neobsahuje žádný zvláštní mechanismus, jenž umožní individuální přístup k výrobcům.
Totéž ostatně konstatoval v odst. 89. nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/11 sám Ústavní soud.
Bylo by z ústavního hlediska a s ohledem na požadavky dělby moci přinejmenším problematické,
aby neexistenci psané právní úpravy nahradila bez dalšího moc soudní (odst. 38. a 39. uvedeného
usnesení).
[19] Příkaz Ústavního soudu posoudit případné excesivní individuální dopady solárního odvodu
na výrobce elektrické energie dopadá nejen na soudy, ale též na zákonodárce a exekutivu. Na prvém
místě přichází v úvahu změna zákona, včetně obecného vymezení podmínek rdousícího efektu
solárního odvodu tak, jak naznačil Ústavní soud. Bez takové změny pak leží povinnost
na ministrovi financí, aby „rozhodnutím“ dle §260 daňového řádu vymezil obecně okruh případů,
ve kterých jsou účinky solárního odvodu již protiústavní. Paušální uplatnění solárního odvodu totiž
může při konkrétních skutkových okolnostech způsobovat značné nesrovnalosti ve smyslu
§260 odst. 1 písm. a) daňového řádu, které mohou dosahovat v konkrétních případech dokonce
likvidačních účinků a vést k protiústavnosti odvodu.
[20] Právě z těchto důvodů rozšířený senát v odst. 56. usnesení dovodil, že „[r]ozhodnutí
o prominutí solárního odvodu je za stávající zákonné úpravy jediným institutem, jehož prostřednictvím výkonná moc
dostojí výslovnému pokynu Ústavního soudu a splní tak povinnost uplatnit individuální přístup k jednotlivým
výrobcům, kteří se nacházejí ve výjimečné situaci předvídané nálezem sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Úvaha ministra financí,
zda takové rozhodnutí vydat či nevydat, se proto nemůže odehrávat ve sféře ‚absolutního‘ správního uvážení.“
[21] V rámci stížnosti na postup plátce a následného soudního přezkumu rozhodnutí o stížnosti,
se tedy stěžovatel proti samotnému zavedení solárního odvodu účinně bránit nemůže. Nejvyšší
správní soud konstatuje, že závěry obsažené v usnesení rozšířeného senátu již Ústavní soud
aproboval např. v usneseních ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3177/13, ze dne 27. 2. 2014,
sp. zn. I. ÚS 3323/13, a ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3204/13.
[22] Vědom si uvedených závěrů stěžovatel uplatňuje v kasační stížnosti jedinou námitku,
a to námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.],
která má spočívat v tom, že krajský soud se nedostatečně zabýval otázkou porušení práva Evropské
unie a návrhem na předložení předběžné otázky. Současně navrhuje zdejšímu soudu položení
předběžných otázek.
[23] Nejvyšší správní soud připomíná, že otázka souladu solárního odvodu s právem EU
by nastala pouze v případě, že by krajský soud byl povinen rozhodnout o dopadu solárního obvodu
do veřejných subjektivních práv stěžovatele (srov. §2 s. ř. s.). Pro posouzení této otázky však nebyl
v řízení před krajským soudem prostor a případné nedostatečné vypořádání stěžovatelovy námitky
by proto nemohlo samo o sobě způsobit nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[24] S přihlédnutím k tomu, že krajský soud rozhodoval před vydáním usnesení rozšířeného
senátu, zdejší soud napadený rozsudek z hlediska namítané nepřezkoumatelnost posoudil a žádné
nedostatky v odůvodnění rozsudku neshledal.
[25] Z odůvodnění napadeného rozsudku jsou úvahy, kterými se krajský soud řídil při hodnocení
právních otázek zcela zřejmé. Krajský soud se při posouzení věci řídil relevantní judikaturou
Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Návrhem stěžovatele na položení předběžné
otázky se v odůvodnění rozsudku zabýval (srov. str. 13 napadeného rozsudku), avšak neshledal
jej případným.
[26] Nejvyšší správní soud připomíná, že povinnost položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru
nemá ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie krajský soud jako soud první instance,
ale naopak soud poslední instance, tj. ve správním soudnictví Nejvyšší správní soud, a to pouze
za předpokladu, že vzniknou výkladové nejasnosti ohledně některého ustanovení unijního práva.
Pro krajské soudy je ve správním soudnictví položení předběžné otázky procesní možností, nikoli
povinností. Prostý nesouhlas stěžovatele s posouzením jeho návrhu nemůže v obecné rovině
zakládat nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
[27] První a základní podmínkou pro položení předběžné otázky je, že národní soud považuje
rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce za nutné k tomu, aby ve věci mohl rozhodnout
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2007, č. j. 3 As 22/2006 – 138).
[28] Podle čl. 267 Smlouvy o fungování EU platí, že Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat
o předběžných otázkách týkajících se: a) výkladu Smluv, b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány,
institucemi nebo jinými subjekty Unie. Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu,
může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku,
požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o této otázce. Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem
členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního
práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr.
[29] Povinnost položit předběžnou otázku byla vyložena i v judikatuře Soudního dvora, zejména
v rozsudku CILFIT (rozsudek 238/81 Srl CILFIT a Lanificio di Tabardo SpA proti Ministerstvu
zdravotnictví [1982] ECR 3415, odst. 21), v němž Soudní dvůr vyslovil názor, že překládací
povinnost vnitrostátního soudu odpadá v případě tzv. acte clair, tj. když výklad ustanovení práva EU
je zřejmý.
[30] Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí nelze spatřovat ani ve vypořádání namítaného
rozporu se směrnicí Evropského Parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. 4. 2009 o podpoře
využívání energie z obnovitelných zdrojů (Úř. věst. L 140, 5. 6. 2009, s. 16-62).
[31] Hlavním smyslem směrnice je uložit státům závazek dosáhnout do roku 2020 stanoveného
podílu energie vyrobené z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie. Dle čl. 3
odst. 2 směrnice jsou státy povinny zavést opatření, kterými účinným způsobem zajistí dosažení
stanoveného podílu energie z obnovitelných zdrojů. Za tím účelem mohou členské státy zavést
režim podpory (viz čl. 3 odst. 3).
[32] Směrnice ukládá České republice povinnost zajistit, aby podíl energie vyrobené
z obnovitelných zdrojů dosáhl v roce 2020 třinácti procent hrubé konečné spotřeby energie.
Ponechává jí široký prostor pro uvážení, jakými konkrétními opatřeními bude tohoto cíle dosaženo.
Tato konkrétní opatření tak jsou regulována národním právem, nikoliv právem EU. Směrnice
dovoluje, aby státy přikročily k subvencování výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů,
čímž činí výjimku z jinak poměrně striktního zákazu veřejné podpory. Směrnice však žádným
způsobem nepředepisuje, že by stát musel přijmout nějaká konkrétní opatření typu zaručení
výkupních cen, zaručení návratnosti investic, příspěvku na pořízení fotovoltaických elektráren,
osvobození výroby energie z obnovitelných zdrojů od daně apod.
[33] Krajský soud zcela správně odkázal na rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 Afs
80/2012 - 40, publ. pod č. 2808/2013 Sb. NSS, který se otázkou, zda normy obsažené ve směrnici
2009/28/ES mohou mít přímý účinek, zabýval a dospěl k závěru, že tomu tak není. Stěžovatelem
rozporovaná právní úprava odvodu za elektřinu ze slunečního záření nemá předobraz v žádné
z norem evropského práva a žádná z těchto norem ani zavedení tohoto odvodu nebrání.
[34] Nejvyšší správní soud neshledal ani nedostatečné odůvodnění ve vztahu k namítanému
rozporu s Listinou základních práv Evropské unie, konkrétně jejím čl. 16 (svoboda podnikání)
a čl. 17 (právo na vlastnictví). Svoboda podnikání i právo vlastnit majetek jsou obsaženy v Listině
základních práv a svobod a zejména v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
(z níž Listina základních práv EU výrazně vychází), které byly, jak správně uvedl krajský soud,
referenčním rámcem pro Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 17/11 při úvaze o ústavnosti českého
legislativního řešení.
[35] Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že důsledkem zavedení solárního odvodu
je z pohledu investorů, toliko dočasné ovlivnění míry zisku způsobené zvýšením nákladů o nově
zavedenou povinnost odvodu a z toho plynoucí prodloužení doby návratnosti jejich investice.
Systém podpory a principy stanovování regulovaných cen, investorům i nadále zaručují takové
podmínky, aby dosáhli prosté doby návratnosti investice 15 let. Změna se tak ve vztahu k době
návratnosti promítá pouze do toho, že její dosažení bude uskutečněno v delším (avšak zákonem
zachovaném) časovém horizontu, než výrobci elektřiny očekávali.
[36] Mimo výše uvedené se Listina základních práv EU týká ochrany základních práv
jednotlivců vůči krokům, které činí orgány EU a orgány členských států při uplatňování práva EU.
Unijní dimenzi však v daném případě má toliko povinnost zajistit, aby do určitého data vzrostl podíl
výroby energie z obnovitelných zdrojů. To, jak k tomu dojde, je již otázkou práva národního.
Rozpor s unijním právem by nastal v případě nedodržení stanoveného cíle, zatímco prostředky
k dosažení tohoto cíle jsou na členských státech.
[37] V dané věci tedy nejde o přímou aplikaci unijního práva, ale o jistou
systematickou provázanost českého práva a práva EU. Solární odvod, jehož zavedení stěžovatel
de facto rozporuje, je daní, která na úrovni Evropské unie upravena není.
[38] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez
jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
[39] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel,
který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2014
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu