ECLI:CZ:NSS:2015:1.AS.62.2015:32
sp. zn. 1 As 62/2015 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobců: a) Ing. D. V.,
b) Ing. M. P., c) Ing. P. S., všichni zastoupeni JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem
se sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy,
se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Písečná Invest
a. s., se sídlem Bítovská 1227/60, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
2. 2. 2011, č. j. S-MHMP432752/2010/OST/Hn/Jn, v řízení o kasační stížnosti žalobce b) proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 A 78/2011 – 49,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 A 78/2011 – 49,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Úřad městské části Praha 8 vydal dne 24. 3. 2010 usnesení, jímž rozhodl, že žalobce b)
není účastníkem řízení o odstranění stavby – mateřská školka, jesle č. 3 a hospodářská budova,
Písečná 11, Praha 8 (dále jen stavba). Obdobně rozhodl i o dalších osobách, které se z titulu
vlastnického práva k sousedním nemovitostem účastenství v řízení domáhaly. Žalovaný správní
orgán spojil následná odvolání do jednoho řízení, jehož výsledkem byla oprava identifikace sídla
žadatele o odstranění stavby, společnosti Písečná Invest, ve zbytku byla rozhodnutí o nepřiznání
statusu účastníků řízení potvrzena.
[2] Žalobci a), b) a c) se u Městského soudu v Praze domáhali zrušení rozhodnutí
žalovaného. Namítali nesprávně zjištěný skutkový stav správními orgány a nepřezkoumatelnost
jejich rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Dále tvrdili, že usnesení o tom, že nejsou účastníky
řízení o odstranění stavby, je nezákonné, neboť jejich vlastnická práva jsou v řízení přímo
dotčena, jelikož jsou vlastníky bytů v nemovitostech nacházejících se na pozemcích sousedících
se stavbou.
II. Posouzení městským soudem
[3] Městský soud tyto žaloby ve spojeném řízení jako nedůvodné zamítl. Ve svém rozhodnutí
se nejprve zabýval námitkou žalovaného o nedostatku aktivní legitimace na straně žalobců, kterou
však shledal nedůvodnou. Poté přikročil k vypořádání žalobních námitek vycházeje
ze skutkového a právního stavu, který existoval v době vydání napadeného rozhodnutí.
Ustanovení §128 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále
jen stavební zákon), neobsahuje vlastní definici okruhu účastníků řízení, žalovaný tak správně
vycházel z právní úpravy obecné, a sice z §27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále
jen s. ř.). Podle tohoto ustanovení jsou účastníky správního řízení též další dotčené osoby, pokud
mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech. V případě
vlastnictví sousední nemovitosti se může jednat o dotčení vlastnických práv k ní, jestliže
zamýšlený záměr (odstranění stavby) může mít přímý vliv na držbu, užívání či nakládání
s příslušnou nemovitostí. Tento závěr nelze aplikovat tak, že by kterémukoliv vlastníku přilehlé
nemovitosti svědčilo bez dalšího právo účastnit se řízení o odstranění stavby pouze z důvodu,
že jeho právo bude dočasnými průvodními jevy stavební činnosti pravděpodobně ovlivněno.
[4] Klíčovým pojmem §27 odst. 2 je přímé dotčení. Po provedení jeho výkladu v kontextu
judikatury správních soudů dospěl městský soud k závěru, že v případě odstranění stavby
by šlo o potenciální přímé dotčení vlastnického práva vlastníků sousedních pozemků tehdy,
pokud by výsledek činnosti, tedy absence doposud existující stavby, znamenal pro tyto osoby
změnu v obsahu jejich vlastnického práva. Takové potenciální následky pro vlastní nemovitosti
však žalobci v řízení před správními orgány ani v řízení před soudem nenamítali.
[5] Ve vztahu k potenciálnímu vlivu pomíjivých průvodních jevů odstraňování stavby
vymezila judikatura Nejvyššího správního soudu kritérium minimální míry potenciálního dotčení.
Tuto míru vymezuje s odkazem na bývalé ustanovení §127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, jako míru přiměřenou poměrům. Pokud žalobci v řízení vymezili jako důvod,
pro který se domnívají, že jsou účastníky řízení, prostý fakt, že jsou vlastníky nemovitostí
v (blízkém) okolí, a že při bourání vždy dochází k obtěžování imisemi, šlo o vymezení
nedostatečné. Z podkladů obsažených ve správním spisu vyplývá závěr, že navržený způsob
odstranění stavby nepřekročí míru přiměřenou poměrům (tedy míru, která odpovídá obdobné
situaci v území při obdobné demolici obdobné stavby). Z tohoto hlediska lze považovat
jak rozhodnutí správního orgánu, tak i rozhodnutí žalovaného, za dostatečně odůvodněné, toto
odůvodnění je poté i z hlediska aplikace příslušných právních předpisů přiléhavé.
III. Kasační stížnost
[6] Žalobce b) (dále též stěžovatel) brojí proti rozsudku kasační stížností namítaje jeho
nepřezkoumatelnost a nezákonnost, tedy důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.).
[7] Stěžovatel připomíná, že dle §27 odst. 2 s. ř. jsou účastníky řízení osoby, jejichž práva
mohou být přímo dotčena. Na základě tohoto ustanovení je stěžovatel účastníkem správního
řízení ze zákona. Správní orgán ani městský soud se nezabývaly tím, že prováděním odstraňování
předmětných staveb mohou být přímo dotčena jeho vlastnická práva, a to hlukem, prachem,
vibracemi, uvolňováním látek z nebezpečných odpadů a z toho vyplývajícím narušením pohody
bydlení v bytě stěžovatele. Z toho důvodu jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná.
[8] Odstranění stavby vyvolá značnou hlukovou zátěž okolních nemovitostí, což se přímo
dotkne vlastnického práva stěžovatele. Ve věci použitá hluková studie není bezvadným
podkladem pro rozhodnutí. Z toho důvodu je vadné a v řízení nepoužitelné i stanovisko
hygienické stanice, které se o ni opírá. Stanovisky správních orgánů zahrnutými ve správním spisu
je dále prokázáno, že okolí bude při odstraňování stavby zatěžováno prachem, čímž je potvrzeno
dotčení práv vlastníků sousedních nemovitostí.
[9] Odstranění stavby s sebou nese mimo jiné náročné bourací práce při likvidaci
železobetonového skeletu, které budou zdrojem vibrací. S uvedenými negativními vlivy se pojí
i doprava těžkými nákladními automobily odvážejícími suť.
[10] Okolí může být obtěžováno nebezpečnými odpady, zejména azbestem, který
se v odstraňované stavbě vyskytuje. Není předložen souhlas orgánu vykonávajícího státní správu
na úseku odpadového hospodářství k nakládání s nebezpečnými odpady.
[11] Vším výše uvedeným, a to každým z vlivů zvlášť, minimálně však v jejich souhrnu, může
dojít a dojde po dobu provádění odstranění stavby ke zhoršení životního prostředí v dané lokalitě
a k narušení kvality prostředí, což povede i k narušení pohody bydlení v bytě stěžovatele.
Pohoda bydlení je přitom rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006,
č. j. 2 As 44/2005 – 116, definována jako souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu,
aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena
vhodná atmosféra klidného bydlení. Není přitom rozhodné, zda se bude jednat o obtěžování
trvalé (vycházející ze samotné podstaty stavby) nebo přechodné (po dobu odstraňování stavby).
Z žádného právního předpisu nelze dovodit, že by pro účastenství ve správním řízení bylo
nezbytné, aby vlivy dotýkající se zásahu do vlastnického práva byly trvalé.
[12] Výše uvedenými argumenty se správní orgán ani městský soud nezabývaly. Soudní
rozhodnutí obsahuje buď zcela obecné úvahy na téma účastenství ve správním řízení, popř.
nekonkrétní a obecná tvrzení. Je pomíjeno, že stěžovatel v žalobě uvedl, jaké konkrétní vlivy
povolované činnosti mohou zasáhnout do jeho vlastnického práva. Soud také uvedl, že „není
předmětem sporu, že odstraňování stavby může mít na výkon práv žalobců vliv v podobě imisí hlukových,
prachových apod. Podstatné však je, zda tento vliv přesahuje míru, která je obvyklá při každé obdobné činnosti“.
V řízení však nebylo nijak prokázáno, že by vlivy provádění povolované demolice stavby
splňovaly požadavky stanovené právními předpisy a že nebudou překračovat míru, která
je obvyklá při každé obdobné činnosti. S ohledem na velikost odstraňované stavby
a na skutečnost, že nemovitost stěžovatele se nachází v jejím sousedství, je nepochybné, že zátěž
vyvolaná jejím odstraňováním je zátěží nad míru přiměřenou poměrům: jinak se jedná o obytné
území bez rušivých vlivů z okolních objektů. V daném případě se navíc nemá posuzovat, zda jsou
negativní vlivy stavby obdobné jako u jiné demolice, ale zda se jedná o vlivy, jež mohou negativně
přímo zasáhnout do vlastnického práva stěžovatele.
[13] Účast ve správních řízeních je jedním z nástrojů ochrany vlastnického, ústavně
zaručeného práva. Jen při účasti stěžovatele (a ostatních dotčených vlastníků) v daném řízení
je možno zajistit, že při provádění demolice budou chráněny i jeho zájmy, což je významné
pro vydání rozhodnutí na základě úplných a správných podkladů (jak konstatuje i Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2009, č. j. 4 As 71/2008 – 123).
IV. Vyjádření žalovaného
[14] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že v ní stěžovatel
doplnil skutečnosti nutné pro naplnění chybějícího kritéria postavení účastníka řízení
dle §27 odst. 2 s. ř., jak je formuloval městský soud na str. 10 svého rozsudku – tedy
zda potenciální dotčení práva žalobců dosahuje minimální potřebné míry definované jako „míra
přiměřená poměrům“. Žalovaný se plně ztotožňuje s důvody uvedenými v rozsudku městského
soudu, kterými nelze přisvědčit stěžovateli postavení účastníka řízení.
[15] Dále se žalovaný vyjádřil k jednotlivým imisím, jejichž negativní vliv v důsledku bourání
stavby stěžovatel namítá. Dovodil, že vydaným povolením k odstranění stavby s konkrétně
stanoveným technologickým postupem bouracích prací nedošlo k přímému dotčení vlastnického
práva stěžovatele.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou, a není opodstatněné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[17] Kasační stížnost je důvodná.
[18] Nejprve se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku,
neboť ta je natolik závažnou vadou, že je třeba se jí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel
nenamítal, tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Má-li rozhodnutí soudu projít
testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
jednalo o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů podporujících
výrok rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li
soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS), nebo pokud zcela opomněl vypořádat
některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek zdejšího soudu
ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 8, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73,
publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74).
Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí, která
postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno
či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud
by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek);
jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publ.
pod č. 244/2004 Sb. NSS).
[19] Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku v tom, že se soud nezabýval
konkrétními skutečnostmi, které uvedl jako důkaz toho, že jeho vlastnická práva k bytu jsou
rozhodnutím žalovaného přímo dotčena. Žalovaný ani městský soud dle stěžovatele neřešili
otázku jednotlivých v úvahu přicházejících imisí ve vztahu k přímému dotčení stěžovatelových
práv.
[20] Městský soud dospěl při posuzování účastenství stěžovatele k závěru, že demolicí stavby
vůbec nedojde k přímému dotčení jeho práv, a proto není třeba se jednotlivými imisemi zabývat.
Nelze tedy říci, že by byl rozsudek nepřezkoumatelný. Otázkou však zůstává, zda je prvotní
právní úvaha soudu o (ne)možnosti přímého dotčení stěžovatele na jeho právech, od níž se poté
odvíjelo jak nezohlednění jednotlivých imisí, tak i nepřiznání statusu účastníka
stěžovateli, správná.
[21] Žalovaný i městský soud správně dovodili, že vzhledem k absenci speciální právní úpravy
účastenství v řízení o odstranění stavby dle §128 stavebního zákona, je třeba pro danou
věc použít úpravu obecnou obsaženou v §27 odst. 2 s. ř. Dle tohoto ustanovení jsou účastníky
správního řízení kromě osob vymezených v odst. 1 „též další dotčené osoby, pokud mohou
být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech“.
[22] Pro naplnění této definice účastenství postačuje pouhá možnost přímého dotčení
na právech nebo povinnostech rozhodnutím, které má být ve správním řízení vydáno. Zároveň
musí být splněna podmínka, že práva nebo povinnosti mohou být rozhodnutím dotčeny přímo,
tedy bezprostředně. Je povinností správního orgánu v jednotlivých případech posoudit, kteří
z vlastníků „sousedních“ pozemků a staveb na nich mohou být konkrétním rozhodnutím dotčeni
přímo. Samotná skutečnost, že pozemek stěžovatele sousedí s pozemkem, z něhož
má být odstraněna stavba, sama o sobě nezakládá stěžovateli účastenství v řízení o jejím
odstranění.
[23] Při vymezování okruhu osob, které mohou být přímo dotčeny, je třeba vycházet
z rozhodnutí, kterým by mělo správní řízení v ideálním případě skončit. To znamená z hlediska
účelu a cíle, pro který bylo zahájeno, a to podle toho, o jaký typ řízení půjde – z pohledu žadatele,
půjde-li o řízení o žádosti, tak zřejmě úplné vyhovění žádosti, nebo z pohledu správního orgánu,
půjde-li o řízení z moci úřední, tak zpravidla rozhodnutí o uložení povinnosti či odnětí práva
(srov. VEDRAL, J. Správní řád. Komentář. 2. vyd. Praha: Bova Polygon, 2012). V nyní
projednávané věci jde o řízení o odstranění stavby zahájené na žádost jejího vlastníka. Z jeho
pohledu ideálním výsledkem je tak povolení odstranění stavby, resp. reálné odstranění stavby.
Zejména ve vztahu k tomuto výsledku je poté třeba zkoumat naplnění definice účastenství
v řízení, tedy přímé dotčení stěžovatelových práv.
[24] Právním pojmem „přímé dotčení“ se v souvislosti se stavebním řízením zabýval Nejvyšší
správní soud ve svém rozsudku ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 As 16/2008 – 48, a dovodil, že „neurčitý
právní pojem „přímo dotčen na vlastnickém právu“ ve smyslu §34 odst. 1 stavebního zákona z roku 1976
je nutno interpretovat vždy s ohledem na okolnosti spočívající v povaze umísťované stavby a jejích možných
dopadech na okolí.“ V návaznosti na toto rozhodnutí poté v rozsudku ze dne 29. 6. 2011,
č. j. 7 As 54/2011 – 91 dovodil, že je „přímým dotčením nutno rozumět takovou možnou změnu poměrů
v lokalitě vyvolanou zamýšlenou stavbou, která má vliv na podstatu, obsah nebo výkon vlastnických či jiných
relevantních práv těmi, kdo tato práva mají.“
[25] Stěžovatel jak v žalobě, tak i v kasační stížnosti svými námitkami tvrdí dotčení svého
vlastnického práva ve vztahu k procesu odstraňování stavby (hluk spojený s demolicí, odvozem
suti, vibrace, prašnost…). Městský soud v této souvislosti konstatoval, že v případě vlastníků
sousední nemovitosti, tedy i v případě stěžovatele, by připadalo v úvahu jejich přímé dotčení
na právech, jež by bylo způsobilé založit jejich účastenství v daném řízení, pokud by zároveň bylo
naplněno kritérium minimální míry tohoto potenciálního dotčení. K naplnění tohoto kritéria však
dle městského soudu nedošlo. Přitom soud poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 8. 2009, č. j. 5 As 6/2009 – 94, kde se soud vyjádřil k situaci, kdy se vlastník sousední
nemovitosti cítil být přímo dotčen stavebními pracemi, k nimž dojde v souvislosti s v řízení
povolovanou stavbou: „přímým dotčením sousedních nemovitostí může být např. jejich dotčení zvýšenou
intenzitou dopravy v místě stavby vzhledem k jejímu účelu. Hledisko charakteru stavby a jejího účelu je přitom
ve věci zásadní. Nadto je nutno podotknout, že rušivé jevy, které stěžovatel zmiňuje, nejsou vyvolány stavbou
samotnou…, ale jsou nezbytnými běžnými průvodními jevy každé obdobné realizované stavby, tzn. vždy se bude
jednat dočasně o zvýšený hluk, provoz, zhoršení pohody bydlení apod. Tato negativa však dopadají i na jiné
obyvatele a osoby pohybující se v dané lokalitě, než toliko na majitele sousedních pozemků, tj. stěžovatele. Nejvyšší
správní soud na tomto místě uzavírá, že ani zde nelze hovořit o přímém dotčení vlastnického práva k pozemku
stěžovatele, i když není sporu o tom, že na svých právech pokojného užívání dotčen být po určitou dobu může.“
[26] V souvislosti s tímto rozhodnutím je však třeba podotknout, že v něm Nejvyšší správní
soud vycházel z odlišných skutkových a právních okolností. V řízení především nešlo
o odstranění stavby, ale o její povolení. Ačkoliv jsou si tato dvě řízení do jisté míry
podobná, v dané věci byla podstatným argumentem pro nepřiznání účastenství skutečnost,
že stavebnímu řízení předcházelo řízení územní, kde mohl stěžovatel své námitky uplatnit.
Ačkoliv mu v tom nebylo bráněno, neučinil tak. Nyní přezkoumávanému řízení o odstranění
stavby na žádost jejího majitele žádný jiný proces, kde by stěžovatel mohl své námitky uplatnit,
nepředcházel. Jediným řízením, kde by přicházela v úvahu obrana dotčených subjektů, tak bylo
právě řízení o odstranění stavby.
[27] V nyní projednávané věci zvolil městský soud jako kritérium přiznání pozice účastníka
řízení stěžovateli posouzení, zda dojde k dotčení jeho práv nad míru přiměřenou poměrům. Toto
kritérium se v judikatuře zdejšího soudu běžně vyskytuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 6. 2009, č. j. 5 As 67/2008 – 111). Je přitom nutné podotknout, že nejde
o jediné v úvahu přicházející kritérium. Často se lze setkat též s konstatováním přímého dotčení
na právech v situacích, kdy soud shledá, že je daný subjekt dotčen více, než kdokoliv jiný (toto
kritérium bylo zvoleno právě v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2009,
č. j. 5 As 6/2009 – 94, jímž městský soud podpořil svůj závěr o tom, že stěžovatel není přímo
dotčen na svých právech). Dle Nejvyššího správního soudu bylo pro nyní projednávanou situaci
kritérium dotčení nad míru přiměřenou poměrům zvoleno přiléhavě.
[28] Městský soud poté tuto míru charakterizoval jako míru odpovídající obdobné situaci v území
při obdobné demolici obdobné stavby. Takový výklad je však chybný. Míru přiměřenou poměrům
je třeba vykládat nikoliv vzhledem k obdobné demolici, ale ve vztahu k poměrům dané lokality
- v nyní projednávané věci tedy ve vztahu ke skutečnosti, že se jedná o obytnou zónu s několika
bytovými domy v bezprostřední blízkosti stavby. Z tohoto pohledu jsou již poté jednotlivé imise
relevantní jako faktory, které mohou míru přiměřenou poměrům překročit. Městský soud však svým
chybným výkladem obvyklých poměrů ke klíčovému posouzení vlivu jednotlivých imisí na vlastnické
právo stěžovatele nepřistoupil.
[29] Lze si představit celou řadu situací, kdy může právě samotný proces odstraňování
nemovitosti založit účastenství vlastníka nemovitosti sousední právě proto, že naruší poměry
v lokalitě obvykle panující. Zejména může jít o zasahování jednotlivými imisemi v souvislosti
s odstraňováním (hluk, prach, výskyt azbestu v odstraňované stavbě…). Právě na základě dotčení
vlastních práv těmito faktory se stěžovatel přiznání postavení účastníka řízení domáhal. Žalovaný
ani městský soud se však jimi nezabývali, omezily se pouze na obecná konstatování,
že posuzování jednotlivých imisí není pro věc relevantní. Jak však vyplývá z argumentace
uvedené výše, tento jejich právní závěr nebyl správný.
[30] Městský soud se měl ve vztahu k žalobním námitkám jednotlivými imisemi zabývat.
Pokud by přitom dospěl k závěru, že některá z nich představuje přímé dotčení stěžovatele nad míru
přiměřenou poměrům v dané lokalitě, měl mu právo účastnit se řízení přiznat. Vzhledem k tomu,
že městský soud vycházel při posuzování otázky účastenství v řízení o odstranění stavby
z nesprávných právních závěrů, je jeho rozhodnutí nezákonné. Nejvyšší správní je soud proto
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání, a věc vrátil městskému
soudu k dalšímu řízení.
[31] V dalším řízení je městský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
[32] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. července 2015
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu