ECLI:CZ:NSS:2014:NAO.166.2014:28
sp. zn. Nao 166/2014 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci
žalobce: Ing. J. L., proti žalovanému: Obvodní soud pro Prahu 4, se sídlem ul. 28. pluku
1533/29b, Praha 10, v řízení o žalobě proti nečinnosti, o námitce podjatosti všech soudců
správního úseku Městského soudu v Praze,
takto:
Soudci platným rozvrhem práce zařazení do správního úseku Městského soudu v Praze
nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. 6 A 57/2014.
Odůvodnění:
Žalobce podal dne 21. 3. 2014 u Městského soudu v Praze (dále „městský soud“) žalobu
proti nečinnosti žalovaného – Obvodního soudu pro Prahu 4; žalobce se přitom domáhá
poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., konkr. požaduje zaslání všech rozhodnutí
daného soudu od roku 2008 o nařízení výkonu rozhodnutí v opatrovnickém řízení ve formě
uložení pokuty; pokud bylo rozhodováno ve věci i odvolacím soudem, žádal o zaslání kopie
příslušného rozhodnutí odvolacího soudu. Žalobce konstatoval, že informace nebyly poskytnuty
a ani nebylo vydáno rozhodnutí o (částečném) odmítnutí. Žaloba je vedena u městského soudu
pod sp. zn. 6A 57/2014.
Dne 8. 4. 2014 uplatnil žalobce u městského soudu námitku podjatosti všech soudců
správního úseku městského soudu, neboť má za to, že by se mohlo jednat o porušení zásady
nestranného a nezávislého posouzení věci vzhledem ke konfliktnímu poměru mezi soudem
a žalobcem. Dále odkazuje na to, že v řízení vedeném pod sp. zn. 3A 39/2014 vystupuje městský
soud jako žalovaný; všichni soudci správního úseku městského soudu jsou pak částečně
v podřízeném postavení vůči žalované správě soudu; toto řízení se navíc týká stejné oblasti –
konkr. neposkytnutí kopie rozsudků k informacím vydaným v roce 2013.
K podané námitce se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. Cháberová a přiložila vyjádření
všech soudců dle rozvrhu práce zařazených do správního úseku, přitom ve všech případech
tito uvedli, že nemají žádný vztah k účastníkům ani k předmětu řízení vedeného pod
sp. zn. 6A 57/2014.
Nejvyšší správní soud posoudil vznesenou námitku podjatosti a dospěl k závěru, že není
důvodná.
Integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost
soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis
důvěry občanů a jiných subjektů v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Nestrannost
soudce je především subjektivní kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce
k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení,
jejich zástupcům), o nichž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám.
Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi stěží nalezla uplatnění
vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii
nestrannosti je proto třeba vnímat šíře, tedy i v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze
považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli
(účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést
k legitimním pochybnostem o tom, že soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah.
Subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání;
rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního (shodně
též nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 370/04).
Podle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci,
jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod
pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání
nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem
k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané
věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. představuje výjimku
z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost
soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tak jak zákon
tuto příslušnost stanovil, je tato zásadně dána, a postup, kterým je věc odnímána příslušnému
soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný. Vzhledem k tomu
lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen z opravdu závažných důvodů,
které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.
Pro úsudek o podjatosti soudce a nemožnosti rozhodnout v důsledku toho nestranně
a nezávisle není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení žalobce. Žádná žalobcem
uvedená skutečnost, tedy blíže nedefinovaný a v obecné rovině tvrzený konfliktní poměr žalobce
ve vztahu k městskému soudu, resp. to, že městský soud vystupuje jako žalovaný v jiné obdobné
věci pod sp. zn. 3A 39/2014, nebyla shledána důvodem pro vyloučení soudců správního úseku
městského soudu. Žalobou ve věci samé je v totiž napadena údajná nečinnost nikoli Městského
soudu v Praze, ale Obvodního soudu pro Prahu 4. V dané věci však jde o posouzení nestrannosti
soudců Městského soudu v Praze v situaci, kdy tito neposuzují činnost předsedy soudu a tohoto
samotného soudu (předmětnou věc by tak rozhodovali soudci, kteří u tohoto soudu coby
žalovaného působí), ale subjektu zcela odlišného – Obvodního soudu pro Prahu 4.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud uvádí, že podle ustanovení §9 odst. 1 s. ř. s.
přikáže Nejvyšší správní soud věc jinému než místně příslušnému krajskému soudu, jestliže
pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu nelze sestavit senát.
V citovaném ustanovení je upraven případ tzv. delegace nutné, která je podmíněna vyloučením
všech soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu, který má věc jako soud věcně
a místně příslušný projednat a rozhodnout. Důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudců
příslušného soudu by byly dány tehdy, pokud by byla přezkoumávána nečinnost předsedy
městského soudu, který vykonává úkoly státní správy na úseku soudnictví (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2008, č. j. Nad 4/2008 - 47; usnesení tohoto soudu
ze dne 30. 9. 2003, č. j. Nao 31/2003 - 16, či rozsudek totožného soudu ze dne 30. 9. 2005,
č. j. 4 As 14/2004 - 70). Tato skutečnost by zavdávala objektivní pochybnosti o nepodjatosti
všech soudců specializovaných senátů správního soudnictví městského soudu. V tomto ohledu
je vhodné poukázat i na obecnou právní zásadu „nemo iudex in causa sua“, podle které nikdo nesmí
být soudcem ve vlastní věci, a ve sporu mezi dvěma subjekty musí vždy rozhodovat nezávislý
třetí subjekt. Tato obecná pravidla jsou obecně uznávána jako zásady spravedlnosti, a to i tehdy,
jestliže nejsou normativně vyjádřena v pozitivním právu. Tak tomu však v případě žalobce není.
Nejvyšší správní soud dospěl v posuzované věci k závěru, že nejsou naplněny podmínky
pro vyloučení soudců správního úseku Městského soudu v Praze; a je zcela v souladu se zásadou
materiálního právního státu, aby soudci, jimž byla věc sp. zn. 6A 57/2014 přidělena, ve věci
rozhodli.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. června 2014
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu