ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.162.2015:31
sp. zn. 2 As 162/2015 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně:
CZ Izolace s.r.o., se sídlem Blanická 834, Ostrava, zastoupena JUDr. Markem Steinerem,
advokátem se sídlem Fryčovická 146, Brušperk, proti žalovanému: Český telekomunikační
úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady Českého
telekomunikačního úřadu ze dne 8. 10. 2014, č. j. ČTÚ-13 675/2014-603, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015,
č. j. 9 A 368/2014 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí krajského soudu
[1] Žalobkyně se žalobou domáhala přezkoumání rozhodnutí předsedy Rady Českého
telekomunikačního úřadu ze dne 8. 10. 2014, č. j. ČTÚ-13 675/2014-603, vydaného podle
§123 odst. 1 a podle §129 odst. 3 a 4 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích
a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o elektronických
komunikacích“), kterým byl zamítnut rozklad žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Českého
telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 8. 1. 2014,
č. j. ČTÚ-154 409/2011-638/XIX. vyř.-BoJ. Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně
ve výroku I. nevyhověl námitce žalobkyně v části týkající se vyúčtovaných plateb obsahující
platbu za digitální linku ve výši 1740 Kč s DPH a ve výroku II. nevyhověl návrhu žalob kyně
na uložení povinnosti společnosti Telefónica Czech Republic a.s. (dále jen „poskytovatel“)
poskytovat služby Euro ISDN 2 a internetové připojení IOL Broadband dle požadovaných
podmínek; ve výroku III. pak bylo rozhodnuto o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému
z účastníků řízení.
[2] Městský soud nadepsaným usnesením žalobu odmítl z důvodu, že rozhodnutí žalovaného
není přezkoumatelné ve správním soudnictví, neboť se jedná o rozhodnutí správního orgánu
v soukromoprávní věci. Povinnost osoby vykonávající komunikační činnost poskytovat účastníku
sjednané služby elektronických komunikací a stejně tak i povinnost účastníka uhradit této osobě
za poskytnutou službu cenu ve výši platné v době poskytnutí tét o služby vyplývají ze smlouvy
o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací nebo připojení k veřejné
komunikační síti. Právní vztah založený touto smlouvou má podle městského soudu
soukromoprávní charakter, neboť jeho účastníci se nacházejí v rovném právním postavení.
Procesní postup, kterým se může žalobkyně domáhat ochrany svých práv u soudu, je upraven
v části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „ o. s. ř.“). Podle tam uvedené
úpravy se účastníci řízení mohou svého práva domáhat návr hem v občanském soudním
řízení, v němž již nebude napadené rozhodnutí pouze přezkoumáváno, ale ve kterém soud,
dospěje-li k závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl
správní orgán, sám rozhodne ve věci samé.
II. Kasační stížnost žalobkyně
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla usnesení městského soudu v zákonné lhůtě.
Důvody kasační stížnosti výslovně podřadila pod ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítá,
že výklad městského soudu je příliš restriktivní a vede k porušení ustanovení §2 s. ř. s. Práva
stěžovatelky, jejichž ochrany se domáhá, jsou svojí povahou veřejná subjektivní práva.
Poskytovatel dostal licenci k poskytování veřejných telekomunikačních služeb a je povinen tyto
služby poskytovat všem zájemcům. Nemá možnost nikoho odmítnout. Nemá možnost zrušit
nebo omezit službu podle libovůle. Jde podle stěžovatelky o veřejnoprávní přímus. Veřejnoprávní
charakter služeb vyplývá zejména ze zákona o elektronických komunikacích. Toto je opakováno
ve Všeobecných podmínkách pro poskytování veřejných telekomunikačních služeb
i rozhodnutích žalovaného, kde je poskytovatel charakterizován jako poskytovatel veřejně
dostupné služby elektronických komunikací. Jde o právo garantov ané státem a jeho orgány,
tudíž o veřejné subjektivní právo stěžovatelky. Při uplatňování libovůle, výběru odběratelů
telekomunikačních služeb podle libovůle nebo omezování či rušení těchto služeb podle libovůle
by se mělo uvažovat i o možnosti, že by poskytovatel ztratil oprávnění tyto veřejné služby
poskytovat. V daném případě jde o to, aby záležitost byla řešena v souladu s právem. Stěžovatelka
považuje za nesporné zejména ze shora uvedeného, že je evidentní závěr (implikace) o charakteru
jejích práv, která jsou subjektivními veřejnými právy fyzických i právnických osob.
[4] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc
městskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti,
a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[7] Směřuje-li kasační stížnost proti usnesení soudu o odmítnutí žaloby, připadá podle
ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu v úvahu pouze důvod podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu
(viz např. již rozsudek ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, č. 625/2005 Sb. NSS:
„Je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci
pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí
návrhu. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek
vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále v ada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení
před soudem“). Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. v sobě tedy zahrnuje
jak nezákonnost samotného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, tak i procesní pochybení soudu,
která tomuto rozhodnutí předcházela. Nezahrnuje ovšem eventuální pochybení žalovaného
správního orgánu co se týče výkladu hmotného práva; kasační soud se zabývá výhradně otázkou,
zda měl městský soud věcně posoudit žalobu.
[8] Podle §64 odst. 7 zákona o elektronických komunikacích účastník, který je koncovým
uživatelem, popřípadě uživatel má právo uplatnit rekla maci na vyúčtování ceny
nebo na poskytovanou veřejně dostupnou službu elektronických komunikací.
[9] Podle §64 odst. 8 zákona o elektronických komunikacích reklamaci na vyúčtování ceny
je účastník, který je koncovým uživatelem, popřípadě uživatel oprávněn uplatnit bez zbytečného
odkladu, nejpozději do 2 měsíců ode dne dodání vyúčtování ce ny za poskytnutou službu,
jinak právo zanikne. Není-li vzhledem k druhu poskytované služby vyúčtování ceny dodáváno,
je oprávněn reklamaci uplatnit do 2 měsíců ode dne poskytnut í služby. Podání reklamace
nemá odkladný účinek vůči splnění povinnosti uhradit vyúčtovanou cenu, Úřad je však
v odůvodněných případech oprávněn na žádost tohoto účastníka, popřípadě uživatele
rozhodnout, že podání reklamace má odkladný účinek. Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
[10] Podle §64 odst. 9 zákona o elektronických komunikacích reklamaci na poskytovanou
službu je účastník, který je koncovým uživatelem, popřípadě uživatel oprávněn uplatnit
bez zbytečného odkladu, nejpozději do 2 měsíců ode dne vadného poskytnutí služby, jinak právo
zanikne.
[11] Podle §129 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích , nevyhoví-li podnikatel
poskytující veřejně dostupné služby elektronických komunikací reklamaci podané podle
§64 odst. 7 až 9, je účastník, popřípadě uživatel oprávněn podat u Úřadu návrh na zahájení řízení
o námitce proti vyřízení reklamace bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 1 měsíce ode dne
doručení vyřízení reklamace nebo marného uplynutí lhůty pro její vyřízení (§64 odst. 10),
jinak právo uplatnit námitku zanikne. Podáním námitky není dotčena povinnost podle
§64 odst. 1, Úřad je však v odůvodněných případech oprávněn na žádost účastníka, popřípadě
uživatele rozhodnout, že podáním námitky se splnění povinnosti podle §64 odst. 1 odkládá
až do rozhodnutí o námitce. Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. Úřad přizná náhradu
nákladů řízení v plné výši účastníkovi také v případě, že byl pro chování dalšího účastníka řízení
vzat zpět návrh, který byl účastníkem podán důvodně.
[12] Podle §2 s. ř. s. poskytují ve správním soudnictví soudy ochranu veřejným subjektivním
právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto nebo zvláštním zákonem
a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech,
v nichž tak stanoví tento zákon. Občanský soudní řád v §244 odst. 1 na druhé straně stanoví,
že rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové
nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu
podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních,
pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního
orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.
Tato právní úprava má zajistit účastníkům v případech, kdy správní orgán rozhodoval v rámci
své kompetence o soukromoprávní věci, jiný způsob ochrany jejich práv než v řízení ve správním
soudnictví.
[13] Z citovaných ustanovení vyplývá, že rozhodování ve věcech soukromoprávních náleží
podle platné právní úpravy soudům, které postupují podle o. s. ř.; je tedy nutno vyřešit otázku,
zda v daném případě rozhodl správní orgán ve věci soukromoprávní, nebo veřejnoprávní,
neboť to je podstatné pro vymezení hranice věcné příslušnosti mezi soudy „obecnými“ a soudy,
které věc projednávají ve správním soudnictví.
[14] V posuzované věci se jedná o rozhodnutí o námitkách proti vyřízení reklamace
vyúčtování ceny za telekomunikační telefonní služby §122 odst. 1 a §129 odst. 3 a 4 zákona
o elektronických komunikacích, a §152 odst. 1 správního řádu. Správní orgány rozhodovaly
o telekomunikačních úhradách stěžovatelky ve správním řízení zahájeném na základě je jího
návrhu, v němž žalobkyně rozporovala cenu za telekomunikační služby poskytnuté v říjnu 2011.
Předmětem řízení je tak spor mezi poskytovatelem telefonní služby a účastníkem telefonní stanice
o telekomunikační úhradu a její výši.
[15] Vztah mezi poskytovatelem služby, který je akciovou společností podnikající v oblasti
poskytování telekomunikačních služeb, a účastníkem telefonní stanice je nepochybně vztahem
soukromoprávní povahy, a to i přesto, že se procesní otázky řídí obecnými předpisy správního
řízení, neboť rozhodující význam pro posouzení charakteru věci má právo hmotné, nikoliv
právo procesní, jak se již zdejší soud vyslovil například v usnesení ze dne 30. 9. 2003,
č. j. 6 A 60/2000 - 46. Shodnými otázkami jako v nyní posuzované věci se Nejvyšší správní soud
zabýval například v usnesení ze dne 14. 8. 2003, č. j. Na 747/2003 - 4, na které poukázal městský
soud, nebo v usnesení ze dne 19. 3. 2010, č. j. Na 74/2010 - 4. Vždy dospěl k závěru,
že rozhodování o námitkách proti vyřízení reklamace vyúčtování ceny za telekomunikační
telefonní služby je rozhodováním orgánu veřejné správy o právní věci vyplývající
ze soukromoprávních vztahů. Stejně tomu bylo i v rozsudku ze dne 26. 5. 2008,
č. j. 4 As 23/2006 - 97, ve kterém Nejvyšší správní soud k povaze ochrany práv uživatele
telekomunikačních služeb uvedl, že „(o)chrana soukromých práv, které jsou předmětem řízení před správním
orgánem, není zajištěna soudním přezkumem ve správním soudnictví, ale postupem podle část i páté občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2003. Soukromým právům je tak poskytována větší ochrana,
neboť zatímco ve správním soudnictví soud provádí přezkum správního rozhodnutí s možností v případě zjištěné
nezákonnosti pouze takové rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k novému projednání, v řízení
podle části páté o. s. ř. je povolán k tomu, aby v případě , kdy dospěje k závěru, že o věci mělo být rozhodnuto
jinak, než rozhodl správní orgán, sám o věci rozhodl a nahradil tak roz hodnutí správního orgánu.“ Konečně
v rozsudku ze dne 24. 7. 2013, č. j. 6 As 21/2013 - 33, Nejvyšší správní soud nevyhověl kasační
stížnosti stěžovatelky, která uplatnila v podstatě totožné argumenty jako v nyní posuzované věci.
Nejvyšší správní soud tak odkazuje především na důvody uvedené v odůvodnění posledně
citovaného rozsudku s tím, že neshledal ničeho, aby se od své výše citované ustálené judikatury
odklonil.
[16] Rozhodnou zdejší soud neshledal nespornou skutečnost, že poskytování veřejných
telekomunikačních služeb je službou výrazně regulovanou normami veřejného práva, ze kterých
vychází i působnost žalovaného při rozhodování sporů v této oblasti. To samo o sobě
neznamená, že všechny závazky z poskytování telekomunikačních služeb mají automaticky
veřejnoprávní povahu. Zákonodárce převedl rozhodování v některých soukromoprávních věcech
na žalovaného z důvodu, že se jedná o specializovanou, technickou agendu, k čemuž je tento
úřad dostatečně personálně a technicky vybaven. Souhrnně proto nelze stanovit, z da o žalobě
proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu rozhodují soudy v občanském soudním
řízení, či soudy správní. Vždy je totiž nutné rozlišovat, zda t ento správní orgán rozhodoval
v soukromoprávní věci, nebo ve věci veřejnoprávní, tedy určit charakter konkrétního rozhodnutí
a porušení povinnosti [srov. usnesení zvláštního senátu zřízenéh o dle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 23. 1. 2012, č. j. Konf 78/2011 - 6,
srov. též usnesení zvláštního senátu ze dne 26. 7. 2011, č. j. Konf 25/2011 - 18]. Reklamační
vztah posoudil Nejvyšší správní soud jako soukromoprávní, neboť spor o placení částek
za vyúčtování je sporem o povinnosti účastníka k finančnímu plnění vyplývající ze smlouvy
uzavřené mezi provozovatelem veřejné telekomunikační sítě a účastníkem. Právní vztah mezi
danými subjekty vznikl na základě smlouvy a žádosti o poskytování telekomunikačních služeb.
Z tohoto důvodu mezi subjekty není přítomný vztah nadřazenosti a podřízenosti. Účastník
byl tedy seznámen s podmínkami, za kterých byla telekomunikační služba poskytována,
a na tyto dobrovolně přistoupil. Platba nezaplacených částek za poskytnuté telekomunikační
služby je dále soukromoprávním nárokem, proto žalovaný vydal rozhodnutí o soukromoprávní
věci. Ve sporu ohledně nároků vyplývajících z uplatněné reklamace není třeba v jádru
věci posuzovat otázky veřejného práva. Jak uvedl zdejší soud v citovaném rozsudku
č. j. 6 As 21/2013 - 33, je třeba rozlišovat mezi vztahem v posuzované věci a právním vztahem
mezi poskytovatelem a veřejnou mocí, tj. vztahem vzniklým na základě splnění podmínek
stanovených zákonem o elektronických komunikacích. Tento vztah je skutečně vztahem
veřejnoprávním, neboť po jeho vzniku, tj. splnění zákonem stanovených podmínek,
jsou podnikatelům zákonem jednostranně ukládány povinnosti.
[17] Z výše uvedeného je patrné, že kasační stížnost stěžovatelky není důvodná. Městský soud
správně odmítl žalobu stěžovatelky, protože mu nepříslušelo žalobu věcně projednat a posoudit.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Protože Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené usnesení městského soudu
netrpí namítanou vadou, kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. jako nedůvodnou
zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s. , protože neshledal
žádné důvody pro jeho nařízení a neprováděl dokazování.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má úča stník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla a žalovanému žádné náklady
s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže Nejvyšší správní soud rozhodl,
že žalovanému, který by jako procesně úspěšný účastník řízení o kasační stížnosti nárok
na náhradu nákladů tohoto řízení zásadně měl, se tato náhrada nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu