ECLI:CZ:NSS:2015:1.AZS.214.2015:30
sp. zn. 1 Azs 214/2015 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: P. K, zastoupený
JUDr. Lucií Kýčkovou, advokátkou se sídlem Masarykova třída 537/7, Teplice,
proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů
1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 10. 2014, čj. MV-118860-3/SO-
2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 26. 8. 2015, čj. 15 A 71/2015 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátce JUDr. Lucii Kýčkové, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 8.228 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 10. 2014, čj. MV-118860-3/SO-2014, zamítl odvolání
žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky
ze dne 18. 7. 2014, čj. OAM-1488-8/ZR-2014; jím žalobci zrušil přechodný pobyt na území
České republiky podle §87d odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů. Důvodem zrušení pobytu byla skutečnost,
že se žalobce stal neodůvodnitelnou zátěží systému dávek pro osoby se zdravotním postižením
nebo systému pomoci v hmotné nouzi České republiky, jelikož se stal příjemcem dávek v hmotné
nouzi, a to příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení. Rozhodnutí žalovaného bylo žalobci
doručeno dne 15. 10. 2014.
[2] Žalobce podal dne 8. 12. 2014 návrh na zrušení rozhodnutí žalovaného, který adresoval
Okresnímu soudu v Teplicích. Okresní soud vydal dne 6. 5. 2015 usnesení čj. 18 C 395/2014,
kterým zastavil řízení o návrhu žalobce pro věcnou nepříslušnost. Žalobce následně podal
dne 10. 6. 2015 žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, kterou se domáhal zrušení
rozhodnutí žalované.
[3] Krajský soud napadeným usnesením žalobu odmítl pro její opožděnost. Uvedl, že podle
§72 odst. 1 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a §172 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců platí, že žalobu proti rozhodnutí žalované lze podat ve lhůtě 30 dnů od jeho
doručení, přičemž zmeškání této lhůty nelze prominout. Dále soud poukázal na znění
§72 odst. 3 s. ř. s., podle kterého platí, že žaloba byla podána dnem, kdy došla soudu
rozhodujícímu v občanském soudním řízení, který řízení pro věcnou nepříslušnost zastavil.
Napadené rozhodnutí bylo doručeno žalobci dne 15. 10. 2014, a tedy lhůta pro podání žaloby
počala běžet dne 16. 10. 2014. Tato lhůta pak skončila v pátek 14. 11. 2014. Žalobce však podal
žalobu k okresnímu soudu osobně až dne 8. 12. 2014. Je tedy patrné, že lhůta k včasnému podání
předmětné žaloby (30 dnů) nebyla zachována, jelikož žaloba nebyla předána soudu nebo jemu
zaslána prostřednictvím držitele poštovní licence, popř. zvláštní poštovní licence do 14. 11. 2014.
II. Důvody kasační stížnosti
[4] Proti usnesení krajského soudu brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou
kasační stížností. Namítl, že byl zkrácen na ústavně zaručeném právu na soudní ochranu, jelikož
měl být žalovaným poučen o možnosti domáhat se soudního přezkumu. Stěžovatel je cizinec,
nemá právnické vzdělání a jeho znalosti v oblasti soudního přezkumu správních rozhodnutí
nejsou takové, aby mohlo být jeho právo na soudní ochranu efektivně využito.
[5] Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, výslovně neukládá žalovanému povinnost poučit
účastníka řízení i o možnost napadnout správní rozhodnutí žalobou. Avšak podle §4 odst. 2 s. ř.
má správní orgán poskytnout dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech,
je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné. Žalovaný tak
měl stěžovatele poučit o možnosti obrátit se na soud.
[6] Žalovaný se ve stanovené lhůtě ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Správní řád v §4 odst. 2 stanoví, že „správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené
osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům
dotčené osoby potřebné.“
[10] Podle §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat „[…] ve lhůtě dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo
žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li
zvláštní zákon lhůtu jinou.“
[11] Ustanovení §172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanoví, že „žaloba proti správnímu
rozhodnutí musí být podána do 30 dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni nebo
ode dne sdělení jiného rozhodnutí správního orgánu, pokud není dále stanoveno jinak. Zmeškání lhůty nelze
prominout.”
[12] Podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. soud usnesením návrh odmítne, jestliže byl podán
opožděně.
[13] Nejvyšší správní soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že rozhodnutí žalovaného bylo
stěžovateli doručeno dne 15. 10. 2014, což vyplývá z doručenky, kterou stěžovatel vlastnoručně
podepsal. Návrh na zrušení rozhodnutí žalované doručil stěžovatel okresnímu soudu osobně
dne 8. 12. 2014. Okresní soud následně vydal dne 6. 5. 2015 usnesení čj. 18 C 395/2014 - 29,
kterým zastavil řízení pro věcnou nepříslušnost. Stěžovatel následně podal návrh na zrušení
rozhodnutí žalovaného již věcně i místně příslušnému krajskému soudu, a to dne 10. 6. 2015.
[14] Kasační soud konstatuje, že předmětná žaloba (již první návrh doručený okresnímu
soudu) byla podána opožděně, jelikož nebyla podána v zákonné 30 denní lhůtě,
tj. do 14. 11. 2014, a proto krajský soud postupoval správně, jestliže žalobu jako opožděnou
odmítl. V této souvislosti soud plně odkazuje rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 9. 2005, čj. 3 As 30/2005 - 66, dle kterého „při posuzování včasnosti správní žaloby podané
u správního soudu poté, kdy soud v občanském soudním řízení pravomocně zastavil řízení ve smyslu
§104b odst. 1 o. s. ř., je nezbytné kromě zjištění, zda byla žaloba ke správnímu soudu podána ve lhůtě jednoho
měsíce od právní moci rozhodnutí obecného soudu (§72 odst. 3 s. ř. s.), zkoumat i skutečnost, zda již při podání
žaloby k obecnému soudu nebyla zmeškána lhůta pro podání správní žaloby stanovené soudním řádem správním,
případně zvláštním zákonem. Podání žaloby u obecného soudu až po uplynutí této lhůty způsobuje opožděnost
i posléze podané správní žaloby, byť by byla podána v měsíční lhůtě od pravomocného zastavení občanského
soudního řízení [§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]“.
[15] Dále soud posoudil námitku ohledně absence přiměřeného poučení o možnosti domáhat
se soudního přezkumu, přičemž dospěl k závěru, že tato námitka není důvodná. Právní úprava
správního řádu, soudního řádu správního ani §172 zákona o pobytu cizinců nestanoví
obligatorní povinnost správních orgánů poučovat dotčené osoby o možnosti podat proti
správním rozhodnutím žalobu. Pouze výše citovaný §4 odst. 2 s. ř. upravuje poučovací
povinnost správních orgánů vůči účastníkům řízení. Správní orgán je však povinen poučovat
účastníka pouze o odvolání a rozkladu jakožto opravných prostředcích řádných, tj. směřujících
proti nepravomocným rozhodnutím. Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku ze dne 1. 2. 2006,
čj. 1 As 35/2005 - 61, uvedl, že „tato úprava má své opodstatnění: řízení o řádném opravném prostředku
totiž bezprostředně navazuje na řízení v I. stupni, a to jak fakticky z hlediska časového (odvolání, resp. rozklad,
je nutno podat do patnácti dnů od oznámení rozhodnutí), tak především z hlediska právních následků. Do doby,
než uplyne lhůta pro podání odvolání (rozkladu), nevyvolává rozhodnutí vydané v I. stupni zásadně právní
účinky, neboť není pravomocné; podá-li účastník řízení odvolání, zamezí tak tomu, aby již vydané rozhodnutí
nabylo právní moci a aby mohlo působit na právní vztahy (případy, kdy není odvolání nadáno odkladným
účinkem, jsou v řízení podle správního řádu výjimkou z pravidla). Teprve od okamžiku, kdy odvolací správní
orgán nevyhoví odvolání, může rozhodnutí I. stupně (které bylo v rozhodnutí o odvolání současně potvrzeno)
vyvolávat právní účinky, a to ve spojení s rozhodnutím odvolacím […] Jakkoli jsou tedy i mimořádné opravné
prostředky stále právními prostředky ochrany v rámci správního řízení, a tedy uvnitř soustavy správních orgánů,
není povinností správního orgánu, aby o nich účastníka poučoval (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 10. 2003, č. j. 7 Ads 42/2003 - 25, publikovaný pod č. 297/2004 Sb. NSS): je naopak
na vlastní iniciativě účastníka, aby se informoval o možnostech nápravy, pokud chce zvrátit již pravomocné
správní rozhodnutí […] Tím spíše se nelze domáhat toho, aby správní orgány poučovaly účastníky o možnosti
napadnout jejich rozhodnutí žalobou ve správním soudnictví (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 6. 2005, č. j. 5 As 10/2004 - 32). Řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je řízením
zcela odlišným od řízení správního, vedeným před jiným typem orgánu a podle jiných procesních pravidel. Jakkoli
správní soud vskutku přezkoumává správní rozhodnutí, nelze jeho činnost ztotožňovat s přezkumnou činností
správního orgánu v řízení o řádném či mimořádném opravném prostředku: soud totiž poskytuje účastníku
originární ochranu jeho veřejných subjektivních práv. Žaloba ve správním soudnictví je zvláštním typem prostředku
právní ochrany, nijak nesouvisejícím s opravnými prostředky ve správním řízení, a je plně v dispozici účastníka,
zda žalobou zpochybní pravomocné správní rozhodnutí, které zpravidla bylo již přezkoumáno ve správním
řízení.“
[16] Jak tedy vyplývá z výše uvedené judikatury, dotčená právní úprava vztahující
se na posuzovanou věc nestanoví žalovanému povinnost poučit stěžovatele o možnosti domáhat
se soudního přezkumu napadeného rozhodnutí. Žalovaný tak nepochybil, pokud stěžovatele
nepoučil o možnosti napadnout jeho rozhodnutí žalobou ve správním soudnictví. Stěžovatelův
odkaz na skutečnost, že je cizincem bez právnického vzdělání, je rovněž nedůvodný. Obecná
zásada, že neznalost zákona neomlouvá, se v tomto konkrétním případě plně uplatní, jelikož
stěžovatel je občanem Slovenské republiky, plynně se dorozumí a jeho schopnost aktivně
se zapojit do sociálního života v České republice je tedy v zásadě bezproblémová.
[17] Nejvyšší správní soud tedy neshledal pochybení v postupu žalovaného a plně
se ztotožňuje se závěry krajského soudu.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[18] Nejvyšší správní soud tedy neshledal námitky stěžovatele důvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
[19] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovanému v tomto řízení žádné náklady převyšující náklady běžné
administrativní činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Stěžovateli
byl usnesením krajského soudu ze dne 28. 7. 2015, čj. 15 A 71/2015 – 21, ustanoven zástupce
JUDr. Lucie Kýčková, advokátka. Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci
stěžovatele odměnu za dva úkony právní služby podle §11 odst. 1 písm. c) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to ve výši 3.100 Kč (srov. §9 odst. 4 písm. d) advokátního
tarifu) a náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 advokátního tarifu).
Po zvýšení o DPH (ustanovený zástupce stěžovatele je plátcem DPH) celková výše odměny
ustanovenému zástupci stěžovatele činí 8.228 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. října 2015
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu