ECLI:CZ:NSS:2015:10.AS.127.2014:74
sp. zn. 10 As 127/2014 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové,
soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: AQUAPOL,
spol. s r. o., se sídlem Chýnovská 1917/9, Tábor, zast. JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem
Čelkovická 445, Tábor, proti žalované: Česká obchodní inspekce, Ústřední inspektorát,
se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 3. 2013,
čj. ČOI 30701/13/O100/2000/03/13/Be/Št, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 4. 2014, čj. 10 A 68/2013 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Česká obchodní inspekce, inspektorát Jihočeský a Vysočina, uložila žalobci
(dále jen „stěžovatel“) rozhodnutím ze dne 18. 9. 2007, čj. ČOI 708/2007/2000/R21-03/ZOS
(dále jen „rozhodnutí ČOI“), pokutu ve výši 250 000 Kč dle ustanovení §24 odst. 1
zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném pro projednávanou věc
(dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), za uvádění nepravdivých, nedoložených a přehnaných
údajů v rámci distribuce zařízení AQUAPOL, typ G-RUSTICA, model GF 100-300,
ser. S17-X-P. Rozhodnutím žalované ze dne 12. 3. 2013, čj. ČOI 30701/13/O100/03/13/Be/Št
(dále jen „rozhodnutí žalované“), bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně změněno
tak, že v části týkající se uvádění nedoložených údajů bylo zrušeno a správní řízení v této části
zastaveno. Stěžovateli byla rozhodnutím žalované snížena uložená pokuta na částku 190 000 Kč
za uvádění nepravdivých a přehnaných údajů v rámci distribuce zařízení AQUAPOL obecně
jakožto součásti zvlhčovacího systému nabízeného stěžovatelem. Projednávanou kasační stížností
stěžovatel napadá v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
(dále jen „krajský soud“), kterým byla žaloba stěžovatele proti rozhodnutí žalované zamítnuta.
II. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu
[2] Správní orgán prvního stupně provedl dne 16. 8. 2002 kontrolu v sídle stěžovatele
za účelem zjištění, zda nedochází ke klamání spotřebitele ohledně deklarovaných vlastností
zařízení AQUAPOL určených k vysoušení zdiva a objektů. Kontrola byla provedena na základě
simulované objednávky vysoušení objektu sídla inspektorátu správního orgánu prvního stupně,
v jehož rámci stěžovatel doporučil metodu vysoušení za použití zařízení AQUAPOL údajně
fungujícího na principu tzv. magnetokineze, resp. gravomagnetismu. Zařízení má dle údajů
uváděných stěžovatelem ve stručnosti z okolí přijímat energii, kterou následně využívá
k zatlačování vzlínající vlhkosti ve zdivu zpět do podloží objektu. Správní orgán prvního stupně
na základě odborných posudků vědeckých pracovišť dospěl k závěru, že stěžovatel uváděl
o vlastnostech zařízení AQUAPOL nepravdivé informace o principu fungování zařízení;
nedoložené informace o snížení pronikání vzlínající vlhkosti na rovnovážnou vlhkost zdiva
během tří let; a přehnané údaje o vysušení budovy Parlamentu v Budapešti. Stěžovateli byla
za toto jednání, kterého se dopustil prokazatelně ke dni 31. 5. 2002, rozhodnutím ředitele
inspektorátu ČOI Tábor ze dne 8. 4. 2003, čj. 2000-21/2003, uložena pokuta ve výši
250 000 Kč dle ustanovení §24 odst. 1 ve spojení s §8 odst. 1 zákona o ochraně
spotřebitele, která byla následně potvrzena i rozhodnutím žalované ze dne 23. 12. 2003,
čj. 3451/2000/2002/2003/Šu/Št. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“)
však toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 4. 10. 2006, čj. 9 Ca 28/2004 – 128, zrušil pro neurčitost
výroku.
[3] Stěžovateli byla následně pokuta ve stejné výši uložena rozhodnutím správního
orgánu prvního stupně ze dne 18. 9. 2007, čj. ČOI 708/2007/2000/R21-03/ZOS,
obsahujícím podrobný popis skutku ve výroku rozhodnutí. Rozhodnutí s drobnými
korekcemi potvrdila Ústřední ředitelka žalované rozhodnutím ze dne 7. 1. 2008,
čj. ČOI 5327/07/2008/0100/2000/07/2008/Be/Št. Toto rozhodnutí však bylo rozsudkem
městského soudu ze dne 9. 6. 2011, čj. 6 Ca 88/2008 – 50, opět zrušeno, tentokrát z důvodu
nepřítomnosti stěžovatele při odběru vzorků zdiva získávaných za účelem provedení
znaleckého posudku Ing. Burgetovou ke zjištění, zda stěžovatel uvádí nedoložené údaje o zařízení
AQUAPOL (snížení pronikání vzlínající vlhkosti na rovnovážnou vlhkost zdiva během
tří let). Nejvyšší správní soud tento závěr městského soudu rozsudkem ze dne 23. 8. 2012,
čj. 9 As 119/2011 – 101, potvrdil, nicméně jeho rozsudek zrušil, neboť městský soud
se nezabýval ostatními oddělitelnými a samostatně přezkoumatelnými žalobními námitkami.
Městský soud následně opětovně zrušil rozhodnutí Ústřední ředitelky žalované ze dne
7. 1. 2008, čj. ČOI 5327/07/2008/0100/2000/07/2008/Be/Št, ze stejného důvodu,
přičemž nyní se zabýval i ostatními uplatněnými žalobními námitkami, které shledal
nedůvodnými.
[4] Posledním rozhodnutím žalované bylo rozhodnutí ČOI v části týkající se uvádění
nedoložených údajů o zařízení AQUAPOL zrušeno a řízení v této části zastaveno. Pokutu bylo
dle ustanovení §24 odst. 9 zákona o ochraně spotřebitele možné uložit nejpozději do tří let
ode dne, kdy došlo k porušení povinností stěžovatele. Tato lhůta se v průběhu řízení
před správními soudy stavěla, nicméně pro správní orgány již ve zbývající krátké době
nebylo možné napravit vadu vytknutou městským soudem spočívající v nepřítomnosti
stěžovatele při odběru vzorků za účelem vypracování odborného posudku Ing. Burgetovou.
Nebylo by možné ani zopakovat odběr zdiva za stejných podmínek jako v roce 2003.
Žalovaná proto přistoupila k zastavení části řízení týkající se uvádění nedoložených údajů,
neboť tato část správního řízení byla založena právě na uvedeném odborném posudku.
Z uvedeného důvodu byla snížena pokuta z 250 000 Kč na 190 000 Kč. Žalovaná se zabývala
otázkou, zda pozdější právní úprava není pro stěžovatele příznivější, přičemž dospěla k závěru,
že nikoli. Pozdější právní vymezuje správní delikt stejně, naopak lze podle ní uložit přísnější
pokutu.
III. Řízení před krajským soudem
[5] Proti rozhodnutí žalované podal stěžovatel dne 13. 5. 2013 žalobu dle části třetí,
hlavy II, dílu 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v účinném znění (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel namítal, že poslední správní řízení bylo nesprávně dokončeno podle zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „správní řád
z roku 2004“). Podle stěžovatele mělo být postupováno dle zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád z roku 1967“).
Podle ustanovení §33 odst. 2 správního řádu z roku 1967 měla být stěžovateli dána před vydáním
rozhodnutí žalované možnost se seznámit s jeho podklady. Stěžovatel očekával, že z důvodu
vady správního řízení spočívající v nepřítomnosti stěžovatele při odběru vzorků zdiva
získávaných za účelem provedení znaleckého posudku Ing. Burgetovou budou podklady
pro vydání rozhodnutí dále doplňovány a bude mít ještě možnost se s nimi seznámit
před vydáním rozhodnutí žalované a navrhnout doplnění dokazování.
[6] Žalobou bylo dále namítáno, že již marně uběhla tříletá lhůta pro uložení pokuty
za předmětný delikt, neboť tato lhůta se dle §41 s. ř. s. staví po dobu řízení o žalobě
před krajským soudem, nikoli však po dobu řízení o kasační stížnosti. Uvedené ustanovení
se navíc dle stěžovatele nevztahuje na projednávanou věc. Na jeho základě se totiž staví lhůty
pro zánik odpovědnosti nikoli však lhůta pro uložení pokuty dle §24 odst. 9 zákona o ochraně
spotřebitele. Žalovaná obešla zákon tím, že po zrušení předchozího druhostupňového
rozhodnutí Městským soudem v Praze pouze vypustila část týkající se nedoložených
údajů a řízení v této části zastavila. Porušila tak povinnost zjistit stav, o němž nejsou
důvodné pochybnosti. Stěžovatel neuvedl nepravdivé údaje, neboť přístroj AQUAPOL
funguje deklarovaným způsobem, tj. transportuje molekuly vody do podzákladí objektu,
přičemž nezbytnou energii přijímá z anténního systému z okolí. Neuváděl ani přehnané údaje,
pokud uvedl mezi vysušenými objekty budovu parlamentu v Budapešti. Nikdy totiž neuváděl
rozsah vysoušení, ani že tento objekt vysušil celý. Žalovaná se podle žaloby nezabývala materiální
stránkou deliktu a tím, zda skutečně došlo k poškození spotřebitelů. Uloženou pokutu stěžovatel
považoval za nepřiměřenou, neboť se v jeho případě nejednalo o nikterak závažné jednání.
Šlo pouze o dílčí nesprávnosti v podkladových či prezentačních materiálech, které nemohly
poškodit spotřebitele.
[7] Krajský soud žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. Z odůvodnění napadeného
rozsudku vyplývá, že ve správním řízení mělo být postupováno podle správního řádu z roku
2004. Z ustanovení §179 tohoto zákona krajský soud dovodil, že bylo-li pravomocné rozhodnutí
zrušeno a vráceno k novému projednání již za účinnosti správního řádu z roku 2004,
postupuje se již podle tohoto zákona a nikoli podle dřívější úpravy. Na věc tedy nebylo
dle krajského soudu možné aplikovat ustanovení §33 odst. 2 správního řádu z roku 1967,
nicméně současný správní řád obsahuje obsahově shodnou úpravu v ustanovení §36 odst. 3.
Krajský soud konstatoval, že podklady nebyly od doby předchozího rozhodnutí žalované
doplňovány. Stěžovatel proto v tomto ohledu nemohl být postižen, přičemž žádné zkrácení
na svých právech netvrdil. Žalovaná pouze zastavila správní řízení v části týkající se uvádění
nedoložených údajů, přičemž tento postup neshledal krajský soud protizákonným.
Žalovaná se řídila závazným právním názorem městského soudu, přičemž na povinnost zjistit
skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nerezignovala. Naopak ji svým postupem
ctila. Ustanovení §41 s. ř. s., na jehož základě se po dobu řízení před soudem staví lhůta
pro zánik odpovědnosti, se dle krajského soudu vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.
Na základě této premisy dospěl krajský soud k závěru, že lhůta pro uložení pokuty
v projednávané věci ještě neuplynula.
[8] Krajský soud se ztotožnil se žalovanou v tom, že stěžovatel v rámci distribuce zařízení
AQUAPOL uváděl nepravdivé a přehnané údaje. Uvádění nepravdivých údajů spočívalo
v popisu způsobu fungování předmětného zařízení, které mělo pracovat na základě
principu tzv. gravomagnetismu či magnetokineze; přijímat energii z okolního anténního systému
a tímto způsobem transportovat molekuly vody ve zdech (vzlínající vlhkost) do podzákladí
objektu. Takový popis principu fungování zařízení byl však vyvrácen vědeckými pracovišti.
V propagačních materiálech stěžovatel uváděl, že vysušil budovu Parlamentu v Budapešti.
Krajský soud dospěl k závěru, že se jednalo o přehnaný údaj, neboť stěžovatel vysoušel
pouze 5% rozlohy uvedené budovy. Materiální stránka deliktu byla podle krajského soudu
naplněna již tím, že došlo k uvádění nepravdivých a přehnaných údajů. Újma spotřebitelům
může vzniknout již uváděním takových výše popsaných nepravdivých a přehnaných informací,
na jejichž základě by se spotřebitel mohl rozhodnout pro koupi zařízení. Výši pokuty uložené
stěžovateli shledal krajský soud přiměřenou a řádně odůvodněnou. Žalovaná přihlédla k povaze
protiprávního jednání i případným následkům.
IV. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[9] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační stížností z důvodů
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[10] Podle názoru stěžovatele měla žalovaná v posuzovaném případě při vydávání
žalobou napadeného rozhodnutí postupovat podle nového správního řádu, který byl
pro něho jakožto účastníka řízení příznivější. Za příznivější úpravu považuje stěžovatel
§33 odst. 2 správního řádu z roku 1967 oproti §36 odst. 3 správního řádu z roku 2004.
Před vydáním rozhodnutí měl mít možnost seznámit se s podklady, případně navrhnout
jejich doplnění. Na rozdíl od krajského soudu je stěžovatel přesvědčen, že ke změně spisu došlo
již tím, že žalovaná vypustila část rozhodnutí týkající se nedoložených údajů a snížila pokutu.
Podle stěžovatele žalovaná tímto postupem obešla zákon, čímž nesplnila povinnost zjistit
stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V okolních evropských zemích je stěžovatelem
deklarovaná metoda vysoušení akceptována. Správní spis podle stěžovatele neobsahuje podklady
pro jednoznačné rozhodnutí ohledně nepravdivosti popisu fungování zařízení AQUAPOL,
neboť podklady ve spisu podporují jak závěry žalované, tak závěry stěžovatele.
[11] Zákon o ochraně spotřebitele nedefinuje pojem nepravdivých a přehnaných údajů
o vlastnostech výrobku. Kasační stížnost se proto věnuje výkladu pojmu vlastnost výrobku
dle §8 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, přičemž stěžovatel dovozuje, že popis principu
fungování přístroje nelze považovat za údaj o vlastnostech zařízení. Stěžovatel nikdy neuváděl,
že vysušil celou budovu parlamentu v Budapešti, avšak i skutečných 5% je více než činí rozloha
vysoušeného objektu průměrného spotřebitele. V praxi se navíc vždy pracuje s určitou
nadsázkou. Předmětné údaje nebyly dle stěžovatele způsobilé negativně ovlivnit rozhodnutí
spotřebitele o pořízení zařízení AQUAPOL, čímž se krajský soud dostatečně nezabýval.
Ohledně splnění materiální stránky deliktu má stěžovatel za to, že mělo být zkoumáno,
kolik spotřebitelů si předmětné zařízení skutečně koupilo pod vlivem deliktního jednání
stěžovatele. Zařízení AQUAPOL skutečně funguje a úspěšně odstraňuje zemní vlhkost
v objektech. Stěžovatel za 12 let trvání sporu neeviduje jediný spor ohledně funkčnosti zařízení
AQUAPOL. Podle kasační stížnosti žalovaná překročila meze správního uvážení při ukládání
pokuty. Z rozhodnutí žalované byla vypuštěna ta část deliktu týkající se uvádění nedoložených
informací, kterou stěžovatel považuje za nejzávažnější. Výše pokuty proto měla činit maximálně
10 – 20 % původní částky. Stěžovatel dále namítal, že tržby zahrnuté do odůvodnění pokuty
nemají vypovídající hodnotu, zařízení po záplavách v roce 2002 nedoporučoval (pouze pravdivě
informoval o možnostech použití), výše sankce je nepřiměřená vzhledem k pokutám ukládaným
žalovanou v závažnějších případech.
[12] Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s vypořádáním věci krajským soudem.
[13] V následných podáních obě strany sporu setrvaly na svých již uplatněných tvrzeních.
V. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[14] Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
je v ní namítán důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a vada řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Dále je namítána nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[15] Na základě ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu
rozhodnutí krajských soudů vázán rozsahem a důvody kasační stížností, ledaže by bylo řízení
před soudem zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož i v případech,
kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. K těmto vadám tedy Nejvyšší správní soud
přihlíží z úřední povinnosti. Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek z těchto důvodů,
přičemž přihlédl i k námitce nepřezkoumatelnosti uplatněné stěžovatelkou, a vyvodil následující
závěry.
[16] Na úvod je třeba podotknout, že v řízení před krajským soudem bylo zpochybněno,
zda již neuplynula lhůta k uložení pokuty dle §24 odst. 9 zákona o ochraně spotřebitele.
Nejvyšší správní soud zkoumá tuto skutečnost z úřední povinnosti. V projednávané věci
proto ze správního a soudního spisu ověřil, zda lhůta pro uložení pokuty ještě neuplynula
a dospěl k závěru, že tomu tak není. Tato lhůta se dle §41 s. ř. s. po dobu všech řízení před soudy
stavěla. Není přitom rozhodné, zda se jedná o řízení před krajským soudem nebo řízení
o kasační stížnosti (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 9. 2012, čj. 8 Afs 29/2011 – 78).
[17] Nejvyšší správní soud se zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
Stěžovatel považoval napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, neboť se podle jeho názoru
krajský soud nedostatečně vypořádal se žalobní námitkou týkající se posouzení materiální stránky
deliktu, včetně způsobilosti předmětných nepravdivých či přehnaných údajů ovlivnit rozhodnutí
spotřebitelů o případné koupit zařízení. Krajský soud se však otázkou naplnění materiální
stránky deliktu zabýval podrobně v odstavci 34 napadeného rozsudku, včetně újmy ve vztahu
ke spotřebitelům a podrobně odůvodnil, proč nepovažuje námitku stěžovatele za důvodnou.
Napadené rozhodnutí tedy není z tohoto hlediska nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[18] Namítal-li stěžovatel, že ve správním řízení před vydáním rozhodnutí žalované mělo
být postupováno podle správního řádu z roku 1967, nelze se s ním ztotožnit. Předně je třeba
upozornit na ustanovení §179 odst. 1 správního řádu z roku 2004, podle něhož [ř]ízení,
která nebyla pravomocně skončena před účinností tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních předpisů.
Bylo-li rozhodnutí před účinností tohoto zákona zrušeno a vráceno k novému projednání správnímu orgánu,
postupuje se podle dosavadních předpisů. Nejvyšší správní soud uvedené ustanovení v rozsudku ze dne
18. 10. 2007, čj. 7 Ans 1/2007 – 100, interpretoval tak, že bylo-li správní rozhodnutí, které nabylo
právní moci za účinnosti správního řádu z roku 1967, správním soudem zrušeno již za účinnosti
správního řádu z roku 2004, postupuje se v dalším řízení podle správního řádu z roku 2004.
Stejným způsobem se s námitkou stěžovatele vypořádal krajský soud. Stěžovatel neuvedl žádnou
argumentaci způsobilou tento závěr zpochybnit.
[19] S ohledem na výše uvedené nelze souhlasit se stěžovatelem, že žalovaná měla postupovat
podle ustanovení §33 odst. 2 správního řádu z roku 1967. Povinnost správního orgánu seznámit
účastníka řízení s podklady rozhodnutí nicméně ve shodném rozsahu upravuje i ustanovení §36
odst. 3 správního řádu z roku 2004, na jehož základě [n]estanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům
před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele,
pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí vzdal. Ustanovení §90 odst. 1 písm. c) téhož zákona pak mimo jiné stanoví,
že podle §36 odst. 3 téhož zákona se postupuje, pouze pokud jde o podklady nově pořízené
odvolacím správním orgánem. V souvislosti s povinností správního orgánu seznámit
účastníka řízení s podklady pro vydání rozhodnutí je tedy vždy zapotřebí zkoumat,
zda byl správní spis po tom, co měl účastník správního řízení možnost se s ním seznámit,
následně doplňován či nikoli (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010,
čj. 8 Afs 21/2009 – 243). Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že stěžovateli byla
před vydáním předcházejícího druhostupňového rozhodnutí žalované, tj. rozhodnutí Ústřední
ředitelky žalované ze dne 7. 1. 2008, čj. ČOI 5327/07/2008/0100/2000/07/2008/Be/Št,
dána možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí. Předchozí rozhodnutí žalované
bylo zrušeno městským soudem, přičemž v následném rozhodnutí žalované byla pouze vypuštěna
část týkající se uvádění nedoložených údajů v rámci distribuce zařízení AQUAPOL a v této části
bylo správní řízení zastaveno. V projednávané věci správní spis nebyl doplňován, před vydáním
napadeného rozhodnutí obsahoval tedy pouze podklady, se kterými měl stěžovatel možnost
se seznámit již před vydáním předcházejícího rozhodnutí. Námitka tedy není důvodná.
[20] Má-li stěžovatel za to, že ke změně podkladů pro vydání rozhodnutí žalované došlo
již samotným zúžením deliktu, resp. snížení pokuty, nelze se s ním ztotožnit. Za podklady
rozhodnutí lze dle §50 odst. 1 správního řádu považovat zejména návrhy účastníků, důkazy,
skutečnosti známé správnému orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánu veřejné
moci, jakož i skutečnosti obecně známé. Jedná se tedy o jakékoliv dokumenty obsahující skutečnosti
potřebné ke zjištění stavu věci ve smyslu §51 odst. 1 a §3 správního řádu. Samotné rozhodnutí
ve věci samé tedy nemůže být považováno za podklad. Nejvyšší správní soud se na základě
uvedeného ztotožnil se závěrem krajského soudu, podle něhož nedošlo postupem žalované
k zásahu do veřejných subjektivních práv stěžovatele. Stěžovatel sám navíc žádné takové
porušení svých práv v žalobě ani kasační stížnosti netvrdil.
[21] Stěžovatel považoval postup žalované, která v části týkající se uvádění nedoložených
údajů prvostupňové rozhodnutí zrušila a řízení v této část zastavila, za nezákonný a rozporný
se zásadou zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
[22] Krajský soud se zabýval totožnou žalobní námitkou stěžovatele. Konstatoval přitom,
že postup žalované byl v souladu s ustanovením §90 odst. 1 písm. c) správního řádu z roku 2004.
Nedošlo jím ani k porušení zásady zjištění stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Právě naopak tímto postupem byla uvedená zásada dodržena, neboť skutkový stav v rozhodnutí
ČOI nebyl v části týkající se uvádění nedoložených údajů spolehlivě zjištěn právě kvůli vadě
vytknuté předtím městským soudem, tj. vadě spočívající v nepřítomnosti stěžovatele při odběru
vzorku pro vypracování znaleckého posudku Ing Burgetovou. Ve zbývající části měla žalovaná
skutkový stav za spolehlivě zjištěný. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem krajského soudu
ztotožnil, neboť odpovídá zákonu a stěžovatel neuvedl žádnou konkrétní výhradu, která by tento
závěr zpochybňovala.
[23] Stěžovatel je přesvědčen, že o zařízení AQUAPOL neuváděl nepravdivé ani přehnané
údaje. Údaje uváděné stěžovatelem v rámci distribuce zařízení nebyly podle kasační stížnosti
způsobilé negativně ovlivnit rozhodnutí spotřebitele o případné koupi zařízení.
[24] Ve vztahu k této námitce považuje Nejvyšší správní soud za vhodné nejprve podrobněji
shrnout, za co byla stěžovateli v projednávané věci uložena pokuta. Stěžovatel se podle správních
orgánů dopustil porušení ustanovení §8 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, podle něhož
[n]ikdo nesmí klamat spotřebitele, zejména uvádět nepravdivé, nedoložené, neúplné, nepřesné, nejasné, dvojsmyslné
nebo přehnané údaje anebo zamlčet údaje o skutečných vlastnostech výrobků nebo služeb či úrovni nákupních
podmínek.
[25] Stěžovatel v propagačním materiálu nazvaném: Vysušování zdiva Inovační ekologická technologie
konkrétně uvedl: „Systém AQUAPOL pracuje na principu magnetokineze… Přístroje sestávají z přijímací
a vysílací části, pak začnou vysílat velmi slabé, pravotočivé polarizované pole, podobné elektromagnetickému.
Toto pole ve zdivu způsobuje, že přitažlivé síly mezi molekulami vody a molekulami stavebního materiálu
jsou oslabeny a voda putuje vlastní vahou do podzákladí – zdivo vysychá.“ Dále v dokumentu:
Vlhkostní průzkum a návrh sanace objektu Tábor, Mikuláše z Husi č.p. 38 bylo uvedeno:
„Technologie magnetokinetické: Iniciují aktivní přesun kapalné vlhkosti ze struktury materiálu stavebních
konstrukcí v důsledku působení magnetického záření transformovaného na přesně stanovenou frekvenci,
čímž dochází k rozkmitání molekul vody a k narušení molekulárních vazeb mezi molekulami vody v kapilárách
a molekulami pevné látky (stěnami kapilár). Důsledkem je eliminace vlivu kapilární elevace vodního sloupce
v kapilárách. Působením gravitačních sil jsou molekuly vody přitahovány a transportovány ve směru zemské
přitažlivosti do podzákladí objektu. V důsledku transportu vodních molekul do podzákladí dochází k jejímu
tření o stěny kapilár, čímž vzniká jako sekundární efekt velmi slabé elektrické pole, orientované záporným
pólem do podzákladí, které podporuje účinek zemské přitažlivosti a tím i vysušení. Dochází k přepólování
původního elektrického pole ve stavebních konstrukcích. Transformaci magnetického záření provádí zařízení,
instalovaná v objektu, která anténním systémem přijímá záření z okolí. V důsledku toho tato technologie není
závislá na dodávce přídavného napětí… Vlastní princip odvlhčování spočívá ve vlastnostech velmi polárních
molekul vody (ve tvaru přijímacího písmeno V) s kladným parciálním nábojem na atomech vodíku a záporným
na atomech kyslíku… Magnetické pulzy vysílané přístrojem AQUAPOL indukují vznik magnetického pole,
jehož frekvence se blíží frekvenci vlastních kmitů vodních svazků (rezonanční frekvence).“
[26] Nepravdivost údajů spočívala ve výše uvedeném popisu principu fungování předmětného
zařízení. Jedná se o vědeckým jazykem formulovanou prezentaci určitých principů a mechanismů,
na jejichž základě má údajně zařízení AQUAPOL pracovat. Žalovaná oslovila několik odborných
institucí (např. ČVUT – Fakulta elektrotechnická – Katedra elektromagnetického pole,
Geofyzikální ústav Akademie věd, Hygienickou stanici hl. m. Prahy, Národní referenční laboratoř
pro neionizující elektromagnetická pole a záření), podle nichž uvedený popis principu fungování
neodpovídá soudobému vědeckému poznání. Na vlhkost ve zdech nelze podle uvedených
vědeckých pracovišť tímto popsaným způsobem působit. Metoda je navíc založena na působení
vědě neznámých sil nazývaných v materiálech stěžovatele jako magnetokineze, gravomagnetické
pole či pravotočivé polarizované pole podobné elektromagnetickému, apod. Žalovaná ve svém
rozhodnutí pečlivě zdůvodnila, proč se ztotožnila s vyjádřením odborných pracovišť a nikoliv
s podklady prezentovanými stěžovatelem, a upřednostnila tak hledisko vědeckého poznání.
Tímto závěrem nebylo vyvráceno, že zařízení AQUAPOL může fungovat a mít ve výsledku
kýžený účinek. Podle současného vědeckého poznání však není možné, že by fungovalo
způsobem, jaký ve svých propagačních materiálech prezentoval stěžovatel, tedy na principu
tzv. magnetokineze. Na základě těchto skutečností je nutno údaje uváděné stěžovatelem v rámci
distribuce zařízení označit za nepravdivé.
[27] Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že zmíněné nepravdivé informace nebyly
způsobilé ovlivnit rozhodnutí spotřebitele o koupi zařízení. Z vědeckého jazyka použitého
u popisu principu fungování zařízení AQUAPOL v propagačních materiálech mohl spotřebitel
nabýt přesvědčení, že se jedná o dobře známou a prozkoumanou technologii vysoušení známou
vědecké a odborné veřejnosti. Žalovaná přitom prokázala, že tomu tak nebylo.
[28] Stěžovateli byla uložena pokuta i za uvádění přehnaných údajů, neboť v propagačním
materiálu: „Vysušování zdiva Inovační ekologická technologie“ uvedl: „Mezi nejvýznamnější objekty vysušené
touto šetrnou technologií lze zařadit např. budovu Parlamentu v Budapešti…“.
[29] Ve správním řízení bylo zjištěno, že ačkoli se stěžovatel skutečně podílel na vysoušení
budovy Parlamentu v Budapešti, svá zařízení aplikoval pouze na zhruba 5 % rozlohy celé budovy.
Nejvyšší správní soud se přitom ztotožnil s žalovanou i krajským soudem, že uvedení vysušení
budovy Parlamentu v Budapešti mohlo vzhledem ke značné rozloze zmíněného objektu vyvolat
ve spotřebiteli dojem velmi vysoké účinnosti zařízení AQUAPOL. Tento údaj se ve formě,
v jaké byl stěžovatelem v propagačním materiálu uveden, tedy jevil jako nepřípustně přehnaný
(vzhledem k rozloze, na níž bylo zařízení fakticky instalováno) a způsobilý ovlivnit rozhodnutí
spotřebitele o pořízení výrobku. Se stěžovatelem lze souhlasit, že jistá dávka nadsázky
je přípustná. Nicméně ve vztahu k projednávané věci je třeba konstatovat, že uvedl-li stěžovatel,
že vysušil budovu Parlamentu v Budapešti, navodil tím dojem vysušení celé této rozsáhlé budovy
a nikoli pouze pravdivých 5% její rozlohy. Ve svém důsledku se proto jedná o klamavý údaj.
[30] Kasační stížností je dále namítáno, že v projednávané věci nebyla naplněna materiální
stránka deliktu.
[31] Krajský soud ve shodě se správními orgány konstatoval, že projednávaný delikt
dle §8 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je deliktem ohrožovacím. Jeho nebezpečnost,
resp. škodlivost, tedy není dána až prokázaným a reálným porušením zájmů chráněných
zákonem o ochraně spotřebitele, ale již pouhým ohrožením tohoto chráněného zájmu.
Důležitou roli tedy hraje, zda došlo k uvedení údajů způsobilých spotřebitele klamat.
Není přitom rozhodné, zda a kolik spotřebitelů skutečně pod vlivem předmětných informací
zařízení AQUAPOL koupilo.
[32] K námitce stěžovatele, že zařízení AQUAPOL skutečně funguje a úspěšně vysouší,
resp. že za dobu 12 let nedošlo k žádné reklamaci či sporu ohledně funkčnosti zařízení,
Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem připomíná, že pokuta stěžovateli nebyla
uložena z důvodu nefunkčnosti zařízení. Správní orgány pokutu udělily výhradně z důvodu
nepravdivého popisu fungování přístroje a z důvodu přehnaných údajů v propagačních
materiálech, nikoliv pro nefunkčnost.
[33] Závěrem je nezbytné konstatovat, že kasační stížnost obsahuje i další námitky.
Stěžovatel namítal, že jím deklarovaná metoda vysoušení je v okolních evropských zemích
akceptována. Správní spis podle něj obsahuje i podklady svědčící v jeho prospěch.
Namítal, že popis fungování zařízení AQUAPOL nelze považovat za vlastnost výrobku,
přičemž zákon o ochraně spotřebitele nedefinuje nepravdivé a přehnané údaje.
Stěžovatel se obsáhle věnoval i nezákonnosti uložené pokuty z důvodu překročení
mezí správního uvážení, vypuštění nejzávažnější části deliktu z rozhodnutí žalované.
Podle kasační stížnosti měla proto být pokuta uložena nejvýše v rozmezí 10 – 20 % původní
pokuty a pro její výpočet nemohl být použit objem tržeb stěžovatele. Stěžovatel namítal,
že zařízení po záplavách v roce 2002 nedoporučoval (pouze pravdivě informoval o možnostech
jeho použití). Výše sankce je nepřiměřená vzhledem k pokutám ukládaným žalovanou
v závažnějších případech, např. pohonných hmot.
[34] Nejvyšší správní soud se těmito námitkami nezabýval, neboť nebyly uplatněny
v žalobě. V souladu s ustanovením §104 odst. 4 s. ř. s. je nutné kasační námitky, které stěžovatel
neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl, považovat za nepřípustné.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 9. 2008, čj. 8 Afs 48/2006 – 155,
konstatoval, že „[p]o aktivně legitimovaných účastnících předcházejícího žalobního řízení lze spravedlivě
žádat, aby na principu vigilantibus iura uplatnili veškeré důvody nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení
před soudem prvé instance. Pokud tak neučiní, je legitimní, že z hlediska možnosti uplatnění argumentace
v dalším stupni ponesou případné nepříznivé následky s tím spojené.“ Námitky vyjmenované v bodě [35]
tohoto rozsudku jsou tedy nepřípustné.
VI. Závěr a náklady řízení
[35] Kasační námitky uplatněné stěžovatelem nebyly Nejvyšším správním soudem s ohledem
na výše uvedené shledány důvodnými a ani z přezkumu dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., který Nejvyšší
správní soud provádí z úřední povinnosti, nevyplynul důvod pro zrušení napadeného rozsudku
krajského soudu. Kasační stížnost proto byla v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s. větou
poslední zamítnuta.
[36] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. Toto právo by svědčilo žalované, protože však žalovaná
žádné náklady neuplatňovala a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by jí vznikly
a jež by překročily náklady její běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. října 2015
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu