ECLI:CZ:NSS:2015:1.AZS.99.2015:36
sp. zn. 1 Azs 99/2015 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: D. G., zastoupen
JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4,
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 4. 2014, č. j. MV-124492-3/SO-2013, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015,
č. j. 11 A 74/2014 – 84,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, č. j. 11 A 74/2014 – 84,
se z r u š u j e.
II. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 15. 4. 2014,
č. j. MV-124492-3/SO-2013, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu
řízení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti částku 25.456 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám JUDr. Marie Cilínkové, advokátky.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a potvrdila
rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „OAMP“),
ze dne 29. 8. 2013, č. j. OAM-58996-56/DP-2012. Tím byla zamítnuta žalobcova žádost
o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem
podnikání podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). OAMP shledal důvod pro zahájení řízení
o zrušení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů (§35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců), protože
žalobce přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza (§37 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců). Žalobce totiž ve správním řízení předložil údaje o výši svého příjmu, které neodpovídají
skutečnosti [§56 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců]. Žalobce je jednatelem a společníkem
společnosti s ručením omezeným. Odvody plateb na sociální zabezpečení a příspěvek na státní
politiku zaměstnanosti této společnosti za žalobce v období leden - březen 2013 odpovídaly
vyměřovacímu základu ve výši 8.000 Kč hrubé mzdy, což odpovídá částce, která byla v uvedené
době minimální mzdou. Podle předložených dokladů ovšem žalobci v těchto měsících byla
vyplácena čistá mzda ve výši 14.497 Kč. Stejně tak v letech 2011 – 2012 měl žalobce podle smluv
o výkonu funkce jednatele dostávat jiný příjem, než který vyplýval z předložených mzdových
dokladů. Zamítnutí žádosti žalobce také bylo přiměřené podle §174a zákona o pobytu cizinců.
Děti žalobce nikdy neměly povolen pobyt v České republice a manželka žalobce na území České
republiky pobývala pouze na základě výjezdního příkazu. Stěžovatel sice prodělal závažné
onemocnění, ale v rámci pobytové kontroly během správního řízení vypověděl, že v době
od 9 do 21 hodin pracuje. Jeho zdravotní stav proto nepředstavoval překážku vycestování.
Žalovaná se s tímto posouzením věci ztotožnila a v otázce příjmů stěžovatele ho podložila ještě
odkazem na daňová přiznání dané společnosti.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu u Městského soudu v Praze. Namítal,
že rozhodnutí žalované vychází z nesprávného právního posouzení věci a nedostatečně
zjištěného skutkového stavu. Žalovaná ani OAMP se nevypořádaly s veškerými námitkami
žalobce, uplatněnými ve správním řízení. Napadená rozhodnutí jsou nepřiměřená podle
§174a zákona o pobytu cizinců. Žalobce zpřetrhal své vazby v Rusku. Jedno z jeho dětí mělo
na podzim 2014 nastoupit v České republice na univerzitu. Nucené vycestování žalobce
by pak pro něj mělo zcela fatální důsledky z hlediska nutnosti léčby jeho závažného onemocnění.
Správní orgány nepřikládaly jeho zdravotnímu stavu dostatečnou váhu díky tvrzení o údajném
pracovním vytížení. Žalobce však nikdy nic takového neuvedl. V záznamu z pobytové kontroly
muselo dojít k chybě v překladu či protokolaci. U pobytové kontroly nebyl tlumočník a vyjádření,
které je mu takto připisováno, neodpovídá skutečnosti. I kdyby hypoteticky něco podobného
žalobce tvrdil, správní orgány nejsou kompetentní hodnotit závažnost jeho zdravotního stavu
a s ním související (ne)možnost vycestování.
[3] Krajský soud žalobu zamítl. Listina základních práv a svobod nezakládá nárok cizince
na pobyt na území České republiky, neboť takové právo je dáno pouze občanům České
republiky. Stejně tak neexistuje ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České
republiky, neboť je věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizího státního
příslušníka s ohledem na vlastní zájmy na svém území. Důvody, které vedly OAMP k zamítnutí
žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky, byly zcela jasné
a přesvědčivé. Stát důvodně očekává, že osoby pobývající na jeho území nebudou porušovat
právní předpisy. Ty nestanoví povinnosti cizincům samoúčelně. Pobyt byl žalobci povolen
za účelem podnikání a právě v rámci tohoto podnikání byly správními úřady shledány výrazné
nedostatky. Žalobce ve své žádosti nenaznačil, že by měl na území České republiky jakékoli
soukromé vazby. Uvedl výslovně, že s bývalou manželkou již nežije a obě jeho dospělé dcery
nežijí v České republice. O svém nezletilém synovi uvedl bez bližších podrobností, že s ním žije
ve společné domácnosti. Z podané žaloby bylo zřejmé, že v době vydání rozhodnutí žalované
syn žalobce pobýval v Rusku. Od správního úřadu v takové situaci nelze žádat, aby z vlastní
iniciativy zjišťoval, zda některý z jeho rodinných příslušníků přeci jen nežije v České republice,
a pokud ano, zda s ním účastník nesdílí společnou domácnost. Neuvedení a neprokázání
rozhodných skutečností musí za této situace jít k tíži žalobce.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností.
Opírá ji o důvod podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), a navrhuje zrušení rozsudku městského soudu i rozhodnutí obou správních
orgánů. Spolu s podáním kasační stížnost stěžovatel navrhl, aby jí byl podle §107 odst. 1 s. ř. s.
přiznán odkladný účinek.
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti s odkazem na zprávu ošetřujícího lékaře uvedl, že prodělal
dvě transplantace jater v Institutu klinické a experimentální medicíny (dále jen „IKEM“),
kde je nadále sledován a chodí tam na pravidelné kontroly. Ve stejném zdravotnickém zařízení
je stěžovatel sledován i kvůli onemocnění cukrovkou. Nadto stěžovatel musí podstoupit i léčbu
hepatitidy typu C. Tu může zajistit pouze IKEM, který disponuje nejlepšími odborníky v daných
lékařských oborech. Tyto skutečnosti vyplývají ze zdravotnické dokumentace stěžovatele, která
je součástí soudního spisu. Pacient po transplantaci jater potřebuje odpovídající péči a může
bezpečně měnit místo trvalého pobytu pouze v případě, že má dohodnuto převzetí do péče
v jiném transplantačním centru, které péči poskytuje na srovnatelné úrovni jako centrum,
kde byla provedena samotná transplantace. Takové ovšem v Rusku není. Ošetřující lékař uvedl,
že stěžovatel trpí rekurentní hepatitidou typu C ve štěpu jater. V horizontu několika týdnů
od podání kasační stížnosti bude muset zahájit protivirovou léčbu. Její náklady dosahují jednoho
milionu korun. V Rusku nejsou odborníci, kteří by se touto léčbou zabývali. Antivirová léčba
chronické hepatitidy typu C tam navíc není hrazena z veřejného zdravotního pojištění. S ohledem
na zajištění další zdravotní péče proto ošetřující lékař považuje nucené vycestování stěžovatele
z ČR za problematické.
[6] Stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně posoudil otázku splnění podmínek
pro zamítnutí jeho žádosti a přiměřenost tohoto rozhodnutí podle §174a zákona o pobytu
cizinců. Stěžovatel dále upozorňuje, že ve spise není opora pro závěr o trvajících vazbách
k Rusku, protože tuto zemi navštívil naposledy v roce 2011 pouze v rámci ozdravného pobytu.
Stěžovatel má gruzínskou národnost, ale ruské státní občanství. Nemůže se proto vrátit do Ruska
(kvůli diskriminaci Gruzínců) ani do Gruzie (kvůli ruskému občanství). Městský soud nenapravil
pochybení správních orgánů, díky nimž správní řízení trpělo vadami, které měly vliv
na zákonnost rozhodnutí. Správní orgány totiž nevyšly ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu,
o kterém nejsou důvodné pochybnosti [§3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní
řád“)]; nepřijaly řešení souladné s veřejným zájmem, které by odpovídalo okolnostem daného
případu (§2 odst. 4 správního řádu); a nezjistily všechny rozhodné okolnosti svědčící
ve prospěch stěžovatele (§50 odst. 2 a 3 správního řádu).
[7] Rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný, protože se na řadě míst zjevně
nevztahuje k posuzované věci stěžovatele. Odůvodnění bylo zřejmě paušálně zformulováno
za použití odůvodnění rozsudku v jiné věci. V rozsudku jsou vypořádávány údajné žalobní
námitky, které však stěžovatel v podané žalobě vůbec nevznášel. Není také jasné, jaká „příslušná
vyjádření jiných orgánů“ měl krajský soud na mysli, když uvedl, že se skutkové závěry správních
orgánů o tato vyjádření opírají. Pokud jde o informaci poskytnutou správou sociálního
zabezpečení, pak se tato informace nemůže týkat stěžovatele, ale jen jeho zaměstnavatele. Taková
informace nemůže ani v kombinaci s výpočty samotného správního orgánu sloužit jako podklad
pro závěr správních orgánů o porušení povinností ze strany stěžovatele. Stejně tak závěry
městského soudu k čl. 8 Úmluvy se nevztahují ke stěžovateli, který žádá o prodloužení pobytu
za účelem podnikání. Městský soud pak tvrdí, že se správní orgány podrobně zabývaly důvody
zamítnutí žádosti ve vztahu k trvalému pobytu, přestože stěžovatel žádá o pobyt dlouhodobý.
Nejde o pouhou nepřesnost, ale o použití paušálního odůvodnění namísto individuálního
posouzení případu stěžovatele.
[8] Stěžovatel předložil potvrzení o výši svého příjmu, které vyhotovil jeho zaměstnavatel,
tedy třetí a od stěžovatele odlišná osoba. Žalobce se účastní podnikání této třetí osoby, ale neměl
faktický vliv na obsah tohoto potvrzení. Předmětné doklady zpracovávala osoba pověřená
vedením účetnictvím pro danou společnost. Stěžovatel neměl až do rozhodnutí OAMP důvod
ověřovat kvalitu její práce. Jakmile se stěžovatel o údajných nesrovnalostech v účetnictví
dozvěděl, inicioval kroky, které vedly k ukončení spolupráce s touto osobou. Pochybení třetí
osoby mu jako fyzické osobě nemůže být kladeno k tíži v řízení o povolení dlouhodobého
pobytu, které s účetnictvím dané společnosti nesouvisí. Správnost údajů o výši jeho příjmů navíc
nebyla předmětem dokazování ve správním řízení ani v řízení před soudem. Napadená
rozhodnutí proto byla vydána v rozporu se zákazem tzv. překvapivých rozhodnutí.
III. Vyjádření žalované
[9] Žalovaná odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí a dodala, že žalovaný uvedl
podrobnosti o svém zdravotním stavu a o důvodech, proč nemůže v léčbě pokračovat v Rusku,
až ve své žalobě a následně v kasační stížnosti. Totéž platí i o jeho námitce, že kvůli
své národnosti a státní příslušnosti nemůže žít ani v Gruzii ani v Rusku. Ve správním řízení
stěžovatel doložil lékařskou zprávu, ze které vyplývá, že prodělal transplantaci jater. O několik
měsíců později ovšem v rámci pobytové kontroly uvedl, že od 9 hodin do 21 hodin běžně
pracuje. Z toho OAMP vyvodil, že mu jeho zdravotní stav nebrání v návratu do Ruska. Tyto
závěry stěžovatel ani nerozporoval v odvolání. Žalovaná a OAMP proto nemohly na dodatečné
námitky reagovat. Pokud je zdravotní stav stěžovatele natolik vážný, že mu neumožňuje návrat
do Ruska, stěžovatel má možnost požádat OAMP o dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu
na území [§33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců] a následně o vydání povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu z totožného důvodu.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Kasační stížnost je přípustná.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
a z důvodů v ní uvedených. Přitom přihlédl i ke skutečnostem, které je povinen zkoumat z úřední
povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost je důvodná.
[13] Stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně posoudil otázku splnění podmínek
pro zamítnutí jeho žádosti. Dodává, že pochybení osoby pověřené vedením účetnictví
společnosti mu jako fyzické osobě nemůže být kladeno k tíži v řízení o povolení dlouhodobého
pobytu, které s účetnictvím dané společnosti nesouvisí. Správnost údajů o výši jeho příjmů navíc
nebyla předmětem dokazování ve správním řízení ani v řízení před soudem. Podle §35 odst. 3
zákona o pobytu cizinců platí: „Dobu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nelze prodloužit,
pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza (§37).“ Ustanovení
§37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců pak stanoví, že „ministerstvo (…) zruší platnost víza
k pobytu nad 90 dnů, jestliže (…) cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza (…)“. Podle
§56 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců konečně platí: „Dlouhodobé vízum (…) ministerstvo
cizinci neudělí, jestliže předloží padělané anebo pozměněné náležitosti nebo údaje podstatné pro posouzení žádosti
v nich uvedené neodpovídají skutečnosti.“
[14] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
„nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“ Problematika
nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí je v judikatuře
Nejvyššího správního soudu bohatě zastoupena (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 - 64). Rozhodnutí soudu je třeba považovat za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů, pokud například není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého
důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné, proč nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci v žalobě, proč podřadil daný skutkový stav pod určitou právní normu.
O nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů se jedná rovněž i v případě, kdy soud opomněl
vypořádat některou z uplatněných námitek, nebo pokud odůvodnění napadeného rozhodnutí
obsahuje pasáže citované z jiného rozhodnutí, které se však týkalo skutkově i právně odlišné věci,
aniž by soud rozvedl způsob aplikace závěrů vyslovených v takovém rozhodnutí na posuzovaný
případ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2012, č. j. 8 Afs 60/2012 - 27).
[15] Městský soud pouze obecně uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí OAMP a žalované
je patrné, že se konkrétním jednáním žalobce podrobně zabývaly a toto jednání vyhodnotily
z pohledu zákonem stanovených podmínek, přičemž skutkové závěry o jednání žalobce vycházejí
z obsahu předloženého spisového materiálu a opírají se o příslušná vyjádření orgánů veřejné
správy. Závěr o splnění podmínek pro neprodloužení pobytu je podle městského soudu správný.
Městský soud nebyl v otázce splnění podmínek §56 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců
konkrétnější a v této obecné rovině se ztotožnil s hodnocením správních orgánů.
[16] Ze spisového materiálu vyplývá, že OAMP se nejprve zaměřil na příjmy stěžovatele
za měsíce leden – březen 2013. Stěžovatel dokládal, že obdržel příjem ve výši 14.497 Kč.
Na základě dotazu u příslušné správy sociálního zabezpečení OAMP ovšem zjistil, že společnost
stěžovatele odvádí platby ve výši odpovídající jeho minimálně mzdě. Poté se zaměřil na příjmy
stěžovatele v letech 2011 a 2012. V těchto letech neodpovídaly částky skutečně vyplacené
stěžovateli částkám, které měly být vyplaceny podle příslušných smluv o výkonu funkce jednatele.
Z toho OAMP vyvodil závěr, že stěžovatel předložil doklady s údaji, které neodpovídají
skutečnosti. Dodal, že stěžovatel účelově navyšuje prostředky, aby prokázal zákonem stanovenou
minimální výši finančních prostředků k zajištění pobytu na území podle §46 odst. 7 písm. b)
zákona o pobytu cizinců.
[17] Podle Nejvyššího správního soudu jsou tyto závěry ovšem vystavěny na chybných
úvahách při aplikaci §56 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Ten neříká, že OAMP
dlouhodobé vízum neudělí, pokud cizinec pravděpodobně předložil údaje, které neodpovídají
skutečnosti. Pro zamítnutí žádosti musí být postaveno najisto, že předložené údaje neodpovídají
skutečnosti. Pouhé zpochybnění údajů předložených cizincem nepostačuje. Pokud OAMP tvrdí,
že údaje neodpovídají skutečnosti, má povinnost toto tvrzení i prokázat. Podle Nejvyššího
správního soudu ale zjistil pouhý rozpor v údajích, ze kterého ovšem nevyplývá, že stěžovatelem
tvrzený příjem najisto neodpovídá skutečnosti. Z informací o odvodech na sociální zabezpečení
jednoznačně nevyplývá, že skutečnost byla jiná, než jak ji dokládal stěžovatel. Mohlo
opravdu dojít k chybě ve správě účetnictví popřípadě zkreslování údajů. Při výkladu a aplikaci
§56 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců v posuzované věci ovšem jde o skutečný příjem
stěžovatele. Z informací o platbách na sociální zabezpečení z tohoto pohledu vyplývá maximálně
závěr, že společnost, jejímž je stěžovatel jednatelem a společníkem, měla odvést více,
než odvedla. Nevyplývá z nich závěr, že stěžovatel určitě měl jiný příjem, než tvrdí. To samé platí
pro smlouvy o výkonu funkce jednatele, které nevylučují, že stěžovatel reálně dostával i další
příjem nad rámec smluvené měsíční částky. OAMP nicméně pouze na základě těchto smluv
a informací od správy sociálního zabezpečení došel k tomu, že stěžovatel jím tvrzený příjem
nedostával. Z důvodů, které výslovně neuvedl, upřednostnil údaje poskytnuté správou sociálního
zabezpečení a údaje ze smluv o výkonu funkce jednatele. Tyto údaje podle něj byly onou
skutečností ve smyslu §56 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, které stěžovatelem předložené
údaje neodpovídaly. Z jeho rozhodnutí ale není zjevné proč. Tato úvaha je však pro rozhodnutí
o neprodloužení pobytu z důvodu, že stěžovatel předložil údaje neodpovídající skutečnosti, zcela
zásadní. Podle Nejvyššího správního soudu z odůvodnění OAMP totiž nevyplývá
jednoznačný závěr, že stěžovatel předložil údaje, které neodpovídají skutečnosti, jak vyžaduje
§56 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců.
[18] Žalovaná se závěry OAMP souhlasila. Na rozdíl od něj ještě dodala, že z daňových
přiznání dotčené společnosti vyplývá, že v roce 2011 nevykazovala skoro žádné výnosy,
a za rok 2012 vykázala pouze ztrátu odpovídající mzdovým nákladům za stěžovatele a jeho
manželku. Podle žalované je proto otázkou, zda společnost vůbec nějakou mzdu stěžovateli
vyplácela. Jedinými osobami, které ve společnosti figurují, byli pouze stěžovatel a jeho manželka.
Ti mají jako jednatelé povinnost zajistit řádné vedení účetnictví. Společnost podle žalované
zřejmě existuje jen proto, aby umožnila stěžovateli získat povolení k dlouhodobému pobytu
na území České republiky. Žalovaná tím ale navázala na chybné úvahy OAMP. Na jednu stranu
pochybuje, zda společnost vůbec nějakou mzdu stěžovateli platila, současně ovšem sama uvádí,
že za rok 2012 vykázala v daňovém přiznání částku, která odpovídá částce mzdových nákladů
za stěžovatele a jeho manželku. Z daňového přiznání opět nelze dovodit, že skutečný příjem
stěžovatele byl v tomto období určitě jiný, než tvrdí. Žalovaná stejně jako OAMP neodůvodnila,
proč jsou údaje z daňového přiznání skutečností podle §56 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu
cizinců a potvrzení o příjmu předložené stěžovatelem nikoliv. Uvedená daňová přiznání se navíc
netýkala výše uvedeného období leden – březen 2013.
[19] Žalovaná si poté poněkud protiřečí v otázce odpovědnosti za účetnictví. Tím sama říká,
že skutečnost ve smyslu §56 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců může být taková, jak ji tvrdí
stěžovatel, ale že je mu třeba k tíži přičíst nesrovnalosti v účetnictví. Pokud ovšem skutečnost
může být taková, jak ji tvrdí stěžovatel, pak žalovaná vůbec nemohla dojít závěru, že byly splněny
podmínky pro zamítnutí jeho žádosti podle §56 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců.
Z obchodní odpovědnosti jednatele za řádné vedení předepsané evidence a účetnictví nelze tímto
způsobem dovozovat negativní veřejnoprávní důsledky pro žádost o prodloužení dlouhodobého
pobytu podle uvedeného ustanovení. To samozřejmě nevylučuje, aby žadatel naplnil jiný důvod
pro neprodloužení dlouhodobého pobytu podle §56 zákona o pobytu cizinců. Na základě výše
uvedeného Nejvyšší správní soud shledal rozhodnutí žalované nepřezkoumatelným
pro nedostatek důvodů.
[20] Pokud se i městský soud s právě popsanými chybnými rozhodnutími s velmi povrchním
a obecným odůvodněním ztotožnil, nelze ani jeho rozsudek hodnotit jinak než jako
nepřezkoumatelný. Obzvláště pro něj totiž v otázce splnění podmínek §56 odst. 1 písm. e)
zákona o pobytu cizinců platí závěry výše citované judikatury. Z rozsudku městského soudu totiž
není zřejmé, jakými úvahami se řídil, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
v žalobě, či proč podřadil daný skutkový stav pod určitou právní normu. Městský soud také
v rozsudku uvedl, že „pobyt byl žalobci povolen za účelem podnikání – účasti v právnické osobě – a právě
v rámci tohoto podnikání byly správními úřady shledány výrazné nedostatky.“ Tím ovšem stejně jako
žalovaná a OAMP nepřípustně „dopisuje“ do §56 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců něco,
co v něm není. V otázce splnění podmínek §56 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců je proto
rozsudek městského soudu taktéž nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
[21] S ohledem na shora uvedené rozhodl Nejvyšší správní soud o zrušení napadeného
rozsudku městského soudu. Podle §110 odst. 1 s. ř. s. platí, že pokud dospěje k závěru
o důvodnosti kasační stížnosti, rozsudkem zruší rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátí
k dalšímu řízení. Současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu však může podle povahy věci
sám rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu nebo vyslovení jeho nicotnosti, pokud
byly již v řízení před krajským soudem pro takový postup důvody; ustanovení §75, §76, a §78
se použijí přiměřeně [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. Pravomoc k současnému zrušení rozhodnutí
správního orgánu přitom není vázána na návrh stěžovatele; je to Nejvyšší správní soud, který
zváží, zda je namístě pouze zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci krajskému soudu
k dalšímu řízení, či zda je racionální současné zrušení rozhodnutí správního orgánu (viz např.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2015, č. j. 1 Azs 140/2014 – 42,
a ze dne 18. 3. 2015, č. j. 1 Azs 174/2014 – 41).
[22] V daném případě jsou dány důvody k postupu podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
Rozhodnutí žalované totiž nemůže obstát z obdobných důvodů jako rozsudek městského soudu.
Žalovaná se v odůvodnění svého rozhodnutí nesprávně vypořádala s otázkou splnění podmínek
pro zamítnutí žádosti stěžovatele podle §56 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců. V dalším
řízení proto má dvě možnosti. Může v rámci doplnění skutkového stavu zjistit, jaký byl skutečný
příjem stěžovatele, a zda tak stěžovatel uváděl údaje o svém příjmu, které zjištěnému skutečnému
příjmu neodpovídají. Druhou možností je přezkoumatelné odůvodnění závěru, proč jsou
informace o platbách na sociální zabezpečení nebo údaje vyplývající ze smluv o výkonu funkce
či daňového přiznání skutečností podle §56 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, které
neodpovídají stěžovatelem tvrzené příjmy. Jinými slovy, musela by zdůvodnit, proč jsou
v posuzované věci věrohodnější, a proč je upřednostnila před doklady, které předložil stěžovatel.
Podle §78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. je žalovaná při dalším rozhodování
ve věci vázána právním názorem Nejvyššího správního soudu (k možnosti obdobného postupu
srov. např. rozsudek NSS ze dne 11. 7. 2012, č. j. 1 As 78/2012 – 35, či rozsudek
NSS ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 67/2013 - 42).
[23] Vzhledem k výše uvedenému se Nejvyšší správní soud blíže nezabýval dalšími
námitkami stěžovatele. Stěžovatel bude mít za dané procesní situace možnost uplatnit je v dalším
řízení před žalovanou. To se týká i námitek o údajně nepravdivých skutkových závěrech
pobytové kontroly v bydlišti stěžovatele nebo nemožnosti vycestovat do Ruska či Gruzie
ze zdravotních a národnostních důvodů. Tyto námitky totiž stěžovatel uvedl až v žalobě, aniž
by je předtím zmínil v řízení před OAMP nebo v odvolání proti jeho rozhodnutí. V řízení
o žádosti je však zásadně na žadateli, aby tvrdil a prokazoval skutečnosti odůvodňující jeho
žádost. Neuplatní se zde stejné zásady jako v řízení zahájeném z moci úřední, kde má hlavní
odpovědnost za zjištění skutkového stavu pro změnu správní orgán (viz §50 odst. 3 správního
řádu). Správní soudnictví je sice vystavěno na principu tzv. „plné jurisdikce“. Z tohoto principu
vyplývá, že „soud při svém rozhodování nesmí být omezen ve skutkových otázkách jen tím, co zde nalezl správní
orgán, a to ani co do rozsahu provedených důkazů, ani jejich obsahu a hodnocení ze známých hledisek závažnosti,
zákonnosti a pravdivosti. Soud tedy zcela samostatně a nezávisle hodnotí správnost a úplnost skutkových zjištění
učiněných správním orgánem a zjistí-li přitom skutkové či (procesně) právní deficity, může reagovat jednak
tím, že uloží správnímu orgánu jejich odstranění, nahrazení či doplnění nebo tak učiní sám.“ (viz rozsudek
ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 32/2006 - 99, publikovaný pod č. 1275/2007 Sb. NSS). Jak ovšem
Nejvyšší správní soud uvedl v právě citovaném rozsudku: „Není však cílem soudního přezkumu
ve správním soudnictví nahrazovat činnost správního orgánu. Východiskem přístupu soudu pro rozhodnutí,
zda a do jaké míry případně dokazování provádět, bude posouzení důvodnosti podané žaloby z hlediska
uplatněných žalobních námitek. Soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako „odvolací řízení“ v plné
apelaci, proto také důkazní aktivita soudu bude vždy činností doplňkovou, nikoliv dominantní.“
[24] Žalovaná a OAMP nemohly reagovat na námitku, týkající se údajně nepravdivých
skutkových závěrů pobytové kontroly v bydlišti stěžovatele a z toho vyplývajícího nesprávného
hodnocení zdravotního stavu stěžovatele. To samé platí i pro námitku nemožnosti vycestovat
do Ruska či Gruzie. Stěžovatel přitom měl před vydáním rozhodnutí možnost vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí podle §36 odst. 3 správního řádu. Mohl uvést veškeré opomenuté
skutečnosti, které považuje za důležité, a mohl v tomto smyslu předložit důkazy. Stěžovatel však
této možnosti v tomto směru plně nevyužil. Namísto toho se snažil tato svá opomenutí
překlenout uplatněním daných námitek v řízení před městským soudem. Měl však ve správním
řízení lépe dbát o ochranu svých práv (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 7. 2013, č. j. 3 Azs 5/2013 – 27; či ze dne 25. 6. 2009, č. j. 7 Azs 51/2009 – 49).
Vzhledem ke zrušení rozhodnutí městského soudu a žalované stěžovatel ovšem dostává „druhou
šanci“. Bude tak moci tyto námitky uplatnit a dát tak žalované příležitost se s nimi vypořádat.
V. Závěr a náklady řízení
[25] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Současně shledal
důvody ke zrušení rozhodnutí žalované [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. Proto zrušil
rozsudek městského soudu i žalované a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V něm
je žalovaná vázána právním názorem Nejvyššího správního soudu [§78 odst. 5 ve spojení
s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
[26] O návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud nerozhodoval, protože bez zbytečného prodlení po poučení účastníků a obstarání nutných
podkladů rovnou, a v zákonné lhůtě pro rozhodnutí o odkladném účinku, přistoupil k rozhodnutí
ve věci samé.
[27] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. platí, že pokud Nejvyšší správní soud v případě
zruší rozhodnutí žalovaného podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., rozhodne o nákladech řízení
o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch,
podle §60 odst. 1 s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení
stěžovatele v tomto případě tvoří soudní poplatky, odměna jeho zástupkyně [§11 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif)] a hotové výdaje. Na soudních poplatcích stěžovatel zaplatil celkově 9.000 Kč
(podání žaloby, návrh na přiznání odkladného účinku žaloby, podání kasační stížnosti). Nejvyšší
správní soud poté přiznal stěžovateli částku 3.100 Kč za čtyři úkony právní služby, spočívající
v převzetí věci, podání žaloby, účasti na jednání před soudem a podání kasační stížnosti
[§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]. Stěžovatel si nárokoval odměnu
i za další poradu před podáním kasační stížnosti a převzetí zastoupení pro řízení o ní. Příslušnou
částku za tyto dva úkony ovšem Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřiznal. Stěžovatel totiž
nedoložil, že by zmíněná porada přesahovala jednu hodinu [viz §11 odst. 1 písm. c) advokátního
tarifu] a jeho zástupkyně také při přijetí zastoupení pro řízení o kasační stížnosti reálně nepřevzala
novou věc (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2015,
č. j. 1 Azs 174/2014 – 41). Nejvyšší správní soud dále přiznal čtyřikrát částku 300 Kč jako
paušální náhradu výdajů spojenou s příslušnými úkony (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože
advokátka stěžovatele doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady o částku
odpovídající dani, kterou je povinna odvést podle zvláštního zákona z odměny za zastupování
a náhrad, a to o 2.856 Kč. Celková náhrada nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti tedy činí
25.456 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci na účet advokátky JUDr. Marie
Cilínkové do 30 dnů od právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2015
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu