ECLI:CZ:NSS:2015:5.AS.58.2013:215
sp. zn. 5 As 58/2013 - 215
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: J. S.,
proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 2a, Liberec, za účasti
osob zúčastněných na řízení: a) Mgr. PhDr. J. K., b) D. K., c) Š. M., d) Bc. M. M., e) Ing. R. S.,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci ze dne 18. 6. 2013, č. j. 59 Ca 82/2009 - 212,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 27. 7. 2009, sp. zn. OÚPSŘ 161/2009-rozh., žalovaný zamítl
mj. odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Turnov (dále též „stavební úřad“)
ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. SÚ/4620/08/HDR, č. j. SU/09/1392, jímž bylo osobám zúčastněným
na řízení a) a b) vydáno rozhodnutí o dodatečném povolení stavby rodinného domu na pozemku
p. č. 887/14 v katastrálním území Mašov u Turnova, obec Turnov, a to v rozsahu, v němž byla
stavba provedena v rozporu s jejím ohlášením. Žalobkyně se poté žalobou podanou u Krajského
soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného
i stavebního úřadu.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci původně rozsudkem ze dne
2. 8. 2010, č. j. 59 Ca 82/2009 - 47, rozhodnutí žalovaného pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Krajský soud v uvedeném rozsudku dospěl k závěru, že nelze spolehlivě vyvrátit
námitku žalobkyně, podle níž byla stavebníky informována o jiné stavbě, než která byla následně
stavebníky [nyní osobami zúčastněnými na řízení a) a b)] ohlášena. Podle krajského soudu zjištění
vyplývající ze správního spisu nasvědčují tomu, že stavební úřad vydal dne 12. 11. 2007 souhlas
s jinou stavbou, než ke které se vyjádřili a s níž souhlasili vlastníci sousedních pozemků. Z tohoto
důvodu také zřejmě tyto osoby nepokládaly za nutné podat proti ohlašované stavbě dle
§104 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
v tehdejším znění (dále jen „stavební zákon“), námitky.
Takové vadě bylo ovšem podle tehdejšího závěru krajského soudu možné čelit opravnými
prostředky, tedy především odvoláním. Souhlas stavebního úřadu s provedením ohlašované
stavby byl ovšem doručen pouze zástupci stavebníků, a nikoli sousedům, tedy ani žalobkyni.
Žalobkyně tento souhlas zřejmě obdržela až v průběhu řízení o dodatečném povolení stavby,
přičemž vůči správním orgánům učinila řadu podání, která jsou podle uvedeného rozsudku
krajského soudu svým obsahem řádným opravným prostředkem, o němž však dosud nebylo
odvolacím orgánem (tj. žalovaným) rozhodnuto. Z toho podle krajského soudu mělo vyplývat,
že souhlas stavebního úřadu s provedením ohlášené stavby dosud nenabyl právní moci. Tato
skutečnost podle tehdejšího názoru krajského soudu bránila meritornímu rozhodnutí v řízení
o dodatečném povolení stavby podle §129 stavebního zákona.
Ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 12. 10. 2012,
č. j. 5 As 61/2010 – 174, zmiňovaný rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Nejvyšší správní soud přitom vyšel z usnesení svého rozšířeného senátu ze dne
18. 9. 2012, č. j. 2 As 86/2010 – 76, publikovaného pod č. 2725/2013 Sb. NSS, podle něhož
„[s]ouhlasy vydávané dle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
zejména dle §96, §106, §122, §127, které stavební úřad výslovně či mlčky činí k ohlášení či oznámení, jsou
jinými úkony dle IV. části zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Tyto souhlasy nejsou rozhodnutími ve smyslu
§65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; soudní ochrana práv třetích osob je zaručena žalobou
na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle §82 a násl. tohoto
zákona“. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že ve světle citovaného rozhodnutí
rozšířeného senátu nemohou důvody, pro něž krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného, obstát.
Jak judikoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, souhlas stavebního úřadu
s provedením ohlášené stavby podle §106 stavebního zákona není rozhodnutím podle
§67 správního řádu, ale jiným úkonem správního orgánu ve smyslu §158 odst. 1 správního řádu,
který není vydáván ve správním řízení a nelze tedy proti němu ani brojit odvoláním. Souhlas
stavebního úřadu s provedením ohlášené stavby se v souladu s §106 odst. 2 a 3 stavebního
zákona doručuje pouze stavebníkovi. Souhlas s provedením ohlášené stavby, ať už je stavebním
úřadem vydán výslovně nebo konkludentně, mohou osoby, jež se jím cítí být dotčeny na svých
právech, napadnout v příslušných lhůtách, jež nejsou vázány na doručení napadeného aktu
(§84 odst. 1 s. ř. s.), žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle
§82 a násl. s. ř. s. V rámci veřejné správy může být souhlas s ohlášením stavby přezkoumán, opět
při respektování zákonných lhůt a zákonných podmínek, pouze postupem podle §156 odst. 2
správního řádu.
Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že krajskému soudu příslušelo v dané věci v mezích
žalobních námitek zkoumat zákonnost žalobou napadených rozhodnutí ve věci dodatečného
povolení, jakož i předcházejícího řízení o žádosti o dodatečné povolení stavby, nebyl však v dané
věci oprávněn posuzovat zákonnost samotného souhlasu stavebního úřadu s provedením
ohlášené stavby rodinného domu ani zákonnost jemu předcházejícího postupu, neboť tento
souhlas byl samostatně přezkoumatelný na základě případné žaloby na ochranu před nezákonným
zásahem správního orgánu, a pokud nebyl shledán nezákonným v takovém řízení či v rámci
postupu podle §156 odst. 2 správního řádu, musí z něj správní soud vycházet obdobně jako
z pravomocného stavebního povolení. Je tedy třeba mít za to, že před právní mocí rozhodnutí
o dodatečném povolení byla předmětná stavba rodinného domu nepovolená právě v tom
rozsahu, v jakém se odchylovala od uděleného souhlasu stavebního úřadu s jejím ohlášením
a od projektové dokumentace ověřené při tomto postupu stavebním úřadem.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci následně rozsudkem ze dne
18. 6. 2013, č. j. 59 Ca 82/2009 – 212, žalobě opět vyhověl, obě žalobou napadená rozhodnutí
zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud ve svém novém rozhodnutí přisvědčil námitce žalobkyně, dle níž v rámci
povolení rozdílů dodatečně povolované stavby rodinného domu oproti ohlášení stavby
a následnému souhlasu stavebního úřadu ze dne 12. 11. 2007, sp. zn. SÚ/7919/07/HDR,
č. j. SU/07/7973, s provedením ohlášené stavby (dále jen „souhlas ze dne 12. 11. 2007“), bylo
správními orgány aprobováno posunutí západní stěny domu (tedy směrem k parcele žalobkyně
p. č. 887/35) o 14 cm; odstup od hranice pozemku je tak místo 2,00 m, stanovených souhlasem
ze dne 12. 11. 2007, jen 1,86 m. Krajský soud uvedl, že tento závěr platí v případě, pokud
skutečně došlo k posunutí stavby o 14 cm západním směrem k parcele žalobkyně a nejedná
se jen o omyl v měření. Krajský soud v tomto smyslu nesouhlasil se žalovaným, že sice došlo
k posunutí domu západním směrem, avšak jen o 14 cm, což není možno označit za změnu
rozpornou s veřejným zájmem.
Krajský soud konstatoval, že vyhláška č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích
na využívání území (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“), upravuje vzájemné odstupy staveb,
přičemž výslovně řeší odstupy mezi stavbami pro rodinnou rekreaci (§25 odst. 3) a mezi
rodinnými domy (§25 odst. 2), nikoli však vzájemné odstupy mezi stavbou pro rodinnou rekreaci
(zde chatou žalobkyně) a rodinným domem. Dle krajského soudu absence konkrétní zákonné
úpravy ještě neznamená rezignaci na řešení této otázky. Obecně přitom krajský soud odkázal
na potřebu proporcionality řešení takové situace tak, jak ji rozvedl Krajský soud v Praze ve svém
rozsudku ze dne 9. 10. 2012, č. j. 47 A 18/2012 – 98, publikovaným pod č. 2775/2013 Sb. NSS.
Ten měl za to, že při posouzení odstupu mezi stavbou rodinného domu a stavbou pro rodinnou
rekreaci je třeba přihlédnout k záměrům využití daného území vyjádřeným v územním plánu
obce. Má-li být území primárně určeno k zástavbě rodinnými domy, je namístě analogicky použít
méně přísného limitu stanoveného pro odstup mezi rodinnými domy.
V uvedené souvislosti Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci připomněl,
že souhlas ze dne 12. 11. 2007 je platný a účinný, nebyl v řízení předvídaném příslušnými zákony
zrušen, a proto nezbývá, než jej respektovat a také v řízení o dodatečném povolení stavby z něho
vycházet, a to včetně odstupu západní stěny stavby od hranice pozemku s pozemkem žalobkyně
v délce 2 m. I tento odstup je dle krajského soudu sám o sobě malý, nikterak plně vyhovující
analogickému řešení odstupů, avšak s ohledem na platnost souhlasu ze dne 12. 11. 2007 již nelze
věc nikterak napravit ve smyslu zvětšení odstupu. Na druhé straně závěr správních orgánů,
že zmenšení odstupu ještě o 14 cm na 1,86 m od hranice pozemků je, dle slov krajského soudu,
„v podstatě banální“, nelze akceptovat. Skutečnost, že správní orgány obou stupňů aprobovaly
zmenšení odstupu bez dalšího s odkazem na malý rozdíl mezi původně stanoveným odstupem
a skutečným stavem, krajský soud vyhodnotil jako nezákonnost ve smyslu §78 odst. l s. ř. s.,
neboť správní orgány aplikovaly zákon v rozporu s jeho smyslem. Stavební úřad se tak měl věcí
opět zabývat i z pohledu smyslu dané normy a s použitím analogického výkladu, jak byl naznačen
výše.
Krajský soud také uvedl, že pokud přichází do úvahy užití analogie i pro případy odstupů
mezi stavbou pro rodinnou rekreaci a rodinným domem, pak nevidí ani důvod pro zákaz užití
analogie, pokud jde o řízení o výjimce z požadavků podle §25 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. I
touto otázkou, bude-li nastolena, se měl stavební úřad v dalším řízení zabývat i v tom směru, zda
celkové podmínky existující v daném území zakládají možnost povolení výjimky či nikoli,
přičemž bude nutno vzít v úvahu již existující a nezměnitelné parametry souhlasu ze dne
12. 11. 2007.
Krajský soud dále dospěl k závěru, že žalovaný nereagoval na nepřezkoumatelnost části
výroku odvoláním napadeného rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 23. 4. 2009. Zatímco souhlas
ze dne 12. 11. 2007 přesně ve výroku určoval, že rodinný dům bude umístěn na pozemku
ve vzdálenosti 2 m od pozemku p. č. 887/35 a 6,8 m od pozemku p. č. 3283/1, tj. přesně
výrokem stanovil i odstupové vzdálenosti, tato přesná specifikace zcela chybí ve výroku
rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 23. 4. 2009; až v jeho odůvodnění se objevuje odstup
od hranice pozemku p. č. 887/35 v hodnotě 1,86 m. Navíc považoval krajský soud zde uvedený
odkaz na souhlas ze dne 12. 11. 2007 za do jisté míry matoucí. Podle tohoto odkazu měla být
vzdálenost 2 m stanovená souhlasem ze dne 12. 11. 2007 měřena od plotu, ačkoli ve výroku
daného souhlasu je užit pojem vyložitelný jako vzdálenost od hranice pozemku p. č. 887/35.
Pokud je tedy dle krajského soudu výchozí bod měření rozdílný, pak je na místě i zkoumat,
zda skutečně došlo k posunu stavby o již zmíněných 14 cm. Krajský soud přitom s odkazem
na své dříve uvedené závěry shrnul, že žalovaný nereagoval na nedostatečné (a tedy
i nepřezkoumatelné) určení odstupů stavby od hranic okolních pozemků ve výroku rozhodnutí
stavebního úřadu ze dne 23. 4. 2009, což mělo za následek vadu řízení podle §78 odst. l
s přihlédnutím k §76 odst. l písm. a) s. ř. s., která je druhým důvodem ke zrušení rozhodnutí
žalovaného. Určení odstupů od okolních pozemků je totiž jednou z podstatných náležitostí
rozhodnutí, a proto nepostačuje jejich uvedení jen v odůvodnění rozhodnutí.
Žalovaný (stěžovatel) napadl i nový rozsudek krajského soudu kasační stížností opírající
se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a navrhl, aby zdejší soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatel především uvedl, že z hlediska posunutí stavby o 14 cm západním směrem
nepochybil, rozhodoval v souladu s platnými právními předpisy a své závěry obsáhle odůvodnil;
dodatečně povolená změna v umístění rodinného domu se nedotýká a ani nemůže dotýkat práv
žalobkyně v nepřípustném rozsahu a způsobem, který by musel vést ke zrušení rozhodnutí
správních orgánů.
Stěžovatel poukázal na to, že rozdíl mezi povoleným odstupem od společné hranice
pozemků a skutečným odstupem se týká, v důsledku „natočení“ stavby ve vztahu k hranici mezi
dotčenými pozemky, pouze jihozápadního rohu domu a nelze tak říci, že by se celý dům
„posunul“ k pozemku žalobkyně. Severozápadní roh domu tak je umístěn „řádně“, 2 m
od hranice mezi pozemky žalobkyně a osob zúčastněných na řízení a) a b).
V reakci na úvahy krajského soudu stěžovatel uvedl, že základní pravidla pro stanovení
odstupů mezi stavbami jsou uvedena v §25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Tato vodítka
jsou formulována obecně, bez uvedení konkrétních vzdáleností. Proto v rozporu
s citovaným ustanovením není např. stavba dvojdomů nebo řadových rekreačních chat,
i když mezi těmito stavbami není žádný volný prostor. Následující odstavce §25 vyhlášky
č. 501/2006 Sb. se pak vztahují na situace, kdy stavby mezi sebou vytváří volný prostor, přičemž
v §25 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. se hovoří o minimální vzdálenosti 2 m. Ustanovení
§25 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb. v současnosti umožňuje umisťovat stavby s ohledem
na charakter zástavby až na hranici pozemku, přičemž v době rozhodování správních orgánů
tutéž otázku řešilo, dle stěžovatele obsahově shodné, ustanovení §25 odst. 5 vyhlášky
č. 501/2006 Sb.
V daném případě bylo o zastavění území rozhodnuto souhlasem ze dne 12. 11. 2007
a tento akt již není možné dále přezkoumat. Krajským soudem konstatovaná stísněnost poměrů
v území byla založena právě tímto souhlasem a tuto stísněnost samu o sobě nemohlo způsobit
zmíněné „pootočení“ rodinného domu o 14 cm. Právě toto pootočení je pak dle stěžovatele plně
v intencích §25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb., v tehdejším znění. K umístění stavby, či zde
pro vydání dodatečného povolení stavby při pootočení stavby o zmíněných 14 cm, postačilo
zjištění a potvrzení toho, zda jsou naplněny podmínky §25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb.
a řádné odůvodnění tohoto závěru; dle tohoto ustanovení není ostatně ani zapotřebí žádného
povolení výjimky, jak naopak naznačoval krajský soud odkazem na §25 odst. 2 vyhlášky
č. 501/2006 Sb.
Stěžovatel je též toho názoru, že v rozhodnutí napadeném žalobou své shora uvedené
závěry podrobně vysvětlil a odůvodnil. Uvedl tak, že stanovenou dvoumetrovou vzdálenost
od společné hranice pozemků v neprospěch žalobkyně nepřekračuje skutečné umístění místností
v domě, kdy tloušťka obvodových zdí rodinného domu tvoří zhruba 37,5 cm a maximální
odchylka v jihozápadní části domu je 14 cm. V chatce žalobkyně rovněž není žádné okno či jiný
otvor ve směru rodinného domu. Stěžovatel ve svém rozhodnutí také zmínil, že nedošlo k takové
změně v umístění rodinného domu, které by odůvodňovalo obavy ze snížení oslunění objektu
žalobkyně. Stěžovatel ve svém rozhodnutí konstatoval rovněž to, že to byla žalobkyně, resp. její
právní předchůdci, kteří umožnili umístění chatky ve vzdálenosti zhruba 75 cm od hranice
pozemků. Stěžovatel je také toho názoru, že změna v umístění rodinného domu nemá negativní
vliv na možnosti údržby dotčených objektů.
Stěžovatel nesouhlasí také s druhým důvodem pro zrušení svého rozhodnutí, podle něhož
nedošlo ke specifikaci umístění rodinného domu ve výrokové části rozhodnutí o dodatečném
povolení stavby. Tento náhled krajského soudu nemá být proporcionální ve vztahu k právním
a skutkovým okolnostem případu. V tomto smyslu poukázal stěžovatel na rozdíl mezi řádným
územním a stavebním řízením a řízením o dodatečném povolení stavby. Územním rozhodnutím
a stavebním povolením se totiž rozhoduje o stavbě, která nesmí být do té doby zahájena.
V takovém případě je namístě, aby bylo přesně určeno umístění příslušné stavby. Naproti tomu
rodinný dům osob zúčastněných na řízení a) a b) byl v době řízení o dodatečném povolení stavby
již umístěn, takže o jeho skutečné poloze nebylo pochyb (geometrický plán s jeho umístěním byl
k dispozici); v současnosti je nejen stavbou dokončenou, ale i kolaudovanou a zanesenou
v katastru nemovitostí, jenž má povahu veřejného seznamu. V důsledku toho nemohlo být
objektivních pochybností o umístění daného domu, pročež nebyly dány ani spravedlivé důvody
pro zrušení rozhodnutí stěžovatele – právní i technická jistota o umístění domu je dána již faktem
evidence v katastru nemovitostí. Ochrana práv žalobkyně tak nevyžaduje zrušení rozhodnutí
stěžovatele a nedochází ani k narušení právní jistoty žalobkyně. Stěžovatel k tomu dodává,
že v daném směru byla výtka krajského soudu bezpředmětná, neboť zmíněné pootočení stavby
domu je ve vztahu k umístění založenému souhlasem ze dne 12. 11. 2007 nevýznamné, přičemž
předmětem řízení o dodatečném povolení stavby bylo právě „nepovolené“ umístění této stavby
a žádné jiné. Původní umístění tak nebylo a ani nemohlo být předmětem řízení o žádosti
o dodatečné povolení změny stavby proto, že bylo stanoveno souhlasem ze dne 12. 11. 2007.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 30. 7. 2013 uvedla, že ani ona
se s obsahem rozsudku krajského soudu plně neztotožňuje a od zdejšího soudu očekává,
že ve svém rozhodnutí jasně vymezí další rámec řízení, aby nedocházelo k jeho dalšímu
protahování. Krajský soud se tak dle žalobkyně nezabýval žalobní námitkou o informování
vlastníka pozemku o záměru stavby rodinného domu, ačkoli se v daném případě jednalo,
z materiálního hlediska, zejména o žalobu proti „sdělení ohlášení“; krajský soud však ve svém
rozsudku uvedl pouze to, že s tímto sdělením se nedá již nic dělat. Žalobkyně přitom opětovně
poukazovala na to, že byla o chystaném záměru výstavby rodinného domu mylně informována,
neboť dům měl mít jinou velikost a umístění, než se poté projevilo v souhlasu ze dne
12. 11. 2007. K tomu žalobkyně poukázala i na materiály Policie ČR, které se dané věci týkaly,
na své návrhy na obnovu řízení dle správního řádu a na další podklady. Žalobkyně též nesouhlasí
se závěry krajského soudu ohledně požární bezpečnosti a ani s tím, že krajský soud v dané věci
přistoupil na to, že předmětem řízení o odstranění stavby a následného řízení o jejím dodatečném
povolení nebyla stavba rodinného domu jako celek. Žalobkyně také navrhla, aby Nejvyšší správní
soud zakázal stěžovateli vycházet z nezákonného souhlasu ze dne 12. 11. 2007, ve věci sám
rozhodl a tento souhlas zrušil. Žalobkyně rovněž zmínila své výhrady proti dalšímu jednání
správních orgánů a poukázala na krácení svých práv, neboť nemůže svůj rekreační objekt
využívat v souladu s jeho původním určením.
Žalobkyně své vyjádření doplnila také podáním ze dne 12. 8. 2013 (zpochybnila
argumentaci stěžovatele ve vztahu k interpretaci §25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., zmínila krácení
práv svých i dalších osob v důsledku existence stavby předmětného rodinného domu
a připomněla a doložila některá svá podání adresovaná správním orgánům a jejich odpovědi).
V podání ze dne 28. 8. 2013 pak žalobkyně, dle svých slov, ve smyslu §137 o. s. ř. uplatnila nárok
na náhradu za ušlý výdělek ve výši 100 000 Kč, který jí údajně vznikl v důsledku účasti
ve vleklých sporech, a přiložila některé další podklady s věcí související. Další doklady předložila
žalobkyně jako přílohu podání ze dne 6. 9. 2013, dvou podání ze dne 10. 9. 2013, dvou podání
ze dne 13. 9. 2013, podání ze dne 20. 9. 2013, ze dne 21. 11. 2013, ze dne 14. 2. 2014, ze dne
15. 2. 2014, ze dne 2. 6. 2014 a ze dne 6. 2. 2015; k věci se vyjádřila též podáním ze dne
16. 9. 2013 (ve všech podáních uvedených v této větě žalobkyně vyjadřuje zejména svůj nesouhlas
s jednáním manželů K. a příslušných správních orgánů, avšak bezprostředně nereaguje na stížní
námitky uplatněné stěžovatelem v posuzované kasační stížnosti). Konečně v podání ze dne
14. 7. 2015 žalobkyně opět poukázala na škody a újmy, které jí mají být předmětnou stavbou
způsobovány a doložila k tomu fotodokumentaci z místa.
Podáním ze dne 2. 9. 2013 žalobkyně navrhla nařízení předběžného opatření; tento návrh
Nejvyšší správní soud zamítl usnesením ze dne 10. 9. 2013, č. j. 5 As 58/2013 – 101.
Ke kasační stížnosti se podáním ze dne 31. 7. 2013 vyjádřily také osoby zúčastněné
na řízení c) a d). Poukázaly (mimo to, že jim stavba předmětného rodinného domu měla způsobit
škodu na jejich majetku), obdobně jako žalobkyně, na to, že o chystané stavbě rodinného domu
byly mylně informovány, avšak touto skutečností se již správní orgány nezabývaly a zabývaly
se jen následnými otázkami řešenými v řízení o dodatečném povolení stavby. Správní orgány
tak stále ignorují nezákonný postup při ohlašování stavby. Osoby zúčastněné na řízení c) a d)
tak navrhují, aby zdejší soud celou věc přezkoumal, bylo objasněno nezákonné jednání nebo
nezákonný postup správních orgánů, které vydaly souhlas ze dne 12. 11. 2007 na jinou stavbu,
než jaká byla ohlášena; též navrhly, aby Nejvyšší správní soud rozhodl ve věci samé tak,
aby stěžovatel již nemohl případ protahovat.
Osoby zúčastněné na řízení a) a b) se k samotné kasační stížnosti nevyjádřily, avšak
v podání ze dne 8. 10. 2013 poukázaly na, dle nich, nepřípustné jednání žalobkyně a její útoky
na ně; rovněž doložily kopii své písemné komunikace se starostou města Turnova.
Osoba zúčastněná na řízení e) se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a jeho jménem jedná
pověřená zaměstnankyně, která má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních
zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Zdejší soud rovněž předesílá a zdůrazňuje, že v řízení o kasační stížnosti, jak již bylo
naznačeno, posuzuje zákonnost rozsudku krajského soudu z důvodů uplatněných v kasační
stížnosti a těmi je vázán; to neplatí jen v případech, bylo-li řízení před krajským soudem zmatečné
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo
je-li napadené rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné, jakož i v případech,
kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné (§109 odst. 4 s. ř. s.). Uvedené vady, k nimž by bylo
nutno přihlédnout z úřední povinnosti, Nejvyšší správní soud v předmětné věci neshledal; rámec
přezkumu rozsudku krajského soudu byl tedy jednoznačně vymezen kasační stížností, kterou
ovšem podal žalovaný, nikoliv žalobkyně či osoby zúčastněné na řízení (viz také dále).
Nejvyšší správní soud předně nepovažuje za důvodnou kasační námitku stěžovatele
týkající se odstupů dotčených staveb (rodinného domu manželů K. a rekreačního objektu, resp.
pozemku žalobkyně). Je přitom třeba vzít v potaz zejména to, že rozhodnutí stavebního úřadu ze
dne 23. 4. 2009 bylo vydáno v řízení o dodatečném povolení stavby dle §129 odst. 3 stavebního
zákona, v tehdejším znění. Dle tohoto ustanovení platilo, že u stavby prováděné či provedené bez
rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu
s ním, stavební úřad zahájí řízení o jejím odstranění. Pokud se jednalo o stavbu uvedenou v §129
odst. 2 stavebního zákona a stavebník nebo vlastník požádal o její dodatečné povolení a předložil
podklady ve stejném rozsahu jako k žádosti o stavební povolení, stavební úřad přerušil řízení o
odstranění stavby a vedl řízení o podané žádosti. Přitom dle §129 odst. 2 stavebního zákona,
v tehdejším znění, stavbu uvedenou v §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona (tedy stavbu
prováděnou nebo provedenou bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného
tímto zákonem anebo v rozporu s ním) bylo „lze dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník
prokáže, že a) není umístěna v rozporu se záměry územního plánování, zejména s územně plánovací dokumentací
a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním opatřením o asanaci území, b) není prováděna či
provedena na pozemku, kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo omezuje, c) není v rozporu s obecnými
požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem“. Měla-li tedy být
dodatečně povolena předmětná stavba postavená v rozporu se souhlasem s provedením ohlášené
stavby dle §106 stavebního zákona, museli stavebníci prokázat soulad s požadavky uvedenými v
§129 odst. 2 stavebního zákona, tedy i soulad s obecnými požadavky na výstavbu. Důkazní
břemeno v tomto řízení leželo na stavebnících, jak ostatně vyplývá z ustálené judikatury
správních soudů ať již k dřívějšímu (zákon č. 50/1976 Sb.) tak i stávajícímu stavebnímu zákonu
(viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2001, č. j. 29 Ca 62/2001 - 24,
publikovaný pod č. 982/2002 Soudní judikatury ve věcech správních, či rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 69/2011 - 176, publikovaný pod č. 2418/2011 Sb.
NSS).
Jak uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 8. 2. 2007, č. j. 1 As 46/2006 - 75, publikovaném
pod č. 1202/2007 Sb. NSS, ve vztahu k řízení o dodatečném povolení stavby podle v dané otázce
obdobné právní úpravy dle dřívějšího stavebního zákona, „[n]ení totiž možno připustit takový výklad
zákona, který by stanovil mírnější kritéria pro dodatečné povolení stavby, resp. její změny, než jaká jsou kladena
na řádné stavební povolení. Má-li norma určité požadavky na řádné rozhodnutí v situaci, kdy žadatel postupoval
podle zákona, tím spíše je musí mít na rozhodnutí svou povahou mimořádné, kdy žadatel od počátku zákon
nerespektoval (argumentum a minori ad maius)“. Rozhodnutí o dodatečném povolení stavby musí tedy
splňovat stejné požadavky a nároky, jaké jsou zákonem kladeny na samotné stavební povolení,
resp. na souhlas stavebního úřadu s ohlášením stavby dle §106 stavebního zákona. Provádí-li
stavebník stavbu v rozporu se stavebním povolením, resp. souhlasem a následně požádá stavební
úřad o její dodatečné povolení, musí v průběhu řízení o dodatečném povolení prokázat splnění
podmínek vymezených v §129 odst. 2 (nyní v §129 odst. 3) stavebního zákona, snažit
se minimalizovat zásahy do práv a oprávněných zájmů dotčených osob a usilovat o dohodu
ve sporných otázkách, vědom si svých předešlých pochybení. Podle Nejvyššího správního soudu
nelze v obecné rovině připustit, aby vlastník sousední nemovitosti byl krácen na svých ústavně
garantovaných právech (právo na ochranu soukromí, nerušený výkon vlastnického práva apod.)
postupem stavebníka, který postaví stavbu v rozporu se stavebním povolením nebo souhlasem
s ohlášením stavby.
Právě v uvedených souvislostech bylo třeba, aby správní orgány podrobně zvažovaly
otázku odstupových vzdáleností rodinného domu manželů K. od pozemku žalobkyně, tedy se
pečlivě zabývaly i splněním obecných požadavků na výstavbu, do nichž je nutno zařadit rovněž
obecné požadavky na využívání území [viz §2 odst. 2 písm. e) stavebního zákona] podle vyhlášky
č. 501/2006 Sb., včetně právě požadavků na vzájemné odstupy staveb dle §25 této vyhlášky.
Dle §25 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. platí, že „[j]e-li mezi rodinnými domy volný prostor,
vzdálenost mezi nimi nesmí být menší než 7 m a jejich vzdálenost od společných hranic pozemků nesmí být menší
než 2 m. Ve zvlášť stísněných územních podmínkách může být vzdálenost mezi rodinnými domy snížena
až na 4 m, pokud v žádné z protilehlých stěn nejsou okna obytných místností“. Dle §25 odst. 3 vyhlášky
č. 501/2006 Sb. platí, že „[v]ytvářejí-li stavby pro rodinnou rekreaci mezi sebou volný prostor, vzdálenost mezi
nimi nesmí být menší než 10 m“.
Správním orgánům lze v daném ohledu přiznat snahu se s věcí vypořádat a své
rozhodnutí odůvodnit, s jimi zvoleným řešením se však ani Nejvyšší správní soud nemůže
ztotožnit. Naopak Nejvyšší správní soud souhlasí s východisky, která pro řešení posuzované
situace zvolil krajský soud.
Zdejší soud především souhlasí s krajským soudem v tom, že §25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. sice výslovně neřeší otázku odstupových vzdáleností mezi rodinnými domy a stavbami
pro rodinnou rekreaci (srov. citovaný §25 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb.), avšak bylo třeba
zvolit analogické užití úpravy, která je řešené situaci nejbližší. Jak v obdobné věci uvedl Krajský
soud v Praze v rozsudku ze dne 9. 10. 2012, č. j. 47 A 18/2012 – 98, publikovaném
pod č. 2775/2013 Sb. NSS, na který krajský soud ve svém rozsudku odkázal, „[s]tanoví-li právní
předpis pravidlo pro příbuzné situace a nelze dovodit, že bylo úmyslem zákonodárce obdobnou situaci z regulace
zcela vypustit, je namístě analogické užití právní úpravy, která je řešené situaci nejbližší“. Krajský soud
v Praze tak dospěl k právnímu závěru, že při posouzení nejmenšího přípustného odstupu mezi
stavbou rodinného domu a stavbou pro rodinnou rekreaci ve smyslu §25 odst. 2 a 3 vyhlášky
č. 501/2006 Sb. je třeba přihlédnout k záměrům využití daného území vyjádřeným v územním
plánu obce; má-li být území primárně určeno k zástavbě rodinnými domy, je namístě analogicky
aplikovat méně přísný limit stanovený pro odstup mezi rodinnými domy.
V názoru, že bylo třeba zohlednit při posouzení dané otázky obsah regulativů územního
plánu obce, osídlení v daném okolí apod., se Nejvyšší správní soud s krajským soudem
ztotožňuje. V tomto smyslu měl stěžovatel (resp. stavební úřad) ve svém rozhodnutí primárně
zodpovědět otázku, zda na věc dopadá spíše ustanovení §25 odst. 2, nebo §25 odst. 3 vyhlášky
č. 501/2006 Sb. V souvislosti s tím se bylo možné dále zabývat otázkou, zda vzájemný odstup
dotčených staveb, resp. rodinného domu manželů K. a hranice pozemku žalobkyně, v hodnotě
1,86 m lze posoudit podle §25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb., v tehdejším znění, dle jehož věty
první, za splnění dále v tomto ustanovení uvedených podmínek, platilo, že „[z] důvodu zachování
stávajících hodnot zástavby a v souladu s nimi je možno umístit až na hranici pozemku rodinný dům, garáž a
další stavby a zařízení související s užíváním rodinného domu“. Pokud se stěžovatel ustanovení §25 odst.
5 vyhlášky č. 501/2006 Sb. dovolává až v kasační stížnosti, činí tak pozdě, neboť dodatečným
zdůvodněním svého postupu v kasační stížnosti nelze zhojit nedostatky odůvodnění samotných
správních rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010,
č. j. 2 As 46/2009 – 101, či ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 – 71, oba dostupné na
www.nssoud.cz); nadto sám stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že k jeho rozhodnutí ve věci
postačovalo zjistit, zda jsou naplněny podmínky §25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb., „a řádně to
odůvodnit“ – v rozporu s tvrzením stěžovatele v kasační stížnosti však jeho rozhodnutí (ani
rozhodnutí stavebního úřadu vydané v prvním stupni) přezkoumatelnou reflexi §25 odst. 5
vyhlášky č. 501/2006 Sb. neobsahuje.
Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že ustanovení §25 odst. 5 vyhlášky
č. 501/2006 Sb. mj. vyžadovalo, aby k umístění stavby rodinného domu či souvisejících staveb
případně až na hranici pozemku došlo „z důvodu zachování stávajících hodnot zástavby a v souladu
s nimi“ (k interpretaci tohoto ustanovení např. Hanák, M. Odstupy staveb. Právní rádce, č. 4,
ročník 2009). Pokud stěžovatel odkazuje ve své kasační stížnosti také na nynější znění §25 odst. 6
vyhlášky č. 501/2006 Sb., účinné od 26. 8. 2009, i podle něho může k uvedenému umístění stavby
dojít pouze „s ohledem na charakter zástavby“.
Co se pak týká stěžovatelem zmíněného §25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., je možné
s ním souhlasit, že toto obecné ustanovení představuje vždy nezbytná východiska pro uvážení
správního orgánu ve vztahu k řešení otázky vzájemných odstupů staveb, to ovšem nic nemění
na závaznosti limitů stanovených v §25 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb., která se týkají
situací, kdy jsou mezi rodinnými domy a stavbami pro rodinnou rekreaci „volné prostory“. Pokud
pak stěžovatel zmiňuje, že nemohl předvídat pozdější směr uvažování správních soudů (zřejmě
má na mysli závěry vyplývající z rozsudku Krajského soudu v Praze v rozsudku ze dne
9. 10. 2012, č. j. 47 A 18/2012 – 98), nelze jeho námitku považovat za relevantní, neboť
stěžovatel nemůže správnost jím zaujatých závěrů obhajovat tím, že časově předcházely
judikatuře, která se k posuzovanému problému poprvé výslovně vyjádřila.
Konečně pak se shora uvedeným souvisí i to, že kdyby stěžovatel (potažmo stavební
úřad) zjistil, že v posuzované věci nejsou splněny podmínky §25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb., bylo by třeba rozhodnout o výjimce dle §26 vyhlášky č. 501/2006 Sb., v tehdejším znění,
dle něhož „[z]a podmínek stanovených v §169 stavebního zákona je možná výjimka z ustanovení (…)
§25 odst. 2, 3, 4, 5 a 7“ (nyní z ustanovení §25 odst. 2 až 7) této vyhlášky.
Jak již bylo řečeno, rozhodnutí o dodatečném povolení stavby musí splňovat stejné
požadavky a nároky, jaké jsou zákonem kladeny na samotné stavební povolení, resp. souhlas
dle §106 stavebního zákona. V jeho rámci bylo tedy třeba zvážit i to, zda jsou splněny obecné
požadavky na výstavbu, resp. zda je třeba, aby z nich byla povolena řádná výjimka. V této
souvislosti Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj již zmíněný rozsudek ze dne 14. 7. 2011,
č. j. 1 As 69/2011 – 176: „Požádá-li v rámci řízení o dodatečném povolení stavby stavebník o udělení výjimky
z obecných požadavků na výstavbu, je stavební úřad povinen zohlednit především charakter vedeného řízení
(zde: provádění stavby v rozporu se stavebním povolením) a pokusit se o dohodu mezi účastníky řízení. Nebude-li
taková dohoda uzavřena, stavební úřad, s respektem k vlastnickému právu a k právu na ochranu soukromí
dotčených osob, zváží jejich požadavky na provedení stavebně technických úprav, zejména pokud budou požadavky
konstruktivně vyjádřeny (např. stanovením podmínek pro udělení výjimky), včlení je jako podmínky do rozhodnutí
o udělení výjimky, příp. přezkoumatelným způsobem odůvodní, proč takovému požadavku vlastníka sousední
nemovitosti nebylo možné vyhovět.“ (k možnostem soudního přezkumu rozhodnutí o výjimce
z obecných požadavků na výstavbu viz zejména rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 7. 2013, č. j. 8 As 8/2011 – 66, publikovaný pod č. 2908/2013 Sb.
NSS)
Na základě uvedeného tak v dané otázce Nejvyšší správní soud v souladu s názorem
krajského soud uzavírá, že rozhodnutí stěžovatele ani stavebního úřadu adekvátním způsobem
nereflektovala zejména příslušná ustanovení §25 odst. 2, 3 a 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb.,
resp. v této souvislosti nezohlednila případnou potřebu vydání rozhodnutí o výjimce
dle §26 vyhlášky č. 501/2006 Sb. ve spojení s §169 stavebního zákona. Relevanci pak nelze
přiznat ani argumentu stěžovatele, dle něhož skutečné umístění místností v domě nezasahuje
do práv žalobkyně – rozhodná je totiž poloha a vzdálenost obvodových zdí, resp. dalších vnějších
částí stavby (srov. §25 odst. 8 vyhlášky č. 501/2006 Sb.), a ne to, jak jsou tyto zdi široké
a jak jsou v rodinném domě uspořádány místnosti. Obdobný závěr pak platí ve vztahu k tvrzení,
že „pootočení“ domu oproti souhlasu ze dne 12. 11. 2007 bylo nevýznamné, nebo že samotná
chata žalobkyně je umístěna příliš blízko u hranice mezi pozemky – předmětem daného
správního řízení bylo totiž mj. umístění dodatečně povolovaného rodinného domu, nikoli
uvedené chaty.
Za důvodnou Nejvyšší správní soud nepovažuje ani kasační námitku týkající se vymezení
umístění dodatečně povolované stavby ve výroku rozhodnutí stavebního úřadu.
Nejvyšší správní soud připomíná konstatování krajského soudu, dle něhož souhlas ze dne
12. 11. 2007 přesně ve výroku určoval, že rodinný dům bude umístěn na pozemku p. č. 887/14
ve vzdálenosti 2 m od pozemku p. č. 887/35 a 6,8 m od pozemku p. č. 3283/1, tj. přesně
výrokem stanovil i odstupové vzdálenosti. Jak dále krajský soud uvedl, tato přesná specifikace
ve výroku rozhodnutí stěžovatele (resp. stavebního úřadu) chyběla a až v odůvodnění tohoto
rozhodnutí se objevuje údaj o odstupu rodinného domu od hranice pozemku p. č. 887/35
v hodnotě 1,86 m.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že z obecného hlediska je třeba na výrok správního
rozhodnutí nahlížet jako na nejdůležitější součást správního aktu; výrok tak v sobě nese, na rozdíl
např. od poučení, autoritativní úpravu práv a povinností a představuje vlastní kvintesenci
správního aktu (viz Vedral, J. Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: BOVA POLYGON,
2012, s. 608). Jak uvádí rovněž zdejší soud ve své judikatuře, „[p]ouze výrok správního rozhodnutí
je řešením otázky, která byla předmětem správního řízení, a jedině výrok je pro účastníky řízení závazný“
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2015, č. j. 9 Afs 72/2013 – 127, publikovaný
pod č. 3213/2015 Sb. NSS); nedostatky výroku v tomto smyslu nelze zhojit v odůvodnění
rozhodnutí.
V kontextu rozhodnutí o dodatečném povolení stavby to v daném případě znamená,
že výrok rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 23. 4. 2009 měl přezkoumatelně „vyčerpat“ celý
předmět řízení, kterým byly ve vztahu k rodinnému domu manželů K. dle výroku I. tohoto
rozhodnutí „části provedené v rozporu s ohlášením“, kdy za takovou část se považovala i „změna umístění
rodinného domu“. Je tomu tak proto, že právě výrok rozhodnutí o dodatečném povolení stavby
předurčuje další právní osud celé stavby a má zásadní význam pro případná navazující správní
řízení. Výrok II. rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 23. 4. 2009 pak stanovil „podmínky pro
dokončení stavby“, kdy otázky konkrétního umístění rodinného domu a jeho odstupů od hranic
jednotlivých pozemků se případně mohl dotknout pouze bod 1., dle něhož „[s]tavba bude provedena
a dokončena podle projektové dokumentace, kterou vypracoval autorizovaný inženýr pro pozemní stavby
Ing. J. Č., případné změny nesmí být provedeny bez předchozího povolení stavebního úřadu“.
Jak ovšem Nejvyšší správní soud zjistil, umístění domu, resp. změny tohoto umístění
nebyly dostatečně vymezeny ve zmíněné projektové dokumentaci (kdyby tomu tak bylo, bylo
by případně možné uvažovat o splnění požadavků kladených na výrok předmětného rozhodnutí),
nýbrž pouze v geometrickém plánu ze dne 30. 5. 2008, č. 930-34/2008, oprávněného
zeměměřického inženýra Ing. J. H., potažmo ve vyjádření Ing. H. ze dne 25. 6. 2008, v němž se
jmenovaný vyjadřuje k vzdálenosti „objektu rozestavěného rodinného domu na st. p. č. 751 zaměřeného
geometrickým plánem č. 930-34/2008 v katastrálním území Mašov u Turnova od vlastnické hranice p. p. č.
887/35“. Zmíněné dokumenty jsou sice součástí správního spisu, ale svůj odraz ve výroku
rozhodnutí správních orgánů nenacházejí a předmětný geometrický plán je zmíněn pouze
v odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 23. 4. 2009. (Jen pro úplnost Nejvyšší správní
soud poznamenává, že v souvislosti se zjištěním odstupové vzdálenosti kratší než 2 m vyzval sám
stavební úřad stavebníky k podání žádosti o povolení výjimky dle §26 vyhlášky č. 501/2006 Sb.
z podmínek podle §25 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb.; řízení o výjimce sice bylo stavebním
úřadem následně usnesením ze dne 11. 8. 2008, sp. zn. SÚ/4207/08/HDR, č. j. SU/08/4615,
zastaveno, neboť stavební úřad naznal, že §25 vyhlášky neřeší již zmíněnou otázku vzájemných
odstupů rodinných domů a staveb pro rodinnou rekreaci, nicméně to signalizuje, že i stavební
úřad si nejednoznačnosti a problematičnosti celé situace byl alespoň částečně vědom.)
Je rovněž možné poznamenat, že rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 23. 4. 2009
(podobně jako samo rozhodnutí stěžovatele) bylo vydáno za situace, kdy stavba rodinného domu
ještě nebyla dokončena. Z tohoto hlediska bylo rovněž třeba výrokem příslušných správních
rozhodnutí stanovit podmínky pro dokončení této stavby (a to i z hlediska odstupových
vzdáleností), otázka jejího umístění však nenachází ve výrocích rozhodnutí stavebního úřadu
žádný odraz. Z tohoto pohledu není důvodná námitka stěžovatele, dle kterého měla být stavba
daného rodinného domu zanesena v katastru nemovitostí jakožto ve veřejném seznamu; takový
údaj byl důležitý ze „statického“ hlediska stávající polohy stavby, nikoli z hlediska
„dynamického“, tedy pokračujícího dokončení stavby.
Krajský soud ve svém rozsudku rovněž důvodně poukázal i na určité nejasnosti
či matoucí formulace uvedené v odůvodnění rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, v němž
stavební úřad na jedné straně hovoří o tom, že „stavba rodinného domu je umístěna 2m od stávajícího
oplocení na hranici mezi pozemkem parcel. č. 887/14 a 887/35“ (důraz doplněn), na druhé straně uvádí,
že podle geometrického plánu zpracovaného Ing. H. vzdálenost rodinného domu od hranice
pozemku p. č. 887/35 je 1,86 m a stávající oplocení se tedy nenachází přesně na hranici pozemků.
Nadto stěžovatel v kasační stížnosti zmiňuje, že odstupová vzdálenost 1,86 m od hranice
pozemku žalobkyně se týká pouze jihozápadního rohu domu (v důsledku jeho „pootočení“) –
tato skutečnost však nijak přesvědčivě nevyplývá ani ze zmíněných materiálů Ing. H. a Nejvyšší
správní soud o ní nenašel dohledatelný údaj ve zbytku správních spisu, přičemž žalobou
napadená rozhodnutí se o této skutečnosti vůbec nezmiňují. I to svědčí o potřebě skutečné
umístění rodinného domu manželu K. srozumitelně a jasně vymezit, a to i z hlediska případného
řízení o výjimce dle §26 vyhlášky č. 501/2006 Sb.; tolik ostatně také ke stěžovatelovu tvrzení, že
o umístění předmětného rodinného domu „objektivně již nejsou a nemohou být pochybnosti“.
Zdejší soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
Co se týká námitek a návrhů obsažených ve vyjádřeních a podáních žalobkyně a osob
zúčastněných na řízení c) a d), opakuje Nejvyšší správní soud, že v řízení o kasační stížnosti
posuzuje zákonnost rozsudku krajského soudu v mezích a z důvodů uplatněných v kasační
stížnosti a těmi je vázán; rámec přezkumu rozsudku krajského soudu je tudíž jednoznačně
vymezen kasační stížností, kterou podal žalovaný, nikoliv žalobkyně či osoby zúčastněné
na řízení.
V tomto smyslu zdejší soud připomíná rovněž své závěry vyslovené v této věci již
ve svém předcházejícím výše citovaném rozsudku ze dne 12. 10. 2012, č. j. 5 As 61/2010 – 174,
ani nyní se zdejší soud nemohl „v rámci řízení o nyní posuzované kasační stížnosti žalovaného zabývat
námitkami žalobkyně uplatněnými v jejím vyjádření ke kasační stížnosti či dokonce v žalobě, tedy mj. otázkou,
zda měla být předmětem řízení o žádosti o dodatečné povolení stavba rodinného domu jako taková či její části nebo
prvky provedené v rozporu se souhlasem s ohlášením stavby“. Tím spíše se pak Nejvyšší správní soud
nemohl zabývat otázkami spojenými s ohlášením stavby, včetně namítaného nesprávného
informování dotčených osob. V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná také své
již zmíněné usnesení ze dne 10. 9. 2013, č. j. 5 As 58/2013 – 101, v němž uvedl: „Co se týká
zmínek žalobkyně o souhlasu s provedením ohlášené stavby ze dne 12. 11. 2007, sp. zn. SÚ 7919/07/HDR,
č. j. SU/07/7973, je třeba poznamenat, že tento souhlas není předmětem nynějšího řízení, jak vyplývá
již z napadeného rozsudku krajského soudu ze dne 18. 6. 2013, č. j. 59 Ca 82/2009 – 212. Zde krajský
soud v návaznosti na předcházející rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2012,
č. j. 5 As 61/2010 – 174, vydaný v této věci, rovněž konstatoval, že proti souhlasu stavebního úřadu
s provedením ohlášené stavby bylo možné brojit pouze žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního
orgánu dle §82 a násl. s. ř. s., která ovšem v této věci nebyla podána, a tedy předmětem současného řízení je pouze
otázka, v jakém rozsahu se skutečně provedená stavba odchýlila od stavby ohlášené a zda lze v tomto rozsahu
stavbu dodatečně povolit, přičemž zákonnost samotného souhlasu s ohlášenou stavbou již není možné v tomto
řízení zpochybňovat.“
Jakkoli je Nejvyššímu správnímu soudu z podkladů přiložených k podání žalobkyně
ze dne 6. 2. 2015 známo, že žalobkyně mezitím podala žalobu na ochranu před nezákonným
zásahem správního orgánu (stavebního úřadu), přičemž krajský soud usnesením ze dne
27. 1. 2015, č. j. 30 A 2/2014 – 48, toto řízení přerušil, a to i s ohledem na současné řízení
probíhající před Nejvyšším správním soudem, Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší v nyní
posuzované věci se k podmínkám řízení o uvedené žalobě či dokonce k případné otázce její
důvodnosti jakkoli vyjadřovat. Jakýkoli jiný postup zdejšího soudu v současné věci by znamenal
nepřípustné překročení pravomoci a věcné příslušnosti Nejvyššího správního soudu dle soudního
řádu správního, to se týká i návrhů žalobkyně, aby Nejvyšší správní soud podal podnět k zahájení
přezkumného řízení ve věci souhlasu ze dne 12. 11. 2007, zabýval se již podanými podněty
k zahájení přezkumného řízení nebo se vyjadřoval k různým přestupkovým řízením (viz podání
žalobkyně ze dne 10. 9. 2013).
Uvedené závěry se týkají rovněž námitek žalobkyně a osob zúčastněných na řízení c) a d),
které mají občanskoprávní povahu, zejména tedy těch, jimiž je namítán vznik různých škod
na majetku v důsledku stavby rodinného domu manželů K. V rámci nynějšího řízení se Nejvyšší
správní soud nemůže vyjadřovat ani k tvrzením uvedeným ve vyjádření osob zúčastněných na
řízení a) a b).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 a 5 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyně měla ve věci úspěch, příslušelo
by jí tedy právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti. Z obsahu
spisu však plyne, že jí žádné takové náklady nevznikly, resp. jejich vznik nijak nedoložila. K tomu
je třeba dodat, že pokud žalobkyně uplatnila nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 100 000 Kč,
zjevně jí tuto částku nelze přiznat. Sama totiž uvádí, že jí tyto náklady měly vzniknout v podobě
ušlého výdělku mj. „při administrativních úkonech a jednáních na správních úřadech“; u těchto údajných
nákladů je zřejmé, že se netýkají řízení o předmětné kasační stížnosti a zdejšímu soudu o nich
nepřísluší rozhodovat. Pokud se žalobkyně domáhá náhrady ušlého výdělku za dobu soudních
řízení, přísluší v daném případě Nejvyššímu správnímu soudu opět rozhodovat pouze
o nákladech spojených s řízením o nyní posuzované kasační stížnosti. Jak již však bylo řečeno,
vznik takových nákladů žalobkyně nijak nedoložila. Ani soudní poplatek ve výši 1000 Kč, který
žalobkyně uhradila v souvislosti se svým neúspěšným návrhem na vydání předběžného opatření,
nelze považovat za důvodně vynaložený náklad v řízení o kasační stížnosti žalovaného. Osobám
zúčastněným na řízení soud neuložil žádnou povinnost, s jejímž splněním by jim vznikly náklady.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 7. srpna 2015
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu