ECLI:CZ:NSS:2014:NAD.6.2014:58
sp. zn. Nad 6/2014 - 58
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobců: a) Z. O., b) A. O.,
c) nezl. S. O., a d) D. O., nezletilá žalobkyně c) zastoupena žalobcem b) jako zákonným
zástupcem, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci
žalob proti rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 9. 2012, č. j. OAM-126/LE-LE05-ZA04-2012,
ze dne 3. 10. 2013, č. j. OAM-127/LE-LE05-ZA04-2012 a ze dne 2. 10. 2013, č. j. OAM-
128/LE-LE05-ZA04-2012, o návrhu žalobců na přikázání věci jinému soudu,
takto:
Věc vedená u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 Az 4/2013
se přikazuje Krajskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
[1] V záhlaví označenými rozhodnutími neudělil žalovaný žalobcům mezinárodní ochranu
podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalobci proti výše citovaným
rozhodnutím žalovaného brojili správními žalobami, a to u místně příslušného Krajského soudu
v Ostravě, jenž usnesením ze dne 14. 11. 2013, č. j. 62 Az 4/2013 – 12, spojil žaloby
ke společnému řízení, vedenému pod sp. zn. 62 Az 4/2013. Dne 9. 1. 2014 obdržel Nejvyšší
správní soud prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě návrh žalobců na přikázání věci jinému
než místně příslušnému soudu podle §9 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), konkrétně soudu příslušnému podle aktuální adresy
žalobců.
[2] Vyjádřením ze dne 2. 12. 2013 vyslovil žalovaný souhlas s tím, aby se s ohledem
na hospodárnost celého řízení a z důvodu vhodnosti konalo řízení u jiného než místně
příslušného soudu.
[3] Podle §9 odst. 2 s. ř. s. platí, že Nejvyšší správní soud může věc přikázat jinému
než místně příslušnému krajskému soudu, je-li to pro rychlost nebo hospodárnost řízení
nebo z jiného důležitého důvodu vhodné.
[4] Tato tzv. delegace vhodná představuje průlom do zásady zákonného soudce, vyjádřené
v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tak, že nikdo nesmí být odňat
svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. Místní příslušnost
soudu určená procesními předpisy je tedy základní pravidlo, které je promítnutím dělby
činnosti uvnitř soudní soustavy mezi jednotlivými články tak, aby věci byly projednávány
tam, kde jsou pro to dány nejlepší předpoklady.
[5] V otázce tzv. delegace vhodné již existuje ustálená judikatura Nejvyššího správního
soudu. Rozšířený senát se k tomuto institutu vyjádřil v usnesení ze dne 22. 4. 2004,
č. j. Nad 138/2003 - 26, publ. pod č. Sb. NSS 305/2004,
takto:„Delegace vhodná je výjimkou
ze zásady trvání místní příslušnosti a z ústavní zásady zákonného soudu a soudce, a proto k ní lze přistoupit
pouze v těch ojedinělých případech, v nichž by projednání věci jiným než místně příslušným krajským soudem
znamenalo z komplexního pohledu hospodárnější, rychlejší či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější
posouzení věci. Skutečnost, že žadatel o azyl má místo pobytu mimo obvod místně příslušného krajského soudu
a ve věci požaduje nařídit jednání, proto není sama o sobě důvodem postačujícím pro přikázání věci z důvodu
vhodnosti podle §9 odst. 2 s. ř. s.“
[6] Obdobný názor na věc již opakovaně zaujal Ústavní soud, např. v nálezu ze dne
2. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 938/10: „Zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk
nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné
moci, která byla soudům ústavně svěřena. Předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2
o. s. ř. je, aby pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky v tomto ustanovení uvedené. Jak již Ústavní soud
uvedl ve svých (citovaných) rozhodnutích, lze souhlasit s tím, že předpokladem uvedeného postupu je (typicky)
existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci, či po skutkové stránce spolehlivější
a důkladnější projednání věci jiným, než podle zákona příslušným soudem (nález Ústavního soudu ze dne
7. 10. 1996 sp. zn. IV. ÚS 222/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, str. 201).
Na straně druhé Ústavní soud zdůrazňuje, že přitom je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost
soudu, který má věc projednat, je zásadou základní a případná delegace příslušnosti jinému soudu
je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba vykládat restriktivně (nález Ústavního soudu ze dne
15. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 144/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, str. 281)“.
[7] Z požadavků formulovaných judikaturou tedy zřetelně vyplývá, že podmínky
pro delegaci vhodnou je nutno interpretovat restriktivně a výjimku z pravidla lze připustit
pouze tehdy, je-li to z komplexního pohledu hospodárnější, rychlejší či spolehlivější pro náležité
posouzení věci. Jinými slovy, k základnímu důvodu musí přistoupit další důvody a naléhavé
zájmy, které výjimečně a zcela ojediněle převáží ústavní zásadu zákonného soudce a soudu.
[8] Úlohou Nejvyššího správního soudu v této věci je tedy posoudit, zda jsou dány důvody
pro výjimečné použití institutu delegace vhodné a rozhodnout, zda by řízení u soudu příslušného
podle aktuálního místa pobytu žalobců, jímž by v nyní posuzované věci byl Krajský soud v Praze,
bylo z komplexního pohledu na věc hospodárnější, rychlejší nebo spolehlivější, než řízení
u nyní příslušného Krajského soudu v Ostravě.
[9] Žalobci svůj návrh odůvodňují tím, že se nedávno přestěhovali do obce V. (okres M.)
a nemají dostatek finančních prostředků pro dojíždění do Ostravy. Navrhují proto delegaci věci
k soudu příslušnému dle jejich aktuální adresy. Vzhledem k sídlu žalovaného správního orgánu
(Praha) a bydlišti všech žalobců (a současně pracovišti některých z nich) v obci V. v okrese M.,
je třeba konstatovat, že by účastníci předmětného řízení byli skutečně od Krajského soudu
v Ostravě značně vzdáleni (376, resp. 406 km). Je tedy zjevné, že přesunem do Prahy by se soud
účastníkům značně přiblížil. Samotná vzdálenost účastníků od sídla soudu a s tím spojené
zvýšené finanční náklady např. na dopravu by však jako důvod pro přikázání věci k jinému soudu
samy o sobě nepostačovaly (shodně viz usnesení zdejšího soudu ze dne 14. 11. 2012,
č. j. Nad 90/2012 – 67).
[10] K předcházejícím skutečnostem ale přistoupily další zásadní aspekty, které vzal soud
při svém rozhodování v úvahu. V prvé řadě jde o majetkové poměry žalobců, kteří osvědčili
nedostatek finančních prostředků pro dojíždění do Ostravy (např. za účelem účasti při jednání).
Další rozhodující okolností je fakt, že Krajský soud v Ostravě v dané věci sice již provedl
některé přípravné úkony, ale ústní jednání ve věci dosud neproběhlo, takže by přesunem
nemělo dojít ke zdržení věci. Stranou nemůže zůstat ani specifická povaha řízení ve věci
mezinárodní ochrany, v němž se mohou zkoumat aktuální místní poměry účastníků řízení.
V úvahu je třeba vzít i kladný postoj žalovaného, jenž s ohledem na celkovou hospodárnost
řízení vyslovil s přikázáním věci jinému soudu souhlas.
[11] Kumulace všech výše zmíněných faktorů tedy vede zdejší soud k závěru,
že z komplexního pohledu by řízení u Krajského soudu v Praze skutečně bylo hospodárnější
a celkově vhodnější, a to nejen pro žalobce, ale i pro žalovaného. Nejvyšší správní soud
tedy usoudil, že v tomto případě jsou naplněny zákonné i judikatorní požadavky pro tzv. delegaci
vhodnou, odůvodňující výjimečné použití tohoto institutu. Zároveň však soud připomíná,
že §9 odst. 2 s. ř. s. o přikázání jinému soudu z důvodu vhodnosti je třeba vykládat a aplikovat
restriktivně a v souladu s ustálenou rozhodovací činností Nejvyššího správního soudu
a Ústavního soudu jako výjimku z ústavní zásady zákonného soudu a soudce.
[12] Ze všech popsaných důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl podle §9 odst. 2 s. ř. s.
tak, že řízení o nyní posuzované věci se přikazuje Krajskému soudu v Praze. Rozhodnutím
Nejvyššího správního soudu o této otázce jsou dotčené soudy vázány.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2014
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu