ECLI:CZ:NSS:2015:5.AZS.213.2014:32
sp. zn. 5 Azs 213/2014 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: I. F. A.,
zastoupený Mgr. et. Mgr. Viktorem Fojtem, advokátem se sídlem Praha 1, Gogolova 228/8, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2014, č. j. 63 Az 17/2013 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. et Mgr. Viktoru Fojtovi, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 10 200 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
Dne 29. 10. 2013 vydal žalovaný rozhodnutí, č. j. OAM-3155/VL-07-LE05-2003, kterým
žalobci (dále jen „stěžovatel“) neudělil azyl dle ust. §§12, 13 a 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“). Ve smyslu ust. §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu rozhodl žalovaný
také o tom, že stěžovateli nelze udělit doplňkovou ochranu, neboť v minulosti spáchal zvlášť
závažný zločin.
Žádost o udělení mezinárodní ochrany (v té době azylu) podal stěžovatel již dne
1. 7. 2003. V žádosti stěžovatel uvedl, že je státním příslušníkem Iráku, arabské národnosti,
vyznáním sunnita, není a nikdy nebyl členem žádné politické strany. Sdělil, že má základní
vzdělání, pracoval jako obchodník se starožitnostmi, je svobodný a bezdětný. Ve vlasti žil
v Mosulu. Irák opustil v únoru 1999, kdy odjel za prací. Jel autem do Turecka a odtud do České
republiky. Za důvod žádosti o udělení mezinárodní ochrany označil skutečnost, že byl ve vlasti
nezaměstnaný a nemohl sehnat práci.
V průběhu 10 let trvajícího správního řízení bylo se stěžovatelem provedeno 5 pohovorů,
konkrétně ve dnech 26. 8. 2003, 24. 4. 2007, 19. 7. 2007, 18. 11. 2010 a 25. 9. 2013, ve kterých
stěžovatel rozvedl svůj azylový příběh, kdy např. začal tvrdit, že zemi svého původu opustil kvůli
válce s Kuvajtem, popř. z důvodu válečného stavu, přičemž se obává svého návratu, neboť
nad lidmi, kteří utekli z Iráku do ciziny, byl již od režimu Saddáma Husajna vynesen rozsudek
smrti. Stěžovatel nevěří, že by se systém po změně vlády změnil, přičemž údaj o tom, že pochází
z Alžírska, stěžovatel uvedl jen ze strachu z pracovníků iráckého zastupitelského úřadu. V České
republice byl již třikrát trestně stíhán a odsouzen.
K zemi původu stěžovatele žalovaný ve svém rozhodnutí konstatoval, že jelikož
stěžovatel nepředložil v průběhu řízení žádné doklady osvědčující jeho totožnost, přijal
za dostatečné jeho čestné prohlášení učiněné dne 1. 7. 2003 a vycházel z toho, že zemí původu
stěžovatele je Irák. Tuto skutečnost ostatně ani stěžovatel v kasační stížnosti nezpochybňuje.
Po posouzení tvrzení stěžovatele dospěl žalovaný k závěru, že stěžovatel v průběhu
správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno uzavřít, že vyvíjel
v Iráku činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod, když z jeho výpovědí
nevyplývá, že by ve vlasti jakýmkoli způsobem uplatňoval svá politická práva nebo by mu taková
aktivita byla podsouvána a měl by z tohoto důvodu jakékoli problémy. Výčet důvodů pro udělení
azylu je taxativní, což znamená, že z jiných důvodů ho nelze udělit. Stěžovatelem tvrzenou snahu
uniknout tíživé ekonomické situaci v zemi původu, byť by byla katastrofální, pak podle
žalovaného nelze těmto důvodům podřadit. Údajná hrozba vykonání trestu smrti, kterou
stěžovatel rovněž tvrdil, je podle názoru žalovaného nevěrohodná, protože stěžovatel si zjevně
protiřečil, jestliže tvrdil, že má jít o trest smrti uložený v době vlády Saddáma Husajna všem
Iráčanům, kteří nelegálně opustili vlast, jindy však prohlašoval, že jde o trest za nevykonání
povinné vojenské služby v době války s Íránem. K možnému udělení doplňkové ochrany
stěžovateli žalovaný uvedl, že po posouzení výpovědí stěžovatele a informací o jeho trestní
minulosti dospěl k závěru, že na stěžovatele je nezbytné aplikovat §15a odst. 1 písm. b) zákona
o azylu, neboť stěžovatel spáchal zvlášť závažný zločin, což je jeden z důvodů vylučujících
udělení doplňkové ochrany. Žalovaný v této souvislosti poukázal na skutečnost, že stěžovatel byl
v České republice pravomocně odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
30. 6. 2000, sp. zn. 3 T 99/1999, pro trestný čin loupeže, za který byl stanoven trest odnětí
svobody s trestní sazbou v rozmezí 2 až 10 let. Stěžovatel byl podle žalovaného navíc
pravomocně odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 1. 2009,
sp. zn. 5 Z 88/2008, pro trestný čin ublížení na zdraví, a to jako zvlášť nebezpečný recidivista.
Tento trestný čin je dle žalovaného již ze své podstaty definován jako úmyslný trestný čin
a byl za jeho spáchání stanoven trest odnětí svobody v rozmezí 2 až 8 let. V obou případech
se přitom jedná o zvlášť závažný zločin ve smyslu §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, proto je
dle žalovaného stěžovatel vyloučen z okruhu osob, kterým může být na území České republiky
udělena doplňková ochrana.
II.
Napadený rozsudek krajského soudu
Stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále
jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 5. 12. 2014, č. j. 63 Az 17/2013 - 21, podle
ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
Stěžovatel v žalobě uvedl pouze jediný žalobní bod, a to absenci svého právního
zastoupení v řízení o mezinárodní ochraně. Tvrdil, že nedostal prostor být právně zastoupen,
bylo porušeno jeho základní právo, a proto je v tuto chvíli irelevantní, zda rozhodnutí žalovaného
bylo správné.
Krajský soud přisvědčil stěžovateli, že dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy či jinými orgány veřejné správy. Avšak
existenci práva na právní zastoupení nelze dle krajského soudu ztotožnit s povinností být
zastoupen, nevyplývá-li taková povinnost z konkrétního ustanovení zákona (taková povinnost
je např. zakotvena v §105 odst. 2 s. ř. s.).
Obecně lze dle krajského soudu zastoupení rozlišit na zastoupení obligatorní a zastoupení
fakultativní, což je případ, kdy účastník řízení zastoupen může být, avšak záleží pouze na něm,
zda si zastoupení na základě plné moci zvolí. Je tedy jen na účastníkovi řízení, zda se nechá
ve správním řízení zastupovat, a pokud ano, v jakém rozsahu. Správní orgán nemá možnost
ustanovit účastníku řízení zástupce k ochraně jeho práv jinak než ustanovením opatrovníka
dle §32 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. V tomto
ustanovení je ovšem taxativně stanoven okruh případů, kdy musí dojít k ustanovení opatrovníka,
jinak řečeno, správní řád přesně vymezuje situace, kdy správní orgán ustanoví účastníku řízení
opatrovníka. Takovým případem je např. situace, kdy účastník řízení nemá procesní způsobilost
nebo brání-li jiná právní překážka tomu, aby sám v řízení činil úkony a zvolil si zmocněnce,
osobám neznámého pobytu, osobám neznámým, zvlášť těžce zdravotně postiženým, osobám,
se kterými se nelze dorozumět, osobám stiženým přechodnou duševní poruchou či účastníkům,
o nichž to stanoví zákon.
Z obsahu správního spisu podle krajského soudu plyne, že stěžovatel nespadal do okruhu
případů, ve kterých by mu byl správní orgán povinen ustanovit opatrovníka dle §32 odst. 2
správního řádu, a dále, že stěžovatel nikoho nezmocnil ke svému zastupování v předmětné věci.
III.
Kasační stížnost
Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu z důvodů, které výslovně podřadil
pod §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
V kasační stížnosti stěžovatel namítl, že nebyl řádně poučen o svém právu nechat
se po celou dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany zastupovat na základě plné moci, resp.
právu na bezplatnou právní pomoc. V žádosti o azyl je uvedeno pouze to, že byl poučen o svých
právech a povinnostech po dobu pobytu na území České republiky, aniž by bylo jakkoli
specifikováno, o jakých právech byl poučen. Stěžovatel přitom potvrdil, že byl poučen o právu
obrátit se o pomoc na Úřad Vysokého komisaře OSN a kontaktovat další organizace. Z tohoto
je podle stěžovatele zřejmé, že byl poučen pouze o možné pomoci, nikoli o právní pomoci,
což může být velmi zavádějící. Navíc ani není zřejmé, že byl zároveň poučen o tom,
že má případně nárok na bezplatnou právní pomoc.
Dále stěžovatel namítl, že součástí správního spisu je sice Prohlášení o převzetí poučení,
ale již není jeho součástí samotné toto poučení, které stěžovatel převzal. Z tohoto důvodu nelze
přezkoumat, zda byl opravdu poučen o tom, že má právo na právní pomoc (případně bezplatnou
právní pomoc) a že se může nechat zastupovat na základě plné moci. V důsledku absence
řádného poučení nebyl stěžovatel zastoupen. Správní řízení tedy podle stěžovatele trpí vadou,
která může mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci.
Stěžovatel pak uvedl, že krajský soud se sice vypořádal s žalobním bodem stěžovatele
ohledně absence právního zastoupení, ale již nijak neposuzoval, zda byl o právu na právní
zastoupení vůbec poučen.
Stěžovatel dále poukázal na své osobní poměry, a to zejména na to, že je absolutně
neznalý českého práva, v průběhu řízení pobýval ve výkonu trestu, čeština není jeho rodným
jazykem, pochází z jiného kulturního prostředí, nemá žádné vzdělání a nemá v České republice
rodinu. Vzhledem k těmto okolnostem tedy nebyl poučen přiměřeně v souvislosti s jednotlivými
úkony žalovaného v průběhu řízení tak, jak žádá §4 správního řádu. Tento závěr platí i pro
případ, že by byl poučen dne 1. 7. 2003 o právu na právní pomoc, neboť měl být poučen
při každém jednotlivém pohovoru. Tento závěr platí o to víc, že se v průběhu řízení o udělení
mezinárodní ochrany změnila právní úprava tak, že nově neupravuje zastoupení na základě plné
moci zákon o azylu, ale užijí se obecná ustanovení správního řádu.
V neposlední řadě stěžovatel rovněž namítl, že také žádal, aby bylo řízení vedeno v jazyce
arabském. Rozhodnutí žalovaného i celé řízení před krajským soudem ovšem bylo vedeno
v jazyce českém. Tato skutečnost zakládá další vadu řízení. Stěžovatel nemohl vzhledem k této
vadě ani řádně formulovat žalobu a hájit se u krajského soudu.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek i správní rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
IV.
Vyjádření žalovaného
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že své rozhodnutí a rozsudek krajského
soudu považuje za vydané v souladu s právními předpisy a důvody, o které stěžovatel opírá
kasační stížnost, nemohou toto rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany zpochybnit.
K jednotlivým námitkám žalovaný odkázal na své vyjádření k správní žalobě. K námitce
ohledně jazyka, ve kterém bylo řízení vedeno, uvedl, že jde dle jeho názoru o tvrzení účelové
a současně se jedná o námitku nepřípustnou podle ust. §104 odst. 4 s. ř. s., neboť nebyla
uplatněna v řízení před krajským soudem. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost stěžovatele zamítl.
V.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Kasační stížnost
je dle ust. §102 s. ř. s. zásadně přípustná, s výjimkou případů taxativně uvedených v §104 s. ř. s,
pokud splňuje všechny zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.), je podána včas (§106 odst. 2
s. ř. s.) a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Dle ust. §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
K otázce aplikace ust. §104 odst. 4 s. ř. s. se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku
ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, publ. pod č. 1743/2009 Sb. NSS (rozhodnutí
zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), ze kterého plyne: „Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.
(obdobně jako §109 odst. 4 s. ř. s., vylučující možnost dodatečného uplatňování argumentů skutkových) nesleduje
restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně. Po účastnících předcházejícího žalobního
řízení [...] lze jistě spravedlivě požadovat, aby na principu vigilantibus jura postupovali v řízení shora popsaným
způsobem s tím, že v případě, kdy tak neučiní, ponesou (z hlediska možnosti uplatnění procesní argumentace
v dalším stupni) případné nepříznivé důsledky.“
Jestliže tedy stěžovatel až v kasační stížnosti namítá, že řízení před žalovaným bylo
vedeno v jazyce českém, přestože požadoval, aby bylo vedeno v jazyce arabském, jedná
se o námitku nepřípustnou dle §104 odst. 4 s. ř. s, jelikož nebyla uplatněna v řízení před krajským
soudem, ačkoliv stěžovateli v tomto kroku nic nebránilo.
Nad rámec již uvedeného lze dodat, že ze správního spisu plyne, že stěžovateli byl
v průběhu celého řízení o udělení mezinárodní ochrany ustanovován tlumočník. Dne 6. 11. 2013
stěžovatel, opět za přítomnosti tlumočníka, převzal rozhodnutí žalovaného. Písemně stvrdil,
že byl seznámen s jeho obsahem v arabském jazyce a jeho obsahu i poučení porozuměl.
V rozsahu ostatních námitek je kasační stížnost vzhledem k splnění všech formálních
náležitostí a podmínek řízení přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou,
zda význam posouzení této poslední kasační námitky podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele tedy její přijatelností (§104a s. ř. s.).
Ve vztahu k otázce ochrany veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je třeba předně uvést, že stěžovateli byla soudní ochrana poskytnuta již individuálním
projednáním jeho věci krajským soudem. Další postup ve správním soudnictví, tedy projednání
věci Nejvyšším správním soudem, je pak podmíněn přesahem jeho vlastních zájmů.
Zákonný pojem přesah vlastních zájmů, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti,
představuje neurčitý právní pojem. Pokud jde o jeho výklad, byl podán např. v usnesení zdejšího
soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, podle něhož
„přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného
subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu
případů či otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán toliko v případě rozpoznatelného dopadu řešené
otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad
právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti.“
O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů
i v rámci Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je nejen
splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
předvídaných v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž též uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů,
a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost meritorně
projednat. To však stěžovatel neučinil. Ani Nejvyšší správní soud, po seznámení se s námitkami
obsaženými v kasační stížnosti, žádný přesah neshledává.
V řízení před krajským soudem stěžovatel obecně namítal, že žalovaný rozhodoval o jeho
žádosti, aniž by dbal na právo stěžovatele být zastoupen. Odůvodnění napadeného rozsudku
krajského soudu odpovídá obecnosti žalobcem vznesené námitky a z tohoto pohledu je plně
přezkoumatelné.
K stěžovatelem namítanému porušení poučovací povinnosti žalovaným zdejší soud uvádí,
že podle obsahu správního spisu byl stěžovatel již při podání návrhu na zahájení řízení dne
1. 7. 2003 poučen o svých právech a povinnostech a svým podpisem žádosti o udělení
mezinárodní ochrany (v té době azylu) také potvrdil, že byl poučen o svých právech
a povinnostech po dobu svého pobytu na území České republiky, a to včetně práva kdykoliv
se obrátit o pomoc na Úřad Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky
a kontaktovat také další organizace zabývající se ochranou zájmů uprchlíků, jak odpovídá příloze
č. 1 zákona o azylu „Vzor žádosti o udělení mezinárodní ochrany“. Na rozsahu tohoto poučení
nic nezměnily ani následné novelizace zákona o azylu. Není přitom pochyb o tom, že „pomoc“
uvedená v poučení, které bylo stěžovateli dáno, zahrnuje logicky také pomoc v právních otázkách
včetně zastoupení v řízení o mezinárodní ochraně.
Nárok na bezplatné zastoupení advokátem (právní zastoupení) pak nelze dovodit
z žádného ustanovení zákona o azylu nebo správního řádu, naopak podle zákona o azylu
ve všech zněních účinných v době řízení o azylu a posléze o mezinárodní ochraně náklady s tímto
právním zastoupením (právní pomocí) nese účastník řízení (stěžovatel). V tomto směru
lze odkázat také na čl. 15 odst. 2 Směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005
o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení
uprchlíka (dále jen „Směrnice 2005/85/ES“), která nabyla účinnosti v době řízení
před žalovaným, podle které až v případě zamítavého rozhodnutí rozhodujícího orgánu členské
státy zajistí, aby s výhradou ustanovení odstavce 3 byla na žádost poskytnuta bezplatná právní
pomoc nebo zastoupení.
Možnost zastoupení advokátem nebo jinou osobou v řízení o mezinárodní ochraně
připouštěla všechna znění zákona o azylu účinná v době předmětného správního řízení
o mezinárodní ochraně (dříve azylu). To však neznamená, že by o tomto právu musel nutně být
stěžovatel vždy poučen. Takového poučení by bylo třeba zejména v případě, kdy by to bylo podle
stavu řízení pro stěžovatele zapotřebí a mělo to reálný význam pro zachování jeho práv.
Stěžovatel ovšem nemá v řízení o mezinárodní ochraně právo na bezplatné zastoupení
advokátem, bylo by proto zjevně zbytečné jeho poučení o tomto právu za situace, kdy stěžovatel
zjevně neměl prostředky na úhradu odměny advokáta (již v žádosti ze dne 1. 7. 2003 stěžovatel
uvedl, že nemá žádné finanční prostředky, přičemž stěžovatel značnou část řízení o mezinárodní
ochraně strávil ve výkonu trestu odnětí svobody).
Stěžovatel dále pouze bez dalšího namítá zkrácení na svém procesním právu jednat
před soudem ve své mateřštině, aniž by však tvrdil jakoukoli souvislost s hodnocením věci
krajským soudem, ze které by bylo možné dovodit možnou nezákonnost rozsudku krajského
soudu. Takovéto námitky Nejvyšší správní soud ve své dřívější judikatuře shledal jako účelové
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2010, č. j. 5 As 1/2010 – 76). Nejvyšší
správní soud k tomu pouze dodává, že stěžovatelem namítané pochybení krajského soudu,
aby se jednalo o přesah vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu §104a odst. 1 s. ř. s., by nadto
muselo nabýt takového rozměru, z něhož by se dalo důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, bylo by věcné rozhodnutí krajského soudu odlišné.
Již z uvedeného je tedy zřejmé, že podmínky přijatelnosti s ohledem na vymezení
kasačních námitek stěžovatele dány nejsou; navíc Nejvyšší správní soud ani žádnou podstatnou
chybu v postupu krajského soudu neshledal, jak plyne z níže uvedeného.
Nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že právo na tlumočníka v řízení před soudem znamená,
že řízení před soudem musí být vedeno jen v jeho mateřštině a v tomto jazyce by muselo být
vyhotoveno i autentické znění rozhodnutí soudu.
Ohledně poučovací povinnosti krajského soudu ve vztahu k právu na použití mateřského
jazyka a s ním souvisejícího ustanovení tlumočníka připomíná Nejvyšší správní soud svoji
konstantní judikaturu, dle níž je rozsah poučovací povinnosti soudu o procesních právech
v soudním řízení správním (§36 odst. 1 s. ř. s.) dán újmou, která by mohla postihnout účastníka
řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2005, č. j. 6 Ads 13/2004 - 20,
publ. pod č. 616/2005 Sb. NSS). Poučení podle §36 odst. 1 s. ř. s. je soud povinen poskytnout
účastníku v době, kdy je to podle stavu řízení pro něj zapotřebí. O právu jednat v jeho mateřštině
tedy soud poučí účastníka tehdy, jestliže v průběhu řízení zjistí, že účastník neovládá jazyk,
kterým se jednání vede. Skutečnost, že účastníkem řízení je cizí státní příslušník, sice může být
podle konkrétních okolností předpokladem k tomu, aby soud přistoupil k poučení účastníka
o právu jednat v jeho mateřštině; sama o sobě mu nicméně povinnost poučit účastníka
o uvedeném právu bez dalšího nezakládá (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 11. 2003, č. j. 7 Azs 17/2003 - 40, publ. pod č. 519/2005 Sb. NSS).
V projednávané věci v řízení před krajským soudem potřeba ustanovit stěžovateli
tlumočníka nevyvstala. Správní žaloba byla podána v českém jazyce, přičemž ve věci bylo
rozhodováno bez ústního jednání; stěžovatel tlumočníka sám nepožadoval. V této souvislosti
lze poukázat i na skutečnost, že i v kasační stížnosti, jejíž součástí byla i žádost o ustanovení
zástupce, byl stěžovatel nepochybně schopen řádně formulovat své námitky a ani v řízení před
kasačním soudem tedy nelze potřebu ustanovení tlumočníka stěžovateli s ohledem na průběh
dosavadního řízení dovodit.
Zdejší soud tak dospěl k závěru, že kasační stížnost nesplňuje podmínky přijatelnosti.
Daná věc se netýká právních otázek, které by dosud nebyly řešeny judikaturou zdejšího soudu,
ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; nebyl shledán důvod pro přistoupení
k judikaturnímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní pochybení krajského soudu,
ať už v podobě nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury, či hrubého pochybení
při výkladu hmotného či procesního práva.
Nejvyššímu správnímu soudu tudíž nezbylo než podanou kasační stížnost v souladu s
§104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.
VI.
Náklady řízení
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu §60 odst. 3 ve spojení
s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže bylo
řízení zastaveno nebo kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byl zdejším soudem ustanoven právní zástupce z řad advokátů; jeho odměnu
v tomto případě hradí stát (ust. §35 odst. 8, §120 s. ř. s.). Výše přiznané odměny spočívá v částce
3 x 3100 Kč za 3 úkony právní služby - porada s klientem dne 5. 2. 2015 včetně převzetí
a přípravy zastoupení, další porada s klientem dne 19. 2. 2015, doplnění kasační stížnosti
[ust. §11 odst. 1 písm. b), c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], dále v paušální náhradě hotových
výdajů ve výši 3 x 300 Kč za 3 úkony právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy
10 200 Kč. Tato částka bude vyplacena ustanovenému zástupci z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. března 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu