ECLI:CZ:NSS:2015:10.ADS.198.2014:41
sp. zn. 10 Ads 198/2014 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: Asociace TRIGON,
o. p. s., se sídlem Skautská 1045/3, Ostrava – Poruba, zast. JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem
se sídlem Preslova 361/9, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí,
se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2010,
čj. 2010/25587-222, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 12. 6. 2014, čj. 6 Ad 13/2010 – 47,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2014, čj. 6 Ad 13/2010 – 47,
se ruší.
II. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 14. 5. 2010, čj. 2010/25587-222,
se r uší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 19 584 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce
JUDr. Filipa Jirouska, advokáta.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 26. 1. 2010, čj. MSK/1400/2010, sp. zn. SOC/11372/2009/Urb,
uložil Krajský úřad Moravskoslezského kraje (dále jen „krajský úřad“) žalobci pokutu
za spáchání správního deliktu dle §107 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách,
ve znění účinném pro projednávanou věc, ve výši 60 000 Kč a uložil mu povinnost nahradit
paušální náklady správního řízení v částce 1000 Kč. Odvolání proti uvedenému rozhodnutí
žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 14. 5. 2010, čj. 2010/25587 – 222. Kasační stížností žalobce
(dále jen „stěžovatel“) napadá v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla
žaloba stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného jako nedůvodná zamítnuta.
II. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu
[2] Krajský úřad nabyl z prezentačních materiálů stěžovatele důvodné podezření,
že stěžovatel spáchal správní delikt tím, že jako právnická osoba poskytoval sociální služby
bez oprávnění k jejich poskytování dle §78 odst. 1 zákona o sociálních službách. Přípisem ze dne
23. 3. 2009, čj. MSK 50776/2009, proto stěžovateli oznámil zahájení správního řízení z moci
úřední o správním deliktu dle §107 odst. 1 zákona o sociálních službách a předvolal jej k ústnímu
jednání. Na základě provedeného dokazování dospěl krajský úřad k závěru, že stěžovatel
předmětný delikt spáchal, a uložil mu za něj pokutu ve výši 60 000 Kč. Ve výroku rozhodnutí
uvedl, že stěžovatel se deliktu dopustil tím, že poskytoval:
a) minimálně od 1. 9. 2007 do vydání rozhodnutí, na adrese Skautská 1045, 708 00 Ostrava – Poruba,
dle §37 odst. 1 písm. b) zákona o sociálních službách „odborné sociální poradenství“,
b) od 1. 4. 2009 do 30. 7. 2009, na adrese Vaškova 1449/16, byty č. 5, 6, 10 a 15, Ostrava – Moravská
Ostrava, dle §51 zákona o sociálních službách „chráněné bydlení“,
c) minimálně od 1. 1. 2008 do vydání rozhodnutí, na adrese Skautská 1045, 708 00 Ostrava – Poruba,
dle §67 zákona o sociálních službách „sociálně terapeutické dílny“ a
d) minimálně od 1. 5. 2007 do vydání rozhodnutí, na adrese Skautská 1045, 708 00 Ostrava Poruba,
dle §70 zákona o sociálních službách „sociální rehabilitace“.
[3] Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského úřadu odvolání, v němž namítal,
že výrok rozhodnutí není dostatečně určitý, neboť z něj není zřejmé, jakým konkrétním
jednáním se stěžovatel vytýkaného správního deliktu dopustil. Označení jednotlivých sociálních
služeb nepovažuje za dostatečné. Obdobně oznámení o zahájení řízení nepovažuje stěžovatel
za dostatečně určité, protože obsahuje pouze označení správního deliktu dle §107 odst. 1 zákona
o sociálních službách. Podle stěžovatele je rozhodnutí krajského úřadu nepřezkoumatelné,
neobsahuje vlastní výklad jednotlivých ustanovení zákona definujících předmětné sociální
služby. Krajský úřad se měl zabývat otázkou, jaký minimální obsah a rozsah musí činnost
stěžovatele zahrnovat, aby se již dala považovat za sociální službu, k jejímuž poskytování je nutná
registrace. V odvolání stěžovatel dále namítal, že žádná z jeho činností nenaplňuje znaky
sociálních služeb, neboť poskytoval pouze služby dle §69 a násl. zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o zaměstnanosti“).
Stěžovatel je přesvědčen, že mu vina nebyla dostatečně prokázána, neboť správní orgán vycházel
pouze z propagačních materiálů a listin, ze kterých použil pouze názvy jednotlivých služeb.
V těchto materiálech však byla použita terminologie z doby před účinností zákona o sociálních
službách.
[4] Žalovaný neshledal, že by rozhodnutí krajského úřadu bylo vydáno v rozporu s právními
předpisy. Řízení bylo zahájeno řádně; zástupce stěžovatele včetně jeho právního zástupce
byl několikrát seznámen s předmětem řízení. Oba uvedli, že obvinění rozumí a nežádají
další vysvětlení. Výrok rozhodnutí krajského úřadu považoval žalovaný za dostatečný,
neboť z obsahu rozhodnutí je zřejmé, čeho se stěžovatel dopustil a za co mu byla uložena
pokuta. Z provedeného dokazování dle žalovaného vyplývá, že sociální služby byly poskytovány
uživatelům, kteří nebyli vedeni v evidenci úřadu práce. Nejednalo se tedy o poskytování služeb
podle zákona o zaměstnanosti.
III. Řízení před městským soudem
[5] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu dle části třetí, hlavy II,
dílu 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v účinném znění (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel opětovně namítal neurčitost výroku rozhodnutí krajského úřadu a neurčitost oznámení
o zahájení řízení, s čímž se žalovaný nevypořádal dostatečně. Rozhodnutí žalovaného stěžovatel
považoval za nepřezkoumatelné, neboť žalovaný se nevypořádal se všemi uplatněnými
námitkami, zejména s námitkou, že krajský úřad neposoudil, jaký minimální obsah a rozsah musí
činnost stěžovatele zahrnovat, aby se již dala považovat za sociální službu.
[6] Městský soud se ztotožnil s vypořádáním věci žalovaným a žalobu jako nedůvodnou
zamítl. Výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně považoval městský soud
za dostatečně určitý, neboť skutková podstata předmětného deliktu je v zákoně vymezena
jako poskytování sociálních služeb bez oprávnění. Městský soud považoval za rozhodné,
že z rozhodnutí krajského úřadu je zřejmé, za co byla stěžovateli pokuta uložena.
Oznámení o zahájení řízení obsahuje všechny zákonné náležitosti. Neuvádí se v něm sice
konkrétně, jaké jednání stěžovateli správní orgán vytýkal, zástupci stěžovatele byli nicméně
s předmětem řízení seznámeni a podepsali, že obvinění rozumí a nežádají další vysvětlení.
Z těchto důvodů měl městský soud za to, že oznámení o zahájení řízení bylo učiněno
dostatečně určitě. Městský soud se dále ztotožnil se skutkovými zjištěními správních orgánů.
Dokazování považoval za dostatečné. K námitce obsahu a rozsahu poskytovaných služeb
městský soud uvedl, že není třeba, aby v rámci vytčených sociálních služeb byly poskytovány
všechny zákonem vyjmenované základní služby. Každý klient má jiné potřeby a poskytnutí
jednotlivých činností závisí vždy na konkrétním případu. Absence právního hodnocení
jednotlivých ustanovení zákona o sociálních službách není podle městského soudu vadou,
která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí správních orgánů.
IV. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[7] Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu včas podanou kasační stížností z důvodů
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[8] V kasační stížnosti stěžovatel zopakoval námitky uplatněné již v žalobě, které se týkaly
neurčitosti výroku a oznámení o zahájení řízení. Z obojího musí být zřejmé, jaké konkrétní
jednání je stěžovateli vytýkáno. Tuto podmínku však rozhodnutí krajského úřadu nesplňuje.
Městský soud se podle stěžovatele s těmito námitkami nevypořádal správně a dostatečně.
Podle názoru stěžovatele se žalovaný nevypořádal s některými uplatněnými námitkami
a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Námitku nepřezkoumatelnosti řádně nevypořádal
ani městský soud. Odůvodnění napadeného rozsudku vztahující se k rozsahu a obsahu
poskytovaných sociálních služeb nepovažuje stěžovatel za přesvědčivé. Městský soud
nevypořádal námitku týkající se absence právního hodnocení ustanovení zákona,
na jejichž základě byla stěžovateli uložena pokuta.
[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 16. 9. 2014, podle kterého bylo
rozhodnutí žalovaného řádně zdůvodněno. Stěžovatel nikdy v průběhu řízení nezpochybnil,
že se předmětného deliktu dopustil, pouze hájil názor, že k předmětným činnostem nebyla
registrace zapotřebí.
V. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[10] Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní namítány důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[11] Na základě ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu
rozhodnutí krajských soudů vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení
před soudem zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jako i v případech,
kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. K výše uvedeným vadám tedy Nejvyšší správní
soud přihlíží z úřední povinnosti. Napadený rozsudek soud přezkoumal z těchto důvodů,
přičemž přihlédl i k námitce nepřezkoumatelnosti uplatněné stěžovatelem, a vyvodil následující
závěry.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností
napadeného rozsudku. Stěžovatel namítal, že se městský soud nevypořádal s žalobní námitkou,
podle které správní orgány neprovedly právní hodnocení jednotlivých ustanovení zákona
o sociálních službách, na jejichž základě byla stěžovateli uložena pokuta. Městský soud se touto
otázkou zabýval v závěru napadeného rozsudku (konkrétně na str. 13) a dospěl k závěru,
že se nejedná o vadu, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Z hlediska
přezkoumatelnosti rozhodnutí je tedy nutno konstatovat, že městský soud tuto námitku
neopomenul a jeho rozhodnutí nelze z tohoto důvodu označit za nepřezkoumatelné.
[13] Stěžejní námitkou stěžovatel zpochybnil, zda je výrok rozhodnutí krajského
úřadu dostatečně určitý a srozumitelný. Žalovaný a městský soud neshledali námitku
důvodnou, neboť podle nich je z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zcela zřejmé,
čeho se stěžovatel dopustil a za co mu byla uložena pokuta.
[14] Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008,
čj. 2 As 34/2006 – 73, konstatoval, že výrok rozhodnutí o správním deliktu musí obsahovat
popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných
skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. V rozhodnutí dále uvedl,
že „[t]aková míra podrobnosti je jistě nezbytná pro celé sankční řízení, a to zejména pro vyloučení
překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté,
pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu“. Je nutno zdůraznit,
že rozhodnutí o správním deliktu nemá pouze represivní funkci, nýbrž i funkci preventivní.
Postihovanému subjektu musí být zřejmé, čeho konkrétně se dopustil, jakým způsobem,
v čem je spatřována nebezpečnost jeho činu, aby se napříště mohl podobného jednání
vyvarovat. Rozšířený senát v citovaném rozhodnutí uzavřel, že nepostačí, pokud je specifikace
skutku uvedena pouze v odůvodnění správního rozhodnutí. Podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 11. 2007, čj. 7 As 7/2007 – 63, je výrok rozhodnutí konstitutivní,
esenciální, a proto nepominutelnou součástí správního rozhodnutí. Musí proto být formulován
tak, aby z něj bylo zcela jednoznačně patrno, jakého správního deliktu se stěžovatel dopustil,
jakým jednáním, a podle jakého ustanovení zákona mu byla stanovena správní sankce.
[15] Zákon o sociálních službách v §107 odst. 1 stanoví, že právnická osoba nebo podnikající
fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že poskytuje sociální služby bez oprávnění k jejich
poskytování. Podle výroku rozhodnutí krajského úřadu se stěžovatel dopustil správního
deliktu tím, že v určitých časových úsecích a na určitých místech poskytoval odborné sociální
poradenství, chráněné bydlení, sociálně terapeutické dílny a sociální dílny. Uvedené sociální služby
jsou však pouze kategoriemi vymezenými v §37 odst. 1 písm. b), §51, §67 a §70 zákona
o sociálních službách. Každé z těchto ustanovení obsahuje vlastní výčet základních činností,
kterými lze jednotlivé sociální služby poskytovat. Výrok prvostupňového rozhodnutí měl
v souladu se zákonem a výše citovanými judikáty Nejvyššího správního soudu obsahovat
konkrétní popis jednání, resp. činnosti, poskytované v uvedeném čase a místě. Pouhý odkaz
na ustanovení zákona, resp. název sociální služby, která je předmětným ustanovením upravena,
nelze považovat za dostatečné. Uvedené platí obzvláště za situace, kdy stěžovatel již v průběhu
správního řízení konkrétně uváděl, které činnosti spadající do jednotlivých sociálních služeb
neposkytoval.
[16] Nejvyšší správní soud se neztotožnil s hodnocením městského soudu, podle kterého
je výrok rozhodnutí krajského úřadu dostatečně určitý. Stejnou vadou je však zatíženo rozhodnutí
žalovaného, neboť i žalovaný shledal výrok rozhodnutí krajského úřadu dostatečným.
[17] S touto otázkou souvisí i námitka nedostatečně určeného předmětu řízení v oznámení
o zahájení správního řízení. Krajský úřad stěžovateli zaslal Oznámení o zahájení správního
řízení z moci úřední ze dne 23. 3. 2009, čj. MSK 50776/2009, sp. zn. SOC/11372/2009/Urb,
podle něhož se zahajuje řízení „o správním deliktu dle §107 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb.,
o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů“. Zástupce stěžovatele byl v průběhu správního
řízení o jeho předmětu několikrát informován. Přítomen byl i právní zástupce. Oba uvedli,
že obvinění ve věci rozumí a nežádají dalšího vysvětlení. Městský soud považoval na základě
těchto skutečností námitku za nedůvodnou.
[18] K otázce dostatečného oznámení o zahájení řízení se vyjádřil Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, čj. 1 Afs 58/2009 – 541. V něm je mimo jiného uvedeno,
že předmět řízení musí být v oznámení o zahájení řízení identifikován dostatečně určitě
tak, aby účastníkovi řízení bylo zřejmé, jaké jeho jednání bude posuzováno, a aby bylo zaručeno
jeho právo účinně se v daném řízení hájit. Oznámení o zahájení řízení v projednávané věci
proto Nejvyšší správní soud nepovažuje za dostatečné, neboť předmět řízení nebyl s ohledem
na již uvedené dostatečně identifikován konkrétním jednáním, v němž je spatřováno pochybení
stěžovatele. Stěžovatel nicméně ve správním řízení uvedl, že obvinění rozumí a nežádá další
vysvětlení. Vzhledem k těmto specifickým okolnostem by bylo možno uzavřít, že oznámení
o zahájení řízení splnilo svůj účel, a nedokonalý popis jednání ve fázi zahájení řízení nezpůsobil
vzhledem k uvedeným skutkovým okolnostem věci vadu, která by sama o sobě měla za následek
nezákonnost správního rozhodnutí.
[19] Stěžovatel dále namítal, že se městský soud nevypořádal dostatečně s žalobní námitkou,
podle které je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné.
[20] V odvolání proti rozhodnutí krajského úřadu stěžovatel kromě jiného namítal,
že mu nebyla dostatečně prokázána vina, neboť správní orgán vycházel pouze z propagačních
materiálů, z rozhodnutí prvního stupně není zřejmé, jaké činnosti a v jakém rozsahu měl
stěžovatel poskytovat, aby se jednalo o poskytování sociálních služeb, k nimž je zapotřebí
registrace.
[21] Rozhodnutí žalovaného je celkově stručné a mnoha námitkami se zabývá velmi
obecně. Odvolacími námitkami uvedenými v předcházejícím bodě tohoto rozsudku
se žalovaný nezabýval vůbec, ačkoliv k tomu byl jakožto správní orgán druhého stupně
povinen. Tím zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti (srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, čj. 3 As 51/2007 – 84, a ze dne 25. 11. 2009,
čj. 7 Afs 116/2009 – 70). Považoval-li tedy městský soud odůvodnění rozhodnutí žalovaného
za dostatečné a přezkoumatelné, nelze se s ním ztotožnit. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu
přisvědčil stěžovateli, neboť městský soud pochybil, pokud označil rozhodnutí žalovaného
za přezkoumatelné.
[22] Městský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal žalovaným nijak
nezohledněnou odvolací námitku, podle níž není z odůvodnění rozhodnutí krajského
úřadu zřejmé, jaký minimální obsah a rozsah musí činnost stěžovatele zahrnovat,
aby se již dala považovat za sociální službu, k jejímuž poskytování je nutná registrace.
Posouzení důvodnosti této námitky však primárně náleží žalovanému v odvolacím řízení.
Vzhledem k tomu, že se žalovaný touto námitkou vůbec nezabýval, nemohl se ani městský soud
zabývat její důvodností. Rozhodnutí žalovaného je z uvedeného důvodu nepřezkoumatelné.
VI. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud dospěl v posuzovaném případě k závěru, že městský soud zatížil
napadený rozsudek vadou, pro kterou Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §110
odst. 1 s. ř. s. větou první před středníkem napadený rozsudek zrušil. Současně zdejší soud
ze stejných důvodů shledal, že již v řízení před městským soudem byly splněny podmínky
dle ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s., a zrušil proto rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí
ze dne 14. 5. 2010, čj. 2010/25587-222, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[24] V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
ohledně náležitostí výroku správního rozhodnutí krajského úřadu a oznámení o zahájení řízení;
je také povinen se zabývat všemi řádně uplatněnými odvolacími námitkami.
[25] V případě, kdy Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně
zrušil i rozhodnutí správního orgánu, je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační
stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí městského soudu
(§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří
v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným
výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 11. 2008, čj. 1 As 61/2008 – 98).
[26] Při rozhodování o náhradě nákladů řízení tedy vychází soudní řád správní
z celkového úspěchu ve věci. Žalovaný ve věci celkový úspěch neměl, náhrada nákladů
řízení mu proto nenáleží. Žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto mu zdejší soud dle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přiznal náhradu nákladů řízení proti žalovanému.
Tyto náklady řízení jsou tvořeny jednak částkou 8000 Kč za soudní poplatky (2000 Kč za žalobu
a 5000 Kč za kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu). Dále jsou náklady řízení tvořeny
částkou 12 584 Kč.
[27] Zástupce žalobce před městským soudem učinil celkem tři úkony právní služby,
kterými jsou převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
v účinném znění (dále jen „advokátní tarif“)], písemné podání ve věci samé (žaloba) ve smyslu
§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, a účast na jednání před soudem dle §11 odst. 1 písm. g)
advokátního tarifu. V řízení před Nejvyšším správním soudem učinil zástupce žalobce jeden úkon
právní služby dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu spočívající v podání kasační stížnosti
proti rozsudku městského soudu. Celkově tedy zástupce žalobce učinil čtyři úkony právní služby.
Za dva úkony v řízení před městským soudem (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby)
mu náleží mimosmluvní odměna ve výši 2100 Kč za každý z nich [§9 odst. 3 písm. f) ve spojení
s §7 bodem 5 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2012]. Za každý ze zbývajících
dvou úkonů právní služby (účast na jednání před soudem, podání kasační stížnosti) náleží
zástupci žalobce odměna ve výši 3100 Kč Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5
advokátního tarifu, v účinném znění]. Zástupci žalobce dále náleží částka 300 Kč paušální
náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Částka náhrady nákladů řízení
za uvedené čtyři úkony právní služby tedy činí 10 400 Kč. Zástupce žalobce je plátcem daně
z přidané hodnoty, celková částka náhrady se proto zvyšuje o 21 % sazby daně z přidané
hodnoty, odpovídající částce 2184 Kč, na částku 12 584 Kč.
[28] Celková výše náhrady nákladů řízení před městským soudem a Nejvyšším správním
soudem včetně zaplacených soudních poplatků tedy činí 19 584 Kč. Tuto částku je žalovaný
povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce JUDr. Filipa Jirouska, advokáta se sídlem
Preslova 361/9, Ostrava, ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2015
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu