ECLI:CZ:NSS:2015:1.AS.196.2014:59
sp. zn. 1 As 196/2014 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce V. U.,
zastoupeného JUDr. Alenou Porostlou, advokátkou se sídlem Prostorná 4, Ostrava, proti
žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 7. 2014, čj. MSK 98822/2014,
sp. zn. DSH/20356/2014/Zez, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2014, čj. 20 A 31/2014 – 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát města Ostravy, odbor dopravně správních činností, rozhodnutím
ze dne 16. 6. 2014, č. j. SMO/302660/14/DSČ/Fra, uznal žalobce vinným ze spáchání přestupků
podle §125c odst. 1 písm. e) bod 1 a písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním
provozu“). Uvedených přestupků se dopustil tím, že dne 16. 8. 2013 v 11:52 hodin
v obci Ostrava na ul. Mariánskohorské ve směru jízdy na Ostravu-Přívoz, před sjezdem
na Ostravu-Fifejdy, jako řidič osobního motorového vozidla značky Honda Accord, RZ X,
překročil nejvyšší dovolenou rychlost danou v místě dopravní značkou 80 km/h o 64 km/h,
a dále, že řídil uvedené motorové vozidlo, aniž byl držitelem příslušného řidičského oprávnění.
Za tyto přestupky správní orgán I. stupně žalobci uložil pokutu ve výši 28.000 Kč, zákaz činnosti
na dobu 20 měsíců a povinnost uhradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši
1.000 Kč. Odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Ostravy zamítl žalovaný v záhlaví
specifikovaným rozhodnutím.
[2] Řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného krajský soud zastavil v záhlaví uvedeným
usnesením pro nezaplacení soudního poplatku (na základě §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích). Krajský soud konstatoval, že soudní poplatek nebyl zaplacen
ani při podání žaloby, ani ve lhůtě stanovené ve výzvě zaslané zástupkyni žalobce. Uvedené
usnesení nabylo právní moci dne 16. 9. 2014. Ve spisu krajského soudu je dále založen přípis
žalobce s nalepenými kolkovými známkami v hodnotě 3.000 Kč, dle razítka z podatelny doručený
krajskému soudu osobně dne 17. 9. 2014, a usnesení krajského soudu z téhož dne o vrácení
daného soudního poplatku žalobci (odůvodnění tím, že žalobce soudní poplatek zaplatil
až po nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení).
[3] Usnesení krajského soudu o zastavení řízení napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační
stížností, v níž namítá nezákonnost rozhodnutí o zastavení řízení a dále zmatečnost řízení
spočívající v tom, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce. Stěžovatel připustil, že soudní
poplatek zaplatil až dne 17. 9. 2014, tedy den po doručení usnesení o zastavení řízení před
krajským soudem jeho zástupkyni. Nezákonnost uvedeného rozhodnutí však spatřuje
ve skutečnosti, že krajský soud zaslal výzvu k zaplacení soudního poplatku pouze jeho
zástupkyni. Stěžovatel je názoru, že povinnost zaplatit soudní poplatek je povinností, kterou
má v řízení osobně vykonat, ve smyslu §50b odst. 4 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) [stěžovatel v kasační stížnosti odkazuje
na §50b odst. 4 písm. b) o. s. ř., je však zjevné, že jeho argumentace směřuje k ustanovení
písm. a)]. Výzva soudu k zaplacení soudního poplatku měla být tedy dle jeho názoru doručena
též přímo jemu.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[4] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. První senát
se v této souvislosti zabýval otázkou, jestli je povinností stěžovatele zaplatit soudní poplatek
za kasační stížnost podanou v posuzované věci. Stěžovatel nežádal o osvobození od soudních
poplatků rozhodnutím soudu podle §36 odst. 3 s. ř. s., stejně tak je patrné, že není od dané
povinnosti osvobozen ani ex lege, z některého z důvodů výslovně uvedených v §11 zákona
o soudních poplatcích. Kasační stížností ale napadá usnesení krajského soudu o zastavení řízení
pro nezaplacení soudního poplatku. Z důvodu rozporné judikatury a odlišného právního názoru
předložil první senát usnesením ze dne 4. 12. 2014, čj. 1 As 196/2014 - 12, rozšířenému senátu
Nejvyššího správního soudu danou věc k rozhodnutí sporné otázky, zda „lze považovat skutečnost,
že stěžovatel napadá kasační stížností usnesení krajského soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního
poplatku, samu o sobě za důvod k tomu, aby Nejvyšší správní soud nepožadoval po stěžovateli zaplacení soudního
poplatku za takovou kasační stížnost?“
[5] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vydal dne 9. 6. 2015 usnesení
čj. 1 As 196/2014 - 19, kterým judikoval, že „stěžovatel má povinnost zaplatit poplatek za řízení
o kasační stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu o návrhu ve věci
samé (o žalobě), či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností [§1 písm. a),
§2 odst. 2 písm. b) a §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích].“ Rozšířený senát
tento závěr zdůvodnil tak, že „ve správním soudnictví se tedy soudní poplatek platí za každý návrh, jímž
se zahajuje řízení ve věci samé (za žalobu), není-li řízení od poplatku osvobozeno nebo není-li od poplatku
osvobozen účastník, ať již ze zákona či rozhodnutím soudu. Totéž platí i pro kasační stížnost. Zákon o soudních
poplatcích pak v určitých případech stanoví poplatkovou povinnost i nad tento rámec a spojuje ji i s některými
dalšími návrhy; v oblasti správního soudnictví konkrétně s návrhem na přiznání odkladného účinku žaloby nebo
kasační stížnosti (položka 20 Přílohy), dále s návrhem na vydání předběžného opatření (položka 5 Přílohy)
a s návrhem na přikázání věci z důvodu vhodnosti (položka 24 Přílohy) […] Na základě této výchozí premisy
přistoupil rozšířený senát k posouzení sporné otázky. V projednávané věci směřuje podaná žaloba proti
rozhodnutí správního orgánu ve věci přestupkové. Řízení v této věci podléhá poplatkové povinnosti (o čemž není
mezi účastníky sporu), stěžovatel jako přestupce není od této povinnosti osvobozen ani zákonem, ani rozhodnutím
soudu, svoji povinnost zaplatit poplatek ostatně sám nijak nezpochybnil. Řízení o žalobě bylo ukončeno usnesením
o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Při aplikaci obecného pravidla formulovaného v bodě 19
tedy podléhá poplatkové povinnosti i kasační stížnost proti tomuto usnesení podaná […] Rozšířený senát nenalezl
na straně stěžovatele žádné důvody, proč by soudní poplatek v projednávané věci neměl být vybrán. Zákon
sám neformuluje žádné výjimky pro tyto případy a o individuální osvobození si stěžovatel ani v řízení o žalobě,
ani v řízení o kasační stížnosti nepožádal. Dřívější judikaturou definovaný problém „řetězení“
odpadl ke dni účinnosti zákona č. 303/2011 Sb., jímž byl novelizován zákon o soudních poplatcích
(tj. ke dni 1. 1. 2012), a proto již v současné době nemůže být pro modifikaci poplatkové povinnosti relevantním
důvodem […] Dotazuje-li se tedy první senát, zda lze považovat skutečnost, že stěžovatel napadá kasační
stížností usnesení krajského soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, samu o sobě za důvod
k tomu, aby Nejvyšší správní soud nepožadoval po stěžovateli zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační
stížnosti, pak odpověď zní, že nikoliv. Jestliže věcí ve smyslu soudního řádu správního i zákona o soudních
poplatcích je zde přezkoumání rozhodnutí o uložení sankce za přestupek a řízení o žalobě je zpoplatněno,
pak nelze řízení o kasační stížnosti v téže věci nějak oddělit a dovodit, že toto řízení poplatkové povinnosti
nepodléhá.“ Poplatková povinnost za podanou kasační stížnost v posuzovaném případě se tedy
vztahuje i na stěžovatele, který následně po výzvě kasačního soudu soudní poplatek uhradil.
[6] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval meritem dané věci. Kasační stížnost je přípustná.
Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou, že ve věci rozhodl nezákonný soudce.
Jak vyplývá ze spisového materiálu krajského soudu, výzvu k zaplacení soudního poplatku
za podanou správní žalobu vydala soudkyně JUDr. Jana Záviská a napadené usnesení následně
soudce JUDr. Petr Hampel. Podle rozvrhu práce krajského soudu platného pro rok 2014
(dostupného na stránkách www.justice.cz) byla agenda soudního oddělení 20 A krajského soudu
přidělena JUDr. Záviské. Avšak dne 29. 8. 2014 vydala předsedkyně krajského soudu Změnu
č. 11 rozvrhu práce krajského soudu na rok 2014, ve kterém rozhodla, že se mj. zrušuje oddělení
20 A, resp., že se nevyřízené věci napadlé do 31. 8. 2014 do zrušených oddělení 18 A a 20 A
přidělují právě JUDr. Hampelovi. Napadené usnesení tedy vydal až následně (5. 9. 2014) soudce
k tomu dle rozvrhu práce příslušný, tedy zákonný. Tato námitka tak není důvodná.
[9] Dále kasační soud posoudil námitku, že výzva k zaplacení soudního poplatku měla
být rovněž doručena žalobci, neboť se jedná o věc, kterou musí žalobce osobně vykonat,
a neměla tedy nastat splatnost soudního poplatku. Nejvyšší správní soud nejprve předesílá,
že splatnost soudního poplatku, resp. povinnost zaplatit soudní poplatek za podaný návrh vzniká
již samotným podáním daného návrhu (§2 odst. 2 ve spojení s §7 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích) a nikoli až posledním dnem lhůty určené soudem ve výzvě k zaplacení soudního
poplatku, jak se nesprávně stěžovatel domnívá.
[10] Spornou otázkou v dané věci je skutečnost, zda je nutné doručovat výzvu soudu
k zaplacení soudního poplatku za podaný návrh rovněž účastníkovi řízení a nikoli pouze
právnímu zástupci, resp. zda se jedná o úkon, který musí účastník řízení vykonat osobně.
[11] Ustanovení §2 odst. 2 písm. a) zákona o soudních poplatcích stanoví, že „ve věcech
správního soudnictví je poplatníkem poplatku za řízení ten, kdo podal […] žalobu nebo jiný návrh, kterým
se zahajuje řízení“.
[12] Podle §4 odst. 1 písm. a) téhož zákona vzniká poplatková povinnost podáním žaloby
či návrhu na zahájení řízení. Splatnost poplatku nastává vznikem poplatkové povinnosti
(§7 odst. 1 téhož právního předpisu).
[13] Dle §42 odst. 2 s. ř. s. „má-li účastník nebo osoba zúčastněná na řízení zástupce, doručuje se pouze
zástupci. Má-li však účastník nebo osoba zúčastněná na řízení něco osobně vykonat, doručí se i jim.“
[14] Podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005,
čj. 2 Afs 187/2004 – 69, „[…] placení soudního poplatku není úkonem, který by musel vykonat účastník
osobně, nýbrž že se jedná o úkon, který může vykonat jeho zástupce. Z žádného ustanovení zákona
č. 549/1991 Sb. neplyne povinnost poplatníka osobně zaplatit soudní poplatek. Jde proto o zastupitelné jednání
a nedostatek osobního prvku jednajícího nezpůsobuje neplatnost či neúčinnost tohoto jednání. Účinky doručení
usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek nastávají u zastoupeného účastníka proto doručením tohoto usnesení
jeho zástupci.“ Dle rozsudku kasačního soudu ze dne 16. března 2007, čj. 5 As 2/2007 - 59,
„zaplacení soudního poplatku není úkonem, který má osobně vykonat účastník řízení. Je-li tedy účastník
zastoupen, doručuje se výzva k zaplacení soudního poplatku (§9 odst. 1 zákona ČNR č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích) pouze jeho zástupci (§42 odst. 2 s. ř. s.).“ Totožný závěr byl judikován
i v rozsudku ze dne 19. ledna 2006, čj. 6 As 61/2004 - 45, ve kterém zdejší soud uvedl, že „je-li
účastník řízení zastoupen, doručuje se výzva k zaplacení soudního poplatku pouze jeho zástupci (§42 odst. 2
s. ř. s.). Zaplacení soudního poplatku totiž není úkonem, který má osobně vykonat účastník řízení.“ Zaplacení
soudního poplatku tedy není podle ustálené judikatury zdejšího soudu úkonem, který musí
být vykonán účastníkem řízení osobně, a výzva k jeho zaplacení se doručuje pouze zástupci, je-li
účastník řízení zastoupen. Nejvyšší správní soud konstatuje, že se jedná o ustálenou rozhodovací
praxi v posuzované otázce, přičemž zde nejsou okolnosti pro to, aby se od ní soud odchýlil.
[15] Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost není důvodná, resp. že neshledal
v postupu krajského soudu naplnění ani jednoho z kasačních důvodů.
III. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[16] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1
in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[17] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť ve věci neměl úspěch. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. září 2015
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu