ECLI:CZ:NSS:2015:3.AFS.33.2015:77
sp. zn. 3 Afs 33/2015 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce:
Středisko ekologické výchovy a etiky Rýchory – SEVER, Brontosaurus Krkonoše,
se sídlem Horní Maršov, Horská 175, zastoupen Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem
Brno, U Svitavy 1077/2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno,
Masarykova 31, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 30. 9. 2014, č. j. 31 Af 39/2014 – 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Platebním výměrem ze dne 20. 8. 2013, č. j. 1220015/13/2700-04705-603497, bylo
žalobci (dále „stěžovatel“) Finančním úřadem pro Královéhradecký kraj vyměřeno penále
za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně za období od 1. 1. 2008 do 1. 8. 2013
ve výši 355.220 Kč. Proti platebnímu výměru podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím
žalovaného ze dne 24. 3. 2014, č. j. 7321/14/5000-24700-710142, zamítnuto. K porušení
rozpočtové kázně došlo tím, že stěžovatel porušil podmínky stanovené v rozhodnutí o poskytnutí
dotace ze dne 15. 12. 2005, č. j. OPRLZ/3/24/05, ve znění dodatků č. 1 a 2 na projekt „Kapka
21“ – Královéhradecký a Pardubický kraj: Agenda 21 pro každého (Síť informačních, poradenských
a vzdělávacích center pro udržitelný život) registrační číslo CZ.04.1.03/4.2.16.3/0024 (dále jen
„projekt“) na rok 2006 a 2007 z Operačního programu Rozvoj lidských zdrojů. Dotace byla
poskytnuta v souladu s §14 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně
některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o rozpočtových pravidlech“) v celkové maximální výši 17.761.000 Kč.
Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel správní žalobou, v níž tvrdil, že se jedná
o rozhodnutí nezákonné a nepřezkoumatelné, stojící na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu.
Poznamenal, že se žalovaný nevypořádal s uplatněnými odvolacími důvody a opomenul vyřešit
namítanou podjatost svých pracovníků. Podle stěžovatele nebylo z napadeného rozhodnutí
rovněž zřejmé, z jakých ustanovení zákona o rozpočtových pravidlech žalovaný vycházel.
Nakonec namítl, že žalovaný nevzal v potaz, že žalobě podané proti rozhodnutí o odvodu
za porušení rozpočtové kázně, které bylo podkladem žalobou napadeného rozhodnutí v této věci
(dále „podkladové rozhodnutí“), byl Krajským soudem v Hradci Králové přiznán odkladný
účinek. Dle stěžovatele byla tato skutečnost překážkou k předpisu penále.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“)
ze dne 30. 9. 2014, č. j. 31 Af 39/2014 – 59, byla podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále „s. ř. s.“) správní žaloba zamítnuta.
Krajský soud zrekapituloval podstatné skutkové okolnosti, příslušná ustanovení zákona
o rozpočtových pravidlech i postoj, který zaujal k podkladovým rozhodnutím žalovaného,
a konstatoval, že stěžovateli vznikla nejen povinnost odvést prostředky způsobené porušením
rozpočtové kázně, ale i penále ve smyslu §44a odst. 8 zákona o rozpočtových pravidlech.
Zdůraznil, že rozhodnutí o vyměření penále se odvíjí od podkladových rozhodnutí a v tomto
směru poukázal na relevantní judikaturu zdejšího soudu. Uvedl, že v daném případě bylo penále
počítáno ode dne následujícího po dni, kdy došlo k porušení rozpočtové kázně. Tento okamžik
žalovaný ve svém rozhodnutí řádně specifikoval a současně ozřejmil, z jakých důvodů a v jaké
výši penále vyměřil.
K dalším žalobním námitkám týkajícím se samotného porušení rozpočtové kázně, krajský
soud uvedl, že byly předmětem samostatných žalobních řízení a z hlediska nyní řešené
problematiky nejsou důvodné. Krajský soud rovněž shledal, že se žalovaný v odůvodnění svého
rozhodnutí zabýval otázkou, na základě jakých ustanovení rozpočtových pravidel správce daně
penále vyměřil a vysvětlil, z jakých důvodů bylo k samotné penalizaci přistoupeno. Podjatost
pracovníků byla zase řešena již v řízení o podkladovém rozhodnutí.
Nakonec se krajský soud věnoval otázce, zda měl žalovaný přihlédnout k přiznání
odkladného účinku žalobě směřující proti podkladovému rozhodnutí. Dospěl však k závěru,
že vyměření penále se váže na právní moc platebního výměru o stanovení odvodu za porušení
rozpočtové kázně a nelze jej směšovat s otázkou pozastavení možnosti výkonu rozhodnutí.
Ani v tomto ohledu tak žalovaný nepochybil.
Kasační stížnost
Kasační stížností ze dne 13. 11. 2014, doplněnou podáním ze dne 16. 3. 2015, napadá
stěžovatel rozsudek krajského soudu z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Rozsudek krajského soudu považuje za nepřezkoumatelný, neboť soud přezkoumal
rozhodnutí, které je samo nepřezkoumatelné. Navíc se dostatečně nevypořádal s namítanou
podjatostí pracovníků správce daně a nezákonností určení počátku penalizace. Rozsudek pokládá
za nepřezkoumatelný také proto, že krajský soud nezodpověděl, zda se žalovaný vypořádal
se všemi odvolacími důvody a neposoudil, zda z rozhodnutí žalovaného vyplývá, podle jakého
ustanovení bylo penále stanoveno.
Stěžovatel napadenému rozsudku dále vytýká, že nevychází z napadeného rozhodnutí,
ale z obsahu správního spisu a výsledku jiného řízení vedeného před krajským soudem
pod sp. zn. 31 Af 53/2013 (řízení o podkladovém rozhodnutí). Dle stěžovatele se krajský soud
opřel o vlastní rozsudek, aniž by jej v řízení provedl jako důkaz, a porušil tak ustanovení §77
s. ř. s. Vzhledem k tomu, že uvedený rozsudek ke dni vydání napadeného správního rozhodnutí
neexistoval, překročil soud i meze dané ustanovením §75 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel následně poznamenává, že již v žalobě tvrdil nedostatečné zjištění skutkového
stavu a domáhal se proto jeho doplnění. Za tím účelem požadoval provést důkaz usnesením
krajského soudu ze dne 23. 10. 2013, č. j. 31 Af 53/2013 – 52, kterým byl přiznán odkladný
účinek žalobě směřující proti podkladovému rozhodnutí. Krajský soud však navrhovaný důkaz
neprovedl, což dle přesvědčení stěžovatele představuje vadu soudního řízení ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dodává, že s ohledem na suspenzívní účinky rozhodnutí dle §73 s. ř. s.
nebyly ke dni rozhodování žalovaného o penále (tj. ke dni 24. 3. 2014) splněny zákonné
podmínky pro stanovení penále, neboť neexistovalo vykonatelné, pravomocné a účinné
rozhodnutí o stanovené dani a nebyl přesně určen okamžik porušení rozpočtové kázně. Tento
názor se odvíjí od skutečnosti, že podkladové rozhodnutí pozbylo přiznáním odkladného účinku
žalobě účinnosti, a nemohlo tudíž dojít k prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně.
Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a vrátit
mu věc k dalšímu řízení.
Vyjádření ke kasační stížnosti
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 28. 4. 2015. Odvolává se především na svá
předchozí vyjádření a odůvodnění napadeného rozhodnutí. S krajským soudem se plně
ztotožňuje.
Žalovaný zdůrazňuje, že v rámci přezkumu platebního výměru na penále nelze předkládat
námitky, které hodnotí, zda vůbec a v jaké míře došlo k porušení rozpočtové kázně. Stejně tak
je tomu u domnělé nezákonnosti určení počátku penalizace. Uvádí dále, že s námitkou podjatosti
se vypořádal již v řízení o podkladovém rozhodnutí. Podle žalovaného konečně nebrání vydání
platebního výměru na penále ani skutečnost, že byl žalobě proti podkladovému rozhodnutí
přiznán odkladný účinek. S ohledem na uvedené tak navrhuje kasační stížnost zamítnout
a nárokuje náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou splnění podmínek řízení. Zjistil,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
a jsou splněny i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že ve vlastní judikatuře se již zabýval prakticky stejnou
problematikou (srovnej rozsudky ze dne 8. 6. 2015, č. j. 4 Afs 36/2015 - 70, a ze dne 8. 6. 2015,
č. j. 4 Afs 35/2015 - 84, všechna rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz). Jediná odlišnost
v nyní posuzované věci spočívá ve výši odvodu do státního rozpočtu za porušení rozpočtové
kázně a s tím související výše vyměřeného penále. Ve zmiňovaných řízeních uplatnil stěžovatel
stejnou argumentaci, kterou napadal prakticky identické odůvodnění napadených rozsudků
krajského soudu. Lze tedy shrnout, že úkolem Nejvyššího správního soudu je opětovně posoudit
právně i skutkově stejnou situaci mezi týmiž účastníky. Vzhledem k tomu, že zdejší soud
neshledal důvod, proč by se měl od vlastních, dříve vyslovených, názorů nyní odchýlit, odkazuje
plně na odůvodnění dřívějších rozsudků a pouze stručně shrnuje základní myšlenkové
konstrukce, které jej k zamítnutí kasační stížnosti vedly.
Nejprve se zdejší soud zabýval otázkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
Zjistil přitom, že krajský soud rozsudek dostatečně odůvodnil, vypořádal se všemi žalobními
námitkami stěžovatele, poukázal na relevantní judikaturu, správně aplikoval v ní přijaté závěry
a jeho právní názory jsou rovněž srozumitelné. Ostatně stěžovatel v kasační stížnosti se závěry
krajského soudu věcně polemizuje, což v případě neodůvodněného nebo nesrozumitelného
rozhodnutí zpravidla nepřichází v úvahu. Navíc platí, že „nepřezkoumatelnost rozsudku není závislá
na subjektivní představě stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn. Jedná se o objektivní
překážku, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkum napadeného rozhodnutí“ (srovnej rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 As 60/2014 – 85). Z hlediska objektivního
je však zřejmé, že rozsudek krajského soudu nároky přezkoumatelnosti splňuje. Krajský soud
správně rozpoznal, že námitky týkající se porušení rozpočtové kázně byly předmětem
samostatných řízení, pravomocně skončených, a nelze je v tomto řízení přezkoumávat. Zcela
správně je proto označil za nedůvodné, aniž by se jimi podrobněji věnoval. Napadený rozsudek
reaguje i na námitku, že z rozhodnutí žalovaného není zřejmé, podle jakého ustanovení bylo
stěžovateli penále stanoveno. Nelze se ztotožnit ani s názorem, že krajský soud přezkoumával
nepřezkoumatelné rozhodnutí. Zdejší soud naopak zjistil, že žalovaný se ve svém rozhodnutí
vypořádal se všemi odvolacími námitkami a přijaté závěry řádně a srozumitelně odůvodnil.
Kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak nemohl být dán.
Nejvyšší správní soud dále zjistil, že velká část námitek souvisí s předcházejícím řízení
o uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně (podjatost pracovníků správce daně při
rozhodování o odvodu za porušení rozpočtové kázně, stanovení dne, ke kterému došlo
k porušení rozpočtové kázně). Zdejší soud k těmto námitkám jen stručně uvádí, že podle ustálené
judikatury nelze při přezkumu rozhodnutí o sdělení penále opětovně přezkoumávat argumentaci
vztahující se k podkladovému rozhodnutí. Poukázat lze např. na rozsudek ze dne 9. 1. 2013,
č. j. 9 Afs 4/2012 - 30, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že „uložení odvodu za porušení
rozpočtové kázně a předepsání penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně spolu sice vzájemně
souvisí, jde však o dvě samostatná rozhodnutí správce daně, proti kterým se lze bránit samostatnými odvoláními
a žalobami, případně i kasačními stížnostmi. Daná samostatnost se projevuje též v okruhu námitek, jejichž
posouzení má význam v tom kterém řízení. Při přezkumu rozhodnutí o sdělení penále nelze posuzovat námitky
týkající se otázky, zda vůbec a v jakém rozsahu došlo k porušení rozpočtové kázně. Pro posouzení této otázky
je určeno řízení o přezkumu platebního výměru, jímž byl uložen samotný odvod za porušení rozpočtové kázně.
Opačný postup by mohl vést k odlišným závěrům v každém z těchto řízení. Rozsah přezkumu platebního výměru
na penále odvolacím orgánem i soudem je tedy oproti přezkumu platebního výměru na odvod za porušení
rozpočtové kázně limitován a je zaměřen zejména na posouzení, zda penále mělo být vůbec předepsáno, zda bylo
ve správné výši a za relevantní dobu. K uvedenému srovnej například rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 8. 2011, č. j. 8 Afs 6/2011 - 86, a ze dne 11. 6. 2009, č. j. 1 Afs 47/2009 – 45.“ V tomto
ohledu by mohla mít jistou relevanci snad jen námitka, že nebyl stanoven den porušení
rozpočtové kázně, a není tudíž zřejmé, od jakého okamžiku by měl být stěžovatel penalizován.
K tomuto problému je však možné plně odkázat na rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 5. 2015,
č. j. 8 Afs 179/2014 - 86, kde soud danou problematiku řešil. Ačkoli se nejednalo o řízení
iniciované podkladovým rozhodnutím, z něhož vzešlo krajským soudem přezkoumávané
rozhodnutí žalovaného, jedná se stále o věc související, která vychází ze stejného skutkového
základu a shodné zprávy o daňové kontrole. Pro úplnost lze z označeného rozsudku citovat:
„Další námitky se týkaly určení data porušení rozpočtové kázně. Stěžovatel označil napadené rozhodnutí
za nepřezkoumatelné, neboť v něm žalovaný neuvedl jednotlivá data porušení rozpočtové kázně. Nejvyšší správní
soud stěžovateli nepřisvědčil. Pokud se žalovaný ztotožnil s tím, jak správce daně určil data porušení rozpočtové
kázně, bylo nadbytečné je v odůvodnění napadeného rozhodnutí znovu specifikovat, neboť tyto údaje byly uvedeny
již ve zprávě o daňové kontrole, která je odůvodněním platebního výměru a v níž jsou jednotlivá stěžovatelova
pochybení jednoznačně popsána.“
Zbývá podotknout, že počátek penalizace je v platebním výměru na penále jasně uveden
a v příloze je specifikován i výpočet penále.
Další námitkou se stěžovatel snaží zpochybnit způsob, jakým byl přezkum napadeného
správního rozhodnutí proveden. Má za to, že krajský soud založil rozsudek nikoli na rozhodnutí
žalovaného, ale na obsahu správního spisu a výsledku soudního řízení vedeného
pod č. j. 31 Af 53/2013 - 78. V souladu s názorem vysloveným v souvisejících věcech k tomu
Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud postupoval správně. Při posouzení, zda stěžovateli
vznikla podle §44a odst. 8 zákona o rozpočtových pravidlech povinnost odvést penále, totiž bylo
relevantní zohlednit výsledek řízení, v němž byl žalobci vyměřen odvod za porušení rozpočtové
kázně, a to včetně jeho soudního přezkumu. I v něm ovšem podkladové rozhodnutí obstálo
(viz zamítavý rozsudek krajského soudu č. j. 31 Af 53/2013 – 78). Nejvyšší správní soud pokládá
za nepochybné, že se krajský soud soustředil především na samotné rozhodnutí žalovaného,
a nikoli jen na obsah správního spisu. Dokládá to ostatně několik pasáží napadeného rozsudku,
kde soud na rozhodnutí odkazuje a hodnotí závěry v něm obsažené (viz strana 7 a 8 napadeného
rozsudku).
Zdejší soud rovněž nezjistil, že by byl postup krajského soudu v rozporu s ustanovením
§75 odst. 1 a §77 s. ř. s. Stěžovatel se domnívá, že uvedená ustanovení byla porušena tím,
že rozsudek ze dne 30. 9. 2014, č. j. 31 Af 53/2013 – 78, kterým bylo přezkoumáno podkladové
rozhodnutí, nebyl proveden jako důkaz. Odkaz krajského soudu na tento rozsudek je však nutné
vnímat jako argumentaci skutečnostmi známými soudu z jeho úřední činnosti, které není třeba
dokazovat ve smyslu §121 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, použitého v soudním
řízení správním přiměřeně podle §64 s. ř. s. K porušení §75 odst. 1 s. ř. s. zase nemůže dojít
pouhým přijetím právního názoru, který byl vysloven v jiném soudním řízení. Je naopak zcela
v pořádku, že soud již vyslovený právní názor reflektuje a v případě, kdy je s ním ztotožněn, z něj
i vychází. Námitce stěžovatele proto přisvědčit nelze.
Nejvyšší správní soud se konečně zabýval argumentací, že s ohledem na suspenzívní
účinky usnesení krajského soudu ze dne 23. 10. 2013, č. j. 31 Af 53/2013 – 52, kterým byl
přiznán odkladný účinek žalobě směřující proti podkladovému rozhodnutí, nebyly splněny
zákonné podmínky pro stanovení penále. Dle stěžovatele totiž neexistovalo vykonatelné,
pravomocné a účinné rozhodnutí o odvodu, z něhož penále vychází.
Vzhledem k tomu, že se uvedenou námitkou Nejvyšší správní soud již zabýval v rozsudku
ze dne 8. 6. 2015, č. j. 4 Afs 36/2015 – 70, lze z něj citovat následující: „Přiznání odkladného účinku
žalobě proti rozhodnutí správního orgánu mění poměry mezi účastníky řízení v tom směru, že odkládá účinky
žalobou napadeného správního rozhodnutí, které tak v důsledku přiznání odkladného účinku není vykonatelné.
Přiznání odkladného účinku je tedy procesní institut, který pouze dočasně odkládá (a chrání před) účinky
napadeného správního rozhodnutí a způsobuje, že po dobu přiznání odkladného účinku nedochází ke změně
právních poměrů účastníků řízení. Přiznání odkladného účinku pozastavuje ty účinky napadeného správního
rozhodnutí, které z povahy věci pozastavit lze (tj. uložené právní povinnosti nelze vynucovat, přiznaná oprávnění
nelze uplatňovat, odejmutá oprávnění zůstávají zachována, atd.). To však nic nemění na tom, že takovéto správní
rozhodnutí stále existuje a v souladu s principem presumpce správnosti správních aktů (podle kterého se má za to,
že správní akt je zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou
prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej), je tudíž možno a nutno přihlížet k jeho obsahu a vycházet
ze skutečností v něm uvedených. Rozhodnutí o přiznání odkladného účinku ostatně nepředjímá výsledek řízení
samotného. Žalovaný tudíž nepochybil, pokud ve svém rozhodnutí vycházel z existence rozhodnutí o stanovení
odvodu za porušení rozpočtové kázně stěžovatelem. Je mimoto zřejmé, že §44a odst. 8 zákona o rozpočtových
pravidlech nestanoví podmínku pravomocného a vykonatelného rozhodnutí o stanovení odvodu za porušení
rozpočtové kázně jako nutný předpoklad pro vydání platebního výměru na penále, respektive pro rozhodnutí
o odvolání proti takovému platebnímu výměru. Podmínkou je, že porušitel rozpočtové kázně byl v prodlení
s odvodem, což v dané věci bylo splněno, a to bez ohledu na usnesení o přiznání odkladného účinku žalobě
proti rozhodnutí o stanovení odvodu a bez ohledu na vykonatelnost takového rozhodnutí o stanovení odvodu.
Nejedná se ani o opatření směřující k výkonu rozhodnutí o stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že důvodná není ani tato námitka stěžovatele.“
Ze shora uvedeného je zřejmé, že se krajský soud nemusel řídit požadavkem stěžovatele,
aby byl proveden důkaz rozhodnutím o odkladném účinku. Jak již bylo uvedeno, usnesení
o přiznání odkladného účinku nemá žádný vliv na správnost a zákonnost rozhodnutí žalovaného
přezkoumávaného v nyní posuzované věci. Nebylo proto na místě k rozhodnutí o odkladném
účinku přihlížet a zabývat se detailněji jeho obsahem.
Závěrem Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud nepochybil ani tím, že ve věci
nenařídil jednání. Ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatel dal k rozhodnutí soudu bez nařízení
jednání konkludentní souhlas dle §51 odst. 1 s. ř. s., přičemž jeho důkazní návrh se týkal
skutečností známých krajskému soudu z jeho úřední činnosti, ohledně nichž není třeba
dokazování provádět. V postupu krajského soudu proto nelze spatřovat procesní vadu, která
by způsobila stěžovateli jakoukoli újmu.
S ohledem na všechny výše uvedené závěry Nejvyšší správní soud konstatuje, že žádná
z námitek obsažených v kasační stížnosti neobstojí. Zdejší soud proto kasační stížnost zamítl dle
§110 odst. 1, věta druhá s. ř. s.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. Žalovanému zdejší soud nepřiznal požadovanou paušální náhradu nákladů
řízení s ohledem na předchozí judikaturu, která zpravidla neumožňuje přiznat náhradu nákladů
řízení správním orgánům, pokud se jedná o náklady nepřesahující rámec běžné úřední činnosti,
jako tomu bylo i v této věci (srovnej usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 47). Nejvyšší správní soud proto v jeho případě rozhodl
tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. září 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu