ECLI:CZ:NSS:2014:9.AS.20.2014:50
sp. zn. 9 As 20/2014 – 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: R.
T., zast. Mgr. Dagmar Beníkovou, advokátkou se sídlem Legionářská 797/3, Olomouc, proti
žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 8. 2012, č. j. KUOK 68681/2012,
sp. zn. KÚOK/51484/2012/ODSH-SD/7471, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 10. 2013, č. j. 76 A
26/2012 - 15,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 10. 2013,
č. j. 76 A 26/2012 - 15, se z r ušuj e a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (dále jen „krajský
soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného specifikovanému
v záhlaví, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města
Olomouce, odboru agendy řidičů a motorových vozidel, oddělení přestupků v dopravě
(dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 23. 4. 2012, sp. zn. S-SMOL/021014/2012/OARMV,
č. j. SMOL/063694/2012/OARMV/PD/Kas a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Uvedeným
rozhodnutím byl stěžovatel uznán vinným, ze spáchání přestupku podle ustanovení §125c
odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 361/2000, o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o silničním provozu“) a byly mu podle ustanovení §125c odst. 4 písm. d) a odst. 5 zákona
o silničním provozu, s přihlédnutím k §12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), uloženy sankce, a to pokuta
ve výši 5 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti
měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí.
[2] Stěžovatel dne 17. 1. 2012 v době kolem 14:20 hodin na pozemní komunikaci v obci
Olomouc na ulici Týnecká, ve směru jízdy na ulici Přerovskou, řídil osobní motorové vozidlo
tovární značky Škoda Fabia, VIN: TMBBH25J0A3128592, na kterém byly umístěny vývozní
tabulky poznávací značky státu Itálie PI 04171 s omezenou dobou platnosti do 12. 10. 2010. Užil
tedy k jízdě motorové vozidlo, aniž by bylo zaregistrováno v registru silničních vozidel v České
republice a bylo tak opatřeno platnou registrační značkou, která by byla vozidlu přidělena.
[3] Ve věci není sporu o tom, že stěžovatel v danou dobu řídil uvedené motorové vozidlo
(viz bod [2] tohoto rozsudku), a není sporu ani o tom, že na vozidle byla umístěna registrační
značka státu Itálie, jejíž platnost skončila dne 12. 10. 2010. Sporné je, zda užití takové cizozemské
registrační značky s omezenou platností, která marně uplynula, je možné považovat za jízdu
bez registrační značky ve smyslu ustanovení §125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o silničním
provozu, jak bylo vyhodnoceno správními orgány. Stěžovatel se naopak domnívá, že právní
kvalifikace jeho přestupku není správná. Svůj závěr opírá jednak o jazykový výklad zákonného
ustanovení, dle kterého byl postižen, a dále zejména o výklad teleologický. Dle důvodové zprávy
k zákonu č. 215/2007, kterým se mění zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších
předpisů, a zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 215/2007 Sb.“), je smyslem této právní úpravy postih řidičů, kteří se odstraněním registrační
značky nebo použitím jiné registrační značky snaží vyhnout identifikaci vozidla. Identifikace jeho
vozidla s cizozemskou registrační značkou, jejíž platnost sice již pominula, ale která byla řádně
k vozidlu přidělena, je dle jeho názoru možná, stejně jako u jakéhokoli jiného vozidla
s cizozemskou registrační značkou. Pokud by tedy měl být stěžovatel postižen, pak za spáchání
přestupku uvedeného v zákoně č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních
komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou
provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti
z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích“), když úmyslem
zákonodárce bylo dle textu výše uvedené důvodové zprávy postihnout provozování
neregistrovaného vozidla právě tímto zákonem, nikoli duplicitně zákonem o přestupcích
(případně zákonem o silničním provozu, kam byly následně přestupky proti bezpečnosti
a plynulosti provozu přesunuty).
[4] Krajský soud však dovodil, že výklad, který nabídl stěžovatel, nemá oporu v platném
právu ani k němu nelze dospět žádnou z výkladových metod. Úmyslem zákonodárce bylo
zavedením skutkové podstaty přestupku, jehož se stěžovatel dopustil, sankcionovat ty řidiče, kteří
ve snaze vyhnout se postihu za spáchaný přestupek znemožňují nebo podstatně ztěžují
identifikaci svého vozidla. Dle soudu je identifikací třeba rozumět identifikaci řádnou registrační
značkou, nikoli převozní značkou.
[5] Uvedl dále, že stěžovatel provozoval na území České republiky po dobu 15 měsíců
motorové vozidlo, které nepřihlásil k registraci u příslušného orgánu obce s rozšířenou
působností. Lhůta od započetí provozu byla velmi dlouhá a stěžovatel neuvedl žádný důvod,
který by mu v přihlášení vozidla bránil.
[6] Krajský soud vyšel z předpokladu, že každý řidič má znát své povinnosti a zachovat
potřebnou míru opatrnosti. Vzhledem k tomu, že má stěžovatel řidičské oprávnění již od roku
1995, mohl si všimnout, že registrační značka na jeho autě je jiná, než obvykle mívají automobily
v České republice. K tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které
„neznalost zákona neomlouvá“.
[7] Závěrem uvedl, že správní orgány ve věci nepřekročily meze správního uvážení, svůj
postup řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, své úvahy dostatečně popsaly, postupovaly
v souladu se zásadami správního řízení a přijaté závěry byly přiměřené. Správní orgány užily
správní uvážení (o zvolení procesních úkonů, včetně volby důkazů i právní interpretace)
v souladu se zákonem, včetně zásad správního řízení i obecně uznávaných právních zásad, včetně
ústavních a těch, které vyplývají z právní teorie i evropského a mezinárodního práva.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[8] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v níž uplatňuje námitky,
jež podřazuje pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[9] Stěžovatel předně uvádí, že pro řízení před krajským soudem byl řádně zastoupen
zástupkyní, jež ho zastupuje i v řízení o kasační stížnosti Krajský soud se zástupkyní běžně
komunikoval, napadený rozsudek jí ani samotnému stěžovateli však nezaslal. Stěžovatel se s ním
seznámil až při vyřizování jiné záležitosti u správního orgánu I. stupně. Upozornil rovněž, že jeho
zástupkyně není uvedena ani v záhlaví napadeného rozhodnutí, což nasvědčuje tomu, že soud
existenci právního zastoupení u stěžovatele opominul.
[10] Ani se závěry vyplývajícími z rozsudku krajského soudu se neztotožňuje. V první řadě
popírá, že by vozidlo provozoval na území České republiky po dobu 15 měsíců, když je koupil
až dne 3. 1. 2012. V té době již probíhalo řízení o schválení technické způsobilosti vozidla, které
inicioval ještě před uzavřením kupní smlouvy původní majitel. Žádost byla rozhodnutím
Magistrátu města Olomouc č. j. SMOL/011796/2012/0ARMV/TZEV/MI schválena až dne
19. 1. 2012, teprve poté mohlo dojít k registraci vozidla.
[11] Dále uvádí, že delikty provozovatelů motorových vozidel jsou ošetřeny speciální úpravou
obsaženou v zákoně o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Například
v §83 odst. 1 písm. a) citovaného zákona je obsažena skutková podstata dopadající na jednání,
jehož se stěžovatel měl dopustit. Uvedeného přestupku se dopustí ten, kdo v rozporu s §6
odst. 1 a 2 zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích nepřihlásí
k registraci silniční motorové vozidlo, které hodlá na území České republiky provozovat. Hrozí
mu přitom pokuta do výše 50 000 Kč. Stěžovatel se domnívá, že pokud měl být postižen,
pak spíše podle zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, nikoli podle
zákona o silničním provozu.
[12] Dále nesouhlasí s právním názorem krajského soudu, že identifikací je třeba rozumět
identifikaci řádnou registrační značkou, nikoli převozní značkou. Rozdíl mezi nimi spatřuje
v dočasnosti té převozní. Upozorňuje, že mu není známa úprava platnosti registračních značek
v Itálii. Jelikož registrační značky byly vydány v Itálii na základě italského právního předpisu
a to osobě odlišné od stěžovatele, nelze po něm požadovat, aby věděl, že číslo uvedené na pravé
straně registrační značky je datem, kterým je ukončena platnost této značky. Pro stěžovatele bylo
podstatné, že registrační značka byla v souladu s technickým průkazem. Vzhledem ke skutečnosti,
že registrační značka je uvedena v technickém průkazu vozidla, byl přesvědčen, že vozidlo i jeho
vlastníka je možné dohledat v databázi státního orgánu příslušného k jejich vydávání, stejně jako
by to bylo možné, pokud by se přestupku dopustil na území České republiky cizí státní příslušník.
Registrační značka, která byla motorovému vozidlu přidělena jiným státem Evropské unie a jejíž
platnost uplynula, dle názoru stěžovatele nijak neztížila identifikaci vozidla oproti jiným
vozidlům, která jsou v České republice provozována na registračních značkách s omezenou
platností vydaných jiným státem Evropské unie, a jejichž platnost dosud trvá.
[13] Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby zdejší soud rozsudek krajského soudu
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[14] Žalovaný se s kasačními námitkami neztotožnil, konstatoval, že jsou totožné
s námitkami uvedenými v žalobě, se kterými se krajský soud řádně a v plném rozsahu vypořádal.
Proto považuje kasační stížnost za nedůvodnou.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[16] Na úvod je nutno vypořádat se s první kasační námitkou ohledně nedoručení napadeného
rozsudku krajským soudem zástupkyni stěžovatele ani samotnému stěžovateli. Jelikož
se stěžovatel dověděl o vydání napadeného rozsudku pouze náhodou až 17. 12. 2013, přičemž
napadený rozsudek měl nabýt právní moci již dne 11. 11. 2013, měl sám pochyby o včasnosti
podání kasační stížnosti. Upozornil však, že jestliže mu rozsudek krajského soudu byl doručen
až 17. 12. 2013, podává kasační stížnost dne 23. 12. 2013 v zákonné lhůtě. Ze soudního spisu
bylo ověřeno, že rozsudek krajského soudu byl zaslán žalovanému, kterému by doručen dne
31. 10. 2013 do datové schránky, a stěžovateli, kterému byla dne 11. 11. 2013 zanechána výzva
k vyzvednutí písemnosti, jelikož nebyl na adrese uvedené na obálce zastižen. Stěžovatel
však v kasační stížnosti uvedl, že v průběhu soudního řízení změnil adresu trvalého pobytu, tudíž
pokud mu soud zasílal písemnost na původní adresu, nebyla mu tato doručena. Změnu adresy
přitom řádně ohlásil na ohlašovně pobytu, která provedla změnu v centrálním registru obyvatel,
soudu však změnu nenahlašoval, jelikož odpovědnost za přebírání písemností v řízení přenesl
na svého zmocněnce – Mgr. Dagmar Beníkovou (dle řádné plné moci na č. l. 6 soudního spisu,
přičemž ze spisu nevyplývá, že by došlo k ukončení zastoupení). Té ale soud předmětný rozsudek
nedoručil vůbec, jak vyplývá ze soudního spisu, přestože s ní v průběhu řízení komunikoval
a vzal tedy její zmocnění stěžovatelem v potaz. Bez řádného doručení nemohlo dojít k nabytí
právní moci rozhodnutí.
[17] Za účelem doručení rozsudku zástupkyni vrátil zdejší soud soudní spis krajskému soudu,
který rozsudek řádně doručil zástupkyni stěžovatele a napadené rozhodnutí tak nabylo právní
moci dne 18. 3. 2014. Lhůta pro podání kasační stížnosti tedy uplynula dne 1. 4. 2014. K tomuto
dni evidoval Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele, kterou tak považuje za včasnou.
Řádným doručením rozsudku bylo pochybení krajského soudu napraveno a je možno o podané
kasační stížnosti rozhodnout.
[18] Po zhojení vady v podmínkách řízení Nejvyšší správní soud ověřil, zda napadený
rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4
s. ř. s.) a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné.
[19] Dle setrvalé judikatury Ústavního soudu je jedním z principů představujících součást
práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, povinnost soudů své rozsudky řádně
odůvodnit, ve správním soudnictví s odkazem na §54 odst. 2 s. ř. s. (k tomu srov. nález
Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III ÚS 84/94, zveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III ÚS 94/97, zveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu či nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II ÚS 686/02). Z odůvodnění musí
vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné
a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky
pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo
na spravedlivý proces.
[20] Z uvedené ustálené judikatury Ústavního soudu vyšel při svém rozhodování i Nejvyšší
správní soud, a to například v rozhodnutích ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne
8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74 nebo ze dne 25. 11. 2004, č. j. 7 Afs 3/2003 – 93 (všechna
zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou přístupná na www.nssoud.cz).
Rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44 pak k uvedené judikatuře
shrnuje: „Této judikatuře je společné, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé,
proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky
účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci
z hlediska účastníka klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Nestačí, pokud soud při vypořádávání
se touto argumentací účastníka pouze konstatuje, že tato je nesprávná, avšak neuvede, v čem (tj. v jakých
konkrétních aspektech, resp. důvodech právních či případně skutkových) její nesprávnost spočívá.“
[21] Zdejší soud ze soudního spisu ověřil, že stěžovatel podal žalobu, v níž jsou jasně
definované žalobní námitky podpořené právní argumentací. V žalobě konstatoval, že spornou
otázkou je to, zda užití cizozemské registrační značky s omezenou platností, která marně
uplynula, je nutné považovat za jízdu bez registrační značky ve smyslu ustanovení §125c odst. 1
písm. a) bod 1 zákona o silničním provozu. Namítá, že již z jazykového výkladu citovaného
ustanovení lze dovodit, že přestupku se dopustí pouze ten, kdo řídí motorové vozidlo
bez registrační značky nebo se značkou, která nebyla vozidlu přidělena. Taková situace
však nenastala. Z důvodové zprávy k zákonu č. 215/2007 pak vyplývá, že účelem zavedení
přestupku v tomto znění je zajištění možnosti identifikace vozidel. Má za to, že možnost
identifikace byla zachována. K tomu rozvádí poměrně rozsáhlou argumentaci ohledně
identifikace cizozemských vozidel, ať již mají registrační značku s omezenou nebo neomezenou
platností. Upozorňuje, že jednání, kterého se měl dopustit, je dostatečně postihnuto příslušnou
skutkovou podstatou přestupku stanovenou zákonem o podmínkách provozu vozidel
na pozemních komunikacích a je tedy zřejmá vůle zákonodárce postihnout takové jednání
speciální úpravou.
[22] Krajský soud k žalobním námitkám stěžovatele uvedl pouze následující: „Výklad, který
nabízí k řešení věci žalobce, nemá oporu v platném právu ani k němu nelze dospět žádnou z výkladových metod.
Úmyslem zákonodárce bylo zavedením skutkové podstaty přestupku, jehož se žalobce dopustil, sankcionovat
ty řidiče, kteří (jak uvádí citací z důvodové zprávy sám žalobce) ve snaze vyhnout se postihu za spáchaný
přestupek (nejčastěji překročení maximální povolené rychlosti) znemožňují nebo podstatně ztěžují identifikaci
svého vozidla v silničním provozu (podle důvodové zprávy k zákonu č. 215/207 Sb., sněmovní tisk č. 174/0,
dostupném na www.psp.cz). Identifikací je podle zdejšího soudu třeba rozumět identifikaci řádnou
registrační značkou, nikoli převozní značkou.“ Takové vypořádání se s žalobními námitkami,
tak jak je argumentačně podložil stěžovatel, je vzhledem k výše citované judikatuře Ústavního
soudu a Nejvyššího správního soudu nepřípustné. Krajský soud v podstatě konstatoval,
že argumentace stěžovatele je chybná, nevysvětlil však, z jakých důvodů dospěl k tomuto názoru,
a neuvedl žádnou argumentaci k vyvrácení mylného stanoviska stěžovatele.
[23] Z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu musí být zřejmé, proč soud
nepovažoval argumentaci stěžovatele za důvodnou a proč považuje žalobní námitky za liché,
mylné nebo vyvrácené (k tomu srov. výše zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44). Jelikož napadený rozsudek takové odůvodnění
neobsahuje, shledává ho Nejvyšší správní soud nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
[24] Další závěry plynoucí z napadeného rozsudku, že vozidlo bylo na území České republiky
provozováno 15 měsíců, že řidič by měl znát své povinnosti a zachovat potřebnou míru
opatrnosti, a že správní orgány rozhodovaly v mezích správního uvážení, jsou dle Nejvyššího
správního soudu pro věc, alespoň v tuto chvíli, zcela irelevantní.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Nejvyšší správní soud konstatuje, že jestliže v řízení před krajským soudem uplatnil
stěžovatel námitky, s nimiž se krajský soud v odůvodnění rozsudku nevypořádal je nutno
napadený rozsudek považovat za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
[26] Dalšími stížními námitkami se Nejvyšší správní soud nezabýval a ani zabývat nemohl,
neboť k tomu by bylo možno přistoupit až poté, kdy by výsledkem řízení před krajským soudem
bylo jeho přezkoumatelné rozhodnutí. Zdejší soud by tím nepřípustně předjímal závěry, které
má v souvislosti se shora popsanou problematikou učinit krajský soud.
[27] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná ve smyslu
§109 odst. 3 s. ř. s., a proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[28] V dalším řízení bude krajský soud postupovat při přezkoumávání rozhodnutí správního
orgánu ve shora naznačeném směru (§110 odst. 4 s. ř. s.), bude tedy třeba, aby se vypořádal
v odůvodnění napadeného rozsudku se všemi námitkami, které uplatnil stěžovatel v řízení
u krajského soudu ve vztahu k tomuto rozhodnutí. V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. června 2014
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu