ECLI:CZ:NSS:2015:3.ADS.21.2015:44
sp. zn. 3 Ads 21/2015 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: Ing. Z. M.,
zastoupen Mgr. Dušanem Petrlíkem, advokátem se sídlem Mánesova 11/3b, České Budějovice,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu
376/1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2011, č. j. 2010/98091-424 a rozhodnutí
žalovaného ze dne 11. 1. 2011, č. j. 2010/90529-424, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2014, č. j. 41 A 5/2013 – 186,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2014,
č. j. 41 A 5/2013 - 186, se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Úřadu práce ve Žďáře nad Sázavou (dále „úřad práce“) ze dne 15. 9. 2010,
č. j. ZRA-2116/2010-ZRM01 a č. j. ZRA-2117/2010-ZRM01 byla žalobci (dále „stěžovatel“)
uložena povinnost vrátit podporu v nezaměstnanosti v částce 70.462 Kč a podporu
při rekvalifikaci v částce 68.334 Kč. Proti uvedeným rozhodnutím podal žalobce odvolání,
na základě nichž precizoval žalovaný výroky prvoinstančního orgánu tak, že doplnil období,
za která má stěžovatel povinnost podporu vrátit, a v ostatním prvoinstančním rozhodnutí
potvrdil (rozhodnutí ze dne 11. 1. 2011, č. j. 2010/90529-424 a č. j. 2010/98091-424).
Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel správní žalobou. Tvrdil, že rozhodnutí úřadu
práce ze dne 9. 10. 2009, č. j. ZRA-2412/2009-ZRM01 (dále „podkladové rozhodnutí“) o jeho
vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, které je zároveň nezbytným podkladem
pro napadená rozhodnutí, nenabylo právní moci. Rozhodnutí o odvolání, které
proti podkladovému rozhodnutí podal (dále také „předmětné rozhodnutí“), mu totiž nebylo
dosud doručeno. Stěžejní byla argumentace, že mu předmětné rozhodnutí nemohlo být platně
doručeno do datové schránky insolvenčního správce, když v této pozici ve správním řízení
nefiguroval. Kromě toho stěžovatel namítl, že úřad práce rozhodoval nad rámec jím zahájených
řízení, k čemuž žalovaný v rámci odvolacího řízení náležitě nepřihlédl.
Rozsudkem ze dne 16. 10. 2013, č. j. 41 A 5/2013 – 93 Krajský soud v Brně (dále jen
„krajský soud“) napadená správní rozhodnutí zrušil, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel
vystupoval před správním orgánem v roli fyzické osoby, a nebylo tudíž možné doručovat mu
do datové schránky podnikající fyzické osoby – insolvenčního správce.
Proti rozsudku krajského soudu se žalovaný bránil kasační stížností, o níž Nejvyšší
správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 18. 6. 2014, č. j. 3 Ads 100/2013 – 42 (dále
„předcházející rozsudek“). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalovaný měl respektovat,
v jaké roli stěžovatel v řízení vystupoval (fyzická osoba nebo insolvenční správce) a podle toho
písemnosti do datové schránky doručovat. Zdejší soud nicméně zdůraznil, že je nezbytné zabývat
se materiální funkcí doručování a z tohoto hlediska posoudit, zda se stěžovatel s písemností
seznámil, respektive mohl a měl se seznámit. Tím se ovšem krajský soud nezabýval, a důvody
rozhodnutí tudíž opřel o skutečnosti, které nebyly v řízení dostatečně zjištěny. Nejvyšší správní
soud proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nový rozsudek Krajského soudu v Brně
Krajský soud ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 4. 12. 2014,
č. j. 41 A 5/2013 - 186, napadeným nyní posuzovanou kasační stížností, a správní žalobu zamítl.
Zaměřil se přitom na otázku, zda byla materiální funkce doručování splněna. Krajský soud
vycházel rovněž z nových důkazů a tvrzení. Stěžovatelem byla předložena zpráva Ministerstva
vnitra ze dne 23. 4. 2010, kterou mu bylo oznámeno, že mu byla jeho datová schránka
insolvenčního správce znepřístupněna zpětně k 1. 1. 2010. Žalovaný naopak předložil dokument,
v němž Ministerstvo vnitra sděluje, že se dne 5. 2. 2010 do příslušné datové schránky přihlásil
stěžovatel jako primárně oprávněná osoba, čímž k doručení předmětného rozhodnutí došlo.
V řízení byl následně proveden výslech svědka (stěžovatelova syna), který měl datovou schránku
obsluhovat a doručené písemnosti stěžovateli následně předávat. Svědek uvedl, že stěžovateli
předával jen dokumenty související s činností insolvenčního správce a nepamatuje si, že by
z datové schránky vyzvedával dokument týkající se stěžovatele jako fyzické osoby.
Podle krajského soudu je na základě dokazování nepochybné, že bylo předmětné
rozhodnutí do datové schránky podnikající fyzické osoby – insolvenčního správce, zřízené
stěžovateli, doručeno dne 5. 2. 2010 v 18:51:56 hod. Krajský soud proto zkoumal, zda se v danou
dobu do datové schránky přihlásil stěžovatel, a zda došlo k materiální funkci doručování.
Za účelové považoval soud tvrzení, že byl přístupem do datové schránky pověřen syn
stěžovatele, nicméně i kdyby tomu tak bylo, vyplývá z jeho výpovědi, že se v inkriminovanou
dobu do datové schránky přihlásil. Dle krajského soudu tak k doručení písemnosti došlo a je
zcela nepravděpodobné, že by následně nebyla pošta stěžovateli předána. V této souvislosti soud
upozornil, že stěžovatel byl o jiných písemnostech dodávaných do datové schránky
bezproblémově informován.
Z provedených důkazů měl krajský soud za prokázané, že ať už se do datové schránky
přihlásil stěžovatel nebo jeho syn jako oprávněná osoba, muselo se předmětné rozhodnutí dostat
do rukou stěžovatele a materiální funkce doručování tak byla splněna. Opačná tvrzení považoval
soud za účelová a neprokázaná. Žaloba proto byla zamítnuta.
Kasační stížnost
Kasační stížností ze dne 28. 1. 2015, doplněnou podáním ze dne 2. 4. 2015, napadá
stěžovatel rozsudek krajského soudu z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Má za to, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by v případě předmětného
rozhodnutí byla materiální funkce doručování splněna. Uvádí, že z pozice insolvenčního správce
podle §77 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále „insolvenční
zákon“), zmocnil třetí osobu k přejímání písemností, přičemž k realizaci tohoto zmocnění jí
předal přístupové údaje do datové schránky. Nepředpokládal přitom, že by do datové schránky
insolvenčního správce byly doručovány písemnosti týkající se ho jako fyzické osoby. Vzhledem
k tomu, že obsluhu datové schránky neprováděl, nemohlo dojít k materiální funkci doručení.
Podle stěžovatele bylo rovněž prokázáno, že se v uvedený časový okamžik do datové schránky
přihlásila osoba, kterou k tomu pověřil.
Stěžovatel se následně zabývá materiální funkcí doručování. Odkazuje na rozhodnutí
zdejšího soudu č. j. 1 Afs 148/2008 – 73 a č. j. 1 As 90/2010 – 95 a konstatuje, že jeho následné
počínání odporuje tomu, jak by se choval, kdyby se s písemností skutečně seznámil. Upozorňuje,
že předmětné rozhodnutí nenapadl správní žalobou, ač by tak bezesporu učinil, kdyby se mu
do rukou dostalo.
Dle stěžovatele se nakonec soud nedostatečně vypořádal s problematikou zahájení
správního řízení podle §46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní
řád“). Stěžovatel se domnívá, že ačkoli žalovaný v souladu se zmiňovaným ustanovením označil
předmět řízení a vztáhl jej pouze na období výkonu funkce insolvenčního správce, rozhodl
následně i o jiném období, pro které však nebylo řízení vůbec zahájeno, a v němž už funkci
insolvenčního správce nevykonával. Uvádí k tomu, že správní orgán nemůže rozhodnout
nad rámec jím zahájených řízení, ale pouze v rozsahu, který si vymezil.
Závěrem stěžovatel dodává, že rozsudek krajského soudu je v rozporu se zjištěným
skutkovým stavem, rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu i s názorem vysloveným
v rozsudku, kterým bylo předcházející rozhodnutí krajského soudu zrušeno. Navrhuje proto
napadený rozsudek zrušit a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření ke kasační stížnosti
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 27. 4. 2015. Konstatuje, že se stěžovateli
nepodařilo prokázat, že by k přístupu do datové schránky pověřil svého syna, popřípadě jinou
osobu, která by se v inkriminovanou dobu do datové schránky přihlásila. Upozorňuje,
že stěžovatel je dle zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi
dokumentů (dále jen „zákon o elektronických úkonech“) jedinou oprávněnou osobou. Podotýká
navíc, že argumentace o pověření syna byla uplatněna až po předcházejícím rozsudku Nejvyššího
správního soudu. Dle žalovaného není relevantní ani odkaz na insolvenční zákon, neboť
posuzovaná problematika se řídí výhradně zákonem o elektronických úkonech. Předal-li proto
stěžovatel přihlašovací údaje do své datové schránky jiné osobě, jde takové jednání k jeho tíži.
Poznamenává také, že pouze z následného chování stěžovatele nelze usuzovat, že by mu nebylo
předmětné rozhodnutí platně doručeno. Závěrem žalovaný konstatuje, že závěr krajského soudu
plně odpovídá názoru Nejvyššího správního soudu ve zrušujícím rozsudku.
K vyjádření žalovaného podal stěžovatel repliku, v níž však nebyly obsaženy žádné nové
informace.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou splnění podmínek řízení. Zjistil,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je
kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
a jsou splněny i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s. S ohledem na specifickou procesní situaci
se Nejvyšší správní soud navíc zabýval přípustností kasační stížnosti z hlediska §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. Posuzovaná kasační stížnost totiž směřuje proti rozsudku, jímž krajský soud
rozhodl znovu poté, kdy bylo jeho původní rozhodnutí zrušeno Nejvyšším správním soudem
(věc byla zdejším soudem vedena pod sp. zn. 3 Ads 100/2013).
K přípustnosti opětovně podané kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud komplexně
vyjádřil např. v rozsudku ze dne 28. 2. 2013, č. j. 8 As 47/2012 – 58. Vyplývá z něj, že ustanovení
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. zpravidla nelze vztáhnout na případy, kdy Nejvyšší správní soud
vytýká krajskému soudu procesní pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav nebo
nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Odmítnutí kasační stížnosti by v tomto případě znamenalo
odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva (viz usnesení
rozšířeného senátu č. j. 1 As 79/2009 – 165). Stejně tak je opětovná kasační stížnost obvykle
přípustná, pokud krajský soud doplnil po zrušení svého původního rozsudku dokazování, byť
nově zjištěné skutečnosti hodnotil v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu, vyjádřeným
obecně a obiter dictum ve zrušujícím rozsudku (viz rozsudek ze dne 25. 5. 2009,
č. j. 8 As 25/2009 – 71, srov. také usnesení rozšířeného senátu č. j. 9 Afs 59/2007 – 56). Pro nyní
posuzovanou věc je navíc relevantní, že podá-li kasační stížnost v téže věci druhý účastník řízení,
byla by jeho kasační stížnost nepřípustná jen v těch otázkách, v nichž tento účastník napadá
závěry krajského soudu vycházející z aplikace právního názoru Nejvyššího správního soudu
vyjádřeného v předchozím zrušujícím rozsudku (viz např. rozsudky ze dne 25. 5. 2011,
č. j. 6 As 1/2011 – 139, či ze dne 22. 9. 2011, č. j. 6 Ads 14/2011 – 241).
Předchozí rozsudek krajského soudu neobstál, neboť jej soud opřel o skutečnosti, které
nebyly v řízení dostatečně zjištěny. Nejvyšší správní soud přitom explicitně nehodnotil věcnou
stránku případu a pouze naznačil, jakým směrem by se mělo další dokazování ubírat. Napadá-li
nyní stěžovatel závěry krajského soudu, které vycházejí z doplněného dokazování, jedná
se o argumentaci novou, Nejvyšším správním soudem v předchozím řízení neřešenou. S ohledem
na tyto okolnosti a shora citovanou judikaturu je tudíž kasační stížnost přípustná i ve smyslu
ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V předcházejícím rozsudku Nejvyšší správní soud vytyčil směr, jakým by se měl v otázce
doručování do datové schránky následný přezkum ubírat. Především bylo důležité zjistit, zda byla
splněna materiální funkce doručování, tedy zda se stěžovatel s předmětným rozhodnutím
seznámil, respektive mohl a měl seznámit. Krajský soud provedl další dokazování, z něhož
vyplynuly následující skutečnosti. Dne 23. 4. 2010 bylo stěžovateli Ministerstvem vnitra
oznámeno znepřístupnění inkriminované datové schránky a to zpětně od 1. 1. 2010. Oznámení
obsahovalo mimo jiné informaci, že zprávy, které byly do data faktického znepřístupnění datové
schránky doručeny přihlášením, zůstávají ve stavu doručeno. Žalovaný podpořil svou
argumentaci sdělením Ministerstva vnitra ze dne 17. 12. 2013, podle kterého se do předmětné
datové schránky přihlásil dne 5. 2. 2010 v 18:51:55 hodin stěžovatel, jakožto osoba primárně
oprávněná. Novým důkazem byla také výpověď svědka – stěžovatelova syna, který datovou
schránku obsluhoval. Stěžovatel přitom tvrdil, že syna zmocnil k administraci datové schránky
a předal mu své přístupové údaje.
Nově obstarané důkazy jsou dostatečným podkladem k posouzení, zda byla v případě
předmětného rozhodnutí materiální funkce doručení splněna. Lze proto konstatovat, že na rozdíl
od předcházejícího řízení, se nyní přezkoumávaný rozsudek opírá o skutečnosti, které byly řádně
a úplně zjištěny. Nejvyšší správní soud však ne zcela souhlasí se způsobem, jak byly nové důkazy
hodnoceny. Ztotožnit se nakonec nelze ani s tím, jak krajský soud problematiku doručování
do datových schránek uchopil.
Nejvyšší správní soud považuje za prokázané, že předmětné rozhodnutí bylo do datové
schránky zřízené stěžovateli (jako insolvenčnímu správci) dodáno dne 5. 2. 2010 v 13:28:14 hod.
(viz potvrzení o doručení založené ve správním spise). Podle sdělení Ministerstva vnitra
se dne 5. 2. 2010 v 18:51:55 hod. přihlásila do datové schránky primárně oprávněná osoba.
Primární oprávnění přístupu do datové schránky je definováno v ustanovení §8 odst. 1 až 5
zákona o elektronických úkonech, přičemž na daný případ dopadá odst. 2 tohoto ustanovení.
Dle něj je k přístupu do datové schránky podnikající fyzické osoby oprávněna podnikající fyzická
osoba, pro niž byla datová schránka zřízena. Je přitom nesporné, že datová schránka byla
automaticky zřízena stěžovateli poté, co byl zapsán do seznamu insolvenčních správců (srov. §4
odst. 3 zákona o elektronických úkonech). Vyplývá z toho, že primárně oprávněnou osobou byl
pouze stěžovatel, a měl tudíž plná přístupová práva. Podle §17 odst. 3 zákona o elektronických
úkonech platí, že dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem, kdy
se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup
k dodanému dokumentu. Vzhledem k tomu, že se dne 5. 2. 2010 v 18:51:55 hod. přihlásila
do datové schránky primárně oprávněná osoba, která disponuje přístupem ke všem dodaným
dokumentům, došlo jejím přihlášením k doručení předmětného rozhodnutí. Dále je třeba usoudit,
zda mohlo být doručení ovlivněno zpětným znepřístupněním datové schránky, k němuž došlo
dne 23. 4. 2010 s účinky od 1. 1. 2010.
Znepřístupnění datové schránky je upraveno v ustanovení §11 zákona o elektronických
úkonech, přičemž v dané věci je podstatné, že Ministerstvo vnitra znepřístupní datovou schránku
podnikající fyzické osoby a právnické osoby, a to případně i zpětně, ke dni jejího výmazu
ze zákonem stanovené evidence (viz odst. 2 tohoto ustanovení). Zpětné znepřístupnění datové
schránky má na datové zprávy dodané v mezidobí (v posuzovaném případě od 1. 1. 2010
do 23. 4. 2010) v podstatě následující dopady. Zprávy, které jsou do zpětně znepřístupněné
datové schránky dodány, ale nejsou do dne faktického znepřístupnění doručeny (v mezidobí
nedošlo k přihlášení osoby oprávněné k přístupu k dokumentu) se považují za nedoručené
a nedoručitelné. Stejně je tomu u zpráv, které byly doručeny fikcí (srov. §17 odst. 4 zákona
o elektronických úkonech). O nedoručitelnosti by přitom odesílatel měl obdržet informaci.
Naopak zprávy, které byly dodány a přihlášením příslušné osoby i doručeny, se považují
za doručené. Nacházejí se tedy prakticky ve stejném stavu, jako by datová schránka zpětně
znepřístupněna nebyla (blíže k fungování datových schránek např. v oficiální nápovědě dostupné
na www.mojedatovaschranka.cz). Právě posledně uvedená situace nastala v posuzovaném
případě, neboť v mezidobí (5. 2. 2010) se do datové schránky přihlásila primárně oprávněná
osoba a nastalo tím doručení ve smyslu §17 odst. 3 zákona o elektronických úkonech. Zpětné
znepřístupnění datové schránky tak nemělo na doručení předmětného rozhodnutí žádný vliv.
Ostatně stěžovatel byl na tuto skutečnost v oznámení Ministerstva vnitra upozorněn.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že dne 5. 2. 2010 došlo
k platnému doručení předmětného rozhodnutí. Otázkou zůstává, zda byla takovým doručením
splněna i materiální funkce doručování.
Krajský soud věc pojal tak, že materiální funkce doručování být splněna musela, neboť
se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by měl se synem dohodu o administraci datové schránky,
a i kdyby tomu tak bylo, pokládal soud za nepravděpodobné, že by zůstalo předmětné rozhodnutí
před stěžovatelem utajeno. Nejvyšší správní soud však s takovým náhledem nesouhlasí. V dané
věci je nutné vycházet ze zákona o elektronických úkonech a respektovat možnosti, které zákon
k obsluze datových schránek nabízí. Nepoužitelný je naopak insolvenční zákon, na nějž
stěžovatel odkázal.
Nejen z praktických důvodů je přístup a obsluha datových schránek umožněna i osobám
odlišným od osoby, pro kterou byla datová schránka zřízena (osoba oprávněná). Zákon
o elektronických úkonech umožňuje osobě oprávněné pověřit obsluhou datových schránek
libovolný počet osob (pověřená osoba) a nastavit jim příslušná oprávnění. Standardně např.
nemůže pověřená osoba přistupovat k dokumentům určeným do vlastních rukou adresáta
(v případě datové schránky podnikající fyzické osoby je adresátem osoba oprávněná), nicméně
přístup k těmto typům dokumentů jí může osoba oprávněná povolit. Specifické postavení
zaujímá administrátor datové schránky (§8 odst. 7 zákona o elektronických úkonech), který může
převzít prakticky celou agendu spojenou s obsluhou a činit úkony standardně povolené jen osobě
oprávněné. Uvedený exkurz jasně dokládá, že oprávněná osoba má celou řadu možností, jak
upravit obsluhu datových schránek a může si zvolit, komu bude přístup garantován.
S přístupem do datové schránky se však pojí i několik povinností, které musejí být
příslušnými osobami dodržovány. Osoby disponující přístupem jsou především povinny dbát
na bezpečnost a využívat datové schránky tak, aby nedošlo k ohrožení celého systému (viz §8
odst. 9 zákona o elektronických úkonech). Povinností těchto osob je také zacházet
s přístupovými údaji tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití (srov. §9 odst. 2 zákona
o elektronických úkonech). Účelem posledně uvedeného je nejen ochrana konkrétního „majitele“
datové schránky a případných citlivých údajů, ale také garance pro odesílatele, že bude datová
zpráva doručena zamýšlenému adresátovi. Právě tento aspekt má stěžejní význam v nyní
posuzované věci, neboť stěžovatel uvedl, že své přístupové údaje předal synovi a zároveň
ho k obsluze datové schránky zmocnil. Přístupové údaje osoby oprávněné jsou však s touto
osobu bezprostředně spjaty a v žádném případě by s nimi neměly disponovat osoby jiné. Pokud
se osoba oprávněná rozhodne, že své přístupové údaje jinému poskytne, nese plně veškerá rizika
s tím spojená. Pro orgány veřejné moci je totiž v zásadě irelevantní, jakým způsobem je upraven
vztah mezi osobou oprávněnou a tím, komu přístupové údaje poskytla, jak bude docházet
k předávání pošty apod. Optikou zákona o elektronických úkonech se totiž bude na datovou
zprávu nahlížet jako na doručenou vždy, když bude přístup do datové schránky skrze přístupové
údaje oprávněné osoby proveden. S jistou mírou zjednodušení lze předáním přístupových údajů
rozumět předání vlastní virtuální identity, což může mít závažné důsledky.
Vztáhnou-li se výše uvedené závěry na danou věc, nezbývá než konstatovat, že materiální
funkce doručování byla splněna. Dle výpisu Ministerstva vnitra se do datové schránky přihlásil
v inkriminovaný okamžik stěžovatel, který je zároveň osobou oprávněnou. Jeho přihlášením
došlo k doručení předmětného rozhodnutí a vzhledem k tomu, že se tak stalo v mezidobí
od účinnosti zpětného znepřístupnění do faktického znepřístupnění, pohlíží se na tuto datovou
zprávu jako na doručenou. Neobstojí tvrzení, že se stěžovatel s písemností neseznámil, neboť
skrze jeho přístupové údaje obsluhovala datovou schránku jiná osoba. Je na stěžovateli, jak bude
zacházet se svými přístupovými údaji, a zda bude dodržovat povinnosti plynoucí ze zákona
o elektronických úkonech. Rozhodl-li se stěžovatel, že své přístupové údaje poskytne jinému, jde
toto jednání zcela k jeho tíži a pro orgány veřejné moci nemůže mít větší relevanci. V takových
případech je pouze na stěžovateli, aby si zajistil, že bude s datovými zprávami včas seznámen.
Jinými slovy, ve vztahu k datovým schránkám je nezbytné pokládat materiální funkci doručování
za splněnou, jsou-li splněny podmínky doručení plynoucí ze zákona o elektronických úkonech
a k doručení došlo přihlášením příslušné osoby (v daném případě osoby oprávněné). Tyto
podmínky byly v řešené věci nepochybně splněny.
Nic na tom nemění ani následné chování stěžovatele. Nejvyšší správní soud
nezpochybňuje, že chování adresáta může být pro posouzení materiální funkce doručování
podstatné, ale jedná se jen o indicii, která by musela být podepřena dalšími skutečnostmi.
V posuzovaném případě je ovšem stěžejní, že se do datové schránky oprávněná osoba přihlásila,
k doručení písemnosti došlo a seznámení s ní se automaticky presumuje. Platí závěr vyslovený již
v předcházejícím rozsudku, že není podstatné, „zda se žalobce po přihlášení do datové schránky
s obsahem písemnosti seznámil. Pokud by tak neučinil, jednalo by se o situaci analogickou s neotevřením klasické
poštovní obálky platně doručené do vlastních rukou.“
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že předmětné rozhodnutí bylo stěžovateli platně
doručeno. Přestože problematiku doručování do datových schránek neuchopil krajský soud zcela
správně, nemělo to vliv na výsledné posouzení stěžejní otázky, zda podkladové rozhodnutí
nabylo právní moci či nikoli. Zdejší soud tudíž aprobuje závěr, že podkladové rozhodnutí právní
moci nabylo a mohla na jeho základě být vydána rozhodnutí o vrácení podpory
v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci.
Dalším důvodem kasační stížnosti je tvrzená nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
v otázce, zda prvoinstanční správní orgán nerozhodoval nad rámec předmětu řízení, který si sám
specifikoval v oznámení podle §46 odst. 1 správního řádu.
Nejvyšší správní soud zjistil, že k této problematice napadený rozsudek žádnou
argumentaci neobsahuje. Krajský soud se soustředil pouze na otázku doručování do datové
schránky a zcela pominul další žalobní námitky. Dle ustálené judikatury zdejšího soudu přitom
platí, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů mimo jiné tehdy, pokud
soud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek (srov. rozsudek
ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, popřípadě rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Nejvyšší správní
soud proto i v nyní posuzované věci dospěl k závěru, že se jedná o rozsudek v daném smyslu
nepřezkoumatelný. Přisvědčit je proto třeba tvrzení stěžovatele směřujícímu ke kasačnímu
důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Vzhledem k tomu, že systém správního soudnictví je
založen na kasačním principu, nemohl se Nejvyšší správní soud k opomenuté problematice
vyjádřit, neboť by nepřípustně nahrazoval úvahu krajského soudu a shora uvedený kasační
princip by tím popřel.
Závěrem lze shrnout, že krajský soud, byť s jistou nepřesností, učinil správný závěr
ve vztahu k naplnění materiální funkce doručování předmětného rozhodnutí. Správně proto
vyřešil rovněž otázku, zda podkladové rozhodnutí nabylo právní moci či nikoli. Ostatní žalobní
argumentaci krajský soud zcela pominul a zatížil tak rozsudek shora uvedenou vadou dle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Vzhledem k tomu Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
podle §110 odst. 1 s. ř. s. a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, ve kterém bude tento
soud povinen vypořádat všechny žalobní námitky a v otázce doručování předmětného
rozhodnutí bude vycházet ze shora vyslovených závěrů.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 3 s. ř. s. krajský
soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu