ECLI:CZ:NSS:2014:NAO.12.2014:15
sp. zn. Nao 12/2014 - 15
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: F. O., proti žalovanému:
Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, v řízení o námitce podjatosti soudkyně
Městského soudu v Praze JUDr. Naděždy Řehákové vznesené žalobcem ve věci vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Af 52/2013,
takto:
Soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Naděžda Řeháková není v y l o u č e n a
z projednávání a rozhodnutí věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 9 Af 52/2013.
Odůvodnění:
[1] Ministr financí České republiky rozhodnutím ze dne 5. 11. 2013,
č. j. MF-61 301/2013/ZK zamítl rozklad žalobce proti rozhodnutí Ministerstva financí,
kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministra financí České republiky
a napadené rozhodnutí potvrdil.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 19. 11. 2013 žalobu u Městského soudu
v Praze, v níž toto rozhodnutí označil za nicotné a domáhal se jeho rozhodnutí.
[3] Městský soud přípisem ze dne 4. 12. 2013, č. j. 9 Af 52/2013 – 7 žalobce vyzval,
aby ve lhůtě 7 dnů od doručení této výzvy zaplatil v kolcích na připojeném tiskopise soudní
poplatek z podané žaloby, který činí 3 000 Kč a sdělil žalobci, že projednávaná věc byla
podle rozvrhu práce přidělena k projednání a rozhodnutí specializovanému senátu 9 Af. Městský
soud dále žalobce v souladu s §8 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“) poučil o možnosti podat námitku podjatosti.
[4] Podáním ze dne 12. 12. 2013 uplatnil žalobce námitku podjatosti vůči předsedkyni senátu
9 Af Městského soudu v Praze JUDr. Naděždě Řehákové, „protože už v téže věci 9 A 154/2013
rozhodovala a je nemožné, aby to nevěděla“. Žalobce se dále domáhal, aby podjatost JUDr. Řehákové
řešil předseda Městského soudu v Praze nikoli Nejvyšší správní soud.
[5] Ke vznesené námitce podjatosti JUDr. Naděžda Řeháková uvedla, že nemá žádný vztah
k účastníkům ani k předmětu řízení a nejsou jí známy žádné skutečnosti, jež by zakládaly důvod
pochybovat o její nepodjatosti. S tímto vyjádřením předložil Městský soud v Praze věc
Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o uplatněné námitce podjatosti.
[6] Podle §8 odst. 1 s. ř . s., soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem
na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v projednávané věci, nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
[7] Podle §8 odst. 3 s. ř. s., soudce, který zjistí důvod své podjatosti, oznámí takovou skutečnost
předsedovi soudu a v řízení zatím může provést jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Předseda soudu na jeho
místo určí podle rozvrhu práce jiného soudce nebo jiný senát. Má-li předseda soudu za to, že není dán
důvod podjatosti soudce, nebo týká-li se věc předsedy soudu, rozhodne o vyloučení Nejvyšší správní soud usnesením,
a jde-li o soudce, Nejvyššího správního soudu, jiný jeho senát.
[8] Podle odst. 5 téhož ustanovení, účastník nebo osoba zúčastněná na řízení může namítnout
podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku musí uplatnit do jednoho týdne ode dne,
kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání. K později
uplatněným námitkám se nepřihlíží. Námitka musí být zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní skutečnosti,
z nichž je dovozována. O vyloučení soudce rozhodne usnesením po jeho vyjádření Nejvyšší správní soud, a je-li
namítána podjatost soudní osoby, tlumočníka nebo znalce, senát po jejich vyjádření.
[9] Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. představuje výjimku
z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost
soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Rozhodování
o věci nestranným a nezávislým soudcem je jedním z pilířů práva na spravedlivý proces.
Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, jež vyjadřuje vnitřní vztah
soudce k projednávané věci. Při posuzování námitky podjatosti je však třeba nestrannost vnímat
i z hlediska objektivního, tzn. zkoumat, zda skutečně existují objektivní okolnosti, jež vyvolávají
oprávněné pochybnosti o nezaujatosti soudce v konkrétním případě. K vyloučení soudce
může v zásadě dojít teprve tehdy, pokud je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům
nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené
povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, dostupný na nalus.usoud.cz nebo usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2003, č. j. Nao 19/2003 - 16, dostupné
na www.nssoud.cz).
[10] Při posouzení důvodnosti námitky podjatosti vycházel Nejvyšší správní soud z §8 odst. 1
s. ř. s., podle kterého jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem
na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich
nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci
u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce však nejsou
okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. představuje výjimku z ústavní
zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu
i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tak, jak zákon tuto
příslušnost stanovil, je tato zásadně dána, a postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci
a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný. Vzhledem k tomu lze vyloučit
soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen vskutku výjimečně a z opravdu závažných
důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.
[11] Jde-li o důvody uvedené v první větě §8 odst. 1 s. ř. s., je třeba uvést, že poměr k věci
může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci, tedy zejména
v případech, kdy by soudce mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech.
Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům může být založen především
příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, může jít také o vztah ekonomické závislosti.
Takové důvody zjevně dány nejsou a ani žalobce žádné takové okolnosti neuvádí.
[12] Po zvážení výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že podmínky pro vyloučení soudkyně JUDr. Naděždy Řehářové z projednávání a rozhodování
věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Af 52/2013 nejsou dány. Stěžovatel totiž
neuvádí žádný konkrétní důvod ani skutečnost, ze které by bylo možné podjatost uvedené
soudkyně dovodit. Namítá toliko, že shora jmenovaná soudkyně rozhodovala také v jiné jeho
věci (žaloby proti nečinnosti, sp. zn. 9 A 154/2013), aniž by však namítal některý z výše
uvedených zákonných důvodů pro její vyloučení.
[13] Z ustanovení §8 odst. 1 s. ř. s. sice plyne, že jedním z důvodů pro vyloučení soudců
je skutečnost, že se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení, musí jít však o totožnou věc. Taková situace
však v posuzované věci nenastala. Lze přitom odkázat i na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 3. 2003, č. j. Nao 2/2003 - 18, publikováno pod č. 53/2004 Sb. NSS,
v němž bylo jasně vyloženo, že „předchozím soudním řízením“ není řízení v jiné soudní věci,
byť by se i týkala týchž účastníků.
[14] Nejvyšší správní soud má za to, že skutečným důvodem návrhu stěžovatele na vyloučení
soudkyně JUDr. Naděždy Řehákové je jeho přesvědčení o předchozím nesprávném postupu
v jiné věci. To však (i kdyby takový postup byl skutečně nesprávný, což v nyní rozhodované věci
nelze zkoumat) nemůže být legitimním důvodem, který by mohl znamenat vyloučení
soudce z projednávání a rozhodování ve věci. Soudce může být vyloučen z rozhodování
jen z objektivních důvodů, nikoli pro subjektivní přesvědčení žalobce o nespravedlnosti vedení
řízení. K tomu, aby účastník brojil proti tvrzené nesprávnosti postupu soudu, však slouží opravné
prostředky a nikoli námitka podjatosti. Existence odlišných názorů stěžovatele
na věc pak s podjatostí soudce nemá nic společného. Zákon v §8 odst. 1 na konci s. ř. s. ostatně
výslovně uvádí, že důvodem pro vyloučení soudce nemůže být jeho postup v řízení
o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
[15] Lze tedy uzavřít, že námitky žalobce neobsahují žádné skutečnosti, které by bylo
možno podřadit pod důvody podjatosti a ani z vyjádření shora jmenované soudkyně Městského
soudu v Praze neplyne nic, z čeho by bylo možno pochybovat o její nepodjatosti; tyto skutečnosti
nevyplynuly ani ze soudního spisu.
[16] Nejvyšší správní soud se dále zabýval požadavkem žalobce, aby podjatost
JUDr. Řehákové řešil předseda Městského soudu v Praze nikoli Nejvyšší správní soud.
[17] Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 22. 9. 2009, č. j. Nao 60/2009 - 3,
soudní řád správní tak, podobně jako jiné procesní předpisy, vychází ze dvou možných způsobů rozhodování
o podjatosti soudce. První způsob je vázán na oznamovací povinnost soudce sdělit předsedovi soudu, že zjistil
důvody své podjatosti, druhá varianta vychází z práva účastníka řízení učinit kvalifikovaným způsobem námitku
podjatosti.
[18] V prvním případě předseda soudu posoudí, zda je podle něj důvod podjatosti dán. Jedině v situaci,
kdy má předseda soudu za to, že důvod podjatosti dán není (nejde-li o předsedu soudu samotného), rozhoduje
o vyloučení soudce dle §8 odst. 3 věty třetí s. ř. s. Nejvyšší správní soud.
[19] V druhém případě však podle výslovného znění §8 odst. 5 s. ř. s. zakládá procesní úkon účastníka
řízení, jímž kvalifikovaně vznese námitku podjatosti, jeho právo, aby o namítané podjatosti soudce bylo
(po vyjádření dotyčného soudce) rozhodováno Nejvyšším správním soudem. Podobně je tomu přitom i v jiných
procesních předpisech, kdy je námitka podjatosti vznesená účastníkem řízení spojena s rozhodováním instančně
vyšších orgánů.
[20] S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že v posuzované věci nepřísluší o žalobcově
námitce podjatosti rozhodovat předsedovi městského soudu, neboť se nejedná o případ spadající
pod ustanovení §8 odst. 3 s. ř. s. Jak vyplývá z výše uvedeného, žalobce v souladu s §8 odst. 5
s. ř. s. řádně a včas využil svého práva uplatnit námitku podjatosti, přičemž soudkyně, vůči
které žalobce vznesl námitku podjatosti v souladu s poslední větou tohoto ustanovení soudního
řádu správního, splnila svou povinnost vyjádřit se k vznesené námitce podjatosti.
V posuzovaném případě se tak jedná o případ dle §8 odst. 5 s. ř. s., kdy o uplatněné námitce
podjatosti rozhoduje Nejvyšší správní soud a je tudíž zřejmé, že s ohledem na §8 odst. 3 a 5
s. ř. s. není možné vyhovět shora uvedenému požadavku žalobce.
[21] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů podjatost soudkyně JUDr. Naděždy
Řehákové pro rozhodování ve věci žalobce vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 9 Af 52/2013 neshledal, a proto rozhodl tak, že není z projednávání a rozhodování
této věci vyloučena.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2014
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu