ECLI:CZ:NSS:2014:9.AS.128.2013:45
sp. zn. 9 As 128/2013 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně
Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: M. K., zast. JUDr.
Martinem Týle, advokátem se sídlem Škroupova 561, Pardubice, proti žalovanému: Krajský úřad
Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 25. 2. 2013, č. j. KrÚ 14592/2013/ODSH/12, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 8. 10.
2013, č. j. 52 A 16/2013 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 8. 10. 2013,
č. j. 52 A 16/2013-33, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
25. 2. 2013, č. j. KrÚ 14592/2013/ODSH/12, kterým žalovaný zamítl odvolání stěžovatele
proti rozhodnutí Magistrátu města Pardubice (dále jen „magistrát“) ze dne 5. 12. 2012,
č. j. OSA/P-1248/12-D/51, a toto rozhodnutí potvrdil. Tímto rozhodnutím magistrát uznal
stěžovatele vinným z porušení §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a z naplnění skutkové podstaty přestupku
dle §125c odst. 1 písm. f) bod 3. Za přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 3000 Kč.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného, replika stěžovatele
[2] Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[3] Dle stěžovatele byl důkazní prostředek videozáznam přestupku pořízený městskou policií
získán v rozporu s právními předpisy (§51 odst. 1 zákona č. 500/200 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř.“), neboť k měření rychlosti vozidla došlo v místě,
kde k tomu městská policie nebyla oprávněna (k měření mohlo dojít minimálně 50m od dopravní
značky IS 12b „Konec obce“). Své tvrzení opřel o dva argumenty.
[4] V prvním namítl, že listina - stanovisko ÚO Policie České republiky Pardubice k žádosti
na měření rychlosti vozidel pro rok 2012 (dále jen „stanovisko pro rok 2012“), z níž bylo zřejmé,
že na daném úseku komunikace a v daném čase byla městská policie oprávněna měřit rychlost
vozidel, byla založena do správního spisu až v rámci odvolacího řízení. Žalovaný sice stěžovateli
stanovisko pro rok 2012 zaslal k vyjádření, nicméně tento se nevyjádřil a již v odvolacím řízení
poukázal na porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Dle stěžovatele se žalovaný s námitkou
stěžovatele nevypořádal. Stěžovatel se současně neztotožnil s názorem krajského soudu,
že „zásadu dvojinstančnosti nelze vykládat tak dogmaticky“. Jedná se o nový listinný důkaz, jenž měl být
proveden v souladu s §53 odst. 6 s. ř. přečtením účastníkům, což magistrát ani žalovaný neučinili.
Nutnost takového postupu vyplývá i z dokumentu - závěru č. 72 ze zasedání poradního sboru
ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 15. 12. 2008.
[5] Druhý argument stěžovatele spočíval v nedostatečnosti a nepoužitelnosti internetových
map na www.google.cz a www.mapy.cz (dále jen „internetové mapy“), podle kterých magistrát
provedl do správního spisu obrazové zadokumentování umístění dopravní značky IS 12b „Konec
obce“ a místa, kde bylo zaparkováno služební vozidlo městské policie. Internetové mapy
lze používat výhradně k soukromým účelům a jejich použití správními orgány je v rozporu
s licenčními podmínkami poskytovatelů. Poskytovatelé navíc nenesou žádnou odpovědnost
za správnost údajů na internetových mapách. Dle stěžovatele bylo na správních orgánech, pokud
internetové mapy použily jako „jeden ze stěžejních důkazů k prokázání viny stěžovatel“, aby prokázaly,
že se v nich nevyskytují chyby; stěžovatel není povinen prokazovat jejich chybovost.
[6] Pro uvedené vady měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit.
[7] Skutková zjištění v řízení učiněná byla navíc dle stěžovatele naprosto nedostatečná
a došlo tak k porušení §3 s. ř.. Správní orgány také nereflektovaly požadavek stěžovatele
na provedení důkazu ohledáním na místě, kterýžto důkaz „měl zodpovědět klíčovou otázku, zda měření
rychlosti vozidel probíhalo v souladu s právními předpisy“. Jedná se proto o důkaz opomenutý (stěžovatel
tu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 2 As 46/2005).
Krajský soud se námitkou takto opomenutého důkazu nezabýval.
[8] Dle stěžovatele žalovaný současně v rozporu s §50 odst. 4 s. ř. „nepřihlédl ke všemu, co vyšlo
v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci“.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti při odkazu na své rozhodnutí uvedl, že vydal
rozhodnutí na základě úplných a přesně zjištěných skutečností a setrvává na svém právním
názoru.
[10] Stěžovatel v replice k podanému vyjádření stručně odkázal na obsah kasační stížnosti.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda stěžovaný rozsudek či řízení,
jež jeho vydání předcházelo, netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 2, 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
III.A Námitka porušení zásady dvojinstančnosti a řádného neprovedení listinného
důkazu
[12] Podstatou první námitky stěžovatele je tvrzení o porušení zásady dvojinstančnosti
a porušení §53 odst. 6 s. ř. v případě stanoviska pro rok 2012; současně stěžovatel namítl
opomenutí námitky žalovaným.
[13] Nejvyšší správní soud se v první řadě neztotožňuje s tím, že se žalovaný k dané odvolací
námitce nevyjádřil. Dle vyžádaného správního spisu žalovaný vycházel v odvolacím řízení
ze stanoviska pro rok 2012. Měl současně za to (jak vyplývá z jeho rozhodnutí), že stanovisko
pro rok 2012 není listinným důkazním prostředkem, nýbrž toliko jiným podkladem
pro rozhodnutí, proto dle žalovaného magistrát neměl/nemá povinnost provést důkaz
stanoviskem pro rok 2012 při ústním jednání. Dle žalovaného nebyl stěžovatel zkrácen na svých
právech, neboť nesouhlas s obsahem stanoviska pro rok 2012 mohl vyjádřit v odvolacím řízení.
S ohledem na uvedená zjištění Nejvyšší správní soud neshledal, že by ze strany žalovaného
opomenutím odvolací námitky došlo k porušení stěžovatelových práv.
[14] Dále má Nejvyšší správní soud za správné závěry krajského soudu, dle nichž nebyla
porušena zásada dvojinstančnosti a nedošlo ani ve vztahu ke stanovisku pro rok 2012 k vadě
řízení před žalovaným (spočívající v řádném neprovedení listinného důkazu) mající za následek
nezákonnost rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud v tomto směru dále připomíná
a doplňuje stěžejní zjištění obsažená ve správním spise, jakož i úvahy a závěry krajského soudu.
[15] Stanovisko pro rok 2012 je aktem vydaným Policií České republiky na základě
§79a zákona o silničním provozu, určujícím úseky komunikací, na nichž byla městská policie
oprávněna měřit rychlost vozidel. Bylo do správního spisu vloženo magistrátem
(až) před odesláním stěžovatelova odvolání žalovanému s tím, že v předchozím řízení magistrát
omylem založil do správního spisu stanovisko Územního odboru Pardubice k žádosti Městské
policie Lázně Bohdaneč ze dne 25. 1. 2011 (dále jen „stanovisko pro rok 2011“); ze stanoviska
pro rok 2011 vycházel. Byť až v rámci odvolacího řízení, stěžovatel byl se stanoviskem pro rok
2012 seznámen, a to písemným doručením celého jeho znění; byla mu současně stanovena
dostatečná lhůta k vyjádření (reagoval výslovným odmítnutím se vyjádřit).
[16] Nejvyšší správní soud již ve své předchozí judikatuře vyložil, a to ve vztahu k řízením,
v nichž má být z moci úřední uložena povinnost, ustanovení §82 odst. 4 s. ř. s ohledem
na §36 odst. 1 a §50 odst. 3 s. ř. (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115, nebo ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011-48, oba
dostupné na www.nssoud.cz). Není tedy v rozporu se zákonem, pokud je v odvolacím řízení
o přestupku účastníky předložen nebo správním orgánem opatřen další (nový) podklad
pro rozhodnutí ve smyslu §50 s. ř., který přispěje ke zjištění stavu věci.
[17] Současně v odvolacím řízení o přestupku není, na rozdíl od řízení v I. stupni, zákonem
stanovena povinnost nařídit ústní jednání (srov. §74 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §15 odst. 1, §49 a §93 odst. 1 s. ř.). V tomto kontextu
je nutné rovněž interpretovat ustanovení §53 odst. 6 s. ř. Důkaz listinou tedy není třeba vždy
před správními orgány provádět při ústním jednání, jak tvrdí stěžovatel.
[18] Námitka o porušení zásady dvojinstančnosti má dle ustálené rozhodovací praxe prostor
tam, kde je odňata reálná a efektivní možnost právně a skutkově argumentovat, tedy zejména
v případech tzv. překvapivých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999,
sp. zn. III. ÚS 257/98, nebo nález ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, oba dostupné
na www.usoud.cz); k odnětí možnosti stěžovatele vyjádřit se ke stanovisku pro rok 2012
však nedošlo (ostatně stěžovatel žádné výhrady proti stanovisku pro rok 2012 v odvolacím řízení,
v žalobě, ani nyní v kasačním řízení neuvedl). Zásadu dvojinstančnosti řízení nelze vykládat
ve smyslu nároku na dvě správní instance při posuzovaného každého z podkladů pro vydání
rozhodnutí.
III.B Námitka neoprávněného použití a chybovosti internetových map
[19] Za neopodstatněnou považuje Nejvyšší správní soud i druhou námitku stěžovatele
směřující proti užití internetových map správními orgány v jeho věci. Předně je třeba uvést,
že námitka o porušení licenčních podmínek užitím internetových map k úřednímu účelu,
je obecná a není zřejmé, jaká část a kterých licenčních podmínek měla být dle stěžovatele (přesně)
porušena. Nadto stěžovatel nijak konkrétně netvrdil a ani nijak neprokázal, že by tisk a užití
internetových map magistrátem a žalovaným byly v rozporu s právními předpisy ve smyslu
§51 odst. 1 s. ř., resp. že by internetové mapy nemohly být použity jako podklady pro vydání
rozhodnutí ve smyslu §50 odst. 1 s. ř. Současně Nejvyšší správní soud konstatuje, že otázka
hypotetického porušení licenčních podmínek užitím internetových map byla pro rozhodnutí
irelevantní. Užití internetových map správním orgánem bylo v dané věci nejen se zákonem
souladné, ale i zřetelně účelné a příhodné z hlediska naplňování cílů spravedlivého přestupkového
procesu.
[20] Jak již uvedl krajský soud, ani námitka o možné chybovosti daných internetových map
nevede k závěru o nezákonnosti rozhodnutí žalovaného. Je zřejmé, že správní orgány dospěly
k závěru o vině stěžovatele z dalších důkazů v řízení provedených (zejména z fotodokumentace,
videozáznamů a svědecké výpovědi), a nikoliv ze stěžovatelem zpochybňovaných
podkladů - internetových map. Z důkazů provedených shledaly nepochybným závěr, že měření
rychlosti vozidla stěžovatele proběhlo ve vzdálenosti odpovídající stanovisku pro rok 2012
(tj. minimálně 50 m od značky „Konec obce“). S jejich závěry se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje a neshledal tedy důvod pro přistoupení ke kasaci z důvodu nezákonnosti.
Ze stěžovatelovy obrany není nadto zřejmé, v jakém směru se vlastně dle stěžovatele tisky
internetových map na čl. 42 – 45 správního spisu rozcházejí se skutečností a v čem jsou nepřesné.
Stěžovatel toliko setrvale namítá možnou chybovost internetových map, (resp. neodpovědnost
poskytovatelů internetových map za správnost) obecně. Stěžovatel zajisté není povinen
prokazovat bezchybnost internetových map, jak ve své obraně tvrdí, nicméně jeho námitka
o chybovosti map postrádající jakékoliv konkrétní tvrzení ve vztahu k tiskům internetových map
v jeho přestupkové věci správními orgány užitých neměla pro rozhodnutí valný význam.
III.C Námitka opomenutého důkazu, nedostatečných skutkových zjištění a
nepřihlédnutí ke všemu, co vyšlo v řízení najevo
[21] Stěžovatel dále namítl opomenutí jeho návrhu na provedení důkazu ohledáním na místě.
Jak Nejvyšší správní soud zjistil z vyžádaného správního spisu, tento důkaz byl navržen
v odvolání, a to ve vztahu k současnému zpochybnění použití internetových map magistrátem
jako jednoho z důkazů ve věci. S námitkou stěžovatele se přitom již dostatečně vypořádal krajský
soud ve svém rozsudku. Rovněž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že byť žalovaný výslovně
ve svém rozhodnutí neuvedl, že zamítá návrh na provedení důkazu ohledáním na místě,
z jeho rozhodnutí je takový závěr zcela zřejmý. Žalovaný úřad i krajský soud se řádně zabývaly
námitkami stěžovatele směřujícími proti užití internetových map jako jednoho z podkladů
pro rozhodnutí ve věci. Současně dospěly k závěru (na základě jiných provedených důkazů,
zejména videozáznamů a fotodokumentace) o nepochybném dodržení zákonné vzdálenosti
pro měření rychlosti vozidel a považovaly skutkový stav za spolehlivě zjištěný. Je zřejmé,
že navržený důkaz místním šetřením by byl nadbytečný a nepřispěl by k novému objasnění
skutečností potřebných pro rozhodnutí ve věci (závěr magistrátu i žalovaného by byl
i při provedení důkazu šetřením na místě stejný). Z těchto důvodů proto nelze v dané věci
hovořit o tzv. opomenutém důkazu, resp. nepřezkoumatelnosti ve smyslu ustálené judikatury
Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94,
dostupný na www.usoud.cz). Výše uvedeným Nejvyšší správní soud v podstatě současně reaguje
i na námitku stěžovatele o „nedostatečných skutkových zjištěních“; žádnou další konkrétní námitku,
kromě neprovedení místního šetření, stěžovatel nevznesl. Odkaz stěžovatele na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005-55, je nepřiléhavý již proto,
že v tehdy projednávané věci nebyly provedeny žádné stěžejní a žalobcem navržené důkazy
k vyřešení zásadní jeho námitky, a to za současného konstatování neunesení důkazního břemene
žalobcem. V tehdejší věci nebylo tedy vůbec možno hovořit o tom, že by s ohledem na jiné další
provedené důkazy bylo provedení důkazů žalobcem navržených nadbytečné a nepřispělo
k objasnění skutkového stavu.
[22] Poslední námitku o porušení §50 odst. 4 s. ř. tím, že „nebylo přihlédnuto ke všemu, co vyšlo
v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci“, stěžovatel při pouhé citaci zákonného ustanovení nijak
nekonkretizoval. Nejvyšší správní soud se takto formulovanou námitkou zabývat nemohl,
neboť tu o kasační námitku nejde (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011,
č. j. 5 As 7/2011-48, a rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12.
2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58).
[23] Vše uvedené shrnuje Nejvyšší správní soud následovně. Žalovaný dospěl procesně
bezvadným způsobem k závěru respektujícímu relevantní zákonnou úpravu; práva stěžovatele
nebyla ve správním (přestupkovém) řízení ani v rozhodnutí jím završeném nikterak zkrácena.
Krajský soud následným zamítnutím žaloby nedopustil se přehmatu, který by byl způsobilý
přivodit zrušení stěžovaného rozsudku. Nejvyšší správní soud nadto konstatuje, že z celého
správního spisu, spisu krajského soudu i z obsahu kasační stížnosti zřetelně vyplývá,
že stěžovateli nijak nebylo v průběhu řízení správního i soudního bráněno předkládat jakékoliv
jím za podstatné považované skutkové i právní výhrady, a to příkladmo počínaje prvotním
tvrzením o tom, že automobil řídila osoba stěžovateli blízká, přičemž krátce před zastavením
vozidla městskou policií došlo k výměně řidičů pro náhlou nevolnost řidiče původního,
přes v odvolání uplatněném zpochybnění dostatečné identifikace vozidla a námitku údajné
zaujatosti vyslýchaného svědka, až k námitce neprovedení či vadného provedení důkazů. Nejvyšší
správní soud bez výhrad akceptuje, že stěžovatel byl oprávněn použít ke své obhajobě jakékoliv
argumenty; to však neznamená, že by ve věci rozhodující úřady a soudy byly povinny tyto
argumenty akceptovat. Přestupkové i následné soudní řízení zajisté musí vykazovat rysy
spravedlivého procesu; z toho však nevyplývá, že odmítnutí stěžovatelových námitek představuje
nespravedlnost. Skutečnosti rozhodné pro vinu a trest za přestupek stěžovatelem spáchaným byly
objasněny způsobem zákonným a ani právní závěry z nich vyvozené ničím neporušily žádné
stěžovateli náležející veřejné subjektivní právo. Právem stěžovatele není, aby ve věci bylo
rozhodnuto způsobem, který on považuje za správný, ale aby v řízení, jehož byl účastníkem,
nedošlo k nezákonným, resp. protiústavním zásahům do jemu zaručených práv. K ničemu
takovému však, jak již uvedeno, nedošlo.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Pro uvedené Nejvyšší správní soud nedůvodnou kasační stížnost dle §110 odst. 1, věty
druhé, s. ř. s. zamítl.
[25] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2014
Zdeněk Kühn
předseda senátu