ECLI:CZ:NSS:2014:9.AS.146.2013:19
sp. zn. 9 As 146/2013 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně
Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: M. H., zast. JUDr.
Vladimírem Kašparem, advokátem se sídlem Na Poříčí 116/5, Liberec 2, proti žalovanému:
Česká obchodní inspekce, Ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2013, č. j. ČOI 41936/13/O100/2500/13/HI/Št, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
ze dne 6. 11. 2013, č. j. 59 A 80/2013-33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci, obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 6. 11. 2013,
č. j. 59 A 80/2013-33 (dále jen „napadené usnesení“), jímž mu nebylo přiznáno osvobození
od soudních poplatků.
[2] Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[3] Dle stěžovatele krajský soud věcně i právně chybně posoudil splnění podmínek
pro přiznání osvobození od soudních poplatků; některé skutkové závěry nemají oporu ve spise.
Důkazy stěžovatele označil krajský soud bez relevantního vysvětlení za nevěrohodné. Stěžovatel
je plátcem daně z příjmů fyzických osob, vede daňovou evidenci a žádným finančním úřadem
nebylo nikdy zjištěno, že by jeho daňové přiznání bylo nepravdivé, nebo že by krátil daň
či nesprávně vedl daňovou evidenci. Krajský soud měl tuto skutečnost respektovat
a pouze v těchto intencích hodnotit podmínky pro osvobození od soudních poplatků.
Dle stěžovatele krajský soud „vystačil toliko s tvrzením, že by stěžovatel musel žít na dluh,
což je nevěrohodné a ničím nepodložené“. Stěžovatel uvedl, že je běžné, že rodiny žijí na dluh
a připomenul, že jako osoba samostatně výdělečně činná ani on a ani jeho manželka nemají nárok
na žádné dávky od státu a tyto nepobírají.
[4] Žalovaný se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřil.
II. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[5] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že s ohledem na předmět posuzované věci,
kterým je kasační stížnost směřující proti usnesení o neosvobození od soudních poplatků, netrval
na zaplacení soudního poplatku stěžovatelem za řízení o kasační stížnosti, neboť jinak by došlo
k řetězení řešeného problému (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004,
č. j. 6 Azs 27/2004, nebo ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007-36,
dostupný na www.nssoud.cz).
[6] Následně Nejvyšší správní soud věnoval pozornost kasačnímu důvodu dle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., jehož uplatnění je však v projednávané věci pojmově vyloučeno. Předmětem
přezkumu před Nejvyšším správním soudem je usnesení o nepřiznání osvobození od soudních
poplatků krajským soudem, pročež zde nepřichází v úvahu možnost vytýkat krajskému soudu, že
měl zrušit (nějaké) rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení před správním orgánem.
[7] Poté se Nejvyšší správní soud zabýval stěžovatelem uplatněným kasačním důvodem
nesprávného právního posouzení věci dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., přičemž dospěl k závěru
o nedůvodnosti stěžovatelových námitek.
[8] Z vyžádaného spisu krajského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne
17. 9. 2013 žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2013,
č. j. ČOI 41936/13/O100/2500/13/HI/Št. Krajský soud stěžovatele vyzval usneseními
ze dne 7. 10. 2013, č. j. 59 A 80/2013-19 a č. j. 59 A 80/2013-20, k zaplacení soudního poplatku
za řízení o žalobě ve výši 3000 Kč a za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě
ve výši 1000 Kč. Podáním ze dne 14. 10. 2013 stěžovatel požádal o osvobození
od soudních poplatků s tím, že nemá dostatečné prostředky na zaplacení.
Krajský soud zaslal stěžovateli k „pravdivému a úplnému vyplnění “ formulář – potvrzení
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, a vyzval ho k předložení kopií výpisů
ze všech bankovních účtů za poslední 2 měsíce; poučil jej o nutnosti doložit nedostatek
prostředků. Stěžovatel zaslal krajskému soudu vyplněný formulář, kopii daňového přiznání k dani
z příjmů fyzických osob za rok 2012 a kopii „Smlouvy o využívání bytu: S. 1209/5, L.“.
[9] Krajský soud hodnotil tvrzení a důkazy předložené stěžovatelem, a to s přihlédnutím
k podkladům předloženým manželkou stěžovatele v jiné souběžné věci
vedené u krajského soudu. Dospěl poté k závěru o neúplnosti a nevěrohodnosti tvrzení a důkazů
předložených stěžovatelem a v důsledku toho tedy neunesení zákonem stanoveného břemene
tvrzení a důkazního břemene. Krajský soud poukázal na měsíční příjmy stěžovatele
a jeho manželky v celkové výši kolem 30 000 Kč a na druhé straně jimi uvedené měsíční výdaje
ve výši nejméně 38 000 Kč; přihlížel rovněž k tomu, že stěžovatel netvrdil pobírání dávek
v hmotné nouzi. Dle krajského soudu je tak zřejmé, že v takovém případě by byla domácnost
stěžovatele a jeho manželky provozována setrvale na dluh, což je nevěrohodné.
[10] Nejvyšší správní soud neshledal v postupu krajského soudu nezákonnost. Krajský soud
vyložil, jaké podklady o majetkových a výdělkových poměrech stěžovatele a jeho manželky
(známých mu z úřední činnosti) ve svých úvahách o naplnění podmínek pro osvobození
od soudních poplatků dle §36 odst. 3 s. ř. s. a o věrohodnosti podkladů stěžovatele vzal v potaz;
tyto podklady a jejich obsah stěžovatel v kasační stížnosti nevyvrací. V žádném případě
nelze z napadeného usnesení dovodit, že by krajský soud zpochybňoval správnost
daňového přiznání stěžovatele. Naopak je zřejmé, že z tohoto daňového přiznání,
jakož i z dalších podkladů předložených stěžovatelem a jeho manželkou, krajský soud vycházel
a hodnotil je ve vzájemné souvislosti. Na rozdíl od stěžovatele má Nejvyšší správní soud závěry
krajského soudu o tom, že by stěžovatel s manželkou museli žít setrvale na dluh,
za dostatečně odůvodněné a vycházející z podkladů krajskému soudu známých. Krajský soud
přehledně uvedl svá zjištění o příjmech a výdajích jejich domácnosti, přičemž stěžovatel neuvádí
v kasační stížnosti žádná konkrétní tvrzení, kterými by jím zpochybněné závěry o příjmech
a výdajích domácnosti vyvracel. Toliko obecně namítá, že závěry krajského soudu
jsou nevěrohodné a ničím nepodložené a že některé skutkové závěry (stěžovatel neuvádí, jaké)
nemají oporu ve spise. Tvrzení stěžovatele, že je běžné žití rodin na dluh,
je jednak obecné a jednak nijak nevyvrací závěr krajského soudu o nevěrohodnosti údajů
předložených stěžovatelem k žádosti. Nadto uvedená námitka může navodit spíše úvahu,
že stěžovatel závěr krajského soudu o žití jeho domácnosti na dluh nezpochybňuje (považuje žití
na dluh za běžné), čímž ovšem sám podporuje závěr krajského soudu o neúplnosti
a nevěrohodnosti tvrzení a podkladů stěžovatelem předložených (existence dluhu
zajisté předpokládá na druhé straně věřitele, který není z podkladů stěžovatelem
předložených zřejmý). Bylo na stěžovateli, pokud usiloval o dobrodiní státu v podobě osvobození
od soudních poplatků, aby úplně, pravdivě a hodnověrně prokázal nedostatek
majetkových poměrů. Důkazní břemeno však stěžovatel neunesl, proto nebylo jeho žádosti
vyhověno. Podmínka tvrdit a doložit nedostatek prostředků na zaplacení soudního poplatku
(stanovená v §36 odst. 3 s. ř. s.) je přitom zcela legitimní a přiměřená,
neboť lze i u nemajetných osob vyžadovat náležitou aktivitu za účelem zjištění skutečností
potřebných pro případné vyhovění jejich žádosti o osvobození od soudních poplatků.
[11] Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, problematika soudních poplatků není zpravidla
předmětem ústavní ochrany, neboť výrok o nepřiznání osvobození od soudních poplatků
zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod,
nicméně za určitých okolností může i rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků
zasáhnout do sféry práva osoby na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Takovými případy budou zejména situace, kdy soud opomene
o žádosti o osvobození od soudních poplatků rozhodnout, dále kdy není rozhodnutí o nepřiznání
osvobození od soudních poplatků dostatečně (srozumitelně a přezkoumatelně) odůvodněno,
anebo kde by byly právní závěry obecného soudu v extrémním rozporu
s provedenými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění
soudního rozhodnutí nevyplývaly – případy libovůle (srov. nálezy Ústavního soudu
ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09, ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 218/09,
nebo ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3543/12, dostupné na www.nalus.usoud.cz).
Žádné takové pochybení krajského soudu však Nejvyšší správní soud v dané věci neshledal
a má za to, že právo stěžovatele na přístup k soudu nebylo usnesením krajského soudu porušeno.
III. Závěr a náklady řízení
[12] Pro uvedené Nejvyšší správní soud nedůvodnou kasační stížnost dle §110 odst. 1,
věty druhé, s. ř. s. zamítl.
[13] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. března 2014
Zdeněk Kühn
předseda senátu