ECLI:CZ:NSS:2014:9.AFS.97.2012:38
sp. zn. 9 Afs 97/2012 – 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce:
JUDr. Ing. Miroslav Kořenář, se sídlem Radniční 133/1, České Budějovice, insolvenční správce
dlužníka KIMOS com.-CZ, s.r.o., zast. Mgr. Martinem Kolaříkem, advokátem se sídlem
Pod Zámkem 477/18, Rudolfov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne
18. 4. 2012, č. j. 3067/12-1300, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 7. 11. 2012, č. j. 10 Af 471/2012 - 32,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 11. 2012,
č. j. 10 Af 471/2012 - 32, se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2012,
č. j. 3067/12-1300, se z r ušuj e a věc se v ra cí Odvolacímu finančnímu
ředitelství k dalšímu řízení.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení.
IV. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační
stížnosti v celkové výši 12 826 Kč, k rukám jeho zástupce Mgr. Martina Kolaříka, advokáta
se sídlem Pod Zámkem 477/18, Rudolfov, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
V. Žalobci se v rací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč,
který mu bude vyplacen k rukám jeho zástupce Mgr. Martina Kolaříka, advokáta se sídlem
Pod Zámkem 477/18, Rudolfov, z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) shora označený
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne
18. 4. 2012, č. j. 3067/12-1300, kterým byl změněn platební výměr Finančního úřadu v Milevsku
ze dne 13. 10. 2011, č. j. 40282/11/098970302616. Tímto platebním výměrem byla žalobci
vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 268 249 Kč. Změna zmíněného platebního výměru
spočívala pouze ve vypuštění odkazu na §98 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu,
ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „daňový řád“), a vypuštění textu, že daň byla
stanovena podle pomůcek. V ostatních částech zůstal platební výměr nezměněn.
V napadeném rozsudku, který je dostupný z www.nssoud.cz, krajský soud uvedl, že správce
daně postupoval zcela v souladu s §44 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
účinném k 1. 4. 2011 (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“, pokud není výslovně stanoveno,
že jde o znění účinné k jinému datu). Dané ustanovení umožňuje plátci v některých případech získat
zpět přiznanou a zaplacenou daň na výstupu, jestliže nebyla odběratelem uhrazena. K uvedenému
ustanovení se neváže žádné přechodné ustanovení, tudíž jej lze užít i v případě pohledávek
vzniklých před tímto datem a rovněž v případech, kdy k rozhodnutí o úpadku došlo před tímto
datem. V nynější věci tak bylo možno provést opravu výše daně dle tohoto ustanovení, neboť
k samotné opravě došlo za období měsíce června 2011, tedy již po účinnosti příslušné novely.
Krajský soud dále konstatoval, že dle §44 odst. 9 zákona o dani z přidané hodnoty jsou
opravy výše daně dle odst. 1, 6, 7 nebo 8 daného ustanovení považovány za samostatné zdanitelné
plnění uskutečněné nejpozději k poslednímu dni zdaňovacího období, ve kterém byl opravný
doklad nebo písemné oznámení doručeny dlužníkovi. Dle §242 odst. 1 daňového řádu jsou daňové
pohledávky, které vznikají v důsledku daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti
rozhodnutí o úpadku do ukončení insolvenčního řízení, pohledávkami za majetkovou podstatou.
Vznikla-li tedy daňová povinnost v době od účinnosti rozhodnutí o úpadku do skončení
insolvenčního řízení, daňová pohledávka má charakter pohledávky za podstatou.
Krajský soud zhodnotil, že finanční orgány postupovaly v souladu s platnou právní úpravou,
proto žalobu zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti
V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že se nemůže ztotožnit se závěrem, že pohledávka
vzniklá na základě opravy výše daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění je pohledávkou
za majetkovou podstatou, přičemž stěžovatel odkázal na výkladové stanovisko č. 6 ze zasedání
expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo ze dne 4. 10. 2011.
Stěžovatel poukázal na důvodovou zprávu k vládnímu návrhu zákona, kterým byl ode dne
1. 4. 2011 změněn §44 zákona o dani z přidané hodnoty, a popsal smysl právní úpravy v tomto
ustanovení.
Stěžovatel dále do své kasační stížnosti vtělil argumentaci z jím zmíněného stanoviska č. 6
expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo, z nějž ve vztahu k novele zákona o dani z přidané
hodnoty zmínil, že čl. II bod 1. zákona č. 47/2011 Sb. stanoví, že pro uplatnění daně z přidané
hodnoty za zdaňovací období přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i pro uplatnění
práv a povinností s tím souvisejících, se použijí dosavadní právní předpisy, není-li dále stanoveno
jinak. Přechodná ustanovení zákona č. 47/2011 Sb. neobsahují jinou (než výše citovanou) úpravu,
jež by se vázala k opravě výše daně podle §44 zákona o dani z přidané hodnoty. Čl. II
bod 1. zákona č. 47/2011 Sb. je pak typovým vyjádřením pravidla, které potvrzuje, že příslušná
(nová) právní norma nemá žádné retroaktivní účinky. Proto úpravu obsaženou nově v §44
zákona o dani z přidané hodnoty nelze uplatnit pro zdaňovací období před 1. 4. 2011. Nesprávný
je v této souvislosti výklad, podle něhož opravou výše daně (podle §44 zákona o dani z přidané
hodnoty, ve znění účinném od 1. 4. 2011) vzniká nová daňová povinnost vztahující
se ke zdaňovacímu období po rozhodnutí o úpadku, takže se nová právní úprava uplatní
i pro pohledávky věřitelů zúčtované (před opravou výše daně) ve zdaňovacím období, které
předchází 1. 4. 2011. Tento názor je ovšem založen již na aplikaci nové právní úpravy. K tomu,
aby bylo možné říci, kdy je daňová povinnost ve vazbě na opravu „nová“, totiž musí být nejprve
provedena oprava podle §44 zákona o dani z přidané hodnoty v „novém“ znění. Tomu ovšem
brání právě úprava obsažená v článku II bodu 1. zákona č. 47/2011 Sb., jež provedení opravy výše
daně pro pohledávky zdaněné ve zdaňovacím období před 1. 4. 2011 vylučuje.
Stěžovatel tak na základě uvedené argumentace zdůraznil, že postup dle §44 zákona o dani
z přidané hodnoty ve znění účinném od 1. 4. 2011 se neuplatní pro pohledávky, z nichž věřiteli
vznikla povinnost přiznat daň za zdaňovací období, jež předcházelo 1. 4. 2011.
Dále v kasační stížnosti stěžovatel namítl nesprávnost závěru, podle kterého státu (správci
daně) vzniká vůči dlužníku povinnému provést snížení daně na vstupu dle §44 odst. 5 zákona
o dani z přidané hodnoty pohledávka za majetkovou podstatou ve smyslu §168 odst. 2 písm. e)
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších
předpisů. K tomu uvedl argumentaci shodnou s argumentací, jakou lze nalézt v již dříve zmíněném
výkladovém stanovisku č. 6.
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že důvod právní regulace v §44 zákona
o dani z přidané hodnoty je popsán v důvodové zprávě k novele, kterou bylo změněno dané
ustanovení. Je jím zmírnění dopadů ekonomické krize a podpora životaschopných podniků.
Žalovaný uvedl, že nelze provést snížení daně na výstupu u věřitele bez vzniku reálné povinnosti
snížit nárok na odpočet daně u dlužníka. Obě tyto opravy se realizují dle zákonné úpravy a vztahují
se k období po rozhodnutí soudu o úpadku dlužníka (daňového subjektu), takže nevzniká důvod
pro realizaci této opravy jako opravy původního daňového tvrzení např. formou dodatečného
daňového tvrzení. I když v případě opravy dle §44 zákona o dani z přidané hodnoty dochází
k negaci původně vyměřené daňové povinnosti z důvodu úpadku dlužníka (daňového subjektu),
aby bylo možno tuto povinnost stanovit k okamžiku zaplacení, uvedená úprava nemá vliv na výši
daňové pohledávky, protože oprava dle §44 zákona o dani z přidané hodnoty fakticky nesnižuje
závazek dlužníka, pouze mu umožňuje uplatnit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty
až po zaplacení předmětného zdanitelného plnění. Dle žalovaného by závěr, že předmětnou
opravou nevzniká pohledávka za majetkovou podstatou, v souzené věci reálně popřel možnost
tzv. negace vzniku původní daňové povinnosti a vznik daňové povinnosti až momentem zaplacení.
V dalším žalovaný odkázal na vyjádření finančního ředitelství k žalobě ke krajskému soudu
a navrhl kasační stížnost zamítnout.
IV. Replika stěžovatele k vyjádření žalovaného
Stěžovatel se v replice k vyjádření žalovaného vymezil proti názoru, že pohledávka vzniklá
v souvislosti s opravou výše daně provedené dle §44 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty
je pohledávka za podstatou. V dané souvislosti stěžovatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 11. 2011, č. j. KSPH 39 INS 4718/2009, 29 NSCR 16/2011, v němž jsou podřazeny
mezi pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným způsobem z majetkové
podstaty dlužníka, ty pohledávky, které vznikly až po rozhodnutí o úpadku a které zároveň nejsou
v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených.
Jako příklad takových pohledávek Nejvyšší soud uvedl i pohledávku, která vznikla státu
(správci daně) tím, že dlužník je povinen v průběhu insolvenčního řízení snížit svoji daň na vstupu
u přijatého zdanitelného plnění dle §44 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty.
V. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem.
Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Zdejší soud přezkoumal
napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů,
zároveň zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Na úvod Nejvyšší správní soud konstatuje, že ke dni 1. 1. 2013 nabyl účinnosti zákon
č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky. Dle §19 odst. 1 tohoto zákona byla zrušena
finanční ředitelství zřízená podle zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech.
To se dotklo též finančního ředitelství, které vydalo rozhodnutí, jež bylo v nynější věci předmětem
přezkumu před krajským soudem. Postavení žalovaného v řízení o kasační stížnosti, které
do 31. 12. 2012 svědčilo zrušenému finančnímu ředitelství, přešlo dle §69 s. ř. s. na nově zřízené
Odvolací finanční ředitelství. Dle §7 písm. a) zákona o Finanční správě České republiky je to právě
Odvolací finanční ředitelství, které od 1. 1. 2013 vykonává působnost správního orgánu nejblíže
nadřízeného finančním úřadům.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2010,
č. j. KSCB 28 INS 11634/2010-A-14, byl zjištěn úpadek dlužníka KIMOS com.-CZ, s.r.o., a na jeho
majetek prohlášen konkurz. Dodavatel tohoto upadnuvšího dlužníka, SAPA – LPJ, spol. s r. o.,
provedl opravu výše daně ve smyslu §44 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, tj. provedl
opravu výše daně na výstupu z hodnoty zjištěné pohledávky. O tom svědčí opravné daňové doklady
(č. 1100001 až 1100012) vystavené dodavatelem.
Finanční orgány vyšly z toho, že žalobce měl za takové situace postupovat dle §44 odst. 5
zákona o dani z přidané hodnoty, tj. snížit svoji daň na vstupu u přijatého zdanitelného plnění
o částku daně opravenou věřitelem (dodavatelem). To se však nestalo, proto došlo k vyměření daně
z přidané hodnoty.
Dle §44 odst. 1 a 5 zákona o dani z přidané hodnoty:
„(1) Plátce, kterému při uskutečnění zdanitelného plnění vůči jinému plátci vznikla povinnost přiznat
a zaplatit daň a jehož pohledávka, která vznikla nejpozději 6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku z tohoto
plnění, doposud nezanikla (dále jen ‚věřitel‘), je oprávněn provést opravu výše daně na výstupu z hodnoty zjištěné
pohledávky v případě, že
a) plátce, vůči kterému má věřitel tuto pohledávku (dále jen ‚dlužník‘), se nachází v insolvenčním řízení
a insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení úpadku,
b) věřitel přihlásil tuto svoji pohledávku nejpozději ve lhůtě stanovené rozhodnutím soudu o úpadku,
tato pohledávka byla zjištěna a v insolvenčním řízení se k ní přihlíží,
c) věřitel a dlužník nejsou osobami, které jsou
1. kapitálově spojenými osobami podle §5a odst. 3 s tím, že výše podílu představuje alespoň 25 %
základního kapitálu nebo 25 % hlasovacích práv těchto osob,
2. osobami blízkými, nebo
3. osobami, které podnikají s plátcem společně na základě smlouvy o sdružení nebo jiné obdobné smlouvy,
d) věřitel doručil dlužníkovi daňový doklad podle §46 odst. 1.
(5) Pokud provede věřitel opravu výše daně podle odstavce 1, je dlužník povinen snížit svoji daň na vstupu
u přijatého zdanitelného plnění o částku daně opravenou věřitelem, a to ve výši, v jaké uplatnil odpočet daně
z přijatého zdanitelného plnění. Tuto opravu výše daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění je dlužník povinen
provést ve zdaňovacím období, v němž byly splněny podmínky podle odstavce 1.“
Mezi stranami je v prvé řadě sporné, zda se citovaná právní úprava, která byla s účinností
od 1. 4. 2011 vložena zákonem č. 47/2011 Sb. do zákona o dani z přidané hodnoty, uplatní
na nynější věc.
Výkladem otázky, na jaké skutečnosti a vztahy z hlediska časového je možno aplikovat
novelizované znění §44 zákona o dani z přidané hodnoty, se Nejvyšší správní soud již v minulosti
zabýval, a to v rozsudku ze dne 11. 4. 2013, č. j. 9 Afs 69/2012 - 47 (publikovaném
pod č. 2856/2013 Sb. NSS, dostupném stejně jako další zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu
z www.nssoud.cz). Podkladem jeho úvah bylo přechodné ustanovení čl. II bodu 1. zákona
č. 47/2011 Sb., kterým byl s účinností od 1. 4. 2011 novelizován zákon o dani z přidané hodnoty
a dle něhož: „[p]ro uplatnění daně z přidané hodnoty za zdaňovací období přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona, jakož i pro uplatnění práv a povinností s tím souvisejících se použijí dosavadní právní předpisy, není-li dále
stanoveno jinak.“
Ve zmíněném rozsudku č. j. 9 Afs 69/2012 - 47 byla použita tato argumentace:
Zákonem stanovené oprávnění provést opravu daně na výstupu není ničím jiným,
než právem dodavatele (věřitele) snížit jím původně uplatněnou daň na výstupu, která již byla
věřitelem uplatněna s ohledem na zboží či služby jím v minulosti dodané. Původně uskutečněné
zdanitelné plnění nedoznává v důsledku opravy žádných změn, stejně tak nedochází k žádnému
novému dodání zboží či poskytnutí služby.
Je tedy zcela nepochybné, že oprava výše daně nemá stejnou povahu jako povinnost odvést
daň na výstupu z dodání zboží či poskytnutí služby, která je vždy navázána na zdaňovací období,
ve kterém k dodání zboží či poskytnutí služby došlo. Stejně tak je nepochybné, že původní
zdanitelné plnění zůstává i po provedení opravy výše daně zcela beze změny. Nedochází k jeho
vrácení, ke změně jeho rozsahu či ke změně ceny, za kterou bylo uskutečněno. Posuzovaná oprava
je navázána pouze na daň uplatněnou z původně uskutečněného zdanitelného plnění a její samotné
provedení nemá žádný jiný důsledek než právě snížení původně uplatněné daně.
Oprávnění plátce provést opravu daně na výstupu již uskutečněného zdanitelného plnění
je tak právem nutně souvisejícím s již uplatněnou daní bez ohledu na to, že samotné provedení
opravy je zákonem o dani z přidané hodnoty formálně považováno za samostatné zdanitelné
plnění. Obdobně je povinnost dlužníka snížit daň na vstupu pouze ve výši, v jaké uplatnil odpočet
daně z přijatého zdanitelného plnění, zrcadlově povinností související s již jím v minulosti
uplatněnou daní na vstupu.
Důsledkem koncepce zvolené zákonodárcem je proto pouze to, že se snížení již uplatněné
daně na výstupu daňově projeví nejdříve ve zdaňovacím období, kdy jsou splněny podmínky
pro tuto opravu (nejpozději do tří let od uskutečnění původního zdanitelného plnění), a ovlivní
tak celkovou výši daňové povinnosti deklarované za jiné zdaňovací období, než ve kterém bylo
uskutečněno původní plnění.
Podléhalo-li tedy zdanitelné plnění, ve vztahu k němuž má být uplatňována oprava daně,
zákonu o dani z přidané hodnoty ve znění před účinností zákona č. 47/2011 Sb., kterým byl
novelizován §44 zákona o dani z přidané hodnoty, je možnost provedení opravy daně ve vztahu
k takovému plnění shora citovaným přechodným ustanovením vyloučena, neboť předcházející
znění zákona takovou opravu již uskutečněných zdanitelných plnění neumožňovalo. Žádné jiné
přechodné ustanovení, které by bylo na aplikaci ustanovení §44 možné vztáhnout, zákon o dani
z přidané hodnoty neobsahuje.
Tímto pohledem hodnotil zdejší soud nynější případ, zaměřil se proto na zjištění,
kdy proběhla zdanitelná plnění, k nimž byla uplatněna oprava. Dle opravných daňových dokladů
(č. 1100001 až 1100012) založených ve správním spise tato zdanitelná plnění proběhla v období
od 19. 5. 2009 do 31. 8. 2009. Finanční orgány přitom nezjistily, že by tato zdanitelná plnění měla
proběhnout jindy, než bylo uvedeno na daňových dokladech. Za takového stavu je nutno
konstatovat, že §44 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném k 1. 4. 2011 nebylo možno
vůči stěžovateli v nynější věci použít. V tomto hodnocení se tak Nejvyšší správní soud neztotožnil
se společným závěrem krajského soudu a finančních orgánů a přisvědčil kasační námitce tento závěr
napadající. Tato zjištěná vada přitom svědčí o nezákonnosti jak napadeného rozsudku krajského
soudu, tak žalobou napadeného rozhodnutí finančního ředitelství.
Již vzhledem k tomuto závěru je bezpředmětné zabývat se dalšími kasačními námitkami,
které se týkaly té situace, kdy by §44 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném
k 1. 4. 2011 byl v nynější věci aplikovatelný (což nebylo naplněno). Aniž by tak Nejvyšší správní
soud prověřoval další důvody, pro které by takové námitky nemusely mít pro věc význam,
naznačenými námitkami se nezabýval.
VI. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je důvodná, proto dle §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušil napadený rozsudek krajského soudu, věc přitom nevrátil krajskému soudu k dalšímu řízení,
jelikož současně se zrušením rozsudku krajského soudu rozhodl i o zrušení rozhodnutí správního
orgánu dle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. Při zrušení správního rozhodnutí postupoval Nejvyšší
správní soud dle §78 odst. 4 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. Již v řízení před krajským soudem totiž byly podmínky pro to, aby žalobou
napadené rozhodnutí bylo zrušeno. V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu [§78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud poznamenává, že stěžovatel v petitu kasační stížnosti žádal toliko
zrušit napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení, nenavrhoval též zrušení
rozhodnutí finančního ředitelství. Zdejší soud však konstatuje, že jeho pravomoc k současnému
zrušení rozhodnutí správního orgánu není vázána na návrh stěžovatele; je to Nejvyšší správní soud,
který zváží, zda je namístě pouze zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci krajskému soudu
k dalšímu řízení, či zda je racionální současné zrušení rozhodnutí správního orgánu (srov. rozsudek
zdejšího soudu ze dne 11. 1. 2012, č. j. 2 Afs 68/2011 - 212).
V případě, že Nejvyšší správní soud ruší napadený rozsudek a současně rozhodnutí
správního orgánu, rozhoduje dle §110 odst. 3 s. ř. s. kromě nákladů řízení o kasační stížnosti
též o náhradě nákladů řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu. Náklady
řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší
správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
Žalovaný neměl ve věci úspěch, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží. Stěžovatel měl
naopak ve věci plný úspěch, náleží mu proto dle §60 odst. 1 s. ř. s. náhrada nákladů řízení.
Tyto náklady řízení jsou tvořeny částkou 4 800 Kč představující náklady řízení
stěžovatele v řízení před krajským soudem. Jde o náhradu hotových výdajů a odměnu za dva
úkony právní služby, a to jednak převzetí a přípravu zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí
právních služeb, jednak podání žaloby jakožto písemného podání soudu týkající se věci samé
[§11 odst. 1 písm. a) a d) dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „advokátní tarif“].
Pro posouzení nákladů řízení před krajským soudem bylo rozhodné znění advokátního
tarifu do 31. 12. 2012, jelikož oba zmíněné úkony byly učiněny před tímto datem. Výše odměny
za jeden úkon právní služby činí 2 100 Kč [§7 bod 5., §9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu
ve znění do 31. 12. 2012], která se za každý úkon zvyšuje o 300 Kč jakožto náhrady hotových
výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Náklady řízení před krajským soudem tak představuje
částka 4 800 Kč (2 × 2 100 Kč + 2 × 300 Kč).
Dále jsou náklady řízení tvořeny náklady, které vznikly stěžovateli v řízení před zdejším
soudem a které přestavuje částka 5 800 Kč. Jde o náhradu nákladů hotových výdajů a odměnu
za dva úkony právní služby, a to za podání kasační stížnosti ze dne 20. 12. 2012 [jakožto písemného
podání soudu týkající se věci samé dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu ve znění účinném
do 31. 12. 2012] a za podání repliky ze dne 21. 3. 2013 k vyjádření žalovaného [jakožto písemného
podání nebo návrhu ve věci samé dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu ve znění účinném
do 7. 5. 2013]. Za podání kasační stížnosti činí výše odměny 2 100 Kč [§7 bod 5., §9 odst. 3
písm. f) advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2012], za podání repliky činí výše odměny 3 100 Kč
[§7 bod 5., §9 odst. 4 p ísm. d) advokátního tarifu ve znění do 7. 5. 2013]. V obou případech
se k odměně za úkon připočítává částka 300 Kč na náhradě hotových výdajů (§13 odst. 3
advokátního tarifu v příslušném znění). Náklady řízení před Nejvyšším správním soudem
tak představuje částka 5 800 Kč (2 100 Kč + 3 100 Kč + 2 × 300 Kč).
Zdejší soud jen krátce zmiňuje, že dle čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se s účinností
od 1. 1. 2013 měnil advokátní tarif, za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této
vyhlášky přísluší advokátovi odměna podle advokátního tarifu ve znění před novelou. Při výpočtu
výše odměny za úkon právní služby tak bylo přihlíženo k okamžiku, kdy byl úkon učiněn.
K celkové náhradě nákladů řízení ve výši 10 600 Kč (4 800 Kč + 5 800 Kč) je nutno
připočíst dle §57 odst. 2 s. ř. s. příslušnou částku daně z přidané hodnoty, která v nynějším případě
činí 2 226 Kč [sazba daně z přidané hodnoty činí 21 % dle §47 odst. 1 písm. a) zákona o dani
z přidané hodnoty v aktuálním znění]. Stěžovatelův advokát totiž prokázal, že je plátcem daně
z přidané hodnoty. Stěžovatel tak má právo na náhradu nákladů řízení v částce 12 826 Kč
(10 600 Kč + 2 226 Kč), kterou je mu žalovaný povinen uhradit k rukám jeho právního zástupce.
Nejvyšší správní soud dále rozhodl o tom, že stěžovateli vrací zaplacený soudní poplatek za
kasační stížnost. Pro nesprávnou výzvu zdejšího soudu k zaplacení soudního poplatku stěžovatel
zaplatil soudní poplatek za kasační stížnost, ačkoliv k tomu nebyl povinen. Dle §11 odst. 2 písm. q)
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), ve znění
účinném do 31. 12. 2012, byli od soudního poplatku osvobozeni insolvenční správce nebo dlužník
s dispozičními oprávněními v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové
podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku. Vymezení v uvedeném zákonném
ustanovení nynější věc splňuje, stěžovateli proto svědčí věcné osvobození od soudního poplatku.
Dle §10 odst. 1, věty první, zákona o soudních poplatcích v aktuálním znění soud vrátí poplatek
z účtu soudu, jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen. Nejvyšší správní soud proto
s odkazem na dané ustanovení rozhodl o tom, že stěžovateli se vrací zaplacený soudní poplatek
za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč, a to k rukám jeho zástupce Mgr. Martina Kolaříka, advokáta
se sídlem Pod Zámkem 477/18, Rudolfov. Lhůta k jeho vrácení byla v souladu s §10a odst. 1
zákona o soudních poplatcích v aktuálním znění stanovena v délce 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu