ECLI:CZ:NSS:2015:2.AFS.156.2014:40
sp. zn. 2 Afs 156/2014 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla
Šimky a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně:
SOLARPARK delta a.s., se sídlem Údolní 567/33, Brno, zast. JUDr. Ing. Martinem
Florou, Dr., advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
14. 5. 2013, č. j. 13549/13/5000-14203-706599, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2014, č. j. 62 Af 73/2013 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh dosavadního řízení
[1] Rozsudkem ze dne 1. 8. 2014, č. j. 62 Af 73/2013 - 46, zamítl Krajský soud v Brně žalobu
žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2013, č. j. 13549/13/5000-14203-706599,
kterým žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Specializovaného finančního
úřadu ze dne 18. 10. 2012, č. j. 65196/12/013063303318 a č. j. 65195/12/013063303318, ze dne
28. 11. 2012, č. j. 80926/12/013063303318, a ze dne 7. 12. 2012, č. j. 86039/12/013063303318.
Těmito rozhodnutími byly podle §237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zamítnuty stížnosti žalobkyně na postup plátce daně,
společnost E.O.N. Distribuce, a. s., při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle §7e
a §7g zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů
energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon
č. 180/2005 Sb.“).
[2] V odůvodnění napadeného rozsudku se krajský soud především ztotožnil s názorem
Ústavního soudu na ústavnost právní úpravy odvodu z elektřiny ze slunečního záření vyjádřeným
v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Ohledně Ústavním soudem zmiňovaných
specifických situací, v nichž by uvalený odvod měl rdousící efekt na výrobce energie
ze slunečního záření, poukázal krajský soud na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 – 57. S ohledem na závěry rozšířeného senátu
nelze individuální dopady solárního odvodu zohlednit v řízení o stížnosti na postup plátce daně.
Z tohoto důvodu soud rovněž odmítl provést důkazy vztahující se k námitce likvidačního efektu
v dané věci.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného k ní
[3] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné
lhůtě kasační stížnost, v níž uvedla kasační důvody podřaditelné pod ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Zopakovala
žalobní tvrzení týkající se nepředvídatelnosti právní úpravy, libovůle zákonodárce a nerovnosti
v přístupu k právu podnikat. Sražení odvodu za elektřinu ze slunečního záření, jakož i odvod
sám podle jejího názoru odporuje zákazu retroaktivity a principu ochrany legitimního očekávání.
K těmto principům uvedla stěžovatelka řadu příkladů z judikatury Ústavního soudu. Postup
plátce daně, správce daně či žalovaného nelze odůvodnit prostým odkazem na povinnost
postupovat v souladu se zákonem. Ústavní soud se podle stěžovatelky v citovaném nálezu
nevěnoval hodnocení skutečnosti, že zavedením solárního odvodu došlo k porušení garance
poskytnuté výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů ustanovením §2 odst. 8 (dříve odst. 9)
vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 140/2009 Sb. Tímto se však nezabýval ani krajský
soud a jeho rozsudek je proto nepřezkoumatelný. Stěžovatelka také poukázala na garanci
zachování 15leté doby návratnosti investice a odmítla závěr krajského soudu, který reprodukoval
úvahy rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu s tím, že posuzování likvidačního dopadu
do pozic stěžovatelky není relevantní v řízení o stížnosti na postup plátce daně a námitky
likvidačního dopadu lze uplatnit pouze v odlišném procesním prostoru. Stěžovatelka považuje
postup proponovaný usnesením rozšířeného senátu za nerealizovatelný. Podmínky, aby mohla
žádost o prominutí (byť části) odvodu uplatnit, nebyly totiž přes výslovný apel rozšířeného
senátu vůbec exekutivou naplněny.
[4] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu
i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že postupoval v souladu se zákonnou
právní úpravou, kterou Ústavní soud neposoudil jako protiústavní. Eventuální zohlednění
likvidačních účinků solárního odvodu je možné jen prostřednictvím institutu prominutí daně
na základě ustanovení §260 v návaznosti na §259 daňového řádu.
[6] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti,
a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[8] Předně je třeba uvést, že totožné stížní námitky posuzoval zdejší soud v několika
podobných věcech a téměř totožnou kasační stížností podanou stěžovatelkou se zabýval
již v rozsudku ze dne 17. 12. 2014, č. j. 1 Afs 121/2014 - 52. V nyní posuzované věci neshledal
důvodu, aby se od svých předchozích závěrů jakkoliv odchýlil, čemuž odpovídá i následující
odůvodnění.
[9] Kasační stížnost vyjadřuje dva okruhy námitek. V prvním z nich stěžovatelka namítá
nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, která podle jejího přesvědčení spočívá
ve skutečnosti, že se krajský soud v napadeném rozsudku nevěnoval hodnocení otázky,
zda zavedením odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb.
došlo k porušení garance poskytnuté výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů ustanovením
§2 odst. 8 (původně odst. 9) vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 140/2009 Sb.
[10] Nejvyšší správní soud nemůže této námitce přisvědčit. Naopak, na stranách 4 – 7
napadeného rozsudku krajský soud podrobně rekapituloval závěry Ústavního soudu
(z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11) věnované garanci patnáctileté návratnosti investice, podrobně
vysvětlil, že Ústavní soud nedospěl k závěru, že by výnosem ve smyslu §6 odst. 1 písm. b)
bodu 2. zákona č. 180/2005 Sb. měla být určitá konkrétní výše čistého zisku. Uvedl, že to sice
může vést k polemikám, zda minimální státem garantovaná cena, za niž je elektřina vykupována,
je stanovena Energetickým regulačním úřadem v dostatečné výši, nicméně otázkou výkupních
cen se Ústavní soud nezabýval, neboť protiústavnost snížení ziskovosti provozování elektrárny
nebyla spojována se snížením výkupních cen, ale se zavedením odvodu za elektřinu ze slunečního
záření. Přesto však Ústavní soud dodal (a krajský soud rovněž zdůraznil), že i přes zavedení
odvodu je zisk provozovatelům fotovoltaických elektráren garantován. Soud závěrem zdůraznil,
že v projednávané věci (žaloba proti rozhodnutí žalovaného o stížnosti na postup plátce daně)
jsou tyto námitky nerelevantní. Nejvyšší správní soud považuje v tomto ohledu námitku
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu za nedůvodnou.
[11] Druhý okruh kasačních námitek v podstatě míří do neústavnosti právní úpravy vztahující
se k odvodu z elektrické energie. Kasační stížnost je zopakováním žalobních bodů obecně
namítajících porušení principu rovnosti, legitimního očekávání a zákazu retroaktivity.
[12] Sama stěžovatelka uvádí, že si je vědoma toho, že správní orgány ani soudy nemohou
v těchto otázkách postupovat odlišně, než jak učinil Ústavní soud ve zmíněném plenárním
nálezu, a že se nemohou od závěrů zde vyslovených odklonit. Stěžovatelka v kasační stížnosti
obsáhle rekapituluje pasáže a závěry nálezu Ústavního soudu a zdůrazňuje, že jsou jí známy,
avšak se zvoleným řešením nesouhlasí.
[13] Nejvyšší správní soud má za to, že opakováním pasáží jak z plenárního nálezu Ústavního
soudu, tak rozsudku krajského soudu vztahujícím se k otázkám stěžovatelkou tvrzené
retroaktivity právní úpravy, libovůle zákonodárce, porušení principu rovnosti a legitimního
očekávání, by k objasnění věci nad rámec již opakovaně uvedeného nikterak nepřispěl. Závěry
Ústavního soudu v těchto otázkách jsou zřejmé, byly podrobně popsány krajským soudem
a s těmito závěry se zcela ztotožňuje i Nejvyšší správní soud. Podle jeho názoru by bylo zcela
nadbytečné, i z důvodu zjevné obeznámenosti stěžovatelky s těmito závěry, aby je na tomto místě
znovu uváděl.
[14] Zdejší soud také nesdílí nesouhlas stěžovatelky se závěrem krajského soudu, že v řízení
o stížnosti na postup plátce daně nejsou námitky o likvidačních účincích relevantní. Stížnost
dle §237 daňového řádu totiž představuje specifický prostředek obrany poplatníka vůči plátci
daně při uplatňování srážkové daně. Jedná se o ochranu před nezákonným postupem
plátce, o nástroj určený pro „řešení sporu mezi plátcem a poplatníkem“, který slouží zejména
k tomu, aby byl postup plátce podroben kontrole státní moci a poplatník byl před případným
nezákonným postupem plátce prostřednictvím konečného rozhodnutí správce daně ochráněn;
v takovém řízení není prostoru pro řešení tvrzených individuálních likvidačních účinků právní
úpravy. K témuž závěru ostatně dospěl i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení
č. j. 1 Afs 76/2013 – 57.
[15] Stěžovatelka nad rámec důvodů uvedených v žalobě reagovala i na upozornění krajského
soudu na existenci závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ohledně procesního
prostoru pro obranu před likvidačními účinky solárního odvodu. Stěžovatelka de facto polemizuje
se závěry rozšířeného senátu, tato polemika však nemůže vést k jejímu úspěchu v nynějším řízení.
Závěry rozšířeného senátu jsou jednoznačné a plně dopadající na posuzovanou věc,
přičemž senát rozhodující v této věci nevidí žádný důvod k tomu, aby se pokoušel o jejich změnu
iniciováním nového řízení před rozšířeným senátem. K argumentaci stěžovatelky nicméně
považuje za vhodné uvést následující.
[16] Usnesení rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 – 57, je určující
pro posouzení námitek týkajících se prokazování porušení zákonem garantované patnáctileté
doby návratnosti investice a rdousícího efektu solárního odvodu.
[17] Nejvyšší správní soud – pro zdůraznění souvislostí – shrnuje, že Ústavní soud
ve výše opakovaně zmiňovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 nevyhověl návrhu skupiny
senátorů na zrušení části zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů upravující tzv. solární
odvod. Na závěr zmíněného nálezu však dodal, že „při abstraktním přezkumu ústavnosti
není schopen objektivně prokázat nebo hypoteticky vymodelovat všechny myslitelné situace, které napadená
ustanovení v individuálním případě mohou vyvolat. Předmětem posouzení tedy nyní nemohou být ani specifické
případy jednotlivých výrobců, u nichž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, s přihlédnutím k míře
podnikatelského a ekonomického rizika může Ústavní soud své posouzení upřesnit v budoucnu.“
Podle Ústavního soudu totiž zjevně „nelze vyloučit, že v individuálních případech dolehne některé
z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační („rdousící efekt“) či zasahující samotnou majetkovou podstatu
výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny – tedy protiústavně. Zde bude nutno hodnotit jak dodržení garancí ve smyslu
§6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. v jejich dlouhodobém (patnáctiletém) trvání, tak okamžité (průběžné)
účinky napadených ustanovení, aby byl v takovém výjimečném případě vzniklý nárok ochráněn.“ Pro takové
specifické případy pak zavázal obecné soudy „udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit
složité“ (bod 88. nálezu).
[18] Rozšířený senát následně dovodil, že institut stížnosti na postup plátce daně
není za stávající právní úpravy nástrojem, který by umožnil správci daně posuzovat věc
s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem a v odůvodněných případech poskytnout
poplatníkovi efektivní ochranu. V nyní projednávaném případě proto krajský soud správně uvedl,
že v řízeních, jež vyústila v napadené rozhodnutí žalovaného (tj. v řízeních o stížnosti na postup
plátce daně), není místa pro řešení namítaných likvidačních dopadů solárních odvodů
na stěžovatelku.
[19] Podle rozšířeného senátu je nejpřiléhavějším prostředkem k zohlednění individuálních
účinků odvodu vyměřeného podle zákona, leč dopadajícího rdousícím způsobem na jednotlivce,
za stávající právní úpravy institut prominutí daně, upravený v §259 a 260 daňového řádu
(k podrobnostem viz body [48] až [57] citovaného usnesení rozšířeného senátu).
[20] Stěžovatelka v reakci na uvedené závěry vznesla v kasační stížnosti otázku,
jak má postupovat, jestliže exekutiva dosud nenaplnila požadavky plynoucí jak z nálezu
Ústavního soudu, tak z apelu rozšířeného senátu.
[21] K této otázce lze uvést následující. Rozšířený senát si byl vědom, že zákonodárci, stejně
jako ministru financí, je třeba nejprve ponechat časový prostor, v němž reálně mohou reagovat
na požadavky vyslovené Ústavním soudem a specifikované rozšířeným senátem. Pouze v případě,
že by tyto složky státní moci zůstaly dlouhodobě nečinné a tato nečinnost by nabyla ústavního
rozměru, byly by správní soudy povinny zakročit na ochranu práv stěžovatelky a ostatních
dotčených osob. Řešení nepříznivých dopadů odvodu na jednotlivce je totiž primárně v rukou
moci zákonodárné a výkonné.
[22] Od vydání rozhodnutí rozšířeného senátu však již uplynula dostatečně dlouhá doba
k tomu, aby se s ním všechny zainteresované subjekty mohly podrobně seznámit a reagovat
na něj. I když se prozatím jedná pouze o „hypotetické“ řešení, neboť rozšířený senát v uvedeném
usnesení zdůraznil, že v řízení o stížnosti na postup plátce daně (což je procesní prostředí právě
projednávané věci) není prostoru pro řešení likvidačních účinků, rozhodl se Nejvyšší správní
soud v nynějším řízení obrátit na ministra financí s výzvou ke sdělení stanoviska (postupem podle
§74 odst. 1 s. ř. s.), zda Ministerstvo financí připravuje nějaké legislativní změny, či zda ministr
zvažuje vydání rozhodnutí dle §260 odst. 1 písm. a) daňového řádu tak, aby bylo možno
v konkrétních případech posoudit, nemá-li solární odvod na jednotlivé poplatníky likvidační
dopady, a podrobit úvahu správního orgánu o dané otázce soudnímu přezkumu, v intencích
závěrů vyslovených v citovaném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu.
[23] Ministerstvo financí reagovalo na tuto výzvu přípisem doručeným Nejvyššímu správnímu
soudu dne 8. 12. 2014, z nějž plyne, že ministr financí momentálně neplánuje vydat rozhodnutí
o prominutí daně dle §260 odst. 1 písm. a) daňového řádu, které by dopadalo na poplatníky
solárního odvodu. V přípravě nejsou ani žádné změny relevantní zákonné úpravy. Ministerstvo
nicméně zdůraznilo, že danou problematikou se s cílem naplnit principy vyslovené soudní mocí
intenzivně zabývá a přikládá závěrům Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu ohledně
možného „rdousícího efektu“ solárního odvodu v individuálních případech maximální důležitost.
[24] Podle názoru Ministerstva financí pak lze „rdousícímu efektu“ solárního odvodu
za současné právní úpravy účinně předcházet postupem podle §156 a 157 daňového řádu,
tedy posečkáním úhrady jiných daní, u kterých výrobci elektřiny ze slunečního záření vzniká
povinnost úhrady daně. Ve výjimečných případech, kdy má odvod na poplatníka - výrobce
elektřiny ze slunečního záření - likvidační účinky, lze podle Ministerstva financí důvodně
předpokládat, že jeho ekonomická situace bude celkově špatná a tento poplatník
bude mít popř. nedoplatky i na jiných daních. Pro uplatnění institutu posečkání je přitom
rozhodující posouzení komplexní situace daňového subjektu. Pokud tedy bude v konkrétním
individuálním případě shledán „rdousící efekt“ odvodu, nic nebrání správci daně toto zohlednit
a poskytnout poplatníkovi úlevu formou posečkání např. na dani z příjmů či na dani z přidané
hodnoty. Ve smyslu ustanovení §157 odst. 7 daňového řádu může zároveň správce daně
z důvodu tvrdosti založené ekonomickými nebo sociálními poměry daňového subjektu upustit
od předepsání úroku z posečkání.
[25] Ministerstvo financí dále odkázalo na upozornění, které pro daňové subjekty
zveřejnilo na internetových stránkách daňové správy dne 18. 9. 2014
(http://www.financnisprava.cz/cs/dane-a-pojistne/novinky/2014/resenimoznych-
individualnich-likvidacni-5347).
[26] Ministerstvo financí je tedy názoru, že uvedený postup představuje mechanismus
požadovaný Ústavním soudem pro možnost individuálního řešení případných likvidačních
účinků odvodu z elektřiny ze slunečního záření.
[27] Nejvyšší správní soud k uvedenému dodává, že pokud se tedy výrobce elektřiny
ze slunečního záření dostane do situace individuálních likvidačních účinků spojených s úhradou
(odvedením) této daně, může požádat o posečkání s úhradou jiné daně. Správce daně posoudí
jeho celkovou ekonomickou situaci a nastane-li takový účinek, rozhodne o posečkání jiné daně.
Garance patnáctileté návratnosti investice do solární elektrárny však neznamená právo každého
jednotlivého podnikatele v oboru výroby elektřiny ze solárního záření na ziskovost
jeho podnikání odpovídající uvedené návratnosti. Znamená pouze, že za obvyklých okolností
a při vynaložení péče řádného hospodáře by zpravidla uvedené návratnosti mělo
být u průměrného podnikatele podnikajícího v tomto oboru dosaženo. Proto tedy ne každé
obtíže spojené s nutností unést břemeno solárního odvodu, byť by ve spojení s dalšími faktory
zásadně ovlivnily hospodaření podnikatele, mohou mít likvidační účinky ve smyslu, v jakém
je chápe nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11.
[28] Samotné rozhodnutí ve věci žádosti o posečkání s úhradou jiné daně musí být řádně
odůvodněno a je samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2006, č. j. 3 Afs 10/2003 – 106, ze dne 22. 4. 2011,
č. j. 2 Afs 88/2010 – 70, nebo ze dne 19. 3. 2008, č. j. 9 Afs 131/2007 – 53; popř. i nález
Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 49/04).
[29] Není věcí soudní moci diktovat veřejné správě konkrétní způsoby naplnění jejích
ústavních povinností. Řešení navržené rozšířeným senátem má samozřejmě stále svoji
významnou relevanci. Rozšířený senát na konkrétním případu modeloval možnost eliminace
likvidačních účinků odvodu; byl ovšem při svém rozhodování vázán jednak vlastní pravomocí
řešit předloženou spornou právní otázku (a jen ji), jednak skutkovým a právním půdorysem
posuzované věci. Na něm formuloval své závěry a nemohl extendovat do oblasti jiných daňových
povinností daňového subjektu a jeho celkové ekonomické situace. Na rozdíl od rozšířeného
senátu má daňová exekutiva možnost rozvinout úvahu o zmírnění likvidačních účinků i jinými
prostředky – a to posouzením celkové ekonomické situace daňového subjektu se znalostí
a zohledněním jeho pozic ve všech daních.
[30] Nelze nyní předjímat, zda k dosažení ústavně žádoucího stavu, tedy k tomu,
aby v těch případech, v nichž je to vskutku odůvodněné, byl případný likvidační efekt solárního
odvodu eliminován, postačí uplatnit pouze institut posečkání daně. Je dobře možné, že vzhledem
k rámcovým ekonomickým podmínkám a s ohledem na to, jaký typ osob v oboru výroby
elektřiny ze solárního záření převážně podniká, postačí toliko uplatnění institutu posečkání daně.
Pokud by tomu tak bylo, nebylo by možno veřejné správě vytýkat nevydání „rozhodnutí“
podle §260 odst. 1 písm. a) daňového řádu, neboť by to s ohledem na konkrétní rámcové
ekonomické podmínky nebylo nezbytné. Je však na veřejné správě, aby pečlivě a průběžně
analyzovala rámcové podmínky hospodaření subjektů v oboru výroby elektřiny ze solárního
záření a v případě, že by se taková nutnost objevila, včas reagovala vydáním uvedeného
rozhodnutí.
[31] Pokud by veřejná správa takto nepostupovala, ačkoli by vydání uvedeného
„rozhodnutí“ bylo nezbytné, lze se domáhat soudní ochrany tzv. zásahovou žalobou
podle §82 a násl. s. ř. s. Nevydání „rozhodnutí“ podle §260 odst. 1 písm. a) daňového řádu
není nečinností ve smyslu §79 odst. 1 věty první s. ř. s., neboť se nejedná o nevydání rozhodnutí
ve věci samé ve smyslu správního aktu adresovaného individuálně určeným osobám, ani o vydání
osvědčení, nýbrž o vydání abstraktního či abstraktně-konkrétního správního aktu. Jde tedy
o jinou nečinnost než nevydání rozhodnutí či osvědčení, a proto soudní ochranu v takovémto
případě poskytuje zásahová žaloba [viz bod 20 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 – 98 (č. 2206/2011 Sb. NSS), nejnověji
viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2014, č. j. 2 As 127/2014 – 32].
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Z výše uvedených důvodů není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
podle ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto v souladu s ust. §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla
a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu